ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.654.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 654/2016-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. května 2016 o dovolání, které podal obviněný D. K. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2016, č. j. 6 To 615/2015-665, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 51/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2015, č. j. 72 T 51/2015-635 , byl obviněný D. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným (ad 1) jednak zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, (ad 2), jednak zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a (ad 3) přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku. Této trestné činnosti se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
1. dne 19. 2. 2015 v době kolem 20:00 hodin, v O. – P., na ulici K. P., když se poškozená V. P. spolu s dětmi vracela do svého bytu ve zvýšeném přízemí, a než stačila za sebou zavřít bytové dveře, když do bytu vjížděla s dětským kočárkem, tak k jejímu bytu z podesty mezi přízemím a prvým patrem seběhl D. K. a než před ním stačila poškozená zavřít dveře, vnikl bez jejího souhlasu do jejího bytu tak, že do bytu vstoupil přitom, jak poškozená do něj vjížděla kočárkem, tato se jej ptala, co tam chce, ale dále jej z bytu nevykazovala, následně jí D. K. vyzval, aby s ním šla do ložnice, kde jí chce něco říct a nechce jí to říkat před dětmi, což poškozená odmítla, poté poškozenou chytl u krku za svetr a z kuchyně ji táhl do ložnice, čemuž se poškozená aktivně bránila, odstrkovala jej rukama, v ložnici pak do poškozené strčil, až upadla na zem, i přes tento odpor poškozené jí svlékl kalhoty a kalhotky, když ležela na zádech, na ni lehl, silou ji roztáhl nohy od sebe, kdy ihned poté se mu podařilo jeho penisem vniknout do jejího přirození, takto proti její vůli vykonal nechráněnou soulož zakončenou jeho vyvrcholením do přirození poškozené, přičemž poté z ložnice odešel se slovy: „šlo mi jen o to, abych se do tebe udělal“ a následně kolem 20:30 hodin odešel z bytu, kdy při svém odchodu poškozené ještě odcizil z bundy pověšené na věšáku v předsíni mobilní telefon značky Samsung S4 mini, růžové barvy, s předplacenou SIM kartou operátora T-Mobile, v hodnotě 3 500 Kč, který druhý den ráno nalezla poškozená vhozený ve své poštovní schránce;
2. dne 23. 2. 2015 v době okolo 7:30 hodin v O. – P., na ulici K. P., využil toho, že poškozená V. P. otevřela dveře svého bytu ve zvýšeném přízemí, rozrazil dveře do bytu, které se snažil i přes aktivní odpor poškozené za nimi zavřít, což se mu nepodařilo, uchopil poškozenou oběma rukama pod krkem za bundu, přičemž v jedné ruce držel malý kuchyňský nůž, jehož čepel směřovala poškozené ke krku, natlačil jí zády na dveře toalety bytu se slovy: „…běž stáhnout tu výpověď nebo tě zabiju, jinou možnost nemám, já se nenechám zavřít…“, a to v souvislosti s trestním oznámením poškozené, které vůči němu učinila dne 20. 2. 2015 ve věci zločinu znásilnění (skutek č. 1), poškozená V. P. se snažila obviněného rukama odstrkovat a poté mu ze strachu, aby jí něco neudělal, navrhla, aby si promluvili cestou do školky, kam jí může doprovodit, ji přestal ohrožovat nožem a pustil ji, pak společně vyšli z bytu, následně nastoupili do autobusu jedoucího ve směru „P. R.“, kdy obviněný z autobusu vystoupil na zastávce „P. N.“ poté, co mu poškozená sdělila, že na něj zavolala policii, ale při vystupování jí řekl, že jí za půl hodiny zavolá, jak se rozmyslela s tím trestním oznámením, následně jí vyhledal na ulici V. v době okolo 08:15 hodin, kdy poškozená právě volala Policii ČR, k této přistoupil a křičel na ni: „…tys na mě volala policajty ty kurvo…“, při tom poškozenou udeřil rukou sevřenou v pěst do hlavy do spánku a pak za ucho, poté jí vzal kočárek s dcerou, kousek s ním odběhl, ale na její volání se zastavil, ptal se jí, proč na něj volala policii a ať si pro dceru přijde, poté na poškozenou plivl a dodal: „…stejně tě zabiju…“, kdy jednání obviněného D. K. vyvolalo v poškozené V. P. důvodnou obavu o její život a zdraví;
3. dne 5. 5. 2014 v O. – P. na ulici F. sjednal a podepsal smlouvu o úvěru č. ... na částku ve výši 30 000 Kč se společností RILEX TRADERS, a. s., kdy při sjednávání úvěrové smlouvy v zištném úmyslu předmětný úvěr ke svému obohacení a ke škodě poškozené společnosti získat, uvedl nepravdivé údaje týkající se jeho zaměstnavatele s tím, že do žádosti o úvěr uvedl jakožto svého zaměstnavatele společnost Tornoss Trade, s. r. o., se sídlem Ostrava, ul. Hlubinská 1378/36, s příjmem 19 000 Kč měsíčně, kde měl být zaměstnán na dobu neurčitou, což k žádosti o úvěr doložil falešnou pracovní smlouvou ze dne 5. 3. 2013 a výplatními lístky za měsíce 1/2014, 2/2014 a 3/2014, kdy však u tohoto zaměstnavatele nebyl v době sjednávání úvěru již zaměstnán, kdy zde byl zaměstnán toliko na základě dohody o provedení práce v měsíci v roce 2013 a naposledy v březnu 2014, kdy odměna za provedenou práci činila 1 564 Kč, dále v žádosti o úvěr uvedl nepravdivé údaje ohledně svého bydliště a doručovací adresy, kdy uvedl adresu O. – P., ulice F., na kterém bydlí společně se svoji sestrou N. K., což k žádosti o úvěr doložil falešným čestným prohlášením o společné domácnosti se sestrou ze dne 11. 04. 2014, které jeho sestra nikdy nepodepsala a společnou domácnost s ním v té době nesdílela, dále rovněž zatajil skutečnost, že jsou proti němu vedena exekuční řízení, kdy na základě těchto nepravdivých údajů mu byl po posouzení předmětný úvěr společností RILEX TRADERS, a. s. schválen a dne 5. 5. 2014 v hotovosti poskytnut, přičemž následně téhož dne 05. 05. 2014 na podkladě smlouvy o úvěru uhradil toliko první splátku ve výši 4.000 Kč z poskytnutého úvěru, čímž tímto jednáním poškozené společnosti RILEX TRADERS, a. s., IČ: 28280857, se sídlem RADNICKÁ 11, 602 00 Brno způsobil škodu ve výši 26 000 Kč, neboť z poskytnutého úvěru již dále neuhradil žádnou další splátku.
2. Za toto své jednání byl odsouzen podle §185 odst. 2 ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit škodu poškozené společnosti Rilex Traders ve výši 26 000 Kč. Týmž rozsudkem byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro blíže vymezený skutek, kterým měl spáchat přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 1. 2016, č. j. 6 To 615/2015-665, jímž napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a při nezměněných ostatních výrocích ho nově odsoudil podle §185 odst. 2 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněného zamítl podle §256 tr. ř.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. Barbary Wilczkové dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Namítl, že postupem soudů obou stupňů došlo v důsledku zamítnutí jeho návrhů na doplnění dokazování ke zkrácení jeho práva na obhajobu a následkem toho i jeho práva na spravedlivý proces. Dovolává se provedení důkazu zajištěním jeho zdravotní dokumentace stran jeho úrazu (poraněním pravé ruky), který utrpěl v blízké časové souvislosti se spácháním skutku pod bodem 2, jakož i provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, neboť znalec by měl potvrdit nebo vyloučit, zda s ohledem na jeho zranění (zlomeninu v oblasti zápěstí – malíku) byl schopen jednání, které popisovala poškozená. Odůvodnění nalézacího soudu, jakož i soudu odvolacího týkající se zamítnutí těchto důkazních návrhů nepovažuje za správné a úvahy nalézacího soudu týkající se otázky, jakým způsobem mohl i přes utrpěné zranění nůž v poraněné ruce držet a poškozené jím vyhrožovat za neobjektivní a spekulativní. Odvolacímu soudu dále vytkl, že nedůvodně odmítl jeho námitky ohledně údajně odcizeného mobilního telefonu, a uskutečněných telefonních hovorů a připojování k internetu.
6. Z namítaných skutečností dovozuje, že soudy porušily §2 odst. 5, 6 tr. ř. a princip presumpce neviny (s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1975/2008, III. ÚS 646/99, I. ÚS 455/05).
7. Námitky vznesl i vůči výroku o trestu, neboť se mu uložený trest jeví jako nepřiměřený a neodpovídající ustanovením §38 a §39 tr. zákoníku. Odvolací soud současně nezohlednil prakticky mizivé následky jeho jednání, což dokladuje i na tom, že poškozené následkem jeho jednání nevznikla žádná psychická újma.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ostravě a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc posledně jmenovanému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
9. Nejvyšší státní zástupce se ke dni rozhodování dovolacího soudu k dovolání obviněného nevyjádřil. Tato skutečnost nebránila Nejvyššímu soudu v tom, aby o podaném dovolání rozhodl.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
16. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
17. Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti, že se soudy nižších stupňů pochybily, pokud zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování (bod 2 rozsudku soudu prvního stupně), čímž došlo k zkrácení jeho práva na obhajobu a porušení práva na spravedlivý proces, neboť nedostatečně objasnily skutkový stav věci a tím porušily princip presumce neviny. V tomto směru poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II . ÚS 1975/2008 a III. ÚS 464/99, I. ÚS 455/05. Dále obviněný namítal i výši uloženého trestu, který je nepřiměřený a neodpovídající ustanovení §38 a §39 tr. zákoníku.
18. Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Všechny vznesené námitky totiž zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně (a s nimiž se ztotožnil soud druhého stupně), když obviněný především nesouhlasí s rozsahem provedeného dokazování. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů (bod 1 napadeného rozsudku a hodnocení úředního záznamu o uskutečněném telekomunikačním provozu z mobilu poškozené) a skutkovým zjištěním soudů (neprovedení požadovaných důkazů ohledně bodu 2 napadeného rozsudku). Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
19. Pokud obviněný v rámci uplatněné dovolací argumentace namítá rozsah provedeného dokazování (zamítnutí návrhu obhajoby na doplnění dokazování ohledně zjištění k zranění pravé ruky obviněného, včetně znaleckého zkoumání možnosti dopustit se jednání popsaném poškozenou), pak lze připomenout, že s obsahově shodnou námitkou se již vyčerpávajícím způsobem vypořádal soud prvního stupně (str. 14 jeho rozsudku). Rozsahem provedeného dokazování, resp. návrhy na jeho doplnění vznesenými obviněným, se zabýval rovněž soud druhého stupně (viz str. 4 jeho rozsudku), který procesní postup soudu prvního stupně akceptoval, kdy i velmi podrobně hodnotil obsah lékařské zprávy o zranění obviněného, která byla konstatována v rámci odvolacího řízení, z pohledu dalších zjištěných důkazů. Proto lze mít za to, že tyto námitky, které zjevně nemohou naplnit deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť směřující do rozsahu dokazování, nebyly v řízení před soudy nižších stupňů pominuty.
20. Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Uvedený soud velmi podrobně rozvedl na základě, kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. Uvedený soud přesvědčivým způsobem zdůvodnil rozsah jím provedeného dokazování a stejně tak vyložil, z jakých důvodů nepovažuje za potřebné provádět další důkazy navrhované obhajobou. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 10 - 14). Soud druhého stupně (str. 4 jeho rozhodnutí) se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., kdy dospěl k závěru, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odpovídá §125 tr. ř. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
21. Na rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že soud prvního stupně se řádně vypořádal s obhajobou obviněného, že se trestné činnosti pod body 1 a 2 rozsudku soudu prvního stupně nedopustil (do bodu 3 dovolání nesměřuje) a že poškozená je nevěrohodná. Soud k věci velmi podrobně vyslechl poškozenou, a to opakovaně, jakož i řadu dalších svědků, včetně těch, jejichž výslech navrhoval obviněný a provedl opatřené listinné důkazy. Důkazy soudem prvního stupně tedy nebyly prováděny jednostranně a selektivním způsobem. Konstatoval i závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, dále odvětví klinická psychologie, kdy znalce osobně slyšel v rámci hlavního líčení, s výjimkou znalkyně MUDr. Svobodové, která na obviněného vypracovala znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, jenž byl za souhlasu straně přečten. Soud prvního stupně si byl vědom skutečnosti, že proti sobě stojí verze obviněného a poškozené. Proto velmi pečlivě poukazuje na důkazy, které tvrzení poškozené podporují, přičemž přesvědčivým způsobem odůvodňuje, na základě jakých skutečností a důkazů obhajobě obviněného neuvěřil (viz str. 12, 15). Lze konstatovat, že soud se zabýval i otázkou možnosti používání pravé ruky obviněným dne 23. 2. 2015, přičemž své úvahy a závěry řádně rozvedl a odůvodnil (viz str. 14). Soud druhého stupně se s námitkami obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání, a které jsou zčásti totožné s argumentací uplatněnou v podaném dovolání (otázka používání mobilního telefonu poškozené, zjištěné poranění pravé ruky) řádně vypořádal, když se jednak ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, jednak sám doplnil dokazování (vyžádal si lékařskou zprávu o ošetření obviněného dne 24. 2. 2015) a tento nově provedený důkaz hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů. Proto je třeba mít za to, že soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení dodržely ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). Rozhodnutí pak oba soudy odůvodnily v souladu s ustanovením §125 tr. ř.
22. Ohledně námitky obviněného, že soudy pochybily, jestliže nevyhověly jeho návrhům na doplnění dokazování (vyžádání si zdravotnické dokumentace související s úrazem a následné vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví) a že se jedná o tzv. opomenutý důkaz, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést následující. Neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu (srov. např. usnesení Ústavného soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12). Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
23. Pokud jde o údajně opomenuté důkazy, Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, že v případě nevyhovění jeho návrhu na provedení důkazů vyžádáním se zdravotnické dokumentace o zranění pravé ruky a následné vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, se jedná o opomenuté důkazy ve smyslu výkladu Ústavního soudu. Ohledně namítaného neprovedení všech důkazních návrhů obhajoby lze poukázat na judikaturu Ústavního soudu, který v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“.
24. V dané věci soudy nevyhověly návrhům obviněného na doplnění dokazování, přičemž ovšem svůj postup řádně odůvodnily, uvedly úvahy, které je vedly k zamítnutí návrhů na doplnění dokazování. Lze konstatovat, že o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv. Takový postup závisí zcela na úvaze soudů provádějících dokazování a dovolací soud není oprávněn ho nijak přehodnocovat (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013). O takový případ se v dané věci jedná. V daných souvislostech lze nadto připomenout, že je třeba vycházet z materiálního pojetí výkladu ústavních práv, a proto ne každé formální pochybení v řízení (např. ne zcela detailní odůvodnění zamítnutí důkazních návrhů) musí nutně vést k derogaci napadeného rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 189/05, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1665/10 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1329/13). Za popsaného stavu nelze dovozovat, že by řízení před soudy nižších stupňů trpělo z hlediska úplnosti dokazování takovým deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
25. V souvislosti s uplatněnou námitkou, že postupem soudů (způsob jakým hodnotily záznam o uskutečněném telekomunikačním provozu z telefonu poškozené a neprovedení všech požadovaných důkazů) došlo k porušení práva na spravedlivý proces, je třeba uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
26. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat argumentaci, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), kdy v tomto směru i obviněný poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. 1975/2008. Takto uplatněná námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že zásada presumpce neviny je zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
27. V souvislosti s touto námitkou lze uvést následující. Soudy obou stupňů, jak již bylo naznačeno, v této věci provedené důkazy hodnotily způsobem stanoveným v §2 odst. 6 tr. ř. tr. Na základě provedeného dokazování bylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností o vině obviněného (zjištění splňující požadavek §2 odst. 5 tr. ř.). Soudům se v tomto ohledu podařilo zajistit ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08). Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, a to zejména odůvodnění soudu prvního stupně, že soudy svůj závěr dostatečně odůvodnily ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř.
28. Pokud obviněný v rámci podaného dovolání odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 455/05, je třeba uvést, že tento nelze na daný případ vztáhnout. Ústavní soud v tomto nálezu řeší právo stěžovatele na spravedlivý proces z pohledu rozhodování soudu druhého stupně, který rozhodoval o podaném odvolání, když zdůraznil že „ postupem odvolacího soudu, jímž změnil v trestní věci skutkové závěry soudu I. stupně a dovodil z nich i odlišné závěry právní, a to na základě pouze zdánlivě nově provedeného podstatného důkazu ve smyslu §259 odst. 3 trestního řádu, došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“ O takovou situaci se ovšem nejedná, neboť soud druhého stupně sice ve věci rozhodl rozsudkem, ovšem neměnil skutkové závěry soudu prvního stupně, tyto zůstaly beze změn, soud toliko z podnětu podaného odvolání státního zástupce podaného do výroku o trestu v neprospěch obviněného zrušil výrok o trestu a uložil obviněnému sám přísnější trest.
29. Ohledně odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. 464/99 je třeba uvést, že podle tohoto nálezu „ k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není a být nesmí projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§125 trestního řádu). Uvedené ustanovení §125 trestního řádu nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 Listiny) klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Výpověď obviněného, resp. svědka, se skládá z řetězce tvrzení, jež mohou obsáhnout skutkový děj od přípravy přes provedení a dokonání trestného činu až po okolnosti následující po jeho spáchání. Součástí induktivní metody postupu orgánů činných v trestním řízení je ověřením věrohodnosti a nezaujatosti vypovídající osoby a ověřením té části tvrzení, které lze testovat dalším dokazováním, myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení i o pravdivosti zbývajících částí, resp. celé výpovědi.
30. Nejvyšší soud na rozdíl od obviněného má za to, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně povinnosti podle §125 tr. ř. dostály. Soudy totiž velmi přesvědčivým způsobem odůvodnily, na základě kterých důkazů mají obhajobu obviněného za vyvrácenou a z jakých důvodů. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že soudy svůj závěr o vině obviněného nestaví toliko na výpovědi poškozené, ale poukazují na další důkazy, které potvrzují výpověď poškozené a vyvracejí obhajobu obviněného (např. okamžik podání trestního oznámení, fotografie týkající se zranění poškozené, výpovědi svědků, kterým se měla poškozená svěřit, výpověď svědka R. V., závěry znaleckých posudků a vyjádření znalců). Soud prvního stupně i logicky hodnotil výpovědi svědků svědčících ve prospěch obviněného, když jednak dospěl k závěru, že výpověď poškozené není v rozporu s výpovědi svědkyně N. K. (viz č. l. 12), jednak shledal, že výpovědi svědků, kteří popisují zranění obviněného (bod 2 rozsudku) mohou být pravdivé, kdy ovšem dospívá k závěru, že i přes toto zranění mohl obviněný ohrožovat poškozenou nožem (str. 14), čemuž i odpovídá lékařská zpráva, kterou si vyžádal soud druhého stupně (str. 4).
31. K námitce obviněného směřované do výroku o trestu, byť pouze obecně, bez uplatnění nějaké právní argumentace, lze uvést, že k nápravě vad výroku o trestu je určen primárně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedený důvod je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající např. v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto lze tuto námitku považovat za bezpředmětnou, neboť nenaplňuje žádný dovolací důvod.
32. Nad rámec těchto úvah považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že obviněný byl v dané věci ohrožen trestem odnětí svobody od 2 do 10 let za nejpřísněji trestný čin (zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku). Jestliže mu soud druhého stupně uložil trest odnětí svobody v trvání 9 roků nepodmíněně, je nutno konstatovat, že se jedná o trest uložený v rámci zákonné trestní sazby. Výměra trestu odpovídá zejména skutečnosti, že obviněný se dopustil více trestných činů a ve zkušební době podmíněného propuštění, tedy v době, kdy na jeho chování jsou kladeny zvýšené nároky. Trest je ze zákona nepodmíněný (viz §81 odst. 1 tr. zákoníku). Pro výkon uloženého trestu byl obviněný v souladu se zákonem podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, neboť mu byl uložen trest odnětí svobody převyšující 8 let.
33. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b“. Jelikož v posuzované věci, z důvodů výše vyložených, jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm dovolací soud způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. května 2016
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová