ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1560.2015.1
sp. zn. 8 Tdo 1560/2015-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 1. 2016 o dovolání obviněného V. T. T. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015, sp. zn. 12 To 229/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 106/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. T. T. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 17 T 106/2014, byl obviněný V. T. T. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 2. 2. 2014 kolem 13.45 hodin v R., v ulici L., v prodejně „Velkoobchod“, v pracovní pozici prodavače napadl zákaznici H. V. a jejího syna J. V., kteří do prodejny přišli pro poruchu reklamovat zakoupené hodinky zn. Charles Delon v hodnotě 299 Kč, v úmyslu je přinutit, aby upustili od reklamace a odešli z prodejny, tak, že na ně výhrůžně vietnamsky křičel cosi nesrozumitelného a česky křičel, aby odešli, a když na toto nereagovali, uchopil v prostoru poblíž sebe blíže nezjištěnou cca 60 cm dlouhou mačetu s červenou rukojetí, kterou proti ním výhrůžně napřáhl, v důsledku čehož poškození v obavě o své životy a zdraví opustili prodejnu.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 4. 6. 2015, sp. zn. 12 To 229/2015, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytkl nesprávnost právního posouzení jemu za vinu kladeného činu jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, protože popis skutku neodpovídá formálním znakům této skutkové podstaty, a to pro současně namítaný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, jenž podle něj spočívá v nedostatku zřetelné obsahové souvislosti s důkazy, které byly soudem prvního stupně provedeny. S poukazem na učiněná a popsaná skutková zjištění v návaznosti na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, obviněný vytýkal, že soudy považovaly za věrohodné výpovědi svědků H. V., J. V. a J. Z., jež vzaly za podklad svých skutkových zjištění. Obviněný vyjádřil nesouhlas s tím, že i když jejich výpovědi vykazovaly rozpory, soud prvního stupně je nehodnotil podle §2 odst. 6 tr. ř., protože nesrovnalosti v těchto výpovědích upozadil a vycházel z toho, že jsou v podstatných bodech konzistentní. Pro ten účel obviněný v dovolání konstatoval konkrétní části výpovědi jím zpochybňovaných svědků s tím, že rozpory v nich spatřoval zejména ohledně mačety, jíž měl hrozit, neboť svědci nejednotně popisovali, zda se na místě nacházela a jakým způsobem měla být proti poškozeným použita. Poukázal na to, že J. V. uvedl, že držel mačetu ostřím k němu, kdežto svědkyně H. V. vypověděla, že ji držel v pravé ruce ostřím směřujícím proti poškozeným šikmo v úrovni hlavy. Podle obviněného je uvedený rozpor udivující, a pro svou závažnost ho nelze přejít s tím, že je bezvýznamný.
5. Obviněný v tomto postupu soudů shledal extrémní nesoulad, který spatřoval i ve způsobu, jakým soud prvního stupně hodnotil výsledky domovní prohlídky ze dne 10. 3. 2014 ohledně 3 samurajských mečů sejmutých ze zdi prodejních prostor, když policejní orgán tyto předměty obviněnému vrátil se závěrem, že neodpovídají popisu mačety uváděné svědky. Podle názoru obviněného soudy nemohly dojít ke zjištění, že jeden z těchto prodejních artiklů je tvrzenou útočnou zbraní, aniž by k tomu provedly nové dokazování, a bez dalšího uzavřely, že jedna z nich odpovídá tomu, jak útočnou zbraň svědci popsali. Obviněný proti uvedenému závěru brojil též tvrzením, že domovní prohlídka provedená dne 10. 3. 2014 byla uskutečněna se značným časovým odstupem, ač soudy nevzaly do úvahy prohlídku prodejních prostor provedenou dne 2. 2. 2014, která byla ohledně zbraní negativní, přestože se policejní hlídka dostavila na místo činu po 10 minutách od jeho spáchání, prodejnu prohledala, a to včetně prostoru pod stolem, odkud podle svědků měl obviněný mačetu vytáhnout. Poukázal i na obsah výpovědi policisty R. K., který toto ohledání prováděl, a popsal, že žádnou zbraň nenašel. Jestliže tvrzená zbraň nebyla v prodejně nalezena touto policejní hlídkou po údajném incidentu, nelze uvedenou skutečnost přičítat k tíži obviněného, nýbrž naopak jen dokresluje pochybnost o tom, zda se skutek stal soudem prvního stupně popsaným způsobem. S ohledem na toto pochybení soudu prvního stupně obviněný považoval za nesprávné i rozhodnutí soudu odvolacího, který výše popsaný závěr sice označil za spekulativní, leč správný.
6. Podle obviněného za stavu, kdy nebyla předmětná mačeta nalezena, nebylo možné učinit závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, protože pro takový právní závěr ve věci chybí dostatečné skutkové zjištění, které by existenci zbraně prokazovalo. Tím, že nebylo prokázáno, že obviněný při činu použil zbraň, nemůže závěr o naplnění uvedené okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby obstát, a napadené rozhodnutí je tak zatíženo vadou tkvící v nesprávném právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
7. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015, sp. zn. 12 To 229/2015, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 17 T 106/2014, v celém rozsahu zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. Nejvyšší státní zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dne 6. 11. 2015, Nejvyššímu soudu sdělilo, že se k němu po seznámení s jeho obsahem nebude věcně vyjadřovat.
II.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté zkoumal, zda námitky obviněného lze podřadit pod jím označený dovolací důvod, neboť jen na základě dovolání, které je relevantním způsobem opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
10. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek nepředstavuje žádnou další (třetí) skutkovou instanci a námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním (např. neúplnost skutkových zjištění, vadné hodnocení důkazů atd.) nepředstavují žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. ř. [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004/18 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02].
11. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází z toho, že tento dovolací důvod se týká nesprávné aplikace zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu na zjištěný skutkový stav, jímž je dovolací soud vázán, popřípadě nesprávné aplikace jiných norem hmotného práva (např. předpisů občanského práva, obchodního práva). Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení může spočívat i v porušení zásad o vztahu souhrnnosti při ukládání trestu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004/18 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
12. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu zásadně nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutí spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
13. Vzhledem k tomu, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, není Nejvyšší soud v dovolacím řízení ve vztahu k tomuto tvrzenému dovolacímu důvodu oprávněn přezkoumávat a hodnotit postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů, neboť je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit hmotněprávní posouzení skutku, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
14. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
15. Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Takový extrémní nesoulad nastává u tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)], při nesouladnosti důkazního řízení, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315), anebo vady, pro něž z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky tedy nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
16. Je však třeba poznamenat, že pokud není zjištěn shora definovaný extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení.
III.
17. Posoudí-li se obsah obviněným podaného dovolání, je patrné, že sice poukázal na nesprávné právní posouzení skutku, neboť vytýkal nesprávnost právní kvalifikace podle §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ale skutečnost, že čin nebyl spáchán se zbraní, zpochybňoval tvrzením, že takovou zbraň vůbec nepoužil, a to zásadně proto, že taková zbraň se v obchodě nenacházela. Uvedené výhrady ve svém obsahu nemají hmotněprávní povahu, ale týkají se výhradně správnosti zjištěného skutku, což je námitka, která, jak bylo výše rozvedeno, pod uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný nespadá. Obviněný si byl uvedené skutečnosti vědom, což v dovolání i výslovně zmínil, a proto současně s těmito skutkovými námitkami poukázal na extrémní nesoulad.
18. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný své výhrady vystavěl na argumentaci, která je zcela v rozporu s tím, co soudy na základě jimi provedeného dokazování vzaly za prokázané, a co v popisu skutku uvedly ke znaku, že obviněný čin spáchal se zbraní, neboť podle skutkových zjištění obviněný „uchopil v prostoru poblíž sebe blíže nezjištěnou, cca 60 cm dlouhou mačetu s červenou rukojetí, kterou proti ním výhrůžně napřáhl“, kdežto obviněný tvrdí, že tomu tak nebylo, a to jednak proto, že soudy vadně hodnotily výpovědí svědků H. V., J. V. a J. Z., a jednak proto, že dostatečně nezvážily výsledky provedené prohlídky jiných prostor ze dne 10. 3. 2014 a ohledání místa činu ze dne 2. 2. 2014. K tomu je však třeba připomenout, že obviněný již v podaném odvolání na uvedené skutečnosti upozorňoval, a že pokud jde o okolnosti plynoucí z uvedených dvou ohledání či prohlídek místa činu, odvolací soud nejen na tuto výhradu obviněného reagoval, ale zabýval se i dalšími skutečnostmi, které obviněný ve shodě s tím, jak to učinil také v nyní podaném dovolání, ve svém řádném opravném prostředku vytýkal (srov. 2 až 3 usnesení odvolacího soudu).
19. Lze proto shrnout, že obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevytýkal právní nedostatky, ale dovolání soustředil výhradně proti postupu soudů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože primárně zpochybňoval soudy učiněná skutková zjištění, neboť toliko na základě své vlastní verze průběhu události, zcela odlišné od té, kterou soudy prokázaly, se domáhal odlišného právního posouzení. Tím namítal procesní vady, a tudíž obecná kritéria rozhodná pro uplatnění nejen jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiného z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř., nenaplnil.
20. Pokud se obviněný odkazem na tzv. existenci extrémního nesouladu domáhal přezkoumání správnosti postupů soudů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., lze konstatovat, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů patří k výlučným pravomocem soudů prvního, a potažmo i druhého stupně, do nichž může Nejvyšší soud zasáhnout zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. I přes tento závěr Nejvyšší soud nad rámec obviněným uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za vhodné poukázat na to, že soud prvního i druhého stupně právě k obviněným již dříve obdobně vznášeným výhradám jejich důvodnost posuzoval. V odůvodnění napadených rozhodnutí soud prvního stupně rozvedl, jaké svědecké výpovědi hodnotil, a lze shrnout, že se jednalo o výpovědi H. V., J. V. a J. Z. a rovněž kolegy obviněného V. C. H. Jestliže soud neuvěřil svědectví V. C. H., vysvětlil, z jakých důvodů k takovému závěru dospěl. Zabýval se rovněž zvukovým záznamem zachycujícím telefonické oznámení incidentu poškozeným J. V. na policii, k němuž došlo bezprostředně po činu a z něhož je patrné rozrušení poškozeného a je z něho zřejmá i výrazná spontánnost sdělovaných skutečností. Soud mimo jiné posuzoval i výpověď na místo činu přivolaného policisty nstržm. R. K. a v souladu s dalšími zajištěnými důkazy ji hodnotil, a to i ve vztahu k jím učiněnému zjištění, že bezprostředně po činu, ač prohledal prodejnu obviněného, žádnou zbraň, o níž poškození hovořili, nenašel (viz stranu 3 rozsudku soudu prvního stupně). Je nutné připomenout, že soud prvního stupně právě pro tuto skutečnost, že se uvedená zbraň v den činu nenašla, a nebylo již později možno prokázat, zda odpovídala některé ze zbraní, které byly zajištěny v prodejně obviněného při prohlídce konané dne 10. 3. 2014, tedy s odstupem více jak 1 měsíce od spáchaného činu, posuzoval všechny ve věci provedené důkazy a při závěru o věrohodnosti výpovědi poškozených uzavřel, že šlo o „zbraň blíže nezjištěnou“.
21. K této okolnosti je třeba navíc zdůraznit, že soudy obou stupňů ji ve svých rozhodnutích posuzovaly, resp. se této skutkové otázce dostatečně věnovaly. Soud prvního stupně na straně 4 svého rozsudku uvedl, že jeden ze tří samurajských mečů zajištěných na místě činu při prohlídce jiných prostor a pozemků byl poškozen, což svědčí o jeho používání, a současně nalezené samurajské meče (mačety) odpovídají popisu svědků, přičemž lze jen stěží najít jiné vysvětlení pro to, jak zbraň popsali, než že obviněný jim jednou ze zbraní nalezených v rámci prohlídky hrozil. Odvolací soud k obdobným námitkám obviněného sice označil uvedený závěr soudu prvního stupně za „poněkud spekulativní“, avšak bez valného významu pro meritorní posouzení věci, neboť žádný z těchto mečů nemusel, ale také mohl být onou mačetou, kterou obviněný poškozené ohrožoval. Současně zdůraznil, že soud prvního stupně právem považoval výpovědi poškozených i svědkyně J. Z. za zcela věrohodné, a právě tyto výpovědi, v kontextu s pořízeným fonozáznamem hlášení policii, obviněného z jeho jednání jednoznačně usvědčují (viz stranu 3 usnesení soudu druhého stupně).
22. Pouze pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit, že tvrzení obviněného, že mu mačety zajištěné při prohlídce jiných prostor dne 10. 3. 2014 byly policejním orgánem vydány s tím, že žádná z nich není zbraní použitou ke spáchání posuzovaného činu, neplyne z výsledků provedeného dokazování, neboť z obsahu usnesení o vydání věcí podle §80 odst. 1 věta druhá tr. ř. ze dne 4. 6. 2014 se podává toliko to, že tyto věci se vrací jejich majiteli, „neboť jich už není k dalšímu řízení třeba a nepřichází v úvahu jejich propadnutí nebo zabrání“ (č. l. 134 spisu č. l. 47 a 51 spisu). Soudy učiněná zjištění o činu, který se udál dne 2. 2. 2014, proto nejsou s uvedeným rozhodnutím policejního orgánu v logickém nesouladu, ale ani s výpovědí nstržm. R. K. (viz č. l. 36 až 39 spisu), který místo činu ohledal s negativním výsledkem. Soudy opodstatněně vycházely z jeho tvrzení, že poté, co se dostavil na místo incidentu, před obchodem stáli poškození (muž a dvě ženy), kteří říkali, že prodavač na ně vytáhl mačetu. Obviněný však tvrdil, že se nic nestalo. Na místě hledal mačetu pod pultem mezi věcmi, jak udali poškození, avšak nic nenašel, hledal ji i za pultem, ale bylo tam hodně věcí, prodavač jej tam nechtěl pustit. Samotnou zbraň hledal asi dvě minuty, po obchodě se díval jen letmo – přibližně 10 až 15 minut (viz č. l. 242 až 243 spisu).
23. Nejvyšší soud s ohledem na všechny ve věci zajištěné a soudy hodnocené důkazy neshledal v postupu soudů žádné nedostatky ani vady, které by svědčily o libovůli soudů, naopak je patrné, že otázce věrohodnosti svědectví poškozených o tom, že obviněný použil mačetu, věnovaly pozornost a učinily své závěry na podkladě logického, ničím nepřerušeného řetězce vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu. Soudy obou stupňů hodnotily nejen obhajobu obviněného, ale všechny ve věci zajištěné důkazy s náležitou pečlivostí a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. V takovém případě nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/2009 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely.
IV.
24. Z těchto důvodů Nejvyšší soud vyloučil obviněným namítanou existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jakož i z nich vyvozenými právními závěry (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09), a nedošlo v nich ani k opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125), ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02 (N 4/29 SbNU 25), ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), či ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), a mnohé další)].
25. Protože výhradami obviněného nebyl naplněn nejen jím označený, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud jím podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 1. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu