ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.1613.2016.1
sp. zn. 4 Tdo 1613/2016 -29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2017 o dovolání obviněného J. A. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. 5 To 333/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 23/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. 5 To 333/2016 a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016 sp. zn. 2 T 23/2016.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný J. A. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016 sp. zn. 2 T 23/2016 uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 7. 12. 2015 v době kolem 22:45 hodin, nejméně po ulici S. v B., kde byl zastaven a kontrolován hlídkou OOP Brno-Komárov, řídil po předchozím vědomém požití amfetaminů osobní motorové vozidlo tovární značky Subaru Forester, rz: ..., červené barvy, přičemž vykazoval známky ovlivnění amfetaminy (nervozita, nesoustředěnost) a orientačním testem na přítomnost návykových látek provedeným hlídkou pomocí soupravy DrugWipe 5S a následným toxikologickým rozborem krve bylo potvrzeno, že jmenovaný A. řídil výše uvedené vozidlo pod vlivem amfetaminů v koncentraci 381 ng amfetaminu/ml krevního vzorku, přičemž jeho kognitivní a psychomotorické schopnosti byly výrazně sníženy a nebyl schopen bezpečně řídit motorové vozidlo .
Za to mu byl podle §67 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku s přihlédnutím k §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 30 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 1.000 Kč, tedy celkem ve výši 30.000 Kč. Pro případ, že by nebyl tento trest ve lhůtě vykonán, byl mu v souladu s §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání třiceti týdnů. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, jež Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. 5 To 333/2016 zamítl podle §256 tr. ř.
Proti tomuto usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání s poukazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
V odůvodnění dovolání obviněný zpochybnil naplnění znaku předmětného přečinu, a to pokud jde o prokázání stavu vylučujícího způsobilost řídit motorové vozidlo. Uvedl, že zákon ani jiný právní předpis nestanoví, jaké konkrétní množství jiné návykové látky než alkoholu zakládá u řidiče motorového vozidla stav vylučující způsobilost jej řídit. Dovolatel poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 8 Tdo 449/2010, 6 Tdo 351/2010, 6 Tdo 252/2010, 8 Tdo 358/2015, 3 Tdo 897/2014, 6 Tdo 1019/2015) vztahující se k řízení motorového vozidla pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, podle níž musí být posouzena (vedle zjištění, o jakou látku a jaké její množství se jedná) i míra ovlivnění řidiče touto látkou, neboť samotné zjištění, že byl v době řízení pod vlivem jiné návykové látky než alkoholu, nepostačuje pro naplnění znaku existence stavu vylučujícího způsobilost k výkonu této činnosti ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku. Pro posouzení individuálních okolností případu je pro stanovení druhu a množství návykové látky nutno vyjma znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie přibrat i znalce z odvětví psychiatrie, jenž určí, zda a jak byl obviněný ovlivněn návykovou látkou v době řízení, zda se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost vykonávat řízení motorového vozidla. Soudy nižších stupňů nerespektovaly citovanou judikaturu Nejvyššího soudu, takže neobjasnily veškeré okolnosti rozhodné pro užití dané právní kvalifikace, není proto možné uzavřít, zda dovolatel spáchal stíhaný přečin, anebo méně závažné jednání srovnatelné s přestupkem podle §30 odst. 1 písm. g), h), případně ch) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Pouhé zjištění množství zakázané látky v krvi, tj. 381 ng/ml amfetaminu v krvi obviněného nepostačuje pro právní závěr soudů, že se obviněný nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla, neboť nedisponují odbornou erudicí v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.
Obviněný dále poznamenal, že po několik let užíval s ohledem na vrozenou poruchu vnímání ADHD Wellbutrin s účinnou látkou podobnou amfetaminu bupropion se stimulačním účinkem pro zlepšení schopnosti vnímání a soustředění. Taktéž nadměrně konzumoval kávu a užíval ve větší míře kofein jako doplněk stravy, má proto podstatně vyšší rezistenci k látkám obdobného charakteru a snáší podstatně vyšší hladinu stimulantů v krevním oběhu, než je tzv. toxická hladina v běžných případech. Obviněný tak vzhledem ke svým osobním dispozicím a obdobným účinkům obou látek po požití prodané látky nezpozoroval žádné neobvyklé účinky oproti užití kofeinu a jeho kognitivní a psychomotorické schopnosti se nijak neodlišovaly od stavu po požití kofeinu. Závěry ze znaleckého posudku Mgr. Andrey Brzobohaté, Ph.D., jsou jen obecné a ze zjištěné koncentrace návykové látky v krvi obviněného nelze dovodit, že řídil automobil ve stavu vylučujícím potřebnou způsobilost. Tato znalkyně není kompetentní určit míru ovlivnění obviněného požitou drogou a rozsah snížení jeho schopnosti řídit motorové vozidlo, a za tím účelem je třeba přibrat znalce psychiatra. Opakovaným odmítnutím požadavku obviněného na provedení takového znaleckého posudku soudy porušily ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. i zásady plynoucí z ustanovení §105 a následujících tr. ř.
Obviněný dále vyslovil nesouhlas se skutečností, že oba soudy vycházely z ústavního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaného Psychiatrickou nemocnicí Bohnice ze dne 8. 12. 2014 v jiné trestní věci, neboť byl vypracován ve vztahu k jiné osobě a za odlišných okolností. Zároveň v nyní posuzované věci nebyl coby důkaz řádně proveden v souladu se zákonem. Obviněný tak neměl možnost se s ním seznámit a k němu se vyjádřit podle §33 odst. 1 tr. ř. Dozvěděl se o něm až z písemného vyhotovení rozsudku, což je v přímém rozporu se zásadou bezprostřednosti podle §2 odst. 12 tr. ř. a v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces.
Míru ovlivnění obviněného amfetaminem soudy posoudily i s ohledem na výpovědi policistů provádějících silniční kontrolu, podle nichž byl obviněný rozevlátý, nervózní, nesoustředěný, řečný a hyperaktivní s nejistým postojem a chůzí a zpozorovali u něj nekontrolované pohyby těla. Vlivem neznalosti syndromu ADHD a jeho projevů pak pojali u obviněného podezření o jeho ovlivnění návykovou látkou. Oproti tomu z protokolu o lékařském vyšetření je patrné, že obviněný nejevil známky ovlivnění návykovou látkou a všechny v něm popsané reakce obviněného byly v normě, tudíž ošetřující lékařka uzavřela, že obviněný nejeví podezření na užití návykové látky. Soud prvního stupně nepřípustně bez odůvodnění přiložil větší váhu svědectví policistů jen proto, že je považoval za a priori věrohodné a nepochybně objektivní svědky. Stojí-li proti sobě dvě výpovědi, je nutno posuzovat jejich věrohodnost a soud je povinen ve svém rozhodnutí vysvětlit, jak je hodnotil a jaké závěry z nich vyvodil, což nalézací soud neprovedl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16). Obviněný doplnil, že jeho kontrola policisty byla namátkově provedena ještě před nastoupením do vozidla, nedošlo tedy k ohrožení žádného účastníka silničního provozu, ani k hrubému porušení dopravních předpisů. Ke známkám ovlivnění omamnými látkami nebyl vyslechnut ani obviněným navrhovaný svědek J. F. (ve spise uváděn jako J. F.), jenž byl jeho spolujezdec.
Soud prvního stupně vinu obviněného dovodil nesprávně i s ohledem na jeho předchozí odsouzení za totožný přečin, k němuž se sice doznal, avšak nyní je situace odlišná. Prokázanou minulou trestnou činnost nelze pokládat za důkaz svědčící pro spáchání nového trestného činu. Dodal, že v trestním příkazu mu byl uložen trest zákazu řízení o jeden rok nižší, než později v odsuzujícím rozsudku, k čemuž by nemělo dojít při nezměněných skutkových zjištěních. Z odůvodnění napadeného rozsudku podle obviněného vyplývá, že se jedná o nepříznivý následek využití zákonného práva obviněného podat odpor proti zrušenému trestnímu příkazu.
Obviněný dále zpochybnil naplnění subjektivní stránky, neboť jednal v omylu, když obdržel a požil jemu neznámou látku v podobě bílé substance od nezjištěné osoby nevědomě. Domníval se, že se jedná o kofein. Běžně jej užívá a učinil tak i před započetím řízení motorového vozidla. Účinky amfetaminu na sobě vzhledem k vrozené poruše vnímání ADHD (pro zmírnění jejich symptomů dlouhodobě užíval preparáty stimulačního charakteru), nijak nepociťoval a stimulační účinky připisoval právě kofeinu. Obviněnému byl předepsán i lék Strattera, jehož účinnou látkou je atomoxetin, který není psychostimulantem oproti kofeinu.
V závěru proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. a sám rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby podle §265m tr. ř., anebo přikáže soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl podle §265 l tr. ř.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá jen část námitek obviněného, většina jich je primárně založena na polemice se skutkovými závěry soudů a učiněnými skutkovými zjištěními, které však nelze s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnit a domoci se tak jejich přezkumu. Ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, v rozsahu potřebném pro svá rozhodnutí, které také pečlivě hodnotily (viz §2 odst. 5, 6 tr. ř.). Státní zástupce má za to, že nebylo potřeba vypracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, neboť z ostatních provedených důkazů dostatečným způsobem vyplynulo, že obviněný se skutečně v době řízení motorového vozidla nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k takové činnosti, jak o tom svědčí zejména jeho chování v době silniční kontroly.
Ve vztahu k údajně nezákonnému použití důkazu v jiné trestní věci si je státní zástupce vědom, že znalecké závěry přijaté v jedné trestní věci nelze automaticky přenášet do věci jiné (rozhodnutí č. 11/1982 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013 sp. zn. 3 Tdo 643/2013 ). Při znalosti obsahu citovaného ústavního znaleckého posudku Psychiatrické nemocnice Bohnice se však domnívá, že v nyní předkládané věci se o takovou situaci mechanického přenášení individuálních znaleckých zjištění v jedné věci do trestní věci jiné nejedná. Jak totiž vyplývá z citovaného znaleckého posudku, jeho zadání bylo zcela obecné a nebylo založeno pouze na posouzení individuálních specifik daného případu, v němž byl tento ústavní posudek zpracován. Znaleckému ústavu tak bylo uloženo vyjádřit se obecně k tomu, zda lze stanovit konkrétní hranici, při níž žádná osoba není schopna řídit motorové vozidlo. Na podkladě tohoto zadání uvedený ústavní znalecký posudek vyslovil, že takovou hranicí je 200 ng/ml amfetaminu v krvi, přičemž zároveň podrobně rozvedl, na základě jakých úvah a odborných podkladů k takovému závěru dospěl. I přesto, že závěry tohoto obecného znaleckého zjištění dosud nejsou v praxi zcela jednoznačně přijímány, v daném konkrétním případě je toto odborné zjištění dále podpořeno zejména individuálními projevy obviněného na místě činu a podle názoru státního zástupce tak relevantní pochybnost o stavu vylučujícím způsobilosti na straně obviněného nevzniká.
Státní zástupce nesouhlasí s tím, že by se soudy nezabývaly ani konkrétními námitkami obviněného k tomu, jakým způsobem byl intoxikován a jakou roli v tom mohly mít zdravotní predispozice obviněného a jeho předchozí medikace ohledně poruchy ADHD. S tím pak souvisí i posouzení subjektivní stránky jednání obviněného, když soudy zcela důvodně neuvěřily jeho obhajobě v tom směru, že se měl intoxikovat údajným „kofeinem“, který zakoupil od neznámé osoby kdesi na záchodě, kterážto byla právem vyhodnocena v kontextu s dalšími důkazy jako zcela účelová a nevěrohodná. Ve vztahu k posouzení subjektivní stránky jednání obviněného pak nelze pominout ani jeho předchozí odsouzení pro totožnou trestnou činnost, jež dokládá minimálně skutečnost, že obviněný má s užíváním nelegálních psychostimulancií dřívější zkušenost.
Státní zástupce se neztotožnil ani s výhradami obviněného ve vztahu k výroku o trestu, jelikož podání odporu obviněným bez dalšího nezakládá existenci principu zákazu reformationis in peius (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 39/09).
S ohledem na opakování obhajoby obviněného již dříve uplatněné i v dovolání považuje jeho mimořádný opravný prostředek za zjevně neopodstatněný (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Vytýkanými vadami napadená rozhodnutá netrpí, nemohlo proto dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. (a to i v případě jiného rozhodnutí dovolacího soudu).
Obviněný v replice k vyjádření státního zástupce shrnul své dosavadní dovolací námitky a dodal, že si je vědom neuplatnění zásady reformationis in peius při ukládání trestu v odsuzujícím rozsudku vydaném po zrušení trestního příkazu, ovšem podle ustálené judikatury musí nalézací soud přísnější trest náležitě odůvodnit, což však neučinil. Procesní pochybení soudů zakládající porušení práva na spravedlivý proces musí Nejvyšší soud zohlednit bez ohledu na striktně vymezené dovolací důvody (například nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 855/08).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. 5 To 333/2016 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Současně je třeba dodat, že z hlediska ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány. Nejvyšší soud musí též posoudit, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný zpochybnil naplnění zákonného znaku stavu vylučujícího způsobilost ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku.
Pro stav vylučující způsobilost neexistuje žádná konkrétní definice, ani soudní praxe nestanovila přesnou hranici konkrétní návykové látky, při jejímž dosažení lze obecně dovodit stav vylučující způsobilost řídit motorová vozidla. Je tomu tak proto, že různé návykové látky působí na člověka odlišně a rozdílně ho ovlivňují se zřetelem k provozované činnosti, a proto je nutné v každém jednotlivém případě zkoumat, jakou měrou byla požitou návykovou látkou ovlivněna schopnost vykonávat pachatelem provozovaná činnost. K naplnění znaků tohoto trestného činu se nevyžaduje takový stav, kdy pachatel upadá do bezvědomí nebo není schopen komunikace, ale postačí takové ovlivnění fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučují způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při které by mohl být ohrožen život nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku. Stav vylučující způsobilost je třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat (srov. k tomu č. 54/1968 a č 23/2011 Sb. rozh. tr.).
Obviněnému byla po odběru krve zjištěna v krevním séru hodnota 0,381 mg/l, tj. 381 ng/ml amfetaminu. Znalkyně Mgr. Andrea Brzobohatá, Ph.D., jež byla soudem přibrána ke zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, poukázala na skutečnost, že v souladu s odborným stanoviskem České společnosti soudního lékařství a soudní toxikologie České lékařské společnosti J. E. Purkyně k problematice posuzování ovlivnění řidičů návykovými látkami je řidič ovlivněn návykovou látkou - amfetaminem, pokud u něj byla překročena arbitrárně daná koncentrační meze v krevním vzorku, tj. 25ng/ml. Uvedené stanovisko je ve shodě s hodnotou amfetaminu stanovenou v nařízení vlády č. 41/2014 Sb., o stanovení jiných návykových látek a jejich limitních hodnot, při jejichž dosažení v krevním vzorku řidiče se řidič považuje za ovlivněného takovou návykovou látkou. Znalkyně dodala, že obviněný měl naměřenou vyšší hladinu amfetaminu, při níž je dle shora citovaného stanoviska neschopen bezpečně řídit motorové vozidlo, avšak subjektivní posouzení vlivu drogy na osobu je záležitostí specialisty, a to znalce z oboru psychiatrie.
Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu plyne, že po zjištění, o jakou návykovou látku se jedná, a jaké její množství pachatel požil, musí být dále stanovena míra ovlivnění řidiče touto látkou v takovém rozsahu, aby bylo možno relevantně uzavřít, že pachatel se nacházel po jejím požití ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo, pro niž bude nutno přibrat současně znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Ten při absenci obecně stanovené hranice návykové látky, v nyní posuzovaném případě amfetaminu, u níž lze mít za to, že ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla není schopen bezpečně řídit takové vozidlo pod jejím vlivem, jak je tomu podle poznatků lékařské vědy a ustálené judikatury u alkoholu alespoň 1,00g/kg, tj. 1 promile, určí na základě poznatků o množství a druhu návykové látky, eventuálně její koncentraci, době, po kterou ji měl pachatel v těle, zjištěných reakcích a jednání pachatele, zda a jak byl pachatel ovlivněn návykovou látkou v době řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 449/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/2011, dále též kupříkladu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1291/2015, sp. zn. 11 Tdo 981/2010).
V posuzovaném případě se nalézací soud s výše rozvedenými skutečnostmi nevypořádal tím spíše, že policisté kontrolující obviněného nadstrážmistři M. P. a P. M. vypověděli o nekoordinovaných a zrychlených pohybech, rozevlátosti, nervozitě, nesoustředěnosti a hyperaktivitě obviněného při zastavení vozidla obviněného ve 22:30 hodin dne 7. 12. 2015, což je v přímém rozporu s protokolem o lékařském a toxikologickém vyšetření osoby při podezření z ovlivnění návykovou látkou (NL) z téhož dne v 23:00 hodin vypracované Psychiatrickou nemocnicí Brno, Záchytnou stanicí (č. l. 10). Ošetřující lékařka se vyjádřila v tom smyslu, že obviněný nejeví podezření na užití návykové látky, když podle ní měl jasné vědomí, normální náladu a řeč, jistou, rovnou, správnou chůzi, jen zaznamenala třes prstů. S naznačeným rozporem se soudy obou stupňů nijak nevypořádaly a nezkoumaly, zda a v jaké míře množství amfetaminu v krvi obviněného by řízení jeho vozidla ovlivňovalo.
Soud prvního stupně na straně 4 rozsudku naopak argumentoval ústavním znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie vypracovaným Psychiatrickou nemocnicí Bohnice ze dne 8. 12. 2014 v jiné trestní věci (aniž by ji konkretizoval alespoň spisovou značkou a uvedením soudu, který o ní rozhodoval), z něhož v obecné rovině dovodil vyloučení způsobilosti řídit motorové vozidlo při zjištění 200 ng/ml amfetaminu v krvi. Zásadní jeho pochybení tak představuje skutečnost, že tento znalecký posudek v hlavním líčení neprovedl jako listinný důkaz v souladu s §213 odst. 1 či 2 tr. ř. a znemožnil tak obviněnému, aby se s ním seznámil, a vyjádřil se k němu podle §214 tr. ř. Své rozhodnutí o vině tak založil na nepřípustném důkazu z hlediska zachování rovnosti stran při jeho provádění, když je zároveň třeba připomenout, že soud při svém rozhodnutí smí v souladu s §220 odst. 2 tr. ř. přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které strany předložily a provedly, případně které sám doplnil, což neučinil. Odvolací soud na straně 2 odůvodnění napadeného usnesení tento nezákonný postup soudu prvního stupně aproboval a kruciální pochybení v podobě užití důkazu z jiné trestní věci, aniž by jej v souladu s trestním řádem provedl, svému podřízenému soudu nevytkl a ani jej neodstranil, přestože měl být z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu z tohoto důvodu vyloučen. Takovým postupem obou soudů bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Pokud jde o namítané nedostatečné posouzení subjektivní stránky stíhaného přečinu, lze přisvědčit obviněnému, že nalézací soud závěr o naplnění jeho zavinění ve formě nejméně nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku odůvodnil nedostatečně, když pouze s odkazem na nezákonně užitý ústavní znalecký posudek konstatoval, že obviněný měl téměř dvakrát vyšší hladinu amfetaminu v krvi, než tento posudek stanoví jako obecnou hranici, při níž není průměrná osoba schopna bezpečně řídit motorové vozidlo. Jak je uvedeno shora, nalézací soud nemohl s odkazem na procesně nepoužitelný důkaz dovozovat zavinění obviněného.
Je tak třeba uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl ve výše konstatovaných směrech obviněným uplatněn důvodně.
Naproti tomu uvedl-li obviněný rovněž, že zasahující policisté jej kontrolovali před nastoupením do vozidla, takže nedošlo k ohrožení života nebo zdraví lidí či ke způsobení značné škody na majetku, jde zjevně o výtku, která je v rozporu se skutkovým zjištěním učiněným soudem, jelikož ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu je jasně uvedeno, že kontrolu provádějící policisté obviněného zastavili v době, kdy vozidlo řídil … atd. Nejedná se tudíž o právní, ale skutkovou námitku, která pod uplatněný dovolací důvod nespadá. Stejně tak je třeba odmítnout jeho dožadování se výslechu svědka J. F., což nalézací soud zdůvodnil nadbytečností a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil. Nejedná se proto o opomenutý důkaz.
Argument obviněného o nesprávnosti uloženého trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, který mu byl uložen v délce tří let, což je o jeden rok více, než mu byl uložen v původním trestním příkazu ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. 2 T 23/2016, zrušeného k odporu obviněného, aniž by nalézací soud zdůvodnil jeho zpřísnění, tak ten rovněž neodpovídá dovolacímu důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
Nad rámec uvedeného pak lze jen stručně podotknout, že nalézací soud pravomocné odsouzení obviněného pro obdobné jednání v minulosti zohlednil toliko ve vztahu k nevěrohodnosti jeho obhajoby a nikoli jako důkaz viny v této trestní věci, že požil amfetamin nevědomky, když zakoupil v klubu od neznámé osoby na záchodě 500 mg látky, o níž se domníval, že se jedná o kofein, a to v ceně 100 Kč za 1 g, ačkoli věděl, že je tato cena přemrštěná.
Pokud jde o další z dovolacích důvodů podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , tak ten je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Obviněný jej uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že v předchozím řízení byl dán důvod dovolání podle písmene g) téhož ustanovení. Jak bylo shora podrobně popsáno, dovolací důvod podle písm. g) byl shledán jako opodstatněně uplatněný, proto i tento důvod je v nyní posuzovaném případu naplněn. Odvolací soud nesprávně zamítl důvodně podané odvolání obviněného, ačkoli výsledné hmotněprávní závěry soudu prvního stupně se neopíraly o dostačující odborné závěry. Nebylo totiž dostatečně prokázáno, že se obviněný v důsledku požití návykové látky nacházel v kritické době ve stavu vylučujícím jeho způsobilost řídit motorové vozidlo bezpečně a s jistotou, tedy aby nemohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Oba soudy nižších stupňů vycházely z procesně nepoužitelného ústavního znaleckého posudku určujícího obecnou hranici pro nezpůsobilost řidiče řídit motorová vozidla ovlivněného návykovou látkou, z něhož pak tudíž ani nemohly dovodit zavinění dovolatele.
Na základě výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání obviněného J. A. zčásti důvodným a zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. 5 To 333/2016 a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2016 sp. zn. 2 T 23/2016, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Poté Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265 l odst. 1 tr. ř.), přičemž je ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud a je povinen provést následující úkony a doplnění.
Městský soud v Brně v novém řízení přibere znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jenž stanoví míru ovlivnění obviněného amfetaminem v naměřeném množství 0,381 mg/l, tj. 381 ng/ml v jeho krvi, aby bylo možno učinit závěr, zda v důsledku ovlivnění touto látkou ve zjištěném množství se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost řídit motorové vozidlo ve smyslu ustanovení §274 odst. 1 tr. zákoníku. Znalec současně zodpoví otázku, zda porucha ADHD a obviněným v rozhodné době požívané léky, popřípadě užití uváděného množství kofeinu měly, resp. mohly mít vliv na jeho způsobilost bezpečně řídit v kritické době motorové vozidlo. Znalce případně vyslechne v novém hlavním líčení, a pokud to bude potřeba k zodpovězení souvisejících otázek, vyslechne k této problematice již dříve ustanovenou znalkyni Mgr. Andreu Brzobohatou, Ph.D., z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Na základě takto doplněného dokazování též znovu vyhodnotí výpovědi zasahujících policistů v konfrontaci s vyjádřením ošetřující lékařky v protokolu o lékařském vyšetření obviněného vypracované Psychiatrickou nemocnicí Brno, Záchytnou stanicí. Následně provede vyhodnocení veškerých již dříve i nově provedených důkazů a rozhodne o případné vině obviněného a o jeho případném trestním postihu. V této souvislosti musí mít na paměti, že v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (§265s odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za splnění podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (ustanovení §265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 4. 2017
JUDr. František Hrabec
předseda senátu