ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.519.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 519/2016-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 5. 2016 o dovoláních obviněných M. L. a P. S. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 9 To 580/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 21/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 38 T 21/2015, byli obvinění M. L. a P. S. za jednání popsané pod bodem I. 1), 2) uznáni vinnými jako spolupachatelé zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a obviněný M. L. sám za čin pod bodem II. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a pod bodem III. přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku.
2. Za tyto trestné činy byli obvinění odsouzeni tak, že P. S. byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem, M. L. byl podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání tří let. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Rokycanech ze dne 11. 8. 2014, sp. zn. 1 T 95/2014, který nabyl právní moci 4. 11. 2014, jakož i všechny výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 9 To 580/2015, odvolání obviněných M. L. a P. S. podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Dovolání obviněných
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali obvinění M. L. a P. S. prostřednictvím obhájců dovolání, a to shodně s odkazem na dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž obviněný P. S. uplatnil rovněž dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
5. Obviněný M. L. rozsah dovolání, jež podal proti shora uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu, omezil pouze na výrok o vině v bodě I. 1), 2) rozsudku soudu prvního stupně, a jeho dovolání proto nesměřuje proti výrokům v bodech II. a III., jejichž správnost proto Nejvyšší soud nepřezkoumával (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
6. Ve vztahu k činům pod bodem I. 1), 2) obviněný M. L. vytýkal nedostatky ve skutkovém stavu zjištěném soudem prvního stupně, a to s odkazem na ustálenou judikaturou Ústavního soudu, podle níž může dojít k prolomení pravidla, že dovolací soud zásadně správnost skutkových zjištění nepřezkoumává. Spatřoval je zejména v porušení zásady podle §2 odst. 5 tr. ř., protože nebyl skutkový stav zjištěn tak, aby o něm nevznikaly pochybnosti, neboť policejní orgán při zahájení trestního stíhání vycházel i z výpovědí D. R., P. K. a M. K., a to přesto, že tyto osoby byly vyslechnuty procesně nezpůsobilým způsobem. V obžalobě státní zástupce navrhoval vyslechnout jako svědka pouze D. R., kdežto P. K. a M. K. před soudem navrhla vyslechnout až obhajoba. Obviněný vytýkal i to, že orgány přípravného řízení se nevěnovaly odstraňování řady rozporů, které se ve věci vyskytly, a tuto záležitost ponechaly na soudu. Jako příklad těchto rozporů uvedl neobjasnění okolností, za nichž byly sejmuty nálepky půjčovny ze strojů Zeppelin, když podle výpovědi svědků P. K. a M. K. se nabízí, že to byli oni, kdo nálepky půjčovny strhli. K tomu je bylo nutné vyslechnout, což však soudy neučinily. Před soudem vyslechnutý svědek D. R. vypověděl zcela jinak než v obsáhlé výpovědi z přípravného řízení s tím, že k výpovědi byl donucen policisty. Na tuto změnu však soud nereagoval, a svědkovi předestíral procesně nezpůsobilou výpověď učiněnou před policejním orgánem.
7. Dovolatel v nevyslechnutí svědků P. K. a M. K. shledal tzv. zapomenuté důkazy (rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. IV. ÚS 463/2000 a sp. zn. I. ÚS 733/01), a vytkl, že tím došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu a porušení práva na spravedlivý proces, čímž je věc zatížena existencí extrémního nesouladu skutkových zjištění a právních závěrů. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 38 T 21/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 9 To 580/2015, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Obviněný P. S. v dovolání vytkl odvolacímu soudu, že zamítl jeho odvolání, aniž by se dostatečně zabýval všemi okolnostmi podstatnými pro posouzení jeho důvodnosti, a bez bližší specifikace pouze stroze konstatoval správnost postupu při zjišťování skutkového stavu. Podle obviněného uvedeným postupem byly porušeny zásady trestního řízení vymezené v §2 odst. 4, 5 tr. ř., a proto je přesvědčen, že ze strany soudu došlo k nepřípustné a jednostranné selekci důkazního materiálu. Obviněný uvedený nedostatek spatřoval v tom, že nebylo vyhověno jeho návrhům na provedení podstatné části důkazů, konkrétně výslechu svědků P. K. a M. K., kdy zejména výpověď P. K. by mohla do věci přinést nové skutečnosti, a pokud požadoval vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, pak nepostačovalo, že soud se při odmítnutí těchto návrhů omezil jen na to, že obviněný jako absolvent střední školy není natolik jednoduchou osobou, jak se snaží nastínit, neboť si tím přisvojil pravomoc odborného posouzení, která soudu nepřísluší.
9. K požadavku na přezkoumání duševního stavu, jehož se obviněný P. S. cestou znaleckého zkoumání domáhal, připojil i zprávu o svém psychiatrickém léčení z roku 2012. Těmito výhradami se snažil dokladovat, že je osobou psychiatricky léčenou, se snadnou manipulovatelností a ovlivnitelností, a odvolacímu soudu vytýkal porušení práva na spravedlivý proces, protože nevzal v úvahu nastalou důkazní situaci a nepřípustně předjímal znalecké závěry. Přitom považoval za nedostatečný způsob, jakým se soudy vypořádaly se subjektivní stránkou u jeho osoby, a neobjasnily, zda bylo jeho úmyslem spáchat daný zločin, když nebraly do úvahy, že opakovaně uváděl, že neměl v úmyslu podílet se s obviněným M. L. na jakémkoli podvodném jednání. Jeho čin spočíval jen v tom, že když byl tímto obviněným pouze požádán, aby pro něj zajistil půjčení bagru, mu v dobrém úmyslu vyhověl, jelikož měl za to, že ho spoluobviněný M. L. potřebuje ke své stavební činnosti, jak mu sdělil. Z žádného důkazu nevyplývá, že by měl úmysl jednat podvodně, nevěděl o tom, že první bagr měl být užit pro zcela jiné než stavební účely. Uzavřel standardní obchodní kontrakty s příslušnými půjčovnami stavebních strojů, přičemž žádná z informací, které měl k dispozici, nenasvědčovala tomu, že za půjčením bagru byl trestný záměr obviněného M. L. Pro úmyslné uvedení v omyl poškozených půjčoven stavebních strojů ze strany obviněného není v trestním spise žádný podklad.
10. Další výhrada obviněného P. S. směřovala proti závěru o spolupachatelství, protože soud prvního stupně ani soud odvolací nezkoumaly, zda se činu dopustil jako spolupachatel, anebo zda šlo o účastenství, o nějž by se v projednávané věci rovněž mohlo jednat.
11. Námitky obviněný P. S. v dovolání uplatnil i proti výroku o trestu, který považoval za nepřiměřený s ohledem jeho dosavadní bezúhonnost a beztrestnost. Podle obviněného by i v případě správnosti výroku o vině byl uložený trest příliš přísnou sankcí bez splnění požadavků vymezených v §38 tr. zákoníku, podle něhož je soud povinen přihlédnout ke všem polehčujícím okolnostem. Z těchto důvodů soudy měly zvažovat polehčující okolnosti podle §41 odst. 1 písm. a), h) o) tr. zákoníku a uložit mu případně trest odnětí svobody s podmíněným odkladem ve smyslu §81 odst. 1 tr. zákoníku, případně jiný alternativní trest.
12. V závěru dovolání obviněný P. S. navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle §265 l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
13. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, kterému byla dovolání obou obviněných v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. doručena, sdělil, že se k podaným dovoláním obviněných vyjadřovat nebude.
III. Obecně k podmínkám dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda dovolání byla uplatněna v souladu se zákonným vymezením použitých dovolacích důvodů, neboť napadená rozhodnutí lze podrobit věcnému přezkoumání jen z důvodů, jež jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř.
15. Oba obvinění dovolání podali s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný P. S. navíc i z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., podle kterého lze rozhodnutí přezkoumat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř.
16. S ohledem na obsah obviněným P. S. podaného dovolání a vzhledem k tomu, že soud druhého stupně napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l tr. ř., v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pro který dovolání podali oba dovolatelé, a lze souhrnně uvést, že slouží k přezkumu napadených rozhodnutí z důvodu nesprávného právního posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu zásadně nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutí spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
18. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
19. Vady, které nemají právní povahu, ale spočívají v nedostatcích skutkových zjištění, nelze zásadně v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
20. O extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkem a jeho právním posouzením může jít i tehdy, pokud se zjistí tzv. opomenuté důkazy, což je kategorie důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy lze považovat i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích.
21. Nejvyšší soud na základě těchto zásad posuzoval podle obsahu podaných dovolání, zda v něm uvedené argumenty korespondují se zákonným vymezením důvodů, o něž dovolání obvinění opřeli, eventuálně, zda uplatněné námitky jsou důvodné, a to ve vztahu ke skutku pod bodem I., jenž je kladen za vinu oběma dovolatelům, a vůči němuž jedinému obviněný M. L. (jenž byl uznán vinným i v bodě II. a III.), dovolání podával. Tento skutek spočíval v tom, že
v I. obvinění M. L. a P. S.
1) po předchozí dohodě dne 10. 7. 2014 v pobočce společnosti Zeppelin CZ, s. r. o., se sídlem Lipová 72, IČ 18627226 (dále „společnost Zeppelin“), v Plzni, na adrese Ch., uzavřeli smlouvu o operativním pronájmu rypadla − nakladače CATERPILLAR, typ 432E2, a to na období od 10. 7. 2014 do 8. 8. 2014, kdy finanční částka pronájmu činila 92.565 Kč, přičemž obviněný P. S. vystupoval jako zástupce společnosti Ditten-C.S., spol. s r. o., a uvedenou smlouvu podepsal, dne 10. 7. 2014 uhradili kauci ve výši 30.000 Kč a úmyslně uvedli nepravdivé skutečnosti ohledně místa umístění stroje, kdy si byli vědomi toho, že pronájem nebudou hradit a stroj nevrátí, poté rypadlo − nakladač nechali převézt do uzavřeného areálu statku na adrese T., kdy jej prodali prostřednictvím E. I. za finanční částku 400.000 Kč J. Š. a svým jednáním tak způsobili škodu ve výši 1.750.000,-Kč společnosti Zeppelin,
2) po předchozí dohodě dne 10. 9. 2014 v M., okres P.-v., se dostavili do sídla společnosti Zeppelin a uzavřeli smlouvu o operativním pronájmu rypadla − nakladače CATERPILAR, typ 432E2, a to na období od 11. 9. 2014 do 10. 10. 2014, s finanční částkou pronájmu 96.800 Kč, a obviněný P. S. vystupoval jako zástupce společnosti ALMATECH, s. r. o., Havlíčkova ulice, Plzeň, a uvedenou smlouvu podepsal, dne 11. 9. 2014 obvinění uhradili kauci ve výši 30.000 Kč a úmyslně uvedli nepravdivé skutečnosti ohledně místa umístění stroje, ač si byli vědomi, že pronájem nebudou hradit a rypadlo – nakladač nevrátí, následně jej prostřednictvím objednaného přepravce odvezli po odpojení GPS lokátoru mimo území České republiky, do města D. na území Maďarska, a tak způsobili škodu ve výši 1.750.000 Kč společnosti Zeppelin,
přičemž obviněný M. L. se uvedeného jednání dopustil přesto, že byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 3, jenž nabyl právní moci dne 22. 2. 2014, uznán vinným přečinem podvodu dle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody jednoho roku podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání pěti let.
IV. K dovolání obviněného M. L.
22. Obviněný M. L. v dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal ve vztahu ke skutku pod bodem I. nedostatky v prováděném dokazování, zejména námitky soustředil proti rozsahu provedených důkazů, jenž považoval za nedostatečné, pokud soud nevyslechl svědky P. K. a M. K., a brojil proti hodnocení výpovědi svědka D. R., jenž při hlavním líčení změnil výpověď s tvrzením, že měl být k výpovědi donucen, čímž vytýkal porušení zásady podle §2 odst. 5 tr. ř. V těchto nedostatcích spatřoval extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci a opomenuté důkazy. Jak však bylo výše uvedeno, takto uplatněné námitky stanoveným požadavkům vymezeným důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevyhověly, neboť žádné z vytýkaných pochybení netkví v hmotněprávní problematice, jak zmíněný důvod požaduje, ale dovolání obviněného M. L. je soustředěno výhradně proti nedostatečnému rozsahu provedeného dokazování. Tento dovolatel brojil proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, a nikoliv proti právním závěrům, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá. Nejvyšší soud proto nemohl na podkladě takto formulovaného dovolání zásadně správnost napadených rozhodnutí přezkoumávat.
23. Vzhledem k tomu, že obviněný tyto procesní námitky směřující proti postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. podmínil existencí extrémního nesouladu, Nejvyšší soud podle obsahu spisu zkoumal, zda je ve způsobu, jakým byly důkazy zajišťovány a posléze hodnoceny, racionální opodstatnění pro závěr, že o extrémní nesoulad jde. Z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soud prvního stupně v dané věci za účelem náležitého objasnění skutkového stavu vyslechl svědky, především V. V., P. B., R. P., J. Š., M. B., S. Š. a D. R., a rovněž provedl listinné důkazy, např. výpisem z GPS ohledně pohybu rýpadla, smlouvami o operativním pronájmu stavebního zařízení a předávacích protokolů, odborným vyjádřením k hodnotě rypadla – nakladače či daňovými doklady. Soud prvního stupně rozvedl, na základě jakých úvah a postupů tyto důkazy hodnotil. Neponechal bez povšimnutí ani různé verze výpovědí obviněných, jež konfrontoval s ostatními ve věci provedenými důkazy, a poukázal i na rozpory mezi nimi (strany 12 až 13 rozsudku soudu prvního stupně). Podle rozvedených úvah, jak jsou konstatovány v rozhodnutí soudů obou stupňů, lze shledat, že obsahují všechny důležité okolnosti i závěry, které soudy ke konečným rozhodnutím vedly, neboť soud prvního stupně vysvětlil, o jaké důkazy své závěry opřel, jakož i to, jak předmětné důkazy hodnotil (viz strany 6 až 9 a 11 až 13 rozsudku). Správnost jeho závěrů potvrdil také odvolací soud (srov. strany 4 až 5 přezkoumávaného usnesení).
24. Soud prvního stupně posuzoval věrohodnost obhajoby obviněného M. L., již konfrontoval s ostatními ve věci provedenými důkazy, a na jejich základě poukázal na to, v kterých směrech vykazovala rozpory, stejně tak doložil i to, proč tvrzení tohoto dovolatele považoval za vyvrácené, přičemž vycházel ze všech okolností případu (strany 12 až 13 rozsudku soudu prvního stupně). Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je tedy zřejmé, že soudy dostály svým povinnostem plynoucím z §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 tr. ř., protože si opatřily důkazy, dostupné důkazní prostředky, jež v hlavním líčení provedly a posuzovaly je jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu.
25. Soudy se v potřebné míře vypořádaly i s obsahem výpovědi svědka D. R., vůči jehož věrohodnosti s ohledem na změněné skutečnosti obviněný M. L. brojil, neboť je vhodné odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 12, kde soud vysvětlil, že výpověď zmíněného svědka vyhodnotil jako nevěrohodnou, a to právě s ohledem na rozpory, které vznikly mezi tím, co uvedl v přípravném řízení do úředního záznamu a při výslechu u hlavního líčení, přičemž soud prvního stupně dospěl k závěru, že tento svědek u hlavního líčení nevypovídal pravdivě a podstatné skutečnosti zatajoval. Z uvedeného je patrno, že úvahy soudu jsou založeny na objektivních okolnostech, mají vnitřní logiku a nepostrádají racionální způsob uvažování. V takovém postupu nelze spatřovat porušení zásad uvedených v §2 odst. 6 tr. ř.
26. K námitce obviněného M. L., že soudy nevyslechly na základě jeho požadavku jako svědky P. K. a M. K., je třeba uvést, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč považuje provedení těchto navrhovaných důkazů za nadbytečné, když výpověď svědka P. K. nebyla shledána jako důkaz podstatná, protože soud konstatoval, že jeho výslechem by se neobjasnily žádné nové okolnosti, a dokazování, jak bylo provedeno, bylo postačující k objasnění všech podstatných skutečností. K tomu soud dodal úvahu o možnosti, že tento svědek pro společné trestní stíhání s obviněným M. L. odmítl výpověď. Byť je tato úvaha soudu jen jeho vlastní dedukcí toho, co nebylo možné s jistotou předjímat, lze uvést, že i přesto nadbytečnost uvedeného odmítnutí doplnění dokazování jinak zcela logicky vysvětlil. Požadavek na výslech M. K. soud akceptoval, avšak od něj nakonec upustil, když se nepodařilo jeho přítomnost u hlavního líčení zjistit, neboť nebylo známo, kde se zdržuje (strana 11 rozsudku soudu prvního stupně). Ani odvolací soud v tomto postupu soudu prvního stupně neshledal žádné z namítaných pochybení, a poukázal na dostatečné argumenty soudu prvního stupně a to, že provedené důkazy ke zjištění skutkového stavu dostačovaly (strana 4 usnesení odvolacího soudu). V tomto postupu nelze spatřovat existenci tzv. opomenutých důkazů, na něž obviněný M. L. ve svém dovolání poukazoval, protože soud dodržel všechny předepsané postupy [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Protože jsou přezkoumávaná rozhodnutí logická a postrádají prvky svévole, nic nesvědčí o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09).
27. Ze všech uvedených důvodů, když obviněný M. L. svým dovoláním důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný uvedený v §265b odst. 1 tr. ř. nenaplnil, Nejvyšší soud toto dovolání podané mimo jakékoliv dovolací důvody, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
V. K dovolání obviněného P. S.
28. Obviněný P. S. dovolání soustředil, kromě neúplnosti provedeného dokazování, kde namítal výhrady obdobně jako obviněný M. L., a proto lze i ve vztahu k nim odkázat na závěry shora vyjádřené. Své dovolání však uplatnil především proti tomu, že soudy dostatečně neobjasnily jeho zavinění ve vztahu k trestnému činu, zásadně proto, že měl zcela podřízenou roli. Svůj vztah ke spáchané trestné činnosti požadoval objasnit na základě zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, k jeho osobě. Rovněž stručně brojil proti tomu, že jeho jednání bylo nesprávně vyhodnoceno jako spáchané ve spolupachatelství.
29. Nejvyšší soud na základě těchto námitek shledal, že i když byly zčásti uplatněny proti skutkovým zjištěním, protože se domáhal zpracování znaleckého posudku, bez nějž považoval dokazování za neúplné, v zásadě však vytýkal vady vztahující se k subjektivní stránce a ve vztahu k jeho roli spolupachatele, což jsou vady, které lze podřadit pod hmotněprávní námitky, a tedy je lze označit za uplatněné v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud tudíž z jejich podnětu zkoumal, zda jsou opodstatněné.
30. Ze způsobu shora provedeného dokazování neplynou žádné pochybnosti o tom, že oba obvinění po předchozí domluvě sdělili při vypůjčení strojů poškozené společnosti Zeppelin nepravdivé informace o umístnění vypůjčených strojů, přestože věděli, že pronájem za uvedené stroje nebudou této poškozené společnosti hradit, a také v souladu s tímto záměrem oba stroje (nakladače – rypadla) následně odvezli na jiné místo. První ze strojů prodali J. Š., druhý stroj pak odvezli do Maďarska. Uvedené skutečnosti soudy posoudily tak, že obvinění naplnili znaky pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť si v půjčovnách stavebních strojů společně z důvodu následného prodeje zapůjčovali k pronájmu stavební stroje pod vědomě nepravdivými záminkami (strana 14 rozsudku soudu prvního stupně). S tímto názorem se ztotožnil i odvolací soud, který dodal, že skutkovým zjištěním soudu prvního stupně koresponduje i právní posouzení jednání obou obviněných, a nedostatky v právní kvalifikaci proto neshledal (strana 4 usnesení odvolacího soudu). Rovněž konstatoval, že obvinění v rozporu se sjednanou dohodou od počátku chtěli stroje nejprve vylákat, a poté je zpeněžit nebo učinit kroky, které měly jejich budoucí zpeněžení umožnit. Tato jejich počínání podle zjištěných okolností soudy posoudily jako úmyslné jednání vedené vidinou svého následného majetkového zisku.
31. Nejvyšší soud k námitkám obviněného P. S., který se domáhal změny závěru o jeho plném uvědomění si všech souvislostí společně spáchané trestné činnosti snahou o zpochybnění své psychické způsobilosti s poukazem na svou mentální nedostatečnost, zdůrazňuje, že i s touto obhajobou se soudy vypořádaly a v potřebné míře se jí zabývaly. Ve vztahu k výhradě, že v dané věci nebylo soudem doplněno dokazování ani o znalecké zkoumání jeho psychického stavu, soud prvního stupně uvedl, že takové doplnění považuje na nadbytečné, neboť z lékařské zprávy z Psychiatrické nemocnice Dobřany, kterou si soud prvního stupně opatřil, vyplynulo, že naposledy se u MUDr. P. tento obviněný léčil naposledy v roce 2012, když u něj nebyla zjištěna žádná psychotická porucha, ale shledal u něj problém v osobnostní struktuře (strana 11 rozsudku).
32. K těmto zjištěním, jež nevykazují žádné procesní nedostatky, Nejvyšší soud dodává, že soud není povinen doplnit dokazování znaleckým zkoumáním duševního stavu obviněného vždy, když o to obviněný žádá, jestliže potřeba takového zkoumání duševního stavu v daném řízení objektivně nevznikla, a to zejména z důvodů pochybností o příčetnosti obviněného. Otázka nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014). Jelikož soud prvního stupně podle výsledků provedeného dokazování potřebu znaleckého zkoumání obviněného neshledal, přičemž své úvahy v tomto směru odpovídajícím způsobem odůvodnil (strana 11 rozsudku soudu prvního stupně), nelze v takovém postupu shledávat obviněným tvrzené nedostatky, které by zakládaly nesprávnost soudem učiněných závěrů.
33. V dané věci s ohledem na skutková zjištění a objasněné okolnosti činu, jak jsou v příslušných pasážích rozhodnutí obou soudů rozvedeny, Nejvyšší soud jen podotýká, že nevznikají pochybnosti o tom, že obviněný P. S. neprojevoval v době činu takové formy chování, které by důvodně svědčily, o tom, že jednal v psychické poruše nebo že jeho chování svědčí o zmenšené příčetnosti (srov. §26 a §27 tr. zákoníku). Z dokazování nevyplynuly žádné objektivní skutečnosti svědčící o tom, že obviněný nebyl schopen posoudit následky svého jednání, neboť si byl i podle vlastních slov zcela vědom toho, co činí, jednal zcela dobrovolně, a to pouze s vidinou svého možného majetkového prospěchu. Nic proto nenasvědčovalo tomu, že by byly, byť jen omezeny jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti. Soud prvního stupně se otázce hodnocení osobnosti a psychického stavu obviněného dostatečně věnoval, zvažoval jím uplatněnou argumentaci a provedl ohledně dané otázky dokazování v dostatečném rozsahu, který mu umožňoval učinit závěr, který v odůvodnění svého rozhodnutí řádně odůvodnil (strany 11 a 12 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud proto obviněným P. S. tvrzené pochybení neshledal.
34. U další námitky tohoto dovolatele, již zpochybňoval své spolupachatelství, se jeví vhodným nejprve obecně uvést, že podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 66/1955 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982 č. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod číslem 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněné pod číslem č. 36/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo ze dne 30. 11 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod číslem 15/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93 (uveřejněný pod číslem 18/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání.
35. Podle popsaných skutkových zjištění v bodě I. 1), 2), je patrné aktivní jednání obviněného P. S., který se přímo podílel na páchání obou činů, a to na základě vzájemného rozdělení úkolů s obviněným M. L. Uvedený popis skutku i to, jakým způsobem se obviněný P. S. na něm podílel, opodstatněně soudy posoudily jako spolupachatelství podle §23 zákoníku. V takovém případě nepřicházelo do úvahy posouzení jeho činu jako účastenství, neboť účastník má podle §24 odst. 1 tr. zákoníku zcela jiné postavení, zásadně však účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu může být jen ten, kdo není sám pachatelem nebo spolupachatelem téhož trestného činu. Rozlišení činnosti pomocníka od činnosti spolupachatele vyplývá a je odvozováno od vymezení spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť žádná z forem účastenství (organizátorství, návod ani pomoc) není součástí společného jednání přímo směřujícího k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost (hlavního) pachatele, která nevykazuje znaky společného jednání ve smyslu §23 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 333).
36. S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů jednání obviněného P. S. správně posoudily jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť nezjistil okolnosti ani vady, které obviněný P. S. vytýkal.
37. Kromě těchto nedůvodných výhrad proti výroku o vině, obviněný P. S. požadoval na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zmírnění trestu, když ten, jenž mu byl vyměřen, považoval za nepřiměřeně přísný. K tomu je nutné uvést, že k nápravě vad ve výroku o trestu slouží téměř výlučně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však obviněný ve svém dovolání nezmínil), avšak tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Výjimečně může být výrok o trestu napaden dovoláním podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jen tehdy, když jsou vytýkány vady právní, tj. např. pochybení při ukládání souhrnného trestu nebo společného trestu za pokračování v trestném činu apod. [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004 (uveřejněném pod č. 6/2004 – T 701-1 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
38. Vzhledem k tomu, že se obviněný výhradami proti výroku o trestu domáhal jen jeho zmírnění, protože uložený trest považoval za nepřiměřeně přísný, jsou tyto námitky uplatněny zcela mimo jím uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a ani nekorespondují důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný v dovolání neuvedl.
39. Nejvyšší soud, když posoudil všechny obviněným P. S. uvedené námitky, a shledal, že jsou nedůvodné, a tento závěr mohl učinit v zásadě jen na základě správných rozhodnutí soudů obou stupňů, jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 5. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu