ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.323.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 323/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. března 2014 o dovolání obviněného I. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 6 To 128/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 16 T 204/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. S. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. 16 T 204/2011, byl obviněný I. S. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku a na základě §185 odst. 2 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Zároveň mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci v rozsudku blíže specifikované. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla rozhodnuto o poškozené nároku na náhradu škody.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný trestné činnosti dopustil tím, že dne 10. 5. 2011 v době cca od 17:00 hod. do 19:10 hod. v P. – V., T. ul., v bytě nacházejícím se v 1. patře domu, nejprve s poškozenou A. Č. popíjel vodku s Coca Colou, když poškozená chtěla z bytu odejít, nechtěl ji pustit, nutil ji, aby se vykoupala, dostrkal ji do koupelny, kde ji přinutil ke koupeli ve vaně, svlékl ji a začal ji sám omývat, poškozená namítala, že chce jít pryč a ve vaně vstávala, nato se jí obžalovaný zeptal, zda chce, aby ji utopil, když poškozená odpověděla, že ne, tak jí řekl, že má tedy poslouchat, následně se sám svlékl a vlezl k poškozené do vany a neustále se jí ptal, zda ji má utopit a říkal, že ho má poslouchat, po koupeli strčil poškozenou do postele, kde ji začal líbat a osahávat na těle, rukou i ústy ji dráždil v oblasti genitálií, následně proti její vůli na ní vykonal soulož, přičemž poškozená se v této situaci aktivně nebránila ze strachu o svůj život, stále však opakovala, že chce jít domů, říkala obžalovanému, ať toho nechá, že ji to bolí, když řekla, že bude křičet, tak obžalovaný naznačil, že ji zabije, její obavy rovněž plynuly z toho, že se jí obžalovaný předtím ptal, zda ji má utopit, jí před vykonáním soulože ukazoval pistoli, kterou natáhl a řekl, že zastřelí jejího chlapce, nebo zda ona chce mít kulku v hlavě, a pistoli odložil na konferenční stolek vedle postele s nataženým kohoutkem, poškozená po celou dobu plakala, po vykonání vynucené soulože obžalovaný usnul a poškozená z bytu utekla.
Uvedený rozsudek obviněný napadl odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 6 To 128/2013, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tzn., že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Námitky obviněného kladené pod odvolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze rozdělit do tří částí:
Zaprvé, obviněný konstatuje s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010, že v průběhu trestního řízení došlo k porušení základního práva obviněného na spravedlivý proces, neboť dle obviněného jediný důkaz, ze kterého soudy vyvodily skutkový závěr o tom, že pohlavní styk mezi ním a poškozenou byl nedobrovolný, představovala výpověď poškozené. Ostatní důkazy byly nepřímé a neodporovaly jeho skutkové verzi. Soudy také nepřihlédly k údajné sexuální nezdrženlivosti poškozené, její absenci traumatu ze znásilnění a také k samotné osobě obviněného. Dále argumentuje tím, že orgány činné v trestním řízení v celém trestním řízení nevynaložily dostatečnou snahu, aby řádně prověřily pravdivost protichůdných výpovědí poškozené a obviněného, nevykonaly řadu důkazů, které navrhoval provést a které mohly tuto otázku osvětlit, načež ani neprokázaly jeho motivaci k předmětnému trestnému činu, jakož i motivaci poškozené. Tímto nenaplnily požadavek judikatury Ústavního soudu, který vyžaduje mimořádně důkladné prověření takového důkazu, je-li jediným usvědčujícím důkazem, přičemž musí být doplněn i jinými, byť nepřímými důkazy. To dle obviněného znamená, že v průběhu trestního řízení orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo, jakož i s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., což je porušením základního práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takové porušení základního práva obviněného by tak zakládalo přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Zadruhé, obviněný spatřuje nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudů v tom, že jeho jednání nevykazovalo známky pohrůžky násilím podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, což dokládá několika skutečnostmi. Podle dovolatele totiž veškeré své verbální výhružky směřoval výhradně k tomu, aby přiměl poškozenou ke koupeli, nikoliv k tomu, aby s ním vykonala pohlavní styk. Tento fakt tak nestačí k naplnění znaků skutkové podstaty znásilnění, neboť pojmovými znaky kvalifikované pohrůžky násilím je (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 330/2003) mimo jiné použití fyzické síly k dosažení pohlavního styku, jakož i bezprostřednost hrozícího násilí. Jako další faktor obviněný zdůrazňuje absenci odporu poškozené, který klade jako příčinu skutečnosti, že se domníval, že poškozená s pohlavním stykem souhlasí, a tak se nacházel ve skutkovém omylu negativním, jenž vylučuje trestní odpovědnost pro úmyslný trestný čin. Dovolatel taktéž zdůrazňuje, že se poškozená na pohlavním styku dokonce aktivně podílela, když odmítla použití prezervativu.
Konečně zatřetí obviněný namítá, že soudy nesprávně kvalifikovaly skutek jako kvalifikovanou skutkovou podstatu znásilnění se zbraní podle §185 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, i když tuto zbraň neměl u sebe za účelem překonání či zamezení odporu poškozené, přičemž nebylo ani prokázáno, kdy a jak bylo se zbraní manipulováno. Navíc se domnívá, že přítomnost zbraně nebyla pro poškozenou významná, dokonce ji nijak nespojovala s následným jednáním poškozeného, jímž se ji měl snažit donutit k pohlavnímu styku.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k novému projednání a rozhodnutí nebo sám ve věci rozhodl jeho zproštěním obžaloby.
K projednávanému dovolání se písemně vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu podaného dovolání uvedla, že lze plně souhlasit s názorem soudů obou stupňů v tom smyslu, že jednání poškozené bylo důsledkem a reakcí na dřívější počínání obviněného. Přesné uvedení výhrůžek, jakož i její stav, ve kterém opustila byt a v neposlední řadě její popis události svědkům, svědčí o její perfektní věrohodnosti. Odmítnutí prezervativu, které bylo obviněným deklarováno jako srozumění s pohlavním stykem, poškozená logicky vysvětlila. Také pohrůžky násilím byly takového charakteru, že donutily poškozenou k pohlavnímu styku, přičemž navíc obviněný použil ke zvýšení důrazu pohrůžek střelbyschopnou zbraň. Podle státní zástupkyně tak nebyl naplněn daný dovolací důvod, neboť meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno v obecné rovině zdůraznit a připomenout, že je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Dovolatel tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
K prvnímu okruhu námitek Nejvyšší soud s odvoláním na obecný výklad k tomuto dovolacímu důvodu uvádí, že takové námitky nespadají pod tento dovolací důvod. Obviněný brojí toliko proti správnosti a úplnosti zjištění skutkového stavu věci, jakož i proti správnosti hodnocení důkazů provedeného soudy obou stupňů v intencích §2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř. Dovolatelem uplatněné námitky by byly relevantní pouze tehdy, kdyby pramenily z nesouladu právní kvalifikace skutku se skutkovou větou výrokové části rozhodnutí s přihlédnutím k odůvodnění rozhodnutí soudu obou stupňů. Neboť obviněný ve skutečnosti primárně napadá správnost učiněných skutkových zjištění a domáhá se jejich změny ve svůj prospěch, přičemž teprve z takto tvrzených nedostatků dovozuje údajně nesprávné právní posouzení skutku, nelze takovou argumentaci pod uvedený (ani pod žádný jiný) dovolací důvod podřadit, protože předmětem právního posouzení Nejvyššího soudu má být skutek tak, jak byl zjištěn soudy obou stupňů, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá obviněný.
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně by však mohl Nejvyšší soud zasáhnout, i když se obviněný svými výše uvedenými dovolacími námitkami ocitl mimo zákonné vymezení uplatněného dovolacího důvodu, avšak jen ze zcela výjimečných důvodů, jejichž naplnění by mělo za následek porušení práva na spravedlivý proces. Tyto důvody lze podle ustálené judikatury Ústavního soudu vymezit do tří okruhů případů:
Jako první okruh případů jde o tzv. opomenuté důkazy. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž takový návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Také jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu „opomenut“) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).
Konečně třetí okruh vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
Ani tyto mimořádné důvody nebyly v případě obviněného naplněny. Soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů zcela v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a v souladu se zásadou in dubio pro reo. Stěžejním důkazem byla výpověď poškozené, která konstantně popsala předmětný incident jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem. Tato výpověď je zcela v souladu s výpovědí svědka MUDr. P. P., ke kterému poškozená přišla po inkriminovaném skutku vyděšená, plakala a říkala, že byla znásilněna a že u obviněného viděla pistoli. Po příjezdu policie a po výslechu poškozené v bytě svědka mu blíže v souvislostech popsala incident konstantně se svoji výpovědi v průběhu celého trestního řízení. Stejně tak výpovědi kamarádů poškozené, svědků M. M. a L. S., kteří uvedli, že poškozená odjela s obviněným do jeho bytu, načež když se v dohodnutou hodinu nevrátila a její telefon byl nedostupný, učinili oznámení na policii, korespondují s výpovědí poškozené, že jí obviněný zlomil SIM kartu, aby jí znemožnil kontakt s okolím. O věrohodnosti její výpovědi svědčí i vypracovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie a následný výslech znalkyně, která uvedla, že obecná věrohodnost poškozené není narušena žádnou psychickou či poruchou a že je schopna správně vnímat prožívanou událost, zapamatovat si ji a reprodukovat, jakož nebyla zjištěna ani patologická lhavost či významné zkreslování skutečností.
Naopak v souvislosti s přítomností zbraně v bytě zakročující policisté, stejně jako odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví balistiky, vyvrátili výpověď obviněného o nefunkčnosti této zbraně.
Proto Nejvyšší soud uzavírá, že soudům obou stupňů nelze vytýkat faktický omyl, logický exces či jednostrannost jejich hodnocení. Skutková zjištění soudů obou stupňů plně korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo také vykonáno v dostatečném rozsahu, přičemž důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky – jasně, logicky a bez vnitřních rozporů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je patrno, jaké úvahy je vedly k vysloveným závěrům o vině obviněného a jak se vypořádaly s námitkami obviněného. Nalézací soud se plně vypořádal s hodnocením provedených důkazů a skutková zjištění a úvahy při hodnocení důkazů na straně jedné jsou plně v souladu právními závěry na straně druhé. Navíc klíčovou výpověď poškozené hodnotil velmi zevrubně a konfrontoval ji jak s výpovědi svědků (souseda obviněného, kamarádů poškozené a zakročujících policistů), s protokolem o ohledání místa činu, odbornými vyjádřeními stran zbraně a bílého prášku, tak i ohledně posouzení samotné osobnosti poškozené znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, což je plně v souladu s požadavky na takový klíčový důkaz ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03.
Tvrzení obviněného, že byl zkrácen na svém základním právu na spravedlivý proces také tím, že orgány činné v trestním řízení neprovedly obviněným navržené důkazy, které by měly osvětlit pravdivost protichůdných výpovědí obviněného a poškozené, jakož i skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nepřihlédly k důkazům, které při řízení byly provedeny (absence traumatu ze znásilnění u poškozené), poté směřuje k dalšímu okruhu případů představující takové porušení základních práv a svobod ve smyslu zásadních požadavků spravedlivého procesu, a to k problematice tzv. opomenutého důkazu.
Ani v tomto případě se však nelze s obviněným ztotožnit. Soud prvního stupně vytvořil dostatečný skutkový podklad pro právní závěr o jeho vině a v souladu s ním Nejvyšší soud uvádí, že provedení důkazů navržených obviněným by byly nadbytečné a jejich zamítnutí bylo v intencích §2 odst. 5 tr. ř. Navržené důkazy měly totiž toliko revizní charakter, popř. týkaly se skutečností, ke kterým měly soudy dostatek důkazních materiálů, aby mohly zjistit objektivní skutkový stav bez důvodných pochybností ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Nalézací soud důvody zamítnutí těchto navržených důkazů uvádí na str. 9 rozsudku a odvolací soud na str. 4 usnesení. Nejvyšší soud je proto toho názoru, že žádný z konkrétních návrhů obviněného na provedení důkazu nebyl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, potažmo zcela opomenut, tedy že by ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2009, sp. zn. 7 Tdo 420/2009).
K tvrzení obviněného, že soudy nepřihlédly k údajné sexuální nezdrženlivosti poškozené a absenci jejího traumatu ze znásilnění, lze připomenout, že objektem trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku je právo člověka na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě. Předmětem útoku je poté žena nebo muž, přičemž nezáleží na způsobu života znásilňované osoby, ani na její pověsti, ani na tom, zda jde o osobu pohlavně nedotčenou, či naopak. Může jít i o osobu, s níž měl pachatel dříve pohlavní styky, anebo s ní žije v manželství (viz rozh. č. 97/1955 Sb. rozh. tr.). Soud prvního stupně se osobě poškozené věnoval dostatečně, zejména výše zmíněným znaleckým posudkem a výpovědí jejího bývalého přítele L. S., díky čemuž si mohl učinit ucelený obraz o osobě poškozené. Jelikož sexuální traumatizace (tzv. rape trauma) po prožitku znásilnění nemusí u oběti znásilnění vzhledem k její osobnosti vždy nastat, nebylo v tomto případě relevantní explicitně vyjádřit zahrnutí této skutečnosti do úvah při zjišťování skutkového stavu. Je ovšem zřejmé, že nalézací soud si byl této skutečnosti vědom, když to vzal v úvahu při posuzování okolnosti činu při stanovení výše trestu.
Druhý okruh námitek se týká toho, že jednání obviněného nevykazovalo známky pohrůžky násilím, neboť podle obviněného veškeré své verbální výhružky směřoval výhradně k tomu, aby přiměl poškozenou ke koupeli, nikoliv k pohlavnímu styku. Jako další faktor s tím související obviněný zdůrazňuje absenci odporu poškozené, který klade jako příčinu skutečnosti, že se domníval, že poškozená s pohlavním stykem souhlasí, a tak se nacházel v skutkovém omylu negativním, jenž vylučuje trestní odpovědnost pro úmyslný trestný čin. Uvedené námitky spadají pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný zpochybňuje správnost právního posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, resp. nenaplnění objektivní stránky tohoto zvlášť závažného zločinu. Nejvyšší sou je však shledal zjevně neopodstatněnými.
Zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku spáchá ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, jestliže čin spáchá souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a spáchá tento čin se zbraní.
Podle rozsudku soudu prvního stupně, který byl potvrzen soudem odvolacím, se obviněný uvedeného činu dopustil v druhé alternativě, tedy že poškozenou k souloži donutil pohrůžkou násilím.
Pohrůžkou násilí se myslí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak pohrůžka násilí nikoliv bezprostředního, jež má být vykonáno v budoucnu. Podmínkou je, aby po pohrůžce násilím, byť s odstupem času, došlo k osobnímu kontaktu pachatele s obětí, které bylo vyhrožováno, načež tato pohrůžka již nemusí být opakována. Taková pohrůžka ani nemusí být směřována přímo k oběti, ale například k její osobě blízké. Druhou podmínkou k naplnění tohoto znaku je, aby šlo o takovou pohrůžku, z níž by bylo patrno, že násilí bude použito, nepodrobí-li se napadená osoba vůli útočníka (k tomu Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 1 vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1652). Pohrůžka násilím směřuje k donucení oběti k pohlavnímu styku, které je charakterizováno překonáním jejího vážně míněného odporu, ale může se tím rozumět i podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu s ohledem na to, že pachatel nedal oběti z důvodu pohrůžky násilím jinou možnost. Výsledkem pohrůžky násilím pak je, že se oběť po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projevem odporu upustí od dalšího vzdoru z důvodu svojí vyčerpanost, zřejmé beznadějnosti nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční. Nebyl-li však odpor oběti vážně míněný a byl-li pouze předstíraný, nejde o donucení. O donucení nejde také v případě, když sice poškozená osoba zpočátku klade odpor, ale později s pohlavním stykem dobrovolně souhlasí.
Dovolatel tvrzením, že veškeré své verbální výhružky směřoval výhradně k tomu, aby přiměl poškozenou ke koupeli, nikoliv k tomu, aby s ním vykonala pohlavní styk, nepřípustně rozděluje své jednání do dvou izolovaných částí, čímž uměle přerušuje příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Pro potvrzení či vyvrácení takové argumentace se nabízí klíčová otázka – zda by došlo k pohlavnímu styku bez předchozího jednání obviněného, které spočívalo ve výše zmíněnému podání alkoholu, manipulace se zbraní, verbálních výhružek utopením poškozené, zastřelením jejího přítele apod. Takové jednání obviněného, spolu s tím, že poškozené znemožnil kontakt s okolím tím způsobem, že zlomil její SIM kartu, bylo zjevnou pohrůžkou násilí za účelem donucení (podlehnutí poškozené proto, neboť neměla vzhledem k pohrůžce násilím jinou možnost) k pohlavnímu styku ve světle výše uvedeného.
Jednání obviněného je tak nepochybně ve zřejmé příčinné souvislosti s následkem v podobě vynuceného pohlavního styku, neboť bez takového jednání by k následku vůbec nedošlo. Lze si jen těžko představit, že by poškozená poté, co ji obviněný mimo jiné topil ve vaně, manipuloval se zbraní a vyhrožoval zastřelením jejího přítele, atd. chtěla s obviněným dobrovolně vykonat pohlavní styk. K podrobnostem je možno plně odkázat na usnesení odvolacího soudu, který se s danou argumentací dovolatele příkladně vypořádal. Na věci by nic neměnil ani fakt, že by tato pohrůžka násilím nebyla zcela bezprostřední, neboť na rozdíl od předchozí právní úpravy, trestní zákoník již takovou bezprostřednost nevyžaduje.
K námitce nekladení odporu poškozenou Nejvyšší soud opakuje, že odporem se rozumí i podlehnutí oběti při seznání toho, že kladení odporu by bylo beznadějné s ohledem na pohrůžku násilí ze strany pachatele, kterou zamezil poškozené odpor projevit, např. z obavy o svůj život. Na základě výše uvedeného jednání obviněného se nekladení intenzivního odporu poškozené jeví jako logické vyústění celé situace, neboť bylo odůvodněné strachem o vlastní život (potažmo o život přítele) a odmítnutí použití prezervativu poškozená logicky zdůvodnila tím, že chtěla mít vynucený pohlavní styk co nejrychleji za sebou. Soudy obou stupňů navíc zjistily, že poškozená chtěla z bytu odejít, říkala poškozenému, ať toho nechá a po celou dobu pohlavního styku plakala. Odpor poškozené proto nemohl být toliko předstíraný, na což navazuje nemožnost naplnění pojmových znaků skutkového omylu negativního.
O negativní skutkový omyl (§18 tr. zákoníku) jde, pokud se obviněný vzhledem k menší intenzitě odporu jiného, se kterým má v úmyslu vykonat pohlavní styk, domníval, že jde o odpor jen předstíraný, a že ve skutečnosti s pohlavním stykem souhlasí. Takový omyl tedy spočívá v tom, že obviněný nevěděl o okolnostech naplňujících znaky trestného činu znásilnění a byla by tím vyloučena jeho odpovědnost za úmyslný trestný čin. Odpovědnost pachatele však není vyloučena, jestliže napadená osoba vyvíjí méně intenzivní odpor např. vzhledem k opožděnému vývoji své osobnosti a pachateli je tento stav poškozené osoby znám (srov. č. 63/1978 Sb. rozh. tr.). Negativní skutkový omyl pachatele trestného činu znásilnění nelze dovozovat pouze ze skutečnosti, že poškozená osoba nevyjádřila svůj nesouhlas s pohlavním stykem jen z důvodu své fyzické či psychické bezbrannosti, v níž se nacházela v době spáchání činu a do které ji záměrně uvedl pachatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 3 Tdo 929/2011, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 24/2013).
Jak Nejvyšší soud již uvedl, poškozená nekladla intenzivní odpor kvůli předchozí pohrůžce násilím ze strany obviněného, která vyvolala její důvodný strach o život, potažmo o život jejího přítele. Navíc poškozená několikrát zdůraznila, že chce z bytu odejít, říkala poškozenému, ať toho nechá a po celou dobu pohlavního styku plakala. Spolu s předchozím záměrným jednáním obviněného si nelze představit, že by si obviněný nebyl vědom toho, že takový odpor poškozené je vážně míněný.
K třetímu okruhu námitek obviněného, které spočívaly v nesprávném kvalifikování skutku jako kvalifikované skutkové podstaty trestného činu znásilnění se zbraní Nejvyšší soud uvádí, že nalézací soud na základě protokolu o ohledání místa činu a dalších důkazů dovodil, že se na místě činu nacházela střelbyschopná zbraň, jež byla dokonce natažená a se zásobníkem v těle zbraně, což ve světle výpovědi poškozené ohledně skutečnosti, že před ní obviněný tuto zbraň natáhl a říkal jí, aby nechala svého přítele, že nebude problém ho zabít, zda nechce kulku mezi oči apod., s přihlédnutím k tomu, že zbraň byla v době pohlavního styku přítomná v obývacím pokoji, bezpochyby naplňuje kvalifikovanou skutkovou podstatu ve smyslu §185 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Trestný čin znásilnění je totiž spáchán se zbraní i v případě, pokud ji pachatel užije k zastrašení oběti, nikoliv jen v případě užití zbraně k přímému fyzickému násilí. Soudy obou stupňů prokázaly, že obviněný se zbraní manipuloval a použil ji k tomu, aby své výhružky tímto způsobem zdůraznil a útok vůči poškozené učinil důraznějším ve smyslu §118 tr. zákoníku.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného I. S. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Rozhodl tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík