ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.837.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 837/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 3. 8. 2017 dovolání obviněného B. F. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 3 To 236/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 1 T 52/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 3. 2016, sp. zn. 1 T 52/2015, byl obviněný B. F. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
dne 28. 6. 2014 v době od 10.00 hodin do 11.00 hodin v K.-D. na odstavné ploše poblíž bývalé restaurace U. S., v době mimo svou službu, po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl M. M., kterého nejprve svým čelem udeřil do hlavy, následně na něj skočil a strhl jej k zemi, přičemž mu nalehl na pravé koleno, poté si na M. M., který ležel na zádech, klekl, a to svým levým kolenem na jeho pravou ruku a svým pravým kolenem na jeho hrudník, a v této poloze jej oběma rukama opakovaně udeřil do obličeje, až začala M. M. téct krev z nosu, poté svého jednání zanechal a z místa odjel motorovým vozidlem, a tímto svým jednáním způsobil M. M. zranění spočívající zejména ve zlomenině base základního článku ukazováku pravé ruky tříštivého charakteru a v částečném přetržení pravého předního křížového vazu, přičemž uvedená poranění si vyžádala léčbu a omezení na obvyklém způsobu života po dobu 4-6 týdnů.
Za to byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců a podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému současně uložena povinnost zaplatit poškozenému M. M. škodu ve výši 21.428,- Kč a 6.100 Liber. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený M. M. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 18. 3. 2016, sp. zn. 1 T 52/2015, podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 3 To 236/2016, podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu nově uznal obviněného vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že
dne 28. 6. 2014 v době od 10.00 hodin do 11.00 hodin v K.-D. na odstavné ploše poblíž bývalé restaurace U. S. v době mimo svou službu po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl M. M., kterého nejprve svým čelem udeřil do hlavy, následně na něj skočil a strhl jej k zemi, přičemž mu nalehl na pravé koleno, poté si na M. M., který ležel na zádech, klekl, a to svým levým kolenem na jeho pravou ruku a svým pravým kolenem na jeho hrudník, a v této poloze jej oběma rukama opakovaně udeřil do obličeje, až začala M. M. téct krev z nosu, poté svého jednání zanechal a z místa odjel motorovým vozidlem a tímto svým jednáním způsobil M. M. zranění spočívající zejména ve zlomenině base základního článku ukazováku pravé ruky tříštivého charakteru a v částečném přetržení pravého předního křížového vazu, přičemž uvedená poranění si vyžádala léčbu a omezení na obvyklém způsobu života po dobu 4 týdnů.
Za to byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců a podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému M. M. na náhradě škody částku ve výši 21.428,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený M. M. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 3 To 236/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci dovolací argumentace namítl zkrácení svého ústavního práva na spravedlivý proces, které spatřuje v tom, že mu v přípravném řízení nebylo umožněno být přítomen výslechu svědků a klást jim otázky, že mu nebylo rovněž umožněno po skončení vyšetřování vypovídat dále k věci. Nadto okresní soud jednal v hlavním líčení dne 4. 12. 2015 v jeho nepřítomnosti, ačkoliv žádal o odročení hlavního líčení kvůli zdravotním problémům. Nesouhlasí také s tím, jak bylo naloženo s jeho námitkou podjatosti vůči samosoudkyni JUDr. Pustówkové. Podle jeho názoru v podstatě všechny orgány činné v trestním řízení postupovaly svévolně. V další části dovolání obviněný brojí proti skutkovým zjištěním soudů, které jsou podle jeho názoru v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nedomnívá se oproti závěrům soudů, že by jeho verze skutkového děje nebyla podpořena provedenými důkazy, ty byly hodnoceny nesprávně. Odvolacímu soudu pak vytýká, že se vůbec nevypořádal s jeho námitkou absence společenské škodlivosti souzeného jednání, rovněž vyjádřil nesouhlas s tím, že byl zamítnut jeho návrh na vyžádání si trestního spisu, v němž je poškozený veden jako obviněný ze spáchání trestného činu spočívajícího v neoprávněném vstupu do facebookové komunikace. Pochybení soudů spatřuje také v tom, že nebyl opatřen znalecký posudek z oboru stomatochirurgie.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a s ohledem na procesní vady vrátil věc zpět do přípravného řízení.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného se písemně vyjádřil. V tomto vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a jeho výsledky. Většinu námitek obviněného nelze podle jeho názoru přiřadit pod uplatněný dovolací důvod, ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů, a to s výjimkou namítaného konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Tuto námitku by bylo možno formálně přiřadit pod dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, avšak dle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se i v tomto případě jedná o výtku neopodstatněnou. Pod uplatněný dovolací důvod nespadají podle jeho názoru námitky, jimiž obviněný brojí proti učiněným skutkovým zjištěním, neboť rozhodující soudy naopak provedly dokazování v dostatečném rozsahu a po hodnocení důkazů dovodily skutkové závěry, které v nich mají oporu a které současně plně svědčí závěru o vině obviněného. Napadené rozhodnutí nevykazuje žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a má za to, že obviněnému jde ve skutečnosti toliko o prosazení vlastní verze skutkového děje. Stejně tak nejsou dle státního zástupce podřaditelné pod deklarovaný dovolací důvod námitky, kterými obviněný brojí proti tomu, že byl zamítnut jeho návrh na doplnění dokazování vyžádáním si trestního spisu, v němž je poškozený veden jako obviněný ze spáchání trestného činu spočívajícího v neoprávněném vstupu do facebookové komunikace, jakož doplnění znaleckým posudkem z oboru stomatochirurgie. Za nedůvodný pokládá i právní názor obviněného o nedostatečné společenské škodlivosti jeho jednání. V této souvislosti zmínil, že obviněný se ke své trestné činnosti nedoznal, čímž v podstatě odklon vyloučil, a proto jeho jednání, byť méně závažné, společenskou škodlivost vykazuje.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž vyjádřil souhlas podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu, v jehož průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, kdy výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, jsou i obsahem odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 To 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Námitky obviněného zpochybňující jeho možnost být v přípravném řízení přítomen výslechu svědků a klást jim otázky, poukazující na upření možnosti po skončení vyšetřování k věci dále vypovídat, zamítnutí jeho návrhu na doplnění vyšetřování vlastním opakovaným výslechem a napadající správnost procesního postupu týkajícího se posouzení jeho námitky podjatosti samosoudkyně JUDr. Pustówkové, jsou námitkami z hlediska uplatněného dovolacího důvodu zcela irelevantními, navíc se jimi zabýval a zákonu odpovídajícím způsobem vypořádal již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je v tomto směru možno beze zbytku odkázat.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dle informací obsažených v předmětném trestním spisu obviněný nebyl ve vztahu k dokazování jakkoli zkrácen na svých právech. Po zahájení trestního řízení měl možnost se k obvinění vyjádřit (viz č. l. 16-21 spisu), k prostudování spisu se i přes řádné předvolání nedostavil (viz č. l. 171 spisu), o konání výslechu svědků I. M., M. V., Š. P. a M. P. byl dle úředního záznamu Generální inspekce bezpečnostních sborů (viz č. l. 290 spisu) uvědoměn. Zamítnutí důkazního návrhu na doplnění dokazování jeho opakovaným výslechem bylo plně v kompetenci policejního orgánu a má oporu v ustanovení §166 odst. 1 tr. řádu. Těžiště dokazování v trestním řízení spočívá především v hlavním líčení, v jehož rámci měl obviněný možnost vypovídat, klást svědkům otázky a vyjadřovat se k jejich výpovědím, což také společně se svým obhájcem plně realizoval. Zasaženo pak nebylo ani jeho právo na projednání věci nestranným soudem, neboť o vznesené námitce podjatosti rozhodla samosoudkyně okresního soudu JUDr. Pustówková dne 30. 12. 2015 tak, že podle §30 odst. 1 tr. řádu není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení. Stížnost obviněného proti takovému rozhodnutí nemá dle §31 odst. 2 tr. řádu odkladný účinek, proto okresní soud mohl ve věci dále jednat a meritorně rozhodnout. Nadto usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2016, sp. zn. 3 To 292/2016, byla stížnost obviněného podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnu jako nedůvodná (v bližším viz odůvodnění tohoto usnesení).
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze zahrnout ani námitky, v rámci nichž obviněný napadá nesprávné hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů a namítá existenci tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními s provedenými důkazy. Takto formulovanými námitkami obviněný ve skutečnosti nezpochybňuje a neodůvodňuje nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze jimi napadá soudy učiněná skutková zjištění. Vznáší totiž výhrady výlučně proti rozsahu provedeného dokazování a proti způsobu hodnocení důkazů rozhodujícími soudy nižších stupňů, což dle konstantní judikatury je třeba považovat za námitky skutkové, výlučně procesního charakteru, jež se výhradně týkají úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Těmito námitkami se domáhá pouze toho, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Nesprávnost právního posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení tak odvozuje výlučně z předkládané vlastní verze skutkového děje. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzením. Jak již bylo uvedeno výše, takovými námitkami je dovolací soud povinen se zabývat pouze a jedině v případě, pokud dojde k závěru o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotně právním posouzením.
V posuzované věci se ale soudy obou stupňů ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. řádu náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí a učinily závěr o tom, že obhajoba obviněného nemá oporu v provedených důkazech, je ryze účelová, činěná pouze ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti. Toto zjištění neskýtá podklad pro závěr, že skutková zjištění soudů se ocitají v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Obviněný byl ze spáchání projednávaného trestného činu usvědčen nejen výpovědí poškozeného, ale obsahem lékařských zpráv o zdravotním stavu poškozeného, stejně tak i závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, z nichž vyplývá, jaká poranění poškozený utrpěl a jaký byl mechanismus jejich vzniku. Závěr o vině navíc vyplývá i z výpovědi samotného obviněného, který nijak nepopírá, že se jel s poškozeným poprat.
Jak již je konstatováno výše, dovolací námitky obviněného vycházejí primárně z odlišných (subjektivně koncipovaných) skutkových zjištění a z vlastního způsobu hodnocení provedených důkazů, přičemž teprve na základě tohoto vlastního hodnocení obviněný hovoří o existenci extrémního nesouladu, čímž však zcela vykročil z mezí dovolacího důvodu stanoveného §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Je třeba konstatovat, že teoreticky i v situaci, kdy by soudy přisvědčily verzi skutkového děje podávané obviněným, že první ránu dostal on sám od poškozeného, nemělo by to žádný vliv na právní kvalifikaci jeho jednání, neboť sám současně připustil a popsal, že mezi ním a poškozeným došlo k vzájemné potyčce, se kterou oba souhlasili, což naprosto vylučuje úvahu o možné aplikaci institutu nutné obrany (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 851/2002).
Obviněnému nelze přisvědčit ani v jeho názoru, že ve věci měla být aplikována zásada subsidiarity trestní represe podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku (ultima ratio). Zmíněná zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, a to především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Trestně právní řešení představuje krajní prostředek („ultima ratio“) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii. Z principu „ultima ratio“ plyne, že trestné činy mohou být pouze nejzávažnější případy protispolečenských jednání s tím, že tam, kde postačují k regulaci prostředky civilního či správního práva, jsou trestně právní prostředky nejen nadbytečné, ale i nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 86/2015).
Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v trestním zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Byť tedy trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010).
Popsané protiprávní zaviněné jednání obviněného nese všechny formální znaky trestného činu a je společensky škodlivé, neboť úmyslné násilné jednání vůči jinému člověku a způsobení mu újmy na zdraví jsou oprávněným důvodem pro užití prostředků trestního práva a jejich aplikace v podobě trestněprávní represe byla zcela namístě. Jednání obviněného nelze hodnotit jako méně škodlivé, u kterého by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, resp. kde by bylo možno uplatnit princip ultima ratio a vystačit s jiným než trestně právním řešením.
Konečně pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze podřadit ani námitky obviněného, jimiž zpochybňuje úplnost provedeného dokazování, když vytýká neprovedení důkazů, které v řízení před soudem navrhl. Konkrétně brojí proti tomu, že byl zamítnut jeho návrh na vyžádání trestního spisu, v němž je poškozený veden jako obviněný ze spáchání trestného činu spočívajícího v neoprávněném vstupu do facebookové komunikace, a dále proti opomenutí soudu doplnit dokazování znaleckým posudkem z odvětví zdravotnictví, obor stomatochirurgie.
Nejvyšší soud připomíná, že obecně námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nejsou svojí povahou námitkami hmotně právního charakteru, ale dle soudní judikatury je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu nebo §134 odst. 2 tr. řádu (srov. nálezy Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.).
Nejvyšší soud na základě zhodnocení komplexnosti provedených důkazů nekonstatuje, že v posuzované věci by šlo o případ tzv. opomenutých důkazů, a je nucen plně odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v němž tento soud podrobně a správně vyložil, proč shora specifikované návrhy obviněného na doplnění dokazování vyhodnotil jako nadbytečné při existenci již plně stabilizovaného skutkového děje. Posouzení důvodnosti návrhu na doplnění dokazování je plně v kompetenci soudu a nyní uplatněné odvolací námitky obviněného, označené nyní jako námitky dovolací, jsou tak jen nekončící polemikou s autoritativním a správným posouzením důkazní situace soudem.
Pod zákonný katalog dovolacích důvodů, i když ne pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nýbrž pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, je pak možno formálně podřadit pouze námitku, že hlavní líčení dne 4. 12. 2015 bylo konáno v nepřítomnosti obviněného. Byť by Nejvyšší soud neměl takto specifikovanou námitku činit předmětem svých úvah, nad rámec svých povinností konstatuje, že námitka není důvodná. Obviněný se k tomuto hlavnímu líčení nedostavil, pouze předložil lékařskou zprávu ze dne 3. 12. 2015, z níž vyplývá, že byl ošetřen na traumatologické ambulanci v Orlové pro bolest břicha. Z této lékařské zprávy nikterak neplyne, že by obviněný nebyl schopen osobní účasti u hlavního líčení, resp. že by jeho potíže byly takového rázu, aby mu bránily se nařízeného hlavního líčení zúčastnit. Soud prvního stupně proto postupoval zcela v souladu se zákonem, pokud konal hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného při splnění podmínek §202 odst. 2 tr. řádu.
Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný svým jednáním specifikovaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, z toho důvodu dovolání obviněného B. F. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 3. 8. 2017
JUDr. Danuše Novotná
předsedkyně senátu