ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.4102.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4102/2017-231
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. H. , P., zastoupené Mgr. Martinem Žižkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalovaným 1) M. H. , H., 2) V. H. , H., zastoupených Mgr. Helenou Peterkovou, advokátkou se sídlem Hradišťko, Brunšov 473, o zaplacení 159.943,67 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 15 C 237/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2016, č. j. 20 Co 163/2016-124, ve znění opravného usnesení ze dne 15. prosince 2016, č. j. 20 Co 163/2016-182, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni každý rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.438 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Žižky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem ve znění opravného usnesení odvolací soud rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 28. ledna 2016, č. j. 15 C 237/2014-67, ve výroku I. částečně změnil tak, že žaloba se co do částky 30.000 Kč zamítá, a ve zbývajícím rozsahu, v němž byl napaden (co do povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni částku 129.943,67 Kč), jej potvrdil s tím, že k zaplacení příslušné částky jsou žalovaní povinni společně a nerozdílně (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozhodl o povinnosti žalovaných nahradit žalobkyni společně a nerozdílně náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 87.582 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a rovněž náklady odvolacího řízení ve výši 42.456 Kč (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, ve kterém žel neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti. Nevymezili přitom ani žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, ohledně které by ohlašovali, že na jejím posouzení rozsudek odvolacího soudu závisí, a jejíhož vyřešení by se prostřednictvím podaného dovolání domáhali.
Žalobkyně ve svém vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále i jen „o. s. ř.“) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podané dovolání, aniž nařizoval jednání (243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu i v posuzované věci – viz §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 51/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; k tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, či důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelé v posuzovaném případě zjevně nedostáli, jestliže v dovolání výslovně neoznačili žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, ohledně níž by oznamovali, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od specifikované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která dle jejich mínění v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má být dovolacím soudem oproti jeho stávající rozhodovací praxi posouzena jinak. Vznesení uvedených otázek přitom nelze dovodit ani z obsahu dovolání.
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost přitom dovolatelé dovolání v zákonné lhůtě nedoplnili (k doplnění dovolání srov. §241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
K námitkám dovolatelů lze zcela nad rámec výše uvedeného doplnit, že soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je oprávněn, respektive povinen, provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2181/2006, ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4618/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007). Jestliže přitom zjištěný skutkový stav umožňuje přiznat žalobci plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce tohoto plnění dožadoval z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5299/2015, rozsudky téhož soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 785/2009, a ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1234/2011).
Smlouva o půjčce je přitom tradičně považována za smlouvu reálnou, pročež v sobě prohlášení žalobce, že po žalovaném požaduje zaplacení příslušné částky z titulu konkrétní smlouvy o půjčce, zahrnuje i tvrzení, že tato suma byla žalovanému též fakticky poskytnuta, jež je samo o sobě dostatečnou oporou pro úvahu o vzniku bezdůvodného obohacení na straně příjemce předmětného plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2090/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1808/2012, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 805/2014). Tyto závěry se pak mohou prosadit i tam, kde sám žalobce tvrdí existenci smlouvy o půjčce coby právního důvodu pro realizovaný přesun majetkových hodnot, v řízení se mu však nepodaří toto své tvrzení dostatečně prokázat. Dle ustálené judikatury dovolacího soudu totiž žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o uskutečnění předání, na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného pohybu aktiv jsou proto v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 248/2012, ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1494/2013, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1730/2013, či dovolateli citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99).
Ve vztahu k posuzované věci tudíž z výše uvedeného vyplývá, že bylo-li v řízení před soudy nižšího stupně prokázáno poskytnutí předmětných finančních prostředků žalovaným ze strany žalobkyně (tj. provedení platby z bankovního účtu žalobkyně na bankovní účet žalovaných, resp. jejich jménem na bankovní účet třetí osoby – společnosti AAABYTY.CZ akciová společnost), aniž byl spolehlivě zjištěn právní důvod takové platby (žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran tvrzení o uzavření smlouvy o půjčce a žalovaní neprokázali sjednání darovací smlouvy), pak závěr odvolacího soudu o naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu [§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), který je se zřetelem k okamžiku vzniku bezdůvodného obohacení (předmětná peněžitá plnění byla žalovaným, resp. za žalované, vyplacena v letech 2012 – 2013) nutno použít i na posuzovaný případ (srov. §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014)], respektive plněním za jiného, co měl po právu plnit sám (§454 obč. zák.), zcela koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit.
Napadají-li pak žalovaní dovolatelé hodnocení důkazů, majíce pocit, že odvolací soud nepřiložil náležitou váhu jejich účastnickým výpovědím, dalším provedeným důkazům a skutkovým okolnostem, které nicméně odvolací soud náležitě hodnotil, přičemž jeho závěry nejsou prokázaným skutkovým okolnostem jakkoliv nepřiměřené, vyvozujíce z takových námitek argumentaci pro chybnost závěru odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení na jejich straně, sluší se uvést, že námitky, jimiž zpochybňují právní posouzení věci, vycházejíce ovšem z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, (jediný) zákonný důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), nepředstavují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1310/2016, či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017). Rozhodnutí odvolacího soudu není v tomto směru ani nikterak v rozporu s dovolateli citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3256/2008.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaných bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněné) žalobkyně patří odměna advokáta ve výši 7.500 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1.638 Kč, celkem tedy 9.438 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu pak na webových stránkách www.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 12. 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu