ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2643.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2643/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) DUDA SVD a.s., IČ: 45789606, se sídlem v Praze 6, Wuchterlova 337/20, zastoupeného JUDr. Tomášem Capouškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 6, a b) D. P., K., proti žalované H. M., P., zastoupené Mgr. Jiřím Plewou, advokátem se sídlem v Praze, Dejvická 306/9, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 58/2008, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. listopadu 2015, č. j. 84 Co 332/2015-327, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 11. 2014, č. j. 9 C 58/2008-249, tak, že žalobu o určení, že žalobci jsou vlastníky pozemků parc. č. 140/2 a 538/22 v katastrálním území P, a to žalobce a) v rozsahu dvou ideálních třetin a žalobkyně b) v rozsahu jedné ideální třetiny, zamítl (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně odvolací soud žalobcům uložil, aby žalované nahradili náklady řízení před soudy obou stupňů, žalobce a) částkou 21.855,- Kč a žalobkyně b) částkou 10.927,- Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce a) dovolání směřující vůči výroku I. o věci samé. Z obsahu dovolání se žel nepodává, v čem dovolatel spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání. Nevymezil totiž žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž posouzení rozsudek odvolacího soudu závisel a při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od konkrétní judikatury dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má být dovolacím soudem oproti stávající judikatuře posouzena jinak. Jako dovolací důvod ohlásil, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ostatní účastníci řízení se k podanému dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel v posuzovaném případě zjevně nedostál, jestliže konkrétním způsobem nevymezil žádnou otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, ani neoznámil, zda se odvolací soud při řešení takovéto otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (specifikované odkazem na konkrétní judikaturu) nebo zda tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má být dovolacím soudem oproti stávající judikatuře posouzena jinak.
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatel dovolání v zákonné lhůtě nedoplnil (k doplnění dovolání srov. §241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
K argumentaci dovolatele lze doplnit, že v situaci, kdy předmětné pozemky převzal stát v rozhodném období (z hlediska restitučních právních předpisů) fakticky do své držby (v roce 1964 již právní předchůdci žalobců pozemky neužívali a hospodařil na nich stát), přičemž k duplicitnímu zápisu vlastnického práva právních předchůdců dovolatele do katastru nemovitostí došlo na podkladě dodatečného projednání dědictví až v letech 2000 a 2002, odpovídají závěry odvolacího soudu, jenž žalobě o určení vlastnického práva žalobců podle obecných právních předpisů nevyhověl, ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (od níž není důvodu se odchylovat), která dovodila, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05), a nemůže z uvedeného důvodu uspět ani ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem do katastru nemovitostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016). Dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, pak na posuzovaný případ nedopadá, neboť duplicitní zápis vlastnického práva právních předchůdců dovolatele byl do katastru nemovitostí zaevidován až v letech 2000 a 2002, tj. poté, co uplynuly lhůty k uplatnění restitučního nároku (§13 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku), přičemž označené rozhodnutí je vystavěno na argumentaci, že právo na ochranu vlastnictví podle obecných právních předpisů zůstává zachováno těm oprávněným osobám, jejichž majetek převzal stát v rozhodném období bez právního důvodu, jež byly v době, v níž bylo možno uplatnit restituční nárok, evidovány jako vlastníci v katastru nemovitostí. Námitky dovolatele, že Pozemkový fond České republiky jako nevlastník nemohl na žalovanou platně převést vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem, pak z hlediska odvolacím soudem zaujatého právního názoru o nedostatku podmínek pro poskytnutí ochrany uplatňovanému vlastnickému právu dle obecných právních předpisů nejsou právně relevantní. Závěry o nemožnosti nabytí vlastnického práva od nevlastníka, vyplývající z dovolatelem odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2289/2013 či 28 Cdo 3189/2011, byly ostatně dalším judikatorním vývojem překonány (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce a) bylo odmítnuto a ostatním účastníkům řízení, kteří se k dovolání nevyjádřili, za dovolacího řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. srpna 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu