ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.532.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 532/2017-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 5. 2017 o dovolání obviněné A. P. , roz. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 7 To 348/2016, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 46/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné A. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 3 T 46/2016, byla obviněná A. P. uznána vinnou zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což byla podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněné též uložen trest propadnutí věci, a to věcí blíže specifikovaných na str. 2 výroku rozsudku. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění ve výroku rozsudku blíže uvedených.
O odvolání, které proti výše citovanému rozsudku obviněná podala prostřednictvím svého obhájce, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 7 To 348/2016, tak, že z jeho podnětu podle §258 odst. 1 písm. b), c), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a současně podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za což ji podle §283 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let nepodmíněně, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněné též uložil trest propadnutí věci, a to 1 ks digitální váhy stříbrné barvy a 1 ks digitální váhy stříbrno-černé barvy.
Stalo se tak na podkladě skutkového zjištění, že obviněná:
aniž by disponovala jakýmkoli oprávněním k nakládání s omamnými a psychotropními látkami ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, v období od července roku 2014 do 29. 7. 2015 v P., ulici P. …, v místě svého bydliště, po předchozí telefonické domluvě prodala drogu běžně zvanou jako pervitin, obsahující účinnou složku metamfetamin, nejméně ve 30ti případech v množství 0,2 - 0,5 gramu v jednotlivé dávce za částku 100,- Kč za 0,1 g R. B., buďto jemu osobně nebo prostřednictvím jeho přítelkyně J. A., která drogu pervitin pro něj u obžalované v bytě vyzvedla ve 3-4 případech,
přičemž metamfetamin, který je hlavní účinnou látkou drogy zvané pervitin, je uveden v příloze č. 5 k Nařízení vlády o seznamech návykových látek č. 463/2013 jako psychotropní látka a je též uveden v seznamu II Úmluvy o psychotropních látkách (vyhl. č. 62/1989 Sb.),
a tohoto jednání se dopustila, ačkoliv byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 3 T 79/2014, který nabyl právní moci dne 24. 10. 2014, odsouzena pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 3 let, podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání 5 let za současného uložení dohledu.
Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze napadla obviněná A. P. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve svém mimořádném opravném prostředku namítá, že neexistují žádné důkazy o tom, že by i po svém předchozím podmíněném odsouzení poskytovala nebo prodávala pervitin R. B., resp. J. A., či jakkoli jinak v distribuci pervitinu pokračovala. Poukazuje, že rapidně změnila svůj život, nebere drogy ani je nedistribuuje, vede řádný život, pečuje o své staré rodiče a dceru připravující se na studia na vysoké škole, pomáhá spolku pro opuštěná zvířata a splácí své dřívější dluhy. Je přesvědčena, že se soud prvního stupně neřídil ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., když nesplnil svoji povinnost i bez návrhu objasňovat i okolnosti svědčící v její prospěch, což mělo za následek rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Rovněž nezkoumal všechny podstatné okolnosti případu, když závěr o její vině učinil toliko na základě jejího doznání z přípravného řízení, které však následně v hlavním líčení popřela, když neuvěřil ani výpovědi svědka R. B. v hlavním líčení, že při výpovědi v přípravném řízení byl pod vlivem drog. Od začátku tak soud ignoroval zásadu presumpce neviny, když neustále byla naznačována její drogová minulost a také tak na ni bylo po celou dobu procesu nahlíženo. Tento postup soudu obviněná shledává v rozporu s rozhodnutím Ústavního soudu sp. zn. I. Ú5 864/11, a dále kupř. i s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 11/68. Oba nižší soudy rovněž nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., když provedené důkazy mnohdy selektovaly a vycházely jen z těch, které svědčily v její neprospěch a naopak pomíjely, příp. bagatelizovaly důkazy, které ji vyviňovaly, přičemž své úvahy o průběhu skutkového děje doplňovaly v její neprospěch svými domněnkami. Závěr o její vině se tak s ohledem na absenci přímých důkazů a nedostatečnost nepřímých důkazů, ocitá v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Namítá tedy, že s ohledem na princip presumpce neviny a z něj vyplývajícího pravidla „in dubio pro reo“ nelze učinit závěr, že je vinna předmětným skutkem. V tomto ohledu připomíná, že otázkou pochybnosti o vině obviněného se zabýval také Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 172/2001. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 7 To 348/2016, příp. i rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 7. 2016, sp. zn. 3 T 46/2016, a přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že dovolání obviněné je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je z obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Obviněná ve skutečnosti námitkami, jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení, uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání tak mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci a nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů (zejména tvrzením, že neexistují žádné důkazy o tom, že by R. B. či J. A. drogy poskytovala nebo prodávala či jakkoli v distribuci pervitinu pokračovala, že soud prvního stupně učinil závěr o její vině toliko na základě jejího doznání z přípravného řízení a výpovědi svědka B., ačkoli tyto byly u hlavního líčení odvolány, atd.), a celkově vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (tvrzením, že nebyla její vina prokázána). Tím vším se však obviněná primárně domáhá změny skutkových zjištění učiněných ze strany obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti kladené jí za vinu nedopustila. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny.
V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněnou považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatelky, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. z. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný obviněnou namítaný extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, a I. ÚS 55/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z předmětné trestné činnosti byla obviněná usvědčována zejména svědeckou výpovědí R. B., který popsal nejen okolnosti, za kterých se s obviněnou setkával, ale také případy, kdy, v jakém množství, případně za jakou protihodnotu pervitin od ní získával, přičemž toto svědectví koresponduje i s výpovědí svědka M. V. Pokud jde o výpověď svědkyně J. A., ta potvrdila, že asi ve 3 až 4 případech převzala pro svého přítele R. B. od obviněné v jejím bytě pytlíček s bílým práškem. Jako účelovou oba soudy označily výpověď obviněné v hlavním líčení, kde trestnou činnost, oproti doznání z přípravného řízení, popřela a logicky zdůvodnily, proč vycházely z její výpovědi v přípravném řízení. Za nevěrohodnou je třeba považovat obhajobu obviněné, že ji R. B. často navštěvoval proto, že vozil splátky půjčky, kterou mu poskytla; stejně jako tvrzení, že prášek, který J. A. pro R. B. předala, nebyla droga, ale na prášek rozdrcený lék Ritalin. Odvolací soud se ztotožnil rovněž se závěry soudu prvního stupně, pokud shledal nepravdivou též výpověď svědka R. B. v hlavním líčení, kde popřel, že by mu obviněná obstarávala drogy, a neuvěřil ani jeho tvrzení, že byl v přípravném řízení vyslýchán pod vlivem drog. Navíc jeho výpověď z přípravného řízení je v souladu s doznáním obviněné z přípravného řízení. Citovaná svědectví si navzájem korespondují a jsou též podporována i dalšími, zejména listinnými důkazy. Z nich lze zmínit zejména protokol o domovní prohlídce ze dne 29. 7. 2015 konané v bytě obviněné v P., ul. P. č. …, při níž byly zajištěny předměty sloužící k nedovolené distribuci pervitinu, jak je patrno i z přiložené fotodokumentace. Z protokolu o ohledání místa činu ze dne 29. 7. 2015 vyplývá, že uprostřed chodníku byly zajištěny 3 stopy – papírové obálky obsahující bílé plastové lžičky. Tyto závěry jsou v souladu s výpovědí svědka M. B., jehož kancelář se nachází oproti bytu obviněné, a který uvedl, že dne 29. 7. 2015 viděl, jak obviněná, kterou zná od vidění, vyhazuje z okna nějaké bílé sáčky, dva nebo tři kusy. Odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie bylo prokázáno, že na plastových lžičkách i na dalších předmětech sloužících k nedovolené distribuci pervitinu zajištěných při domovní prohlídce byl zjištěn metamfetamin (stopy 1-3, 6, 10), metamfetamin a delta-9-THC (stopa č. 5) a v sušeném zeleném rostlinném materiálu o hmotnosti 0,672g netto delta-9-THC (stopa č. 4). Odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví chemie a odvětví genetiky bylo zkoumáním obsahu plastového sáčku s lištovým uzávěrem s bílou sypkou látkou, vydaného R. B., zjištěno, že v bílé krystalické látce byl identifikován S-metamfetamin ve formě soli hydrochloridu v množství 0,15 g netto bílé krystalické látky, jedná se o 80 % hm. metamfetaminu base, což vzhledem k předloženému množství odpovídá 0,12 g metamfetaminu base. Obviněná je z trestné činnosti usvědčována též provedenými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, na základě kterých bylo ustanoveno místo distribuce drogy, i osoba R. B., jakožto jejího odběratele, a též J. A. Z dalších listinných důkazů lze zmínit též klíčové hovory i datové nosiče, na nichž jsou odposlechy zaznamenány, kdy z celého kontextu a důkazní situace je jednoznačné, že šlo o distribuci pervitinu. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněná svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnila skutkovou podstatu zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. K podrobnostem lze také odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů. Napadené rozhodnutí netrpí žádnou z vad, s nimiž obviněná spojovala nesprávné právní posouzení předmětného skutku.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněné A. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 5. 2017
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu