ECLI:CZ:NS:2017:11.TDO.684.2017.1
sp. zn. 11 Tdo 684/2017-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 7. 2017 o dovolání obviněného I. H., rozeného H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 1 To 81/2016, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 6/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 52 T 6/2016, byl obviněný I. H. uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. č. l40/1961 účinného do 31. 12. 2009. Za výše uvedený trestný čin a za sbíhající se pokus trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1, §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2011, č. j. 52 T 6/2011-1283 (v bodě I. výroku tohoto rozsudku), ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2012, č. j. 2 To 124/2011-1403, byl odsouzen podle §187 odst. 4 tr. zák. č.140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009, za použití §35 odst. 2 tohoto tr. zák., k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. č.140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009, byl pro jeho výkon zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009, byl zrušen výrok o trestu odnětí svobody v trvání 13 roků a 3 měsíců z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2011, č. j. 52 T 6/2011-1283 (v bodě I. tohoto rozsudku) ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2012, č. j. 2 To 124/2011-1403, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Stalo se tak na podkladě skutkového zjištění, že obviněný jako člen organizované skupiny působící ve spojení s organizovanou skupinou působící nejméně na území Republiky Kosovo, České republiky a Norského království, složené nejméně z obžalovaného, K. B. (za toto trestné jednání pravomocně odsouzeného pod sp. zn. B 4238-06 Městským soudem v Malmö ve Švédsku k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, který vykonává v České republice), a dalších osob nezjištěné totožnosti z Kosova, které zajistily pro I. H. drogu a z Norska, které měly od K. B. drogu převzít, se od přesně nezjištěného dne v měsíci květnu 2006 do dne 31. 5. 2006 po předchozí vzájemné dohodě, rozdělení úkolů za účelem dosažení společného cíle, pokusili z Republiky Kosovo do Norského království převézt celkem 10 055,61 gramů omamné látky heroin, a to tím způsobem, že v měsíci květnu 2006 se K. B. sešel s obžalovaným v B., kde I. H. potvrdil zakázku na převoz 10 kg heroinu do Norska, za což měl K. B. obdržet odměnu 5.000 Euro a I. H. mimo přislíbenou odměnu předal B. částku 2.000 Euro na provozní náklady;
K. B. si dne 24. 5. 2006 v L. v Autopůjčovně vozů Škoda, R., zapůjčil osobní motorové vozidlo tov. zn. Opel Vectra, barvy stříbrná metalíza; podle dohody s I. H. odjeli K. B. a I. H. každý svým vozidlem do Republiky Kosovo k příbuzným I. H., a zde oba společně ukryli pod zadní nárazník do plastové trubky a pod plasty za odkládací přihrádkou v palubní desce v interiéru vozidla Opel Vectra 20 balíčků s omamnou látkou heroin, následující den se K. B. vrátil vozidlem Opel Vectra zpět do České republiky do K. a další den vyrazil K. B. se spolujezdcem K. K., který nebyl obeznámen se skutečným účelem cesty, z M. do Norska,
K. B. v průběhu cesty do Norska prostřednictvím telefonu, který si pro tento účel dle pokynu obžalovaného H. pořídil, informoval podle předchozích instrukcí obžalovaného H. o svém pohybu na telefonní číslo, které od něj obdržel v Kosovu, v Oslu se měl ubytovat v libovolném hotelu a měl zatelefonovat obžalovanému H. a převzít od něj konečné instrukce k předání heroinu;
dne 31. 5. 2006 v dopoledních hodinách byli K. B. a K. K. při příjezdu do Švédska přes Öresundský most při celní kontrole zadrženi pracovníky Celního úřadu Švédského království, neboť při celní kontrole bylo ve vozidle Opel Vectra, v zadním nárazníku vozidla a za odkládací přihrádkou před sedadlem spolujezdce nalezeno 20 balíčků, přičemž chemickou expertizou ve švédské laboratoři bylo zjištěno, že v balíčcích je omamná látka heroin o celkové hmotnosti 10 055,61 gramů s obsahem 2 312,79 gramů báze čistého heroinu;
obžalovaný se uvedeného jednání dopustil bez příslušného povolení a přesto, že heroin byl uveden jako omamná látka v příloze č. 3 zák. č. 167/1998 Sb. účinného do 1. 9. 2014 a je zařazen do seznamu IV. podle Jednotné úmluvy o omamných látkách s vědomím, že se o takovou látku jedná,
3. Tímtéž rozsudkem byl rovněž zproštěn obžaloby obviněný F. M. pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. č. l40/1961 účinného do 31. 12. 2009.
4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný I. H., rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 1 To 81/2016, tak, že z jeho podnětu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o výkonu trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného podle §39a odst. 3 tr. zák. pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změn.
II.
5. Citovaný rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně napadl obviněný dovoláními, a to prostřednictvím dvou svých obhájců. V dovolání podaném obhájcem JUDr. Richardem Novákem uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, které oba nižší soudy nesprávným způsobem vyhodnotily, když vycházely z jednostranného a neobjektivního náhledu na celý případ, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/08 namítá též porušení principu in dubio pro reo a zásady presumpce neviny. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval jeho námitkami, s nimiž se nevypořádal již soud prvního stupně. Podotýká, že se předmětné trestné činnosti nedopustil, když jedinými důkazy svědčícími proti němu jsou zajištěné daktyloskopické stopy patřící jeho osobě na zásilce drog a svědectví další osoby. Věrohodnost těchto stop zpochybňuje, neboť drogu do předmětného vozidla nenakládal ani se uvedeného jednání neúčastnil. Pozastavuje se nad tím, že ačkoliv k předmětné trestné činnosti mělo dojít již v roce 2006, teprve po deseti létech byly na pytlících od heroinu zajištěny otisky prstů, které byly ztotožněny s jeho otisky uloženými v policejních archivech a záznamech. Domnívá se tedy, že v daném případě mohlo dojít k účelové manipulaci s otisky prstů. Navíc je zřejmé, že se posuzované trestné činnosti nedopustil na území České republiky. Rovněž uvádí, že „v mezidobí mu byla zrušena podmínka“ a Okresním soudem v Mostě nařízen trest nepodmíněný, tedy oba dva tresty mu uložené přesahují hranici 15 let. Domáhá se tedy přezkoumání, zda nedošlo k překročení horní hranice jemu uložených trestů. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, a ve věci sám rozhodl podle §265m odst. l tr. ř. a zprostil jej obžaloby, event. aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a podle §265k odst. 1, 3 tr. ř. přikázal věc k novému projednání.
5. V dovolání, které učinil prostřednictvím obhájce JUDr. Vlastimila Vlka, obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle jeho názoru mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a byl mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Protože se na jeho osobu vztahuje předchozí právní úprava podle tr. zák. č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009, je ukládání a výkon jednotlivých trestů zakotveno v ustanovení §39 odst. 1 tr. zák., podle něhož nepodmíněný trest odnětí svobody se ukládá nejvýše na 15 let, přičemž u trestného činu, jehož spáchání je mu kladeno za vinu, je stanovena trestní sazba v rozmezí 10 až 15 let. Konstatuje, že předchozím rozsudkem Krajského soudu v Brně č. j. 52 T 6/2011-1283 ze dne 27. 10. 2011, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 124/2011-1403 ze dne 28. 12. 2012, mu byl uložen trest odnětí svobody ve výši 13 let a 3 měsíců, když mu bylo započteno 597 dnů, tj. 1 rok, 7 měsíců a 18 dní z předchozího trestu odnětí svobody, které nevykonal, a tyto byly odečteny od maximální možné hranice trestu odnětí svobody, tj. 15 roků. Tato rozhodnutí však byla zrušena rozsudkem Krajského soudu Brno, č. j. 52 T 6/2016 – 762, ze dne 30. 11. 2016, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 1 To 81/2016-816, ze dne 26. 1. 2017, kterým mu za jednání uvedené v tomto rozsudku a za další sbíhající se trestnou činnost byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 let. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu odnětí svobody v trvání 13 roků a 3 měsíců z rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 52 T 6/2011-1283 ze dne 27. 10. 2011, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 To 124/2011-1403 ze dne 28. 2. 2012. Domnívá se tedy, že napadenými rozsudky mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře, jež překračovala omezení zakotvené v ustanovení §36 tr. zák. Poukazuje, že mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání patnácti let, což představuje horní hranici výměry tohoto druhu trestu, soudy však v tomto nezohlednily nevykonaný zbytek trestu odnětí svobody ve výměře 597 dní z předchozího odsouzení Městským soudem v Brně pod sp. zn. 9 T 107/2004, které bylo ve vztahu souběhu s výrokem pod bodem II. z rozsudku Krajského soudu v Brně, sp. zn. 52 T 6/2011. Domnívá se přitom, že pokud z předchozího uloženého trestu nevykonal doposud 597 dní, celková doba nevykonaného trestu odnětí svobody tak činí 14 let, 10 měsíců a 18 dní, k němuž mělo být připočteno navíc 1 měsíc a 13 dnů trestu odnětí svobody, aby nebyla překročena maximální možná výměra 15 let trestu odnětí svobody. Na rozdíl od výše citovaných předchozích rozhodnutí však oba soudy nerespektovaly ustanovení §36 tr. zák. a §39 odst. 1 tr. zák., neboť ke 13 letům a 3 měsícům připočetly 1 rok a 9 měsíců tak, aby celkový souhrnný trest činil maximální možnou výměru 15 let, přičemž opomněly zohlednit nevykonaných 597 dnů z předchozího uloženého trestu odnětí svobody, které naopak měly od maximální možné hranice trestu odnětí svobody odečíst. Trest odnětí svobody tak byl uložen nesprávně, neboť došlo k navýšení trestu na 15 let a 597 dnů, čímž uložený trest přesáhl nejvyšší přípustnou výměru trestu odnětí svobody ve výši 15 let. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, č. j. 1 To 81/2016-816, ze dne 26. 1. 2017 i rozsudek Krajského soudu v Brně, č. j. 52 T /2016 -762, ze dne 30. 11. 2016, a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení s tím, aby soudům nižších stupňů uložil do souhrnného trestu odnětí svobody započíst i oněch 597 dnů, jak učinily ve svých předchozích rozhodnutích.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že část obviněným uplatněných námitek obsahově odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť namítá porušení ustanovení §36 tr. zák. č. 140/1961 Sb., týkající se nejvyšší přípustné výměry trestu odnětí svobody. Citované ustanovení představuje limit pro ukládání trestu konkrétního druhu, jehož překročení citovaný dovolací důvod naplňuje, neboť trest vyměřený v rozporu s ustanovením §36 tr. zák. č. 140/1961 Sb., představuje trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Státní zástupce upozornil na doktrinální výklad ustanovení §36 tr. zák., podle něhož je rozhodující, že se s výkonem trestu uloženého za dříve spáchaný trestný čin ještě nezapočalo, anebo se tak sice již stalo, ale trest uložený předchozím rozsudkem ještě nebyl zcela vykonán; rozhodujícím momentem bude den, kdy se rozhoduje o později spáchaném trestném činu, tedy, kdy se ukládá další trest, nikoli den, kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž byl uložen další trest. Neztotožnil se tak s názorem obviněného, že mělo být automaticky při ukládání trestu v nyní projednávané věci přihlédnuto k nevykonanému zbytku trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 9 T 107/2004 v délce 597 dnů. Podle státního zástupce je třeba délku nevykonaného předchozího trestu zjišťovat ke dni rozhodování o aktuálním trestu, přičemž s postupným výkonem předchozího trestu se snižuje jeho nevykonaný zbytek, popřípadě tento předchozí trest může být ke dni rozhodování o dalším trestu již zcela vykonán. Z tohoto hlediska je podstatné, zda ke dni 30. 11. 2016 obviněnému zbýval ještě nevykonaný zbytek z předchozího trestu uloženého rozsudkem Městského soudu v Brně. S poukazem na aktuální opis z Rejstříku trestů a výpis z Centrální evidence vězňů státní zástupce konstatoval, že obviněný byl z výkonu trestu uloženého rozsudkem Městského soudu v Brně podmíněně propuštěn rozhodnutím Okresního soudu v Mostě dne 10. 2. 2009, se stanovením zkušební doby podmíněného propuštění v délce pěti roků, přičemž nevykonaný zbytek trestu činil 597 dní. Výkon zbytku tohoto trestu pak byl nařízen rozhodnutím Okresního soudu v Mostě dne 7. 1. 2014, a od tohoto data začal obviněný těchto 597 dní dříve uloženého trestu vykonávat, takže tento trest vykonal nejpravděpodobněji dne 25. 8. 2015. Z hlediska aplikace ustanovení §36 tr. zák. tedy klíčový trest z rozsudku Městského soudu v Brně obviněný ke dni rozhodování Krajského soudu v Brně v trestní věci vedené pod sp. zn. 52 T 6/2016 již vykonal. Ustanovení §36 tr. zák. se tudíž podle státního zástupce v případě obviněného nemůže uplatnit, neboť Krajský soud v Brně při ukládání souhrnného trestu ve věci vedené pod sp. zn. 52 T 6/2016 nemohl přihlížet ke zbytku předchozího trestu, který byl v daném momentu již zcela vykonán. Dovolací námitky obviněným uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., shledal státní zástupce za obsahově neodpovídající, zcela obecné, nekonkrétní a bez jakékoli argumentační vazby na konkrétní závěry soudů. Dovolatel se tak snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy obou stupňů, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou, vlastní verzí skutkového stavu, přičemž neobstojí ani námitky, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Podle státního zástupce bylo provedeným dokazováním vyvráceno tvrzení obviněného, že se dané trestné činnosti nedopustil, když je usvědčován zejména výpovědí svědka K. B., která byla soudem prvního stupně shledána jako věrohodná a v souladu i s ostatními důkazy, zejména samotným nálezem drogy, jakož i klíčovým důkazem, spočívajícím v nálezu daktyloskopických stop dovolatele na balíčcích s drogou, přičemž nebyly zjištěny v daných souvislostech žádné jím tvrzené manipulace. Nedůvodnou státní zástupce shledal rovněž námitku, že k dané trestné činnosti nemohlo dojít na území České republiky, když nelze domýšlet, jaké hmotněprávní závěry z tohoto tvrzení obviněný dovozuje, když i z popisu skutku je zcela zjevné, že část jednání organizované skupiny probíhala právě v České republice, a to v obvodu Krajského soudu v Brně. Podle státního zástupce nebyl ve věci shledán ani žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, naopak soudy obou stupňů v dané věci postupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
10. V podaném dovolání dovolatel výslovně poukazuje na shora zmíněné dovolací důvody, vymezené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
11. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
12. Obviněný ve svém dovolání uplatnil též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
13. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že dovolání obviněného je sice formálně opřeno o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak s ohledem na shora uvedené je z obsahu dovolání zřejmé, že namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Obviněný ve skutečnosti námitkami, jimiž napadá soudy učiněná skutková zjištění a brojí proti rozsahu dokazování, hodnocení důkazů a vůbec vůči postupu soudů v důkazním řízení uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. V dovolání tak mimo jiné rozebírá celkovou důkazní situaci a nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů (konkrétně tvrzením, že soud prvního stupně rozhodl pouze na základě zajištěných daktyloskopických stop na balíčcích s drogou, patřících jeho osobě a na základě svědectví K. B., a navíc k trestné činnosti mělo dojít již v roce 2006 a jeho otisky prstů byly na pytlících od heroinu zajištěny až po 10 létech), vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (že neexistuje žádný průkazný důkaz, jenž by jej usvědčoval z trestné činnosti) a vady procesní (že v daném případě mohlo dojít k účelové manipulaci s otisky prstů), je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění obou soudů a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti kladené mu za vinu nedopustil. Zmíněné námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny, a ve vztahu k nim by byl dán důvod k odmítnutí podaného dovolání postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
14. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
15. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
16. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění), tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. z. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
17. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v §125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
18. Lze dodat, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný obviněným namítaný extrémní rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní situace a opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v této věci. Jen pro úplnost tak lze poznamenat, že z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že ačkoliv obviněný spáchání drogové trestné činnosti popírá, je z této spolehlivě usvědčován zejména svědeckou výpovědí K. B., který byl jako kurýr zadržen při celní kontrole pracovníky Celního úřadu Švédského království s 20 balíčky heroinu o celkové hmotnosti přesahující 10 kg. Soudy rovněž logicky zdůvodnily, proč uvěřily jeho výpovědi, že to byl obviněný, který jej pro převoz drogy sjednal, instruoval jej a společně s ním odjel do Republiky Kosovo, kde mu drogu pomáhal balit a ukládat do vozidla. Tato jeho výpověď je podporována dalšími, zejména listinnými důkazy. V tomto směru lze odkázat především na obsah spisového materiálu, týkajícího se K. B., opatřeného cestou právní pomoci ze Švédského království. Z těchto materiálů lze jako podstatné pro trestní řízení zmínit protokol o ohledání vozidla Opel Vectra, fotodokumentaci skrýše ve vozidle a nález balíčků s neznámou látkou, ve které byl chemickou expertizou ve Švédsku zjištěn heroin. Z protokolu o zajištění věci je zjevná pozice jednotlivých balíčků s heroinem ukrytých ve vozidle, jejichž vážením bylo zjištěno, že K. B. převážel 10 055,61 gramů heroinu o čistotě 23 %. Dokumentovány byly též naříznuté plastové odpadní trubky, ve kterých byly zajištěny balíčky heroinu jednak v zadní části vozidla, jednak v zadním nárazníku a ve schránce palubní desky před spolujezdcem. Nutno zdůraznit, že na třech z pěti igelitových pytlů, do nichž bylo zabaleno 5 balíčků za odkládací přihrádkou před spolujezdcem, bylo nalezeno 8 daktyloskopických stop, přičemž dle zjištění vyplývajícího z odborného vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví daktyloskopie, byly na těchto igelitových pytlích, zajištěny otisky prstů obviněného I. H. Ze záznamu o uskutečněném telekomunikačním provozu vyplývá, že K. B. byl v kontaktu s kosovským telefonním číslem, jehož uživatele informoval o průběhu cesty. Součástí spisu jsou mimo výslechů K. B. a K. K., realizovaných justičními orgány Švédského království, též výpovědi svědků, vyslýchaných českými justičními orgány na základě žádosti švédských orgánů o právní pomoc. Poukázat lze i na smlouvu o nájmu movité věci a smlouvu o pronájmu a užívání dopravního prostředku, doklady o nákupu pohonných hmot a zaplacení mýtného na dálnicích, jakož i fotokopie autoatlasu, který měl obviněný dát K. B. Záznamy v cestovních dokladech obviněného i svědka K. B. pak svědčí o tom, že oba byli v květnu 2006 v Kosovu. Lze připomenout, že obviněný se podílel na zcela shodné trestné činnosti - převozu heroinu i v roce 2004 a v roce 2009, když i v těchto dvou předešlých případech se jednalo o stejný modus operandi, tedy zajištění kurýra, zapůjčení stejného druhu vozidla, uskutečnění cesty do Kosova, kde u příbuzných obviněného došlo k ukrytí drogy, vycestování vozidlem z Kosova se zastávkou v České republice, kde došlo k vybavení kurýra penězi, speciální SIM kartou a mobilním telefonem, po cestě podávání zpráv o pohybu vozidla a stejnou cestu do Skandinávie. Pokud jde o délku trestního řízení, k této se vyjádřil intervenující státní zástupce Vrchního zastupitelství v Olomouci u veřejného zasedání k odvolání obviněného tak, že toto se odvíjelo od procesních úkonů cizozemských orgánů nespojených bezprostředně s orgány činnými v trestním řízení v České republice, a to proto, že české orgány trestního řízení poskytovaly právní pomoc v počátcích trestního řízení vedeného v cizině. Svědek K. B. tehdy vypovídal o zajištěných otiscích prstů, které pak byly zaslány k vyhodnocení do České republiky. Rovněž nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící o obviněným tvrzené manipulaci s jeho otisky prstů uloženými v databázi. Soudy si byly vědomy tvrzení obviněného, že se předmětného jednání nedopustil, a již proto postupovaly při hodnocení důkazů velmi obezřetně. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze strany ve věci činných soudů v posuzované věci jednalo o svévolné, rozporuplné, nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním principům hodnocení důkazů. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se oba soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou pozornost námitkám obviněného, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly a s jejichž argumentací se lze plně ztotožnit. Jimi učiněná skutková zjištění tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil znaky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, když společně s dalšími osobami jako člen organizované skupiny vyvezl omamnou látku heroin o celkovém množství 10.055,61 g s obsahem 2.312,79 g báze z Republiky Kosovo, tuto provezl přes území dalších států včetně České republiky, až do Švédského království, kde došlo k zajištění drogy celními orgány Švédského království. V daném případě se jednalo o vývoz heroinu v množství několikanásobně převyšujícím množství určující hranici velkého rozsahu. K tomu srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněné pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr. Obviněný svým jednáním rovněž naplnil kvalifikační znak spáchání trestného činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech podle §187 odst. 4 písm. c) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, neboť na trestné činnosti se prokazatelně podílelo více osob, které působily na území více států, nejméně Republiky Kosovo, České republiky a Norského království, přičemž role jednotlivých členů této skupiny při převozu omamných a psychotropních látek byly rozděleny, když kurýrem byl v dané trestní věci K. B., nejméně jedna další osoba musela zajistit drogu v Kosovu a další osoba měla drogu v Norsku převzít. Obviněný pak jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. z roku 1961, neboť ačkoliv věděl, že svým jednáním porušuje a ohrožuje zájem státu na kontrolovaném obchodu s omamnými a psychotropními látkami, s těmito ve spolupráci s dalšími osobami obchodoval, přestože k tomu neměl žádné oprávnění. K podrobnostem lze odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů, konkrétně na str. 11 až 14 rozsudku soudu prvního stupně a str. 7 až 9 rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k výtkám na jejich adresu. Napadená rozhodnutí netrpí žádnou z vad, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku.
19. Obviněný podal dovolání směřující proti výroku o trestu uloženého mu napadeným rozsudkem ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle jeho názoru mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští a trest mu byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, pro nějž byl uznán vinným.
20. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který může být naplněn ve dvou alternativách, jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (nyní §39 až 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
21 . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se v praxi rozumí též případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 odst. 1 tr. zákoníku (resp. v §27 tr. zák. z roku 1961) bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně, nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§3 odst. 1 tr. zákoníku) nebo uložením určitého trestu více obviněným „společně“ (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 768/2007).
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívající v uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenou trestním zákonem. Přitom u trestu odnětí svobody jsou konkrétní hranice trestní sazby stanoveny především v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona podle toho, o jaký trestný čin jde.
23. Předně je třeba připomenout, že se na jednání obviněného vztahuje předchozí právní úprava podle tr. zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009, který byl účinný v době, kdy se obviněný trestné činnosti dopustil, když trestní zákoník č. 40/2009 Sb., účinný od 1. 1. 2010, není pro obviněného příznivější.
24. Z aktuálního opisu z evidence Rejstříku trestů a z obsahu připojených spisů Okresního soudu v Mostě, sp. zn. 31 PP 367/2008, a Krajského soudu v Brně, sp. zn. 52 T 6/2011, jakož i z obsahu procesního spisu, vyplývá, že obviněný I. H.
- rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 9 T 107/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 3 To 267/2004, byl uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák., padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák., podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák. a pomocí k trestným činům poškozování cizích práv podle §10 odst. 1 písm. c) k §209 odst. 1 tr. zák. a k trestnému činu zpronevěry podle §10 odst. 1 písm. c) k §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., za což mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 42 měsíců, jehož výkon nastoupil dne 2. 4. 2007. Usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 10. 2. 2009, č. j. 31 PP 367/2008-14, které téhož dne nabylo právní moci, byl obviněný z výkonu zbytku tohoto trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn a byla mu stanovena zkušební doba v trvání pěti let, tedy do 10. 2. 2014. Usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 6. 11. 2013, č. j. 31 PP 367/2008-84, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 7 To 560/2013, pak bylo rozhodnuto, že obviněný vykoná zbytek tohoto nevykonaného trestu odnětí svobody, a to ve výměře 597 dnů,
- rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2011, č. j. 52 T 6/2011-1283 (v bodě I. výroku tohoto rozsudku), ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 2 To 124/2011, byl uznán vinným pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1, §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 13 roků a 3 měsíců. Jen pro úplnost lze konstatovat, že pokud jde o trestnou činnost, kterou byl obviněný uznán vinným v bodě II. citovaného rozsudku, soud upustil od uložení souhrnného trestu ve vztahu k výše uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 9 T 107/2004,
- v nyní posuzované věci byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2016, č. j. 52 T 6/2016-762, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 1 To 81/2016, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, a za tento trestný čin a za sbíhající se pokus trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1, §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2011, č. j. 52 T 6/2011-1283 (v bodě I. výroku tohoto rozsudku), ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 2 To 124/2011, byl odsouzen podle §187 odst. 4 tr. zák. č.140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009, za použití §35 odst. 2 tohoto tr. zák., k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let s výkonem ve věznici s ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009, byl zrušen výrok o trestu odnětí svobody v trvání 13 roků a 3 měsíců z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2011, č. j. 52 T 6/2011-1283 (v bodě I. tohoto rozsudku) ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 2 To 124/2011.
25. Podle §36 tr. zák. č. 140/1961 Sb., odsuzuje-li soud pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší výměru dovolenou tímto zákonem pro tento druh trestu. Je-li jedním z těchto trestů výjimečný trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, rozumí se takovou nejvyšší výměrou doba dvaceti pěti let. Podle §39 odst. 1 tr. zák. se trest odnětí svobody ukládá nejvýše na patnáct let.
26. Obviněný, který byl uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. z roku 1961, byl ohrožen trestem odnětí svobody v rámci trestní sazby v rozmezí 10 až 15 let, přičemž trest mu byl ukládán jako souhrnný za použití §35 odst. 2 tr. zák. z roku 1961, když byl odsouzen zároveň i za pokus trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1, §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zák. z roku 1961, jímž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2011, č. j. 52 T 6/2011-1283 (v bodě I. výroku tohoto rozsudku), ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2012, č. j. 2 To 124/2011-1403, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 13 roků a 3 měsíců. V této souvislosti lze jen na okraj poznamenat, že podle §35 odst. 2 tr. zák. z roku 1961 nesmí být souhrnný trest mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a proto v nyní posuzované věci se Krajský soud v Brně při ukládání trestu fakticky pohyboval v rozmezí výše trestu od 13 let a 3 měsíců do 15 let odnětí svobody.
27. Z obsahu spisového materiálu Nejvyšší soud dále zjistil, že pravomocným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017, č. j. 52 T 6/2016-831, byla obviněnému podle §334 odst. 1 tr. ř. a §92 odst. 1, 2 tr. zákoníku započtena do souhrnného trestu odnětí svobody v trvání 15 let uloženého mu rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2016, č. j. 52 T 6/2016-762, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 1 To 81/2016, vykonaná vazba a dosud vykonaný trest odnětí svobody z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 52 T 6/2011, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 2 To 124/2012, a to vazba od 11. 5. 2010 – 8.35 hod. do 28. 2. 2012 – 24.00 hod. a trest odnětí svobody od 1. 3. 2012 – 00.00 hod. do 26. 1. 2017 do 24.00 hod.
28. V nyní posuzované věci v době rozhodování Krajského soudu v Brně obviněný tedy vykonával trest odnětí svobody v trvání 13 let a 3 měsíců uložený mu dřívějším rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 52 T 6/2011, přičemž ke dni 30. 11. 2016 (tj. ke dni vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně) z tohoto trestu vykonal již 6 let, 6 měsíců a 19 dnů. Dosud nevykonaná část trestu uloženého dřívějším rozsudkem ve smyslu §36 tr. zák. z roku 1961 tak k tomuto dni činila necelých 8 let a 6 měsíců. Dovolatel tuto skutečnost evidentně přehlíží a opomíjí fakt, že v době ukládání nového (souhrnného) trestu již z trestu uloženého dřívějším rozsudkem odpykal více jak šest a půl roku. Je tedy zřejmé, že součet této doby nevykonané části trestu spolu s nevykonanou částí trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 9 T 107/2004, v trvání 597 dnů zjevně nedosahuje výše 15 let. Krajský soud proto postupoval v intencích ustanovení §36 tr. zák. z roku 1961, když jím uložený trest odnětí svobody s ohledem na dosud vykonanou část trestu uloženého dřívějším rozsudkem, a to i při zohlednění nevykonaných 597 dnů trestu odnětí svobody z rozsudku Městského soudu v Brně ve věci sp. zn. 9 T 107/2004, nepřesáhl nejvyšší výměru dovolenou trestním zákonem pro trest odnětí svobody, a neporušil tak ani ustanovení §39 odst. 1 tr. zák. z roku 1961, podle něhož se trest odnětí svobody ukládá nejvýše na patnáct let. Dále lze zdůraznit, že pokud dřívější trestní zákon v ustanovení o dalším trestu hovořil o dosud nevykonané části trestu, tak pouze v případě, že by aktuálně nevykonané tresty odnětí svobody ve svém součtu přesahovaly výměru 15 let, byl by tento postup v rozporu se zákonem. Vytýká-li tedy obviněný, že pokud v posuzované věci při ukládání trestu odnětí svobody v trvání 15 let, nebyl zohledněn nevykonaný zbytek trestu odnětí svobody ve výši 597 dní z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. 1. 2005, sp. zn. 9 T 107/2004, a to na základě usnesení Okresního soudu v Mostu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 31 PP 367/2008, a že v důsledku toho mu byl uložen trest překračující 15 let, je tato jeho námitka nedůvodná.
29. Podle Nejvyššího soudu postupovaly Krajský soud v Brně a následně Vrchní soud v Olomouci při ukládání souhrnného trestu obviněnému důsledně podle výše citovaných ustanovení §35 odst. 2, §36 a §39 tr. zák. z roku 1961, přičemž jako správné lze označit jejich hodnotící úvahy, kterými tento postup podrobně odůvodnily, a s nimiž se Nejvyšší soud ztotožňuje (str. 20 až 21 rozsudku soudu prvního stupně a str. 9 až 10 rozsudku odvolacího soudu). Pokud Vrchní soud v Olomouci (a předtím Krajský soud v Brně) rozhodl způsobem, jak bylo citováno v úvodu tohoto usnesení, tak s ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru, že při ukládání souhrnného trestu soudem prvního stupně nedošlo k pochybení, které obviněný vytýkal.
30. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., odmítl dovolání obviněného I. H., neboť je shledal zjevně neopodstatněným, přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 7. 2017
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu