ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1245.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 1245/2017-241
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně MD Factoring, a. s. „v likvidaci“ , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, identifikační číslo osoby 47677881, zastoupené Mgr. Markem Indrou, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 361/16, proti žalovaným 1) DETRANGE Stock a. s. , se sídlem v Praze 1, Petrská 1426/1, identifikační číslo osoby 24142824, zastoupené Mgr. Michalem Hanšpachem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, 2) Tarling Financial Consulting Limited , se sídlem v Londýně, Ascot House, 2 Woodberry Grove, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 05939982, zastoupené JUDr. Liborem Konečným, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 1007/14 a 3) BESARONE s. r. o. , se sídlem v Lukavici 21, identifikační číslo osoby 28957750, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 113/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2016, č. j. 12 Co 370/2016-176, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 916 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 22. 8. 2016, č. j. 42 C 113/2014-158, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalobkyni zaplatit žalované 1) částku 77 320 Kč na náhradu nákladů řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné, navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně pro nedůvodnost zamítnout, a požaduje náhradu nákladů dovolacího řízení.
Z obchodního rejstříku Nejvyšší soud zjistil, že v průběhu dovolacího řízení žalobkyně změnila ke dni 31. 7. 2017 svou firmu z NLB Factoring, a. s. „v likvidaci“ na MD Factoring, a. s. „v likvidaci“. Nejvyšší soud k této změně přihlédl při označení žalobkyně v záhlaví rozhodnutí.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka v úvodu svého dovolání vymezuje přípustnost dovolání tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“. Takové vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že u každé z otázek může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, které je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
Přípustnost dovolání není způsobilá založit námitka dovolatelky, že není důvod k separaci nákladů řízení, neboť náklady žalované 1) nebyly vynaloženy zbytečně. Současná právní úprava dovolacího řízení předpokládá, že dovolací soud se bude při posouzení přípustnosti dovolání zabývat právní otázkou, kterou dovolatel konkrétně vymezí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, usnesení téhož soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2757/2006, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 23/2003). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě vymezena a není zjistitelná ani z obsahu dovolání, nesplňuje dovolání náležitosti stanovené v §241a odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či usnesení ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008). Je zjevné, že dovolatelčina rozsáhlá polemika se závěry odvolacího soudu výše uvedeným požadavkům nevyhovuje. Dovolatelka oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. ani neuvedla, který předpoklad přípustnosti dovolání v této části uplatňuje. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.
Dovolatelka nesouhlasí s výší nákladů řízení, jež má uhradit žalované 1), a tvrdí, že v dosavadní soudní praxi dovolacího soudu nebyla řešena otázka stanovení výše náhrady nákladů v řízeních o určení vlastnického práva k pohledávce. Dovolací soud se k projednávané problematice již opakovaně vyjadřoval, byť zejména pro poměry sporů o určení vlastnického práva k nemovitostem. Dospěl k závěru, že primárně je nutné vycházet z ustanovení §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, podle kterého není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu cena věci v době započetí úkonu právní služby. Teprve tehdy, nelze-li hodnotu věci vyjádřit v penězích, nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, je nezbytné za tarifní hodnotu věci považovat fixní tarifní hodnotu podle ustanovení §9 advokátního tarifu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1021/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2648/2015, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy číslo 4, ročník 2016, str. 118). Použití ustanovení §9 odst. 1 advokátního tarifu je tak možné pouze tehdy, pokud nelze zjistit hodnotu věci, která je předmětem sporu, nebo ji lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 36/2016). Jde již o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a odvolací soud se při určení výše nákladů řízení od této rozhodovací praxe neodchýlil, jestliže tarifní hodnotu pro výpočet nákladů řízení v řízení o určení vlastnického práva k pohledávce stanovil podle hodnoty pohledávky, jež nebyla mezi stranami sporná. Pro úplnost lze uvést, že k tomuto závěru se přihlásil i Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí, v nichž uvedl, že pokud je věc nebo plnění, které je předmětem daného právního úkonu, penězi ocenitelné, pak se částka uvedená v ustanovení §9 advokátního tarifu za tarifní hodnotu nepovažuje [srov. nález ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 598/2000, na nějž správně odkazuje žalovaná 1) ve svém vyjádření k dovolání, a dále např. nález ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 712/01].
Ačkoli dovolatelka v úvodu dovolání vymezuje přípustnost tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále žádnou takovou otázku nepředkládá a ani neodkazuje na žádná rozhodnutí dovolacího soudu, z nichž by vyplývala ustálená rozhodovací praxe, od které se měl odvolací soud odchýlit. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Namítá-li dovolatelka, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, když ji nepoučil o separaci nákladů poté, co na jednání dne 15. 6. 2016 navrhla přistoupení další účastnice na straně žalovaných, přehlíží, že dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu. Z uvedeného vyplývá, že k dovolací argumentaci týkající se (ne)správnosti závěrů a postupu soudu prvního stupně nelze přihlížet.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat jeho výkonu.
V Brně dne 28. 8. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu