ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5603.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5603/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně Ing. B. B. , zastoupené JUDr. Peterem Arendackým, advokátem se sídlem Horky 99, 664 61 Rebešovice, Slovenská republika, proti žalovaným 1) V. M. , a 2) A. M. , zastoupeným Mgr. Martinou Bártovou, advokátkou se sídlem v Příbrami, Na Valešince 171, o určení vlastníka nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 762/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2016, č. j. 39 Co 75/2016-286, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2016, č. j. 39 Co 75/2016-286, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. října 2015, č. j. 34 C 762/2013-228, ve znění opravného usnesení téhož obvodního soudu ze dne 9. června 2016, č. j. 34 C 762/2013-301, vyjma jeho výroku I., jímž nebyla připuštěna změna žaloby ohledně určení, že zůstavitel Ing. J. B. byl ke dni své smrti vlastníkem pozemku v katastrálním území V., a dále usnesení téhož obvodního soudu ze dne 8. července 2016, č. j. 34 C 762/2013-309, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně nahradit žalovaným specifikované náklady řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. října 2015, č. j. 34 C 762/2013-228, jednak výrokem I. nepřipustil změnu žaloby ohledně určení vlastnictví zůstavitele Ing. J. B. k pozemku v katastrálním území (dále též „k. ú.“), dále výrokem II. zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že „zůstavitel Ing. J. B, zemř. 21. 5. 2010, byl ke dni své smrti vlastníkem bytové jednotky v budově stojící na parcele č. 1852/7, 1852/8, 1852/9 a 1852/10, jakož i spoluvlastníkem podílu na společných částech budovy dále spoluvlastníkem nebytových jednotek totožně v budově a dále vlastníkem budovy bez č. p. (garáže) na pozemku, vše v katastrálním území V., obec P.“ (dále též „bytová jednotka“), a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. května 2016, č. j. 39 Co 75/2016-286, rozsudek soudu prvního stupně v jeho napadených výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.) a dále nařídil soudu prvního stupně provést opravu výroku II. „tak, že za slova ‚žaloba ze dne 27. 12. 2013, kterou se‘ se vkládá slovo ‚žalobkyně‘ a nahrazuje slovo ‚žalovaná‘“.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že soud prvního stupně správně vycházel z předmětných právních předpisů a z judikatury Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) vztahující se k problematice nabytí nemovitostí v dobré víře od nevlastníka („nemo plus iuris“), když ani případná neplatnost smluv nemohla nic změnit na vlastnickém právu žalovaných, kteří předmětnou bytovou jednotku nabyli v dobré víře. Rozhodnutí soudu prvního stupně „rovněž odpovídá spravedlivému uspořádání věci, přičemž odvolací soud souhlasil i s aplikací nového občanského zákoníku (§6).“
Odvolací soud ve smyslu §213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování a „z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 42 T 12/2015 vzal za prokázané, že JUDr. M. S. byla uznána vinnou mimo jiné z toho, že společně se Š. K. donutily poškozenou žalobkyni k podpisu darovací smlouvy o převodu nemovitosti ze dne 11. 6. 2010, kterou předem připravila JUDr. S. a dle které poškozená žalobkyně nemovitosti darovala Š. K..“ V této souvislosti odvolací soud dále konstatoval, že „obě (obžalované) byly (nepravomocně) odsouzeny Městským soudem v Praze ze dne 7. 12. 2015 a 25. 2. 2016, sp. zn. 42 T 12/2015 za vydírání, neboť mimo jiné žalobkyni donutily sepsat darovací smlouvu na nemovitosti ve prospěch Š. K.. Tato okolnost je pro posouzení věci bezvýznamná, jak shora uvedeno, protože již jejich první převod ze zůstavitele byl neplatný.“
Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 9. června 2016, č. j. 34 C 762/2013-301, rozhodl, že se jeho rozsudek ze dne 5. října 2015, č. j. 34 C 762/2013-228, ve výroku II. opravuje „tak, že za slova ‚žaloba ze dne 27. 12. 2013, kterou se‘ se vkládá slovo ‚žalobkyně‘“ a nahrazuje slovo ‚žalovaná‘“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklad přípustnosti svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. mimo jiné vymezila tím, že odvolací soud se napadeným rozhodnutím v řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele („nemo plus iuris“) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelka v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015). Kromě toho pak dovolatelka v dovolání vytýká odvolacímu soudu (oběma soudům), že při právním posouzení věci dostatečně důsledně nereagoval(y) na dovolatelkou v dovolání zmiňované okolnosti případu. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu tak, aby podané žalobě bylo zcela vyhověno, případně aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím jejich advokátky) předně z opatrnosti namítli, aby dovolací soud podané dovolání odmítl jako opožděné. Kromě toho dovolání není v této věci přípustné, jelikož předmětná právní otázka („nemo plus iuris“) byla vyřešena rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, a to ve prospěch závěru o přípustnosti nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě jeho dobré víry. Kromě toho oba soudy ve svých rozhodnutích potvrdily existenci dobré víry žalovaných v zápis v katastru nemovitostí ohledně dotčených nemovitostí. Žalovaní mají za to, že v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že žalobkyně v této věci v žádném případě není v postavení podvedeného původního vlastníka, ale že to bylo právě její nepoctivé jednání, které vyvolalo příslušné právní kroky, tj. smluvní převody předmětných nemovitostí, v důsledku kterých tyto nemovitosti žalovaní nabyli do svého vlastnictví, a to v dobré víře.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací - §10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně, které bylo podáno včas, je – jak bude vyloženo dále – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Předně je třeba poznamenat, že dva měsíce před vydáním dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, v němž je řešena právní otázka nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu vydal dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http//:nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), rozsudek, v němž vyložil a odůvodnil právní názor, že „podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“ Jak je již zřejmé z citované právní věty, Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“, a to právě s ohledem na judikaturu Ústavního soudu.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil (srov. např. jeho rozsudky ze dne 20. dubna 2016, sp. zn. 30 Cdo 4872/2015, ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, nebo ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 1193/2016-453), že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014).
Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři kroky:
Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu.
Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.
* obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
* individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému jednání ); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem . Přitom je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04.
Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014.
Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u katastrálního vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014).
Ústavní soud v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.
S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012 je také překonán právní názor Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním zdrojem, z nějž soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na který – v případě, že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset v odůvodnění svého rozsudku odkazovat.
V rozsudku ze dne 16. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 1305/2016, Nejvyšší soud zdůraznil, že je povinností soudu v řízení, v němž je řešena právní otázka nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele, důsledně verifikovat, zda skutkové okolnosti případu jsou podřaditelné pod popsané znaky skutkové podstaty zmíněného institutu popsaného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, či nikoliv, aniž by břemeno tvrzení a břemeno důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se domáhá ochrany svého vlastnického práva.
Nejvyšší soud pro poměry v této věci také připomíná svůj rozsudek ze dne 16. března 2016, sp. zn. 30 Cdo 4299/2015, v němž zaujal a odůvodnil právní názor, že ve sporu o určení vlastnictví, v němž je řešena otázka absolutní neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti uzavřené mezi A (osobou stiženou duševní poruchou) a B, a dále převodní smlouvy uzavřené mezi B a C, je nezbytné poskytnout zvýšenou ochranu původnímu vlastníkovi A coby osobě (v době převodu) stižené duševní poruchou.
V usnesení ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 2724/2016, dovolací soud zaujal právní názor, že jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu) zavedeném právním institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí vyložil příslušné znaky jeho skutkové podstaty, jehož součástí je i posouzení, zda v souvislosti s předmětným právním úkonem nedošlo k trestněprávnímu jednání ze strany prvního nabyvatele (Ústavní soud se sice v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 výslovně zmiňuje o podvodném jednání, jež zpravidla bude znemožňovat průchod principu ochrany dobré víry dalšího nabyvatele, avšak z kontextu tohoto nálezu je zřejmé, že při řešení otázky „nemo plus iuris“ je rozhodující soud při zvažování dobré víry nabyvatele povinen přihlédnout ke každému trestněprávnímu jednání prvního nabyvatele, které se vztahuje k proběhnuvší majetkové transakci), pak pokud v zahájeném řízení o určení vlastnického práva k nemovitému majetku vyjde najevo skutečnost, že probíhá trestní řízení, v němž má být řešena otázka trestněprávního jednání osob v souvislosti s uvedenou majetkovou transakcí, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v oné civilní věci, pak je tu jednoznačně důvod k přerušení předmětného civilního řízení ve smyslu §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Jakkoliv dovolací soud reflektuje pohled obou soudů na okolnosti, za kterých žalobkyně uzavřela se zůstavitelem Ing. J. B. (dne 9. dubna 2008) darovací smlouvu, na základě které Ing. J. B. daroval žalobkyni (své přítelkyni) předmětnou bytovou jednotku, ač v uvedenou dobu nebyl (pro svou duševní poruchu) způsobilý k takovému právnímu úkonu a ač žalobkyni v době uzavírání této smlouvy nedostatek způsobilosti zůstavitele k tomuto právnímu úkonu musel být znám, jsou pro rozsouzení v dané věci zásadně významné následující okolnosti:
a) podle zjištění soudu prvního stupně (učiněného z rozsudku téhož soudu ve věci sp. zn. 28 C 372/2010) „žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli Ing. J. B., zemř. 21. 5. 2010. Právním důvodem je závěť ze dne 16. 11. 2004 ve formě notářského zápisu č. Z 596/2004. Předmětem dědictví mají být nemovitosti uvedené ve výroku II. rozsudku (tj. předmětná bytová jednotka); jak se ovšem podává z posledně označeného rozsudku, uvedený soud v právní věci o určení dědiců, s ohledem na zůstavitelem učiněnou závěť ze dne 16. listopadu 2004, určil, že „žalobci ad A) Prof. Ing. Z. P., ad B) Ing. D. M., ad C) MUDr. M. Ž., ad D) Ing. B. B., ad E) Ing. J. B., ad F) E. V., ad G) Ing. M. K., ad H) J. J., jsou dědici po zůstaviteli Ing. J. B., zemřelém dne 21. 5. 2010“ , tedy určil dědičkou ze závěti nejen žalobkyni, nýbrž i další osoby; v takovém případě (vycházel-li by soud prvního stupně, resp. odvolací soud z takového zjištění) by ovšem bylo nezbytné reflektovat v judikatuře dovolacího soudu ustálený právní názor, že účastníky řízení o tom, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem nemovitosti, musejí být známí dědicové; pokud účastníky nejsou, pak takové rozhodnutí neodstraní stav právní nejistoty v právním vztahu a nemůže být spolehlivým základem pro projednání věci v dědickém řízení, přičemž nechtějí-li dědicové vystupovat na straně žalující, nezbývá žalobci, než aby je označil v žalobě za žalované (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012, nebo ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 3357/2013);
b) platnost závěti ad a) zpochybněna nebyla;
c) žalobkyně se jako dědička ze závěti žalobou domáhá určení, že předmětná bytová jednotka byla ke dni (21. května 2010) smrti zůstavitele v jeho vlastnictví;
d) žalobkyně, ač podle zjištění obou soudů věděla, že zůstavitel byl pro svou duševní poruchu právně nezpůsobilý, uzavřela s ním jako s dárcem dne 9. dubna 2008 darovací smlouvu, na základě které jí měla být darována předmětná bytová jednotka;
e) podle zjištění soudu prvního stupně „zůstavitel byl v roce 2009, v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 50 Nc 1001/2009, zbaven způsobilosti k právním úkonům s účinky k roku 2006“ ;
e) podle zjištění soudu prvního stupně (odvolacího soudu) žalobkyně v důsledně trestně právní činnosti JUDr. M. S. a Š. K. darovala (na základě darovací smlouvy ze dne 11. června 2010) předmětnou bytovou jednotku Š. K., která jí krátce poté (dne 6. října 2010) na základě kupní smlouvy prodala žalovaným za kupní cenu 4.100.000 Kč.
Dovolací soud předně nesdílí právní názor odvolacího soudu (obou soudů), že okolnost trestně právního jednání JUDr. M. S. a Š. K. „je pro posouzení věci bezvýznamná...protože již jejich první převod ze zůstavitele (roz. ze zůstavitele na žalobkyni) byl neplatný.“ Předně dovolatelka již v době uzavření předmětné darovací smlouvy byla po zůstaviteli závětní dědičkou, přičemž bez důsledného objasnění všech okolností případu, nelze ze samotné skutečnosti, že žalobkyně – ač byla závětní dědičkou – se nechala od zůstavitele (v době, kdy musela vědět, že je zůstavitel stižen duševní poruchou, pro kterou není schopen činit platné právní úkony) obdarovat předmětnou bytovou jednotkou, činit závěr, že toto jednání žalobkyně oslabuje její pozici domáhat určení, že předmětná bytová jednotka byla v době smrti zůstavitele Ing. J. B. v jeho vlastnictví.
Je třeba si také uvědomit, že primárně v této věci nejde (ani objektivně – bez projednání dědického řízení – by jít nemohlo; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, usnesení téhož soudu ze dne 10. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 335/2010, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3368/2010) o určení vlastnictví žalobkyně k bytové jednotce, nýbrž o určení, že v době smrti zůstavitele Ing. J. B. byla tato bytová jednotka (stále) v jeho vlastnictví.
I kdyby tedy sama žalobkyně měla v dané věci postupovat nepoctivě (zůstává však stále nevysvětlen její motiv, pohnutky, které jí vedly i přes okolnost, že v inkriminovanou dobu byla závětní dědičkou po uvedeném zůstaviteli, přesto přistoupila k uzavření předmětné darovací smlouvy), závěry, které učinily oba soudy, by byly uplatnitelné v situaci, pokud by se sama žalobkyně domáhala určení svého vlastnictví k této bytové jednotce. Jestliže tomu tak není, neboť žaloba směřuje k vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že Ing. J. B. byl v době své smrti výlučným vlastníkem této bytové jednotky, pak sama okolnost, že dané řízení zaktivizovala žalobkyně coby závětní dědička, resp. dosud soudy nebylo zohledněno, zda tak žalobkyně učinila jako jeden ze závětních dědiců, s přihlédnutím k tomu, že výsledky dědického řízení po zůstaviteli nelze presumovat, nemůže sehrávat natolik relevantní roli z hlediska posuzování otázky „nemo plus iuris“ ve vztahu k žalovaným. Podstatné totiž je, že předmětem řízení je určení, že uvedený nemovitý majetek byl v době smrti ve vlastnictví zůstavitele.
Jak je zřejmé z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku (jakož i z rozsudku soudu prvního stupně), odvolací soud sice při rozhodování zčásti reflektoval nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, avšak nezabýval se zcela důsledně posouzením těch právně rozhodných skutečností, při jejich osvědčení budou splněny podmínky pro aplikaci skutkové podstaty nabytí nemovitosti od nevlastníka ve smyslu předmětného nálezu Ústavního soudu, resp. bude nezbytné poskytnout ochranu původnímu vlastníkovi předmětné nemovitosti.
Především při rozhodování byla zcela pominuta okolnost zjištěného trestně právního jednání předmětných osob vůči žalobkyni a dosavadní nevyjasněnost případně dalších okolností, které se mohou podávat z předmětného trestního spisu, a to i z hlediska chování žalovaných a informací, s nimiž v inkriminovanou dobu disponovali, na což ostatně upozorňuje dovolatelka ve svém dovolání. Oba soudy sice na některé okolnosti ve vztahu k již dříve uplatněným námitkám dovolatelky ve svých rozhodnutích - s přihlédnutím k obsahu onoho trestního spisu - reagují, leč (především z prvostupňového) z odůvodnění jejich rozhodnutí nelze dost dobře prameny, z nichž ty které dílčí závěry či hodnocení (místy opisy) soudy činily, vysledovat, takže vlastně nelze dost dobře ani v dovolacím řízení posoudit logiku jejich uvažování při hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř., což jde na vrub správnosti (úplnosti) právně významných skutečností, které bylo nezbytné – s ohledem na žalobní tvrzení a další okolnosti, které žalobkyně v řízení namítala - zjistit pro následné právní posouzení věci, případně z hlediska zákonu odpovídajícího vypořádání se s takto uplatněnými námitkami dovolatelky.
Jestliže tedy Ústavní soud shora označeným nálezem vyložil znaky skutkové podstaty nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele (nejen) v zápis v katastru nemovitostí, je bezpodmínečně nezbytné, aby rozhodující soud při řešení této otázky důsledně vycházel z posouzení těchto jednotlivých znaků uvedené skutkové podstaty, což předpokládá soustředění k tomu potřebných zásadně významných skutkových zjištění, aby bylo možné finálně posoudit, zda v posuzovaném případě došlo k nabytí předmětné nemovitosti dobrověrným nabyvatelem od nevlastníka či nikoliv. Takto ovšem odvolací soud (resp. oba soudy) nepostupoval(y).
Z vyložených důvodů Nejvyššímu soudu nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušit. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v dotčeném rozsahu (tj. vyjma výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž nebyla připuštěna změna žaloby) i rozsudek soudu prvního stupně, jakož i ve výroku shora označené usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, jež je na zrušovaném prvoinstančním (meritorním) rozhodnutí závislé (§243e odst. 2 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně se pak v dalším svém rozhodnutí neopomene důsledně vypořádat s těmi námitkami dovolatelky, které tímto rozhodnutím dovolacího soudu nebyly konzumovány. Zohlední také, že právní otázka aplikace ustanovení části první hlavy I zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, byla Nejvyšším soudem vyřešena v jeho rozsudku ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2016. V tomto rozhodnutí dovolací soud vyložil, že přechodné ustanovení §3030 o. z. (stanovící, že „I na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.“ ) nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Neopomene též se zabývat otázkou, zda v daném případě (s ohledem na učiněná skutková zjištění) jsou uplatnitelné závěry vyplývající z již shora připomenutých rozhodnutí dovolacího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 585/2012, nebo sp. zn. 30 Cdo 3357/2013.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. května 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu