ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1231.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1231/2017-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 12. 2017 o dovolání obviněného P. H. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 9 To 165/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 8 T 50/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. H. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 8 T 50/2016, byl obviněný P. H. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem podání alkoholu dítěti podle §204 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že:
dne 19. 12. 2015 od 14.31 do 17.11 hodin na adrese S., B., okres T., poškozené nezletilé „AAAAA“*), které původně slíbil za úplatu práci spočívající v úklidu jeho kanceláře a s jejímž věkem byl obeznámen, své kanceláři, kterou uzamkl, v úmyslu s ní vykonat pohlavní styk, ačkoliv věděl, že jí je teprve 15 let, nejprve úmyslně k pití poskytl alkoholický nápoj NICOLAUS vodka v takové míře, že v důsledku požívání alkoholu poškozená pociťovala nevolnost, kdy následně došlo u ní ke zvracení a při dechové zkoušce provedené v 18:14 hodin nadýchala 1,53 promile alkoholu v dechu, dále jí v průběhu společného popíjení alkoholu v době od 15.38 do 15:52 hodin v kanceláři na svém počítači přesto, že výslovně vyjádřila své znechucení, pustil pornografické video, při sledování pornografického videa se jí dotazoval, zda již někdy provozovala orální sex, následně poškozenou vyzval, aby se jen tak postavila, když to udělala, přitlačil ji ke stolu v kanceláři, rozepnul jí mikinu a vyhrnul tričko, poškozená mu ale ruku odstrčila s tím, že už chce jít domu, obviněný jí ale řekl: „Pohladit tě snad můžu?“, chytil jí ruku a ruku jí dal dozadu, druhou rukou jí vyhrnul legíny se spodními kalhotkami, načež poškozená mu ruku vytrhla, odstrčila jej a legíny si oblékla zpátky, obviněný jí ale oběma rukama přes její nesouhlas legíny stáhnul pod kolena znovu, zároveň jí vyhrnul tričko a začal ji rukama osahávat na prsou a rukou jí sahal na přirození, během čehož masturboval, ztopořeným penisem se otíral o její obnažené břicho a zneužívaje jejího stavu podnapilosti, do kterého ji sám úmyslně uvedl, využívaje své fyzické převahy, kdy ji po celou dobu přitlačoval tělem ke stolu, i když se ho vícekrát od sebe snažila odstrkovat a intenzivněji se nebránila z důvodu, že se bála udeřit staršího člověka, se kterým byla sama v uzamčené budově, aby jí více neublížil. Poškozená následně začala křičet, aby toho nechal, kdy obviněný dalšího jednání zanechal, až když venku na okno kanceláře někdo zaklepal a obviněný se obával, zda to není jeho manželka nebo otec poškozené, přičemž k fyzickému zranění poškozené nedošlo. Následně obviněný poškozenou doprovodil na ubytovnu, kde bydlela a před ubytovnou na adrese S., M., okres T., po ní požadoval, aby si celou událost nechala pro sebe, aby neměl problémy on ani ona a dal jí 200 Kč a svojí vizitku, kdy v důsledku celého tohoto jednání obviněného poškozená nezletilá „AAAAA“*) utrpěla psychickou újmu na zdraví spočívající ve středně těžké úzkostné a depresivní poruše.
Za uvedené trestné činy Okresní soud v Tachově uložil obviněnému podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 roků.
Proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 8 T 50/2016, podal obviněný a okresní státní zástupce odvolání. Odvolání státního zástupce bylo podáno v neprospěch obviněného a směřovalo do výroku o vině a trestu. Odvolání obviněného směřovalo do výroku o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 9 To 165/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), b) e) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem podávání alkoholu dítěti podle §204 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že:
dne 19. 12. 2015 od 14.31 do 17.11 hodin na adrese S., B., okres T., poškozené nezletilé „AAAAA“*), které původně slíbil za úplatu práci spočívající v úklidu jeho kanceláře a s jejímž věkem byl obeznámen, ve své kanceláři, kterou uzamkl, v úmyslu s ní vykonat pohlavní styk, ačkoliv věděl, že jí je teprve 15 let, nejprve úmyslně k pití poskytl alkoholický nápoj NICOLAUS vodka v takové míře, že v důsledku požívání alkoholu poškozená pociťovala nevolnost, kdy následně došlo u ní ke zvracení a při dechové zkoušce provedené v 18:14 hodin nadýchala 1,53 promile alkoholu v dechu, dále jí v průběhu společného popíjení alkoholu v době od 15.38 do 15:52 hodin v kanceláři na svém počítači přesto, že výslovně vyjádřila své znechucení, pustil pornografické video, při sledování pornografického videa se jí dotazoval, zda již někdy provozovala orální sex, následně poškozenou vyzval, aby se jen tak postavila, když to udělala, přitlačil ji ke stolu v kanceláři, rozepnul jí mikinu a vyhrnul tričko, poškozená mu ale ruku odstrčila s tím, že už chce jít domu, obviněný jí ale řekl: „Pohladit tě snad můžu?“, chytil jí ruku a ruku jí dal dozadu, druhou rukou jí vyhrnul legíny se spodními kalhotkami, načež poškozená mu ruku vytrhla, odstrčila jej a legíny si oblékla zpátky, obviněný jí ale oběma rukama přes její nesouhlas legíny stáhnul pod kolena znovu, zároveň jí vyhrnul tričko a začal ji rukama osahávat na prsou a rukou jí sahal na přirození, během čehož masturboval, ztopořeným penisem se otíral o její obnažené břicho a zneužívaje jejího stavu podnapilosti, do kterého ji sám úmyslně uvedl, využívaje své fyzické převahy, kdy ji po celou dobu přitlačoval tělem ke stolu, i když se ho vícekrát od sebe snažila odstrkovat a intenzivněji se nebránila z důvodu, že se bála udeřit staršího člověka, se kterým byla sama v uzamčené budově, aby jí více neublížil. Poškozená následně začala křičet, aby toho nechal, kdy obviněný dalšího jednání zanechal, až když venku na okno kanceláře někdo zaklepal a obviněný se obával, zda to není jeho manželka nebo otec poškozené, přičemž k fyzickému zranění poškozené nedošlo, kdy v důsledku celého tohoto jednání obviněného poškozená nezletilá „AAAAA“*) utrpěla psychickou újmu na zdraví spočívající ve středně těžké úzkostné a depresivní poruše.
Za uvedené trestné činy Krajský soud v Plzni uložil obviněnému podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněnému odložil na zkušební dobu v trvání 2 roků.
Současně podle §226 písm. b) tr. ř. obviněného zprostil obžaloby pro část obžaloby Okresního státního zástupce v Tachově ze dne 11. 4. 2016, sp. zn. ZT 239/2015, a to od slov „ následně obviněný poškozenou doprovodil na ubytovnu, kde bydlela a před ubytovnou na adrese S., M., okres T., po ní požadoval, aby si celou událost nechala pro sebe, že nechce mít žádné problémy, že jinak ji a její rodiče nechá vyhodit z ubytovny v úmyslu vyhnout se případnému prověřování předchozí události ze strany policie“, v němž byl spatřován zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku.
Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 9 To 165/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Obviněný nejprve odkázal na rozhodnutí soudu druhého stupně, když konstatoval, že uvedený soud dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná a úplná a že na základě provedených důkazů lze uzavřít, že se žalované trestné činnosti dopustil. Následně obviněný poukázal na argumentaci, kterou uplatnil ve vztahu k žalovanému skutku a na svoji obhajobu, že nesouhlas poškozené nevnímal jako vážně míněný, že tedy bylo třeba posoudit, zda to byl odpor pravý, nesporný či putativní. Zdůrazňuje, že soud druhého stupně poukazuje na jeho značnou fyzickou převahu, opilost poškozené a skutečnost, že ji měl uzamknout v místnosti a že věděl o intelektu poškozené a závislosti rodiny poškozené na ubytování v jeho ubytovně. Podle jeho přesvědčení oba soudy převzaly do výroku tvrzení poškozené s tím, tvrdily, že uzamkl kancelář a chtěl na poškozené vykonat pohlavní styk a úmyslně jí naléval alkohol. Obviněný ovšem v tomto směru poukazuje na tvrzení poškozené, že měla vypít tři skleničky alkoholu a že skutečné množství alkoholu v krvi poškozené odůvodňuje podezření, že poškozená ještě předtím než k němu přišla, požívala alkoholické nápoje.
Obviněný dále zdůrazňuje, že poškozená přes požitý alkohol byla schopna obrany, ovšem její obrana spočívala v tom, že sdělila „ ne, že má trauma “ a následně již žádný jiný odpor neprojevila. Sporný je i závěr, že místnost byla uzamčena, on si to nepamatuje a poškozená tvrdí, že ano. Není rovněž jasné z čeho měl čerpat znalosti o intelektu poškozené, navíc z doslechu věděl, že je promiskuitní a proto předpokládal, že bude mít pro něho „ pochopení“. Poškozená nekřičela a skutečnost, že její rodina byla ubytována na jeho ubytovně, nemá žádný význam. Zdůrazňuje, že poškozenou přestal osahávat, jakmile řekla, že má trauma a také proto, že někdo klepal na okno. Poškozená sice prohlásila, že se jí jeho chování nelíbilo, ovšem toto vyjádření nesvědčí o jejím intenzivním odporu. Namítá, že odpor musí být opravdový, tak aby pochopil, že je myšlen vážně. Skutečnost, že poškozená měla odstrkovat jeho ruku a říkat, že chce jít domů, nesvědčí o vážně míněném odporu ze strany poškozené.
Dovolatel rovněž namítá, že při trestném činu znásilnění se vyžaduje použití násilného jednání vůči poškozené osobě. Má za to, že se žádného násilného chování vůči poškozené nedopustil, přičemž argumentuje tím, že poškozená je nevěrohodná. Vyjadřuje i nesouhlas se závěrem, že za pohlavní styk se považuje osahávání prsou a genitálií. Současně odkazuje i na zásadu subsidiarity trestní represe, a že společenská škodlivost jeho jednání je velmi nízká. Soudy totiž vychází z tvrzení poškozené, nebylo vzato v úvahu, že on své jednání popisuje jinak. Závěry znalkyně ohledně věrohodnosti poškozené nemohou vést k závěru, že poškozená je věrohodná a že její výpověď není zkreslená jinou událostí. Poškozená osahávání zažila mnohokrát, když žila intimně se svým 23letým partnerem a znalkyně poškozenou nevyšetřila k jejím sexuálním zkušenostem. Poukazuje i na to, že poškozená je 16letá cikánka, pravidelně obcuje s muži a pije alkohol, nechodí do školy, žije na ubytovnách a pochází z kriminální rodiny. Zásadní rozpor pak obviněný spatřuje v hodnocení matky poškozené znalkyní a zprávou OSPOD, podle kterého matka poškozené byla arogantní a vulgární. Znalkyně nehodnotila nijak skutečnost, že poškozená v některých případech zjevně lhala, kdy znalkyně i připustila, že v minulosti u některých znaleckých posudků, přestože dospěla k závěru, že vyšetřované osoby jsou věrohodné, byli obvinění obžaloby zproštění. Závěr znalkyně, že skutečnost, že cikáni kradou, nemá vliv na jejich věrohodnost, jsou zarážející. Dále vyjadřuje nesouhlas s hodnocením výpovědi některých svědků.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 9 To 165/2017, a Krajskému soudu v Plzni podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. 1 NZO 980/2017, nejprve zrekapituloval průběh řízení před soudy nižších stupňů a obsah podaného dovolání z pohledu uplatněného dovolacího důvodu.
Ke konkrétním námitkám uvedl, že obviněný v podstatě uplatňuje obhajobu, kterou uplatnil v předchozím řízení a se kterou se soudy nižších stupňů řádně, náležitě a srozumitelným způsobem vypořádaly. Podle státního zástupce většina výhrad obviněného, mnohdy svědčící spíše o mravně narušeném charakteru obviněného (viz např. jeho vyjádření na straně 4 dovolání v tom smyslu, že předpokládal, že poškozená pro něj bude mít pochopení) pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná není. V tomto směru státní zástupce zdůrazňuje, že prostřednictvím zvoleného dovolacího důvodu se nelze úspěšně domáhat přezkumu správnosti soudy provedeného dokazování z hlediska zpochybňování rozsahu dokazování či postupu soudů při provádění a hodnocení důkazů.
Vzhledem k předpokladům naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. má státní zástupce za to, že významná část výhrad obviněného je pouze procesní a skutkové povahy. Jedná se o námitky obviněného, které soudům vytýkají vadné hodnocení provedených důkazů, zejména věrohodnosti poškozené, včetně vlastní prezentace skutkového děje obviněným (např. zpochybňování toho, zda místnost byla zamčena, zlehčování obrany poškozené, tvrzení, že poškozená požívala alkohol sama). Takto uplatněné námitky nemohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Přesto k uplatněným námitkám státní zástupce uvádí, že otázkou věrohodnosti poškozené se soudy nižších stupňů řádně zabývaly, hodnotily jí v kontextu dalších provedených důkazů. Skutková zjištění svědčí o tom, že jednání, jež je kladeno obviněnému za vinu, se dopustil za použití násilí. Obviněný poškozenou natlačil na stůl, přidržoval jí, a musel překonat nejprve její slovní odpor a následně fyzický, když poškozená ho odstrkovala, kdy bylo i prokázáno, že kancelář byla zamknuta. Zjištěné skutečnosti rovněž nenasvědčují tomu, že by poškozená k obviněnému přišla pod vlivem alkoholu, jedná se pouze o tvrzení obviněného, že po něm poškozená alkohol sama požadovala, přičemž ani tato tvrzená skutečnost by nemohla mít vliv na posouzení trestní odpovědnosti obviněného.
K námitce obviněného, že odpor poškozené nebyl vážně míněný, státní zástupce uvádí, že obviněný opětovně významně zlehčuje zjištěný skutkový stav. Proto primárně nelze námitku obviněného pod zvolený dovolací důvod podřadit. Dovolatel zcela evidentně opomenul, že poškozená svůj odpor projevila nejen slovně, ale i fyzicky, když ho odstrkovala. Projevený odpor odpovídá věku poškozené, jejím zkušenostem a stavu, když byla podnapilá. Státní zástupce zároveň zdůrazňuje, byť to ani obviněný nenamítá, že dokazování v dané věci se nedostalo do rozporu s principy spravedlivého procesu, který by mohl zcela výjimečně odůvodňovat zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů.
Podle státního zástupce s jistou benevolencí lze za právně relevantním způsobem považovat uplatněné námitky týkající se toho, že osahávání prsou a genitálií není pohlavním stykem a výhrady týkající se nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, přestože obviněný svoji argumentaci opírá především o výhrady proti skutkovým zjištěním. Ohledně námitek vztahujících se k tomu, co se rozumí pohlavním stykem, státní zástupce uvedl, že pod pojem pohlavního styku se také podřazuje jednání, které není provedeno souloží či způsobem srovnatelným se souloží, ale slouží k uspokojení pachatele, jako např. vsunování pohlavního údu mezi prsa ženy, osahávání genitálií ženy nebo muže, prsou ženy apod. Proto lze považovat jednání obviněného vůči poškozené za pohlavní styk.
Ohledně námitky nerespektování subsidiarity trestní represe konstatuje, že námitka je velmi stručná a že obviněný opětovně částečně zpochybňuje skutková zjištění. Zdůrazňuje, že jednou z funkcí trestního práva je ochrana před kriminalitou. Princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, jestliže lze škodlivý následek odstranit podle jiného právního předpisu. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe je na místě pouze ve výjimečných případech, kdy skutky spáchané pachatelem z hlediska spodní hranice neodpovídají ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu (viz stanovisko Trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). O takový případ se v dané věci nejedná. Jednání obviněného bylo vysoce společensky nebezpečné, když také nelze přehlédnout skutečnost, že druhý ze spáchaných trestných činů významně ulehčil spáchání prvního trestného činu.
V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby podané dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Současně souhlasil s tím, aby o podaném dovolání Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska rovněž vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, ve zpochybňování vážnosti odporu poškozené, v nenaplnění znaku pohlavního styku a v nerespektování zásady subsidiarity trestní represe.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že s jistou dávkou tolerance obviněný uplatněnou argumentací částečně naplnil zvolený dovolací důvod. Jedná se o námitky vztahující se k naplnění všech znaků zvolené skutkové podstaty, konkrétně naplnění definice pohlavního styku, neboť tyto námitky se týkají naplnění objektivní stránky zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, byť část použité argumentace má procesní charakter, neboť obviněný zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů. Dále se jedná o námitky vztahující se k nerespektování zásady subsidiarity trestní represe.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu další zvolené dovolací argumentace obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že tento sice formálně odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem použitou argumentaci nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obviněný fakticky jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, když namítá způsob hodnocení provedených důkazů. Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, když tyto nesměřují do právního hodnocení skutku nebo do jiného hmotněprávního posouzení, nýbrž do způsobu hodnocení provedených důkazů, neboť obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů (uvěřily výpovědi poškozené, neuvěřily jeho obhajobě), přičemž na podkladě vlastní verze skutkového děje dospívá k závěru, že zjištěny skutkový stav věci neodůvodňuje závěr o jeho vině žalovaným skutkem. Jedná se tedy o námitky procesní povahy. Takto formulované námitky nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný a nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Soud velmi podrobně rozvedl na základě, kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze pro stručnost odkázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 12–15 rozsudku). Soud druhého stupně (str. 11–13 rozsudku) se s tímto odůvodněním plně ztotožnil s odkazem na ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., kdy toliko napravil jisté procesní pochybení, kterého se dopustil soud prvního stupně ve vztahu k části skutku, ve kterém bylo spatřováno spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Uvedený soud i své úvahy rozvedl z pohledu argumentace obviněného použité v rámci podaného odvolání, když obviněný v rámci podaného odvolání v podstatě uplatnil totožné námitky jako v podaném dovolání. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná, a proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Bez ohledu na shora uvedené je možno uvést následující. Obviněný především v rámci podaného dovolání předestírá vlastní verzi události, když zpochybňuje závěr soudů o použitém násilí a o tom, že místnost byla uzamčena a že poškozené úmyslně poskytl alkoholické nápoje, když namítá, že poškozené nalil pouze první sklenku a že dále poškozená pila sama a že vzhledem k zjištěnému množství alkoholu v krvi poškozené existuje podezření, že poškozená k němu přišla podnapilá. Zpochybňuje také závěr soudů, že věděl o intelektu poškozené a že se domníval vzhledem ke skutečnosti, že věděl, že poškozená je promiskuitní, že poškozená bude mít pro něho „ pochopení “ a že ubytování rodiny poškozené na jeho ubytovně nemohlo mít na reakce poškozené vliv. Dále namítá, že své jednání ukončil nikoliv pro odpor poškozené, ale protože poškozená řekla „že má trauma“.
Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že obviněný pouze zpochybňuje skutkové závěry soudů. Přesto lze uvést, že poškozená vypověděla, že místnost byla uzamčena, když o této skutečnosti hovoří po celou dobu probíhajícího trestního stíhání, přičemž i samotný obviněný tuto skutečnost nevyloučil, když uvedl, že si to nepamatuje. Protože soudy nižších stupňů shledaly výpověď poškozené věrohodnou, jedná se o skutkový závěr, který má oporu v provedeném dokazování. Rovněž námitka obviněného, že poškozená pila sama a že vzhledem k množství alkoholu v její krvi existuje podezření, že poškozená k němu již přišla podnapilá, jen představuje tvrzení obviněného, které nemá žádnou oporu v provedených důkazech. Zde lze odkázat na samotnou výpověď obviněného, který uvedl, že vypili celou láhev vodky zn. NICOLAUS, kdy sám vypověděl, že poškozená vypila 6 až 8 štamprlí, což nepochybně odpovídá množství alkoholu v krvi poškozené. Pokud samotná poškozená vypověděla, že vypila tři skleničky, tak z tohoto tvrzení nelze dovozovat její nevěrohodnost, když poškozená byla středně podnapilá, takže za takové situace jen stěží mohla přesně počítat, kolik skleniček alkoholu vypila. Pokud se týká námitky, že poškozená si nalívala sama, tak je třeba zdůraznit, že se jedná o tvrzení obviněného, které je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Nejvyšší soud považuje přesto za nutné konstatovat, že i pokud by bylo vycházeno z tvrzení obviněného, tak nelze přehlédnout, že samotný obviněný uvedl, že první sklenku alkoholu poškozené nalil sám, přestože si byl vědom skutečnosti, že poškozená má 15 let, kdy ačkoliv podle vlastního tvrzení viděl, že poškozená dál popijí a jednalo se o jeho alkohol, nijak ji v tomto jednání nezabránil, takže mlčky s jejím jednáním vyslovil souhlas. Proto i za takové situace by ji fakticky poskytl alkoholické nápoje ve větší míře a i takovým jednáním by obviněný naplnil všechny znaky přečinu podávání alkoholu dítěti podle §204 tr. zákoníku. Jinak řečeno, i pokud skutkový děj probíhal podle verze obviněného (ohledně požívání alkoholu poškozenou), tak by to na jeho trestní odpovědnost za uvedený přečin nemělo vliv.
K námitce obviněného, že mu nebylo nic známo o intelektu poškozené, ze kterého je dovozována schopnost poškozené se účinně bránit (viz str. 13 rozsudku soudu druhého stupně), je třeba odkázat na skutečnost, že obviněný znal poškozenou, s touto opakovaně hovořil již před událostí, takže mu muselo být zřejmé, že se jedná o osobu zranitelnou, která nemá žádné pevné zázemí, je závislá na rodičích, když žila s rodiči na ubytovnách, neměla tedy klasický domov, což nepochybně snižovalo její sociální status a její sebevědomí. Rovněž námitka obviněného, že mu bylo známo, že poškozená je promiskuitní, představuje jen jeho tvrzení, které nebylo prokázáno. Svědci, kteří měli tuto skutečnost prokazovat, uváděli toto tvrzení pouze obecně, nebyli schopni uvést žádný konkrétní případ. Navíc, i pokud by poškozená skutečně měnila partnery, nemůže to vést k závěru, že by se mohl obviněný k poškozené chovat popisovaným způsobem a že by mohl důvodně předpokládat, že poškozená „ bude mít pro něho pochopení“. V tomto směru je třeba odkázat na skutečnost, že obviněný znal věk poškozené, když také nelze pominout fakt, že obviněný byl proti poškozené výrazně starší osobou, navíc sám připouští, že to věděl z doslechu, takže sám nebyl přítomen žádnému nevhodnému chování poškozené, ze kterého by mohl skutečně předpokládat, že poškozená bude s jeho chováním svolná a bude tzv. přístupná. Lze i souhlasit s tím, že rodina poškozené byla určitým způsobem závislá na obviněném, když byli ubytování na jeho ubytovně. Je zřejmé, že rodina poškozené patří mezi sociálně slabší obyvatele, kteří jsou nepochybně určitým způsobem závislí na ubytování na různých ubytovnách a na tom, zda je provozovatelé ubytoven ubytují. V souvislosti s námitkami obviněného ohledně údajného promiskuitního chování poškozené je třeba uvést, že objektem trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku je právo člověka na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě, přičemž nezáleží na způsobu života znásilňované osoby, ani na její pověsti, ani na tom, zda jde o osobu pohlavně nedotčenou, či naopak (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 11 Tdo 323/2014). Proto i pokud by tvrzení obviněného bylo pravdivé, tak samotná skutečnost, že by snad poškozená byla promiskuitní, což je jen tvrzení obviněného, by nemohla vést k závěru, že by se nemohla stát obětí trestného činu znásilnění.
Argumentace obviněného, že vůči poškozené nepoužil žádné násilí a že nesouhlas poškozené nebyl vážný, nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, byť by se navenek mohlo jevit, že obviněný namítá, že nenaplnil všechny znaky uvedené skutkové podstaty a že jednal v negativním skutkovém omylu ve smyslu §18 odst. 1 tr. zákoníku. O negativní skutkový omyl by se jednalo, pokud by se obviněný vzhledem k menší intenzitě odporu poškozené, se kterou měl v úmyslu mít pohlavní styk, domníval, že jde o odpor jen předstíraný a že ve skutečnosti s pohlavním stykem souhlasí. Skutkový omyl negativní obecně tedy spočívá v tom, že obviněný nevěděl o okolnostech naplňujících znaky trestného činu znásilnění a je tím vyloučena jeho odpovědnost za úmyslný trestný čin. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek je ovšem zřejmé, že obviněný primárně zpochybňuje faktická skutková zjištění soudů nižších stupňů, když namítá, že svého jednání nezanechal pro fyzický odpor poškozené, neboť poškozená se intenzivně nebránila, její odpor nebyl skutečný a vážný, takže se žádného fyzického násilí vůči poškozené nedopustil, když následně zdůrazňuje, že poškozená je nevěrohodná. Takto formulované námitky směřují v podstatě proti skutkovým zjištěním soudů prvního a druhého stupně a jako takové nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přes shora naznačené závěry je potřebné uvést následující. Trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku (alinea 1), nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti (alinea 2), a spáchá čin na dítěti mladším patnácti let. V předmětné věci se obviněný měl dopustit uvedeného zločinu tím, že poškozenou, která byla dítětem, tedy osobou mladší 18 let (viz §126 tr. zákoníku), násilím donutil k pohlavnímu styku. Za násilí ve smyslu §185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku se podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. V teorii se rozlišuje pojem násilí ve dvou formách, a to násilí ve formě vis absoluta, které zcela vylučuje jiné než požadované chování oběti a složka vůle u oběti zcela chybí (např. oběť je svázána takovým způsobem, který zcela vylučuje vlastní jednání), a násilí ve formě vis compulsiva, které nemá za cíl zcela vyřadit vůli oběti, ale působí na její psychiku s cílem přinutit ji, aby se podrobila nátlaku, který však není neodolatelný, a proto se složka vůle u oběti projevuje, ale je ovlivněna prováděným násilím (např. bitím s pohrůžkou, že toto bude pokračovat až do té doby, dokud oběť nepodlehne a nesplní požadavek pachatele). Násilí je naplněno i jednáním pachatele spočívajícím v zalehnutí poškozené, držení jejích rukou a překonávání jejího odporu spočívajícího v odstrkávání pachatele rukama, dáváním rukou do rozkroku apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 6 Tdo 95/2006).
V dané věci byl znak násilí vůči poškozené podle skutkových zjištění soudů obou stupňů dovozován z toho, že obviněný poškozenou uzamkl v místnosti, přitlačil ji ke stolu, čímž nepochybně snížil možnost její obrany, chytil ji za ruku a dal jí ruku dozadu a během svého protiprávního jednání ji přidržoval rukou. I Nejvyšší soud dospěl k závěru, že takovým jednáním obviněný naplnil znak násilí, neboť nepochybně překonával odpor poškozené. Při posuzování intenzity násilí nelze také pominout, že obviněný poškozenou záměrně přivedl do stavu střední podnapilosti, což nepochybně ovlivnilo míru násilí, které musel použit vůči poškozené, která byla středně podnapilá. Podnapilost poškozené nepochybně snížila možnost její účinné obrany, bylo jí i špatně. Při naplnění znaku násilí se nevyžaduje, aby použité násilí bylo intenzivní, míra násilí bude vždy závislá na konkrétních okolnostech případu, osobě obviněného, ale i poškozené a předpokládané intenzity obrany ze strany poškozené osoby.
Pokud obviněný dále namítá, že odpor poškozené nebyl vážný, tak je třeba zdůraznit, že obviněný vychází opětovně ze své verze události při uplatnění této dovolací argumentace. Tedy z jiného skutkového stavu, než z jakého vycházely soudy nižších stupňů a z jakého vychází Nejvyšší soud. Na rozdíl od obviněného soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že odpor poškozené byl míněn vážně a Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil. Nelze totiž pominout, že poškozená nejen slovně dala obviněnému najevo, že s jeho jednáním nesouhlasí, když řekla, že chce jít domu, ale mu i odstrčila ruku, kterou jí rozepnul mikinu a vyhrnul tričko, přičemž přes tento výslovně projevený nesouhlas obviněný ve svém jednání pokračoval, když poškozenou chytl za ruku, tuto dal dozadu, kdy následně jí stáhnul legíny se spodními kalhotkami a přestože mu poškozená ruku vytrhla a začala se oblékat, tak jí opětovně začal stahovat oblečení a osahovat ji na prsou a přirození a začal masturbovat. Navíc ji po celou dobu přitlačoval ke stolu, čímž nepochybně překonával její odpor a svého jednání nezanechal, přestože se ho poškozená snažila odstrkovat a následně začala zvyšovat hlas, když obviněného neudeřila proto, že byl výrazně starší, když se i bála, aby jí to neoplatil. Ze skutkových zjištění je tedy nepochybné, že poškozená opakovaně dávala obviněnému slovně a fyzicky najevo, že s jeho jednáním nesouhlasí a přesto obviněný svého jednání nezanechal a pokračoval v něm. Obviněný si tedy musel být vědom toho, že poškozená mu klade odpor a s jeho sexuálními aktivitami vyjadřuje nesouhlas, a vzhledem k opakovanému odporu poškozené si musel být vědom skutečnosti, že se nejedná o předstíraný odpor, ale o odpor myšlený vážně. Nelze také pominout i faktickou situaci, když poškozená byla v místnosti s obviněným uzamčena, což nepochybně muselo ovlivňovat možnosti její aktivní obrany, když z místnosti nemohla utéct. V dané souvislosti je možno podotknout, že jak již bylo naznačeno, za násilí ve smyslu §185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku se považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Nevyžaduje se, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor. Postačuje, pokud pachateli musela být zjevná nevole této osoby s jeho jednáním (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 11 Tdo 294/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1051/2011). Tedy i případné pouze slovní vyjádření odporu ze strany poškozené osoby by nevylučovalo odpovědnost za trestný čin znásilnění.
Obviněný dále zpochybňuje věrohodnost poškozené. Námitka obviněného opětovně směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudem prvního a druhého stupně a nemůže zakládat zvolený dovolací důvod. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Uvedené povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
Přesto je možno zdůraznit následující. Soudy nižších stupňů se otázkou věrohodnosti poškozené řádně zabývaly, když skutečně v dané věci stojí proti sobě výpověď obviněného a poškozené, žádná jiná osoba při páchání trestné činnosti nebyla. Již v rámci přípravného řízení byly vypracovány znalecké posudky ve vztahu k poškozené z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie a odvětví psychiatrie, kdy zpracovatelé znaleckých posudků byli ke svým závěrům slyšeni v rámci hlavního líčení. Ze znaleckého posudku z oboru klinická psychologie a vyjádření znalkyně vyplývá, že poškozená je osobou věrohodnou. Obviněný pak ve vztahu k závěrům znaleckého posudku z oboru klinická psychologie především vyjadřuje nesouhlas se závěry znalkyně, aniž by ovšem uvedl nějakou právně relevantní argumentaci. Samotný nesouhlas se závěry znaleckého posudku nemůže vést k zpochybnění správnosti znaleckého posudku. O takovou situaci se v dané věci jedná. Bez ohledu na shora naznačený závěr je možno konstatovat, že tvrzení obviněného, že „ poškozená je cikánka, má pit alkohol a obcovat s muži a žije na ubytovně a její rodiče byli již odsouzeni“, nemůže vést k závěru , že poškozená je v předmětné věci ve vztahu k danému skutku nevěrohodná. Především je třeba konstatovat, že špatné sociální postavení poškozené a její rodiny nemůže vést k závěru, že z její výpovědi nelze vycházet a apriori ji nelze věřit. Stejně tak nemůže závěr o její nevěrohodnosti zakládat skutečnost, že poškozená nechodí do školy. Je obecně známou skutečností, že některé skupiny obyvatelstva, které se nacházejí v tíživé sociální situaci, nekladou žádný důraz na vzdělání a toto záměrně opomíjejí. Ohledně hodnocení výpovědi matky lze odkázat na skutečnost, že soudy z její výpovědi při formulování skutkového stavu nevycházely (blíže viz str. 12 rozsudku soudu prvního stupně), takže námitky obviněného v tomto směru jsou zcela bezpředmětné. Navíc skutečnost, že matka poškozené měla být hrubá při jednání s OSPOD nevylučuje závěry znalkyně, když je známou skutečností, že osoby romské národnosti jsou temperamentnější a více vyjadřují emoce. Skutečnost, že znalkyně připustila, že v některých svých předchozích znaleckých posudcích dospěla k závěru, že osoby, které vyšetřovala, považovala za věrohodné, a soudy následně obviněné obžaloby zprostily, nemůže vést k závěru, že znalecký posudek nemůže obstát. V tomto směru je třeba zdůraznit, že hodnocení důkazů je výlučným právem soudů a v řízení nebylo prokázáno a netvrdí to ani obviněný, že při vypracování znaleckých posudků znalkyní v minulosti bylo konstatováno nějaké pochybení znalkyně, které by zakládalo pochybnosti o její odborné způsobilosti.
Obecně je rovněž nutno uvést, že ze spisu nevyplývá žádný důvod, pro který by měla poškozená obviněného zájem křivě obvinit. Pokud obviněný namítá, že měl konflikt s otcem poškozené, tak nelze přehlédnout, že k údajnému konfliktu došlo měsíc před celou událostí, tento neměl žádné pokračování. Za této situace by bylo zcela nelogické, aby rodina poškozené čekala delší dobu a vymýšlela velmi složitý způsob spáchání trestné činnosti obviněným, kdy by musela i předpokládat, že obviněný projeví o poškozenou sexuální zájem. Navíc nelze přehlédnout, že celá trestná činnost obviněného vyšla najevo z toho důvodu, že poškozená v důsledku své silné podnapilosti musela být odvezena do nemocnice.
Jak již bylo naznačeno, pod zvolený dovolací důvod lze podřadit námitku obviněného, která se týká toho, zda jednání obviněného vůči poškozené, lze považovat za pohlavní styk. Předmětná námitka se týká naplnění všech znaků objektivní stránky trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku, přestože část námitek směřuje do skutkových zjištění soudů, když obviněný namítá, že osahávání prsou a genitálií nelze považovat za pohlavní styk. Obviněný tedy záměrně pomíjí tu část skutku spočívající v tom, že měl masturbovat a ztopořeným penisem se otírat o břicho poškozené.
Obviněný měl podle právní věty poškozenou násilím donutit k pohlavnímu styku. Pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Pohlavní styk při tomto základním vymezení zahrnuje širokou škálu činností jako např. soulož (coitus) a jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží, tj. zejména orální pohlavní styk (felaci či cunilinctus), anální pohlavní styk (coitus analys), zasouvání prstů nebo jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí, zejména pokud napodobují pohyby pohlavního údu ve vagíně ženy, event. jiné způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky mužských či ženských pohlavních orgánů, ale obecně do pohlavního styku patří i vsunování pohlavního údu muže mezi prsa ženy (coitus inter femora), osahávání genitálií ženy nebo muže, prsou ženy, sání prsních bradavek (sactustupratio), tzv. erotické masáže, které pachatel provádí druhé osobě nebo ona jemu apod. (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1836). V případě naplnění alinea 1 §185 tr. zákoníku pachatelovo násilné jednání směřuje k vykonání pohlavního styku, přičemž pro naplnění této skutkové podstaty není rozhodné, zda dojde k vykonání soulože, neboť postačí jakékoli jednání považované za pohlavní styk, jenž směřuje k ukájení pohlavního pudu jiné osoby. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů je zřejmé, že obviněný poškozenou osahával na prsou, sahal jí na přirození a následně masturboval, kdy se ztopořeným údem otíral o břicho poškozené. Jedná se o jednání, které lze považovat za jiný pohlavní styk, při kterém dochází k ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 201/2013). Proto lze považovat námitku obviněného za bezpředmětnou.
Jak již bylo naznačeno, pod zvolený dovolací důvod lze podřadit námitku obviněného týkající se použití subsidiarity trestní represe, byť argumentace obviněného je velmi stručná a kusá. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod.
Lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
S uvedenou námitkou se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkající se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“.
Platí, že trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2550/12). O takovou situaci se v dané věci nejedná. Nelze totiž pominout, že obviněný se dopustil dvou trestných činů, přičemž jeho jednání vykazuje i znaky určité přípravy, kdy spáchání trestného znásilnění si chtěl ulehčit spácháním přečinu podání alkoholu mládeži podle §204 tr. zákoníku. Zároveň nelze pominout, že jednání obviněného vedlo k tomu, že poškozená utrpěla psychickou újmu na zdraví spočívající ve středně těžké úzkostné a depresivní poruše. Obviněný se navíc trestné činnosti v případě trestného činu znásilnění dopustil v kvalifikované skutkové podstatě. Za této situace je třeba mít za to, že uplatnění trestní represe vyžaduje naplnění reparační, preventivní, ale i represivní funkce trestního práva.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. 12. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.