ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1046.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 1046/2017 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 9. 2017 o dovolání obviněného I. R. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 11 To 101/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 181/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 2 T 181/2016, byl obviněný I. R. uznán vinným ze spáchání pokračujícího přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
„v průběhu měsíce března 2014 v K., S., okres M. B., v místě bydliště J. Č., v úmyslu svým slibům nedostát, ale opatřit si finanční prostředky pro vlastní potřebu, přesvědčoval J. Č., že vynalézá elektronické zařízení, které by mělo vyrábět el. proud bez nákladů, že toto zařízení je před dohotovením, a že za něj dostane pak velkou částku řádově v milionech Kč, a pokud do tohoto projektu J. Č. vloží peníze, dostane pak velkou částku jako podíl na zisku, a požadoval od něj vklad 200.000 Kč a sdělil mu číslo účtu, k němuž měl dispoziční právo, na to J. Č. přistoupil a ze svého bankovního účtu mu zaslal na uvedený účet dne 26. 3. 2014 2x částku 50.000 Kč, dne 23. 4. 2014 částku 50.000 Kč, dále pak dne 2. 5. 2014 mu osobně předal částku 50.000 Kč v hotovosti, avšak přijaté peníze nevyúčtoval ani nevrátil, neboť je použil pro vlastní potřebu a s J. Č. přestal komunikovat, čímž J. Č., poškodil o částku 200.000 Kč,
a dále v měsíci květnu 2014 opět s vědomím, že peníze nevrátí, z nezjištěného místa telefonicky požádal J. Č. o půjčku ve výši 50.000 Kč se slibem, že peníze vrátí do 10. 6. 2014, s tím J. Č. souhlasil a dne 26. 5. 2014 mu ze svého účtu opět na tentýž sdělený účet zaslal částku 50.000 Kč, ale ani ve lhůtě ani přes opakované výzvy ani část peněz do současné doby nevrátil a přestal s poškozeným komunikovat, čímž J. Č., způsobil další škodu ve výši 50.000 Kč“.
Za uvedené jednání byl obviněný I. R. odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu J. Č.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému J. Č. škodu ve výši 250.000 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 2 T 181/2016, podali státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi i obviněný I. R. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 11 To 101/2017, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a při nezměněném výroku o vině podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu J. Č. Odvolání obviněného I. R. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 11 To 101/2017, podal následně obviněný I. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že ze skutkových zjištění učiněných soudy nevyplývá právní závěr o naplnění objektivní stránky trestného činu a protiprávnost jeho jednání. Napadený rozsudek vychází z důkazů jednostranně hodnocených v neprospěch obviněného, jediným důkazem proti obviněnému je osamocené tvrzení J. Č. ve spojení s výpisy účtu. Napadený rozsudek je neodůvodněný, neurčitý a odporující pravidlům §125 odst. 1 tr. ř. Právní závěry obsažené v napadeném rozsudku jsou dle názoru obviněného v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a to ve vztahu k posouzení objektivní stránky jednání obviněného a ve vztahu k posouzení jednání obviněného jako trestného činu. Dále uvedl, že soudy bez ohledu na další důkazy uvěřily výpovědi poškozeného Č., a v této souvislosti označuje za nevyvrácenou vlastní skutkovou verzi, podle které finanční prostředky poskytnuté mu poškozeným v hotovosti nebo zaslané na účet byly splátkami půjčky, kterou v minulosti poskytl obviněný poškozenému. Podle dovolatele je v trestním řízení prostředky trestního práva řešena otázka občanskoprávní, což je v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe uvedenou v §12 odst. 2 tr. zákoníku. Poškozený podle dovolatele využil nepřípustné součinnosti orgánů činných v trestním řízení na místo toho, aby údajnou dlužnou částku uplatňoval v civilním řízení. Rovněž obsáhle cituje závěry Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 42/2004 a závěry rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 7 To 251/2011. V daném případě je podle dovolatele primárním prostředkem ochrany práva civilní řízení a nikoliv řízení trestní a jde o klasický občanskoprávní spor, kde „podvodné jednání je vytvořeno pouze tvrzením poškozeného bez žádného podpůrného důkazu“. I kdyby poškozený obviněnému skutečně finanční prostředky poskytl a obviněný mu je nevrátil, není takové jednání samo o sobě trestné. Dále obviněný poukázal na nedbalé a zjevně neopatrné jednání poškozeného a v této souvislosti cituje závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci
sp. zn. 7 Tdo 486/2010 a ve věci sp. zn. 11 Tdo 1121/2012.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. 1. 2017, sp. zn. 2 T 181/2016 a věc vrátil Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že z dovolacích námitek obviněného R. vyplývá, že část námitek směřuje, výlučně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídá. Jsou to námitky, kterými dovolatel vytýká soudům jednostranné hodnocení důkazů, pokud vycházely z výpovědi poškozeného a neuvěřily tvrzením dovolatele o údajném splácení půjčky poškozeným Č. Takovýmito námitkami podatel nevytýká rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, ale domáhá se zásadní změny skutkových zjištění. Pokud dovolatel v této souvislosti vytýká, že odůvodnění rozsudku odporuje pravidlům §125 odst. 1 tr. ř., jsou takovéto námitky nepřípustné již s ohledem na §265a odst. 4 tr. ř. Pro úplnost dodává, že skutková zjištění učiněná soudy nejsou v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soudy v žádném případě nepostupovaly v rozporu s pravidly formální logiky, pokud uvěřily výpovědi poškozeného Č.; v tomto směru lze poukázat zejména na hodnotící úvahy na str. 4-5 rozhodnutí odvolacího soudu. Pod deklarovaný dovolací důvod nelze podřadit ani část námitek, kterými se dovolatel domáhá aplikace zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Uplatnění této zásady přichází v úvahu teprve tehdy, je-li najisto postavena existence formálních znaků trestného činu. Podatel sice obsáhle cituje judikaturou formulované obecné zásady týkající se aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku, tvrzení o tom, že v předmětné věci jde o klasický občanskoprávní spor, však opírá především o tvrzení, že „podvodné jednání bylo vytvořeno pouze tvrzením poškozeného bez žádného podpůrného důkazu“. Takovýmito námitkami ovšem nevytýká, že stíhaný skutek i přes naplnění formálních znaků trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zákoníku nedosahuje potřebného stupně společenské škodlivosti, ale opět odmítá soudy učiněná skutková zjištění.
Za relevantně uplatněné lze považovat pouze námitky týkající se nedbalosti a zjevné neopatrnosti na straně poškozeného. Tyto námitky však nepovažuje za důvodné. Je skutečností, že legenda obviněného o vynálezu jakéhosi „zázračného“ zařízení na výrobu elektrické energie byla poněkud bizarní a že poškozený mohl projevit větší obezřetnost před tím, než do tohoto „projektu“ vložil svoje peníze. Skutečnost, že obviněný zneužil ke svému obohacení značné důvěřivosti až naivity poškozeného, však nelze považovat za okolnost, pro kterou by podvodné jednání spočívající v podvodném vylákání částky 250.000 Kč nedosahovalo společenské škodlivosti ani nejlehčích v praxi se vyskytujících trestných činů podvodu kvalifikovaných podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Považuje ostatně za sporné, zda aplikace zásady subsidiarity trestní represe vůbec přichází v úvahu u trestných činů spáchaných v kvalifikované skutkové podstatě. Dodává, že dovolatelem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na danou trestní věc nedoléhají. Vzhledem k tomu, že námitky dovolatele týkající se neopatrnosti poškozeného se fakticky týkají i formálních znaků trestného činu podvodu (uvedení v omyl, resp. způsobilosti poškozeného být uveden v omyl), dodává, že námitky nejsou důvodné ani z tohoto hlediska. O podvodné jednání ve smyslu §209 tr. zákoníku jde i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas. Trestněprávní úprava neobsahuje a nikdy neobsahovala nějakou omezující podmínku v tom směru, že o trestný čin podvodu se nejedná v případě, že poškozený se mohl omylu vyvarovat.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného I. R. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný I. R. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání avšak z větší části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi poškozeného J. Č. a svědka J. R.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Obviněný tyto námitky vztahoval nikoli ke skutkovému stavu, který zjistily soudy, ale k jiné skutkové verzi vyplývající z jeho obhajoby, v níž spáchání skutku v podstatě popíral a odmítal usvědčující důkazy. Obviněný rovněž v této souvislosti soudům vytýkal, že při zjišťování skutkového stavu porušily zásadu in dubio pro reo (která vyplývá z ustanovení §2 odst. 2 tr. ř.). Z toho je zřejmé, že obviněný v této části dovolání ve skutečnosti poukazoval nikoli na porušení hmotného práva, které je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž na porušení procesních ustanovení, které pod tento dovolací důvod nespadá.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Mladé Boleslavi, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině napadeného rozsudku mají jasné obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly především svědecké výpovědi poškozeného J. Č., svědků R. A. B. a J. R. a dále listinné důkazy. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud rovněž zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného I. R.
Obviněný uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tím, že uvedl, že poškozený jednal zjevně neopatrně a nedbale (neboť tato námitka se týká formálních znaků trestného činu podvodu - uvedení v omyl, resp. způsobilosti poškozeného být uveden v omyl).
Jak správně poukázal ve svém vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, Nejvyšší soud již v minulosti judikoval, že možnost poškozeného, aby zjistil skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby jeho jednání bylo ovlivněno jednáním obviněného, který poškozeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde tudíž i tehdy, pokud poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací tak v důsledku pachatelova jednání neučiní buď vůbec, nebo tak neučiní včas. Tento obecný závěr je pak možné uplatnit i v posuzované věci. Jestliže ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně vyplynulo, že poškozený uvěřil smyšlence obviněného o vynálezu jakéhosi „zázračného“ zařízení na výrobu elektrické energie a do tohoto „projektu“ vložil svoje peníze, lze souhlasit s úvahou odvolacího soudu, že poškozený neměl jednak žádnou objektivní možnost ověřit si tvrzení obviněného a jednak obviněný disponoval dobrými „přesvědčovacími schopnostmi“, přičemž poškozený měl navíc v obviněného důvěru. Ani značná důvěřivost až naivita poškozeného však rozhodně nemůže obviněného vyvinit z podvodného jednání a vzhledem k naplnění i dalších znaků stanovených v §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ani ze spáchání trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným.
Dovolatel dále namítal neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Nejvyšší soud již opakovaně v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu judikoval, že zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio , vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany)“. Ústavní soud k tomu např. v nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval, že „z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).“ Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005 nebo 5 Tdo 563/2008).
Byl-li tedy spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů osob s poukazem na primární existenci institutů občanského nebo obchodního práva, či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akceptace principu ultima ratio nemůže ve všech případech zcela znemožnit aplikaci základního účelu trestního řízení, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i plnění povinností ke státu a společnosti. Z výkladu citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému a není závislé na úvaze poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má také rozměr morální, etický a hodnotový. Samotné trestní řízení je významnou zárukou zachovávání zákonnosti, neboť v jeho rámci jsou stíháni ti, kteří porušili zákon spácháním trestného činu.
V případě obviněného I. R. jeho jednání zcela vybočilo z rámce pouhého občanskoprávního vztahu. Jeho jednání tak naplnilo všechny znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným. Nelze tedy podle názoru Nejvyššího soudu na jeho jednání aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio, a proto jeho námitka uplatněná v tomto směru v dovolání není důvodná.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný I. R. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného I. R. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 9. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu