ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.1676.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1676/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. prosince 2016 o dovolání obviněného Š. J. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 6. 2016, č. j. 5 To 555/2015-586, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 25 T 150/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 6. 2016, č. j. 5 To 555/2015-586, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání Š. J. (dále jen obviněného, příp. dovolatele) proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 6. 10. 2015, č. j. 25 T 150/2010-537, kterým byl obviněný uznán vinným dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, §21 odst. 1 tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl obviněnému podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků; o nároku poškozené společnosti na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
2. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 6. 2016, č. j. 5 To 555/2015-586, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že jednání, pro které byl uznán vinným, jednoznačně popírá, že soud pro své rozhodnutí neměl dostatek usvědčujících důkazů a soudy zjištěný skutkový stav nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným a takto zjištěný skutek není podle jeho názoru trestným činem. V návaznosti na tuto základní charakteristiku poukazuje na to, že byl uznán vinným na základě výpovědi svědka B., který je však podle jeho mínění osobou nevěrohodnou. Skutková zjištění jsou podle obviněného nedostatečná, nebyly provedeny všechny potřebné důkazy pro objektivní rozhodnutí o jeho vině. Dále poukazuje na důkazy (výpověď svědka M.), které hovoří ve prospěch obviněného (na místě činu nebyly zajištěny daktyloskopické stopy, shodné s jeho otisky). Podle mínění obviněného nelze vycházet z výpovědi dříve spoluobviněného (dnes již pravomocně odsouzeného) B., který v trestní věci obviněného vypovídal jako svědek. Vzhledem k tomu, že nebyly podle mínění obviněného naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, kterým byl uznán vinným a nebyl prokázán jeho úmysl přisvojit si cizí věc, měl být obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a soudu druhého stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že s ohledem na obsah námitek se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat, a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. V souvislosti s argumentací obviněného v podaném dovolání je nutno uvést, že námitky v něm obsažené jsou obsahově identické s námitkami, se kterými se musel vypořádat nejen soud prvního stupně, ale také soud odvolací, což je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí (viz str. 2-3). Vzhledem k tomu, že již dvakrát bylo soudem druhého stupně zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo postupně soudy nižších stupňů reagováno na námitky obviněného v řádném opravném prostředku vznesené. Sama skutečnost, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno a bylo poukázáno na některé nedostatky, které bylo nutno odstranit, svědčí pro závěr, že soudy k námitkám obviněného přihlížely. Obviněný v dovolání opětovně poukazuje na výpověď svědka M., stejně jako na nevěrohodnost svědka B. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz str. 10) uvádí, proč nebyl opětovně vyslechnut svědek B. a soud druhého stupně tento postup plně akceptoval (viz str. 3 odůvodnění jeho usnesení). V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně poukazuje nejen na výpověď svědka B. (dříve spoluobviněného, který byl v téže věci již pravomocně uznán vinným), který obviněného z jeho jednání usvědčuje, ale také na celu řadu nepřímých důkazů, které přítomnost obviněného na místě činu prokazují, byť se nejedná např. o zajištění daktyloskopických stop shodných s otisky obviněného na místě činu, na což obviněný opětovně upozorňuje jako na skutečnost, která by měla (podle jeho mínění) prokazovat jeho nevinu. Okresní soud v Chomutově v rámci hodnocení nepřímých důkazů poukazuje však mj. na to, že obviněný jako ostraha daného objektu byl seznámen s tím, jak je prodejna zabezpečena (resp. nezabezpečena). Telekomunikační provoz mezi mobilním telefonem obviněného a telefonem svědka B. v ranních hodinách v uvedené dny byl rovněž dalším nepřímým důkazem, který prokazoval nejen skutečnost, že se v předmětnou dobu oba účastníci hovoru nacházeli v místě trestné činnosti, ale nepřímo potvrzuje také hodnověrnost výpovědi svědka B., stejně jako výpověď svědka K. Není rovněž objektivní tvrzení obviněného, že se soud prvního stupně nezabýval jeho námitkou ohledně jeho váhy a výšky (jako možného pachatele), neboť soud prvního stupně na straně 9 odůvodnění svého rozsudku poukazuje na skutečnosti, které prokazují věrohodnost výpovědi svědka B., nepřímo i svědka K. (výškový rozdíl mezi oběma pachateli), a proč nepřiznal skutečnosti „váhového“ rozporu, mezi tím co uváděl svědek a následně se hájí obviněný, zásadní význam pro hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka B.
9. V souvislosti s obecně formulovanými námitkami, kterými obviněný zpochybňuje hodnocení důkazů, ev. poukazuje na to, že dokazování zůstalo neúplné, aniž by konkretizoval, jaké další důkazy měly být provedeny a co měly prokázat, musí Nejvyšší soud uvést, že uvedené námitky jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu právně irelevantní. Primární námitkou obviněného je jeho tvrzení, že se jednání, pro které byl odsouzen, nedopustil. Obviněný tedy předkládá vlastní verzi skutkového děje zásadně odlišnou od zjištěného skutkového stavu věci (viz §2 odst. 5 tr. ř.). Na případ, kdy obviněný v dovolání předkládá vlastní verzi skutkového děje s argumentací, že nebylo rozhodnuto v souladu s jím předloženou verzí skutkového děje, dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
10. Nejvyšší soud musí konstatovat, že soudy rozvedly v odůvodnění svých rozsudků, na základě jakých důkazů považují vinu obviněného za prokázanou a nelze akceptovat výhrady obviněného ke způsobu hodnocení důkazů, když soudy logicky vysvětlily, proč považují obhajobu za vyvrácenou. Nejvyšší soud musí podotknout, že hodnocení důkazů plně odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a odůvodnění rozhodnutí ustanovení §125 tr. ř. (resp. §134 tr. ř.). Za situace, kdy se Nejvyšší soud ztotožnil s hodnotícími závěry nižších soudů a jimi provedené hodnocení důkazů rozvedené v odůvodnění rozhodnutí považuje za logické a přesvědčivé, netrpící znaky libovůle , musí konstatovat, že nelze dovozovat, že zjištěný skutkový stav je v extrémním rozporu (tuto námitku ani obviněný v dovolání nezmínil) s provedeným dokazováním. K uvedenému je nezbytné uvést, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu – extrémní nesoulad (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09).
11. Ve vztahu k ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
12. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. prosince 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu