ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1896.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 1896/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně Česká republika – Ministerstvo obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, proti žalovanému LOM PRAHA s. p. , se sídlem v Praze 10, Tiskařská 270/8, identifikační číslo osoby 00000515, zastoupenému Mgr. Pavlem Duškou, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o zaplacení částky 8.718.848,69 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 119/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2016, č. j. 70 Co 150/2016-253, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. 11. 2015, č. j. 15 C 119/2014-212, zamítl žalobu na zaplacení částky 8.718.848,69 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Soudy rozhodovaly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení smluvní pokuty za prodlení se splněním závazku provést dílo spočívající v modernizaci tří vrtulníků podle smlouvy o dílo ze dne 20. 12. 2010 ve znění jejích dodatků. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplynulo, že smlouvou ze dne 20. 12. 2010 se žalovaný zavázal vybavit 3 vrtulníky Mi-171 Š (č. 9825, 9774 a č. 9767) systémy a zařízením splňujícími požadavky NATO. V článku 14.1 smlouvy bylo sjednáno, že „v případě prodlení zhotovitele s plněním závazků dle čl. 2 odst. 2.1 až 2.3 smlouvy v době plnění dle čl. 3 odst. 3.1 této smlouvy je zhotovitel povinen zaplatit objednateli za každý den prodlení smluvní pokutu ve výši 0,05 % ceny dílčího plnění včetně DPH, jehož se prodlení týká“. Soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že ujednání o smluvní pokutě je neurčité, a proto neplatné ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud se se závěrem soudu prvního stupně o neurčitosti předmětného smluvního ujednání neztotožnil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se při vyřešení této věci odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. pak dovolatel spatřuje v posouzení „zejm. otázky platnosti či neplatnosti ujednání o smluvní pokutě“.
K dovolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila tak, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu jak s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, tak se zjištěným skutkovým stavem a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při posuzování platnosti ujednání o smluvní pokutě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou odkazuje. V této souvislosti předně namítá, že základem pro výpočet výše smluvní pokuty měla být cena dílčího plnění včetně DPH, jehož se prodlení týká. Smlouva o dílo sice obsahovala rozpis cen dílčích plnění – jednotlivých vrtulníků, pro účely tohoto členění ceny však smlouva o dílo užívala pojmy 1. vrtulník, 2. vrtulník a 3. vrtulník s tím, že cena za provedení díla u 1. vrtulníku byla jiná, než cena za provedení u 2. a 3. vrtulníku. Jelikož dle dovolatele nebylo sjednáno, který konkrétní vrtulník, tedy vrtulník označený trupovým číslem, má být označován jako vrtulník 1., 2. a 3., nebylo možné v době uzavření smlouvy určit, z jakého základu (tj. z jaké konkrétní ceny) má být smluvní pokuta počítána ve vztahu k vrtulníkům označeným trupovými čísly; nebylo tedy možné určit základ (sumu) pro výpočet smluvní pokuty ve vztahu ke konkrétnímu dílčímu plnění. Dovolatel dále namítá, že dle čl. 17.3 smlouvy o dílo žalovaný udělil žalobkyni nevýhradní právo (licenci) užívat veškeré duševní vlastnictví, jež se vztahuje k provedené modernizaci s tím, že odměna za poskytnutí licence je součástí celkové ceny za splnění předmětu díla. Jelikož z členění celkové ceny za splnění předmětu smlouvy o dílo v Příloze č. 5 není patrné, jaká byla výše této odměny, nelze pak dle dovolatele určit, jaká byla sjednána cena za provedení díla (tj. bez zahrnutí odměny za licenci) ve vztahu ke každému dílčímu plnění, a tedy jaký měl být základ pro určení výše smluvní pokuty.
Nejvyšší soud na tomto místě podotýká, že jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 odst. 2 a 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“).
Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
O právních úkonech učiněných v rámci obchodních závazkových vztahů platí, že se vykládají podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (§266 odst. 1 obch. zák.). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (§266 odst. 2 obch. zák.). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (§266 odst. 3 obch. zák.).
V rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, Nejvyšší soud v souvislosti s posuzováním platnosti ujednání o smluvní pokutě vyložil, že „ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007)“.
Ustálená soudní praxe (ve shodě s právní doktrínou) dovozuje (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 32 Odo 731/2002, a ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010, či jeho usnesení ze dne 25. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 686/2005, a ze dne 19. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3042/2008), že závěr o neplatnosti právního úkonu pro jeho neurčitost či nesrozumitelnost je opodstatněn pouze tehdy, jestliže pochybnosti o jeho obsahu nebyly odstraněny ani jeho předchozím výkladem za použití interpretačních pravidel stanovených obecně v §35 odst. 2, 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy též v §266 obch. zák.
V projednávané věci byla dle odvolacího soudu základem pro výpočet smluvní pokuty stanovené jako 0,05 % denně z ceny dílčího plnění včetně DPH cena za jednotlivé ve smlouvě vymezené a cenou opatřené tzv. „dílčí plnění“. Za dílčí plnění se podle původního textu smlouvy považovalo provedení díla včetně všech závazků dle smlouvy vztahující se k jednomu kusu vrtulníku; dodatkem ke smlouvě č. 2 ze dne 30. 11. 2011 (kdy nejpozději mělo být celé dílo splněno) přitom došlo k úpravě vymezení tzv. dílčích plnění (včetně cen za ně). Odvolací soud dovodil, že důvod neplatnosti spočívající v tom, že si smluvní strany nedefinovaly, který konkrétní vrtulník bude vrtulníkem č. 1, 2 či 3, neobstojí, neboť jednak tato okolnost měla význam pouze z hlediska provádění díla, kdy jeden z vrtulníků byl tzv. „prototypovým kusem“, přičemž v tomto směru účastníci učinili nesporným, že vrtulníkem č. 1 byl vrtulník trupového čísla 9774, a dále pak sám soud prvního stupně obsáhle v odůvodnění napadeného rozhodnutí popsal způsob provádění díla u každého z uvedených vrtulníků zvlášť, aniž by z jeho závěrů jakýkoliv problém s jejich identifikací vyplynul. Byť odvolací soud na výkladová pravidla určená ustanoveními §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. výslovně neodkázal, je zřejmé, že odvolací soud při výkladu předmětného smluvního ujednání nevybočil ze zásad výkladu obsahu právních úkonů nastavených výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Přípustným tak dovolání nečiní ani odkazy dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2730/2008, a ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 469/2006, kdy dovolatel v této souvislosti poukazuje toliko na obecné klauzule k výkladu právních úkonů dle §35 odst. 2 obč. zák.
Dovolací soud se neztotožňuje ani s námitkou dovolatele týkající se nevymezení konkrétní výše odměny za licenci. Jestliže si smluvní strany sjednaly, že součástí celkové ceny za splnění předmětu díla je i odměna za poskytnutí licence, aniž by výši této odměny jakkoliv konkretizovaly, nemá uvedená skutečnost vliv na určitost ujednání o smluvní pokutě, které způsob určení výše této smluvní pokuty přímo váže toliko ke sjednané ceně dílčího plnění. Ani v tomto směru tak závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s judikaturou o výkladu právních úkonů.
Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že ujednání o smluvní pokutě není neplatné pro neurčitost, když základem pro výpočet smluvní pokuty stanovené jako 0,05 % denně z ceny dílčího plnění včetně DPH byla cena za jednotlivé ve smlouvě vymezené a cenou opatřené tzv. „dílčí plnění“, dovolací soud rozpor uvedeného závěru odvolacího soudu s dovolatelem namítanými rozhodnutími Nejvyššího soudu v otázce určitosti základu pro výpočet tzv. procentuální smluvní pokuty (rozsudky ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 1172/2003, ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3008/2009, ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 466/2008, a ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001) neshledal.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§243b ve spojení s §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu