ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.410.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 410/2016-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. března 2016 o dovolání, které podal obviněný M. O., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 13 To 383/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 159/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 13 To 383/2015, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 1. 9. 2015, č. j. 1 T 159/2015-796, kterým byl uznán vinným zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem šíření poplašné zprávy podle §357 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a odsouzen podle §272 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále byl obviněnému podle §70 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci (mobilního telefonu a SIM karet – blíže specifikovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně); a o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
2. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 13 To 383/2015, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání obviněný soudu druhého stupně vytýká, že pokud považoval závěry soudu prvního stupně za správné, měl se také vypořádat s tím, že soud prvního stupně neodstranil podstatné rozpory ve výpovědi obviněného v přípravném řízení a u hlavního líčení. Dále odkazuje na skutečnost, že oproti soudu prvního stupně, který v jeho jednání spatřoval přímý úmysl, dospěl soud druhého stupně k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém, a tím výrazně, v souladu s námitkami obviněného korigoval závěry soudu prvního stupně ohledně subjektivní stránky zločinu obecného ohrožení. I přes uvedenou skutečnost je však obviněný „přesvědčen, že tyto závěry jsou v rozporu s hmotným právem, které definuje pojmy úmysl a nedbalost“. Následně pak rozvíjí teoretické úvahy k vymezení pojmu „úmysl“ a „nedbalost“, aby uvedl, že „konzistentně doznává, že vědomě opakovaně nahlásil nepravdivou zprávu o umístění bomby. Pohnutkou byl nevyřešený osobní vztah k přítelkyni, byl nešťastný, pod vlivem léků a alkoholu a vůbec nepřemýšlel o tom, že by snad mohla být celá nemocnice evakuována“. Dále obviněný považuje za klíčový správný výklad pojmu „srozumění“, kdy odkazuje na publikované teoretické závěry, aby ve vztahu k předmětné trestní věci uvedl, že v „daném případě nelze bezpečně uzavřít, že by M. O. měl vůbec nějakou představu ohledně možného ohrožení pacientů a zaměstnanců nemocnice a pokud měl nějakou představu o následku, tak výlučně ve vztahu k panu H., nikoli ostatním pacientům nebo zaměstnancům“. Rovněž podle jeho mínění nelze dospět k závěru, že „jakýkoliv anonymní telefonát s nahlášením bomby nutně vede k evakuaci celého zařízení a nelze uzavřít, že by věděl, že svým jednáním může způsobit ohrožení vysokého počtu pacientů“. S ohledem na shora uvedené skutečnosti, kdy podle obviněného byla nesprávně zhodnocena otázka subjektivní stránky a porušení zásady odpovědnosti za zavinění, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a věc vrátil krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v podaném vyjádření k dovolání obviněného velmi podrobně rekapitulovala dosavadní průběh trestního řízení. V další části svého vyjádření reagovala na odkaz obviněného na teoretické výklady pojmu „úmysl, nedbalost, srozumění“, aby se vyjádřila podrobně zejména z pohledu teoretického k výkladu rozdílu mezi úmyslem přímým a nepřímým a rozdílu mezi úmyslem a nedbalostí. Zcela na závěr vyjádřila své přesvědčení, že závěr soudu druhého stupně, že obviněný jednal ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je správný, neboť obviněný musel počítat s tím, že pokud vyhrožoval zprávou o umístění bomby přímo okresní nemocnici a požadoval evakuaci, musel počítat s tím, že vydá v nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví velkou řadu osob a pro případ, že tento následek způsobí, byl s tím srozuměn. S ohledem na shora uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. Předně je nutno uvést, že námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, jsou obsahově shodné s námitkami (obhajobou obviněného), se kterými se již musely ve svých rozhodnutích vypořádat soudy nižších stupňů. Na případ, kdy obviněný v rámci dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, uváděné již před soudy nižších stupňů, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
9. K námitce obviněného, že se soud druhého stupně nevypořádal v rámci jeho odvolání s tvrzením, že se v řízení před soudem prvního stupně objevily rozpory mezi výpovědí obviněného z přípravného řízení a u hlavního líčení, pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že taková námitka je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. I přes toto konstatování však považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na rozhodnutí soudu prvního stupně, který v odůvodnění svého rozsudku (str. 6) poukázal na změnu výpovědi obviněného (rozpory, jak uvádí obviněný) v přípravném řízení a u hlavního líčení. Ve vztahu k zločinu obecného ohrožení, který je pouze dovoláním obviněného zpochybňován, je podstatné uvést, že jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem se obviněný doznal k tomu, že telefonáty uskutečnil s tím, že motivem jeho telefonátů byla snaha znepříjemnit život H. H. a jejímu manželovi, který jezdil do nemocnice na dialýzu. Oproti výpovědi v přípravném řízení pak u hlavního líčení uvedl, že nepředpokládal evakuaci nemocnice a nemocnice ji dělat nemusela (obsahově shodná je námitka obviněného uplatněná v dovolání). Na změnu výpovědi obviněného pak reagoval soud prvního stupně v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. zejména na straně 10-11 svého rozsudku, kde také uvedl, proč neuvěřil pozdější výpovědi obviněného, učiněné u hlavního líčení (viz str. 11 druhý odstavec).
10. Ve vztahu k znovu opakovaným námitkám ohledně výkladu znaku „úmysl, nedbalost a zavinění“ nepovažuje Nejvyšší soud z pohledu dovolacího soudu, za odpovídající znovu reprodukovat výklad těchto pojmů v rozsahu, který již učinily soudy nižších stupňů. V tomto směru lze odkázat zejména na velmi podrobný výklad soudu druhého stupně (viz str. 6-7 jeho usnesení), které je plně v souladu s velmi podrobným výkladem uvedených pojmů státní zástupkyní, které tato učinila v rámci svého vyjádření k dovolání obviněného. S ohledem na argumentaci obviněného je však nutno uvést, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný [k uvedené problematice subjektivní stránky (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 222].
11. Na tomto místě (ve vztahu k představám obviněného, že je nezbytné vždy reagovat v odůvodnění na již uplatněnou námitku v řízení předcházejícím) musí Nejvyšší soud mj. také odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12. V tomto usnesení Ústavního soudu mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (věc Garcia Ruiz proti Španělsku). Pokud uvedený postup lze uplatnit v řádném opravném řízení, tím spíše dopadá na případ dovolání jako mimořádného opravného prostředku se striktně vymezenými dovolacími důvody. Podstatu tohoto závěru nemůže změnit ani obvyklý odkaz obviněných na tzv. extrémní rozpor – nesoulad, za situace, kdy rozhodnutí soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle (k otázce extrémního rozporu – srovnej rozhodnutí Ústavního soudu např. sp. zn. I. ÚS 17/7/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
12. Podstatou dovolání obviněného je jeho nesouhlas s výkladem shora uvedených pojmů, a proto jeho námitky je možno pouze s vysokou mírou tolerance posoudit jako právně relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, a to s ohledem na níže uvedené. Je nezpochybnitelné, a sám obviněný toto doznává, že v průběhu dvou dnů několikrát do Nemocnice v Havlíčkově Brodě telefonoval. Sám i v dovolání uvádí, že „konzistentně doznává, že vědomě opakovaně nahlásil nepravdivou zprávu o umístění bomby“ . Z výpovědí svědků (viz např. str. 6 usnesení soudu druhého stupně) vyplývá, jaké skutečnosti (slova) při těchto telefonátech obviněný uvedl (např. „máte tam bombu, do hodiny vypadněte, nebo vyletíte“). Nemůže tedy obstát jeho argumentace uplatněná v dovolání, že „nelze uzavřít, že jakýkoliv anonymní telefonát s nahlášením bomby nutně vede k evakuaci celého zařízení“. Byť se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, považuje za potřebné uvést, že dne 20. 11. 2014 se jednalo o čtyři volání obviněného do nemocnice v Havlíčkově Brodě, kdy opětovně oznamoval uložení bomby s tím, že se musí nemocnice vyklidit, pokud chtějí zachránit lidské životy. Nelze v žádném případě na základě důkazů, které soudy hodnotily, akceptovat tvrzení obviněného, že by nepožadoval evakuaci nemocnice. Rovněž nelze připustit úvahu obviněného, že nebyl důvod nemocnici evakuovat, neboť je samozřejmou povinností osob odpovědných za fungování a chod jakýchkoli institucí, tím spíše nemocnice, aby v případě nahlášení bombového útoku zabezpečily ochranu osob, které se tam nacházely, navíc za situace, kdy výhružky obviněného byly opakované a přesvědčivé s upozorněním, že pokud mají být zachráněny lidské životy, musí být zařízení evakuované. Správně soud druhého stupně poukázal na to, že jednání obviněného nesměřovalo primárně k požadavku vydání v nebezpečí smrti či těžké újmy na zdraví jednotlivých poškozených, ale toto byl sekundární důsledek jeho požadavku na způsobení komplikací manželovi jeho přítelkyně H. H. (uvedené skutečnosti nepřímo vyplývají také z výpovědí svědků zmiňovaných soudem prvního stupně – viz str. 7 rozsudku). V souvislosti s hmotně právními instituty „úmysl, nedbalost, srozumění“ považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, aniž by měl potřebu znovu se výkladem těchto pojmů zabývat (shora již bylo odkázáno na výklad těchto pojmů a rozhodnutí Ústavního soudu), že obviněný věděl, kam volá. Věděl o tom, že manžel H. H. jezdí do uvedené nemocnice na dialýzu, tudíž jako normálně průměrně inteligentní člověk si musel být vědom, co jeho telefonáty způsobí. Při svých rozumových schopnostech (viz znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie v kombinaci se znaleckým posudkem z oboru školství a kultura, odvětví psychologie) věděl, že volá do okresní nemocnice, kde se nachází (může nacházet) řada specializovaných pracovišť, kde však se bezpochyby nachází větší množství zaměstnanců a pacientů, kteří s ohledem na svůj zdravotní stav vyžadují různý stupeň lékařské péče (různá mobilita těchto pacientů – mj. např. také s ohledem na věk), přesto se dožadoval evakuace celé nemocnice a tento svůj požadavek verbálně podpořil pohrůžkou uložení výbušného zařízení. Jestliže za okolností shora uvedených požadoval, aby nemocnice byla evakuována, pak musel počítat s tím, že na životě a zdraví může být ohroženo více jak sedm osob (např. osoby nacházející se na oddělení ARO, oddělení JIP, operačním sále, připojené na přístrojích nepřetržitě monitorujících životní funkce). Vzhledem ke skutečnostem, které zmínily soudy v odůvodnění svých rozhodnutí a na které Nejvyšší soud znovu s ohledem na námitky obviněného poukázal (ev. uvedl nad rámec rozhodnutí soudů nižších stupňů), nevznikly žádné pochybnosti o formě zavinění ve vztahu ke zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku. Na trestní odpovědnost obviněného, včetně jeho úmyslu by neměla vliv ani skutečnost, pokud by se v době činu měl nacházet pod vlivem alkoholu (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně).
13. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu