ECLI:CZ:NS:2016:6.TDO.931.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 931/2016-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. července 2016 o dovolání, které podal obviněný P. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 4 To 424/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 2 T 173/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný P. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 2 T 173/2015, uznán vinným trestným činem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. e) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tyto trestné činy byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Pro jeho výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Teplicích podal obviněný odvolání,
kterému Krajský soud v Ústí nad Labem, rozsudkem ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 4 To 424/2015, z části vyhověl a podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že skutkem popsaným v bodě 1) výroku o vině citovaného rozsudku uznal obviněného vinným trestným činem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a trestným činem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným v bodě 2) výroku o vině citovaného rozsudku.
4. Za tyto trestné činy byl obviněný podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl v posuzované věci za to, že „[v] řízení nebylo prokázáno, že jsem se dopustil jednání, které je mi obžalobou kladeno za vinu“, přičemž toto své tvrzení odůvodnil jednak námitkami spočívajícími v hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozeného, jakož i zpochybněním důkazní hodnoty výpovědí vybraných svědků. Obviněný rovněž zpochybnil samotný průběh dokazování povedený soudy nižších stupňů, a to jak důvod odmítnutí provedení některých obviněným navrhovaných důkazů, tak s ohledem rozdílného hodnocení důkazů soudem druhého stupně, oproti jejich hodnocení soudem prvního stupně, a to aniž by tyto důkazy soud druhého stupně znovu provedl. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 4 To 424/2015 podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, aby předmětný skutek popsaný v bodě 1) výroku o vině citovaného rozsudku byl posouzen jako trestný čin krádeže podle §205 tr. zákoníku a pro skutek popsaný v bodě 2) výroku o vině citovaného rozsudku byl zproštěn obžaloby, případně aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. ve výše uvedeném smyslu sám rozhodl.
6. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Nejprve stručně zrekapitulovala obsah rozhodnutí soudů nižších stupňů, které zhodnotila jako logické a plně vycházející z obsahu dokazování. Stran argumentace obsažené v předmětném dovolání státní zástupkyně uvedla, že v dovolání vznesené námitky s ohledem na jejich skutkovou a procesní povahu, uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. Zároveň vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
9. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
10. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
11. Nejvyšší soud je rovněž oprávněn konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněného jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
12. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že primárně námitky obviněného nespočívají v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, nýbrž jejich prostřednictvím je soudům nižších stupňů vytýkáno procesní pochybení stran dokazování, jakož i nesprávné hodnocení důkazů a nedovození skutkového zjištění, podle kterého jednání obviněného nevykazovalo znaky trestných činů, kterými byl uznán vinným, ale naplňovalo znaky pouze trestného činu krádeže podle §205 tr. ř. Jinými slovy, v otázce nesprávného hodnocení důkazů se tedy jedná o vlastní verzi skutkového děje, kdy na uvedený případ dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 ústavního zákona č. 2/1993, Listina základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy .
13. Vzhledem k tomu, že jde o námitky skutkové, poukazuje Nejvyšší soud dále na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. K námitce hodnocení důkazů soudy nižších stupňů Nejvyšší pouze pro doplnění uvádí, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).
15. Rovněž k neakceptovaným návrhům obviněného na doplnění dokazování Nejvyšší soud připomíná, že rozsah dokazování závisí pouze na úvaze soudu o tom, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 81 a 82 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v nichž je zakotven princip nezávislosti soudů a soudců. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95) . Není tedy povinností soudu, aby akceptoval jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit, tak jak tomu bylo i v konkrétním případě (viz str. 8 – 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se na straně 6 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně tento plně ztotožnil).
16. Ve vztahu k námitce obviněného hodnotící postup odvolacího soudu jako rozporný s ustanovením §263 odst. 7 věta druhá tr. ř., podle kterého z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění může odvolací soud přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před tímto soudem, Nejvyšší soud nikterak nezpochybňuje povinnost soudu druhého stupně postupovat při hodnocení důkazů v souladu s předmětným ustanovením, zároveň ovšem dodává, že uvedený postup byl dodržen i v konkrétním případě.
17. Je sice pravdou, že soud druhého stupně zrušil předchozí rozhodnutí nalézacího soudu a sám ve věci rozhodl, ovšem uvedená změna se netýkala dopadu do skutkového zjištění, k jehož změně se vyžaduje výše uvedený požadavek, nýbrž směřovala do jeho hmotněprávního posouzení ve smyslu obecného konstatování uvedeného shora. Správnost skutkového zjištění soudu prvního stupně bez nutnosti jeho změny ostatně potvrzuje odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 7, kdy je toto hodnoceno jako správné a náležitě odůvodněné.
18. K obsahu samotného skutkového zjištění Nejvyšší soud nad rámec své přezkumné činnosti pouze stručně konstatuje, že v souladu s důkazy provedenými soudy nižších stupňů nepřichází posouzení skutkového stavu tak, jak jej požaduje obviněný, vůbec v úvahu. Ke skutku uvedenému v bodě 1) výroku o vině napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud dále doplňuje, že trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Jak vyplývá z výpovědi poškozeného a jednotlivých svědků, jakož i z pořízené fotodokumentace ke zranění na těle poškozeného, nelze zpochybnit nejen skutečnost užití pohrůžky násilí, ale především jeho samotnou realizaci prostřednictvím elektrického paralyzéru vedenou úmyslem obviněného zmocnit se cizí věci. Z popsaného tedy vyplývá, že posouzení předmětného jednání jako trestného činu krádeže podle ustanovení §205 odst. 1 tr. zákoníku, právě s ohledem na objektivně zjištěnou existenci znaku skutkové podstaty trestného činu loupeže, spočívající v užití násilí pachatele v úmyslu zmocnit se cizí věci, v konkrétním případě není možné. Účelovost obhajoby obviněného a doznání zcela nepopiratelných skutečností obviněným je zřejmé i z jeho argumentace, že obviněnému pouze sebral mobil bez jakéhokoliv násilí. Zranění na těle poškozeného byla jako čerstvá objektivně zjištěna, což potvrzuje mj. správné závěry soudů nižších stupňů o vině obviněného. Rovněž o existenci palné zbraně blíže nezjištěného typu a výhružek poškozenému obviněným, že si jej najde, zbije ho a zastřelí, pokud by poškozený předchozí loupež ohlásil policii, nevznikly žádné pochybnosti, byť obviněný takové jednání popírá. Ve vztahu k uvedenému lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 9 – 11) a soudu druhého stupně (str. 8 - 9).
19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. července 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu