ECLI:CZ:NS:2017:4.TDO.927.2017.1
sp. zn. 4 Tdo 927/2017 -59
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 8. 2017 o dovoláních obviněných V. J., a R. G. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 3 To 450/2016, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 119/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. J. a R. G. odmítají .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 2 T 119/2016, byl obviněný V. J. uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (bod č. 1) a obviněný R. G. byl uznán vinným ze spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku (bod č. 1), zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku (bod č. 2), přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku (bod č. 2), přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (bod č. 3), přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (bod č. 3), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:
„1.
dne 21. 4. 2016, v blíže neustanovené době kolem 13.00 hodiny, v B. na ulici H. v prostrou čerpací stanice A.-O., s.r.o., poté, co zde přijel poškozený O. B., svým motorovým vozidlem Mercedes Benz Coupe CL 63 AMG, černé barvy, převozní rz ..., se ho A. G. zeptal na jeho jméno, následně R. G. za přítomnosti A. G., V. K., L. K. a T. M. po zjištění jména poškozeného, otevřel dveře jeho vozidla Mercedes Benz Coupe CL 63 AMG a vytáhl poškozeného B. násilím z vozidla, když se mu to podařilo, smýkl s ním na zem, kde ho opakovaně udeřil do obličeje, následně ho zvedl a natlačil na bok vozidla, řekl mu, že V. J. zapálil auto, a protože byl poškozený B. drzý, dal mu další dvě facky a poté R. G. nasedl na místo řidiče do vozidla poškozeného, kdy k němu přisedl do vozidla na místo spolujezdce ještě V. K. a společně z místa odjeli, když A. G. požadoval po poškozeném, aby nasedl do blíže neustanoveného vozidla Mercedes Benz CLS, černé barvy, které řídil T. M., čemuž poškozený z obav o své vozidlo a možného dalšího fyzického napadení, ke kterému došlo okamžitě, když projevil nesouhlas nebo odpor, tomuto vyhověl, nasedl na zadní sedadlo za řidiče, vedle něho si sedl L. K., jako spolujezdec usedl A. G., a takto poškozeného převezli k autodílně na ulici Š. v B. vedle budovy L., kterou provozuje a má v nájmu S. M., zde po předchozí společné domluvě a bezprostředně po výše uvedeném jednání s poškozeným vystoupili z vozidla u autodílny v B. na ulici Š., kde již čekal V. J., který se na tomto postupu domluvil telefonicky s A. G., V. J. řekl poškozenému O. B., že mu dluží peníze, když mu toto řekl, že peníze vrátí podle rozhodnutí soudu, dal mu R. G. facku a J. mu řekl, že peníze chce dnes, že s nimi má jít do dílny, kde již bylo zaparkované vozidlo poškozeného a byli zde přítomen S. M., v jejichž přítomnosti se ho R. G. ptal, jak to chce řešit, kdy zaplatí a že vozidlo zůstane v autodílně, když poškozený řekl, že neví, dal mu facku, v tu chvíli stáli A. G., V. K., L. K., T. M., V. J. a S. M. v okruhu asi jednoho metru kolem poškozeného a J. mu řekl, že chce částku 150.000 Kč, jinak že si auto nechá, následně někdo z pachatelů navrhl, že sepíší plnou moc, kdy jim poškozený řekl, že nic podepisovat nebude, načež ho R. G. chytl za ruku a řekl mu, jestli má rád své prsty, a chtěl po S. M. podat kleště, načež poškozený ze strachu, že mu skutečně ublíží, souhlasil s podepsáním, T. M. napsal plnou moc k převodu vozidla s tím, že pokud do 22. 4. 2016 uhradí poškozený částku 250.000 Kč plná moc propadá, když poškozený měl strach z vyplnění výhrůžek, zvlášť za situace, kdy kolem něj bylo celkem 7 výše jmenovaných pachatelů, a dokument podepsal, následně byl nucen v přítomnosti T. M., A. G. a V. K. odjet ověřit podpis na pobočku České pošty B. na ulici R. ..., po návratu mu dovolili vzít si z auta mobilní telefon a doklady a odvezli ho na M. n., kde ho nechali vystoupit,
2.
dne 14. 9. 2015 v době kolem 18.50 hodin v obci K. před domem č. ..., okres H. K., po předchozí domluvě s osobami jménem Ar. G., a B. N., kam přijeli blíže neustanoveným vozidlem zn BMW, verze Combi, stříbrné barvy, rz ..., z vozidla vystoupil R. G. a Ar. G., kteří přistoupili k poškozeným jménem D. B., a osobou vystupující pod jménem D. P., (dále jen jako „D. P.“), když R. G. bezdůvodně a neočekávaně úderem pěstí do obličeje napadl poškozeného D. B., čímž mu způsobil zlomeninu dolní čelisti, následně chytli poškozeného D. P., který chtěl z místa utéct, tohoto strhli na zem, kde ho společně začali napadat údery pěstí a kopy do hlavy, břicha a zad, kdy následně k nim přistoupil i B. N., který napadání poškozených od vozidla sledoval, a řekl jim, že to už stačí a aby poškozeného D. P. naložili do výše uvedeného vozidla, když tohoto R. G. a Ar. G. chytli za ruce a nohy a proti jeho vůli ho naložili na zadní sedadlo vozidla, kam si vedle něho sedli každý z jedné strany a B. N. řídil, když na místě spolujezdce seděla M. K., a takto s poškozeným jeli do B., když po něm R. G. požadoval smyšlený dluh za práci ve výši 8.000 Kč pro něho a 16.000 Kč pro N., následně poškozeného odvedli do suterénní části domu v B. na ulici S. č. ..., kde ho uzamčeli bez jídla a pití v místnosti bez oken a světla a nechali jej uvězněného až do ranních hodin, kdy následující den okolo 7.00 hodiny jej odvedli do přistaveného vozidla zn. VW Caravelle rz Ukrajiny ..., ve kterém mu R. G. v přítomnosti B. N., Ar. G., A. G. a M. K. řekl, že pokud někde řekne nebo ohlásí, co se stalo, tak ho zlikviduje a zakope v lese, z čehož měl poškozený strach a i poté co postupně při jízdě B. vystoupili všichni jmenovaní, setrval ve vozidle, které řídil B. N., který ho předal blíže neustanovenému muži – M., jenž se měl poté s pachateli domluvit, že poškozený může odejít, ale že mu R. bude volat 2x týdně a pokud mu nebude brát telefon, tak ví, co se stane a že si R. do konce měsíce přijede pro 24.000 Kč a pokud je nebude mít, tak ho zlikviduje a zakope v lese, čímž způsobili poškozenému D. B., zlomeninu dolní čelisti a poškozenému D. P., zlomeninu nosních kostí, podvrtnutí krční páteře a mnohočetné oděrky a zhmoždění, která si vyžádala lékařské ošetření,
3.
dne 7. 2. 2016 v době kolem 21.10 hodin v B. na ulici Z. ve směru z centra města, poté, co při jízdě vozidlem Škoda Octavia stříbrné barvy rz ... po ulici Z. a následně ulici H. najížděl vedle vozidla a za vozidlo BMW 530 černé barvy rz ... poškozeného I. A.-H., který je i řídil, tak gesty požadoval po poškozeném aby zastavil, následně na tohoto troubil a blikal dálkovými světly, když poškozený dostal strach a snažil se mu ujet, načež však musel zastavit na světelný signál stůj na semaforu před křižovatkou ulic O. a O., kde zastavil za vozidlem poškozeného, vystoupil a přistoupil k jeho vozidlu, u kterého se pokoušel otevřít pravé zadní dveře a následně i dveře u řidiče a požadoval po poškozeném, aby vystoupil, a svůj požadavek zdůraznil několika ranami pěstí pravé ruky do skleněné výplně dveří řidiče a následně dvěma kopy do dveří řidiče, které poškodil, a dále čtyřmi kopy do zadních levých dveří, které rovněž poškodil, čímž způsobil poškozenému I. A.-H., promáčkliny na levých předních dveřích a levých zadních dveřích vozidla se škodou ve výši 11.350 Kč.“
Za tento zločin a za sbíhající se přečiny těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterými již byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2016, č. j. 3 T 54/2016-195, byl obviněný V. J. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2016, č. j. 3 T 54/2016-195, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný R. G. byl za uvedené jednání odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §80 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému R. G. uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému R. G. uložena povinnost nahradit poškozené Fakultní nemocnici Hradec Králové, IČ 00179906, se sídlem Hradec Králové, Sokolská 581, škodu ve výši 1.422 Kč a poškozenému D. B., v M. r. (údaje skryty dle §55/1c tr. ř.) škodu ve výši 41.650 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený O. B., bytem B., Ú. ..., odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněných A. G., L. K., V. K., S. M. a T. M.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 2 T 119/2016, podali obvinění V. J., R. G., A. G., L. K., S. M., T. M., státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně a poškozený O. B. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 3 To 450/2016 tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného R. G. zrušil ve výroku o uložení trestu vyhoštění. Podle §259 odst. 2, 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnému R. G. podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil trest vyhoštění z území České republiky na dobu 8 let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku byl z podnětu odvolání státního zástupce obviněnému V. J. uložen souhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tři a půl roku. Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněných A. G., V. J., L. K., S. M., T. M. a poškozeného O. B. zamítnuta.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 3 To 450/2016, podal následně obviněný V. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ač zčásti opakuje své argumenty uváděné již v odvolání, je to především z toho důvodu, že odvolací soud se téměř žádnou z námitek nezabýval a odkázal jen na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, přičemž odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zmatečné a rekapituluje jen výpovědi zúčastněných, bez ambicí tyto dále právně hodnotit. Především upozorňuje na skutečnost, že jím nebylo vůči poškozenému použito žádného násilí. Stejně jako ostatní obvinění pouze přihlížel tomu, jak R. G. dal několik facek poškozenému O. B. Je absurdní závěr nalézacího soudu, že se měl zločinu dopustit tím, že vedl jednání nebo že se výborně na účet poškozeného bavil. Stejně tak je absurdní závěr, že ostatní obvinění umocňovali napjatou atmosféru, poskytovali psychickou pomoc nebo jen neprotestovali proti tomu, co se děje. Za uvedené důkazní situace, když o pohrůžce násilí mluví samotný poškozený tak, že mu vyhrožoval obv. R. G., lze přímé užití násilí u obviněného vůči poškozenému vyloučit. Nelze tedy říci, že by tento znak skutkové podstaty, tedy užití násilí nebo pohrůžka násilí, byl prokázán. Nemůže uspět ani závěr, že skoro všichni obvinění svou pouhou přítomností na místě tento znak naplňují. Není-li násilí ani pohrůžky, nemůže být vydírání. Domnívá se, že by jeho jednání mělo být kvalifikováno jako přečin útisku podle §177 tr. zákoníku.
Stejně jako objektivní stránka neplyne z popisu skutku ani z dokazování subjektivní stránka, tedy zavinění obviněného. Uvádí, že si je vědom, že v případě, když je pachatel odsuzován za úmyslný trestný čin, nemusí být úmyslné zavinění na straně pachatele v tzv. skutkové větě vyjádřeno výslovně. Postačí, jsou-li zde uvedeny takové okolnosti, ze kterých existence úmyslného zavinění na straně pachatele nepochybně vyplývá. V projednávaném případě ani výslovné vyjádření ani okolnosti, z nichž by bylo možno úmysl dovodit, v rozsudku uvedeny nejsou, a proto si nalézací soud vypomohl konstrukcí nepřímého úmyslu. Dlužno ale říci, že i u dovození nepřímého úmyslu soud neuvedl, ze kterých konkrétních okolností vzal za prokázané, že obviněný byl srozuměn s tím, k čemu směřuje jednání dalších obviněných, má-li je za prokázané.
Nesprávného právního posouzení užil soud i v odůvodnění výroku o trestu. Obviněný nemá v úmyslu polemizovat s názory soudů, zda má trest být uložen jako nepodmíněný, nebo podmíněně odložený, to musí uvážit soud. V souvislosti s předchozím posouzením skutku jako přečinu útisku by se jednalo o trest mimo výměru uvedenou v zákoně a byl by naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pouze uvádí, že v napadeném rozsudku spatřuje nesprávné právní posouzení otázek polehčujících a přitěžujících okolností. Hodnocení skutkových okolností promítajících se do výroku o trestu by mělo být pečlivější, protože výrok o trestu se pachatele přímo dotýká. Odvolací soud uvedl, že nalézací soud správně uložil trest jako nepodmíněný jednak proto, že je uložen za více trestných činů, a jednak proto, že je zohledněn podíl obviněného na trestné činnosti. Jakkoliv to může být považováno za námitku skutkovou, ohledně podílu obviněného na trestné činnosti je nutno zdůraznit, že obviněný nevěděl, jak vysokou částku kdo z obviněných po poškozeném požadoval. Sepisu plné moci přítomen nebyl a její obsah neznal, zprvu ani nevěděl o tom, že takový dokument vznikl. Nelze tedy říci, že by po poškozeném požadoval částku několikanásobně převyšující výši dluhu. Navíc podíl na trestné činnosti není okolností, ke které by se přihlíželo při stanovení druhu a výměry trestu, ty jsou uvedeny v ust. §39 tr. zákoníku. K odůvodnění úvahy o tom, jako měrou jednání spolupachatelů přispělo ke spáchání trestného činu, není v rozhodnutí vůbec nic. K polehčujícím okolnostem, eventuálně k tomu, že nejsou dány, nebo je nelze zohlednit, rovněž soud vůbec nic neuvádí. I výrok o trestu tak trpí nesprávným hmotněprávním posouzením.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 3 To 450/2016, zrušil.
Obviněný R. G. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Má za to, že soudy obou stupňů na základě neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu dovodily nesprávné právní posouzení skutku pod bodem 2 výroku rozsudku. Z odůvodnění obou rozhodnutí nevyplývá, kterými úvahami se soudy řídily, a rovněž z nich nevyplývá skutečnost, či pouze ve velmi obecné rovině, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného. Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně nelze dovodit, že by měl být skutek, za který byl odsouzen, spáchán právě obviněným. Teorie konstruována soudy je zcela neurčitá ve vztahu k obviněnému. Jediný možný závěr, jaký mohly a měly soudy obou stupňů dovodit, bylo to, že pro žalovaný skutek pod bodem 2 měl být zproštěn obžaloby, neboť z rozsudku a jeho odůvodnění nevyplývá, že by údajnou trestnou činnost měl spáchat právě obviněný. Pokud zde byly jakékoliv pochybnosti, mělo být řízení vráceno nalézacímu soudu k dalšímu projednání. Má za to, že na základě provedeného dokazování nebylo možno dospět k závěru, že je vinen. Především pak vytýká soudu prvního stupně, že provedené důkazy nevyvrací jeho obhajobu a taktéž nebyly vyčerpány všechny možnosti, jak zjistit skutkový stav věci. Návrhy obviněného nebyly rovněž nijak zohledněny. Za této situace, když soudy vycházely z provedených důkazů, pak závěry o vině pod bodem 2 rozsudku nemají žádnou oporu v provedených důkazech. Tato skutečnost se pak zejména promítá do výroku o uloženém trestu. Je toho názoru, že v rámci právního posouzení věci při užití adekvátního trestu nebylo nikterak akceptováno a hodnoceno doznání obviněného pod body 1 a 3 výroku rozsudku. Uvedenou trestnou činnost nijak nepopřel, projevil lítost nad svým jednáním a k trestné činnosti se doznal. Zohlednění v rámci ukládání trestu není nijak promítnuto do výše, která byla soudem zvolena, a to vše za stavu, kdy obviněný jakkoliv popírá, že by se měl dopustit trestné činnosti uvedené pod bodem 2 výroku rozsudku, neboť jeho účast na trestné činnosti tak, jak byla popsána nalézacím soudem, nemá oporu v provedeném dokazování, ba naopak je zcela v rozporu s takto provedenými důkazy.
Ke skutku uvedenému pod bodem 2 výroku rozsudku nalézacího soudu namítá, že z provedeného dokazování soudy zjistily nesprávný skutkový stav, který následně nesprávně právně posoudily. Po provedeném dokazování nebylo možno dospět k závěru, že se skutkový děj odehrál tak, jak je popsáno v rozsudku. Takový závěr je zcela jistě v extrémním rozporu s obsahem provedeného dokazování, když je nepochybné, že provedeným dokazováním nemohla být vyvrácena obhajoba obviněného, který opakovaně velmi podrobně popsal, jak se skutkový děj skutečně odehrál. Z provedeného dokazování nelze ani žádným způsobem dovodit podíl obviněného na trestné činnosti ve vztahu k dalším údajným pachatelům. V tomto směru je rozsudek nepřesvědčivý, kusý a tedy i nepřezkoumatelný. Tuto vadu nenapravil ani rozsudek soudu odvolacího, neboť ten pouze konstatuje, že obviněný je usvědčován výpověďmi poškozených a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví. Samotný znalecký posudek však neuvádí, že by to měl být právě on, kdo způsobil uvedená zranění poškozeným, a toto nevyplývá jednoznačně ani z výpovědí poškozených provedených při hlavním líčení. Žádný z poškozených neoznačil obviněného, že by to měl být právě on, kdo uvedená zranění popsaná ve znaleckém posudku způsobil svým jednáním. Pak lze jedině konstatovat, že obhajoba nemohla být vyvrácena a nemohlo být bezpochyby prokázáno, že skutek pod bodem 2 výroku rozsudku spáchal obviněný.
Současně pak nebyla odvolacím soudem napravena vada porušení práva na spravedlivý proces obviněného, tedy na to, že tento má právo na přesvědčivé a řádné odůvodnění rozhodnutí. Ve vztahu k výroku o trestu byla a i nadále je namítána vada nepřezkoumatelnosti, kterou rozsudek trpí ve výroku o trestu, což neodstranil ani odvolací soud. Uvedený výrok není řádně odůvodněn, nevyplývá z něj, jakými myšlenkovými pochody a úvahami se soudy při stanovení výměry trestu řídily, nebylo nijak zohledněno doznání pod body 1 a 3. Je také toho názoru, že pro uložení trestu vyhoštění nebyly splněny podmínky, neboť má na území České republiky povolen trvalý pobyt, současně zde má jediné pracovní a sociální zázemí, má zde družku a dítě, svou matku a uložení trestu je v rozporu se zájmem na spojování rodin. Dle něj odvolacím soudem upravená délka trestu nemění nic na tom, že se jedná o trest, který v dané situaci zákon nepřipouští a který je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Namítá, že jednou ze základních zásad a koncepcí trestního řízení je skutečnost, že má být vyvrácena obhajoba obviněného. Ve světle uvedených skutečností jsou zde takové pochybnosti, že skutečnosti, které v rámci svého dovolání uvedl, nelze považovat za nemožné, naopak jsou reálné, a proto jak nalézací soud, tak také soud odvolací měly v rámci svého hodnocení věnovat pozornost tvrzením obviněného a řádně se vypořádat a zejména náležitě objasnit to, zda jsou tyto možné či nikoliv. Ve věci tedy nebylo možno z provedeného dokazování dovodit, že spáchal trestnou činnost, jež je mu kladena za vinu pod bodem 2 rozsudku. V tomto směru měl být v rámci správného právního posouzení obžaloby zproštěn, neboť skutek tak, jak je označen v obžalobě, nespáchal obviněný a toto ani nebylo prokázáno. Ze skutkových zjištění a provedeného dokazování nebylo možno dospět k právnímu závěru o vině pod bodem 2 výroku rozsudku. Proto rozhodnutí odvolacího soudu, ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 3 To 450/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 2 T 119/2016, zrušil a aby podle §265l odst. 1, odst. 3 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovoláním obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že dovolání jsou formálně založena na důvodech podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v případě dovolatele G. rovněž na důvodu podle písm. h) citovaného ustanovení. Z obsahu dovolání je patrno, že uvedené důvody se mají vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Městského soudu v Brně jakožto soudu nalézacího a že rozsudek odvolacího soudu chtěli patrně napadnout podle písm. l) citovaného ustanovení. Dovolatelé opakují svou obhajobu, kterou uplatnili zejména i ve svých odvoláních ze dnů 17. 11. 2016 a 14. 11. 2016. S jejich námitkami se proto již vypořádal odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku. S úvahami odvolacího soudu se státní zástupce ztotožňuje a k jednotlivým námitkám uvádí následující.
Dovolatel J. uvádí pod bodem 4 dovolání, že jeho jednání mělo být posouzeno pouze jako přečin útisku podle §177 tr. zákoníku, neboť se vůči poškozenému sám žádného násilí nedopustil a pouze přihlížel pohrůžkám násilím ze strany dovolatele G. Státní zástupce má za to, že ze strany obou jmenovaných se jednalo o spolupachatelství. Podle názoru autorů aktuálního komentáře k trestnímu zákoníku postačí, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněn jen souhrnem těchto jednání. Ke spolupachatelství všech přítomných tedy postačovalo, jestliže nebyli jen lhostejnými pozorovateli násilného jednání dovolatele G., ale svým aktivním přístupem a společným jednáním, umocněným u dovolatele tím, že vydíráním mělo být opatřeno peněžní plnění v jeho prospěch, projevovali společný úmysl s hlavním pachatelem. Na to navazuje další námitka dovolatele J., který v bodu 5 svého dovolání uvádí v podstatě to, že v rozsudku nalézacího soudu nejsou uvedeny takové okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit jeho úmysl společný s úmyslem dovolatele G. K tomu státní zástupce odkazuje na text skutkové věty pod bodem 1 rozsudku nalézacího soudu, v níž je uvedeno: „…J. mu řekl, že peníze chce dnes…“ , a poté v dílně: „J. mu řekl, že chce částku 150.000 Kč, jinak že si auto nechá…“ . Je obtížné si představit, jak jinak by mohla být vyjádřena subjektivní stránka jednání dovolatele, když ani samotný dovolatel žádný návrh v tomto směru nepředkládá a neuvádí, jak správně by měl být skutek v takových případech popisován, resp. příklad slov, která v popisu skutku chybí.
Námitka v bodu 6 dovolání je i podle dovolatele „jen eventuální“. Uvádí, že pokud by byl uznán vinným pouze přečinem útisku a pokud by mu přesto byl uložen nyní uložený trest, pak by byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V této části dovolání lze zcela souhlasit s dovolatelem, že kdyby byl odsouzen pro jiný trestný čin, bylo by nutno uložit mu jiný trest. Toto obecně zcela pravdivé tvrzení nemůže mít žádný význam pro posouzení, zda výměra trestu v konkrétní věci odpovídá dané trestní sazbě. Při koncipování tohoto dovolacího důvodu měl totiž zákonodárce na mysli trest za trestný čin, jímž byl dovolatel uznán vinným, nikoliv za trestný čin, jímž by za jiných okolností mohl být uznán vinným. To je nakonec patrno i z uvedené citace tohoto ustanovení. Proto tato námitka uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídá.
Stejně mu neodpovídá ani navazující námitka, že soud při úvaze o trestu nesprávně vyhodnotil polehčující a přitěžující okolnosti. Dovolatel patrně podřazuje tuto námitku pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu státní zástupce stručně odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Obdobně viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015. Nejvyšší soud sice ve svém nepublikovaném usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, připustil zrušení konkrétního nepřiměřeného trestu v dovolacím řízení, avšak jen výjimečně a mimo dovolací důvody, pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Judikovaná věc je natolik specifická, že z ní nelze činit obecné závěry. Nejvyšší soud přitom i v judikované věci uznával autoritu rozhodnutí č. 22/2003 Sb. Věc dovolatele nemá takové mimořádné znaky jako věc judikovaná. Nakonec ani on sám neargumentuje testem proporcionality a namítá jen nesprávné hmotněprávní posouzení. Ani tato námitka proto neodpovídá žádnému z uplatněných ani jiných dovolacích důvodů.
Dovolatel G. brojí svým dovoláním pouze proti výroku o vině v bodu 2 rozsudku nalézacího soudu a proti výroku o trestu vyhoštění. Uplatněnému dovolacímu důvodu zjevně neodpovídají jeho obecné námitky v bodu III. dovolání, že skutkový stav byl neúplně a nesprávně zjištěný, že provedené důkazy nevyvrací jeho obhajobu, a že závěry o jeho vině nemají žádnou oporu v provedených důkazech. Tyto námitky blíže nerozvádí, neuvádí konkrétní opomenuté, nezákonné či extrémně rozporné důkazy ani v této souvislosti nenamítá porušení základních postulátů spravedlivého procesu. Pokud namítá nesprávné hodnocení výpovědí poškozených a znaleckého posudku, pak větou „nemohlo být bezpochyby prokázáno“ směřuje spíše k uplatnění námitky, že byla porušena zásada in dubio pro reo. Ta je ovšem zásadou procesní, a nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury lze v tomto směru poukázat například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016 a ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1361/2016. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. V této části dovolání zjevně neodpovídá uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu.
Stejně tak žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky proti přiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, což v dovolání namítat nelze. Oproti tomu by dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohla odpovídat jeho námitka, že z rozsudku a jeho odůvodnění nevyplývá, že by údajnou trestnou činnost, vymezenou ve skutkové větě, měl spáchat právě odsouzený, pokud by tím dovolatel mínil nesoulad mezi popisem skutku v rozsudku a jeho právním posouzením. Tato námitka je ovšem zjevně neopodstatněná. V popisu skutku pod bodem 2 rozsudku nalézacího soudu je výslovně uvedeno, že to byl právě dovolatel, kdo se útoku na poškozené dopustil dílem sám a dílem se spolupachateli tím, že: „…přistoupili k poškozeným…nečekaným úderem pěstí do obličeje napadl…chytli poškozeného…strhli na zem…společně začali napadat údery…naložili…odvedli…“ atd. Nic tak nenasvědčuje nesouladu mezi popisem skutku a jeho právním posouzením v tom smyslu, že by vůbec nebylo popsáno konkrétní jednání dovolatele. V této části je tedy dovolání zjevně neopodstatněné.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ovšem odpovídá opakovaná námitka, že pro uložení trestu vyhoštění nebyly splněny zákonné podmínky. Dovolatel obsahově poukazuje na vylučovací podmínky podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když uvádí, že má na území naší republiky povolen trvalý pobyt, má zde sociální a rodinné zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Odvolací soud se s totožnou námitkou vypořádal na str. 11 svého rozsudku, jímž uvedený trest pouze zmírnil z trestu uloženého na neurčito na trest v trvání 8 let. Argumentace soudu se jeví jako poněkud neúplná, když pouze uvedl, že dovolatel páchal svou trestnou činnost s rodinnými příslušníky, jeho družka je Ukrajinka a že z žádných skutečností nevyplývá, že by uložení trestu vyhoštění bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Přesto státní zástupce považuje závěr soudu za správný, a to z následujících důvodů.
Při zjišťování okolností, které by mohly založit vylučující překážky podle §80 odst. 3 tr. zákoníku platí zásada oficiality podle §2 odst. 4 tr. ř., která se projevuje v zásadě vyhledávací a zjištění okolností bez důvodných pochybností podle §2 odst. 5 tr. ř. Soud musí k existenci těchto okolností přihlížet z úřední povinnosti. Nicméně základem dalšího zjišťování ohledně sociálního zázemí a rodinného života musí být podklady poskytnuté samotným obviněným. V této oblasti je totiž příslušnými registry oficiálně doložitelné pouze uzavření manželství či narození dítěte. Ostatní skutečnosti patří do natolik intimní sféry života obviněného, že záleží na něm, zda je orgánům činným v trestním řízení sdělí, či nikoliv. Tím poskytne, či neposkytne těmto orgánům nezbytný podklad jejich vlastního šetření. O sociálním zázemí dovolatele a rodině byly takto zjištěny následující informace.
V přípravném řízení bylo zjištěno, že je svobodný. U vazebního zasedání dne 24. 4. 2016 uvedl, že na něj čekají matka a přítelkyně, aniž by onu přítelkyni jmenoval. Chtěl, aby o jeho vzetí do vazby byla vyrozuměna toliko matka – žádnou přítelkyni ani družku neuváděl. Ve vazbě jej navštěvovaly vždy matka a k tomu jednak údajná družka L. K. a jednak údajná přítelkyně M. C. Z věznice adresoval své dopisy přítelkyni L. K. Jmenovanou označil při návštěvě stanovené na den 16. 6. 2016 jako holka. Téhož dne jej měla navštívit také M. C. Ta měla také podle příslušného usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 18. 5. 2016 pro skutek ze dne 14. 9. 2015 sedět v době tohoto skutku ve vozidle dovolatele na místě spolujezdce jako jeho přítelkyně. Jeho družkou tedy měla být L. K., když dovolatel jinou ženu za svou družku neoznačil. Tuto ženu považoval za družku dovolatele i Městský soud v Brně ve svém usnesení ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 70 Nt 3553/2016. Za pozornost ovšem stojí, že při návštěvě dne 2. 6. 2016 uvedl, že jmenovaná L. K. bydlí v K. na ul. P. ..., ačkoliv samotný dovolatel bydlí se svou matkou v B. na ul. H. ... A že při návštěvě stanovené na den 30. 6. 2016 již označil jmenovanou L. K. pouze jako přítelkyni a M. C. téhož dne neoznačil nijak. Z uvedeného lze učinit závěr, že dovolatel navázal na území republiky různé vztahy, avšak ani u L. K. či M. C zatím nic nenasvědčuje tomu, že by zde započalo soužití odpovídající životu rodinnému – vytváření relativně stabilního vztahu odpovídající svým obsahem vztahu manželskému. Pokud ve svém dovolání zmiňuje, že má v republice družku, není patrno, zda má na mysli některou ze dvou shora jmenovaných žen či nějakou zcela jinou ženu. Jeho tvrzení tak nelze prověřit ani posoudit. Pro úplnost lze konstatovat, že z odůvodnění usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 2 T 119/2016, je patrno, že dovolatel ve vazebním zasedání uvedl, že 15. 8. 2016 se mu narodil syn, a to sice nikoliv se shora uvedenou družkou L. K., nýbrž se skoro ženou M. C. Jméno svého syna neuvedl. Pokud nyní uvádí, že má dítě, pak ani toto tvrzení nelze prověřit, když v dovolání neuvádí pohlaví, jméno ani bydliště dítěte ani jméno jeho matky. Není tak patrno, zda má na mysli onoho syna zmíněného ve shora uvedeném vazebním zasedání, nebo nějaké jiné dítě. Ze shora uvedených skutečností lze učinit závěr, že rodinné vazby dovolatele na jiné osoby než bratra a svou matku jsou spíše volné a svou pevností neodpovídají rodinným vazbám požadovaným judikaturou pro naplnění vylučující podmínky podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.
Hranici podmínek, za nichž je uložení trestu vyhoštění již vyloučeno, vymezuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 11 Tdo 132/2015, ve věci, v níž měl obviněný podnikající v České republice se svou manželkou tři děti, k nimž předložil rodné listy. Placení daní doložil příslušnými daňovými přiznáními. Žil se svou rodinou ve společné domácnosti a jeho nejstarší dcera navštěvovala českou školu. Manželka byla na mateřské dovolené. Teprve takto stabilizované a pevné vztahy byly vztahy rodinnými ve smyslu §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Z uvedených důvodů má proto státní zástupce za to, že v případě dovolatele neexistovala přinejmenším jedna z vylučujících podmínek podle shora citovaného ustanovení, tedy zájem na spojování rodin. Uložení trestu vyhoštění tak nic nebránilo a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. naplněn nebyl.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství shrnul, že obě dovolání byla dílem podána z jiného než v §265b tr. ř. uvedeného dovolacího důvodu a dílem jsou věcně neopodstatněná a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných V. J. a R. G. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
V replice k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství uvedl dovolatel V. J., že jen přihlížel jednání G., byl jím zaskočen, neměl prostor distancovat se od takového jednání, nemůže říci, že některá jeho vyjádření v popisu skutku chybí, není v nich však obsažena pohrůžka násilí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění V. J. i R. G. ve svých dovoláních uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných jak obviněným V. J. tak obviněným R. G. v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněných.
Obviněný V. J. uplatnil právní námitku relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když uvedl, že nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to jak objektivní stránka, jelikož jím nebylo vůči poškozenému použito žádného násilí, tak že z popisu skutku ani z dokazování neplyne ani subjektivní stránka, tedy zavinění obviněného, jelikož v rozsudku nalézacího soudu nejsou uvedeny žádné okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit jeho úmysl společný s úmyslem obviněného G.
Nejvyšší soud uvádí, že aktivní role obviněného J. vyplývá v předmětné věci jednak z výpovědi poškozeného B., z výpovědí ostatních spoluobviněných a také z faktu, že s poškozeným B. řešili dluh, který měl právě vůči obviněnému J.. Podstatou vydírání byla snaha přimět poškozeného k okamžité úhradě dluhu, když poškozený byl přinucen podepsat plnou moc k převodu svého vozidla, pokud neuhradí do dalšího dne částku 250.000 Kč (částku několikanásobně převyšující skutečnou výši dluhu, která činila 39.000 Kč). O aktivní roli obviněného J. v trestné činnosti nejsou žádné pochybnosti a na právní kvalifikaci jeho jednání nemá vliv fakt, že konkrétně on nepoužil vůči poškozenému fyzické násilí či pohrůžku fyzickým násilím, neboť tuto část trestné činnosti obstarával obviněný R. G. Pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání dle §175 tr. zákoníku není nutné, aby každý ze spolupachatelů použil fyzické násilí či pohrůžky násilím. V tomto konkrétním případě byl poškozený zastrašován a donucen k podpisu plné moci tím, že kromě obviněného R. G., který ho i fyzicky napadal, zde bylo přítomno dalších 6 obviněných a poškozený tedy v podstatě neměl žádnou šanci odporu, a proto také plnou moc podepsal a nechal v přítomnosti ostatních obviněných na poště ověřit svůj podpis, neboť z nich měl strach. Jednání každého ze spoluobviněných lze tedy považovat za článek řetězu, kdy jednotlivé činnosti působí jednak současně, jednak postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství ve smyslu ust. §23 tr. zákoníku. Poškozený byl nucen k úhradě 250.000 Kč do následujícího dne hned několika způsoby. Jednak násilím (facky od G. na dílně), jednak pohrůžkou násilí (kleště), jednak pohrůžkou jiné těžké újmy (nevrácení vozidla). Nejvyšší soud tedy nemá žádné pochybnosti o vině obviněného J., jelikož to byl právě on, kdo trval na úhradě dluhu do následujícího dne s tím, že jinak vozidlo poškozenému nevrátí. Dle poškozeného byl navíc obviněný J. vedle R. G. nejaktivnějším z obviněných a výborně se na jeho účet po celou dobu bavil.
K námitce obviněného, že v rozsudku soudu prvního stupně nejsou uvedeny žádné okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit jeho úmysl, lze jen ve stručnosti odkázat na text skutkové věty pod bodem 1 rozsudku nalézacího soudu, z něhož je zcela zřejmé, že společným úmyslem obou obviněných bylo přimět poškozeného násilím, pohrůžkami násilí či pohrůžkami jiné těžké újmy, aby obviněnému J. vyplatil částku 150.000 Kč, přičemž obviněný J. se nijak nedistancoval od užití násilí obviněným G. Právní posouzení skutku je proto správné a dovolání obviněného J. je v této části zjevně neopodstatněné.
Obviněný pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále zařadil i námitku, že v napadeném rozsudku lze spatřovat nesprávné právní posouzení otázek polehčujících a přitěžujících okolností, tudíž, že i výrok o trestu trpí nesprávným hmotněprávním posouzením.
K této námitce Nejvyšší soud jen ve stručnosti uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z citovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., vyplývá, že jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Této námitce nemohl tudíž Nejvyšší soud přisvědčit.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ovšem odpovídá námitka obviněného G., že pro uložení trestu vyhoštění nebyly splněny podmínky, neboť má na území České republiky povolen trvalý pobyt, současně zde má jediné pracovní a sociální zázemí, družku, dítě a svou matku. Uložení trestu je tak v rozporu se zájmem na spojování rodin.
V souvislosti s trestem vyhoštění podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je potřebné uvést, že tento trest soud neuloží, jestliže pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Shora uvedeným ustanovením je respektováno zejména právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny) tedy určité osobní, pracovní, rodinné a sociální vazby pachatele k území České republiky. Uvedené podmínky však musejí být dány kumulativně, tj. absence byť i jediné z nich znamená, že trest vyhoštění pachateli, který je cizím státním příslušníkem a nepožívá zde zvláštní právní ochrany, uložit lze.
Nejvyšší soud přezkoumal splnění zákonných podmínek pro uložení trestu vyhoštění z území České republiky na dobu 8 let a dospěl k závěru, že vzhledem k charakteru trestné činnosti, které se obviněný ve třech případech dopustil, když opakovaně používá násilí a napadá zde jak české občany, tak i cizí státní příslušníky, přičemž zejména jeho jednání pod bodem 2 výroku se vyznačuje velkou brutalitou a jedná se o mimořádně závažnou trestnou činnost, je uložení trestu vyhoštění z území České republiky zcela na místě, neboť to vyžaduje bezpečnost lidí i majetku. Nejvyšší soud také dospěl k závěru, že zde nejsou splněny podmínky ustanovení §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, které by bránily uložení trestu vyhoštění. Obviněný R. G. sice v České republice má trvalý pobyt a žijí zde i jeho příbuzní, avšak nutno zdůraznit, že právě se svými příbuznými zde páchá trestnou činnost (se svým bratrem jednání pod bodem 1 výroku, se svým strýcem jednání pod bodem 2 výroku). Jeho družka je ukrajinské národnosti (ostatně i ona byla přítomna jednání pod bodem 2) a z žádných skutečností nevyplývá, že by uložení trestu vyhoštění bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Naopak v zájmu České republiky a jejích občanů je, aby osoby páchající takovou trestnou činnost se nezdržovaly na jejím území. Uvedené okolnosti tedy umožňují učinit závěr, že soudy nepochybily, pokud uložily obviněnému trest vyhoštění na dobu osmi let.
Jak ostatně ve svém vyjádření uvedl i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, rodinné vazby obviněného na jiné osoby než bratra a matku jsou spíše volné a svou pevností neodpovídají rodinným vazbám požadovaným judikaturou pro naplnění vylučující podmínky podle §80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný ve svém dovolání namítl, že pro uložení trestu vyhoštění nebyly splněny podmínky, neboť má na území České republiky povolen trvalý pobyt, současně zde má jediné pracovní a sociální zázemí, má zde družku a dítě, svou matku a uložení trestu je v rozporu se zájmem na spojování rodin. K tomuto Nejvyšší soud dodává, že ve svém odvolání ze dne 14. 11. 2016 uvedl jako své rodinné vazby pouze matku, bratra a přítelkyni. O dítěti nehovořil. V dovolání nyní sice uvádí, že má dítě, neuvádí ovšem jeho jméno, pohlaví, datum narození, bydliště, ani jméno jeho matky. Teprve v případě, že by obviněný dítě označil, bylo by možno prověřit, zda a z jakého právního důvodu lze obviněného považovat za jeho otce, zda se toto dítě nachází v České republice a zda toto dítě má vůbec nějaký vztah k České republice z důvodu svého občanství či pobytu a zda a jaký vztah má vůbec obviněný k tomuto dítěti a jeho matce. Nejvyšší soud odkazuje na své usnesení ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1349/2015, v němž mimo jiné vyslovil názor, že ani biologické otcovství v případě společného dítěte neznamená automaticky existenci vztahu. Lze tedy konstatovat, že v případě obviněného G. neexistuje jedna z vylučujících podmínek podle shora citovaného ustanovení – zájem na spojování rodin. Uložení trestu vyhoštění tedy nic nebránilo a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v tomto případě naplněn nebyl.
Obviněný R. G. ve svém dovolání dále namítl, že z provedeného dokazování nebylo možno dovodit, že spáchal trestnou činnost, jež je mu kladena za vinu pod bodem 2 výroku rozsudku. V tomto směru měl být v rámci správného právního posouzení obžaloby zproštěn, neboť skutek tak, jak je označen v obžalobě, nespáchal a z rozsudku a jeho odůvodnění ani nevyplývá, že by údajnou trestnou činnost měl spáchat právě on.
I tuto námitku považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněnou. Ze skutkových zjištění je totiž zřejmé, že ze strany obviněného R. G. a dalších dvou osob, Ar. G. a B. N., kteří se na útoku aktivně podíleli, došlo k užití násilného jednání, kterého bylo prostředkem k cíli, a to donutit poškozeného P. k nastoupení do vozidla a následně k vydání finanční hotovosti, čehož by jinak nedosáhli. Je tak nepochybné, že obviněný R. G. se jednání popsaného v bodě 2 výroku rozsudku dopustil společně s dalšími dvěma osobami. K dosažení cíle spočívající v nastoupení do vozidla tak museli překonat očekávaný a následně i skutečný odpor poškozeného, čehož si museli být všichni dobře vědomi a s tím byli i srozuměni, jelikož se nedalo předpokládat, že by poškozený po fyzickém násilném útoku do vozidla nastoupil dobrovolně a následně plnil jejich požadavky. Nutno poukázat na to, že intenzita násilí při vlastním útoku, včetně způsobených zranění společně s podmínkami, za kterých k útoku došlo, a to ve večerní době, za využití početní převahy pachatelů při útoku, byla prokazatelně natolik velká, že se poškozený nebyl schopen bránit a musel tak strpět naložení do vozidla a následné odvezení na neznámé místo, kde byl následně držen celou noc bez jídla a pití, aby tak pachatelé zlomili jeho odpor a podvolil se jejich vůli a plnil jejich požadavky. Z okolností případu je dále zřejmé, že k násilnému jednání došlo s úmyslem odradit poškozeného od řádného plnění povinnosti svědka vyplývající z trestního řádu, tedy vůči osobě, kterou vydírali pro budoucí výkon její svědecké povinnosti tím, že mu hrozili zlikvidováním a zakopáním v lese, pokud to ohlásí, což odůvodňuje použití kvalifikované skutkové podstaty dle ustanovení §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že obviněný svým jednáním popsaným v bodě 2 výroku rozsudku naplnil po objektivní i subjektivní stránce všechny zákonné znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku.
K námitce obviněného G., že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zejména právo na přesvědčivé a řádné odůvodnění rozhodnutí, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. Soudy navíc své skutkové i právní závěry přesně, jasně a přesvědčivě zdůvodnily a ve svých rozhodnutích provedené důkazy zhodnotily tak, jak jim to ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný extrémní rozpor. Zjištění soudů mají u jednání spáchaného obviněným J. jasný obsahový základ především ve výpovědi poškozeného B. a ve výpovědích ostatních spoluobviněných. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jako dovolací soud důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Z hlediska rozhodnutí o podaných dovoláních je podstatné to, že oba soudy jasně, srozumitelně, přehledně, ověřitelně a zejména logicky vyložily své hodnotící úvahy, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). S námitkou obviněného G. o existenci tvrzeného extrémního nesouladu se pak nelze jakkoli ztotožnit.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný V. J. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a obviněný R. G. naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku a přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných V. J. a R. G. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 8. 2017
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu