ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.42.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 42/2016-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 1. 2016 o dovolání, které podal obviněný L. C., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2015, č. j. 5 To 130/2015-115, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 95/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2015, č. j. 5 To 130/2015-115, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání, které podal L. C. (dále jen obviněný, příp. dovolatel) proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 12. 2014, č. j. 2 T 95/2014-82, kterým byl uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a byl odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a dále podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2015, č. j. 5 To 130/2015 115, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. b), d) a g) tr. ř. Důvod pro uplatnění §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že v prvním stupni o vině rozhodl orgán, který měl být vyloučen pro svoji podjatost. Poukazuje na to, že již v řádném opravném prostředku upozorňoval soud druhého stupně na skutečnost, že soud prvního stupně nadržoval svědkům obžaloby, zasahujícím policistům, kterým omlouval jejich nedostavení se k hlavnímu líčení a toleroval a omlouval jejich nepřítomnost u hlavního líčení. Podle obviněného nebylo chování samosoudce v souladu s ustanovením §80 zákona o soudech a soudcích, kdy jeho chování nebylo nestranné. K porušení práva na spravedlivý proces došlo podle názoru obhajoby v souvislosti s tím, že „pokud žádal obhájce o přehrání zvukového záznamu z jednání nalézacího soudu, toto bylo ze strany předsedy senátu zamítnuto, neboť požadoval od obhajoby přesnou stopáž záznamu, kde mělo dojít ze strany samosoudce k porušení práva na spravedlivý a nestranný proces, což nebylo v silách obhajoby toto přesně určit, neboť je třeba si přehrát celý průběh jednání“. Naplnění dovolacího důvodu, který je vymezen v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje obviněný v tom, že veřejné zasedání se konalo v jeho nepřítomnosti za situace, kdy on „nedal souhlas ke konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svoji neúčast omluvil potvrzením o pracovní neschopnosti“. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá podle obviněného v tom, že „je nepochybné, že byl odsouzen podle ustanovení přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274, ačkoliv tato skutečnost nebyla prokázána“ . V souvislosti s touto argumentací zdůrazňuje, že mu nebylo prokázáno, že by vykonával činnost ve stavu vylučujícím způsobilost, jež si přivodil vlivem návykové látky, když zpochybňuje závěry znalce MUDr. Hirta s odkazem na to, že biologický materiál (krev) byl odebrán v rozporu s metodickým pokynem Ministerstva zdravotnictví ČR. V této souvislosti podotýká, že k odběru biologického materiálu byl donucen hrozbou, jedná se tudíž o důkaz, který pro svoji nezákonnost nelze použít a výsledná hodnota rozboru vzorku krve neodpovídá žádné z obligatorních metod. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a dále postupoval podle §265 l tr. ř.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že s ohledem na charakter námitek, které obviněný v dovolání uplatnil, se k tomuto nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případě, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Obviněný v řízení před soudem druhého stupně uváděl, že protokol o hlavním líčení neobsahuje to, co soudce diktoval, soudce postupoval podjatě a byl vůči obžalovanému zaujatý (viz str. 2 usnesení soudu druhého stupně). Vzhledem k tomu, že obviněný (obhájce) námitky blíže nekonkretizovali, uzavřel soud druhého stupně, že obviněný nijak konkrétně a logicky své námitky ohledně podjatosti soudce nevysvětlil a rovněž ani nebyly konkretizovány námitky proti protokolu o hlavním líčení. Problematika podjatosti soudce je řešena v ustanovení §30 tr. ř. a lze v této souvislosti pouze uvést, že „vyloučen bude takový soudce nebo přísedící, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká….nemůže nestranně rozhodovat“. Z vyjádření obviněného v dovolání je nepochybné, že samosoudce soudu prvního stupně měl být podle jejich mínění vyloučen proto, že „nepochybně nadržoval svědkům obžaloby, zasahujícím policistům, zcela nedůvodně omlouval jejich nedostavení se k soudu …“. Okolnosti, na které je v dovolání poukazováno musí Nejvyšší soud označit za zjevně neobjektivní. Soud prvního stupně vyložil např. na straně 7 svého rozsudku omluvu svědka a také vysvětlil zcela logický postup státních zaměstnanců místo nemocenské v případě nemoci čerpat dovolenou. Nejvyšší soud považuje za potřebné s ohledem na námitku obviněného k otázce nadržování svědkům obžaloby a nedůvodným omluvám těchto svědků uvést, že patrně záměrně je přehlížen korektní přístup samosoudce k žádosti obhajoby o odročení hlavního líčení a jeho nařízení až po termínu 3. 10. 2014 (viz str. 46 spisu). V rámci výhrad k protokolaci apod. lze souhlasit s byť krátkým vyjádřením soudu odvolacího, že ze strany obhajoby nedošlo k žádnému upřesnění nesprávné protokolace, když se obhajoba domáhá, jak je mj. uvedeno i v dovolání, přehrání zvukového záznamu („nebylo v silách obhajoby toto přesně určit, neboť je potřeba si přehrát celý průběh jednání“), aniž by bylo uvedeno, které „jednání nalézacího soudu“ měl obviněný na mysli, neboť bylo provedeno několik hlavních líčení. V této souvislosti pak nelze přehlédnout např. skutečnost, že z hlavního líčení dne 7. 10. 2014 nebyl pořizován zvukový záznam. Obhájci i obviněnému bylo umožněno na provedení důkazů reagovat a je nutno také uvést, že po celou dobu konání hlavních líčení obhájce ani obviněný zásadním způsobem nezpochybňovali způsob vedení hlavního líčení, provádění důkazů samosoudcem apod. Z uplatněné námitky obviněného nevyplývá, žádné konkrétní konstatování spočívající v a) poměru samosoudce k projednávané věci, b) poměru samosoudce k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, c) poměru k jinému orgánu činnému v trestním řízení. Z podaného dovolání a již shora zmíněné námitky obviněného jím podřazené pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. jsou patrny toliko výhrady obecného rázu, ze kterých by vzhledem ke způsobu rozhodnutí soudem prvního stupně, který neodpovídá představám obviněného, mělo být dovozeno, že byly dány důvody pro vyloučení samosoudce. Vzhledem k tomu, že žádné okolnosti, které by pro takový závěr svědčily, nebyly jednak konkretizovány, ale ani v obecné rovině, jak shora uvedl Nejvyšší soud zjištěny, je nutno konstatovat, že shora uvedený dovolací důvod byl uplatněn zjevně neopodstatněně. (k otázce vyloučení soudce lze odkázat např. na Šámal, P. a kol.: Trestnířád. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, 375-376 s).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z podaného dovolání vyplývá, že obviněný brojí proti postupu soudu druhého stupně, který projednal jeho odvolání v jeho nepřítomnosti. K veřejnému zasedání, které se konalo dne 15. 4. 2014, byl obviněný řádně vyrozumíván a tuto skutečnost ani nezpochybňuje. Rovněž byl vyrozumíván obhájce obviněného. Z časové souslednosti lze poukázat pouze na skutečnosti, které již ve svém usnesení zmínil soud druhého stupně. Po nařízení veřejného zasedání nejprve obhájce požádal o odročení veřejného zasedání z důvodu kolize s upozorněním, že obviněný trvá na účasti obhájce. Po zamítnutí této žádosti byla doručena soudu nová žádost o odročení, tentokrát z důvodu pracovní neschopnosti obviněného. K veřejnému zasedání se obhájce přes předem avizovanou kolizi dostavil a uvedl „že obžalovaný byl u doktora a ten mu řekl, že mu nedá potvrzení o tom, že není schopen účasti u veřejného zasedání“. Nejvyšší soud podotýká, že z formálního pohledu nic nebránilo soudu druhého stupně konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Obviněný byl o konání veřejného zasedání vyrozumíván a z uvedeného tedy vyplývá, že osobní účast obviněného nebyla z pohledu rozhodování soudem druhého stupně bezpodmínečně nutná. Konání hlavního líčení (veřejného zasedání) v nepřítomnosti obžalovaného (obviněného), třebaže ten svou neúčast omluvil a zdůvodnil svou pracovní neschopností, samo o sobě nezakládá tento dovolací důvod (NS 17/2002-T 419). V předmětné trestní věci nedošlo ani k materiálnímu zkrácení procesních práv obviněného. Obviněný, který byl u veřejného zasedání zastoupen obhájcem, zaslal soudu druhého stupně odůvodnění svého odvolání, na jehož závěrech veřejnému zasedání přítomný obhájce setrval a ani sám obviněný, který nyní brojí proti způsobu rozhodnutí soudem druhého stupně, který rozhodoval v jeho nepřítomnosti, který zaslal soudu druhého stupně žádost o odročení veřejného zasedání, neuvedl žádnou skutečnost, pro kterou by bylo nezbytné jeho žádosti vyhovět. Přehlédnuto nemohlo být ani již shora zmíněné vyjádření obhájce obviněného, že lékař odmítl obviněnému vystavit potvrzení o tom, že není schopen účasti u veřejného zasedání. (srovnej NS 29/2006-T 928). S ohledem na výše uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že rovněž tuto námitku je nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu a námitkám, které podle obviněného jeho naplnění odůvodňují, je potřebné zmínit skutkové zjištění soudu prvního stupně, se kterým se soud druhého stupně ztotožnil. Ze skutkového zjištění vyplývá, že obviněný „dne 2. 6. 2014, kolem 14:25 hodin, v prostoru ulice P. v H., okres K., řídil osobní motorové vozidlo SEAT Toledo, r. z. … po předchozím požívání alkoholických nápojů ve stavu, pro který nebyl schopen se bezpečně účastnit silničního provozu, když při policejní silniční kontrole orientační dechovou zkouškou přístrojem DRÄGER ve 14:29 hodin v jeho dechu bylo zjištěno 1,85 promile alkoholu, druhé dechové zkoušce ve 14:34 hodin bez uvedení důvodu se odmítl podrobit, kdy následně znaleckým propočtem byla stanovena hladina v krvi obžalovaného v době, kdy měl řídit motorové vozidlo ve výši nejméně 1,42 g/kg alkoholu a s orgány policie nadále nespolupracoval, přitom odběrem ke zkoušce při příjmu na protialkoholní záchytné stanici Kroměřížské nemocnice, a. s., v Kroměříži, v 16:20 hodin, bylo v jeho krvi zjištěno 1,76 g/kg alkoholu“.
Podstatou námitek k tomuto dovolacímu důvodu je tvrzení obviněného, že soud prvního stupně v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy (bylo nadržováno svědkům obžaloby) a dále zejména zpochybňuje opatření důkazů a následně z nich vyplývajících závěrů (odběr krve byl nezákonný, nebyl proveden pro potřeby trestního řízení, ale pro potřeby zdravotnické apod.). Vzhledem k charakteru námitek je vhodné zmínit, že pokud byl obviněný uznán vinným přečinem podle §274 tr. zákoníku – pak jeho naplnění spočívá v tom, že pachatel „vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku“. Primární snahou obviněného je zpochybnit – znevěrohodnotit odběr krve a z toho vyplývající závěr, že v době řízení se v jeho krvi nacházelo nejméně 1,42 g/kg alkoholu, což odůvodnilo jeho postavení před soud a následné uznání vinným.
Nejvyšší soud však považuje za nezbytné upozornit obviněného předně na skutečnosti, které rovněž prokazují základní znak přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, a to skutečnost, že v době řízení motorového vozidla se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k této činnosti, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, což se snaží zpochybnit. Z výpovědi zakročujících policistů vyplynulo, že z dechu obviněného bylo cítit acetonový nebo alkoholový zápach (svědek M.). Svědek P. cítil z obviněného alkohol. Že se nejednalo o jinou látku než alkohol, jak se obviněný snaží uvádět, svědčí dále výpověď nezávislého svědka MUDr. K., který rovněž potvrdil, že obviněný jevil známky požití alkoholu, měl setřelou řeč, sníženou koordinaci pohybů a jeho dech byl cítit po alkoholu. To, že obviněný řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, vyplývá nejen z výše uvedených důkazů, ale je podpořeno také provedenou dechovou zkouškou, kdy znalec MUDr. Hirt poukázal na to, že použitý přístroj Dräger nereagoval na jinou látku než alkohol (tak tomu bývalo u starších přístrojů). Přehlédnout nelze ani skutečnost, že jízda obviněného s vozidlem „ze strany na stranu“ byla důvodem, pro který byl obviněný jako řidič motorového vozidla kontrolován. Jednalo se tedy o činnost, při které obviněný ohrožoval nejen majetek, ale také životy a zdraví lidí. Za takto popsané situace, námitky obviněného, že neřídil vozidlo pod vlivem alkoholu, a k nadržování svědkům obžaloby, lze označit za způsob „volby obhajoby obviněného“, neboť žádným z důkazů není prokázáno tvrzení obviněného. Naopak, důkazy, které provedl soud prvního stupně, vyvrací tvrzení obviněného. Nejen výpovědi policistů, ale i další, zcela nezaujatí svědci, případně provedené listinné důkazy prokazují řízení obviněného pod vlivem alkoholu ve stavu, který předpokládá ustanovení §274 tr. zákoníku. Za této situace je vhodné zmínit, že ani případný odkaz obviněného na skutečnost, že dechová zkouška nebyla provedena v časovém intervalu po sobě (nebyla provedena druhá dechová zkouška, které se však odmítl podrobit), nemůže nic na výše uvedených závěrech změnit. Rovněž argumentace obviněného k tomu, že odběr krve byl proveden nezákonně a z něj plynoucí závěry nelze akceptovat, je pouhou polemikou s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního (resp. druhého) stupně. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že i za situace, kdy byl proveden odběr vzorku krve pro potřeby zdravotnické a nikoli právní, je nepochybné, že pokud byl obviněný převezen na záchytnou stanici, stalo se tak z důvodů jeho chování po požití alkoholu, který byl prokázán v krvi obviněného i touto zkouškou.
Jak již bylo shora uvedeno, zejména soud prvního stupně ve svém rozsudku podrobně rozvedl jednotlivé důkazy, které byly v předmětné trestní věci shromážděny a před soudem provedeny. Tyto důkazy pak následně hodnotil, přičemž s hodnotícími závěry soudu obviněný nesouhlasí a předkládá vlastní verzi obhajoby. Soud prvního stupně také správně uvedl, proč neuvěřil obhajobě obviněného a poukázal na postupný vývoj uplatňované obhajoby na základě provedených důkazů. Nelze rovněž souhlasit s tvrzením obviněného, že odběr vzorku jeho krve byl „proveden násilím“, neboť z rozhodnutí soudu prvního stupně v návaznosti na výpověď MUDr. K. soud dospěl k závěru, že „obviněný byl přivezen v doprovodu policie a po jeho souhlasu byl proveden odběr biologického materiálu“ – viz str. 5 rozsudku. Nejvyšší soud je v předmětné trestní věci toho názoru, že s ohledem na velmi podrobné vyjádření znalce MUDr. Hirta, rozvedené zejména na straně 6-7 rozsudku soudu prvního stupně, za situace, kdy jím zjištěný propočet hladiny alkoholu v krvi obviněného odpovídal jednání člověka v mírném až středním stupni opilosti, kdy již řidič není schopen bezpečně řídit, přičemž tento jeho propočet odpovídal výpovědí svědků (policistů i kolegy lékaře ze záchytné stanice) a v žádném případě nebyl v rozporu s naměřeným údajem z přístroje Dräger, pak musel Nejvyšší soud uzavřít, že výše uvedenými námitkami obviněný zpochybňuje zjištěný skutkový stav námitkami z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantními. Přehlédnuta rovněž nemůže být ani ta část výpovědi znalce, kde vyvrací obhajobu obviněného, že „předchozího dne po večeři vypil jedno jedenáctistupňové pivo“. Což, jak uvedl znalec, nemělo na chování a zjištěnou hladinu alkoholu v krvi obviněného následujícího dne žádný vliv, stejně jako vliv choroby obviněného, na kterou obviněný odkazoval v rámci své výpovědi dne 3. 6. 2014. Za podstatné považuje Nejvyšší soud dále konstatování shora uvedeného znalce, které podané dovolání pomíjí, a to že „v daném případě bylo postupováno podle metodického pokynu, pokud lékař na odběr dohlížel. Pokud rozbor krve prováděla laboratoř biochemická, nikoliv toxikologická, bylo to dáno tím, že odběr byl prováděn pro potřeby zdravotnické, nikoli právní. V žádném případě však nejde o chybu lékaře, neboť odběr byl prováděn pro potřeby záchytné stanice. Jde o to, aby byla zjištěna alespoň přibližně hladina alkoholu v krvi, kdy se takto vyloučí, aby nebyla příliš vysoká, kdy by mohl být ohrožen život dotyčného“. Uvedené sdělení znalce nelze přehlížet za situace, kdy obviněný odmítl druhou dechovou zkoušku s konstatováním, že nemá čas a taktéž odmítl odběr biologického materiálu se zaměřením na zjištění přítomnosti alkoholu v jeho těle, pro potřeby orgánů činných v trestním řízení, proto byl eskortován na protialkoholní záchytnou stanici v Kroměříži, vzhledem k tomu, že existovala důvodná obava, že by mohl v tomto stavu pokračovat v řízení motorového vozidla (viz svědek M. P. str. 5 rozsudku soudu prvního stupně), „z jeho vyjádření (myšleno obviněného) pochopili, že má v úmyslu pokračovat v řízení motorového vozidla“. Přestože obviněný v dovolání dále zpochybňuje závěry učiněné soudem prvního stupně, které tento soud učinil mj. také na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 5 Tz 202/1999 a sp. zn. 11 Tdo 155/2011), nelze ani těmto námitkám přiznat právní relevanci. Předně je potřebné uvést, že obhajobou byla zvolena alternativa, že obviněný neřídil pod vlivem alkoholu, což bylo shora uvedenými důkazy vyvráceno. Jestliže je následně zpochybňována metoda odběru krve a její použití pro účely trestního řízení, pak nelze přehlížet, že i za situace, kdy krev byla odebrána pro účely zdravotnické (jak argumentuje obviněný), pak bylo zjištěno, že v krvi obviněného se nacházel v době řízení alkohol, nikoli aceton, což jednak vyvrací obhajobu obviněného a jednoznačně svědčí pro závěr, že obviněný řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu. Dále je s ohledem na argumentaci obhajoby vhodné doplnit, že za důkaz může podle §89 odst. 2 tr. ř. sloužit vše, co může přispět k objasnění věci. Ustanovení §89 odst. 3 tr. ř. se v předmětné trestní věci neuplatní, neboť i pokud byl odběr krve proveden pro potřeby zdravotnické, souhlas k jeho odběru obviněný dal (viz svědek M., svědek MUDr. K. – str. 4, 5 rozsudku) a z uvedeného důkazu pro potřeby trestního řízení vyplývá, že v krvi obviněného byl alkohol. Byl-li na základě takto odebraného vzorku krve následně znalcem proveden propočet k výši alkoholu v krvi obviněného v době řízení motorového vozidla, nelze ani tento důkaz jako nezákonný odmítnout. Obviněný byl zastaven hlídkou policie z toho důvodu, že nebyl schopen bezpečně se účastnit silničního provozu. Je potřebné uvést, že Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí sp. zn. 11 Tdo 155/2011 vyjádřil mj. k otázce, že Úrazová nemocnice v Brně není určena Ministerstvem zdravotnictví jako laboratoř oprávněná k provádění vyšetření na množství alkoholu v krvi pro forenzní účely s tím, že jen tato skutečnost nebrání použití tohoto vyšetření jako důkazu v trestním řízení. V rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 202/1999, tento pouze zdůraznil, že výsledek dechové zkoušky nelze bez dalšího odmítnout jako důkaz jen proto, že přístroj, na kterém byla zkouška provedena je zatížen určitou nepřesností, pokud výsledek odpovídá i ostatním provedeným důkazům. Nejvyšší soud z tohoto pohledu nemá důvodu závěry obou nižších soudů jakkoli zpochybňovat, zvláště když odpovídají nejen svědectví policistů a dalších svědků, kteří v podstatě shodně popsali evidentní známky požití alkoholu u obviněného v době, kdy u něj jako u řidiče motorového vozidla prováděli kontrolu, resp. byl přiveden na Protialkoholní záchytnou stanici v Kroměříži (vyhodnocení výsledků prováděla Biochemická laboratoř v Kroměříži), ale též výsledku dechové zkoušky. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu dospěl Nejvyšší soud k závěru postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
V souvislosti s úvahami soudu prvního a druhého stupně je pak nutno konstatovat, že jejich úvahy jsou zcela logické a nevykazují žádné známky libovůle při hodnocení důkazů. Ústavní soud shodně jako Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují vadu (extrémní nesoulad). Stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
V předmětné trestní věci není obviněným zpochybňována právní kvalifikace jednání, pro které byl uznán vinným, jako primární předpoklad dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněným je primárně zpochybňováno hodnocení důkazů soudy a vytváření vlastní verze skutkového děje. Na uvedený případ pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 1. 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu