ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.50.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 50/2016-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2016 o dovolání obviněného J. N. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 8 To 78/2015, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 2/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 4 T 2/2015, byl obviněný J. N. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že
dne 2. 5. 2014 ve 22.20 hodin, jako řidič osobního automobilu tovární značky Škoda Octavia, na kterém byla umístěna nepříslušná registrační značka, poté, co v obci P., okres P., nerespektoval výzvu příslušníků Obvodního oddělení policie v B. n. L. dávanou za pomoci modrých výstražných světel a světelného signálu „Stop“ ze služebního vozidla, začal vysokou rychlostí ujíždět přes obce K. n. L., M., S., V. B. a B. n. L., na křižovatce silnice a místní komunikace v katastru obce Z., okres P., nerespektoval donucovací prostředek podle §52 písm. f) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů – zahrazení cesty služebním vozidlem Obvodního oddělení Policie České republiky v K. n. L., které mělo zapnutá modrá výstražná světla a světelný signál „Stop“, v úmyslu uniknout a vyhnout se dopravní kontrole, vysokou rychlostí pokračoval při změně směru jízdy dále, přičemž v úmyslu usmrtit, přední částí svého automobilu jedoucího rychlostí 69 – 76 km/hod, srazil příslušnici Policie ČR poškozenou prap. P. Z., oblečenou do služebního stejnokroje a reflexní vesty, která se pohybovala u služebního vozidla, následně havaroval v silničním příkopu na pravé straně vozovky, přičemž v důsledku nárazu vozidla poškozená utrpěla rozsáhlá devastující zranění sériovou zlomeninu 2. – 8. žebra vpravo, zlomeninu 5. – 6. a 11. žebra vpravo při páteři, zlomeninu 2. – 8. žebra vlevo podél páteře a 2. – 7. žebra vlevo v přední čáře pažní, zlomeninu hrudní kosti, roztržení meziobratlového disku 5. a 6. hrudního obratle s pohmožděním míchy, zlomeninu 1. a 3. žeberního výběžku bederní páteře vpravo, zlomeninu horního a dolního raménka kosti stydké oboustranně, zlomeninu křížokyčelního skloubení vpravo, tříštivou zlomeninu dolního konce pravé lýtkové kosti, roztržení hlezenního kloubu vpravo, otevřenou tříštivou zlomeninu levého bérce v dolní třetině, tříštivou zlomeninu levého bérce v horní třetině, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou a omozečnice, drobné ložiskové pohmoždění pravého spánkového laloku mozku, ložiskové pohmoždění plic, zakrvácení obou hrudních dutin, ložiskové pohmoždění bránice, povrchové centrální trhliny jater, pohmoždění stěny žaludku, pohmoždění pravé nadledviny, trhlinu pravé ledviny, mnohočetné trhliny závěsu střev, zakrvácení břišní dutiny, tržně-zhmožděnou ránu levého ušního boltce a měkkých pokrývek lebních vlevo, mnohočetné oděrky a podkožní krevní výrony na hlavě, trupu a končetinách a další, kterým následně, po převozu do Fakultní nemocnice K. V., v důsledku úrazového šoku při mnohočetných poraněních kostry a orgánů dne 3. 5. 2014 zemřela, přičemž se tohoto jednání dopustil přesto, že mu byl rozsudkem soudu pro Prahu-východ ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 1 T 41/2013, který nabyl právní moci dne 31. 12. 2013, uložen souhrnný trest, mimo jiné trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let.
Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako zločin vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 16 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 9 roků. Dále mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozeným:
1. Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra se sídlem Kodaňská 1441/46, Praha 10, náhradu škody ve výši 175 279 Kč,
2. České kanceláři pojistitelů se sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4, náhradu škody ve výši 1 284 280 Kč,
3. M. Z., bytem Z. H., okres J., náhradu nemajetkové újmy ve výši 2 000 000 Kč,
4. nezl. „TULIPÁNU“ *) náhradu nemajetkové újmy ve výši 3 000 000 Kč,
5. nezl. „PETRKLÍČI“ *) náhradu nemajetkové újmy ve výši 3 000 000 Kč,
6. F. P., bytem N. Ch., V. – P., okres M., náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč,
7. J. P., bytem N. Ch., V. – P., okres M., náhradu nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč,
8. J. S., bytem L. T. – K., okres M., náhradu nemajetkové újmy ve výši 180 000 Kč,
9. J. A., bytem M., V. – P., okres M., náhradu nemajetkové újmy ve výši 180 000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. soud odkázal poškozené M. Z., nezl. „TULIPÁNA“, nezl. „PETRKLÍČE“, F. P., J. P., J. S. a J. A. se zbytky jejich nároků na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Na toto řízení odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody rovněž poškozené Krajské ředitelství Policie České republiky Středočeského kraje, N. B., P. – Z.
Proti tomuto rozsudku podali jak obviněný, tak poškození F. P., J. P., J. S. a J. A. odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 8 To 78/2015, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a dne 12. 11. 2015 proti němu podal prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Barbory Langerové dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního stíhání obviněný v úvodu svého podání zmínil, že mu byl (v důsledku tohoto trestního stíhání, ještě ve fázi přípravného řízení) přeměněn jednak původně uložený trest obecně prospěšných prací ve výměře 240 hodin z trestního příkazu Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. 1 T 207/2013, a dále původně podmíněně odložený trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců z rozsudku Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 1 T 41/2013. Proto namítl, že po sloučení trestů odnětí svobody by celková délka jejich výkonu dosáhla 18 let a 4 měsíců, což považoval za trest nepřiměřené přísný.
Hlavním argumentem dovolatele však byla námitka, že zjištěným jednáním nenaplnil subjektivní stránku zločinu vraždy na úřední osobě při nebo pro výkon její pravomoci podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku [ve vztahu k právní kvalifikaci posuzovaného skutku též jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku naopak uvedl, že proti ní nikterak nebrojí a považuje ji za správnou]. V podrobnostech namítl, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že poškozenou prap. P. Z. (dále převážně jen „poškozená“) usmrtil úmyslně, byť v úmyslu alternativním. Konkrétně nesouhlasil se závěrem nižších soudů, že poškozenou musel vidět, resp. že je vyloučené, aby ji neviděl. Tuto úvahu soudů označil jako vykonstruovanou za účelem přísné právní kvalifikace skutku z důvodů potřeby generální prevence. Ani z jeho chování po nehodě (kdy se policistů ptal: „co je s ní?“), ani ze skutečnosti, že na místě stálo služební vozidlo Policie České republiky, či reflexní vesty, kterou měla mít poškozená na sobě, soudy nemohly relevantně dovodit, že poškozenou musel vidět, a zároveň vědět, že se jednalo o policistku, úřední osobu. Aby soudy mohly takto argumentovat, musely by svá tvrzení opřít o kvalifikovaný, soudně znalecký posudek, zaměřený na reakce řidiče v podobné situaci a za podobných podmínek.
Obviněný oběma soudům nižších stupňů dále vytkl, že rozhodovaly na základě neúplného zjištění skutkového stavu a tento deficit nahradily svými domněnkami na podporu jím namítané nesprávné právní kvalifikace. Provedeným dokazováním totiž nebylo spolehlivě prokázáno, zda mohl před nehodou poškozenou skutečně vidět, či nikoliv. Nesouhlasil zejména se skutkovým závěrem soudů v tom, že poškozená měla na sobě reflexní vestu. V tomto ohledu rozporoval výpověď svědků B. U. a O. P. s protokolem o nehodě v silničním provozu, v němž jsou zaneseny všechny věci poškozené, nikoliv však reflexní vesta. Dále zdůraznil, že soud prvního stupně v rozporu s pravidly zaručujícími spravedlivý proces svévolně rozhodl, že poškozená vestu mít musela, i přes to, že při její odborné analýze nebyly na ní nalezeny žádné stopy krve, skla či laku z jeho vozidla. Žádal proto další znalecké zkoumání reflexní vesty poškozené či jiné doplnění dokazování, anebo respektování zásady in dubio pro reo.
Dovolatel dále namítl, že k vyvrácení značných pochybností ve vztahu k subjektivní stránce skutkové podstaty zločinu vraždy nechala jeho obhájkyně vypracovat znalecký posudek Ing. Jaroslavem Hromjákem, který prý jasně naznačil nutnost vypracování revizního posudku ve vztahu ke dvěma předchozím znaleckým posudkům. Jmenovaný znalec navíc nevyloučil, že (obviněný) skutečně nemohl, při překročení své optické kapacity, poškozenou v tmavé uniformě zaregistrovat. Odkázal i na odbornou literaturu, podle níž je řidič vozidla (je-li střízlivý) schopen za snížené viditelnosti (v noci) sledovat pouze dvě překážky za sekundu. K tomuto argumentu obviněný ještě dodal, že v době nehody byl pod vlivem drog (pervitinu a marihuany) a jeho schopnost vnímání reality byla ještě podstatně snížena a jeho periferní vidění do značné míry eliminováno. Odvolací soud ovšem důkaz výše citovaným znaleckým posudkem neprovedl, a tudíž ani revizní znalecký posudek vypracovat nenechal.
V té souvislosti obviněný trval na tom, že ve stavu velkého psychického i fyzického vyčerpání a pod vlivem návykových látek není možné vnímat okolí stejně, jako osoba neovlivněná, psychicky vyrovnaná a odpočinutá. Překážku v podobě osoby zaregistroval až v momentě, kdy do těla narazil. Teprve po nárazu do těla, které se dostalo na přední sklo jeho vozu, si uvědomil, že se jedná o osobu oblečenou do služebního stejnokroje a má delší vlasy (bez čepice) – že tedy jde o ženu policistku. Vše se událo ve zlomku sekundy, kdy již nemohl nic dělat. Předtím žádnou překážku (tedy ani člověka) nezaznamenal, což odpovídá i tomu, že nebrzdil.
V závěru svého podání se dovolatel pozastavil i nad právní kvalifikací posuzovaného skutku jako vraždy úřední osoby podle §140 odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, která podle něj neodpovídá ani právní logice. Toto ustanovení předpokládá, že k útoku na úřední osobu může dojít jen při výkonu nebo pro výkon její pravomoci proti pachateli. Poškozená policistka však žádný takový výkon ve vztahu k němu neprováděla.
Podle obviněného tak výsledky dokazování prokazují, že se nedopustil jednání, které by zejména po subjektivní stránce naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, ale ani jednání, v němž by bylo možno (ze stejného důvodu) spatřovat trestný čin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1, 4 tr. zákoníku, nýbrž jen trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 3 tr. zákoníku. V souvislosti s tím poukázal na údajně obdobnou „kauzu J. F.“, v níž měl odvolací soud „překvalifikovat“ původní přísnější právní kvalifikaci na mírnější (dovolatel ovšem neuvedl, které soudy a pod jakými spisovými značkami měly v této věci rozhodovat).
V samém závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a z jeho podnětu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. K tomu poznamenal, že zároveň podal i podnět ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že pod uplatněný dovolací důvod lze podřadit pouze dovolatelovu námitku nenaplnění subjektivní stránky zločinu vraždy. Tu však nepovažoval za důvodnou, neboť jednání obviněného vykazuje veškeré znaky tohoto zločinu uvedené v §140 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, a to včetně úmyslu směřujícího k usmrcení poškozené [ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Z provedených důkazů totiž vyplývá, že musel poškozenou vidět, přesto na její přítomnost nijak nereagoval, nesnažil se intenzivně brzdit ani vyhnout se střetu změnou směru jízdy, veden snahou za každou cenu ujet policejní hlídce. Za těchto okolností, kdy před sebou viděl zátaras s poškozenou, vyřešil nastalou situaci tak, že svým vozem namířil do prostoru, kde stála poškozená, neboť se jednalo o místo, jímž bylo možno zátaras objet. S tím, že při svém manévru poškozenou eventuálně srazí, byl tedy srozuměn, protože neměl nač spoléhat, co by mohlo sražení poškozené zabránit. S ohledem na vysokou rychlost svého vozu a vědomí o hmotnosti automobilu pak musel být srozuměn i s tím, že poškozenou může srážkou usmrtit. Subjektivní stránka předmětného zločinu byla tedy naplněna.
Podle státního zástupce ostatní námitky obviněného (týkající se reflexní vesty, znaleckých posudků, porušení principu in dubio pro reo) již nelze pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, stejně jako nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky uvedené v §125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná.
Pod uvedený dovolací důvod [ale ani pod žádný jiný, např. podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] nelze podle státního zástupce přiřadit ani dovolatelovu výtku směřující proti údajné nepřiměřenosti trestu (odkázal tu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 11 Tdo 817/2014 a sp. zn. 5 Tdo 149/2003). Na uloženém trestu odnětí svobody není nic nepřiměřeného, a to ani ve spojení s uloženým trestem zákazu činnosti.
Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Písemné vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal datovou schránkou výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 21. 1. 2016). Případnou repliku k němu však neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v posuzované věci je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti takového podání předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
Jelikož Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán rozsahem a důvody uvedenými v dovolání (srov. přiměřeně §265i odst. 3 tr. ř.), je třeba zmínit, že při svém rozhodování se nezabýval správností právní kvalifikace posuzovaného skutku jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť dovolatel ve svém podání explicitně uvedl, že proti ní nikterak nebrojí a považuje ji za správnou.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud ale již musel posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemohl jakkoliv zabývat dovolatelem namítanými pochybnostmi stran toho, zda poškozená v kritický okamžik na sobě měla či neměla oblečenou reflexní vestu, neboť by tím přezkoumával právě postup hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a učiněných skutkových zjištění. Ze stejného důvodu nemohl akceptovat ani závěry dovolatelem předloženého znaleckého posudku Ing. Jaroslava Hromjáka, ani jeho návrh na doplnění dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku. Obdobně nepřipustil jeho výhradu, že oba nižší soudy měly respektovat zásadu „in dubio pro reo“, jelikož i ta je zaměřena výlučně proti způsobu hodnocení provedených důkazů a potažmo do skutkových zjištění (uvedená zásada totiž znamená, že důkazy je třeba v pochybnostech hodnotit ve prospěch obviněného).
Ve zmiňované části dovolání tak obviněný fakticky uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně (tedy sekundárně) z jejich požadované změny vyvozoval, že se činu v podobě zjištěné soudy nedopustil. Takto vytýkané vady mají povahu vad skutkových, nikoli hmotněprávních, přičemž nelze než opakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Navíc jde o námitky, které obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení (i v odvolání proti odsuzujícímu rozsudku), takže jde o opakování obhajoby, se kterou se vypořádaly oba soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí (srov. zejména strany 24 až 28 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a strany 4 až 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu; z nich vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé). V takovém případě jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, Svazek 17/2002, č. T 408).
K tomu je ovšem třeba pro úplnost poznamenat, že Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se ani rozhodování o dovolání nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 125/04, sp. zn. I. ÚS 55/04 či sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle něho tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 aj.).
V posuzované věci však Nejvyšší soud žádná pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady neshledal. Jako případ opomenutého důkazu nelze označit ani neprovedení důkazu znaleckým posudkem Ing. Jaroslava Hromjáka, jak se toho obviněný domáhal, neboť za situace, kdy oba nižší soudy disponovaly již dříve vypracovanými znaleckými posudky, z nichž při skutkových zjištěních rovněž vycházely, je takový důkaz pro rozhodnutí ve věci zjevně nepotřebný. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (který však obviněný v dovolání ani nenamítal) pak nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Požadoval-li obviněný, aby soudy v jeho prospěch zhodnotily, že v době nehody byl pod vlivem drog (pervitinu a marihuany), takže jeho schopnost vnímání reality byla podstatně snížena a jeho periferní vidění do značné míry eliminováno, nemohl ani Nejvyšší soud takové argumentaci přisvědčit. Pokud se totiž nacházel ve stavu velkého psychického i fyzického vyčerpání a pod vlivem návykových látek, v němž nemohl vnímat okolí stejně, jako osoba neovlivněná, psychicky vyrovnaná a odpočinutá, pak vůbec neměl k řízení motorového vozidla přistoupit. Jinými slovy vyjádřeno tyto jeho dovolací námitky rozhodně nelze hodnotit v jeho prospěch, ba právě naopak.
Lze tedy shrnout, že Nejvyšší soud byl v posuzovaném případě vázán skutkovými zjištěními nižších soudů, podle nichž obviněný musel poškozenou policistku (oblečenou ve služebním stejnokroji a reflexní vestě) zaznamenat s dostatečným předstihem na to, aby mohl střetu s ní zabránit. V tomto světle pak Nejvyšší soud hodnotil i hlavní dovolatelovu námitku – nenaplnění subjektivní stránky zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Tu totiž obviněný odůvodnil – zejména ve vztahu k základní skutkové podstatě podle §140 odst. 1 tr. zákoníku – jen v obecné rovině a převážně argumenty skutkového charakteru (uvedenými výše), jimiž rozporoval učiněné skutkové závěry obou soudů nižších instancí a nahrazoval je vlastní verzí skutkového děje. Toliko ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě – opět jen stručně a bez bližší argumentace – namítl, že poškozená policistka vůči němu žádný výkon pravomoci úřední osoby neprováděla.
Přestože takto zvolená argumentace v zásadě nezapadá do rámce uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud se jí – byť s vysokou mírou tolerance – zabýval jako s námitkou relevantně uplatněnou (zejména pokud šlo o námitku absence jeho nepřímého úmyslu ve vztahu k soudy použité kvalifikované skutkové podstatě zločinu vraždy). Zároveň však shledal, že jde o výhradu zjevně neopodstatněnou.
Jelikož dovolatelovou námitkou, že nejednal ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku – jak ve vztahu k základní, tak ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě souzeného zločinu – se podrobně zabývaly již oba soudy nižších instancí, a jelikož na ni reagoval i státní zástupce ve svém vyjádření (srov. strany 27 a 28 rozsudku nalézacího soudu, stranu 5 usnesení odvolacího soudu a strany 2 a 3 vyjádření státního zástupce), bylo by možno na jejich přiléhavou argumentaci v podrobnostech odkázat. S ohledem za závažnost jednání obviněného a jím způsobeného následku je však zapotřebí jejich argumentaci dále doplnit.
Zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí . Takového zločinu podle odst. 3 písm. d) citovaného ustanovení se dopustí ten, kdo čin uvedený v odstavci 1 spáchá na úřední osobě při výkonu nebo pro výkon její pravomoci .
Objektivní stránka tohoto zločinu charakterizována usmrcením člověka. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění – úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka.
Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý), nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, evntuální).
Srozuměním ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem . Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, jímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku sice není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť svým záměrem sleduje cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak cílem nezávadným, přitom je však pachatel srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo. I když jde o následek pachatelem nechtěný (je pouze vedlejším následkem jeho jednání), je s takovým následkem srozuměn. Na takové srozumění se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. V tomto pojetí je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem , tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku. (K tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 221 a násl.).
Ustanovení §17 tr. zákoníku není zapotřebí na tomto místě podrobněji zmiňovat, neboť trestní zákoník u zločinu vraždy vyžaduje ve vztahu k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, zavinění úmyslné.
Pokud jde o výklad některých pojmů vztahujících se k soudy použité právní kvalifikaci, je třeba uvést, že pravomoc spočívá v oprávnění orgánu vykonávat veřejnou moc, přičemž veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně.
Podle §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku úřední osobou je (mimo jiné) příslušník bezpečnostního sboru, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů . Současně podle odst. 2 tohoto ustanovení platí, že k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby se podle jednotlivých ustanovení trestního zákoníku vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností .
Bezpečnostními sbory se rozumí (mimo jiné) Policie České republiky (srov. zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii ČR“). Příslušníkem bezpečnostního sboru je fyzická osoba, která vykonává službu v bezpečnostním sboru (§1 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 361/2003 Sb.“). Podle §4 písm. a) tohoto zákona výkonem služby se pro účely tohoto zákona rozumí úkony a činnosti realizující oprávnění a povinnosti stanovené právními předpisy upravujícími působnost bezpečnostních sborů.
Nejvýznamnějším z těchto právních předpisů je výše citovaný zákon o Policii ČR. Podle jeho §42 odst. 1 písm. a) policista je oprávněn zastavit dopravní prostředek a provést jeho prohlídku, pronásleduje-li pachatele úmyslného trestného činu; podle odst. 2 tohoto ustanovení policista je oprávněn tak činit rovněž tehdy, má-li důvodné podezření, že používáním dopravního prostředku, na dopravním prostředku nebo v souvislosti s dopravním prostředkem byl spáchán trestný čin. Za tím účelem je podle §55 odst. 1 písm. a) citovaného zákona oprávněn použít prostředek k násilnému zastavení vozidla, jehož řidič přes výzvu k zastavení vozidla podle jiného právního předpisu vozidlo nezastaví. K tomu může použít donucovací prostředky vyjmenované v 52 citovaného zákona [podle písm. f) je jedním z nich zahrazení cesty vozidlem].
V neposlední řadě je třeba zmínit i zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (silniční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „silniční zákon“), podle jehož §79 odst. 1 písm. a) je policista ve stejnokroji oprávněn zastavovat vozidla.
Při aplikaci těchto zákonných východisek na posuzovaný případ je mimo jakoukoliv pochybnost, že poškozená policistka prap. P. Z. v kritickém okamžiku vykonávala ve stejnokroji službu v bezpečnostním sboru a do její pravomoci spadalo též oprávnění zastavovat vozidla. Takové oprávnění měla jak obecně ke všem vozidlům a ke všem jejich řidičům, tak (a tím spíše) vůči obviněnému, o němž měla od svých kolegů z pronásledujícího vozidla informaci o existenci důvodného podezření, že používáním dopravního prostředku spáchal trestný čin.
Uvedené skutečnosti musely být zcela zřejmé i obviněnému už z toho, že poškozená policistka byla oblečená do policejní uniformy a zářivě žluté reflexní vesty, a že se nacházela v bezprostřední blízkosti policejního vozidla, které (se zapnutým výstražným světelným zařízením) mu zahradilo cestu. Obviněný tedy musel být minimálně srozuměn s tím, že všichni příslušníci zmiňovaných policejních vozidel (včetně poškozené) vůči němu vykonávají zákonem jim svěřenou pravomoc, v rámci níž jsou oprávněni užít i donucovací prostředky. Takové srozumění je třeba u něho dovozovat tím spíše, že před policejním vozidlem ujížděl po poměrně dlouhé trase (cca 20 km) a po relativně dlouhou dobu (úměrně uvedené vzdálenosti a rychlosti vozidla) poté, co odmítl zastavit a podrobit se policejní kontrole (především z důvodu probíhajícího trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel), takže musel nejen předpokládat, ale i očekávat, že proti němu budou použita účinnější opatření.
Srozumění obviněného se však vztahovalo i k možnosti způsobení fatálního následku v podobě smrti poškozené policistky prap. P. Z. Hlavním důvodem, proč se totiž rozhodl pokračovat v jízdě bez výraznějšího snížení rychlosti vozidla koridorem, v němž poškozená čelně k jeho vozidlu stála, byla právě snaha vyhnout se zastavení jeho vozidla, kontroly a velmi pravděpodobného zadržení. Šlo přitom o jediné místo za zadní částí (šikmo přes šíři vozovky postaveného) policejního vozidla, jímž mohl v unikání pokračovat. Činil tak nepochybně v předpokladu (jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí již nalézací soud), že poškozená policistka na poslední chvíli uskočí – a on si tak vynutí průjezd právě tímto koridorem.
Nejvyšší soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že jakkoliv přímým cílem jednání obviněného nebylo usmrcení oprávněně vůči němu zasahující policistky (primárně sledoval cíl jiný – nepodrobit se silniční kontrole a pokračovat v úniku před pronásledujícím policejním vozidlem), musel být a byl srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo (usmrcení policistky). Přestože šlo o následek jím nechtěný (byl „pouze“ vedlejším následkem jeho jednání), musel být a byl i s takovým následkem srozuměn, neboť nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla takovému následku reálně zabránit.
Se zřetelem i k těmto skutečnostem neměl ani Nejvyšší soud nejmenších pochyb, že dovolatel zjištěným jednáním naplnil i po subjektivní stránce nejen základní, ale také kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Zřejmě i z těchto důvodů došlo ještě před podáním obžaloby k upozornění na změnu právní kvalifikace [původní kvalifikace zněla na trestný čin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku]. Právní kvalifikace jen jako trestného činu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 3 tr. zákoníku, jíž se obviněný v podaném dovolání domáhal, by jeho jednání rozhodně nevystihovala.
Nejvyšší soud neopomněl ani v úvodu dovolatelova podání uvedenou (i v tomto případě jen obecně vymezenou) námitku nepřiměřenosti uloženého trestu. Přestože podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v rámci tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení úspěšně rozporovat i některá pochybení týkající se ukládání trestu (např. v případech, kdy soud nesprávně zhodnotí hmotněprávní podmínky pro uložení úhrnného, souhrnného či společného trestu), nepřiměřenost trestu do této kategorie nespadá, neboť není otázkou právního posouzení, ale spíše jen volné úvahy soudu (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná pod č. 22/2003 a 36/2004 Sb. rozh. tr.). Z tohoto důvodu není tato námitka podřaditelná pod obviněným zvolený dovolací důvod.
K tomu lze pro úplnost dodat, že dovolatelovu výhradu nepřiměřenosti uloženého trestu by nebylo možno považovat za relevantně uplatněnou ani v rámci jiného dovolacího důvodu [například podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 2. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č.218/2003 Sb.