ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.403.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 403/2017-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 5. 2017 o dovolání obviněného A. P., a obviněného Ing. F. V. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 3 To 306/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 29/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. P. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. F. V. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 1 T 29/2016, byli obvinění A. P. (dále obviněný, popř. dovolatel) a Ing. F. V. (dále obviněný, popř. dovolatel) uznáni vinnými zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Uvedeného zločinu se obvinění dopustili podle tohoto soudu tím, že:
1/ obžalovaný Ing. F. V. samostatně
jako jednatel obchodní společnosti STEKO, spol. s r. o., IČ: 16343786, se sídlem Blansko, Na Brankách 2, č.p. 442, si přisvojil v období od 25. 10. 2012 do 27. 12. 2012 finanční prostředky z majetku jmenované společnosti ve výši 540.398 Kč, které vyvedl prostřednictvím zaúčtování níže uvedených fiktivních faktur vystavených na společnost MATRIX SECURITY SERVIS, s. r. o., se sídlem Libušino údolí 511/58, Brno (nyní se sídlem Na Brankách 442/2, Blansko), v níž taktéž vykonával funkci jednatele, za údajné poskytnutí ostrahy v areálu D. L. a B., N. B., ačkoli tato plnění fakticky ve prospěch společnosti STEKO, spol. s r. o., neproběhla, a to:
faktura č.: … ze dne 25. 10. 2012 v částce 93.744 Kč,
faktura č.: … ze dne 30. 11. 2012 v částce 90.720 Kč,
faktura č.: … ze dne 27. 12. 2012 v částce 80.720 Kč,
faktura č.: … ze dne 25. 10. 2012 v částce 93.744 Kč,
faktura č.: … ze dne 30. 11. 2012 v částce 90.720 Kč,
faktura č.: … ze dne 27. 12. 2012 v částce 90.720 Kč,
čímž způsobil společnosti STEKO, spol. s r. o., škodu ve výši 540.398 Kč,
2/ obžalovaný A. P. samostatně
jako jednatel obchodní společnosti STEKO, spol. s r. o., IČ: 16343786, se sídlem Blansko, Na brankách 2, č.p. 442, si přisvojil v období od 3. 5. 2013 do 29. 5. 2013 finanční prostředky ve výši 1.153.130 Kč z majetku jmenované společnosti, které vyvedl prostřednictvím zaúčtování níže uvedených fiktivních faktur vystavených na společnosti:
a/
JUDIS, s. r. o.
faktura č. … ze dne 23. 5. 2013 v částce 139.150 Kč
faktura č. … ze dne 14. 5. 2013 v částce 102.850 Kč
Celková částka 242.000 Kč
b/
Interservis, spol. s r. o.
faktura č. … ze dne 29. 5. 2013 v částce 193.600 Kč
faktura č. … ze dne 20. 5. 2013 v částce 145.200 Kč
faktura č. … ze dne 10. 5. 2013 v částce 181.500 Kč
Celková částka 520.300 Kč
c/
COMPUTER CENTRUM, s. r. o.
faktura č.: … ze dne 3. 5. 2013 v částce 66.550 Kč
f/
Instaltech, spol. s r. o.
faktura č. … ze dne 14. 5. 2013 v částce 145.200 Kč
faktura č. … ze dne 24. 5. 2013 v částce 179.080 Kč
Celková částka 324.280 Kč
ačkoli tato plnění fakticky ve prospěch společnosti STEKO, spol. s r. o., neproběhla, čímž způsobil společnosti STEKO, spol. s r. o., škodu ve výši 1.153.130 Kč,
Obviněnému A. P. Okresní soud v Blansku za uvedený zločin uložil podle §206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu odnětí svobody obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 roků. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 4 let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr. zákoníku obviněnému dále uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb s tím, že denní sazba činí 500 Kč, tedy ve výši 100.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pak pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců.
Obviněnému Ing. F. V. za uvedený zločin Okresní soudu v Blansku uložil podle §206 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 3 roků. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2, odst. 5 tr. zákoníku byl obviněnému uložen i peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb s tím, že denní sazba činí 500 Kč, tedy ve výši 50.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl obviněnému stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému A. P. uložena povinnost nahradit na náhradě škody poškozenému Mgr. Ing. V. D., Ph.D., advokátu, Z. …, B., insolvenčnímu správci úpadce Steko, spol. s. r. o., IČ: 16343786, se sídlem Na Brankách 2/442, Blansko, částku 1.153.130 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Mgr. Ing. V. D., Ph.D., advokát, Z. …, B., insolvenční správce úpadce Steko, spol. s r. o., IČ: 16343786, se sídlem Na Brankách 2/442, Blansko, odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázal obviněného Ing. F. V. k povinnosti uhradit na náhradě škody poškozenému Mgr. Ing. V. D., Ph.D., advokátu, Z. …, B., insolvenčnímu správci úpadce Steko, spol. s r. o., IČ: 16343786, se sídlem Na Brankách 2/442, Blansko, částku 540.398 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Mgr. Ing. V. D., Ph.D., advokát, Z. …, B., insolvenční správce úpadce Steko, spol. s r. o., IČ: 16343786, se sídlem Na Brankách 2/442, Blansko, odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 1 T 29/2016, podali oba obvinění odvolání směřující do výroku o vině a trestu a náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 3 To 306/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 3 To 306/2016, podali oba obvinění prostřednictvím obhájců dovolání.
Obviněný A. P. podal dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho přesvědčení rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení nebo jiném hmotněprávním posouzení. Namítá, že nebyl odsouzen v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními, i když si je vědom skutečnosti, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu nalézacího, popř. odvolacího soudu. Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že v průběhu řízení nebyla dodržena zásada obsažená v §2 odst. 5 tr. ř., tedy nebyl zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Současně namítá porušení §2 odst. 6 tr. ř., když soudy nižších stupňů se dostatečně nevypořádaly s možností, že trestný čin, pro který byl odsouzen, spáchal někdo jiný. Proto se domnívá, že v řízení nebyla nade vší pochybnost prokázána jeho vina. Zdůrazňuje, že v době, kdy mělo dojít ke spáchání trestné činnosti, měla společnost STEKO, spol. s r. o., obstavené účty a není tedy reálné, že by společnost měla k dispozici uvedené finanční prostředky. Proto měly soudy tuto skutečnost zkoumat, přestože se hájil tím, že předmětné finanční prostředky vyplatil svědkovi M. F., neboť východiskem pro závěr, že došlo k zpronevěře finančních prostředků je zjištění, že finanční prostředky měla poškozená společnost k dispozici. Pokud tato otázka nebyla objasněna nelze dovodit, že došlo k spáchání trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Obviněný připouští, že tuto svoji obhajobu mohl prezentovat dříve, ale to nezbavuje orgány činné v trestním řízení tuto skutečnost prokázat. Soudy tedy pracovaly s nepodloženým tvrzením, že faktury byly proplaceny.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ve věci rozhodl sám podle §265m odst. 1 tr. ř. tak, že se obžaloby zprošťuje, popř. podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil Okresnímu soudu v Blansku k opětovnému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Ing. F. V. podal dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. [byť výslovně necituje ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pouze tento důvod vyjadřuje slovně]. Obviněný namítá, že ve věci došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, když soudy dospěly k závěru, že škoda vznikla. Dovolatel zdůrazňuje, že nedošlo k přisvojení cizí věci a nebyla způsobena škoda na cizím majetku. Jednalo se totiž o majetek společnosti STEKO, spol. s r. o., když tento majetek – obchodní podíl ve společnosti – byl smluvně vázán na budoucí převod, ke kterému nedošlo z důvodu insolvenčního řízení. Obviněný poukazuje na skutečnost, že společnost fungovala, že do společnosti provedl vnos, a že nikdo ze společníku si na jeho jednání nestěžoval. Insolvenční správce nebyl schopen vyčíslit škodu, přičemž v průběhu řízení ani nebylo zjišťováno, zda byla částka, která měla být zaplacena firmě MATRIX SECURITY SERVIS, s. r. o., vymáhána v občanskoprávním řízení. V takovém případě došlo k porušení zásady ultima ratio, tak jak je zakotvena v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. V dané souvislosti obviněný odkazuje např. na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 564/2000 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 483/2000. Dále obviněný uvádí, že je třeba se zabývat i tím, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, když ve věci došlo k vypracování odborného vyjádření Ing. Š., které představovalo jeden ze stěžejních důkazů pro zahájení trestního stíhání, přesto nebylo odborné vyjádření před soudy nižších stupňů provedeno jako důkaz. Obhajobou bylo předloženo vlastní odborné vyjádření, které hodnotilo úroveň odborného vyjádření Ing. Š., přičemž soud se tímto odborným vyjádřením nezabýval.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný spatřuje ve skutečnosti, že bylo zamítnuto jeho podané odvolání, ačkoliv byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až g) tr. ř.
Současně namítal otázku subjektivní stránky, když citoval na jakých složkách je založeno zavinění a to bez další argumentace.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby soud prvního stupně věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 1 NZO 308/2007, uvedl, že v případě obviněného Ing. F. V. lze zvolenou argumentaci částečně pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Jedná se o námitky vztahující se k naplnění objektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, konkrétně ke skutečnosti, zda předmětné finanční prostředky byly ve vztahu k obviněnému cizí věcí, a dále otázka subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce vyjadřuje přesvědčení, že tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné. Zdůrazňuje, že obchodní společnost má vlastní právní subjektivitu, takže proto je třeba majetek obchodní společnosti ve vztahu k obviněnému považovat za cizí majetek. Ohledně subsidiarity trestní represe odkazuje na skutečnost, že obviněný byl ohrožen trestem odnětí svobody od 2 do 8 let, a že stát nemůže rezignovat na svoji úlohu při ochraně oprávněných zájmů právnických a fyzických osob. Skutečnost, že poškozený se nedomáhal nápravy protiprávního stavu prostředky jiných právních odvětví, nevylučuje dovození trestní odpovědnosti. Protože ve věci nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Ohledně dalších námitek obviněného týkajících se odborného vyjádření Ing. Š. státní zástupce uvádí, že toto odborné vyjádření bylo provedeno v hlavním líčení dne 17. 5. 2016 jako důkaz a bylo řádně hodnoceno v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř.
K argumentaci obviněného A. P. státní zástupce uvádí, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým stavem, který byl zjištěn soudy nižších stupňů. Jistou výjimku z tohoto závěru představuje porušení práva na spravedlivý proces spočívající v existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem. O takovou situaci se v dané věci nejedná, neboť obviněný je usvědčován řadou provedených důkazů, takže byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Vzhledem ke skutečnosti, že námitky obviněného spočívají ve vyjádření nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, nelze tyto pod zvolený dovolací důvod podřadit.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby podané dovolání obviněného A. P. bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného Ing. F. V. bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska vyjádřil souhlas s tím, aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeného v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci přichází v úvahu druhá alternativa uvedeného dovolacího důvodů, když odvolací soud řádně podaná odvolání projednal v rámci veřejného zasedání a tato zamítl.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný A. P. dovozuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ze skutečnosti, že ve věci nebyl zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, když vyjadřuje přesvědčení, že soudy se řádně nevypořádaly s tím, zda se skutku nemohla dopustit jiná osoba. Současně namítá, že neprověřovaly, zda poškozená společnost měla k dispozici předmětné finanční prostředky, tedy zda mohly být zpronevěřeny.
Obviněný Ing. F. V. spatřuje naplnění zvolených dovolacích důvodů ve skutečnosti, že soudy neprovedly důkaz odborným vyjádřením Ing. Š. a odborným vyjádřením, které předložil on sám, a dále že nezpronevěřil cizí věc a v subsidiaritě trestní represe.
Ohledně dovolání obviněného A. P. považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že tento sice formálně odkazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem použitou argumentaci nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obviněný v podstatě jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými závěry, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů, když zpochybňuje rozsah dokazování a způsob hodnocení provedených důkazů (neuvěřily jeho tvrzení, že skutek spáchala jiná osoba a neprověřily, zda poškozená společnost měla uvedené finanční prostředky k dispozici), kdy na podkladě vlastní verze skutku dospívá k závěru, že nebyl zjištěn takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Takto formulovanými námitkami obviněný míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, když tyto nesměřují do právního hodnocení skutku nebo do jiného hmotněprávního posouzení, nýbrž do způsobu hodnocení provedených důkazů. Jedná se tedy o námitky procesní povahy. Takto formulované námitky nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný a nemohou zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru lze poukázat na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 13–15 rozhodnutí). Soud druhého stupně se s tímto odůvodněním soudu prvního stupně zcela ztotožnil (blíže viz str. 3 rozhodnutí), přičemž i své úvahy rozvedl z pohledu argumentace obviněného použité v rámci podaného odvolání, když obviněný v rámci podaného odvolání v podstatě uplatnil totožné námitky jako v podaném dovolání. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná, a proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů vyvodily z provedených důkazů odpovídající skutkové a právní závěry.
Bez ohledu na shora uvedené závěry lze uvést následující. Obviněný především namítá, že soudy nižších stupňů porušily ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť ve věci nebyl podle jeho názoru zjištěn skutkový stav nade vší pochybnost. V tomto směru je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci provedl řádu důkazů, dokazování neprováděl selektivním způsobem, když prováděl důkazy, jejich provedení navrhoval nejen státní zástupce, ale i obviněný, popř. spoluobviněný. Následně provedené důkazy hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, když žádné z provedených důkazů nepomíjí. Uvedený soud se zabýval i výhradami obou obviněných k předloženému odborného vyjádření, přičemž i zdůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval za nutné vyslechnout zpracovatelku tohoto odborného vyjádření. Soud druhého stupně, jak již bylo naznačeno, se ze závěry soudu prvního stupně ztotožnil, přičemž i rozvedl své úvahy z pohledu námitek uplatněných obviněným v rámci podaného odvolání. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009), přičemž této povinnosti soudy dostály.
Pokud obviněný dále namítá, že se soudy dostatečně nezabývaly možností, že skutek mohl spáchat někdo jiný, tak tato námitka jak již bylo uvedeno, směřuje do skutkových zjištění soudů. Přesto lze uvést, že tuto námitku obviněný uplatnil v rámci své obhajoby v přípravném řízení a před soudem prvního stupně. Lze konstatovat, že soud prvního stupně se s obhajobou obviněného řádně vypořádal, když logicky odůvodnil na základě, kterých důkazů jí považuje za vyvracenou. Soud především poukazuje na samotnou výpověď obviněného, který se hájí tím, že peníze předával svědkovi M. F., přičemž jeho obhajobu hodnotí v kontextu dalších provedených důkazů, zejména výpovědi svědků – majitelů společnosti, které měly předmětné faktury vystavit a listinných důkazů (předložené faktury, příjmové doklady a výdajové doklady). Hodnotí i osobu svědka M. F., když nepomíjí jeho trestní minulost, včetně hodnocení obhajoby obviněného z pohledu jeho prezentace své osoby, jenž se sám prezentoval jako zkušený krizový manažer (blíže viz str. 13–14 rozsudku). Soud druhého stupně se ze závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
Ohledně námitky obviněného, že soudy nezkoumaly, zda uvedené prostředky měla poškozená společnost k dispozici a zda tedy mohly být zpronevěřeny, je třeba zdůraznit, že tato námitka je rovněž procesního charakteru, když směřuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nad rámec tohoto závěru lze uvést, že samotný obviněný v rámci podaného dovolání namítá, že peníze zpronevěřila jiná osoba, což je v rozporu s jeho námitkou, že poškozená společnost předmětnými prostředky nedisponovala. Navíc samotný obviněný jak v přípravném řízení, tak i u hlavního líčení založil svoji obhajobu na tvrzení, že peníze předal svědkovi M. F. Jinak řečeno obviněný nezpochybňoval, že převzal předmětné faktury a rozhodl o jejich zaplacení a že tyto byly skutečně vyplaceny, když svoji obhajobu postavil na tvrzení, že fakturované služby byly dodány a že peníze předal svědkovi M. F. Následně až v rámci odvolacího řízení přišel s obhajobou, že peníze nebyly vyplaceny, neboť poškozená firma je neměla k dispozici. Soud druhého stupně změně jeho obhajoby neuvěřil, když ji považoval za účelovou. V dané souvislosti je možno připustit, že obviněný má právo se hájit v trestním řízení, jak uzná za vhodné, když nemusí vypovídat, může i dokonce lhát, jen nesmí nikoho křivě obvinit, přičemž může v průběhu řízení svoji obhajobu i měnit (blíže viz §92 tr. ř.). Přesto je třeba uvést, že změnu výpovědi obviněného je třeba hodnotit v kontextu již provedených důkazů a z tohoto pohledu následně zvažovat zda je třeba vzhledem ke změně výpovědi obviněného doplňovat dokazování, zejména za situace, pokud dojde ke změně obhajoby v rámci odvolacího řízení. Jinak řečeno, soud není povinen doplňovat dokazování, jestliže dospěje k závěru, že změna obhajoby obviněného vzhledem k ostatním provedeným důkazům je účelová. O takový případ se v dané věci jedná. Soud druhého stupně totiž na podkladě již provedených důkazů dospěl k závěru, že přes změnu obhajoby obviněného není nutno dokazování doplňovat, když v předchozím řízení byl zjištěn skutkový stav nezbytný pro rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.
Obecně v souvislosti s touto problematikou je třeba konstatovat, že obviněný tedy v rámci podaného dovolání zpochybňuje rozsah provedeného dokazování, přestože přímo nehovoří o tzv. opomenutých důkazech. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné k naznačené problematice uvést následující. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“.
Obecně platí, že neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení, jak již bylo naznačeno, je zjistit takový skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.), v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
Vzhledem ke shora uvedenému je třeba uvést, že v dané věci nepochybně doplnění dokazování v tom směru, zda poškozená společnost měla předmětné finanční prostředky k dispozici, považoval soud druhého stupně za nadbytečný důkaz, byť to explicitně neuvedl. Skutečnost, že poškozená společnost těmito finančními prostředky v předmětném období disponovala, byla v řízení prokázána bez důvodných pochybností. V tomto směru je třeba odkázat na samotnou obhajobu obviněného, který jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem prvního stupně opakovaně vypověděl, že v předmětném období poškozená společnost prováděla vzhledem k jistým problémům platby v hotovosti, přičemž uvedl, že faktury přijal a uhradil v hotovosti, když jeho tvrzení podporují nejen faktury, které byly zahrnuty do účetnictví poškozené společnosti, ale i příjmové a výdajové doklady. Z výpovědi svědků pak vyplývá, že o úhradě faktur rozhodoval obviněný a že platby byly prováděny v hotovosti. Navíc z předložených dokladů, které měla zpracovatelka odborného vyjádření k dispozici, a jenž jsou součástí spisu, vyplývá, že poškozenou společností byl předložen doklad dokladující stav pokladny jednatelů a z tohoto vyplývá, že na pokladně se v období od 1. 2. 2013 do 31. 12. 2013 nacházela částka 4.448.741 Kč, takže na pokladně bylo dostatek finančních prostředků, přičemž z tohoto dokladu vyplývá, že předmětné faktury byly uhrazeny (viz č. l. 381–382). Bez ohledu na tento závěr je také třeba podotknout, že obviněný ani nepodal v rámci změny svojí obhajoby nějaké vysvětlení, proč původně uváděl, že faktury byly uhrazeny a že peníze předal svědkovi M. F. Z tohoto pohledu je třeba mít za to, že prověření změny obhajoby obviněného v rámci odvolacího řízení představovalo nadbytečný důkaz, když lze uzavřít, že v řízení před soudem prvního stupně byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Pokud za dané situace soud druhého stupně nedoplnil dokazování v požadovaném směru, nemůže se jednat o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
V případě argumentace obviněného Ing. F. V. lze uvést, že zvolenou argumentaci lze považovat za uplatněnou částečně relevantním způsobem. Jedná se o námitky vztahující se k naplnění všech objektivních znaků trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku a subsidiarity trestní represe.
Ohledně dalších námitek obviněného lze uvést, že tyto primárně směřují do provádění a způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, čímž jak již bylo naznačeno, nelze založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Konkrétně obviněný především uvádí, že by mělo být zkoumáno, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces (tedy obviněný ani tuto skutečnost kategoricky netvrdí), když v rámci hlavního líčení nebylo provedeno jako důkaz odborné vyjádření Ing. Š. a že přes jeho žádost nebyla ani ke svým závěrům slyšena u hlavního líčení a soud rovněž neprovedl důkaz odborným vyjádřením, které hodnotilo úroveň odborného vyjádření Ing. Š.
Ohledně argumentace odborným vyjádřením Ing. Š. považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že tvrzení obviněného o neprovedení tohoto odborného vyjádření jako důkazu v hlavním líčení se nezakládá na pravdě. Především je třeba konstatovat, že odborné vyjádření nemá povahu znaleckého posudku, je považováno za listinný důkaz (srov. §112 odst. 2 a §213 odst. 1 tr. ř.). Podle §213 odst. 1 tr. ř. se posudky, zprávy státních a jiných orgánů a další listiny a jiné věcné důkazy při hlavním líčení předloží stranám k nahlédnutí, a pokud je to třeba, předloží se k nahlédnutí i svědkům a znalcům. Podle odst. 2 tohoto ustanovení, pokud kterákoli ze stran navrhne přečtení listiny uvedené v odstavci 1, je soud povinen při hlavním líčení takovou listinu přečíst. Z uvedeného ustanovení tedy vyplývá, že listinné důkazy se považují za provedené tím, že se stranám předloží k nahlédnutí, když pokud nenavrhnou jejich přečtení, není nutno je číst a lze z nich vycházet jako z provedeného důkazu a hodnotit jejich obsah v rámci hodnocení všech provedených důkazů.
Jak je patrno ze spisového materiálu soud prvního stupně předložil stranám u hlavního líčení konaného dne 17. 5. 2016 k nahlédnutí listinné důkazy, včetně odborného vyjádření Ing. Š. (viz č. l. 650). Z protokolu o hlavním líčení není patrno, že by strany požádaly o přečtení tohoto odborného vyjádření. Proto lze mít za to, že důkaz tímto odborným vyjádřením byl v řízení před soudem řádně proveden a proto je námitka obviněného bezpředmětná. Následně se soud prvního stupně zabýval tímto odborným vyjádřením v rámci hodnocení důkazů, když i objasnil, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné vyslechnout zpracovatelku odborného vyjádření. Soud totiž dospěl k závěru, že navrhované doplnění dokazování je nadbytečné, když ve věci se nejedná o úpadkový delikt, takže je nepodstatné, k jakému přesnému datu se poškozená společnost dostala do úpadku.
Nejvyšší soud má tedy za prokázané, že odborné vyjádření Ing. Š. bylo provedeno jako důkaz. Skutečnost, že nebyla zpracovatelka slyšena u hlavního líčení a že nebylo čteno odborné vyjádření, které vypracovala obhajoba a které se týkalo údajných nedostatků odborného vyjádření Ing. Š., nemůže zakládat porušení práva na spravedlivý proces, když obviněný porušení tohoto práva dovozuje ze skutečnosti, že nebyly provedeny všechny jím požadované důkazy. Obviněný tedy v podstatě namítá, že ve věci existují tzv. opomenuté důkazy. Ohledně tzv. opomenutých důkazů je třeba odkázat na předchozí úvahy týkající se problematiky tzv. opomenutých důkazů ve vztahu k obviněnému A. P. Jak již bylo naznačené shora, soud prvního stupně odůvodnil neprovedení těchto navrhovaných důkazů jejich nadbytečností. Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil, když skutečnost, od kdy se nacházela poškozená společnost v úpadku není pro posouzení věci podstatná, neboť obviněný není v dané věci stíhán a odsouzen pro úpadkový delikt, ale pro trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Za této situace objasňování otázky úpadku poškozené společnosti není pro posouzení věci rozhodující a jeví se nadbytečné.
Obdobná situace je v případě námitek vztahujících se k subjektivní stránce jednání obviněného, když v tomto směru tento žádnou právně relevantní argumentaci neuvádí. Byť by se mohlo jevit, že obviněný naplňuje zvolený dovolací důvod, když subjektivní stránka se vztahuje k základům trestní odpovědnosti, je třeba uvést, že obviněný opětovně jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, které na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Přestože nelze vzhledem ke konkrétnímu obsahu použité argumentace dospět k závěru, že obviněný naplnil zvolený dovolací důvod, lze přesto uvést následující.
Při posuzování úmyslu spáchat trestný čin se jedná o otázku zavinění, která se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu (viz Šámal. P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 165). Závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Lze konstatovat, že soudy nižších stupňů závěr o zavinění založily na provedených důkazech, které hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., tedy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech. V tomto směru je třeba zdůraznit, že soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že obviněný si finanční prostředky poškozené společnosti přisvojil tím, že zaúčtoval fiktivní faktury vystavené jeho společností MATRIX SECURITY SERVIS, s. r. o., v celkové částce 540.398 Kč za údajné poskytnutí ostrahy a vymáhání pohledávek pro poškozenou firmu, ačkoliv plnění fakticky neprovedla a převzal toto plnění. Jinak řečeno soudy na základě provedeného dokazování shledaly, že plnění bylo fiktivní, což musel obviněný jako jednatel obou společností vědět, když byl jak jednatelem poškozené společnosti, tak firmy MATRIX SECURITY SERVIS, s. r. o., přičemž to byl právě on, kdo předkládal faktury a přebíral plnění určené pro jeho firmu. Z těchto skutečností podle soudů vyplývá přímý úmysl obviněného. Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil.
Jak již bylo naznačeno, obviněný uplatnil námitky právně relevantním způsobem ve vztahu k naplnění všech objektivních znaků trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku, když obviněný vyjádřil přesvědčení, že nemohlo dojít k přisvojení cizí věci. Obviněný svoji argumentaci založil na tvrzení, že se sice jednalo o majetek společnosti STEKO, spol. s r. o., avšak majetek této společnosti, konkrétně obchodní podíl byl smluvně vázán smlouvou o budoucím prodeji na jeho osobu. Takto uplatněnou námitku lze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
Zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Pojem „přisvojení“ je třeba chápat tak, že pachatel naložil se svěřenou věcí nebo jinou majetkovou hodnotou v rozporu s účelem, ke kterému mu byly předány do opatrování nebo do dispozice, a tento způsob nakládání současně maří základní účel jejich svěření. Pod pojmem „svěření“ věci nebo jiné majetkové hodnoty je pak třeba rozumět jejich odevzdání pachateli do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s nimi nakládal určitým způsobem. „Přisvojení“ věci není získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze k věci nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s ní, přičemž není rozhodné, jak pachatel poté s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá (v právní nauce k tomu srov. např. Šámal P. a kol. Trestní zákoník II, §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2010, str. 1814 a násl.). Za „věc“ se ve smyslu §134 odst. 1 tr. zákoníku považují i peníze (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1483/2014). Škoda na cizím majetku je pak představována újmou majetkové povahy (tj. újmou vyčíslitelnou v penězích). Jde přitom nejen o zmenšení majetku poškozeného v důsledku činu pachatele, ale za škodu lze pokládat i to, o co by – nebýt protiprávního jednání pachatele – byla jinak hodnota tohoto majetku důvodně zvětšena.
Pro naplnění objektivní stránky zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se vyžaduje, aby se ve vztahu k pachateli jednalo o cizí věc. Cizí věcí se rozumí věc, která nenáleží pachateli, tedy není v jeho vlastnictví, byla mu svěřena. Obviněný měl zpronevěřit finanční prostředky poškozené společnosti, jenž měl vyvést z poškozené společnosti prostřednictvím fiktivním faktur za služby poskytnuté poškozené společnosti, ačkoliv tyto služby poskytnuty nebyly. Pokud obviněný namítá, že se ve vztahu k jeho osobě nejednalo o cizí prostředky lze uvést následující. Předmětné finanční prostředky byly ve vlastnictví poškozené společnosti, která byla právnickou osobou. Obviněný byl v předmětném období jednatelem této společnosti, kdy měl v budoucnu na základě smlouvy o smlouvě budoucí získat podíl k této společnosti (viz výpověď obviněného a např. svědka Z. Š.). V souvislosti s argumentací obviněného je třeba zdůraznit, že obchodní společnost, kterou poškozená společnost byla, když se jednalo o společnost s ručením omezeným, má vlastní právní subjektivitu (viz §118 NOZ). Majetek obchodní společnosti nelze ztotožňovat s majetkem společníků obchodní společnosti a tento je ve vztahu k společníkům cizím majetkem (srov. i rozhodnutí pod č. 18/2006-II. Sb. rozh. tr.). Navíc je třeba zdůraznit, že obviněný nebyl v době, kdy působil v poškozené společnosti společníkem této společnosti, byl pouze jednatelem, měl toliko uzavřenou smlouvu o smlouvě budoucí na odkup obchodních podílů. V dané souvislosti je třeba i uvést, že finanční prostředky, které měl obviněný vynaložit na odkup obchodních podílů, poskytl společníkům obchodní společnosti, nikoliv obchodní firmě, takže její majetek se nezvýšil. Proto ve vztahu k obviněnému představoval majetek poškozené společnosti cizí majetek, který mu byl pouze svěřen k obhospodařování z titulu výkonu funkce člena statutárního orgánu. Proto lze námitku obviněného považovat za zjevně neodůvodněnou.
Ohledně odkazu obviněného na zásadu subsidiarity trestní represe je třeba uvést, že naplňuje zvolený dovolací důvod. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný při uplatnění této námitky uvádí, že trestní právo je třeba považovat za ultima ratio a že trestní právo nemá sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, když zdůrazňuje, že firma řádně prosperovala, že si nikdo ze společníků neztěžoval, a že insolvenční správce nepodal návrh na vymáhání vzniklé škody v občanskoprávním řízení.
Lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř.“.
V dané věci lze připustit, že soud prvního stupně se společenskou škodlivostí jednání obviněného výslovně nezabýval. Tuto skutečnost ovšem nelze považovat za pochybení, neboť soud není povinen odůvodňovat subsidiaritu trestní represe, pokud má za to, že v dané věci není důvod pro použití tohoto ustanovení. Uvedený soud toliko uvedl, že jednání obviněného bylo společensky škodlivé a vyžaduje trestněprávní reakci. Soud druhého stupně se otázkou subsidiarity trestní represe rovněž nezabýval, ale protože se zcela ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, lze dovodit, že i on měl za to, že v dané věci nepřicházelo použití subsidiarity trestní represe v úvahu.
Bez ohledu na shora naznačenou argumentaci považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že při hodnocení společenské škodlivosti nelze pominout skutečnost, že obviněný se dopustil zločinu, za který byl ohrožen trestem odnětí svobody od 2 do 8 let, přičemž nelze přehlédnout, že obviněný páchal trestnou činnost několik měsíců. Obviněný zároveň zneužil důvěřivosti majitelů poškozené společnosti, kteří chtěli poškozenou společnost zachránit, což bylo jeho úkolem, přičemž tohoto využil k obohacení své společnosti. Proto lze mít za to, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití §12 odst. 2 tr. zákoníku.
K tvrzení obviněného, jenž uplatnil v souvislosti s námitkou subsidiarity trestní represe, a které spočívá v tom, že věc měla být řešena prostřednictvím civilního řízení a nikoliv prostředky trestního práva, když záležitost má soukromoprávní povahu, lze uvést následující. Je třeba uvést, že princip subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku je nutno chápat v tom smyslu, že trestní odpovědnost není vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. ÚS III. 4097/12). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2550/12 ze dne 10. 10. 2013). Jinak řečeno existence obchodněprávního vztahu nevylučuje uplatnění trestní odpovědnosti konkrétní osoby, pokud ta svým jednáním naplní zákonné znaky skutkové podstaty určitého trestného činu (blíže viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010). Pokud obviněný namítá, že ve věci došlo k porušení zásady „ultima ratio“, když insolvenční správce jednající za poškozenou společnost nepodal civilní žalobu, tak je třeba zdůraznit, že skutečnost, že zástupce poškozené společnosti nepodal civilní žalobu, neodůvodňuje, že by ve věci nebylo možno postupovat prostředky trestního práva (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 4 Tdo 823/2010).
Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za nutné poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13, podle kterého „je princip subsidiarity trestní represe kriminálně politickou směrnicí, platnou pro zákonodárce a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do jejího naplňování zasahovat. Ingerence Ústavního soudu by byla myslitelná toliko v roli „negativního zákonodárce“ v situaci, v níž by aktivně legitimovaný subjekt namítal protiústavnost platné právní úpravy. Princip subsidiarity trestní represe nalézá své uplatnění také v aplikační praxi orgánů činných v trestním řízení při projednávání jednotlivých trestních kauz – zde je chápán jako korektiv, zabraňující kvalifikaci konkrétního protiprávního jednání jako trestného činu. Je vyjádřen v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jako aplikační zásada se tento princip uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má soukromoprávní základ, pokud bylo možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin.“.
Posuzovaný skutek v dané věci nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu. V tomto směru lze odkázat na úvahy obsažené v předchozích odstavcích tohoto rozhodnutí, kdy vzhledem k osobě obviněného je v dané věci nutno uplatnit reparační a preventivní funkci trestního práva.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného A. P. bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
Ohledně podaného dovolání obviněného Ing. F. V. lze uvést, že bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve věci nebyl naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., když může být naplněn jen prostřednictvím některého z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného Ing. F. V., rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání.
Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 5. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová