ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.2680.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 2680/2017-575
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce R. D. , S., zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Dr. Bureše 1185/1, proti žalované E. ON Distribuce, a.s. , IČ 280 85 400, se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, o zaplacení 189.672 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 238/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. října 2016, č. j. 7 Co 720/2015-494, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. října 2016, č. j. 7 Co 720/2015-494, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. 1. 2015, č. j. 23 C 238/2012-347, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení v záhlaví uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.), přičemž rozhodl též o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky II. a III.) a o vrácení soudního poplatku (výrok IV.). Žalobce svůj nárok odůvodňoval tvrzením, že se na jeho pozemku nachází plynovodní potrubí ve vlastnictví žalované, která tak onen pozemek bez právního důvodu užívá. Soud zjistil, že stavbu zmíněného vysokotlakého plynovodu, jehož vlastníkem je v současnosti žalovaná, povolil stavební úřad jako plynovou přípojku pro závod společnosti Jihočeské cihelny, a. s., a že příslušné povolení ze dne 4. 3. 1991 bylo rovněž opatřeno doložkou právní moci. Žalobce, s nímž stavební úřad opomněl jednat jako s účastníkem stavebního řízení, požádal 14. 4. 2010 o doručení stavebního povolení, dne 20. 4. 2010 pak tento správní akt napadl odvoláním, na jehož základě bylo dané povolení zrušeno. Okresní soud nicméně poté, co odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 737/2004, jež bylo podle jeho názoru vydáno za obdobných skutkových okolností, konstatoval, že i vadný správní akt (stavební povolení chybně označené doložkou právní moci) je aktem platným, pročež došlo ze zákona ke vzniku věcného břemene sloužícího jako právní důvod situování plynovodu na předmětném pozemku. I kdyby věcné břemeno umístění plynovodního potrubí na pozemku žalobce nebylo účinně konstituováno ex lege , žalovaná by právo tomuto věcnému břemeni korespondující vydržela. Žalobce se tudíž vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), po žalované dožadovat nemůže.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 4. 2015, č. j. 7 Co 720/2015-416, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III., napadených odvoláním žalobce, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud s odkazem na §22 odst. 1 písm. a) a odst. 5 zákona č. 67/1960 Sb., o výrobě, rozvodu a využití topných plynů (plynárenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §22 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 5 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), ve znění pozdějších předpisů, dovodil, že stavebníkovi (společnosti Jihočeské cihelny, a. s.) vzniklo ze zákona k předmětnému pozemku bezplatné věcné břemeno, jež v současnosti svědčí žalované jako vlastníku zmiňovaného plynovodního potrubí. Naznačený závěr se podle odvolacího soudu uplatní, přestože bylo řízení předcházející vydání stavebního povolení zatíženo vadou, v jejímž důsledku nebylo se žalobcem jednáno jako s účastníkem, neboť je nutno vycházet z presumpce správnosti tohoto správního aktu. Ke vzniku věcného břemene tak podle krajského soudu došlo, byť bylo stavební povolení v roce 2012 zrušeno, aniž kdy nabylo právní moci. Jelikož žalovaná pozemek žalobce neužívá bez právního důvodu, počínal si okresní soud korektně, pakliže žalobu na vydání bezdůvodného obohacení zamítl. Úvahu soudu prvního stupně týkající se otázky, zda mohla žalovaná vydržet právo odpovídající věcnému břemeni umístění plynovodu na sporném pozemku, označil odvolací soud za zcela nadbytečnou, a blíže se jí proto nezabýval.
K dovolání žalobce přezkoumal posledně uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 4. 7. 2016, č. j. 28 Cdo 2849/2015-461, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Jeho závěry považoval za rozporné s judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1819/99, v němž bylo dovozeno, že oprávnění zřídit a provozovat na cizím pozemku plynovodní síť, respektive věcné břemeno tomuto právu odpovídající vznikaly podle citované úpravy právní mocí stavebního povolení. Absenci uvedeného předpokladu vzniku věcného břemene přitom nelze překlenout poukazem na zásadu presumpce správnosti veřejnoprávních aktů, přestože bylo příslušné správní rozhodnutí opatřeno doložkou právní moci. K tomu připomněl konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu, dle níž i přes presumpci správnosti doložky právní moci vyznačené na určitém aktu, zůstává právní skutečností, s níž je spjat vznik, změna či zánik práv a povinností, samotná právní moc rozhodnutí, zatímco doložka právní moci představuje pouhé úřední osvědčení o dané skutečnosti. Nenabylo-li tudíž rozhodnutí stavebního úřadu nikdy právní moci, nedošlo ani ke konstituci věcného břemene ze zákona.
Krajský soud v Českých Budějovicích následně rozsudkem ze dne 21. 10. 2016, č. j. 7 Co 720/2015-494, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III. opětovně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu zabýval se výhradně otázkou možného vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni žalovanou (resp. jejím právním předchůdcem). Poukázal na §26 odst. 1 elektrisačního zákona, dle něhož věcná břemena podle §22 téhož zákona postihují i národní majetek, nezapisují se do pozemkových knih a neplatí o nich předpisy o promlčení a vydržení. Citovaný zákon byl ke dni 1. 1. 1995 derogován zákonem č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci (dále jen „zákon č. 222/1994 Sb.“), který ovšem obdobné ustanovení neobsahoval. V otázkách, jež nejsou upraveny speciálním předpisem, se pak jejich právní režim řídí obecnou občanskoprávní úpravou, pročež odvolací soud dospěl k závěru, že může dojít k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Shledaje existenci omluvitelného právního omylu na straně právního předchůdce žalované, jenž neměl ponětí o vadách stavebního povolení, uzavřel, že již jemu svědčila oprávněná držba práva odpovídajícího věcnému břemeni. On a následně i nynější žalovaná tak byli v dobré víře, jež mohla být narušena nejdříve 14. 4. 2010, tedy v den, kdy městský úřad Rudolfov obdržel žádost žalobce o doručení stavebního povolení, či ještě později – v okamžiku, kdy byli účastníci stavebního řízení vyrozuměni o odvolání napadajícím stavební povolení. Krajský soud považoval za splněné podmínky ve smyslu §134 a §151o odst. 1 obč. zák., pročež uzavřel, že žalovaná vydržela právo odpovídající věcnému břemeni, a žalobci proto náhrada za užívání jeho pozemku nenáleží.
Proti posledně jmenovanému rozhodnutí podal žalobce dovolání, maje je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Předně zpochybňuje dobrou víru žalované a jejího právního předchůdce stran užívání sporného pozemku, a to především s ohledem na absenci patřičného právního titulu, z něhož by svá oprávnění mohli dovozovat. Dále nesouhlasí s posouzením nároku z bezdůvodného obohacení a zdůrazňuje, že mu, jakožto vlastníku pozemku, náleží náhrada za omezení jeho vlastnického práva. Mimo to namítá extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, jakož i nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu, spatřuje ji v absenci reakce odvolacího soudu na námitky neprokázání vlastnického práva žalované k předmětné plynové přípojce. V doplněních dovolání podaných ve lhůtě dle §240 odst. 1 o. s. ř. vytýká překvapivost napadeného rozhodnutí, neboť úvaha odvolacího soudu o právním omylu na straně žalované mu byla zpřístupněna až v písemném vyhotovení rozsudku, čímž byl zbaven možnosti na ni adekvátně reagovat. V závěru podání dovolatel žádá odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a navrhuje změnu rozsudku tak, že bude žalobě vyhověno, eventuálně jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce lze shledat přípustným, z níže uvedených důvodů.
Nemohlo-li být zákonné věcné břemeno ve smyslu §22 odst. 1 písm. a) a odst. 5 plynárenského zákona ve spojení s §22 odst. 3 elektrisačního zákona konstituováno pro nedostatek právní moci stavebního povolení, stalo se předmětem posuzování eventuální vydržení práva odpovídajícího zmíněnému oprávnění žalovanou. V rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu, na niž ostatně poukazuje i dovolatel, je konstantně artikulován názor, dle kterého k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni nepostačí subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby byl „se zřetelem ke všem okolnostem“ (tj. objektivně) v dobré víře, že mu právo svědčí (§130 odst. 1 obč. zák.). Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec byl myslitelný vznik věcného práva, tedy i k právnímu důvodu (titulu), jenž by mohl mít za následek konstituování práva (viz mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997, s. 587, dále rozsudky téhož soudu ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 431/96, ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001, a ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 658/2010). Může se přitom jednat i o tzv. domnělý právní důvod držby (titulus putativus), kdy tu titul vůbec není, ale držitel práva je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře v jeho existenci (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 933/2016), přičemž takovým titulem, od něhož (resp. z domněnky jeho trvání) držitel své právo dovozuje, může být též zákon stanovící podmínky, jejichž splnění vede ke vzniku věcného břemene (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2531/2015, a jeho usnesení ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3010/2013). Z ustálené judikatury se pak podává, že omyl držitele, z něhož jeho přesvědčení o existenci daného práva vychází, musí být omluvitelný (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001). Takový omyl může být skutkový nebo právní. Právní omyl spočívá v neznalosti nebo neúplné znalosti obecně závazných právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních důsledků konkrétních skutečností. Omluvitelný je tehdy, jestliže se mu držitel nemohl vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou po něm lze s ohledem na specifika případu požadovat (viz kuřpíkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007). Právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007). Dobrá víra zaniká až v okamžiku, kdy se držitel seznámil s okolnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (porovnej především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, číslo sešitu 16/2002, pod C 1176).
Judikatorní praxi se tudíž nikterak nepříčí názor odvolacího soudu o existenci dobré víry žalované, respektive jejího právního předchůdce, jež pramenila v důvěře ve stavební povolení (byť později úspěšně napadené odvoláním) a v pravidla zakotvená ve shora citovaných normách ve spojení s §45 odst. 3 zákona č. 222/1994 Sb., kterým se s účinností k 1. 1. 1995 plynárenský i elektrisační zákon ruší a dle něhož oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání vzniklá před jeho účinností zůstávají nedotčena (obdobné ustanovení koneckonců obsahuje ve svém §98 i dnes účinný zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů /energetický zákon/). K řečenému se pak jeví vhodným doplnit, že za správné vymezení účastníků stavebního řízení nenese odpovědnost stavebník, jenž nemůže předpokládat, že stavební úřad některé osoby, jimž právo účastenství svědčilo, v řízení opomenul (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 As 126/2013, bod 31). Dobrou víru žalované proto nemohou zpochybnit ani námitky dovolatele stran její náležité erudovanosti vycházející z oblasti odborného působení žalované. Líčený závěr odvolacího soudu pak není v rozporu ani s dovolatelem jmenovanou judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004, či usnesení ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 908/2006). Žalobcem poukazovaný rozsudek ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4911/2007, pak řeší problematiku vydržení vlastnického práva a nadto za zcela odlišných skutkových okolností – v případě neplatné smlouvy o převodu nemovitosti pro její neurčitost. Určitost právního úkonu je předmětem posouzení v dalším dovolatelem vzpomínaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 566/2011.
Ač lze odvolacímu soudu přitakat v řešení otázky vydržení oprávnění odpovídajícího věcnému břemeni žalovanou, jehož samotným využíváním nemůže dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobce (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1070/2010, či ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4010/2013), nelze jeho zamítavé rozhodnutí kvitovat zcela. Nezbytným se totiž jeví dbát ochrany vlastnického práva žalobce ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a nepřipustit neoprávněný zásah do něj nad rámec mezí dovolených právními předpisy (srov. mimo jiné dovolatelem uváděný nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 137/03, či usnesení téhož soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 244/03). Nejvyšší soud se doposud ve své rozhodovací praxi zabýval toliko otázkou nároku na náhradu za omezení vlastnického práva zákonným věcným břemenem v situacích, v nichž byl konkrétní pozemek zatížen již v okamžiku, kdy jej majitel domáhající se náhrady do svého vlastnictví nabýval (srovnej zejména shora uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1070/2010, sp. zn. 22 Cdo 4010/2013, nebo jeho rozsudek ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 333/2013). V nynější věci ovšem na rozdíl od zmíněných kauz došlo k omezení vlastníkova práva výstavbou potrubí v období, v němž byl majitelem pozemku žalobce, a za účinnosti Listiny základních práv a svobod. V intencích elektrisačního zákona, konkrétně dle jeho §22 odst. 2, části věty druhé před středníkem, byl-li vlastník nebo uživatel nemovitosti, která není ve státním socialistickém vlastnictví, zřízením vedení podstatně omezen v užívání nemovitosti, může žádat u příslušného orgánu, aby mu energetický podnik poskytl přiměřenou jednorázovou náhradu. Jelikož v daném případě získala žalovaná oprávnění k užívání žalobcova pozemku vydržením, tedy zvláštním způsobem, neměl dovolatel možnost se takové náhrady domáhat. Rezignoval-li proto odvolací soud zcela na posouzení nastíněného aspektu sporu (eventuálního nároku žalobce na kompenzaci zásahu do jeho vlastnického práva) za specifické situace, v níž se vyrovnání za zatížení pozemku domáhá jeho původní majitel, jenž jej vlastnil v době zřizování plynového potrubí a který byl opomenut ve stavebním řízení, jehož předmětem bylo povolení stavby pozemek zatěžující, nelze považovat jeho posouzení za komplexní a respektující zejména judikaturu Ústavního soudu akcentující ochranu vlastnického práva majitele pozemku zatíženého zákonným věcným břemenem (srovnej kupř. shora citovaná rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 137/03 i sp. zn. I. ÚS 244/03). Domáhal-li se totiž dovolatel v žalobě zprvu nikoli pouze vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž obecně kompenzace za zatížení předmětu svého vlastnictví, bylo povinností soudu prověřit též, není-li jeho požadavek na vydání finanční částky třebaže i jen z části oprávněný právě s ohledem na omezení vlastnického práva bez náhrady. Právní kvalifikací vyjádřenou v žalobě ostatně soud vázán není (srov. §79 odst. 1 o. s. ř., či např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5173/2016).
Zpochybňuje-li pak dovolatel vlastnické právo žalované k plynovému potrubí, činí tak toliko prostřednictvím kritiky hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů, jež považovaly vlastnické právo žalované za doložené. Opomíjí přitom, že způsob provádění a hodnocení důkazů nelze bez dalšího předmětem dovolacího přezkumu učinit (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 905/2015, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3206/2015). Z jeho námitek stran nesouladu provedených důkazů se skutkovými zjištěními, jež jsou představovány toliko doslovnou citací judikatury, se pak nepodává, která konkrétní zjištění a které důkazy provedené nalézacími soudy považuje za rozporné.
Nejvyšší soud též v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. zkoumal, zda řízení před soudy nižších stupňů nebylo postiženo zmatečnostmi či jinými vadami, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ze spisu ovšem pochybení tohoto typu nezjistil. Rozhodnutí odvolacího soudu pak rovněž nelze považovat za nepřezkoumatelné ani překvapivé, jak se snaží naznačit dovolatel, neboť zcela sleduje požadavky kladené na odůvodnění soudního rozhodnutí ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. a úvahu o možném vydržení oprávnění odpovídajícího věcnému břemeni, již pokládá žalobce za neočekávanou, artikuloval ve svém rozsudku již soud prvního stupně.
Leč vzhledem ke shora popsané neúplné, a tedy nesprávné úvaze odvolacího soudu, jenž přistoupil k zamítnutí žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, aniž by se blíže zabýval právem žalobce na náhradu za omezení jeho vlastnického práva, přikročil Nejvyšší soudu ve smyslu §243e odst. 1 a 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení, přičemž tento neopomene přiměřeně zohlednit ani závěry obsažené a k dané problematice vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014, a to především v otázce pasivní věcné legitimace.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, a §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 10. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu