ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2404.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 2404/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně VODÁREK TRANSPORT s. r. o. , se sídlem v Tečovicích 121, Zlín, PSČ 763 02, identifikační číslo osoby 26910748, zastoupené Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Vladislavova 1390/17, proti žalované Česká pojišťovna a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Pod křížkem 428/4, o zaplacení částky 235 710 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 68/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012, č. j. 58 Co 408/2012-70, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 3. 2013, č. j. 58 Co 408/2012-81, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012, č. j. 58 Co 408/2012-70, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 3. 2013, č. j. 58 Co 408/2012-81, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 3. 2012, č. j. 15 C 68/2010-32, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 14. 3. 2012, č. j. 15 C 68/2010-32, zamítl žalobu na zaplacení částky 235 710 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalobkyní a žalovanou pojišťovnou byla dne 11. 12. 2006 uzavřena pojistná smlouva o havarijním pojištění, jíž bylo pojištěno nákladní vozidlo Mercedes Benz Atego 1328 L ve vlastnictví leasingové společnosti na částku 1 964 160 Kč s 10% spoluúčastí na škodě a vinkulací pojistného plnění ve prospěch vlastníka vozidla, tj. leasingové společnosti. Dne 21. 3. 2008 došlo k poškození pojištěného vozidla při dopravní nehodě, žalovaná provedla likvidaci pojistné události jako tzv. totální škody a po odečtení hodnoty vraku vozidla a sjednané spoluúčasti poukázala dne 7. 5. 2008 na účet leasingové společnosti částku 901 890 Kč, o čemž žalobkyni informovala dopisem ze dne 5. 5. 2008. Leasingová smlouva byla ukončena dne 30. 4. 2008 z důvodu totální škody na vozidle, veškeré závazky ze smlouvy byly na základě uznání závazku a dohody o splácení uznaného závazku žalobkyní uhrazeny dne 10. 11. 2008 a vystavením faktury č. 281000521 ze dne 13. 5. 2008 přešlo na žalobkyni vlastnické právo k vraku vozidla. Leasingová společnost dne 17. 4. 2009 žalobkyni „potvrdila, že v případě přehodnocení Českou pojišťovnou výpočtu likvidace škodní události a nároku na dovyplacení mimořádného pojistného plnění, postupuje tento nárok žalobkyni, na jejíž účet by mimořádné pojistné plnění bylo také vyplaceno“.
Soud prvního stupně dovodil, že k uplatnění nároku na pojistné plnění z pojistné smlouvy na základě pojistné události ze dne 21. 3. 2008 není žalobkyně aktivně legitimována. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 78/2001 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz ), argumentoval, že za škodu způsobenou na pronajatém vozidle ve vlastnictví leasingové společnosti odpovídá škůdce vlastníkovi, nikoliv leasingovému nájemci. Nositelem tvrzeného nároku vůči škůdci, resp. přímého nároku vůči žalované pojišťovně je leasingová společnost jako vlastník vozidla v době pojistné události. Soud prvního stupně shledal rovněž podstatným, že žalobkyně před uplatněním nároku proti žalované vozidlo od leasingové společnosti odkoupila, a to ve stavu, v němž se nacházelo, bez uplatnění jakýchkoliv nároků vůči leasingové společnosti souvisejících se stavem vozidla, přitom to byla leasingová společnost, která byla z pojistného vztahu na základě vinkulační doložky oprávněna převzít pojistné plnění od žalované a případně se i domáhat nároků dalších či dodatečných souvisejících s pojistnou událostí, pokud jí žalovaná plnila nedostatečně. Pokud tedy leasingová společnost žalovanou k doplacení pojistného plnění nevyzvala, nelze tuto její pasivitu klást k tíži žalované.
Soud prvního stupně odmítl argumentaci, jíž žalobkyně dovozovala svou aktivní legitimaci z prohlášení leasingové společnosti ze dne 17. 4. 2009. Uvedl, že pokud by šlo o platné postoupení budoucí pohledávky s odkládací podmínkou „váznoucí“ na vznik budoucí pohledávky ve smyslu §524 a násl. obč. zák. (jde o zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník zrušený ke dni 1. 1. 2014, dále jen „obč. zák.“), pak v tomto případě k „tomuto“ dosud nedošlo, neboť dle jazykového výkladu ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák. je vznik budoucí pohledávky vázán na přehodnocení výpočtu likvidace škodní události žalovanou a nároku na „dovyplacení“ mimořádného pojistného plnění, splnění odkládací podmínky je tedy ponecháno na vůli žalované v souvislosti s jejím pozdějším přehodnocením výpočtu likvidace pojistné události a vznikem nároku na „dovyplacení“ mimořádného pojistného plnění. Žalovaná však po dni 17. 4. 2009 výpočet likvidace pojistné události nijak nepřehodnotila, proto žalobkyni nevznikl ani nárok na „dovyplacení“ mimořádného pojistného plnění. Revizi postupu stanovení obecné ceny vozidla sice provedla, avšak ještě před uvedeným prohlášením leasingové společnosti, na základě dopisu žalobkyně ze dne 10. 10. 2008, a na stanovené ceně setrvala a nerozhodla o mimořádném pojistném plnění. Podle názoru soudu prvního stupně tedy žalobkyně „neprokázala“, že by na ni přešel nárok na výplatu pojistného plnění.
Soud prvního stupně shledal s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 78/2001 nedůvodným též požadavek žalobkyně, aby jí byla žalovaná částka přisouzena z titulu náhrady škody.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zcela se ztotožnil též s jeho právním posouzením věci. Podle jeho mínění se tento soud řídil ustálenou judikatorní praxí, zejména závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 78/2001, vydaným v obdobné věci. Akcentoval, že také on dospěl k názoru, že žalobkyni uplatněný nárok nesvědčí, neboť v době pojistné události byla vlastníkem vozidla leasingová společnost a k likvidaci pojistné události došlo ve prospěch pojistníka, jímž byla leasingová společnost a v jehož prospěch bylo podle pojistné smlouvy pojistné plnění i vinkulováno. Vyjádřil názor, že skutečnosti, které nastaly po pojistné události, konkrétně předčasné ukončení leasingové smlouvy, odkoupení vraku žalobkyní a postoupení případné budoucí pohledávky odvozené od pojistné smlouvy na žalobkyni, na věci nic nemění.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadla žalobkyně dovoláním, v němž co do jeho přípustnosti odkazuje na §237 odst. 1 písm. c) a co do důvodů na §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, namítajíc, že odvolací soud se při řešení právní otázky odchýlil od judikatury dovolacího soudu a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňuje, že svou aktivní legitimaci neodvozuje z prosté koupě předmětu leasingu, nýbrž z listiny, kterou na ni leasingová společnost postoupila veškeré případné pohledávky vyplývající z budoucího přehodnocení škodní události, závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 78/2001 se proto v souzené věci neuplatní. Výklad, podle něhož dokud žalovaná nárok dobrovolně neuzná, postupníkovi pohledávka za ní nevznikne, má za nepřijatelně formalistický a nesprávný. Argumentuje, že při obvyklém běhu věcí je krajně nepravděpodobné, že by leasingová společnost postupovala leasingovému nájemci spornou pohledávku z pojistné smlouvy pouze za podmínky, že pojistitel sám dobrovolně poskytne plnění, respektive že by chtěla vyloučit možnost soudního uplatnění nároku na „dolikvidaci“ pojistné události postupníkem a tuto možnost si ponechat pro sebe. Dovolatelka poukazuje na skutečnost, že za stavu, kdy veškeré nároky leasingové společnosti byly uspokojeny v rámci vypořádání předčasně ukončené leasingové smlouvy, leasingová společnost sama nemá zájem domáhat se doplatku pojistného plnění. Podle jejího přesvědčení sporná pohledávka existovala již v době jejího postoupení, smlouva o postoupení pohledávky ze dne 17. 4. 2009 je platná a účinná a leasingová společnost v ní pouze deklarovala, že pokud žalovaná v budoucnu přehodnotí své dosavadní stanovisko, má plnění poukázat ve prospěch dovolatelky.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybňuje jeho přípustnost, majíc za to, že napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. Ztotožňuje se s právním posouzením odvolacího soudu, vyjadřuje mínění, že soudy nižších stupňů nezpochybnily platnost ani účinnost prohlášení ze dne 17. 4. 2009, kterým leasingová společnost postoupila nárok na případné mimořádné pojistné plnění na žalobkyni, a zdůrazňuje, že soudy z tohoto prohlášení pouze dovodily, že v sobě zahrnuje odkládací podmínku váznoucí na vznik budoucí pohledávky, k čemuž v daném případě nedošlo.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v potvrzujícím výroku pod bodem I není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno odvolacím soudem). Dovolání proto může být přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. 12. 2012), tj. tehdy, dospěje-li dovolací soud – jsa při tom vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí zásadně právně významným a tudíž dovolání přípustným, neboť odvolací soud se při řešení otázky aktivní věcné legitimace pro uplatnění nároku na zaplacení dlužné části pojistného plnění odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a to ve více ohledech. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že závěr odvolacího soudu, podle něhož nelze žalovanou částku přisoudit z titulu nároku na náhradu škody, dovolatelka nezpochybnila, tento závěr tedy dovolacímu přezkumu otevřen není a Nejvyšší soud se jím tudíž v žádném ohledu nezabývá.
Podle §2 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „ZPS“), pojistná smlouva je smlouvou o finančních službách, ve které se pojistitel zavazuje v případě vzniku nahodilé události poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění a pojistník se zavazuje platit pojistiteli pojistné.
Podle §3 ZPS pro účely tohoto zákona se rozumí b) pojistnou událostí nahodilá skutečnost blíže označená v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním předpisu, na který se pojistná smlouva odvolává, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění, g) pojistníkem osoba, která s pojistitelem uzavřela pojistnou smlouvu, h) pojištěným osoba, na jejíž život, zdraví, majetek, odpovědnost za škodu nebo jiné hodnoty pojistného zájmu se soukromé pojištění vztahuje, i) oprávněnou osobou osoba, které v důsledku pojistné události vznikne právo na pojistné plnění.
Podle §10 ZPS pojistník může uzavřít pojistnou smlouvu na pojistné riziko pojištěného, který je osobou odlišnou od pojistníka (dále jen "pojištění cizího pojistného rizika") [odstavec 1]. Pojistník je povinen seznámit pojištěného s obsahem pojistné smlouvy týkající se pojištění jeho pojistného rizika (odstavec 2). Právo na pojistné plnění může pojistník uplatnit pouze tehdy, jestliže prokáže splnění povinnosti podle odstavce 2 a jestliže prokáže, že mu byl k přijetí pojistného plnění dán souhlas pojištěného … (odstavec 3).
Podle §11 ZPS pojistnou smlouvu lze uzavřít i ve prospěch třetí osoby. Ustanovení občanského zákoníku o smlouvě ve prospěch třetí osoby se v takovém případě použijí obdobně. Souhlas třetí osoby může být dán i dodatečně při uplatnění práva na pojistné plnění.
Ustanovení §16 ZPS stanoví, že pojistitel je povinen po oznámení události, se kterou je spojen požadavek na plnění z pojištění, bez zbytečného odkladu zahájit šetření nutné ke zjištění jeho rozsahu povinnosti plnit (odstavec 1) Pojistné plnění je splatné do 15 dnů po skončení šetření podle odstavce 1. Šetření je skončeno, jakmile pojistitel sdělí jeho výsledky oprávněné osobě (odstavec 2).
Podle §524 odst. 1 obč. zák. věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.
Podle §526 obč. zák. postoupení pohledávky je povinen postupitel bez zbytečného odkladu oznámit dlužníkovi. Dokud postoupení pohledávky není oznámeno dlužníkovi nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníkovi neprokáže, zprostí se dlužník závazku plněním postupiteli (odstavec 1). Oznámí-li dlužníku postoupení pohledávky postupitel, není dlužník oprávněn se dožadovat prokázání smlouvy o postoupení (odstavec 2).
Ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. stanoví, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Podle §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k l. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věci (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
V prvé řadě je třeba přitakat dovolatelce, že závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 78/2001, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 1514, se na souzenou věc nevztahují, byť z jiného než jí označeného důvodu. V tam souzeném případě žalobce, jenž v době, kdy došlo k poškození vozu, nebyl jeho vlastníkem, nýbrž leasingovým nájemcem, uplatnil nárok na náhradu škody proti škůdci a svou majetkovou újmu spatřoval v rozdílu mezi hodnotou pronajatého vozu ke dni nehody a hodnotou zbytků vozu, jež převzal po nehodě. Nejvyšší soud dovodil, že poškozením vozu v důsledku škodné události došlo ke snížení majetkového stavu vlastníka vozu, nikoli nájemce, na čemž nemůže nic změnit ani okolnost, jakým způsobem vlastník následně s poškozenou věcí naložil, tedy zda nájemce převzal poškozený vůz od vlastníka. V souzené věci se žalobkyně domáhá po pojistiteli zaplacení pojistného plnění (jeho doplatku) sjednaného v pojistné smlouvě. Pro posouzení věcné legitimace osoby, která uplatňuje nárok na pojistné plnění ze soukromého pojištění, je rozhodná především pojistná smlouva, která musí vždy obsahovat určení oprávněné osoby (srov. §4 ZPS), tedy právě té osoby, které v důsledku pojistné události vznikne právo na pojistné plnění [§3 písm. i) ZPS], popřípadě též obsah vinkulace pojistného plnění, byla-li sjednána. Otázkou, kdo je v souzené věci podle pojistné smlouvy oprávněnou osobou, se však odvolací soud nezabýval a otázku, kdo je pojistníkem, posoudil chybně. Zcela jistě jím není leasingová společnost, nýbrž právě žalobkyně, neboť podle zjištění soudů nižších stupňů to byla ona, kdo uzavřel pojistnou smlouvu s pojistitelem [srov. §2 a §3 písm. g) ZPS]. Protože leasingová společnost byla v době uzavření pojistné smlouvy vlastníkem věci, na niž se pojištění vztahovalo, byla v postavení pojištěného [§3 písm. h) ZPS]. Dosavadní skutková zjištění nasvědčují tomu, že oprávněnou osobou (osobou, které v důsledku pojistné události vznikne právo na pojistné plnění) by neměla být leasingová společnost (že pojistná smlouva nebyla uzavřena v její prospěch podle §11 ZPS), nýbrž právě žalobkyně; kdyby totiž byla oprávněnou osobou leasingová společnost, neměla by vinkulace pojistného plnění v její prospěch smysl.
Jestliže je pojistník též oprávněnou osobou, ale není pojištěným, protože nesplňuje kritéria vymezená v §3 písm. h) ZPS, jde o případ pojištění cizího pojistného rizika podle §10 ZPS.
Odvolací soud založil svůj závěr o absenci aktivní věcné legitimace dovolatelky též na argumentu, že pojistné plnění bylo vinkulováno ve prospěch leasingové společnosti, aniž však učinil skutkové zjištění, co bylo obsahem sjednané vinkulace, a posoudil z ní vyplývající práva a povinnosti. Vinkulace je institutem, který náš právní řád nezakotvuje ani v rámci úpravy pojistné smlouvy, ani v obecné rovině (tento pojem zná jen úprava smlouvy o vkladu obsažená v §780 odst. 2 obč. zák.), jde tedy o institut innominátní, jehož obsahem mohou být ujednání různé povahy, např. i jen vázanost výplaty pojistného plnění oprávněné osobě na splnění určité podmínky, zejména na souhlas věřitele toho účastníka pojištění, který má právo na pojistné plnění (srov. dílo Bohman, L., Dryjová, L. a Vawerková, M. Zákon o pojistné smlouvě. Komentář. Praha : Linde Praha a. s.– Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2004, s. 272). V souzené věci právě jen o takovéto ujednání nepůjde, vzhledem k tomu, že nespornou část pojistného plnění žalovaná vyplatila přímo leasingové společnosti. To ale ještě nemusí znamenat, že oprávněná osoba pozbyla ve prospěch svého věřitele v důsledku sjednané vinkulace aktivní věcnou legitimaci ve sporu o zaplacení pojistného plnění vůči pojistiteli (např. mohl být účet leasingové společnosti sjednán jako platební místo, na něž má být oprávněné osobě vyplaceno pojistné plnění).
Dovolatelka má pravdu též v tom, že soudy nižších stupňů při posouzení obsahu listiny vystavené leasingovým pronajímatelem dne 17. 4. 2009 nepostupovaly v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, zjišťuje se jeho obsah za použití interpretačních pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 odst. 2 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně též v §266 obch. zák. (srov. např. rozsudky ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4637/2009, ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2485/2011, ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1185/2012).
K postupu při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu jeho výkladem pak Nejvyšší soud vysvětlil, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např. rozsudek ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386). Ústavní soud pak zdůrazňuje (v rovině ústavně právní), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
O obsahu listiny vystavené leasingovým pronajímatelem dne 17. 4. 2009 (zda jde o projev vůle směřující ke způsobení právních důsledků, a pokud ano, jakých, srov. §34 obč. zák.) v souzené věci pochybnosti rozhodně byly, a to nejen z hlediska subjektivního, vzhledem k významu, který mu přisuzovala dovolatelka, nýbrž též v rovině objektivní, neboť samotná dikce textu nutně otevírá otázku, zda se jedná skutečně o záměr či jen o nekvalifikovaně, nešťastně zvolenou formulaci. Soud prvního stupně však citované judikatorní závěry zcela opomenul a spolehl se, jak výslovně deklaroval, toliko na samotné jazykové vyjádření. Odvolací soud pak, přes výslovnou námitku uplatněnou v odvolání, pochybení soudu prvního stupně nenapravil a výkladem obsahu listiny se vůbec nezabýval.
Odvolací soud tak zřejmě učinil na základě úvahy prezentované v jeho rozhodnutí, jíž události, k nimž došlo až po pojistné události, popřípadě též po její likvidaci ve prospěch leasingové společnosti, vyhodnotil jako právně nevýznamné, včetně toho, že mělo dojít k postoupení pohledávky z titulu práva na pojistné plnění. Mínil-li to skutečně tak, jak to vyjádřil, pak se zásadně mýlí. Jestliže Nejvyšší soud ve své judikatuře dovozuje, že předmětem postoupení může být i pohledávka budoucí, tj. taková, která v době uzavření postupní smlouvy ještě neexistuje a má vzniknout teprve v budoucnu (srov. např. rozsudek ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4658/2009), pak tím spíše může být postoupena i pohledávka, která již vznikla, a to bez zřetele na to, zda jde o pohledávku spornou, takovou, jejíž existenci dlužník popírá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3867/2007).
Je nezbytné si přitom uvědomit, a též v tomto ohledu odvolací soud chybuje, že právo na pojistné plnění vzniká z pojistné události (srov. §2 a §3 ZPS), jsou-li splněny zákonem stanovené či v pojistné smlouvě stanovené předpoklady, tedy objektivně, zcela nezávisle na vůli pojistitele, na tom, zda „rozhodne“ tak či onak, tj. slovy zákona na tom, s jakým výsledkem ukončí šetření provedené podle §16 odst. 1 ZPS.
Též k této otázce se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již vyjadřoval. Ve věci, v níž rozhodoval usnesením ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4768/2009, mu byla dovoláním předložena právě otázka, zda právo na pojistné plnění vzniká již tím, že nastanou skutečnosti sjednané v pojistné smlouvě, nebo až poté, co pojišťovna sama rozhodne, že tyto podmínky nastaly (tedy co ukončí pojistné šetření s výsledkem, že nahlášená škodná událost je událostí pojistnou, a co zjistí výši pojistného plnění). Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem, podle něhož právo na pojistné plnění vzniká, nastane-li pojistná událost, přičemž dodal, že je ostatně zcela nepřijatelné z hlediska zásad, na nichž stojí soukromé právo v právním státě, a vedlo by v praktickém životě k absurdním důsledkům, aby vznik závazku byl vázán na to, zda sám dlužník usoudí, že byly splněny předpoklady stanovené pro jeho vznik. Vysvětlil, že skončení šetření pojistitele nutného ke zjištění rozsahu jeho povinnosti plnit podle §16 odst. 1 ZPS je právní skutečností, s níž se pojí nikoliv vznik závazku k pojistnému plnění, nýbrž (jak vyplývá z §16 odst. 2 věty první ZPS) jeho splatnost.
Jestliže tedy z pojistné události vzniklo právo na výplatu pojistného plnění v částce vyšší, než kterou pojistitel shledal cestou provedeného šetření odpovídající a kterou vyplatil, pak v části, která nezanikla splněním, nejde o pohledávku budoucí, která vznikne teprve až pojistitel „přehodnotí výpočet likvidace škodní události“ a za předpokladu, že tak vůbec učiní, a nejde tu o jakýsi „nárok na dovyplacení mimořádného pojistného plnění“, nýbrž jde o existentní nárok na zaplacení dlužné části „řádného“ pojistného plnění.
Též tyto skutečnosti bude třeba mít na zřeteli při zjišťování skutečné vůle vyjádřené v „potvrzení“ vystaveném leasingovou společností dne 17. 4. 2009. Nejvyšší soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že výklad právních úkonů musí být rozumný a spravedlivý [srov. např. rozsudek ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. 32 Cdo 661/2008, uveřejněný v Souboru pod číslem C 7381, a již shora citovaný rozsudek ze dne 23. 11.2010, sp. zn. 32 Cdo 4637/2009), a že je třeba vycházet z předpokladu, že strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (srov. např. rozsudky ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013), výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. např. rozsudky ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2864/2012, a ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1386/2013). Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (srov. např. nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11, uveřejněný pod číslem 1/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
V souzené věci bylo zjištěno, že zmiňované potvrzení bylo vystaveno poté, co byl dne 12. 5. 2008 vypracován znalecký posudek, podle něhož byla obvyklá cena vozidla před nehodou 1 390 000 Kč a po nehodě 126 000 Kč, a co žalovaná na základě požadavku dovolatelky ze dne 10. 10. 2008 provedla revizi stanovení obvyklé ceny a na stanovené ceně setrvala. Otevírá se tu tedy otázka, jíž se soudy nižších stupňů zabývat opomněly, zda se zřetelem na shora uvedené principy obstojí takový výklad, podle něhož bylo vůlí smluvních stran postoupit pohledávku, jejíž existenci dlužník kategoricky popřel, pod podmínkou, že ji dlužník uzná.
Soudy nižších stupňů se však uspokojivě nevypořádaly ani s otázkou samotné právní povahy „potvrzení“ leasingového pronajímatele, kterou jak dovolatelka, tak i žalovaná vnímají jako platně uzavřenou smlouvu o postoupení pohledávky. Smlouva o postoupení pohledávky totiž musí být pod sankcí neplatnosti uzavřena v písemné formě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 899/2004, a důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1433/2006, uveřejněného pod číslem 27/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž písemná forma právního úkonu předpokládá existenci dvou náležitostí, a to písemnosti a podpisu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1230/2007, uveřejněný v Souboru pod číslem C 6992, a dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1593/2012). Podle fotokopie písemnosti ze dne 17. 4. 2009, pořízené zřejmě na hlavičkovém papíře leasingové společnosti, je v jejím záhlaví sice označena vedle leasingové společnosti též žalovaná, pod textem je však vypsána a razítkem vyznačena jen firma leasingové společnosti, opatřená dvěma nečitelnými podpisy. Bude proto třeba vyhodnotit, zda se podle okolností nejedná o jednostranný právní úkon, zejména o oznámení postupitele dlužníkovi, že pohledávku postoupil postupníkovi, ve smyslu §526 obč. zák., s důsledky popsanými v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, uveřejněném pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, což by přicházelo v úvahu, byla-li leasingová společnost oprávněnou osobou, či o tzv. devinkulaci (o zrušení, uvolnění vinkulace), oč by mohlo jít v případě, že oprávněnou osobou byla dovolatelka.
Nezbývá než uzavřít, že právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku o věci samé, je z uvedených důvodů neúplné a tudíž nesprávné a uplatněný dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn. Nejvyšší soud je proto, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. v tomto výroku zrušil, spolu se závislým výrokem o nákladech řízení [§242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil podle §243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 6. 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu