ECLI:CZ:NS:2017:33.CDO.1673.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 1673/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Mgr. E. V. , zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody 77/12, proti žalovaným 1) J. N. , a 2) J. N. , zastoupeným JUDr. Radkem Coufalem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 693/5a, o zaplacení 3.602.906,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 6 C 75/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2015, č. j. 28 Co 6/2014-978, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 16. května 2013, č. j. 6 C 75/2002-875, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku 3.602.906,20 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.) a co do částky 1.360.219,10 Kč se specifikovanými úroky z prodlení vůči němu žalobu zamítl (výrok II.). Dále zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení 4.963.125,30 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výroky IV. a V.) a státu (výroky VI. a VII.).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. září 2015, č. j. 28 Co 6/2014-978, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. tak, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku 3.602.906,20 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 6,5 % ročně od 26. 2. 2002 do zaplacení (výrok I.), ve výroku II. a ve výroku III. co do částky 1.360.219,10 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky III. a VI.) a o nákladech řízení státu (výroky IV. a V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu - s výjimkou výroku II. - podali žalovaní dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaní v prvé řadě zpochybnili závěr, jímž odvolací soud nepřisvědčil jejich názoru, že žalobce není ve sporu věcně aktivně legitimován; svou argumentaci založili na třech různých námitkách, jimiž prosazují, že
a) společnost Vybstav – Vybíral s.r.o. postoupila žalobci neexistující pohledávku za nimi
b) smlouva o postoupení pohledávky je neplatná pro neurčité vymezení postupované pohledávky (pohledávky, které jsou ve smlouvě uvedeny, nejsou pohledávkami, které by se vztahovaly k provedení díla /resp. neodpovídají nedoplatku ceny díla/);
c) oznámení o postoupení pohledávky nemělo náležitosti předvídané judikaturou Nejvyššího soudu a tudíž z něj nelze dovodit, že by je postupitel účinně informoval o postoupení pohledávky žalobci.
Jednotlivé námitky žalovaní podrobně rozvádějí a s odkazy na četná rozhodnutí Nejvyššího soudu dovozují, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolací námitka, že postupovaná pohledávka nevznikla (neexistuje), je založena na vlastní skutkové verzi žalovaných. Oproti odvolacímu soudu žalovaní prosazují, že smlouvou o postoupení pohledávky nebyla postupována pohledávka z titulu nedoplatku ceny díla z ústně uzavřené smlouvy o dílo, nýbrž pohledávky z faktur, které nesouvisely s prováděným dílem, z nichž postupiteli žádná pohledávka nevznikla (a nemohla tudíž vzniknout ani postupníkovi - žalobci). Žalovaní v této souvislosti podrobně předestírají obsah a náležitosti předmětných faktur a namítají, že jim nebyly řádně doručeny. Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Argumentují-li žalovaní v tomto směru nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že vyšel-li by odvolací soud ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z jejich skutkové verze, že částky uvedené ve smlouvě o postoupení pohledávky nesouvisejí s prováděným dílem), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalobce není věcně aktivně legitimován k uplatnění práva na zaplacení žalované částky. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Závěry dovozené Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3599/2012, kterého se žalovaní dovolávají na podporu zmíněné námitky, nelze na nyní posuzovanou věc vztáhnout pro její skutkovou odlišnost.
Zpochybňují-li žalovaní při prosazování svého názoru, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatná „ pro neurčitost a nesrozumitelnost “, správnost postupu soudu prvního stupně, jemuž vytýkají, že zatížil řízení vadou, jestliže se platností smlouvy o postoupení pohledávky nezabýval z úřední povinnosti, jak přikazuje Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 5073/2014, přehlížejí, že dovolací řízení neslouží k přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně (§236 odst. 1 o. s. ř.). Výhrady proti závěru odvolacího soudu, že smlouva o postoupení pohledávky, je platným právním úkonem, podpořené odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005, a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 654/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 110/2006 a 78/2006, jsou při konfrontaci s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nedůvodné. Již v rozsudku ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 2306/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 58/2001, Nejvyšší soud, vysvětlil, že k obligatorním obsahovým náležitostem smlouvy o postoupení pohledávky vedle vlastního označení účastníků (postupitele a postupníka) patří identifikace postupované pohledávky, která musí zahrnovat řádné označení postupitelova dlužníka a popis pohledávky co do její výše a skutečností, na nichž se zakládá. Postupovaná pohledávka musí být identifikována dostatečně určitě tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou postupitele za stejným dlužníkem a aby mezi smluvními stranami nevznikaly pochybnosti o tom, jaká pohledávka, jak a kdy byla postoupena (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 523/2005). Co do úvahy o /ne/určitosti postupní smlouvy pak Nejvyšší soud uvedl, že právní teorií i soudní praxí vznášený (a Nejvyšším soudem sdílený) požadavek, aby v písemné postupní smlouvě byla jednoznačně určena převáděná pohledávka, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postoupení, nemusí být vždy (bezvýjimečně) naplněn jen vymezením předmětu plnění, osoby dlužníka, případně právního důvodu plnění. Smyslu dané úpravy se neprotiví, aby nezaměnitelná identifikace postupovaných pohledávek byla provedena i zprostředkovaně, např. právě odkazem na čísla postupitelových faktur s uvedením výše jednotlivých částek. „ Odkazem na jednotlivé faktury v účetnictví postupitele je možné /při dodržení požadavku na obsah faktur/ docílit konečné identifikace dlužníka a povahy plnění, jehož úhrada byla takto fakturována“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 654/2003). Odvolací soud nevybočil z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3106/2008, a ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, a rozsudky ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005, ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo 681/2010, a ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 523/2005), jestliže při zjištěních
- že žalobce se stal věřitelem žalovaných na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 17. 10. 2001, kterou uzavřel se společností Vybstav - Vybíral, spol. s r.o. v likvidaci (se sídlem v Brně, Ivanovicích, Fedrova 371/2, identifikační číslo 607 50 227),
- že ze smlouvy o postoupení pohledávky vyplývá, že pohledávka v celkové výši 5.118.830,- Kč vznikla neuhrazením faktur vystavených původním věřitelem žalovaným v souvislosti s provedením díla - stavebních úprav objektu nacházejícího se na adrese náměstí v B.,
- že jednotlivé faktury jsou ve smlouvě o postoupení specifikovány číslem, datem vystavení a splatnosti a fakturovanou částkou
- a že právní vztah mezi žalovanými a původním věřitelem nebyl podložen písemnou smlouvou o dílo, nýbrž právní předchůdce žalobce prováděl rozsáhlou rekonstrukci objektu žalovaných, na základě ústní smlouvy o dílo, přičemž žalovaní mu průběžně platili na cenu díla požadované částky do okamžiku, než začali zpochybňovat výši a oprávněnost požadovaných průběžných plateb a faktury přestali proplácet
uzavřel, že smlouva o postoupení pohledávek je platným právním úkonem.
Námitky, jimiž žalovaní zpochybňují platnost smlouvy o postoupení pohledávky, jsou založeny na popření oprávněnosti nároku původního věřitele na zaplacení nedoplatku ceny díla, resp. na popření výše takového nároku. Z ustálené judikatury dovolacího soudu nevyplývá, že smlouva o postoupení pohledávky je neplatným právním úkonem, jestliže postupovaná pohledávka nebyla správně vyčíslena. Stane-li se postoupená pohledávka předmětem soudního řízení a dlužník zpochybní její výši, soud se takovou obranou zabývá (zjišťuje, zda dlužník postupiteli postupovanou částku dlužil). Řečeno jinak, byla-li postupovaná pohledávka ve smlouvě o postoupení vymezena dostatečně určitě a nezaměnitelně, pak samotné zjištění, že výše skutečného dluhu se rozchází s údajem ve smlouvě o postoupení pohledávky, nezpůsobuje neplatnost této smlouvy pro neurčitost označení postupované pohledávky.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že původní věřitel jako zhotovitel pro žalované (objednatele) prováděl na základě ústní smlouvy o dílo rekonstrukci konkrétní nemovitosti a že mezi nimi vznikl spor o nedoplatek ceny díla specifikovaný zhotovitelem v jím vystavených fakturách; tento nedoplatek byl určitě a nezaměnitelně učiněn předmětem postupní smlouvy (a je předmětem tohoto soudního řízení). Skutečnost, že žalovaní nesouhlasí s výší nedoplatku ceny díla, není významná z hlediska úvah, zda smlouva o postoupení pohledávky (z titulu nedoplatku ceny díla) je neplatná pro neurčitost, nýbrž je důvodem pro zjišťování skutečné ceny odvedeného díla (resp. přiměřené ceny díla). Výtkami zpochybňujícími zjištění týkající se obsahu a náležitostí faktur uvedených ve smlouvě o postoupení pohledávky (tzn. skutková zjištění) se žalovaní nepřípustně snaží nahradit absentující ujednání o ceně díla a o rozsahu prací prosazením vlastní skutkové verze. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 654/2003, kterého se v této souvislosti dovolávají, žádný striktní požadavek pokud jde o obsah či náležitosti faktur nevyplývá; způsob, jakým jsou faktury ve smlouvě o postoupení pohledávky označeny, nadto uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu konvenuje. Skutkového charakteru jsou i námitky žalovaných, že smlouva o postoupení pohledávky neobsahuje dostatečné údaje ohledně právního vztahu postupitele a dlužníků, např. specifikaci stavby, a že faktury uvedené ve smlouvě o postoupení pohledávky nemají vazbu na (ústní) smlouvu o dílo. Jak již bylo výše uvedeno, skutkové námitky nejsou uplatněním jediného přípustného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Přisvědčit nelze ani námitce žalovaných, že oznámení o postoupení pohledávky je neúčinné, neboť nemá náležitosti předvídané rozsudkem ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 32 Cdo 118/2007, v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k specifikaci postupitele - právnické osoby, resp. tím, kdo je za ni oprávněn jednat a tudíž i oznámit postoupení pohledávky. V posuzovaném případě učinil oznámení o postoupení pohledávky jednatel původního věřitele, který je právnickou osobou. Jeho označení žalovaní nezpochybnili, nejsou však srozuměni s označením postupníka. I kdyby bylo označení postupníka (tj. žalobce) nedostatečné (byl označen jménem, příjmením a akademickým titulem), nelze pominout, že účinky postoupení v tom smyslu, že žalovaní byli povinni poskytnout plnění postupníkovi, by přesto nastaly. Podle §526 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), nastanou účinky postoupení rovněž v okamžiku, kdy postupník prokáže postoupení pohledávky dlužníkovi. V dané věci původní věřitel (postupitel) žalovaným oznámil, že svou pohledávku z titulu nedoplatku ceny rekonstrukce objektu na náměstí Svobody 11, ve výši částek specifikovaných neproplacených faktur „ postoupil na Mgr. E. V., který s nimi bude v této záležitosti nadále jednat“ , a Mgr. E. V., disponující a prokazující se smlouvou o postoupení pohledávky, následně vstoupil s žalovanými v jednání o zaplacení postoupené pohledávky. Podmínky řádného oznámení postoupení pohledávky tak byly naplněny.
Lze uzavřít, že odvolací soud nerozhodl v rozporu s usnesením ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 842/2003, resp. s rozsudkem ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 293/2002, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/2004, v němž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že pouze platná smlouva o postoupení pohledávky může mít za následek změnu v osobě věřitele, když nový věřitel (postupník) nabývá nejen postupovanou pohledávku, ale spolu s ní též aktivní věcnou legitimaci k jejímu uplatnění.
Platí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Namítají-li žalovaní, že žalobci nesvědčí aktivní věcná legitimace a že žalovaná ve věci není pasivně legitimována, zpochybňují sice právní posouzení věci, avšak procesně neregulérním způsobem, tj. na základě vlastní verze skutku. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že původní věřitel pro žalované prováděl rozsáhlou rekonstrukci jejich domu na základě smlouvy o dílo, kterou s nimi uzavřel ústní formou, a že pohledávku z titulu nedoplatku ceny za provedené dílo postoupil žalobci; rozsáhlé znalecké dokazování nahradilo absenci ujednání smluvních stran o ceně díla a potvrdilo, že dílo bylo zhotoveno, a to v jakém rozsahu a v jaké hodnotě (z níž soudy odvodily přiměřenou cenu díla). Nepochybil, jestliže na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci (skutkové námitky žalovaných proti těmto zjištěním jsou z hlediska přípustnosti dovolání bezcenné) uzavřel, že žalobce je oprávněn po žalovaných požadovat žalovanou částku a že žalovaní jsou povinni mu ji zaplatit společně a nerozdílně.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje v částech, v nichž žalovaní odvolacímu soudu vytýkají, že postupoval nesprávně při stanovení přiměřené ceny díla a že nesprávně posoudil jejich nárok z titulu odpovědnosti zhotovitele za vady díla. Dovolatelé nespecifikují, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud v těchto otázkách odchýlit, popř. jaký jiný ze zbývajících tří předpokladů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) mají v tomto směru za naplněný. Absence těchto údajů zatěžuje podání v těchto částech kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Podle §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř.; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Napadeným rozsudkem odvolací soud rozhodl o dvou nárocích - o nároku na zaplacení 3.597.906,20 Kč (s příslušenstvím) z titulu nedoplatku ceny díla a o nároku na zaplacení 5.000,- Kč (s příslušenstvím) z titulu bezdůvodného obohacení žalovaných na úkor původního věřitele. Protože jde o dva samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, je třeba posuzovat přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. u každého jednotlivého nároku podle uvedených hledisek samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1998, sp. zn. 25 Cdo 735/98, a ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněná v časopise Soudní judikatura č. 16, ročník 1998, pod č. 113, a č. 1, ročník 2000, pod č. 9, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. IV. ÚS 681/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. II. ÚS 3298/13, ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1232/08, ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, a ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 390/09). Jelikož nárok na zaplacení 5.000,- Kč (s příslušenstvím) nepřesahuje limitní hranici 50.000,- Kč, přičemž se nejedná o žádnou z výjimek uvedených v §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř., je přípustnost dovolání v tomto rozsahu vyloučena z důvodu uvedeného ve zmiňovaném ustanovení.
Přestože žalovaní v dovolání výslovně uvádí, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti nákladovým výrokům v dovolání neuplatnili.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2017
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu