ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.388.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 388/2016-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2016 o dovolání, které podal obviněný J. B. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 9 To 442/2015-470, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 198/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 6. 2015, č. j. 2 T 198/2014-418 , byl obviněný J. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
se záměrem obohatit sebe a jiného v období nejméně od přesně nezjištěného dne počátku měsíce srpna 2013 nejméně do 21. 11. 2013 v B. , okr. B. , zneužil důvěřivosti a strachu ze ztráty svého domu manželů P. ,, a B. , O. , kteří se ocitli v tísni v souvislosti s hrozícími exekucemi, jež se týkaly jejich rodinného domu čp. .... a přilehlých pozemků v ulici B. N. v B. , na které bylo uvaleno zástavní právo k zajištění pohledávky ve výši 381 060 Kč ve prospěch společnosti UNICASH, s. r. o., se sídlem Marešova 643/6, Praha 8, Černý Most, s právními účinky vkladu ke dni 12. 3. 2013, a pod lživým příslibem pomoci se zajištěním tzv. americké hypotéky, podmíněné uzavřením dle jeho tvrzení pouze fiktivní kupní smlouvy o prodeji rodinného domu s jeho pozdějším zpětným odkoupením s mírným navýšením pro kupujícího, který by uhradil dluhy váznoucí na nemovitostech, čímž by došlo k odvrácení exekuce, jednak připravil v nepřípustném zastoupení obou smluvních stran a zároveň sjednal dne 12. 8. 2013 uzavření Kupní smlouvy, na základě které poškození P. a B. O. jako prodávající prodali rodinný dům čp. ..... spolu se stavební parcelou stp. č. .... o výměře 121 m 2 a zahradou pč. ...... o výměře 325 m 2 , vše zapsané na LV č. ....., pro k. ú. B. u P. , obec B. , v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště ., s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 13. 8. 2013, Ing. P. K. , bytem B. , P. H. P. , jako kupující, za dohodnutou kupní cenu 1 290 208 Kč, z níž byla prokazatelně uhrazena pouze částka v celkové výši 780 208 Kč odpovídající zaplaceným pohledávkám včetně příslušenství, nákladů řízení a nákladů exekuce spol. Unicash, s. r. o. (částka 357 773 Kč) a spol. Universal Export, s. r. o. (částka 422 435 Kč), ačkoli dle čl. IV. kupní smlouvy další část kupní ceny ve výši 150 000 Kč měla být prodávajícím uhrazena v hotovosti při uzavření této smlouvy a část kupní ceny ve výši 360 000 Kč ponížená o daň z převodu nemovitostí měla být zaplacena na účet prodávajících nejpozději do 5 dnů od pravomocného vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch kupující, a jednak dne 20. 11. 2013 přiměl poškozené k údajně dočasnému vystěhování z domu do Vánoc s tím, že si v domě mohou ponechat veškeré svoje věci včetně nábytku, zařízení a oblečení, které převezl neznámo kam, dle jeho tvrzení do skladu s tím, že je přiveze zpět, až se budou domu vracet, takže se pouze s nejnutnějšími věcmi přestěhovali do jím zajištěného podnájmu, přičemž v rozporu se svými tvrzeními do současné doby věci poškozeným z podstatné části nevrátil, stejně tak jako nezajistil zpětné odkoupení domu poškozenými prostřednictvím slibované americké hypotéky, neboť kupující Ing. P. K. s tímto ujednáním nebyla od počátku vůbec srozuměna a naopak již koncem roku 2013 prostřednictvím inzerátu nabídla dům k prodeji, čímž způsobil na jejich majetku škodu v celkové výši nejméně 1 539 146 Kč, neboť obvyklá cena ke dni 12. 8. 2013 převedených nemovitostí v té době dosahovala částky nejméně 2 319 354 Kč.
2. Obviněný byl odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození s uplatněným nárokem na náhradu škody odkazují na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 10. 2015, č. j. 9 To 442/2015-470, jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Ondřeje Filipoviče dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V jeho rámci namítl, že soudy zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu (zločinu) podvodu.
5. Argumentaci k nesprávnému právnímu posouzení skutku soustředil dovolatel do části V. svého mimořádného opravného prostředku. Namítl (V./A), že v napadených rozhodnutích absentují skutková zjištění ohledně toho, zda skutečně došlo k jeho obohacení nebo obohacení osoby jiné (takto vnímaný nedostatek rozsudku nenapravil ani soud odvolací). Dané zjištění je přitom předpokladem pro závěr o dokonání trestného činu podvodu.
6. Co se týká znaku uvedení někoho v omyl (V./B), s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně dovolatel zdůraznil, že soud nevyslovil přesvědčivé závěry ohledně toho, proč poškození při svých znalostech a zkušenostech nebyli schopni posoudit, zda je v jejich situaci možné, aby o nemovitost nepřišli (jejich vysoké zadlužení a nízké příjmy). I při závěru o správnosti tohoto dílčího posouzení má za to, že tento bylo nezbytné promítnout do celkových zjištění ohledně naplnění dalších znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu.
7. V provedeném dokazování nemá podle obviněného (V./C) oporu závěr, že se jednání dopustil v přímém úmyslu. Poukazuje na zanedbaný stav nemovitosti (není znalcem v oboru hodnoty nemovitostí, a proto nebyl schopen určit její hodnotu), jeho úmysl vylučují listinné důkazy (zprostředkovatelská smlouva, budoucí smlouvy, kupní smlouva), jakož i jeho snaha poškozeným po uzavření kupní smlouvy pomoci.
8. K zákonnému znaku způsobení značné škody připomenul (V./D) svoji námitku, že soudy nedostatečně rozvedly, z jakého důvodu je případné neuhrazení celé kupní ceny (sjednaná kupní cena 1 290 208 Kč, reálně uhrazených 780 208 Kč) bez dalšího přičítáno jako důsledek jeho jednání (zpochybňuje možnost ovlivnění této skutečnosti). Tvrdí, že samotná výše kupní ceny byla sjednána v kupní smlouvě a nebýt prodeje nemovitostí na základě vytýkané kupní smlouvy, došlo by k jejich prodeji v exekuční dražbě. Nelze proto vycházet z toho, že by prodávající v případě jejich exekučního prodeje obdrželi kupní cenu ve stejné výši jako v případě jejich přímého prodeje. Podotýká, že součástí skutkových zjištění soudů je i to, že zajistil poškozeným bydlení, prováděl úhrady a poskytoval jim finanční prostředky. Proto jim bylo reálně poskytnuto více než tvrzených 780 208 Kč. Posouzení otázky výše škody tedy nepovažuje za správné.
9. Argumentaci vztahující se k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení soustředil dovolatel v části VI. Konstatuje (VI./A), že znalecký posudek, ze kterého soudy pro stanovení hodnoty nemovitostí vyšly, není sám o sobě způsobilý k určení hodnoty předmětných nemovitostí se zohledněním všech okolností případu (probíhající řízení týkající se nemovitostí, reálná hrozba prodeje v exekuční dražbě).
10. Připomíná (VI./B), že jeho činnost neodpovídala zastoupení stran, nýbrž zprostředkovatelské činnosti. Pokud soudy dospěly k závěru o nepřípustném zastoupení, jedná se o vadnou aplikaci zejména občanského zákoníku na posuzovaný případ.
11. Obviněný (VI./C) dále dovozuje (tvrzení jím presumované), že soudy shledaly ujednání o smluvních pokutách jako „pro prodávající nevýhodné a rozporné s dobrými mravy“ ; tomuto závěru oponuje tvrzením, že pro hodnocení platnosti ujednání o smluvní pokutě je třeba posuzovat povahu smluvní pokutou utvrzené smluvní povinnosti (vyklizení nemovitosti poškozenými a ohlášení jejich trvalého bydliště). Namítá, že smluvní pokuty „zajišťovaly“ z pohledu koupě rozhodující ujednání pro kupující, a proto se nemusí jako rozporná s dobrými mravy jevit.
12. V další části (VII.) namítl obviněný porušení práva na spravedlivý proces. Připomenul (VI./A), že z odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmé, jak se vypořádaly s námitkami obhajoby (jež vznesl i v odvolacím řízení), jejichž obsah připomenul.
13. Rozhodnutím soudů obou stupňů (VII./B) vytkl nedostatky v odůvodnění, neboť podle jeho hodnocení z nich není patrné, jakým způsobem soudy vyřešily nesrovnalosti týkající se výpovědi poškozených, zejména rozpor s jinými provedenými důkazy s ohledem na jejich zájem na výsledku řízení. Rozhodnutí v klíčových bodech pokládá za nepřezkoumatelná a zjevně rozporná s tím, co bylo obsahem řízení před soudem prvního i druhého stupně, vytýká jim nejasnost, resp, nezřetelnost relevantních skutkových zjištění.
14. Závěr o existenci extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy (VII./C) činí obviněný zejména pro nedostatečné závěry soudů o zásahu do majetkové sféry poškozených, jakož i z toho, že nevzaly za prokázané úhrady částek plynoucích z listinných důkazů i z výpovědí svědků i poškozených (částky týkající se hrazení nájemného, ale i poskytnutí dalších finančních prostředků poškozeným). V podrobnostech tyto důvody vymezil v bodě 91 dovolání.
15. Porušení zásady in dubio pro reo (VII./D) shledává v tom, že závěry soudů vycházející pouze z výpovědí poškozených ignorují důkazy ostatní, a to zejména listinné, z nichž soudy vybírají selektivně určité skutečnosti. Z tohoto důvodu má za to, že každý případ, který vyvolává důkazní pochybnosti, musí být vykládán ve prospěch obviněného. Soudům v této souvislosti vytýká, že ačkoli podle jejich rozhodnutí bylo základem pro jejich rozhodnutí tvrzení, že jim slíbil ponechání jejich rodinného domu, kontruje, že z odůvodnění rozhodnutí neplyne, jakým způsobem měla tato fiktivní transakce proběhnout a co mělo být její podstatou. V této souvislosti se táže po podstatě a možnostech takové transakce. Žádné listinné důkazy či výpovědi dalších osob, vyjma syna poškozených, závěry soudu o jeho lstivém a klamavém jednání nedokazují. Z ostatních skutkových zjištění se naopak nabízí výklad, že byl pouze zprostředkovatelem s nabídkou řešení situace pro poškozené, kteří by při volbě jakékoli možnosti o nemovitosti s velkou mírou pravděpodobnosti přišli. Zopakoval, že provedené důkazy ústí do závěru, že zprostředkoval řešení finančně tíživé situace prodejem nemovitostí se sjednáním kupní ceny bez odborných znalostí s ohledem na potřebu sehnat kupce v krátkém časovém horizontu. Zajištění tzv. americké hypotéky odpovídalo záměru řešení situace pouze na počátku jednání s obviněným, zatímco posléze – když vyšel najevo skutečný rozsah dluhů poškozených a jejich příjmy, tuto situaci nebylo možné řešit jinak než prodejem nemovitostí, jak tuto skutečnost dokládají veškeré listinné důkazy (budoucí smlouva o kupní smlouvě, kupní smlouva).
16. Nepřiměřenost uloženého trestu (VII./E) zejména vzhledem k §38 tr. zákoníku podle něj spočívá v tom, že sankce mu byla uložena jako téměř výhradně represivní. Trest nezohledňuje zájmy poškozených (zejména zájem na náhradu škody), soudy nezohlednily jeho subjektivní vztah k jednání, a to, že nikdy nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody a má rodinu s malým dítětem. K nápravě proto postačí trest kratšího trvání.
17. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, č. j. 9 To 442/2015-470, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal jmenovanému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně učinil návrh, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon trestu odnětí svobody.
18. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta s oporou o obsahové vymezení uplatněného dovolacího důvodu a možnosti přezkumu skutkových zjištění dovolacím soudem zdůraznila, že v posuzované věci nenastal žádný z důvodů pro zásah do skutkových zjištění a tudíž je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině rozsudku okresního soudu a dále rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
19. Jedním z důvodů pro zásah do skutkových zjištění je problematika tzv. opomenutých důkazů; k tomu uvedla, že takové pochybení nastává tehdy, bylo-li procesními stranami navrženo provedení určitého důkazu a tento návrh byl bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut nebo zcela opomenut, a dále, pokud důkazy, které byly provedeny, nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny při ustálení skutkového závěru (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 51/96). Domnívá se přitom, že taková situace nenastala. Obviněný v rámci řízení před soudem prvého i druhého stupně žádné další důkazy nenavrhoval, a proto soudy v daném směru nijak nerozhodovaly.
20. Neztotožňuje se ani s tvrzením dovolatele, že by v posuzované věci šlo o extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Státní zástupkyně k obviněným vytýkanému nezohlednění průběžně prováděných úhrad, dodatečně poskytnutých finančních prostředků poškozeným a výtky, že soudy hodnotí pouze částku ve výši 780 208 Kč, která by měla odpovídat úhradám v exekuci vymáhaných pohledávek, byť vyčíslení škody má dle jeho tvrzení podstatný vliv na stanovení správné právní kvalifikace, a na jejím podkladě uložení i přiměřeného trestu, podotkla, že soudy obou stupňů se stanovení výše způsobené škody a hodnocení okolností s tím spojených dostatečně věnovaly, provedly k tomuto dostatečné dokazování, jež umožňuje vyslovení skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině (srov. str. 11 a 12 a zejména str. 18-19 rozsudku Okresního soudu Benešov a usnesení Krajského soudu Praha na str. 6). Jestliže tedy obviněný v dovolání takto zjištěný skutkový stav zpochybnil, jeho argumentaci nelze shledat relevantní, a tedy podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. Za odpovídající v daném smyslu (tedy za relevantní ve vztahu k citovanému důvodu) ovšem považuje tvrzení obviněného, podle něhož není možné na podkladě provedených důkazů dovodit potřebné zavinění, tedy jeho úmysl uvést někoho v omyl a ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatit. Připomenula, že obviněný se daného jednání dle závěrů okresního soudu dopustil úmyslně, a to ve formě úmyslu přímého dle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupkyně rozvedla, že obviněný není postihován za to, že s poškozenými uzavřel pro ně nevýhodnou smlouvu o prodeji jejich fakticky veškerého nemovitého majetku, ale za to, že přestože znal jejich tíživou situaci, bez dalšího této využil, sám je oslovil a uvedením nepravdivých, lživých skutečností jim nabízí její řešení. Poškození mu bezmezně důvěřovali, že je o jejich majetek nechce připravit, ale naopak jim chce pomoci, aby o něj nepřišli tím, že jim zprostředkuje tzv. americkou hypotéku, byť o její existenci do té doby nic nevěděli. Takto zjištěná důkazní situace je zřejmá ze všech provedených důkazů, kdy je nepochybné, že obviněný před jednáním s poškozenými dobře znal jejich složitou finanční situaci a svými tvrzeními je více méně přiměl k jednání, které následovalo, když jim sliboval, a poškození tomuto příslibu věřili, že se jim pomocí jím sjednaného finančního produktu podaří situaci vyřešit. Nic takového se samozřejmě nestalo a oni naopak za zjevně nevýhodných podmínek přišli o svůj dům. Sám obviněný nepopírá, že není odborníkem v oblasti oceňování nemovitostí, a to i přesto, že to byl právě on, kdo stanoví kupní cenu, která s ohledem na následně provedený důkaz znaleckým posudkem je cenou, která skutečné hodnotě nemovitosti neodpovídá. Nemovitost je prodána za zjevně výhodných podmínek Ing. K. , která sama tuto krátce na to prodává za mnohem vyšší cenu. Proto kdo a jak byl jednáním obviněného obohacen, je zcela zjevné. Poškození sami nakonec se sjednáním smlouvy a tam uvedených podmínek, pro ně nepochybně zcela nevýhodných, souhlasí, ale právě s ohledem na tvrzení obviněného, že je uzavírána jen „pro formu“ a nebude fakticky nikdy realizována. S přihlédnutím ke všem těmto relevantním okolnostem, které jsou zřejmé z provedeného dokazování, je podle jejího názoru namístě plně přisvědčit závěrům soudů obou stupňů, které jsou uvedeny v odůvodnění jejich rozhodnutí a jsou jimi také náležitě vyhodnoceny dle §2 odst. 6 tr. ř., a proto je namístě jimi vyhotovená odůvodnění považovat za učiněná zcela v souladu s ustanovením §125 tr. ř. V tomto směru námitce obviněného nepřisvědčila.
22. Podle státní zástupkyně je nepochybné, že obviněný jednal od počátku v podvodném úmyslu a naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu dle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. V daném rozsahu se proto s takto činěnými výhradami obviněného vůči napadeným rozhodnutím Okresního soudu Benešov a Krajského soudu v Praze neztotožnila.
23. Pokud pak ve svém podání obviněný rovněž namítá, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, akcentovala, že dovolání může směřovat i proti výroku o trestu, avšak pouze s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který ovšem obviněný neuplatnil), a tady úspěšně pouze v případě, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). S ohledem na uvedené námitkám obviněného nepřisvědčila.
24. V návaznosti na tyto skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud obviněným podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. S ohledem na to není ani namístě rozhodnout, ať již postupem podle §265h odst. 3, či §265o odst. 1 tr. ř. o odkladu výkonu napadeného rozhodnutí. Současně vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
A) Východiska
26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
27. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
28. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
30. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
31. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
B) Zhodnocení dovolání
32. Z podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatňuje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. (bod IV. dovolání).
33. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že soud druhého stupně zamítl jeho podané odvolání, ačkoliv rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Proto byl u něho dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
34. Existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (bod V. dovolání) spatřuje obviněný v nesprávném právním posouzení skutku, kterým byl uznán vinným. Obviněný konkrétně ve vztahu k tomuto uplatněnému dovolacímu důvodu (jak již stručně zmíněno výše) namítá, že nebylo prokázáno obohacení jeho osoby nebo někoho jiného. Soudy nižších stupňů totiž dospěly k závěru, že jednal se záměrem obohatit sebe nebo někoho jiného, kdy ovšem pominuly, že pro naplnění zvolené skutkové podstaty je důležité, aby byl někdo činem skutečně obohacen. Nenaplnění zvolené skutkové podstaty spatřuje i ve skutečnosti, že nebylo prokázáno, že by jednal v úmyslu někoho uvést v omyl. V tomto směru velmi podrobně poukazoval na důkazní situaci, na skutečnost, že na dům poškozených byl v době převodu vydán exekuční příkaz, takže není zřejmé, zda vůbec došlo ke vzniku škody a pokud ano v jaké výši. Obviněný dále namítá, že u něho není dána subjektivní stránka trestného činu, kterým byl uznán vinným. Není totiž znalcem z oboru hodnoty nemovitostí, takže se soudy měly zabývat tím, zda byl schopen sám bez znaleckého posudku určit tržní hodnotu uvedených nemovitostí. Navíc chybí jakékoliv podklady pro závěr, že jednal od samého počátku v úmyslu někoho obohatit a způsobit poškozeným škodu. Podle obviněného nebyla v průběhu trestního řízení ani řádně objasněná otázka, zda skutečně došlo ke způsobení značné škody. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje pak obviněný ve způsobu stanovení výše způsobené škody. Soudy nižších stupňů totiž nevzaly v úvahu, že poškozeným byla prokazatelně uhrazena vyšší částka než 780 208 Kč, když při stanovení výše způsobené škody vycházely ze znaleckého posudku T. Urbana, aniž by bylo přihlédnuto ke skutečnosti, že na nemovitosti byla již vedena exekuce, což se nepochybně musí projevit v jejich faktické hodnotě. Rovněž závěr o nepřípustném zastoupení obou stran (prodávajících a kupující) je nesprávný, nebylo vzato v úvahu, že z jeho strany se jednalo o výkon zprostředkovatelské činnosti, která zahrnuje komunikaci mezi jednajícími stranami. Dále obviněný namítá, že soudy se nezabývaly platnosti právních úkonů z pohledu plateb ve prospěch prodávajících podle předložených listinných důkazů. Podle obviněného bylo postupem soudů porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť tyto se řádně nevypořádaly s jeho obhajobou. Obviněný rovněž rozhodnutí soudů považuje za nepřezkoumatelná, není totiž patrno, co vlastně jsou relevantní skutková zjištění soudů. Podle obviněného ve věci existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Rovněž došlo k porušení zásady in dubio pro reo , kdy každý případ, který vyvolává důkazní pochybnosti, musí být vykládán ve prospěch obviněného. Dále namítal, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest.
35. Lze konstatovat, že s jistými výhradami obviněný uplatněnými námitkami dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplnil. Jedná se o námitky vztahující se k nenaplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (nenaplnění jak znaků objektivní stránky trestného činu – tj. znaků obohacení sebe, uvedení někoho v omyl a způsobení značné škody, tak subjektivní stránky).
36. Pro úplnost v souvislosti s uplatněnou argumentací považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může naplňovat i případ, kdy právní závěry soudů jsou v tzv. extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, když jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. ÚS 34/1995-n., ÚS 79/1995-n., ÚS 91/2004-n., ÚS 22/2005-n.).
37. Z pohledu námitek, které byly uplatněny relevantním způsobem, lze uvést následující. Obviněný byl v předmětné věci uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
38. Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobu takovým činem značnou škodu. Objektem ochrany je zde cizí majetek.
39. Objektivní stránka zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije či zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne značná škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele či jiné osoby. Značnou škodu se rozumí podle §138 odst. 1 tr. zákoníku škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
40. Z hlediska subjektivní stránky se pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku vyžaduje úmysl, kdy se ovšem nevyžaduje úmysl přímý (§15 písm. a) tr. zákoníku), postačí i úmysl nepřímý (§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku).
41. Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně se podává, že naplnění objektivní stránky daného zločinu obviněným je spatřováno v tom, že ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu (tedy škodu nad 500 000 Kč).
42. V souvislosti s naplněním skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že je nezbytné rozlišovat dokonání a dokončení trestného činu. Dokonání představuje nejzávažnější vývojové stádium formy trestného činu a vyznačuje se naplněním všech požadovaných znaků skutkové podstaty úmyslného trestného činu, k němuž pachatel směřoval. Dokonání je pojmově kategorií objektivně-právní povahy, neboť se jako takové váže na existenci znaků skutkové podstaty trestného činu stanovených objektivním trestním právem (viz Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 340). Dokončení trestného činu naopak představuje kategorií subjektivní povahy, neboť znamená uskutečnění pachatelových představ o jeho cílech právě spáchaného trestného činu. K dokončení trestného činu z pohledu pachatele může fakticky dojít až po dokonání trestného činu. Dokončením trestného činu se rozumí okamžik, kdy z pohledu pachatele je realizováno celé jeho trestní jednání.
43. Trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku je dokonán obohacením pachatele nebo jiného, přičemž mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby musí být příčinná souvislost. Obohacení se přitom nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Škodu na cizím majetku představuje újma majetkové povahy, kdy jde nejen o zmenšení majetku, ale i o ušlý zisk. Obsahem škody může být peněžní částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu.
44. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku a okamžiku dokonání a dokončení trestného činu je nepochybné, že uvedený trestný čin byl dokonán v momentě, kdy došlo k převedení vlastnictví k příslušným nemovitostem na kupující, tj. Ing. P. K. (26. 8. 2013). Tímto okamžikem byl trestný čin podvodu dokonán, neboť byly naplněny všechny znaky zvolené skutkové podstaty. K dokončení trestné činnosti z pohledu obviněného ovšem nepochybně došlo později, až tehdy, když se poškození na základě jeho nepravdivých informací z domu vystěhovali a dům opustili, ovšem s přesvědčením, že se jedná o krátkodobou záležitost a do domu se vrátí.
45. Uvedením v omyl se rozumí jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, kdy se tak může stát konáním, opomenutím či konkludentním jednáním. Může se jednat např. o situaci, kdy pachatel předstírá jiný důvod půjčky, nebo podá poškozenému nepravdivou informaci, pokud je tato nepravdivá informace podávána poškozenému s úmyslem způsobit škodu na cizím majetku a zároveň sebe nebo jiného obohatit.
46. Po subjektivní stránce se k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, jak již bylo naznačeno, vyžaduje – ve vztahu k základní skutkové podstatě – úmysl, kdy ovšem nemusí jít o úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o otázku zavinění, která se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu (viz Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 165). Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat.
47. Při posuzování uplatněné argumentace obviněného týkající se způsobu, jakým hodnotily soudy nižších stupňů provedené důkazy, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že soudy své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnily. Zejména soud prvního stupně velmi podrobně odůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že žalovaný skutek se stal, že se ho dopustil právě obviněný a že tento skutek naplňuje všechny znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (viz str. 18-20). Soud druhého stupně se ze závěry soudu prvního stupně, které se vztahovaly ke skutkovým zjištěním, plně ztotožnil (viz str. 4-6). V rámci svého rozhodnutí výslovně reagoval i na některé námitky, které obviněný uplatnil v podaném odvolání a které se částečně kryjí s argumentací uplatněnou v podaném dovolání.
48. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, obzvláště však z rozhodnutí soudu prvního stupně, vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a jeho úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Nejvyšší soud považuje za nutné opětovně zdůraznit, že jako soud dovolací není určen k tomu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem. Takové hodnocení samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
49. Nad rámce shora uvedených úvah považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že ve věci, byť obviněný využil svého práva nevypovídat, není pochyb o tom, že právě na základě iniciativy obviněného došlo dne 12. 8. 2013 k uzavření kupní smlouvy o prodeji domu a přilehlých pozemků mezi poškozenými (prodávající) a Ing. P. K. Je také nepochybné, že žádná ze smluvních stran se předtím osobně neviděla, nikdy se nesetkaly, a to ani při podpisu uvedené smlouvy (viz výpovědi poškozených a svědkyně Ing. K. ). Kupní smlouvu, včetně jejího obsahu, zajišťoval právě obviněný, který rovněž sám stanovil kupní cenu. Následně z této dohodnuté kupní ceny byly prokazatelně uhrazeny pouze pohledávky poškozených uvedené v kupní smlouvě ve výši 780 208 Kč ve prospěch spol. Unicash, s. r. o. a Export, s. r. o., žádné další částky, jež měly být následně prodávajícím uhrazeny, jim vyplaceny nebyly. Z výpovědi poškozených vyplývá, že uzavírali předmětnou kupní smlouvu s ujištěním obviněného, že o dům fakticky nepřijdou. Věřili totiž nepravdivému tvrzení obviněného, že prodej domu a přilehlých nemovitostí je toliko formální, že kupující uhradí splatné pohledávky váznoucí na domě, a následně bude poškozeným vyplacen zbytek kupní ceny. Tento zbytek kupní ceny pak měli poškození použit jako základ pro zpětný odkup svého domu prostřednictvím americké hypotéky, kterou jim slíbil obviněný zajistit, a to v době ještě před uzavřením kupní smlouvy. S tímto přesvědčením poškození kupní smlouvu uzavírali. V tomto směru je třeba zdůraznit, že naznačené skutkové závěry, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, jsou výsledkem dokazování před soudem prvního stupně, které odpovídají zásadám formální logiky a ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Současně je třeba zdůraznit, že obviněný ani v rámci podaného dovolání nenamítá rozsah dokazování, vyjadřuje toliko nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.
50. Obecně v souvislosti s popisem skutku, ke kterému dospěl soud prvního stupně, a se kterým se ztotožnil soud druhého stupně, lze uvést, že tento se nejeví jako zcela odpovídající. Soudy dospěly k závěru, že skutek byl spáchán v období od nejméně od počátku měsíce srpna 2013 do 21. 11. 2013, kdy došlo k faktickému vystěhování poškozených z předmětného domu s tím, že v domě ponechali své věci. Podle Nejvyššího soudu takto stanovený popis skutku není zcela výstižný. Skutek, který zakládá znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku byl spáchán jednáním spočívajícím v tom, že pod lživým příslibem obviněného, že poškozeným pomůže při zajišťování tzv. americké hypotéky, došlo dne 12. 8. 2013 k uzavření kupní smlouvy, přičemž obviněný nezajistil zpětné odkoupení domu poškozenými prostřednictvím tzv. americké hypotéky, což ani nikdy neměl v úmyslu, neboť kupující s tímto ujednáním nebyla vůbec srozuměna. Stejně tak nikdy neměl v úmyslu poškozeným vyplatit rozdíl mezi kupní cenou a zaplacenými pohledávkami ve prospěch třetích osob. Tímto jednáním došlo k dokonání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť k dokonání činu dochází okamžikem, kdy dojde k obohacení pachatele nebo jiného. V dané věci uvedený zločin byl tedy dokonán dnem, kdy byla předmětná nemovitost převedena do vlastnictví kupující, což bylo dnem vložení kupní smlouvy do katastru nemovitostí.
51. Následné jednání obviněného uvedené v popisu skutku a spočívající v tom, že poškozené přesvědčil k údajně dočasnému vystěhování z domu do Vánoc s tím, že věci si mohou v domě ponechat s tím, že je odveze do skladu a následně zpět do domu, představuje již z pohledu obviněného dokončení trestné činnosti. Až tímto dnem, tj. 20. 11. 2013 se totiž poškozených definitivně tzv. zbavil. Tato část jednání nenaplňovala skutek, kterým byl spáchán uvedený trestný čin, a tedy v popisu skutku nemusela být zahrnuta. Pokud ji soud prvního stupně považoval za vhodné a žádoucí do popisu skutku uvést, má Nejvyšší soud za to, že bylo vhodnější ji časově zahrnout až za okamžik podpisu kupní smlouvy. Tato jistá neobratnost v popisu skutku ovšem nemá vliv na skutečnost, že ve skutkové větě skutku jsou uvedeny všechny rozhodné skutečností, které naplňují znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
52. Pokud obviněný spatřuje existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nenaplnění znaku spočívajícího v obohacení sebe nebo někoho jiného (bod V. A dovolání) lze konstatovat, že tuto námitku lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Jedná se o námitku, která se vztahuje k naplnění znaku zvolené skutkové podstaty. V souvislosti s argumentací obviněného k tomuto bodu dovolání považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že na spáchání trestného činu podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Formy podvodného jednání se přitom mohou lišit v závislosti na tom, jaký způsob provedení trestného činu pachatel zvolí a jak postupuje ve své protiprávní činnosti směřující ke způsobení trestněprávně významného následku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 912/2011).
53. Soudy nižších stupňů v předmětné věci shledaly, že v důsledku jednání obviněného došlo k obohacení obviněného nebo někoho jiného, což i vyjádřily ve skutkové větě. Na základě provedeného dokazování totiž dospěly k závěru, že nelze přesně určit, kdo se konkrétně v dané věci obohatil, zda obviněný nebo jiná osoba. V tomto směru zejména soud prvního stupně poukazoval na obdobné jednání obviněného vůči poškozené D. Š. (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 11. 2014, sp. zn. 21 T 44/2014), kde měla nemovitost jmenované zakoupit L. B. , což je manželka T. B. Společnost MaxiData s. r. o., jejímž jediným majitelem a jednatelem je právě T. B. přivezla věci poškozených do bytu na ulici J. v B. (viz č. l. 214). Vozidlo zn. Audi reg. zn. ......, které měl obviněný podle výpovědi poškozených v předmětné době užívat, pak náleží další společnosti T. B. (viz č. l. 227). Soud prvního stupně právě vzhledem k určité provázanosti těchto uvedených osob má za to, že nelze zcela přesně určit, která konkrétní osoba se obohatila, když nelze vyloučit, že obviněný v dané věci vystupuje jako osoba, která jedná ve prospěch dalších osob (str. 19). Soud druhého stupně se s tímto závěrem zcela ve svém rozhodnutí ztotožnil (viz str. 5-6).
54. Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za nutné uvést, že pro naplnění skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby došlo k obohacení přímo pachatele. Obohatit se v důsledku trestné činnosti pachatele může i osoba odlišná od pachatele. Obohacením se rozumí zvýšení či neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2057). Ze zákonného znaku „obohatí jiného“ v ustanovení postihujícím podvodné jednání pak nevyplývá, že by se úmysl obviněného musel vztahovat jen na konkrétně určenou osobu. Proto je tento znak naplněn i obohacením blíže nespecifikované osoby, která nemusí být v popisu skutku přesně identifikována.
55. V dané věci lze uvést, že není pochyb o tom, že mohlo dojít k obohacení kupující, tj. Ing. P. K. , která předmětné nemovitosti koupila a stala se jejich vlastnicí. Lze však souhlasit se soudy nižších stupňů, že vzhledem k rozporuplnosti výpovědi této svědkyně lze důvodně pochybovat o tom, zda úmysl obviněného směřoval k obohacení jen této svědkyně. Jeví se skutečně velmi pravděpodobné, že úmysl obviněného směřoval k obohacení i dalších osob, které se určitým způsobem mohly na spáchání trestné činnosti podílet nebo z ní mít prospěch. Obohacení bylo neoprávněné, neboť pokud by obviněný neuvedl poškozené při sjednávání kupní smlouvy v omyl, tak by nedošlo k uzavření kupní smlouvy mezi poškozenými a Ing. P. K. a k jejímu obohacení či obohacení jiné osoby. Výše obohacení se rovná hodnotě uvedených nemovitostí, za kterou se nemovitosti v uvedeném místě a uvedeném čase obvykle prodávají. Nad rámec těchto úvah lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2010, sp. zn. 4 Tdo 248/2010, podle kterého „okolnost, že se v průběhu dokazování nepodařilo objasnit, koho pachatel obohatil svým jednáním, nelze hodnotit jako nenaplnění tohoto zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 TZ (ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 podle §209 TZ). Podstatné pro posouzení uvedeného zákonného znaku totiž není přesné zjištění, kdo byl jednáním pachatele obohacen, nýbrž zda jednáním pachatele došlo k obohacení jeho či jiné osoby.“ Z těchto důvodů lze považovat uplatněnou argumentaci obviněného za nedůvodnou.
56. Rovněž další námitka obviněného spočívající v tom, že neuvedl někoho v omyl (viz bod V./B dovolání), naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se o argumentaci vztahující se k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu §209 tr. zákoníku. Obecně lze konstatovat, že uvedením v omyl se rozumí jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Může se jednat např. o situaci, kdy pachatel podá poškozenému nepravdivou informaci, pokud je tato nepravdivá informace podávána poškozenému s úmyslem způsobit škodu na cizím majetku a zároveň sebe nebo jiného obohatit apod. O takový případ se v dané věci jednalo.
57. Na základě provedeného dokazování je nepochybné, že to byl právě obviněný, který sám vyhledal poškozené, kteří se v té době nacházeli v určité tíživé situaci, neboť na jejich domě vázlo zástavní právo k dvěma pohledávkám a bylo již zahájeno exekuční řízení. Obviněný poškozeným sdělil, že jim přichází pomoci, vystupoval jak člen společnosti, která nabízí pomoc lidem v nouzi. Nabídl jim řešení celé záležitosti prostřednictvím tzv. americké hypotéky. V praxi mělo řešení tíživé životní situace poškozených podle obviněného spočívat v tom, že tito by dům včetně pozemků odprodali jiné osobě, která by uhradila dluhy na domě váznoucí, a následně by s určitým mírným navýšením měli poškození dům zpětně odkoupit od kupujícího prostřednictvím tzv. americké hypotéky, kterou obviněný slíbil zařídit. Věrohodnost tvrzení obviněného nepochybně u poškozených posilovala skutečnost, že obviněný vystupoval velmi přesvědčivě, uváděl, že spolupracuje s renomovanými advokáty, že je členem společnosti, která pomáhá lidem v nouzi. Důvěryhodnost obviněného ve vztahu k poškozeným byla podporována i tím, že jim i pro ně hodnověrným způsobem vysvětlil, jak získají peníze na zpětný odkup svých nemovitostí. Podle poškozených jim totiž měl být vyplacen rozdíl mezi kupní cenou a hodnotou jejich pohledávek, kdy tento rozdíl by představoval částku, kterou by byli schopni sami při zpětném odkupu své nemovitosti složit na kupní cenu, a zbytek by byl uhrazen tzv. americkou hypotékou. Z pohledu poškozených se tato varianta mohla jevit jako reálná, neboť skutečnost, že jim mají být vyplaceny ještě nějaké peníze, vyplývala i z kupní smlouvy, kterou jim předložil obviněný (jednalo se o částku 150 000 Kč a částku 360 000 Kč poníženou o daň z nemovitosti). Poškození tedy uzavírali kupní smlouvu v přesvědčení, že ve skutečnosti o nemovitosti nepřijdou, že tyto získají zpět právě na základě americké hypotéky, kterou jim slíbil zařídit obviněný.
58. Obviněný ovšem nikdy neměl v úmyslu jim americkou hypotéku zařídit, když v tomto směru nebylo zjištěno, že by obviněný učinil nějaké kroky k realizaci tohoto záměru (obviněný ve věci nevypovídal), kdy, jak nakonec vyplývá s výpovědi svědkyně Ing. K. (byť její výpověď je třeba hodnotit velmi obezřetně), nikdy o této variantě s ní nehovořil a nebyla s ní srozuměna. Právě přesvědčivé vystupování obviněného vedlo k tomu, že poškození uvedenou kupní smlouvu uzavřeli. Kupní cena byla zcela neodpovídající, tuto stanovil obviněný, a samotná kupní smlouva byla pro ně velmi nevýhodná (smluvní pokuty a rozhodčí doložka). Poškození jednali pod vlivem nepravdivých informací obviněného, že smluvní pokuty se jich v podstatě netýkají, že tato pro ně nevýhodná ustanovení kupní smlouvy jsou pouze formální, že do 3 - 4 týdnů bude všechno hotovo a oni budou znovu majiteli předmětných nemovitostí. O tom, že poškození bezmezně a až určitým způsobem naivně věřili obviněnému, svědčí i skutečnost, že obviněnému podepsali doklady o převzetí částky 150 000 Kč při uzavírání kupní smlouvy, ačkoliv jim peníze nebyly vyplaceny, z domu se přes vysoké smluvní pokuty neodhlásili a nevystěhovali se ve stanoveném termínu. O přesvědčení poškozených o věrohodnosti slibu obviněného svědčí i skutečnost, že se z domu v podstatě vystěhovali bez svých věcí právě na základě tvrzení obviněného, že dům je třeba kvůli exekutorům na tři týdny vyklidit a že se do domu za tři týdny tj. do Vánoc vrátí. Pokud by poškození skutečně obviněnému nevěřili a tento je nepřesvědčil o tom, že celou situaci za ně vyřeší, jen stěží lze uvěřit tomu, že by dům opustili bez svých věcí, zejména osobní povahy.
59. Obviněný poškozené uvedl v omyl jednak tím, že slíbil, že o dům a přilehlé pozemky fakticky nepřijdou, že dům po prodeji následně koupí zpět prostřednictvím tzv. americké hypotéky, kterou slíbil zařídit. Poškozené uvedl v omyl i tím, že je přesvědčoval o tom, že ujednání o smluvních pokutách se jich netýkají, že je nemusí dodržovat a že jsou pouze formální, což nebyla pravda a právě nedodržení všech bodů kupní smlouvy ze strany poškozených (odhlášení se z místa trvalého bydliště a nevystěhování se z domu ve stanoveném termínu) vedlo k tomu, že byly tyto smluvní pokuty uplatněny. Obviněný dále uvedl poškozené v omyl i tím, že stanovil kupní cenu nemovitostí, které byla zcela neodpovídající skutečné ceně nemovitostí, kdy poškození uvěřili jeho tvrzení, že dům je v podstatě bezcenný, že určitou hodnotu mají pouze pozemky k domu náležející.
60. Pokud obviněný poukazuje na osoby poškozených, kteří podle jeho přesvědčení byli schopni s ohledem na své znalosti a skutečnosti posoudit, zda vzhledem k jejich situaci je možné, aby o předmětné nemovitosti nepřišli, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. V případě jednání poškozených lze připustit, že jejich bezmezná víra a přesvědčení o tom, že jim obviněný chce skutečně pomoci a že jim pomůže jejich tíživou situaci vyřešit prostřednictvím tzv. americké hypotéky, může působit tak, že tito nepostupovali v dané věci náležitě obezřetně. Je však třeba zdůraznit, že obviněný si byl vědom tíživé situace poškozených (byl to právě on, kdo je oslovil jako první s nabídkou pomoci), přičemž poškození v době, kdy je kontaktoval, věděli, že na jejich domě váznou dvě pohledávky a situaci nebyli schopni v přiměřené době adekvátně řešit. Při posuzování možností poškozených chovat se náležitě obezřetně nelze přehlédnout věk poškozených, jednalo se osoby seniorského věku, které zpravidla mají sníženou schopnost přiměřeně věci vyhodnocovat a orientovat se v otázce půjček, exekucí, hypoték apod. Poškození také měli běžné vzdělání, nikdy nepracovali v oblasti finanční (poškozený pracoval u dálniční policie a poškozená jako prodavačka). Současně je ze spisového materiálu zřejmé, že obviněný si plánovitě vyhledával takové osoby jako vhodné oběti pro páchání trestné činnosti, když je třeba poukázat na jeho obdobné jednání vůči poškozené D. Š. a G. V. (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 21 T 44/2014, trestní věc vedená u Okresního státního zastupitelství pro Prahu-východ, sp. zn. Zn 3753/14), které v podstatě obdobným způsobem měl připravit o jejich nemovitosti. Je třeba zdůraznit, že podvodného jednání se může pachatel dopustit i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1641/2014, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1398/2014). O takovou situaci se v dané věci jednalo.
61. Zároveň je třeba zdůraznit, že obviněný již v době, kdy jednal s poškozenými, jednal s vědomím, že americkou hypotéku nezařídí a že poškozeným ani nebude vyplacena dohodnuta podhodnocená kupní cena, že fakticky budou uhrazeny jen jejich pohledávky váznoucí na prodávaných nemovitostech. Uvedený závěr totiž vyplývá z provedených důkazů. Při posuzování jednání obviněného nelze pominout skutečnost, že to byl právě obviněný, který poškozené ubezpečoval a přesvědčoval o tom, že smluvní pokuty uvedené v článku VI a VII kupní smlouvy jsou jen formální, že se jich fakticky netýkající. Tím vytvořil situaci, že poškození tato ujednání kupní smlouvy nedodrželi, čímž nastal stav, že kupující mohla podle uzavřené kupní smlouvy smluvní pokuty uplatnit, což se také stalo. Jednáním obviněného tedy došlo k tomu, že poškozeným nebyl zbytek kupní ceny vyplacen, přičemž obviněný jednal v době uzavření kupní smlouvy právě v úmyslu takového stavu docílit. Obviněný také využil naivity poškozených k tomu, aby mu podepsali doklad do převzetí částky 150 000 Kč v den podpisu kupní smlouvy, což rovněž neodpovídalo skutečnosti, když poškození žádné peníze fakticky nepřevzali. Při posuzování celé věci považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit i skutečnost, že obviněný se v daném období měl obdobné trestní činnosti dopustit i vůči jiným osobám (viz předchozí odstavec) stejným způsobem, kdy se v podstatě jedná o stejný modus operandi.
62. Ohledně další námitky obviněného, která se rovněž vztahuje k nenaplnění znaku skutkové podstaty „uvedení někoho v omyl“ spočívající v tom, že i pokud by skutečně poškození své nemovitosti prodat nechtěli, tak by v důsledku jejich tíživé finanční situace došlo k prodeji nemovitostí v exekuční dražbě, což je okolnost významná pro naplnění dalšího znaku, zda vůbec došlo ke způsobení škody, popř. v jaké výši, lze konstatovat, že tato argumentace se jeví jako bezpředmětná. Obviněný totiž argumentuje skutečnostmi, které fakticky nenastaly. Ze strany obviněného je v podstatě namítáno, že i pokud by nebylo jeho trestněprávního jednání, tak by poškození o předmětné nemovitosti přišli. Bez ohledu na skutečnost, že se nejedná o námitku, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba uvést, že úvahy obviněného mají pouze hypotetický charakter, neboť naznačená situace fakticky nenastala a nelze předjímat, že by v budoucnu skutečně nastala. Navíc pokud by poškození o předmětné nemovitosti přišli z důvodu exekuce, tak by se do této situace nedostali v důsledku trestné činnosti obviněného. Je rovněž otázkou, zda by skutečně nemovitosti byly prodány v rámci exekuční dražby, přičemž nelze ani určit za jakou částku by se případně nemovitosti prodaly v rámci exekuce. V tomto směru lze poukázat na skutečnost, že znalec z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí Tomáš Urban stanovil cenu předmětných nemovitosti podle §137 tr. zákoníku ke dni uzavření kupní smlouvy na částku 2 319 354 Kč, přičemž při stanovení ceny vzal v úvahu i zatížení nemovitosti právy třetích osob. Jedná se tedy o cenu, za kterou byly předmětné nemovitosti v uvedeném místě a čase obvykle prodejné. Hypoteticky ani nelze vyloučit, že by se nemovitosti mohly prodat v exekuční dražbě za částku vyšší, když je třeba vzít v úvahu, že nemovitosti se nachází blízko hlavního města Prahy a kousek od nájezdu na dálnici D1, což by se mohlo případně projevit na jejich prodejní ceně v rámci dražby.
63. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje námitka obviněného ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku (viz bod V./C dovolání). Obviněný totiž namítá, že závěry soudů nižších stupňů o tom, že jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nemají oporu v provedeném dokazování. Nejvyšší soud považuje za nutné opětovně zdůraznit, že z hlediska subjektivní stránky se u trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje ve vztahu k základní skutkové podstatě úmysl, kdy postačí i úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Pro naplnění kvalifikovaných skutkových podstat trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku pak postačí i nedbalost [§17 písm. a) tr. zákoníku], nevyžaduje se úmysl. Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o otázku zavinění. Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. V předmětné věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém (viz str. 20 rozsudku). Soud druhého stupně se s tímto závěrem ztotožnil (viz str. 5-6 rozhodnutí).
64. Při posuzování naplnění subjektivní stránky u obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že soud prvního stupně se s otázkou zavinění řádně vypořádal s odkazem na provedené důkazy (viz str. 18-20 rozsudku). Rovněž soud druhého stupně se z pohledu námitek uplatněných v rámci podaného dovolání vypořádal s otázkou zavinění přesvědčivým způsobem. I Nejvyšší soud má za to, že úmysl obviněného poškozené podvést vyplývá z provedených důkazů, na které poukazují soudy nižších stupňů. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné poukázat i na své úvahy obsažené pod body 16-20 tohoto rozhodnutí. Nad rámce těchto úvah z pohledu konkrétní argumentace obviněného vztahující se k naplnění subjektivní stránky lze uvést, že obviněný nenaplnění subjektivní stránky spatřuje ve skutečnosti, že dům byl zanedbaný, nebyla k němu dohledatelná žádné stavební dokumentace, přičemž obviněný i zdůrazňuje, že není znalcem z oboru odhady nemovitosti, takže nebyl tržní hodnotu schopen sám posoudit.
65. Z pohledu těchto námitek je zřejmé, že obviněný namítá, že neměl v úmyslu svým jednáním (pokud by byly závěry soudů o uvedení poškozených v omyl správné a měly oporu v provedeném dokazování), způsobit nějakou škodu. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že obviněný měl způsobit poškozeným značnou škodu, kterou se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda od částky 500 000 Kč do 4 999 999 Kč. Způsobením škody značného rozsahu se pak obviněný měl dopustit zločinu podvodu v kvalifikované skutkové podstatě podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Jak již bylo naznačeno, pro naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty uvedeného zločinu se nevyžaduje úmysl (§15 tr. zákoníku). Z hlediska zavinění postačí k následku – způsobení škody značného rozsahu – naplnění nedbalostní formy zavinění [§17 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], i když není vyloučena úmyslná forma zavinění. Úmyslná forma zavinění se vyžaduje pouze ve vztahu k základní skutkové podstatě, kdy se vyžaduje způsobení škody větší než nepatrné, čímž se rozumí škoda od 5 000 - 49 999 Kč (viz §138 tr. zákoníku).
66. Ohledně argumentace obviněného, že neměl v úmyslu způsobit poškozeným nějakou škodu, tím méně značnou škodu, je třeba uvést následující. Nejvyšší soud má za to, že ve vztahu k naplnění základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku jednal obviněný v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V tomto směru je třeba poukázat na úvahy soudů nižších stupňů, které jsou logické a mají oporu v provedeném dokazování. Ohledně naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku jednal obviněný přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nelze totiž pominout, že to byl právě obviněný, který sám stanovil kupní cenu nemovitostí na částku 1 209 208 Kč, což byla cena výrazně neodpovídající skutečně ceně převáděných nemovitostí. Obviněný již v době stanovení kupní ceny ve vztahu k poškozeným jednal s úmyslem, že kromě částky 740 208 Kč (pohledávky), nebude poškozeným z kupní ceny již nic vyplaceno. Za takové situace by obohacení obviněného či jiné osoby vyčíslené jako rozdíl mezi stanovenou kupní cenou a uhrazenými pohledávkami představovala částka 550 000 Kč, což představuje značnou škodu.
67. Pokud obviněný namítá, že není znalcem z oboru odhady nemovitostí, je třeba konstatovat, že si bez větších problémů mohl stanovit přibližnou cenu nemovitostí, za kterou byly v dané době a v daném čase obvykle prodejné i s přihlédnutím ke skutečnosti, že na nemovitostech vázly pohledávky v určité výši. Obviněnému nic nebránilo při stanovení kupní ceny vzít v úvahu, za jaké ceny se prodávají v uvedené lokalitě v daném čase nemovitosti v obdobném stavu, a takto stanovit reálnou cenu. Prodejní ceny obdobných nemovitostí si mohl zjistit dotazem na realitní makléře popř. z inzertních novin či na internetu. Obviněný si také musel být vědom skutečnosti, že nemovitosti se nachází v blízkosti hlavního města Prahy cca 48 km, kdy cesta z B. do P. trvá autem 40 minut po E55 a D1. I tato skutečnost nepochybně měla vliv na reálnou cenu nemovitostí a obviněný si této skutečnosti musel být vědom. V dané souvislosti nelze také pominout skutečnost, že předmětné nemovitosti byly svědkyní Ing. P. K. , aniž by do nemovitosti byly provedeny nějaké investice, nabízeny přes realitní kancelář za čtyři měsíce po koupi za částku 3 900 000 Kč. V dané souvislosti lze zcela důvodně předpokládat, že realitní makléři si byli vědomi reálné ceny nemovitosti v této oblasti. Dále nelze pominout, že podle znalce z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí Tomáše Urbana uvedené nemovitosti i s přihlédnutím k právům třetích osob, měly hodnotu v místě a čase obvyklou ve výši nejméně 2 319 354 Kč.
68. Jestliže tedy obviněný sám stanovil kupní cenu předmětných nemovitostí, lze mít za to, že vzhledem ke shora uvedenému ve vztahu k naplnění znaku kvalifikovaného znaku skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku - znaku značné škody – jednal v úmyslu nepřímém. Obviněný si totiž musel být vědom, že stanovením kupní ceny, bez toho, aby si opatřil nějaké relevantní podklady pro její určení, může způsobit značnou škodu a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že obviněný si nemusel být vědom skutečné ceny převáděných nemovitostí, tedy nemusel si být vědom úplně přesné ceny, postačilo, že kupní cenu stanovil tak, že si musel být vědom, že může svým jednáním poškozeným způsobit škodu 500 000 Kč a výše a se vznikem takového následku byl srozuměn.
69. Další námitka obviněného směřuje do způsobení značné škody činem, včetně neexistence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a následkem. Jedná se o relevantní námitku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (bod V./D dovolání). Fakticky obviněný uplatňuje částečně shodnou argumentaci jako v části týkající se uvedení někoho v omyl, kdy dále poukazuje na skutečnost, že v případě vyřízení americké hypotéky, by poškození museli vynaložit nějaké prostředky na zpětný odkup, což by se rovněž mělo projevit při řešení otázky, zda způsobil poškozeným značnou škodu. Podle obviněného se soudy ani nezabývaly tím, zda veškerou způsobenou škodu lze přičítat k jeho tíži a nebylo přihlédnuto k dalším plněním poškozeným po uzavření kupní smlouvy.
70. Ve vztahu k částečně shodné argumentaci obviněného týkající se otázky vedeného exekučního řízení a toho jakou částku by v případné exekuci mohli poškození získat, považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na své předchozí úvahy (bod 31). Ohledně námitky týkající se toho, že pokud by byla vyřízena americká hypotéka, by museli poškození vynaložit určité další finanční částky na její realizaci, což by se mělo projevit ve výši způsobené škody, lze konstatovat, že tato námitka není nepřípadná. V případě vyřízení americké hypotéky pro poškozené, by nemohlo dojít k naplnění znaku skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Jinak řečeno, jestliže by obviněný skutečně měl vážným způsobem v úmyslu poškozeným v době sjednávání a uzavírání kupní smlouvy zajistit americkou hypotéku a činil v tomto směru reálné kroky, nemohl by poškozené uvádět v omyl ve vztahu k tomu, že jim zařídí americkou hypotéku na zpětný odkup převáděných nemovitostí. Protože takto obviněný nejednal, jsou úvahy o případných vynaložených nákladech poškozených v souvislosti se splácením americké hypotéky pro stanovení výše škody jako znaku skutkové podstaty nepodstatné a nerozhodné.
71. Ohledně argumentace zda lze škodu, která vznikla poškozeným přičítat v celém rozsahu k tíži obviněného, má Nejvyšší soud za to, že existuje příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a následkem, který v dané věci spočívá v tom, že došlo k neoprávněnému obohacení jiné osoby, popř. obviněného. Je třeba zdůraznit, že to bylo právě jednání obviněného, který poškozené uvedl v omyl (poskytnutí lživé informace o vyřešení tíživé finanční situace poškozených prodejem jejich domu a následné získaní domu poškozených zpět prostřednictvím americké hypotéky, což nikdy neměl v úmyslu zařídit, včetně stanovení výrazně podhodnocené kupní ceny), kdy následkem jeho jednání přišli poškození o dům a přilehlé pozemky. Poškození fakticky za převáděné nemovitosti získali jen částku ve výši 780 208 Kč, což je hodnota pohledávek, které vázly na předmětných nemovitostech. Jak již bylo naznačeno, ze shora uvedených důkazů je nepochybné, že obviněný v době jednání s poškozenými a uzavírání předmětné kupní ceny jednal s úmyslem, aby z kupní ceny nebylo uhrazeno kromě částky 780 208 Kč ničeho (viz bod 30). V tomto směru je třeba opětovně zdůraznit, že to byl právě obviněný, který při realizaci svého podvodného úmyslu využil důvěřivost a naivitu poškozených, kdy stanovil výrazně nízkou cenu nemovitostí s odkazem, že dům je v podstatě bez hodnoty, při uzavírání kupní smlouvy uváděl, že smluvní pokuty jsou pouze formální a že se jich netýkají a že je nemusí dodržovat, s čímž ovšem kupující nebyla srozuměna. Tímto jednáním obviněného následně došlo k situaci, že kupující mohla smluvní pokuty vůči poškozeným v souladu s obsahem uzavřené smlouvy uplatnit, takže jim z kupní ceny již nebylo nic uhrazeno. Vzhledem k jednání obviněného pak lze mít za to, že existuje příčinná souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným následkem. K tíži obviněného lze proto klást celou způsobenou škodu, která vznikla poškozeným a je vyjádřena ve skutku.
72. K námitce, že soudy nižších stupňů nepřihlédly k dalším platbám ve prospěch poškozených, lze konstatovat, že částečně směřuje do skutkových zjištění. Obviněný v podstatě nesouhlasí se závěry soudů, že poškozeným neuhradil částky, ke kterým se vztahují předložené listinné důkazy (příjmové doklady, dohody o narovnání). V tomto směru považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že takto uplatněná argumentace není podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť touto námitkou fakticky nesměřuje proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení, nýbrž proti způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Tímto postupem ovšem uplatňuje námitku, která není způsobilá založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
73. Nad rámec těchto úvah lze konstatovat, že soudy řádně odůvodnily skutkové závěry, ke kterým dospěly na základě provedeného dokazování. Nejvyšší soud pro stručnost považuje za vhodné na jejich závěry odkázat. Z písemného odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je patrno, že tyto na základě provedeného dokazování shledaly, že výpovědi poškozených jsou věrohodné, neboť nestojí osamoceně, jsou podporovány i dalšími provedenými důkazy, na které je poukazováno především soudem prvního stupně. Jedná se zejména o výpovědi svědků P. O. ml., Z. Š. , L. Z. a JUDr. K. a listinné důkazy včetně odkazu na další trestní věci obviněného (stejný modus operandi ). Soud i velmi pečlivě zdůvodňuje, na základě kterých důkazů považuje za naprosto nevěrohodnou výpověď svědkyně Ing. P. K. (blíže viz str. 18-19 rozsudku soudu prvního stupně). Celou situaci lze uzavřít tak, že pokud soudy uvěřily výpovědím poškozených, považují se za věrohodné i jejich tvrzení, že byť jsou podpisy na příjmových dokladech jejich, tak v příjmových dokladech uvedené částky buď nikdy neobdrželi (částku 150 000 při podpisu smlouvy) nebo obdrželi jiné částky a z jiného důvodů (dohody o narovnání a příjmové doklady týkající se těchto dohod).
74. Navíc je třeba opětovně zdůraznit, že zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku byl dokonán v okamžiku, kdy došlo k obohacení pachatele nebo jiných osob. V dané věci byl předmětný trestný čin dokonán tím, že došlo k převodu nemovitostí na svědkyni Ing. P. K. Případné další úhrady nějakých částek poškozeným ze strany obviněného, ke kterým mělo dojít až následně po uzavření kupní smlouvy, v rámci dohod o narovnání, pokud by jejich obsahy byly skutečně pravdivé, představují toliko případnou náhradu škody a nemohou mít vliv na výši způsobené škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu. V souvislosti s tímto závěrem lze zdůraznit, že i pokud by byly obsahy uzavřených dohod pravdivé, přestože se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry soudů o věrohodnosti poškozených, je třeba uvést, že tyto by pouze představovaly snahu obviněného o realizaci vyklizení domu, aniž by poškození zjistili, že nebude splněno ujednání o zpětném odkupu nemovitosti a nedělali před opuštěním domu snad nějaké problémy. Proto lze mít za to, že i v případě, že by soudy vycházely z toho, že poškozeným byly vyplaceny předmětné částky podle dohod o narovnání, tak by tato skutečnost na výši způsobené škody jako znaku skutkové podstaty neměla vliv.
75. Jiná situace existuje v případě částky 150 000 Kč, která měla být podle kupní smlouvy uhrazena poškozeným při podpisu smlouvy. Pokud by bylo prokázáno, že částka byla poškozeným skutečně uhrazena, měla by tato skutečnost vliv na výši způsobené škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že se jedná pouze o hypotetický závěr. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že tato částka poškozeným při podpisu smlouvy nebyla fakticky uhrazena, když poškození uvěřili tvrzení obviněného, že peníze jim budou uhrazeny za týden, kdy se v P. setkají s kupující, tj. Ing. P. K. Závěr soudů o tom, že tato částka poškozeným skutečně vyplacena se týká skutkových zjištění a nemůže zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
76. Rovněž další námitku obviněného týkající se způsobu stanovení výše způsobené škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, lze formálně podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (bod VI./A dovolání). Jedná se o otázku naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty. Podle obviněného soudy při stanovení výše způsobené škody pochybily, když vycházely ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí znalce Tomáše Urbana. Obviněný namítá, že znalec při stanovení ceny předmětných nemovitostí s přihlédnutím k ustanovení §137 tr. zákoníku, sice vzal v úvahu zatížení nemovitostí zástavním právem, ovšem takový postup je nesprávný. Znalec totiž nevzal v úvahu, že pohledávky vůči poškozeným byly již vymáhány v rámci exekučního řízení. Tato skutečnost se podle obviněného na tržní ceně převáděných nemovitostí musela projevit tím, že skutečná hodnota takto zatížených nemovitostí bude výrazně nižší, kdy i skutečnost, že nemovitosti se v dražbě musí prodat rychle, má za následek snížení tržní ceny nemovitostí. Podle obviněného mělo být při stanovení výše způsobené škody přihlédnuto i k dalším částkám, které měly být ve prospěch poškozených následně uhrazeny (kauce, provize realitní kanceláře, nájemné apod.).
77. Námitky týkající se toho, že soudy při stanovení výše způsobené škody vycházely se závěrů znalce Tomáše Urbana, nemohou uvedený dovolací důvod zakládat. Nesouhlas se závěry znaleckého posudku nelze totiž podřadit pod právní vady týkající se nesprávného právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Obviněný v podstatě opětovně vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když znalecký posudek představuje důkazní prostředek. Nejvyšší soud ovšem bez ohledu na tento závěr považuje za nutné zdůraznit, že znalec Tomáš Urban byl slyšen před soudem prvního stupně, přičemž závěry znaleckého posudku stvrdil. Potvrdil, že při stanovení ceny, za kterou byly uvedené nemovitosti v místě a uvedeném čase obvykle prodejné, vzal v úvahu i zatížení předmětných nemovitostí pohledávkami třetích osoby včetně jejich výše. Je tedy nepochybné, že znalec při stanovení ceny nemovitostí vzal v úvahu právní stav uvedených nemovitostí a s tím související jisté problémy při jejich prodeji. Obecně lze souhlasit s argumentací obviněného, že vedení exekučního řízení může mít vliv na to, za jakou částku se nakonec nemovitosti prodají. Nelze ovšem souhlasit s námitkou obviněného, že se vždy musí jednat o částku nižší než je skutečná hodnota nemovitostí zatíženou pohledávkami třetích osob. V praxi i při prodeji nemovitostí v exekuční dražbě není vyloučeno, že nakonec bude nemovitost vydražena za částku vyšší, než byla odhadní hodnota, když se může jednat o nemovitost, která může být zajímavá pro případné zájemce z hlediska lokality, pracovních možností apod. Navíc je třeba zdůraznit, že vedení exekučního řízení samo o sobě nelze interpretovat tak, že nemovitost skutečně bude v dražbě prodána. Jedná se jistým způsobem o nejistou budoucí událost.
78. Pokud se týká způsobu stanovení výše způsobené škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, lze konstatovat, že soudy postupovaly správně, pokud při stanovení výše způsobené škody vycházely z ceny, za kterou byly předmětné nemovitosti v místě a čase prodejné, kdy od takto stanovené hodnoty odečetly částku, která byla uhrazena věřitelům poškozených. Obviněný v době sjednávaní a uzavírání kupní smlouvy musel být totiž srozuměn s tím, že částka rovnající se výši pohledávek váznoucích na nemovitostech musí být kupující skutečně uhrazena. Soudy nepochybily, pokud při stanovení výše způsobené škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty nevycházely z kupní ceny, ale z ceny stanovené podle §137 tr. zákoníku. Zde lze odkázat na např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 8 Tdo 541/2013, které řeší obdobnou problematiku.
79. I další námitka obviněného, že při stanovení výše způsobené škody, mělo být zohledněno, že poškozeným byly vyplaceny kromě částky 780 208 Kč (byla uhrazena věřitelům poškozených) i další částky, není důvodná. Především je třeba zdůraznit, že tato argumentace opětovně částečně směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudem prvního stupně, který uvěřil poškozeným, že částka 150 000 Kč jim nebyla vyplacena. Z tohoto pohledu nelze tuto námitku pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Stejné závěry lze vztáhnout i k tvrzením o údajných úhradách určitých částek poškozeným na základě následně uzavřených dohod o narovnání. V tomto směru je třeba uvést, že i tyto námitky částečně směřující do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které uvěřily výpovědím poškozených, že tyto částky jim nebyly vyplaceny, kdy jim byly vyplaceny částky nižší a z jiných důvodů (úhrada nájemného za byt, do kterého se poškození přestěhovali na základě klamného tvrzení obviněného). Navíc je třeba zdůraznit, že se jedná o shodnou argumentaci, kterou obviněný uplatnil v případě bodu V./D svého dovolání. Podle Nejvyššího soudu není pochyb o tom, že poškozeným byly následně po uzavření kupní smlouvy a převodu nemovitostí vyplaceny ze strany obviněného určité částky, kdy tuto skutečně nerozporují ani poškození, pouze uvádějí, že se jednalo o částky jiné, než jsou uváděné v příjmových dokladech, kdy se liší i v důvodech výplaty těchto částek. Úhrada těchto částek nemůže mít vliv na výši způsobené škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu podvodu §209 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku. Jedná se o částky vyplacené až po dokonání uvedeného trestného činu a tyto by mohly toliko představovat určitou snahu o náhradu škody způsobenou poškozeným, a mohly by mít toliko vliv na výrok o náhradě škody. Zde lze ovšem poukázat na skutečnost, že v předmětné věci byli poškození odkázání s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
80. Jistou relevanci z pohledu výše způsobené škody jako znaku skutkové podstaty daného trestného činu lze přiznat námitce vztahující se k úhradě daně z převodu nemovitostí, která byla prokazatelně za poškozené uhrazena. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že částka uhrazena na dani z převodu nemovitostí se měla do výše způsobené škody promítnout. V tomto směru je totiž třeba poukázat na obsah kupní smlouvy, konkrétně na čl. IV. Z tohoto článku vyplývá, že částka 360 000 Kč, která měla být poškozeným podle smlouvy vyplacena, měla být ponížená právě o daň z převodu nemovitostí. Z uvedeného lze tedy dovodit, že poškození museli být srozuměni v době uzavírání kupní smlouvy s tím, že částka rovnající se této dani jim nebude vyplacena. Navíc je třeba zdůraznit, že podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí platného v době převodu byl poplatníkem převodce, tj. prodávající, což byli poškození a kupující byl ručitelem této daně. Poškození si museli být vědomi, že daň z převodu nemovitostí jsou povinní uhradit, pokud nemovitosti prodávají, tj. i za situace, kdy očekávali, že nemovitosti získají zpět prostřednictvím tzv. americké hypotéky. Z těchto důvodů považuje Nejvyšší soud námitku obviněného, že výše způsobené škody měla být snížena o daň z převodu nemovitosti za důvodnou. Bez ohledu na tento závěr lze však mít za to, že se jedná o skutečnost pro posouzení věci bezpředmětnou, neboť škoda by byla snížena jen nepatrně, přičemž i poté by výše způsobené škody nadále odůvodňovala zvolenou právní kvalifikaci. Navíc je třeba uvést, že výše faktické škody, kterou obviněný svým jednáním způsobil poškozený, je vyšší než škoda vyjádřena ve skutku, když nelze pominout, že obviněný připravil poškozené ještě o další majetek (věci, které zůstaly v předmětném domě). Proto lze mít za to, že toto drobné naznačené pochybení soudů nižších stupňů neodůvodňuje vyhovění podanému dovolání.
81. Ohledně námitky spočívající v tom, že soudy dospěly k závěru, že trestným je nepřípustné zastoupení obou smluvních stran, lze uvést, že tuto argumentaci nelze vztáhnout pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz bodu VI./B dovolání). Jedná se o argumentaci směřující do skutkových zjištění soudů, neboť obviněný nesouhlasí s tím, že v popisu skutku je uvedeno, že jednal v nepřípustném zastoupení obou stran, tedy poškozených i kupujících. Uvedená argumentace obviněného nemá oporu v závěrech soudů nižších stupně. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně nedospívá k závěru, že mezi obviněným a poškozenými a kupující byla uzavřena smlouva o zastoupení podle občanského zákoníku platného do 1. 1. 2014 (dovolatel má pravděpodobně na mysli zastoupení na základě plné moci podle §31 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku platného do 1. 1. 2014). Soud v podstatě jen slovně vyjadřuje faktický stav věci spočívající v tom, že poškození a kupující se nikdy nesetkali, obě strany vždy jednaly jen s obviněným, a že to byl právě obviněný, který určil kupní cenu, našel pro poškozené osobu, jež chtěla dům koupit a měla být podle výpovědí poškozených srozuměna s tím, že dům následně koupí zpět prostřednictvím americké hypotéky. Byl to právě a jen obviněný, který zajišťoval kupní smlouvu včetně jejího obsahu, přivezl kupní smlouvu oběma stranám, zajistil, aby na smlouvě byly ověřeny podpisy, měl zároveň předat peníze poškozeným a měl zajistit všechny další záležitosti týkající se domu, včetně vystěhování poškozených z domu, kterým zajistil i nájemní byt a včetně peněz na úhradu nájemného. Lze mít za to, že soudy pouze slovně vyjádřily faktickou činnost obviněného vůči poškozeným a kupující. Nejvyšší soud považuje za potřebné a nutné zdůraznit, že je nepochybné, že zájmy poškozených a kupující byly v určitém rozporu (např. poškození nepochybně měli zájem, aby byla nemovitost prodána za vyšší cenu, což je logicky v rozporu se zájmen kupující, prodávající chtěli dům zpětně odkoupit, o čemž kupující nevěděla), a přesto všechny tyto činnosti pro obě strany zajišťoval a vykonával obviněný. Jednalo se nepochybně o zcela nevhodné faktické zastoupení obou stran, čehož si musel být obviněný vědom. Samotná skutečnost, že obviněný fakticky zastupoval obě strany, ovšem nenaplňuje žádný znak zvolené skutkové podstaty, jedná se pouze o jisté dokreslení jeho jednání.
82. V dané souvislosti je třeba konstatovat, že slovní vyjádření určité části jednání obviněného v popisu skutku, které ovšem nenaplňuje žádný znak zvolené skutkové podstaty, nemůže zakládat důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jinak řečeno, pokud by v popisu skutku nebylo uvedeno, že „obviněný v nepřípustném zastoupení obou smluvních stran sjednal dne 12. 8. 2012 uzavření kupní smlouvy„ a bylo pouze uvedeno, že obviněný sjednal dne 12. 8. 2012 uzavření kupní smlouvy, nemělo by to vliv na naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty. Uvedení v omyl poškozených totiž nespočívalo v tom, že obviněný měl fakticky zastupovat jak poškozené, tak i prodávající, nýbrž v jednání rozvedeném v bodech 49-51 rozhodnutí Nejvyššího soudu. Obecně je třeba zdůraznit, že tzv. skutkové větě musí vždy soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Další skutečnosti či okolnosti, které jsou v popisu skutku uvedeny a pouze slovně dokreslují a upřesňují skutek, nemohou mít za následek, že by nemohl napadený rozsudek obstát, byť by se mohly jevit jako nadbytečné či ne zcela odpovídající. Proto ani v tomto směru nelze podanému dovolání přisvědčit.
83. Pokud se týká další argumentace obviněného, jež podle jeho názoru naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a kterou označuje jako „posouzení platnosti právních úkonů“ (viz bod VI./C dovolání), je třeba uvést, že obviněný namítá, že soudy nijak neodůvodnily, zda dokumenty týkající se úhrad některých částek poškozeným (např. částky 150 000 Kč) a dohody o narovnání považují za padělané či vykazující jinou vadu a dále, že jejich závěry o rozporu o smluvních pokutách s dobrými mravy nejsou nijak odůvodněné. Lze konstatovat, že se v podstatě jedná o uplatňování zčásti totožných námitek, kterými obviněný argumentoval při způsobení značné škody jako znaku skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (bod V./D dovolání) a stanovení výše způsobené škody (bod VI./A dovolání). Jedná se i o opakování obhajoby, kterou uplatnil obviněný před soudy nižších stupňů, a která se vztahuje částečně do způsobu hodnocení důkazů těmito soudy. Tyto námitky směřující do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, jak již byla naznačeno, nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ze strany obviněného se jedná jen o předestírání jeho skutkové verze, kdy obviněný vyjadřuje nesouhlas tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy a požaduje, aby Nejvyšší soud vycházel z jeho verze skutkového děje (kterou toliko naznačuje, když využil svého práva ve věci nevypovídat). Nejvyšší soud bez ohledu na shora uvedené považuje za nutné v souvislosti s argumentací týkající se posouzení platnosti právních úkonů za nutné zdůraznit, že existence občanskoprávního vztahu (smlouva o koupi, dohody o narovnání), do kterého pachatel vstoupil se záměrem spáchat trestný čin, nevylučuje uplatnění trestní odpovědnosti. Podstatné je totiž to, že pachatel v rámci uvedeného vztahu naplnil znaky trestného činu, na který je třeba reagovat prostředky trestního práva.
84. Nad rámec těchto úvah lze uvést, že soudy nižších stupňů, byť to explicitně ve svých rozhodnutích neuvádějí, ohledně podpisů dohod o narovnání a na příjmových dokladech vycházejí z výpovědí poškozených, které považují za věrohodné (viz str. 19 rozsudku soudu prvního stupně, str. 4 usnesení soudu druhého stupně), kdy rovněž poukazují na další provedené důkazy, které věrohodnost poškozených podporují. Za této situace je tedy zřejmé, že soudy vzhledem ke skutečnosti, že uvěřily výpovědím poškozeným, dospěly k závěru, že byť poškození uvedené doklady podepsali, což ani nerozporují, tak uvedené částky buď vůbec nedostali (částka 150 000 Kč) nebo dostali částky nižší a z jiného důvodů než uvádí obviněný (částky uvedené v dohodách o narovnání a v příjmových dokladech). Lze konstatovat, že toliko sporná částka 150 000 Kč by mohla mít vliv na výši způsobené škody jako znaku skutkové podstaty podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Ohledně částek, které měly být vyplaceny podle dohod o narovnání je třeba poukázat na úvahy Nejvyššího soudu vztahující se k okamžiku dokonání trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, takže i v případě, že by tyto částky uvedené v dohodách o narovnání, jenž byly uzavřeny dne 27. 11. 2013, 18. 12. 2013 a 15. 1. 2014, byly pravdivé a poškození by skutečně uvedené částky obdrželi, jednalo by se toliko o náhradu způsobené škody poškozeným. Zde je třeba poukázat na skutečnost, že poškození byli s nárokem na náhradu škody odkázání na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť soud prvního stupně právě vzhledem k nejasnostem jaké částky byly fakticky poškozeným po spáchání trestného činu podvodu vyplaceny, dospěl k závěru, že je třeba poškozené odkázat s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud se týká úhrady daně z prodeje nemovitosti, která byla uhrazena, lze odkázat na úvahy ohledně této skutečnosti obsažené v bodě 49 tohoto rozhodnutí.
85. Ohledně tvrzení obviněného, že ujednání o smluvních pokutách nebyly v rozporu s dobrými mravy, je třeba uvést, že se jedná o argumentaci, kterou lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž namítá jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, konkrétně posouzení otázky dobrých mravů podle občanského zákoníku č. 40/64 Sb., platného do 31. 12. 2013 (dále jen občanský zákoník). Podle §3 odst. 1 občanského zákoníku výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Pojem dobré mravy, jak jej užívá česká právní terminologie (legislativní, judikatura i odborná literatura), odpovídá svým obsahem pojmu dobrá víra ( Good Faith, bonnefoi ). Pochází zejména z prostředí inspirovaného Code civil a do jisté míry německým BGB, jak je převzat pojmovým aparátem práva Evropské unie. Dobrá víra je chápána jako mravní princip, nikoliv psychologická kategorie. Dobré mravy patří mezi základní zásady soukromého práva. Občanský zákoník se jich dovolává především v §3 odst. 1, jakož i v §39 (zákaz výkonu práv v rozporu s dobrými mravy, absolutní neplatnost právního úkonu příčícího se dobrým mravům). Podle §39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Samotný pojem rozpor s dobrými mravy se vyznačuje nedefinovaností a nedefinovatelností. Co se rozumí rozporem s dobrými mravy, je v každém konkrétním případě věcí soudního vykladu. V tomto směru je třeba poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2710/2010. Podle tohoto rozhodnutí „Posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy, závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, jemuž zákon dává širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu. Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil a na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře, a že odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě (učinit) závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu.“ Obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 926/2014.
86. Posouzení zda určitý právní úkon je v rozporu s dobrými mravy, je závislé od konkrétních skutkových zjištění. V dané věci lze skutečně mít za to, že kupní smlouva, zejména ujednání o smluvních pokutách, byla v rozporu s dobrými mravy, neboť ze smlouvy vyplývaly takové povinnosti pro poškozené, jejichž nedodržení bylo výrazně sankcionováno nepřiměřenými smluvními pokutami, které neodpovídaly míře nedodržení povinnosti. V tomto směru je třeba uvést, že poškození byli podle čl. VI. povinní se odhlásit z místa trvalého bydliště i s rodinnými příslušníky do 12. 9. 2012 bez ohledu na skutečnost, zda do tohoto data dojde k pravomocnému vkladu vlastnického práva do katastru nemovitosti, kdy za porušení této povinnosti si mohla kupující účtovat částku 500 000 Kč, což přestavovalo 38,8 % ze stanovené kupní ceny. Dále byli poškození podle čl. VII. této smlouvy povinní vyklidit předmětné nemovitosti a předat kupující do 12. 9. 2012 opětovně bez ohledu na skutečnost, zda dojde k pravomocnému vkladu do katastru nemovitostí, přičemž porušení této povinnosti bylo sankcionováno jednorázovou pokutou ve výši 100 000 Kč, což představuje 8, 8 % z kupní ceny, kdy současně za každý den prodlení museli uhradit 2 000 Kč. Naopak pro případ nedodržení smluvních ujednání ze strany kupující nebyly stanoveny žádné sankce. Zároveň nelze pominout, že to byl právě obviněný, který poškozené při podpisu kupní smlouvy ubezpečoval, že ujednání o smluvních pokutách nemusí dodržovat, že jsou toliko formální a že se jich netýkají, čemuž poškození uvěřili a tím vytvořil situaci, že kupující mohla smluvní pokuty po poškozených požadovat, což bylo jeho úmyslem. Za tato situace má Nejvyšší soud za to, že ujednání o smluvních pokutách bylo nepochybně v rozporu s dobrými mravy.
87. Ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces, které podle obviněného spočívá v tom, že soudy se řádně nevypořádaly s jeho obhajobou, kdy i odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je nepřezkoumatelné, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů soudy a zjištěnému skutkovému stavu. Obviněnému rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyhovuje, neodpovídá jeho představám, proto zpochybňuje provedené důkazy a jejich hodnocení. V dané souvislosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde je uvedeno, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
88. Nad rámec shora uvedených úvah považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že soud prvního stupně ve věci provedl všechny potřebné důkazy (obviněný ani netvrdí, že by snad některé důkazy nebyly provedeny), tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., přičemž provedené důkazy hodnotil v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., kdy své úvahy i řádně odůvodnil (viz str. 18-20 rozsudku). Rovněž soud druhého stupně se argumenty obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání, zabýval, přičemž konstatoval, že soud prvního stupně se s obhajobou obviněného řádně vypořádal (viz str. 4-6 usnesení). Soud druhého stupně neodkázal pouze na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ale i sám své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů z pohledu uplatněných námitek rozvedl. Lze konstatovat, že skutková zjištění mají ve své relevantní podstatě obsahové zakotvení v komplexu provedených důkazů. Přitom je zapotřebí zdůraznit, že provedené důkazy nebylo možno hodnotit izolovaně, nýbrž též a především v jejich vzájemných souvislostech. Tomuto požadavku zásadně dostál zejména soud prvního stupně, jemuž především přísluší provádět a hodnotit důkazy a zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů při odůvodňování svých rozhodnutí dostály svým povinnostem podle §125 tr. ř. a §134 tr.ř.
89. Pokud obviněný dále spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v existenci extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy (viz bod VI./C dovolání), lze konstatovat, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může naplňovat i takový případ. Jak je patrno z uplatněné argumentace, obviněný konkrétně spatřuje existenci extrémního rozporu v tom, že soud prvního stupně nevzal v úvahu za prokázané úhrady částek, které měl podle listinných důkazů uhradit poškozeným, což připouští poškození, přestože uvádějí jinou výši částek.
90. Ke shora uplatněné argumentaci lze uvést následující. Jak již bylo naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž vycházel také soud druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasný obsahový základ především ve svědeckých výpovědích poškozených, ve výpovědi dalších slyšených svědků, zejména svědecké výpovědi svědků P. O. ml., JUDr. M. K. a Ing. P. K. , a listinných důkazech (např. kupní smlouva, smlouva o smlouvě budoucí, doklady o úhradě, dohody o narovnání, rozsudek OS pro Prahu 9, sp. zn. 21 T 44/2014) a závěrech znaleckých posudků z oboru ekonomika, odhady nemovitostí. Skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou výsledkem takového hodnocení důkazů, které je logické, konzistentní, náležitě vysvětlené a při kterém se soudy nedopustily žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že samotný obviněný ve věci využil svého práva nevypovídat (§92 odst. 1 tr. ř.). Soud prvního stupně se s touto důkazní situaci vypořádal, když uvedl, na základě kterých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného, přičemž své úvahy řádně rozvedl a tyto odpovídají obsahu provedených důkazů. Pokud se týká otázky výpočtu způsobené škody z pohledu předložených dokladů, je třeba poukázat na předchozí úvahy ohledně dokonání trestného činu a momentu vzniku škody jako znaku skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Na závěr lze uvést, že skutečnost, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, nelze bez dalšího interpretovat jako extrémní rozpor a jeho tvrzení, které není relevantním způsobem doloženo, nemůže být dovolacím důvodem. Podle názoru Nejvyššího soudu postup soudů nižších soudů nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž jimi učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu (rozporu) s provedenými důkazy.
91. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat argumentaci, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo (viz VI./D dovolání). Je třeba uvést, že tato zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Takto uplatněná námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí v pochybnostech ve prospěch obviněného. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Obviněný naplnění tohoto dovolacího důvodů spatřuje v tom, že provedené důkazy podle jeho názoru umožňují jiný výklad, než jaký učinily soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud k tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo uvádí, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Tak tomu bylo v posuzované věci.
92. Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
93. Ohledně námitek týkajících se uloženého trestu lze uvést, že k nápravě vad výroku o trestu je určen primárně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nikoliv dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedený důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný namítá, že uložený trest je nepřiměřeně přísný z pohledu ustanovení §38 tr. zákoníku, kdy poukazuje na zájmy poškozených na náhradě způsobené škody, svoji rodinnou situaci a skutečnost, že dosud nebyl ve výkonu trestu. V tomto směru je třeba poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 podle, kterého „Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu“. Z uvedeného je zřejmé, že uplatněná argumentace zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný, nenaplňuje.
94. Vzhledem ke shora naznačeným závěrům má Nejvyšší soud za to, že podaným námitkám obviněného, které bylo možno částečně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze přisvědčit a tyto jsou nedůvodné. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn, když uplatněné námitky Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými. Protože nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , když důvodnost tohoto dovolacího důvodu je vázána na naplnění některého z dovolacích důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
95. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné . Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
96. Pokud obviněný požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu odložil výkon trestu, který mu byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu druhého stupně, je nutno uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil). Na místě je pak dodat, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal. Za této situace nebylo o uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová