ECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.3603.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 3603/2016-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně Vojanovy sady, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 1, U Lužického semináře 43/17, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 45278237, zastoupené Mgr. Karlem Fischerem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, PSČ 110 00, proti žalovanému M. V. , zastoupenému JUDr. Michalem Bortelem, advokátem, se sídlem v Brně, Mezírka 775/1, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 50 Cm 192/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2016, č. j. 12 Cmo 198/2015-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 23.522,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. února 2015, č. j. 50 Cm 192/2014-103, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 1. září 2014, č. j. 50 Cm 192/2014-33, kterým původně uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 2.698.000 Kč s 6% úrokem z částky 1.144.000 Kč od 13. května 2013 do zaplacení, z částky 1.554.000 Kč od 4. června 2013 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 8.993,33 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 194.338 Kč, (výrok I.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení a nákladech státu (výrok II. a III.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud – vycházeje ze soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu – přitakal závěru, že žalovaný se prostřednictvím včas vznesené námitky, že obě v řízení uplatněné směnky byly vystaveny k zajištění půjčky, která již byla žalovaným zaplacena, povinnosti uložené směnečným platebním rozkazem ubránil.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud předesílá, že pro účely posouzení přípustnosti dovolání je (podle bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014. Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Prostřednictvím námitek, jež jsou dle svého obsahu pouhou polemikou se skutkovým závěrem soudů nižších stupňů (zejména se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy), podle kterého žalovaný půjčky, jejichž vrácení bylo zajištěno spornými směnkami, uhradil, tak dovolatelka nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže.
K nemožnosti úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., jež se nepochybně uplatní i v řízení, ve kterém žalobce uplatňuje pohledávky ze směnky) dále srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Pro úplnost Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že závěr, podle něhož může účastník splnit svoji důkazní povinnost (srov. ustanovení §120 o. s. ř.) všemi důkazními prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, jednoznačně vyplývá z ustanovení §125 o. s. ř. (k postupu soudu při hodnocení provedených důkazů pak srov. závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1999, pod číslem 18, k nimž se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 132/2010 a v rozsudku ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2286/2010, příp. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, uveřejněného pod číslem 20/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) nevystihují ani námitky, podle nichž soudy nižších stupňů neprovedly dovolatelkou navržené důkazy a neposkytly jí poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Jejich prostřednictvím dovolatelka soudům nižších stupňů toliko vytýká vady řízení, aniž by otevírala jakoukoliv otázku hmotného či procesního práva; ani tyto námitky proto dovolání přípustným nečiní.
Nad rámec výše řečeného lze doplnit, že napadené rozhodnutí vytýkanými vadami ostatně ani netrpí.
Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, plyne zcela zřejmě již z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (srov. dále v této souvislosti nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010).
Ve vztahu k poučovací povinnosti podle ustanovení §118a o. s. ř. pak Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti vysvětlil, že postup podle tohoto ustanovení přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení ze dne 27. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek ze dne 25. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1. listopadu 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde ani není důvod pro postup soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne 29. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost hradit žalovanému jeho náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 7. července 2016), která podle ustanovení §7 bodu 6., §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), činí (z tarifní hodnoty ve výši 2.706.993,33 Kč) částku 19.140 Kč; spolu s náhradou hotových výdajů podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 4.082,40 Kč (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) činí náhrada nákladů dovolacího řízení celkem 23.522,40 Kč.
K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 30. listopadu 2017
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu