ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3831.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3831/2017-430
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, IČO: 00064581, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, za účasti 1) M. V. , zastoupeného Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, 2) K. H. , zastoupené JUDr. Zuzanou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojická 437/20, 3) L. S. , 4) M. S. , zastoupeného JUDr. Radko Reschem, advokátem se sídlem v Praze 4, Podolská 496/124, a 5) P. V. , zastoupeného Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněné osoby , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 75/2009, o dovolání účastníků 1) a 5) a dovolání účastnice 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2017, č. j. 24 Co 200/2016-370, takto:
I. Dovolání účastníků 1) a 5) i účastnice 2) se odmítají .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. července 2016, č. j. 39 C 75/2009-327, v napadeném výroku I (jímž soud prvního stupně zamítl žalobu na znovuprojednání věci o vlastnictví oprávněné osoby, o níž bylo dříve rozhodnuto Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem Praha dne 11. 12. 2008, pod č. j. PÚ 1838/92/4) tak, že určil, že účastníci 1) až 5) nejsou vlastníky pozemku v k. ú. N., obec P. (dále jen „předmětný pozemek“), a nahradil tím výše označené rozhodnutí pozemkového úřadu (výroky I a II rozsudku odvolacího soudu); dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Negativní rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby (dle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o půdě“) odvolací soud založil na posouzení, že vydání předmětného pozemku oprávněným osobám brání překážka uvedená v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, vycházeje ze zjištění, že pozemek stavbou ve smyslu uvedeného ustanovení sice přímo zastavěn není, jde ovšem o veřejnou zeleň, pozemek je „protkán“ parkovými cestami a je součástí širšího celku – Centrálního parku P., vybudovaného na základě stavebního povolení z konce sedmdesátých let minulého století; jde tedy o pozemek užívaný pro veřejné účely a jeho individuální užívání oprávněnými osobami není reálné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání účastníci 1) a 5) a účastnice 2).
Účastnice 2) ve vztahu k přípustnosti dovolání neuvedla ničeho, co do důvodu dovolání (za nějž označuje nesprávné právní posouzení věci) polemizuje se závěry odvolacího soudu o nemožnosti individuálního užívání předmětného pozemku (tvrdíc, že v budoucnu není vyloučeno jeho zastavění); nákladový výrok napadá s argumentací, že účastníci jsou jím „trestáni“ za obranu vlastnického práva v řízení.
Účastníci 1) a 5) spatřují přípustnost dovolání v tom, že při řešení relevantních otázek napadeným rozsudkem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu; za nesprávné (dle jejich názoru naplňující způsobilý dovolací důvod) považují závěr o tom, že žalobce unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní k okolnostem o veřejném užívání předmětného pozemku, dále polemizují s výkladem ustanovení zákona o překážkách naturální restituce (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě), zejména pak v soudem odkazované nálezové judikatuře Ústavního soudu, považujíce takový výklad za nepřípustně rozšiřující; závěr odvolacího soudu označují za formální, jenž nevychází z individuálního rozměru dané věci, kritizují i případnou úvahu o nemožném využití předmětného pozemku k jiným účelům; poukazují i na to, že jiné pozemky v tomtéž parku jim byly již dříve vydány a tato naturální restituce byla následně stvrzena i rozhodnutími obecných soudů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) – v souladu s čl. II. bodem 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bodem 2 zákona č. 293/2013 Sb. – posoudil obě dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání účastnice 2) Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 věty první, odst. 2 o. s. ř. proto, že toto dovolání – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání, ovšem ani vymezení důvodů dovolání (způsobem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř.). Absence obligatorních náležitostí dovolání (o něž lze dovolání doplnit jen do skončení lhůty k podání dovolání; srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Může-li být totiž dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (přičemž k projednání dovolání nepostačovala by ani pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu); dále pak např. již usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citované), usnesení ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení ze dne 25. 8. 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2014, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015.
K otázce obsahových náležitostí dovolání (jakož i procesních důsledků vadného dovolání) pak dále srovnej i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Jestliže se k přípustnosti dovolání účastnice 2) v jí podaném dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska) vůbec nevyjádřila, pak – ve světle výše uvedeného – zjevně nedostála zákonným požadavkům na obsahové náležitosti dovolání, nehledě na to, že s určitostí nevymezila ani právní otázku, jejíž řešení považuje za nesprávné (nesou-li se i v tomto směru její námitky převážně v rovině skutkové, kdy polemizuje se závěrem odvolacího soudu o nemožnosti individuálního užívání předmětného pozemku, uvádějíc, že je možné jeho zastavění, a neuvádí-li žádnou relevantní argumentaci ani ve vztahu k současně napadenému výroku o nákladech řízení).
Dovolání účastníků 1) a 5), jež bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a obsahuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl proto, že není přípustné (§243c odst. 1 věty první, odst. 2 o. s. ř.), jelikož v relevantních právních otázkách je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (ovšem i Ústavního soudu) a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.
V otázce hmotného práva, s jejímž řešením je spojeno napadené rozhodnutí, se odvolací soud nikterak neodchýlil od závěrů, na něž Nejvyšší soud poukázal již ve svém předchozím (kasačním) rozhodnutí v této věci (viz rozsudek ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014), a jím vyslovené závěry (v otázce výkladu a aplikace ustanovení §11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě v situaci, kdy je restituentem nárokován pozemek, jenž je dotčen veřejným užíváním a je tedy veřejným statkem, k němuž by restituent nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydaný pozemek způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě) korespondují ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyjádřené i v jeho dalších rozhodnutích (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5638/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014), jež reflektuje i rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. zejména nález ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či nález ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14).
K dovolateli uplatněné argumentaci, že uvedené závěry se za skutkových okolností přinejmenším srovnatelných s okolnostmi nyní projednávané věci dříve neprosadily v případě jiných pozemků v tomtéž areálu (tvořících Centrální park P.), jež byly oprávněným osobám vydány, snad postačí odkázat na aktuální nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, jímž byly rozhodnutí obecných soudů o vydání pozemků v uvedené lokalitě Ústavním soudem zrušena (včetně dovolateli odkazovaného nemeritorního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4128/2013) s toutéž ústavněprávní argumentací, vyslovenou již ve shora uvedených nálezech sp. zn. I. ÚS 581/14 a II. ÚS 536/14, jež byly reflektovány i dovolacím soudem v jeho rozhodovací praxi. I proto Nejvyšší soud ani v poměrech věci nyní projednávané neshledává důvody k jinému posouzení této relevantní právní otázky, v jeho rozhodovací praxi již vyřešené (kdy jiné řešení nemohlo by obstát ani při přezkumu v rovině ústavněprávní).
Také lze znovu připomenout, že v případě překážky bránící naturální restituci obnovením vlastnického práva k původně vlastněnému pozemku má oprávněná osoba právo na náhradu (srov. §11 odst. 2, §11a, §16 odst. 1 zákona o půdě), zatímco v případě vydání (stavbami či veřejným užíváním) zatížených pozemků by nemohla vlastnické právo plně realizovat, což v řadě případů může vést pouze ke sporům mezi vlastníkem a obcí stran poskytování náhrady za toto omezení vlastnického práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015).
Námitky dovolatelů o tom, že předmětný pozemek je individuálně využitelný (a to i navzdory jeho funkčnímu určení v územním plánu), nesou se pak v hypotetické rovině a nemají ani oporu v učiněných skutkových zjištěních, jejichž zhodnocení je primárně na úvaze soudů nižších stupňů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3874/2013, nebo usnesení ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014 – ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodné usnesením ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1196/14, resp. usnesením ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15), nehledě na to, že způsoby užívání dovolateli příkladmo uváděné nelze podřadit využití pozemku způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a §1 zákona o půdě [a kdy ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů jednoznačně vyplývá, že předmětný pozemek je součástí Centrálního parku P., je (jako veřejná zeleň) veřejným statkem a i z jeho umístnění je patrno, že naturální restituce vedla by tak toliko k holému vlastnictví restituentů]. Za této situace není relevantní ani dovolateli uplatněná námitka, že žalobce před soudy nižších stupňů neunesl břemeno tvrzení, potažmo břemeno důkazní, která přepokládá jiný než odvolacím soudem učiněný závěr o skutkovém stavu, který však má odvolací soud – co do relevantních okolností – za spolehlivě zjištěný.
Ačkoliv v dovolání uvádějí, že je podávají „proti napadenému rozhodnutí do všech jeho výroků“, ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení ani účastníci 1) a 5) již žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – nevznášejí a ani oni neotvírají žádnou právní otázku, na které závisí toto rozhodnutí a pro jejíž řešení mohla by být založena přípustnost dovolání proti tomuto výroku rozsudku odvolacího soudu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání účastníků 1) a 5) i dovolání účastnice 2) byla odmítnuta a náklady žalobce (hlavního města) spojené s podáním stručných vyjádření k dovoláním nelze v tomto případě považovat za náklady účelně vynaložené k uplatňování či bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu