ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.632.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 632/2016-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2016 o dovolání obviněného J. CH. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 420/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 289/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 9 T 289/2014, byl obviněný J. Ch. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 21. 4. 2014 v 5.16 hod. v B. při výkonu svého zaměstnání jako řidič kloubového autobusu Karosa, Dopravního podniku města B., H., B., při jízdě s cestujícími na pravidelné lince, pořadí 05, v prostoru zastávky N. při odbavování cestujících nerespektoval vnitropodnikové směrnice a Technologické pokyny AD provozovny svého zaměstnavatele DPmB, podle kterých je povinen při stanicování vozidla se pohledem do pravého zpětného zrcátka směrem kolem vozidla a prostoru dveří přesvědčit, že již nikdo nevystupuje, proto přehlédl z autobusu vystupující poškozenou J. V. nacházející se v silně podnapilém stavu, a nechal jí minimální čas k vystoupení, neboť doba od okamžiku otevírání dveří do jejich zavření činila asi 5 vteřin, v důsledku čehož cestující J. V. nestačila v té době vystoupit, byla při vystupování třetími dveřmi přivřena za pravou dolní končetinu a při rozjezdu autobusu ze zastávky směrem k ulici J. F. byla autobusem tažena na vzdálenost asi 18 metrů, kdy při tomto tažení se jí dostala levá horní končetina pod zadní kola, v důsledku čehož utrpěla těžké zranění devastací levé horní končetiny s nutností následné amputace na rozhraní střední a dolní třetiny paže.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §147 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 420/2015, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože došlo k nesprávnému právnímu posouzení trestní věci pro nesoulad mezi skutkovým stavem zjištěným procesně zákonným způsobem a z něj vyvozenými právními závěry. Podle obviněného na základě zjištěné důkazní situace nelze předmětné jednání právně kvalifikovat jako přečin těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Obviněný vyjádřil pochyby o tom, že se skutek stal tak, jak dovodil soud, který vycházel výhradně z vyjádření poškozené, v době inkriminované události pod vlivem alkoholu, která se v minulosti opakovaně pokusila o sebevraždu, byla léčena na psychiatrii a některé pasáže její výpovědi odporují jak objektivně zjištěným důkazům, tak zdravému rozumu. Oběma soudům tudíž vytkl nesprávné zjištění skutkového stavu věci, neboť zejména soud prvního stupně nepostupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., když provedené důkazy nehodnotil tak, aby na jejich základě mohl učinit logická a odůvodněná skutková zjištění, poukázal na vnitřní rozpory, a na to, že se soud logicky nevypořádal se všemi provedenými důkazy relevantními pro posouzení průběhu skutkového děje a důkazy nehodnotil ve vzájemných souvislostech. V návaznosti na to obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, č. 127, i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Tzn 7/1997).
5. Obviněný vznesl výhradu proti závěru znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Karla Schnellera, protože nebylo určeno, že kola, která rozdrtila horní končetinu poškozené, jsou právě kola autobusu řízeného obviněným, resp. nebylo prokázáno, zda se jedná o kola autobusu či jiného typu vozidla s dvojmontáží, a že kola autobusu obviněného nebyla ztotožněna ani na základě krevní stopy. Znalec přitom vycházel jen z popisu zranění a poškození kůže a tkání ruky, která ovšem mohla být způsobena i jedním kolem jiného vozidla, aniž by uvažoval o možnosti vzniku poranění bez souvislosti s autobusem řízeným obviněným. Obviněný zpochybnil možnost vzniku zranění poškozené za vinu mu kladeným jednáním i s ohledem na povahu zranění na těle poškozené, zejména drobnější poranění o velikosti 5x15 cm, neboť podle něj by měla mít na těle poranění více.
6. Ve znaleckém posudku znalce z oboru silniční doprava, odvětví městská doprava Ing. Jiřího Meduny obviněný shledal nesrovnalosti, neboť při konání vyšetřovacího pokusu Ing. J. F. informoval o závadě na třetích dveřích, ale tuto informaci soudy v rámci dokazování nezohlednily, ač podle jmenovaného svědka měla vliv na rychlost zavírání dveří a na blokování a opětovné otevření prvního křídla dveří při naražení na překážku. Znalec však tuto skutečnost neověřil a rychlost otevírání a zavírání dveří řádně nezměřil ani nereagoval na to, že v době konání vyšetřovacího pokusu byly zjištěné hodnoty v důsledku opotřebení jiné než v době údajné nehody. Za vyloučené obviněný považoval, že by byla sevřena noha poškozené a nebyla současně sevřena i její ramena nebo boky, protože se dveře předmětného autobusu zavírají směrem dovnitř. Znalec podle názoru obviněného vytvořil posudek na základě svých dojmů a pocitů, nikoli na základě technických zjištění, když v posudku je vyobrazen jiný typ dveří jiného typu autobusu. Přivření nohy do dveří u autobusů typu, jaký řídil obviněný, je technicky téměř vyloučeno.
7. Soud podle dovolatele nepřihlédl ani k tomu, že poškozená opakovaně měnila popis události, a tedy i vzniku úrazu, zejména ohledně způsobu, jakým měla z autobusu vystupovat. Její první výpověď ze dne 22. 10. 2014 budí dojem, že byla předem pečlivě připravována, avšak se špatným číslem autobusu a časem. Její nevěrohodnost pro opakované změny výpovědi a vliv alkoholu na vnímání a ovládání v době události, změny v údajích ohledně její práce, množství vypitého alkoholu, ani její zdravotní stav před nehodou soud dostatečně nevyhodnotil, přičemž nevzal v úvahu ani pochybnosti o logice skutku a technické možnosti jeho průběhu. Ve vztahu k věrohodnosti poškozené soudy nehodnotily to, že nikdy neuvedla, kde pracovala, a že lhala i o množství požitého alkoholu. Tyto fabulace obhajoba považovala za důsledek alkoholového abusu, přičemž je známo, že v minulosti poškozená měla sebevražedné sklony, což se mohlo projevit i v předmětné věci, neboť se nikdy nenašly doklady, které, jak tvrdila, měla v době činu při sobě, a neobjevily se ani dvě tašky, které měla údajně nést. Její bydliště nebylo rovněž řádně ověřeno. Poukázal též na to, že poškozená si popletla linky autobusu 99 a 55, a její vyjádření, že po nehodě vyhledala pomoc u „nonstopu“ vedle květinářství, protože věděla, že tam někdo bude, nemá oporu ve skutečném stavu věci, protože uvedené zařízení zde již deset let neexistuje.
8. Z uvedených důvodů obviněný v důkazním řízení spatřoval pochybení v podobě tzv. opomenutých důkazů a svévolného hodnocení důkazů provedených, jakož i v nerespektování zásady in dubio pro reo, když za současného stavu dokazování nebyla bezpochyby prokázána trestná činnost kladená obviněnému za vinu, a tudíž došlo i k nesprávnému podřazení jeho jednání pod skutkovou podstatu přečinu podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
9. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 To 420/2015, jakož i rozhodnutí na ně navazující, a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, a současně vznesl požadavek na to, aby předseda senátu Městského soudu v Brně učinil návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. na odklad či přerušení výkonu rozhodnutí, a vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
10. Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání vyjádřilo prostřednictvím u něj působícího státního zástupce, který uvedl, že z obsahu dovolacích námitek obviněného vyplývá, že dovolání přes svoji poměrnou obsáhlost neobsahuje jedinou námitku, kterou by byl vytýkán nesoulad skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků přečinu těžkého ublížení na zdraví podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Dovolatel toliko provedl obsáhlé vlastní hodnocení provedených důkazů, vyvozoval z tohoto hodnocení vlastní skutkové závěry a odmítal prakticky všechna skutková zjištění soudy učiněná, čímž se v podstatě vracel k obhajobě uplatňované v původním řízení, podle které se skutkový děj vylíčený ve výroku o vině vůbec neodehrál a poškozená musela zranění utrpět jindy a jinde, než jak je uvedeno ve výroku o vině. Formálně sice namítal existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, toto tvrzení však nijak nekonkretizuje údaji o tom, které důkazy byly opomenuty nebo která skutková zjištění nelze z provedených důkazů vyvodit při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení. Fakticky se tedy dovolatel domáhal pouze toho, aby provedené důkazy, zejména výpověď poškozené, byly hodnoceny jiným představám dovolatele odpovídajícím způsobem. Taktéž zásada in dubio pro reo, jejíž porušení obviněný vytýkal, je zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
III. Přípustnost a další náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté zkoumal, zda námitky obviněného lze podřadit pod jím označený dovolací důvod, neboť jen na základě dovolání, které je relevantním způsobem opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobit věcnému přezkoumání.
12. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek nepředstavuje žádnou další (třetí) skutkovou instanci a námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním (např. neúplnost skutkových zjištění, vadné hodnocení důkazů atd.) nepředstavují žádný z dovolacích důvodů taxativně uvedených v ustanovení §265b tr. ř. [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004/18 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02].
13. Prostřednictvím obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné napadenému rozhodnutí vytýkat zásadně vady právní povahy, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází z toho, že tento dovolací důvod se týká nesprávné aplikace zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu na zjištěný skutkový stav, jímž je dovolací soud vázán, popřípadě nesprávné aplikace jiných norem hmotného práva (např. předpisů občanského práva, obchodního práva). Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak může spočívat též v porušení zásad o vztahu souhrnnosti při ukládání trestu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004/18 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
14. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu zásadně nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutí spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
15. Vzhledem k tomu, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, není Nejvyšší soud v dovolacím řízení ve vztahu k tomuto tvrzenému dovolacímu důvodu oprávněn přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při hodnocení důkazů, neboť je povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav hodnotit hmotněprávní posouzení skutku, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
16. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
17. Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Takový extrémní nesoulad nastává u tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)], při nesouladnosti důkazního řízení, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315), anebo pro vady, pro něž z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky tedy nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, anebo k hodnocení pravdivosti a správnosti znaleckých vyjádření, posudků, apod. Takové hodnocení provádí obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
18. Zároveň je třeba poznamenat, že pokud není zjištěn shora definovaný extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, jak výše citovaný dovolací důvod předpokládá.
IV. K námitkám v dovolání uplatněným
19. Posoudí-li se obsah obviněným podaného dovolání, je patrné, že sice poukázal na nesprávné právní posouzení skutku, neboť vytýkal nesprávnost právní kvalifikace podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ale tuto výhradu založil na zpochybnění skutkových zjištění, zejména ohledně způsobu, jakým se skutek udál, a na kritice věrohodnosti poškozené, jakož i správnosti a přesvědčivosti závěrů znaleckých posudků z oboru silniční doprava, odvětví městská doprava, zpracovaného Ing. Jiřím Medunou, a z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, zpracovaného MUDr. Karlem Schnellerem, s poukazem na zásadu in dubio pro reo a kategorii tzv. opomenutých důkazů. Uvedené výhrady ve svém obsahu nemají hmotněprávní povahu, ale týkají se výhradně správnosti zjištění skutkového stavu věci, což, jak bylo výše rozvedeno, pod uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný nespadá. Obviněný si byl uvedené skutečnosti vědom, a proto současně s těmito skutkovými námitkami poukázal na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními.
20. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný své výhrady vystavěl na argumentaci, která je zcela v rozporu s tím, co soudy na základě jimi provedeného dokazování vzaly za prokázané, a co v popisu skutku uvedly. K tomu je však třeba připomenout, že obviněný již v podaném odvolání na uvedené skutečnosti upozorňoval, na což odvolací byť stručně reagoval a v podrobnostech odkázal na strany 6 až 7 rozsudku soudu prvního stupně, jejž označil za precizně odůvodněný (srov. strany 2 a 3 usnesení odvolacího soudu).
21. Lze proto shrnout, že obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevytýkal právní nedostatky, ale dovolání soustředil výhradně proti postupu soudů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože primárně zpochybňoval soudy učiněná skutková zjištění, neboť toliko na základě své vlastní verze průběhu události, zcela odlišné od té, kterou soudy prokázaly, se domáhal odlišného právního posouzení. Tím namítal procesní vady, a tudíž obecná kritéria rozhodná pro uplatnění nejen jím použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani jiného z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř., nenaplnil. Nejvyšší soud i přes tento závěr se zřetelem na stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599) považuje za nutné uvést následující zjištění:
22. K požadavku obviněného na přezkoumání správnosti postupů soudů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., lze konstatovat, že vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů patří k výlučným pravomocem soudů prvního, případně i druhého stupně, do nichž může Nejvyšší soud zasáhnout zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. Nejvyšší soud nad rámec obviněným uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje za vhodné poukázat na to, že zejména soud prvního stupně právě k obviněným již dříve obdobně vznášeným výhradám jejich důvodnost posuzoval. V odůvodnění napadených rozhodnutí soud prvního stupně rozvedl, jaké důkazy bral v potaz i to, jak je hodnotil. Lze shrnout, že vedle výpovědi poškozené a zmíněných znaleckých posudků spolu s výpověďmi znalců v hlavním líčení se jednalo o výpovědi svědků MUDr. J. M. a Mgr. M. J., DiS. – osádky rychlé zdravotnické služby, R. S., přičemž neopomenul vyslechnout ani svědka Ing. J. F. svědčícího v zásadě ve prospěch obviněného (viz strany 3 až 5 rozsudku soudu prvního stupně), rovněž náležitě vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k posuzovanému závěru o mechanismu vzniku zranění poškozené, jakož i o správnosti a zákonnosti postupů vedoucích k objasnění předmětné nehody a věrohodnosti výpovědi poškozené (viz strany 6 až 8 rozsudku soudu prvního stupně). Správnost jím učiněných postupů a závěrů posléze potvrdil i odvolací soud k obsahově v zásadě shodným námitkám obviněného, jaké uplatnil i v nyní podaném dovolání.
23. Nejvyšší soud s ohledem na všechny ve věci zajištěné a soudy hodnocené důkazy neshledal v postupu soudů žádné nedostatky ani vady, které by svědčily o libovůli soudů. Naopak je patrné, že soudy pečlivě posuzovaly povahu poškozenou utrpěných zranění, a to zejména na základě znaleckého posudku Ing. Jiřího Meduny nevznikají pochyby o tom, že ke zranění poškozené došlo právě v době, místě a způsobem jí popsaným, tedy zaklesnutím její pravé nohy ve dveřích autobusu, který ji posléze několik metrů vlekl, v důsledku čehož se její levá ruka dostala pod poslední nápravu, kterou byla přejeta, pro což svědčí jednak oděrky na zádech poškozené a jednak krevní stopa nalezená 18 metrů od místa odjezdu autobusu – autobusové zastávky. Současně soud zdůvodnil, proč nemohl vycházet z výpovědi svědka Ing. J. F., který v posuzované věci figuroval jako pracovník dopravního podniku chránící svého zaměstnavatele, neboť ze závěrů znalce Ing. Jiřího Meduny je zcela zjevné, že dopravní podnik používá autobusy konstrukčně špatně řešené v tom, že dostatečně nebrání blokování rozjezdu při nedovřených dveřích, avšak v případě, že dojde k přivření cestujícího nebo jakéhokoli předmětu do těchto dveří, lze jej pomocí zpětného zrcátka spatřit v blízkém okolí dveří při rozjezdu autobusu, a to i v případě, že nějaká osoba leží vedle autobusu. V takovém případě je řidič autobusu povinen okamžitě zastavit a jít zkontrolovat situaci. Jmenovaný znalec byl osobně přítomen i vyšetřovacímu pokusu, kde působil jako figurant, při němž bylo ověřováno, a následně i zjištěno, že k sevření nohy cestujícího může dojít při vystupování z autobusu, přičemž systém blokování proti rozjezdu toto nedokáže detekovat a eliminovat, tudíž autobus se i přesto může rozjet. Pro tento závěr soud vyšel i zkoumáním tachografu, které potvrdilo krátkost otevření zadních dveří v kritickou dobu trvající po dobu cca pouhých 5 vteřin, což zcela odpovídá tomu, že kromě poškozené, nikdo jiný nenastupoval ani nevystupoval. Pokud byla předmětná nehoda zpochybňována s poukazem na nepatrné krevní stopy na místě činu, ty byly vysvětleny zcela shodně jak pracovníky osádky rychlé záchranné pomoci, tak znalcem MUDr. Karlem Schnellerem, podle nichž v dané věci vzhledem k charakteru zranění nemuselo vůbec dojít k výraznějšímu krvácení, přičemž zranění poškozené nevzniklo v intervalu delším než hodinu před jejím nalezením. Soud se podrobně věnoval i otázce věrohodnosti poškozené, zejména s přihlédnutím ke stavu a míře ovlivnění alkoholem, v němž se v době, kdy se posuzovaný skutek udál, nacházela. Hodnotil též verzi poškozené o jejím chování poté, co zranění utrpěla tak, že se v její výpovědi objevují jen drobné a nevýznamné odchylky, jinak na obsahu podávané informace setrvala i ve velkých bolestech, když ji sdělovala prvnímu kolemjdoucímu, následně strážníkům a posléze i záchranářům a soudu. Pokud obviněný její nevěrohodnost dovozoval mimo jiné i z toho, že tvrdila, že zamířila na protější stranu ulice k nonstopu vedle květinářství, který je podle obviněného však již několik let zrušen, nelze ani v této nepřesnosti spatřovat okolnost snižující její věrohodnost, nýbrž je třeba na toto její sdělení nahlížet jako na upřesnění a specifikaci místa, jakož i důvod, proč právě tam po svém zranění zamířila, neboť na uvedeném místě intuitivně očekávala zvýšený pohyb osob, a tudíž rychlejší pomoc (viz strany 6 a 7 rozsudku soudu prvního stupně v návaznosti na č. l. 95 až 111,128 až 153, 154 až 169, 180 až 202 spisu).
24. Nejvyšší soud na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy nižších stupňů učinily své závěry na podkladě logického, ničím nepřerušeného řetězce vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu, se zaměřením na potvrzení či případné vyvrácení verze průběhu nehodového děje popisovaného poškozenou v návaznosti na obhajobu obviněného. Soudy obou stupňů tedy hodnotily nejen obhajobu obviněného, ale veškeré ve věci zajištěné důkazy s náležitou pečlivostí a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a §125, resp. §134 odst. 2 tr. ř. Obstaraly si dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř.
25. V takovém případě nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/2009 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely.
26. Z těchto důvodů Nejvyšší soud vyloučil obviněným namítanou existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jakož i z nich vyvozenými právními závěry (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09), a nedošlo v nich ani k opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (když obviněný navíc ani konkrétně nevymezil, o jaké konkrétní důkazy, jejichž opomenutí pouze obecnou floskulí zmínil, se mělo jednat) [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125), ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02 (N 4/29 SbNU 25), ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), či ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), a mnohé další)].
27. Protože výhradami obviněného nebyl naplněn nejen označený, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud jím podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. S ohledem na tento způsob rozhodnutí nepřichází do úvahy dovolatelem požadovaný postup podle §265 o odst. 1 tr. ř. a odložení či přerušení výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu dovoláním napadeným rozhodnutím.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 6. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu