ECLI:CZ:NS:2012:6.TDO.1090.2012.1
sp. zn. 6 Tdo 1090/2012-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2012 o dovolání, které podal obviněný P. V. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 9 To 172/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 1 T 187/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 1 T 187/2011, byl obviněný P. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 27. 8. 2011 v přesně nezjištěné době od 01:00 hod. do 01:40 hod. v obci S., ul. P. P., okr. Praha - západ, před restaurací „S. krčma“, č. p. …, verbálně a fyzicky napadl zde zakročujícího policistu J. Medveďa, který na místě společně s nstržm. Ludvíkem Kopečkem, řešil rušení nočního klidu, čemuž bylo přítomno dalších cca 10 osob, a to tím způsobem, že k němu přistoupil na vzdálenost cca půl metru, říkal mu „jste chudáci, nemůžete nic dělat, ty šašku bez pravomocí“, na výzvy policisty, aby protiprávního jednání zanechal, nereagoval a policistu udeřil otevřenou dlaní pravé ruky do levé tváře, a když ho následně policista vyzval k prokázání totožnosti, tak ho P. V. chytil oběma rukama za košili v oblasti krku, na to policista použil donucovací prostředek a uchopil ho do páky, při které P. V. upadl na zem, udeřil se do obličejové části, a když se k němu policista sklonil, tak policistu udeřil čtyřikrát pěstí do levé části obličeje, poté odešel do restaurace a po návratu z restaurace pokračoval v nadávkách vůči policistovi Janu Medveďovi říkal mu „ty šašku, drž hubu, já tě svléknu z uniformy, ty čuráku“. Za tuto trestnou činnost byl podle §325 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podle 81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 9 To 172/2012, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo jimi porušeno právo na spravedlivý proces.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že soudy dříve ve věci činné provedly téměř výhradně důkazy svědčící v jeho neprospěch, čímž porušily jeho právo na spravedlivý proces [stran podřaditelnosti takové dovolací námitky pod deklarovaný dovolací důvod odkázal na odůvodnění nálezu Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) sp. zn. II. ÚS 669/05]. Zdůraznil, že odvolací soud nedoplnil dokazování nad rámec dokazování provedeného nalézacím soudem, když pouze zopakoval již provedené dokazování, v důsledku čehož řádně nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou pochybnosti, a nezákonným způsobem zasáhl do jeho práva na obhajobu. Konkrétně se ohradil proti tomu, že nebyl proveden výslech svědka M. K. a dotaz na nadřízeného policisty Medvedě. V této souvislosti upozornil na nález Ústavního soudu ÚS č. 26/2004-n. stran důvodů neakceptování důkazního návrhu obžalovaného s tím, že žádný z těchto důvodů nebyl v rámci nalézacího, popř. odvolacího řízení naplněn.
K trestnému činu násilí proti úřední osobě poznamenal, že soudy mají za prokázané toliko, že z jeho strany došlo k uchopení policisty Medvedě za košili. Přitom akcentoval, že pro spolehlivý závěr, že policistu opakovaně udeřil, není k dispozici dostatek důkazů, a bylo tudíž přiléhavé užít zásady trestního řízení in dubio pro reo. Shledal, že jeho jednání spočívalo v uchopení policisty Medvedě za oděv velmi malou intenzitou síly (ta nedosahovala ani intenzity cloumání a nevedla ani k pomačkání košile) a vyjádřil přesvědčení, že nenaplnil znak užití násilí v takovém rozsahu a v takové intenzitě, aby se mohlo jednat o jednání subsumovatelné pod skutkovou podstatu trestného činu násilí proti úřední osobě. Podle jeho slov, s ohledem na skutečnosti, které lze považovat za prokázané, soudy obou stupňů skutek nesprávně hmotně právně kvalifikovaly. Dále též připomněl, že v závislosti na konkrétních skutkových okolnostech je třeba existenci společenské škodlivosti vyvozovat zejména z povahy a rozsahu zásahu pachatele do chráněných zájmů (viz sp. zn. 5 Tdo 12/2011). V neposlední řadě vznesl otázku, proč policista Kopeček svému kolegovi za situace, kdy on (obviněný) údajně držel policistu Medvedě za košili, nijak nepomohl s tím, že jednou z odpovědí, která se nabízí, je, že policista Kopeček jeho jednání nevyhodnotil jako nebezpečné, tj. jako napadení (užití násilí). Poukázal také na skutečnost, že bezprostředně po činu nebyl zadržen, ale bez protestů z místa činu odešel do prostor restaurace. Vše se začalo řešit teprve, když se z vlastní vůle vrátil, přičemž jako napadení bylo jeho jednání vyhodnoceno nejspíše až při soupisu protokolu na stanici. Shrnul, že uchopení policisty za košili nemůže samo o sobě naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu násilí proti úřední osobě.
Stran trestného činu výtržnictví obviněný uvedl, že by neměly být kriminalizovány excesy osob, k nimž došlo na základě primárního excesu těch, kteří mají dohlížet na dodržování právních norem (v daném případě zakročujících policistů, minimálně policisty Medvedě). Dále seznal, že o slovním projevu před svedením na zem nikdo nic neslyšel, resp. nikdo nezná přesný obsah rozhovoru. Jestliže snad došlo z jeho strany k užití neslušných výrazů po návratu z restaurace, tedy v době po svedení na zem, kdy mu byla policistou Medveděm způsobena zranění, která nelze vzhledem ke své povaze (zlomenina nosu, slabý otřes mozku, odřeniny a pohmožděniny) považovat za zranění zanedbatelná, není možno toto jednání bez náležitého posouzení okolností, které užití těchto výrazů předcházelo, považovat za výtržnictví. Zdůraznil, že zejména v časovém úseku, jenž následoval po svedení na zem, měla být zkoumána pohnutka, která ho k jeho jednání vedla a v dané souvislosti odkázal na závěry Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) publikované pod č. B 6/1975-58. Zhodnotil, že šlo o reakci na exces zasahujícího policisty a že v uchopení policisty není možné spatřovat jednání naplňující všechny znaky trestného činu výtržnictví.
Posléze argumentoval, že v trestním řízení před soudy obou stupňů vyplynuly extrémní nesrovnalosti a vnitřní rozpory mezi výpověďmi policistů a že tyto nebyly odstraněny. Toto své tvrzení dále podrobně rozvedl. Poznamenal, že je vyloučené, aby policista Kopeček neviděl, jak on (obviněný) jeho kolegu policistu hned několikrát udeřil do tváře, zejména za situace, kdy v noci venku před hostincem stojí skupina lidí, kteří s policisty velmi aktivně diskutují, kdy jsou policisté v početní defenzívě, a tedy zvlášť dbají o svou bezpečnost, a kdy stál dva metry od něj. Vyslovil názor, že v případě, že by se výše uvedené jednání skutečně stalo, rozhodně by muselo být, pokud jde o intenzitu, tak zanedbatelné, že by v žádném případě nemohlo nabýt intenzity násilí ve smyslu §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud by totiž jednání intenzity požadované v §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dosahovalo, musel by si ho policista Kopeček a stejně tak další svědci všimnout. Také namítl, že policista Medveď, vůči němuž byl údajně spáchán trestný čin, prováděl mnohé vyšetřovací úkony (např. podepsal protokol o ohledání místa činu nebo také protokol o zadržení) a že listinné důkazy vztahující se k těmto úkonům byly následně v rozporu s §30 tr. ř. konstatovány během hlavního líčení. Stran extrémních rozporů mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními v jeho trestní věci odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 39/2010.
Obviněný také připomněl princip presumpce neviny, včetně zásady in dubio pro reo, a zdůraznil, že v daném případě byl i přes důkazní nouzi odsouzen. Dále zmínil, že v §12 odst. 2 tr. zákoníku je zmíněna subsidiarita trestní represe. Vyjádřil přesvědčení, že na základě doposud shromážděných důkazů nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by se dopustil jednání, ve kterém by mohlo být spatřováno naplnění znaků skutkových podstat trestných činů výtržnictví a násilí proti úřední osobě, resp. že postupem soudů obou stupňů bylo významným způsobem zasaženo do jeho obhajovacích práv a do práva na spravedlivý proces. Uzavřel, že trestnou činnost i nadále popírá.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu Praha - západ ze dne 16. 2. 2012, sp. zn. 1 T 187/2011, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 9 To 172/2012, a přikázal Okresnímu soudu Praha - západ věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. věc projednal v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 9 To 172/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky obviněného směřují primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká v prvé řadě pochybení při provádění dokazování, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesních zásad volného hodnocení důkazů, presumpce neviny a in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Až sekundárně z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Pokud uplatňuje hmotně právní námitky, vychází z tvrzení, že nespáchal skutek shora popsaný, resp. váže je pouze na určité fragmenty skutkových zjištění soudů nižších stupňů, přičemž popírá jejich podstatnou část. Tak v případě námitek vůči právní kvalifikaci trestným činem násilí proti úřední osobě uvažuje pouze s uchopením poškozeného za košili a zcela pomíjí další, a to podstatnou část zjištěného skutkového děje spočívající v dalších fyzických atacích vůči poškozenému, jež označuje za neprokázané. Obdobné platí i ve vztahu k námitkám obviněného týkajícím se právní kvalifikace přečinem výtržnictví. I v tomto směru vytrhává z kontextu celého zjištěného skutku pouze jeho (menší) část (druhý verbální útok vůči poškozenému a jeho uchopení), nadto v rozporu se skutkovými (a také navazujícími právními) závěry soudů nižších stupňů vyvozuje, že se poškozený dopustil jednání, jež mělo mít excesivní charakter.
Obviněný tak nenamítá rozpor mezi komplexními skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován právě v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval jen z tvrzeného pochybení při provádění dokazování, nesprávného hodnocení důkazů, porušení procesních zásad volného hodnocení důkazů, presumpce neviny a in dubio pro reo a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). Soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli.
Nad uvedený rámec Nejvyšší soud konstatuje, že rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení odvolacího soudu netrpí vadami právního posouzení, když oba soudy v souladu se zákonem vyložily a dostatečně odůvodnily všechny rozhodné závěry z hlediska jimi použité právní kvalifikace a v jednání obviněného správně shledaly naplnění skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý