ECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.22.2017.1
sp. zn. 5 Tdo 22/2017-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 4. 2017 o dovolání, které podal obviněný Z. O. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 6 To 71/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T 90/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Z. O. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 18 T 90/2012, byl obviněný Z. O. uznán vinným v bodech 1) ˗ 4) výroku o vině pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), v bodě 5) výroku o vině přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), v bodě 6) výroku o vině trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., a konečně v bodě 7) téhož výroku přečinem zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 tr. zákoníku. Za to mu byl podle §250 odst. 3 a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvou roků podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo dále obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnými činy způsobil.
2. Soud prvního stupně dále rozhodl podle §228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obviněného nahradit škodu obchodním společnostem STAVIKA, s. r. o., IČ: 49432991, ve výši 575 595 Kč, UNIX spol. s r. o., IČ: 41187784, (nyní v konkursu), ve výši 249 543 Kč, LogiPark, a. s., (nyní PLGS, a. s.), IČ: 26134713, v částce 861 322,50 Kč, dále správci konkursní podstaty úpadce obchodní společnosti LIFT construct, s. r. o., IČ: 26238454, JUDr. Jiřímu Habartovi, ve výši 455 253,42 Kč a Družstvu vlastníků domu Olšanské nám. 5, Praha 3, IČ: 61863394, ve výši 501 907 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost LogiPark, a. s., (nyní PLGS, a. s.), IČ: 26134713, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se obviněný dopustil ve stručnosti tím, že jako jediný jednatel obchodní společnosti LIFT construct, s. r. o., (dodavatel), nejméně od 1. 1. 2005, tj. v době, kdy se společnost nacházela v úpadku: pod bodem 1) výroku o vině uzavřel s poškozeným Družstvem vlastníků domu Olšanské nám. 5, Praha 3, (objednatel), smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla kompletní projektová dokumentace výtahové šachty, vyřízení stavebního povolení, veškeré činnosti související s výstavbou osobního výtahu a zděné konstrukce výtahové šachty a vyřízení stavebního povolení. Cena za zhotovení díla byla dohodnuta na 1 195 000 Kč bez DPH. Následně obviněný s poškozeným uzavřel dodatek ke smlouvě o dílo a na základě faktur vyinkasoval v součtu částku 690 012 Kč. Ke dni 27. 12. 2006 však obviněný provedl pouze dílčí práce v částce 188 213 Kč. Poté opakovaně odsouval termín zahájení realizace díla, s poškozeným nekomunikoval, odvolával schůzky a nereagoval ani na písemné odstoupení od smlouvy ze strany poškozeného s žádostí o vrácení plnění. Tímto poškozenému způsobil škodu nejméně ve výši 501 907 Kč,
pod bodem 2) výroku o vině obviněný uzavřel s obchodní společností LogiPark, a. s., (nyní PLGS, a. s.; objednatel), jednak smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla dodávka a montáž hydraulické plošiny v hodnotě 1 299 000 Kč bez DPH, dále dodatek k této smlouvě, na základě kterého prostřednictvím faktur od poškozené přijal částku 1 022 962,50 Kč. Po jejím obdržení přerušil práce a staveniště opustil, přičemž vůči poškozené obchodní společnosti začal uplatňovat stavební nepřipravenost staveniště. Nakonec zaměstnanci LIFT construct, s. r. o., namontovali již dříve reklamované a odstraněné části stavby v hodnotě 161 640 Kč. V dalším obviněný nepokračoval a neuznal ani odstoupení od smlouvy ze strany objednatele spolu s výzvou k vrácení peněz, čímž poškozené způsobil škodu nejméně ve výši 861 322,50 Kč,
pod bodem 3) výroku o vině obviněný opět jménem obchodní společnosti LIFT construct, s. r. o., uzavřel smlouvu o dílo s obchodní společností UNIX spol. s r. o., (objednatelem), jejímž předmětem byla dodávka a montáž nákladní plošiny v ceně 699 000 Kč bez DPH. Rovněž na základě faktury přijal částku 249 543 Kč a i přesto, že přesná stavební připravenost nebyla nikterak blíže specifikována, tak ji po objednateli díla požadoval. Následně poškozené zaslal dodatek ke smlouvě o dílo o odsunutí termínu zahájení montáže spolu s požadavkem dalších úhrad. Poškozená UNIX spol. s r. o., projevila vůli odstoupit od smlouvy a obviněného vyzvala k vrácení zálohy ve výši 249 543 Kč, což doposud neučinil, čímž poškozené způsobil škodu ve výši 249 543 Kč,
pod bodem 4) výroku o vině obviněný jednal totožně, i pokud jde o poškozenou STAVIKA, s. r. o., (objednatel), s níž uzavřel smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla dodávka a montáž výtahu a ocelové konstrukce v ceně 715 000 Kč. Obviněný na základě dodatku ke smlouvě o dílo obdržel částku 595 595 Kč. Následně provedl pouze dílčí práce v hodnotě 20 000 Kč, když začal účelově namítat stavební nepřipravenost na straně objednatele díla, který rovněž poté požadoval vrácení poskytnutého plnění. Obviněný popsaným jednáním poškozené obchodní společnosti STAVIKA, s. r. o., způsobil škodu ve výši 575 595 Kč.
4. Jednáním pod bodem 5) výroku o vině obviněný, jako jediný jednatel LIFT construct, s. r. o., v období od 9. 9. 2006 do 18. 11. 2007 nevedl řádným způsobem sám, ani jinak nezajistil vedení účetní evidence (účetních knih, knih závazků, některých účetních dokladů a neprovedl řádnou inventarizaci majetku a závazků) této obchodní společnosti, tudíž účetní dokumentace a příslušné podklady nebyly úplné, průkazné a správné, čímž byla ohrožena majetková práva věřitelů úpadce LIFT construct, s. r. o. Obviněný Z. O. dále pod bodem 6) výroku o vině podle zjištění soudů v době od 19. 11. 2007, tj. ode dne, kdy byl na majetek obchodní společnosti LIFT construct, s. r. o., prohlášen konkurs podle §17 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), nesestavil a neodevzdal, příp. nepředal správci konkursní podstaty JUDr. Jiřímu Habartovi, dokumenty týkající se majetku, závazků a činnosti LIFT construct, s. r. o., stejně tak tomuto správci neposkytl nutná vysvětlení, nedostavil se k jednání (i přesto, že se v té době účastnil obchodního jednání) a neuposlechl jeho výzev. Tedy výrazným způsobem omezil možnost správce konkursní podstaty přezkoumat úplnost a správnost účetnictví, majetku a závazků úpadce. Konečně pod bodem 7) výroku o vině obviněný jako jednatel úpadce LIFT construct, s. r. o., v době od 31. 12. 2004 při realizaci úhrad závazků této obchodní společnosti v úpadku upřednostnil mezi věřiteli sebe a svoji manželku Mgr. M. O., přičemž sebe zvýhodnil o částku 137 885,32 Kč (v rozsahu 87,1 % svých celkových pohledávek) a Mgr. M. O. o celkem 317 368,10 Kč (ve výši 100 % jejích pohledávek), čímž porušil zásadu poměrného uspokojování věřitelů ve smyslu §2 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění. Tímto znemožnil alespoň částečnou úhradu závazků úpadce vůči ostatním věřitelům ve výši 455 253,42 Kč.
5. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný Z. O. odvoláním, o němž Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozhodl usnesením ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 6 To 71/2016, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Z. O. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Žáka. Tento mimořádný opravný prostředek založil na dovolacím důvodu uvedeném v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
7. V úvodu dovolání obviněný nejprve shrnul dosavadní průběh řízení. Dovolání dále rozčlenil do pasáží týkajících se jednotlivých trestných činů, jimiž byl uznán vinným a k nimž se jednotlivě vyjadřoval. Prvně se věnoval naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Při zohlednění judikatury Nejvyššího soudu je obviněný přesvědčen, že v jeho případě nebylo možné dovodit existenci podvodného úmyslu, pokud jako dlužník při sjednávání jednotlivých smluv o dílo spoléhal, že závazky z nich plynoucí s ohledem na své dosavadní zvyklosti a zkušenosti splní. Rovněž zde tento úmysl nebyl dán proto, že ve sjednaných lhůtách poskytl protiplnění za přijaté zálohy. Podle jeho názoru odvolací soud nezohlednil, že LIFT construct, s. r. o., měla své závazky kryté pohledávkami; byla obchodní společností s dlouhodobou existencí, známá na trhu a se stabilními ekonomickými výsledky hospodaření. Je přesvědčen, že nebyla naplněna ani objektivní stránka tohoto trestného činu, neboť nenastala příčinná souvislost mezi jeho jednáním a vznikem škody na straně poškozených. K realizaci obsahu smluv o dílo obviněný uvedl, že sjednané práce započaly ihned poté, co obdržel zálohy od objednatelů; tyto přitom byly ve výši příprav stavebních prací a dodávky technologií. Dále soudům vytkl, že bylo nutné zohlednit soukromoprávní vztah, v jehož rámci společně s poškozenými jednal a na základě něhož po poškozených mohl oprávněně požadovat, aby postupovali obezřetně a dodržovali alespoň elementární zásady opatrnosti (odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, uveřejněné pod č. T 1294 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešitu 66, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, 2010). Poškození se však nikterak aktivně nezajímali o to, jaký je stav majetku LIFT construct, s. r. o., o její personální vybavení, počet rozjednaných zakázek aj., tudíž nepostupovali v souladu s uvedenou zásadou.
8. K naplnění subjektivní stránky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku obviněný s poukazem na právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1404/2013, vyjádřil své přesvědčení, že zavinění nelze u něho dovodit pouze proto, že si neověřil správnost účetních dokladů a důsledně nekontroloval práci osob, které vzhledem k jejich odbornosti a zkušenostem pověřil vedením účetnictví, a na které proto spoléhal. Vytkl soudům, že se s naplněním subjektivní stránky uvedeného trestného činu dostatečně nevypořádaly, pominuly některé skutečnosti, přičemž odvolací soud dokonce postupoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 166/2009), když konkrétní věřitelé (ani jejich pohledávky), jejichž majetková práva měla být jeho skutkem ohrožena, nebyli specifikováni ani ve výroku, ani v odůvodnění rozhodnutí soudů.
9. V případě jednání popsaného pod bodem 6) výroku o vině, jež bylo kvalifikováno jako trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. neposuzovaly soudy podle obviněného významnou skutečnost, tj., zda jeho intenzita byla vyšší než „typická pro obstrukční jednání“. K vytýkanému nepředání dokumentů konkursnímu správci uvedl, že příslušné listiny byly buď lehce dohledatelné, a proto jejich předložení nepovažoval za nutné, případně si konkursní správce JUDr. Jiří Habarta potřebnou dokumentaci sám nepřevzal, ač tak bez většího úsilí mohl učinit. Obviněný rovněž zdůraznil, že jej nebylo možné trestně stíhat za jednání spočívající v nevedení účetnictví a současně za nepředání tohoto „nevedeného“ účetnictví správci konkursní podstaty.
10. Dále obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž vyslovil názor, že peněžní závazky vznikly obchodní společnosti LIFT construct, s. r. o., na základě „půjček“, které on a jeho manželka poskytli za účelem překlenutí nepříznivého ekonomického stavu této obchodní společnosti a zajištění bankou vyžadovaného vkladu na účtu obchodní společnosti. Nejednalo se tudíž o závazky mající svůj původ v obchodním styku, a tak se při jejich uspokojování obviněný nemohl domnívat, že by tím současně došlo ke zkrácení práv jiných věřitelů.
11. Dovolatel podotkl, že k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení došlo i v případě rozhodování o nárocích poškozených na náhradu škody. Je přesvědčen, že vztahy mezi ním, resp. obchodní společností LIFT construct, s. r. o., a poškozenými byly vztahy obchodněprávními, majícími samostatnou úpravu náhrady škody v §373 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Nároky poškozených přitom byly odvislé od toho, zda poškození platně odstoupili od smluv o dílo, či nikoliv. Soudy nezohlednily, že se poškozená UNIX spol. s r. o., toho času nacházela v insolvenci; proto by i náhrada škody měla být poskytnuta k rukám insolvenčního správce této obchodní společnosti. Nebylo také přihlédnuto ke změně obchodní firmy poškozené LogiPark, a. s., nyní PLGS, a. s. Samotnému výroku o náhradě škody podle obviněného bránilo ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání. V odůvodnění rozhodnutí soudů rovněž postrádal označení hmotněprávního ustanovení, na jehož základě byl správci konkursní podstaty přiznán nárok na náhradu škody, stejně tak absentuje i způsob vyčíslení výše tohoto nároku.
12. Obviněný zpochybnil průběh celého trestního řízení shodně s příslušnou částí svého odvolání, a současně požádal z důvodu nedostatku finančních prostředků o odklad výkonu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se jeho povinnosti nahradit škodu způsobenou trestnými činy. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 6 To 71/2016, a přikázal mu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
13. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Yvony Antonínové (dále jen „státní zástupkyně“). K jednání uvedenému pod body ad 1) až 4) výroku o vině uvedla, že obviněný již při uzavírání smluv o dílo jednal s vědomím úpadkového stavu LIFT construct, s. r. o., tedy s počátečním úmyslem od poškozených obdržet finanční prostředky a poté dohodnutý předmět plnění neuskutečnit. Zcela nedůvodně přitom obviněný poukazoval na stavební nepřipravenost na straně objednatelů děl, která však byla pouhou reakcí na výzvy poškozených k realizaci plnění, přičemž jeho vyhýbavý postoj k plnění závazků ze smluv nastal poté, co mu poškození poskytli zálohy určené k provedení díla. Z těchto důvodů považovala státní zástupkyně za nepřípadný odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané pod sp. zn. 7 Tdo 486/2010-I., v němž byl řešen příčinný vztah mezi podvodným jednáním pachatele a jeho trestným následkem. Pokud byli poškození ze strany obviněného uvedeni v omyl jeho tvrzením, že závazky ze smluv budou splněny, ačkoli mu musela být zřejmá nepříznivá finanční situace obchodní společnosti LIFT construct, s. r. o., jako zhotovitele díla, která v podstatě nedovolovala naplnění smlouvy, nelze objednatelům ˗ poškozeným vytýkat, že k dohodě přistupovali v dobré víře ˗ způsobem obvyklým v rámci běžného obchodního styku. Stejně tak jim není možné klást za vinu, že v rámci obchodních vztahů nepostupovali s patřičnou dávkou obezřetnosti, jak bylo konstatováno ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 486/2010. Státní zástupkyně současně odkázala na jiná, na projednávanou věc přiléhavá, rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, 3 Tdo 1086/2013 a 6 Tdo 728/2013, podle kterých „o podvodné jednání ve smyslu §250 tr. zák. jde i v případě, jestliže je poškozený schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas, přičemž je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá uloženou povinnost v obdobných případech provádět zmíněné ověření, byť lze takový postup považovat za obezřetný a obvyklý“. Státní zástupkyně se ztotožnila s názorem odvolacího soudu, podle kterého lze skutečnost, zda poškození řádně a včas odstoupili od smluv o dílo z hlediska trestní odpovědnosti obviněného považovat za bezvýznamnou; nastala-li totiž tato skutečnost až po dokonání podvodného jednání, stává se v posuzovaném směru zcela irelevantní a tudíž bez jakéhokoliv dopadu na vznik škody a její výši.
14. Co se týče jednání pod bodem 5) výroku o vině, z tzv. skutkové věty nevyplývá, že obviněný svoji trestní odpovědnost založil pouze proto, že si z pozice statutárního orgánu obchodní společnosti neověřil správnost některých účetních dokladů a důsledně nekontroloval práci osob, jimž svěřil vedení účetní evidence (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1404/2013). Naopak z učiněných skutkových zjištění je evidentní, že ve sledovaném období obviněný neměl odborného zaměstnance k této činnosti (po skončení pracovního poměru svědkyně N. A. v roce 2005 nastoupila nová účetní až koncem března 2007), tudíž to byl právě on, kdo měl zpracovávat účetní dokumenty z pozice jednatele obchodní společnosti LIFT construct, s. r. o. Za správný považovala státní zástupkyně též odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 166/2009, neboť stejně jako v této věci pachatel přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku (dříve §125 odst. 1 tr. zákona) sice měl k dispozici osobu pověřenou vedením účetní evidence, avšak byl to on (jednatel společnosti s ručením omezeným), kdo jí měl poskytovat potřebnou součinnost včetně předkládání veškerých dokladů nutných pro řádné zpracování účetnictví za účetní jednotku. Zjištěným skutkovým okolnostem rozhodným pro posouzení naplnění subjektivní stránky tohoto přečinu neodpovídá argumentace obviněného, že obě svědkyně ˗ účetní byly kvalifikovanými osobami pro vedení účetní dokumentace, stejně tak nebylo zjištěno nic, co by prokazovalo jím neposkytnutou potřebnou součinnost, a že neprováděl kontrolu jejich činnosti ani v obecné rovině apod. Dovolatel sice správně poukázal na již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu (5 Tdo 166/2009), avšak v rozporu s popisem skutku ve výroku o vině tvrdil, že nedošlo k naplnění znaku spočívajícího v „ohrožení majetkového práva jiného“, resp. nebyli uvedeni konkrétní věřitelé a tento znak nebyl řádně odůvodněn. Státní zástupkyně považovala za zcela dostačující těmto požadavkům vyjádření nejen úpadkového stavu obchodní společnosti LIFT construct, s. r. o., ale především poukaz soudu na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2007, sp. zn. 37 K/2007, jímž byl prohlášen konkurs na její majetek s tím, že neúplné a neprůkazné účetnictví ohrožuje majetková práva jiného, v daném případě konkrétních věřitelů, jejichž práva na řádné uspokojení pohledávek za úpadcem byla ohrožena.
15. Státní zástupkyně dále přisvědčila tvrzení dovolatele, které opřel o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 5 Tdo 810/2015, ohledně obecného konstatování trestní odpovědnosti za trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 tr. zákona (nyní porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku), jehož znakem je „hrubé ztěžování“ výkonu funkce insolvenčního, resp. konkursního správce. Výtka obviněného, že soudy jeho jednání neposuzovaly z hlediska intenzity jednání (zda byla vyšší než u „typického obstrukčního jednání“ ve smyslu výkladu v citovaném rozhodnutí) naznačuje, že obviněný nevycházel z celé šíře soudy zjištěného skutkového děje včetně obsahu konkursního spisu. Rovněž tak pominul prokázané vyčerpávající opakované poučování a adresné výzvy ustanoveného správce konkursní podstaty JUDr. Jiřího Habarty k předložení specifikovaných dokumentů. Pokud však obviněný na tomto skutkovém podkladě zpochybnil „hrubé ztěžování“ výkonu funkce správce konkursní podstaty, neučinil tak v souladu s hmotněprávní povahou důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Zcela mimo uplatněný dovolací důvod je pak námitka obviněného spočívající v nedodržení povinnosti předložit správci konkursní podstaty seznam svého majetku v souladu s §17 zákona o konkursu a vyrovnání, když poukázal na snadnou dohledatelnost uvedených informací.
16. Své tvrzení o vadě spočívající ve vyvození trestní odpovědnosti u trestných činů popsaných pod body 5) a 6) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, opřel dovolatel o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 5 Tdo 891/2012. Podle státní zástupkyně však přehlédl, že v té věci vyslovený názor Nejvyššího soudu má svůj původ v pochybnostech o naplnění subjektivní stránky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zákona (ve znění účinném do 30. 11. 2000). Konkrétně byla zpochybněna možnost vyvození trestní odpovědnosti pachatele za nepředání těch účetních podkladů, jimiž nezávisle na své vůli nedisponoval. Obviněný Z. O. však jednal za jiných skutkových okolností, soudy zjistily, že svým zaviněným jednáním naplňujícím znaky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku způsobil nevyhovující stav účetnictví obchodní společnosti s ručením omezeným, pak nelze s odkazem na shora uvedené rozhodnutí vyloučit jeho trestní odpovědnost pro absenci subjektivní stránky trestného činu podle §126 odst. 1 tr. zák. Za této situace pak nebyl v dané věci vyloučen souběh trestných činů porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2007, a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 tr. zákoníku.
17. K přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 tr. zákoníku obviněný vytkl, že poškozená LIFT construct, s. r. o., měla závazky vůči svým obchodním věřitelům, z nichž však žádného neupřednostnil. Naopak vztah mezi ním, jeho manželkou Mgr. M. O. a úpadcem byl vztahem osobním, založeným na osobních půjčkách poskytnutých za účelem zajištění pokračování v podnikatelské činnosti, nikoliv tedy vztahem obchodním, a proto vůči nim nemohla mít obchodní společnost závazky. Státní zástupkyně však poukázala na komentářový výklad pojmu „věřitel“, z něhož je zcela zřejmé, že se obviněný i jeho manželka nacházeli ve zcela totožném postavení jako ostatní věřitelské subjekty obchodní společnosti LIFT construct, s. r. o., a to bez ohledu na rozdílnost právních titulů, od kterých se jejich oprávněné nároky vůči tomuto úpadci (dlužníku) odvíjely.
18. V návaznosti na pochybnosti obviněného ohledně adhezních výroků, konkrétně, zda vznik škody způsobené protiprávním jednání obviněného měl být posouzen podle §420 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák“), anebo §373 zákona a násl. zákona č. 513/1991 Sb. obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“) státní zástupkyně uvedla, že dovolatel nezohlednil přisouzený trestněprávní obsah, jakým výchozí obchodní vztahy naplnil a jímž založil zákonné podmínky pro vznik obecného odpovědnostního vztahu z titulu porušení právních povinností ve smyslu hlavy druhé občanského zákoníku. Případnými nároky poškozených závisejících na tom, zda platně či neplatně odstoupili od smluv o dílo, se soudy proto důvodně nezabývaly. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 654/2002, státní zástupkyně poukázala na to, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze úspěšně uplatnit námitku, že v adhezním řízení nemělo být rozhodováno o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody, protože byl na majetek obviněného, resp. obchodní společnost LIFT construct, s. r. o., prohlášen konkurs [viz §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů]. Nad rámec uvedeného odkázala na aktuální znění ustanovení §266 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), podle kterého se prohlášením o konkursu trestní řízení nepřerušuje, a to bez jakéhokoliv omezení rozhodnout v adhezním řízení. Pod uplatněný dovolací důvod rovněž nespadá argumentace obviněného, že soudy nezohlednily změnu obchodní firmy poškozené LogiPark, a. s., a že plnění poškozené UNIX spol. s r. o., mělo být poskytnuto k rukám insolvenčního správce. Určitou relevanci by mohla mít výhrada obviněného spočívající v neopodstatněném přiznání náhrady škody JUDr. Jiřímu Habartovi, správci konkursní podstaty LIFT construct, s. r. o. Dovolatel však v této souvislosti nepřípadně odkázal na jednání popsané pod bodem 6) výroku o vině, ačkoli vyslovená povinnost nahradit škodu k rukám správce konkursní podstaty v určené výši jednoznačně vyplývá z činu popsaného pod bodem 7) téhož výroku rozsudku soudu prvního stupně. Zcela v souladu se zněním tzv. skutkové věty této části výroku o vině, byla způsobená škoda vyčíslena jako rozdíl mezi částkou, kterou byly přednostně uspokojeny pohledávky zvýhodněných věřitelů manželů O., a částkou, která by jim náležela při poměrném a rovnoměrném vypořádání v rámci konkursního řízení.
19. Na závěr svého vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
20. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného obsahuje veškeré náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci. Poté se zabýval konkrétními námitkami z hlediska naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je možné úspěšně uplatnit v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že vytýkaná vada napadeného rozhodnutí musí spočívat v porušení hmotného práva, typicky ustanovení trestního zákoníku či jiné právní normy, kterou je nutné použít při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného z pohledu hmotněprávních podmínek trestnosti činu. Totéž platí u jiné skutkové okolnosti, která by mohla být soudy nesprávně posouzena podle jiného ustanovení příslušné hmotněprávní úpravy, než jaká na ni dopadala. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter. Jeho podstatou je zásadně podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, pokud mají svůj podklad v obsahu provedeného dokazování. Nejvyšší soud přitom shledal, že dovolání obviněného obsahuje výhrady, které neodpovídají povaze uplatněného dovolacího důvodu, neboť nevytýkají vadu, jež by měla svůj původ v nesprávném užití ustanovení hmotného práva. Pokud lze některým námitkám přiznat zákonem požadovanou a citovanému výkladu odpovídající povahu, Nejvyšší soud je posoudil jako neopodstatněné.
a) K trestným činům uvedeným pod body 1) - 7) výroku
o vině rozsudku soudu prvního stupně
21. V úvodu uvedená námitka dovolatele týkající se nenaplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. je ze strany dovolatele ve své podstatě založena výlučně na nesouhlasu se způsobem, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily provedené důkazy a k jakým okolnostem v rámci svých úvah o zavinění obviněného přihlížely. Potud tedy s ohledem na shora uvedený výklad nejde o námitky týkající se (ne)správného použití hmotného práva, neboť mají výlučně procesní povahu. Své argumenty, jimiž se dovolatel snažil zpochybnit existenci úmyslného zavinění, a to i ve formě úmyslu nepřímého, opřel zejména o tvrzení, že špatnou ekonomickou situaci v obchodní společnosti považoval za přechodnou záležitost, snažil se ji řešit právě přijímáním nových zakázek v domnění, že dojde ke zlepšení. Nejvyšší soud se však ztotožnil se závěry vyplývajícími z rozhodnutí soudů obou stupňů, že obviněný s poškozenými uzavíral jednotlivé smlouvy o dílo, vědom si špatné hospodářské situace LIFT construct, s. r. o., dokonce, jak sám obviněný připustil i ve své výpovědi, byl seznámen s tím, že se obchodní společnost nacházela ve stavu platební neschopnosti, aniž by na tuto velmi významnou skutečnost upozornil své nové zákazníky (tyto informace při uzavírání jednotlivých smluv zamlčel). Soud prvního stupně provedl k otázce provádění smluvených prací velmi podrobné dokazování, v jehož rámci vypovídalo mnoho svědků z řad dalších dodavatelů zúčastněných na jednotlivých stavbách, či zaměstnanců (tehdejších i bývalých) obchodní společnosti LIFT construct, s. r. o., přičemž společným výsledkem obsahu většiny důkazních prostředků, je zcela správné zjištění soudů, že obviněný nebyl schopen (možná i zčásti ochoten) naplnit své závazky z jednotlivých smluvních ujednání, vyhýbal se nutné komunikaci se zadavateli díla i dalšími dodavateli, k jejichž součinnosti mělo na stavbách docházet. Dovolatel neplnil nejen povinnosti vůči svým smluvním partnerům, ale ani vůči svým zaměstnancům (např. odchod účetní N. A. pro nevyplácení mzdy) či spolupracovníkům (viz projektant na jedné ze zakázek Ing. C. D., který s ním ukončil spolupráci z důvodu nezaplacení odměny). Veškeré zjištěné skutečnosti spolu s dlouhodobě špatným ekonomickým stavem podnikání v rámci LIFT construct, s. r. o., o němž obviněný jednoznačně věděl, logicky ústí v závěr, který přijaly i soudy nižších stupňů při posuzování zavinění obviněného ve vztahu ke zbývajícím znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným (srov. reakci na shodné výhrady a podrobné vysvětlení odvolacího soudu na str. 3 napadeného usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně). Nakonec je možné poukázat na rozpor mezi touto dovolací námitkou a dalším tvrzením obviněného, jež prosazoval ve vztahu k bodu 6) výroku o vině, kdy sám přiznal poskytnutí finanční podpory z rodinných prostředků k zajištění pokračování podnikatelské činnosti. Je tudíž naprosto zjevné, že si byl dobře vědom špatné ekonomické situace obchodní společnosti LIFT construct, s. r. o., která zjevně nedoznala změny, naopak se její úpadkový stav prohluboval, přesto převzal další závazky, jež rozhodně nebyl schopen dodržet.
22. Mimo dovolací relevanci jsou úvahy obviněného, jimiž se snažil poukázat na okolnosti popsané u jednotlivých skutků kvalifikovaných jako trestný čin podvodu s tím, že postižitelná může být pouze ta část jednání, která předchází transferu peněz od poškozeného do dispozice pachatele. V podstatě tak dovolatel vytkl této části výroku o vině nadbytečný popis skutku, nikoli však vadu v použití hmotného práva. Je pravdou, že předmětná pasáž výroku o vině obsahující skutky posouzené jako jeden pokračující trestný čin podvodu, zahrnuje popis jak ekonomického stavu obchodní společnosti LIFT construct, s. r. o., tak velmi podrobně vyjadřuje okolnosti uzavírání jednotlivých smluvních ujednání a následný vývoj vztahů mezi stranami smlouvy, které nebyly nezbytné z hlediska zákonných požadavků na výrok o vině (srov. §120 odst. 3 tr. řádu). Na druhou stranu však poskytují velmi zřetelný obraz právě těch skutečností, jež jsou významné pro naplnění všech znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu včetně úmyslného zavinění obviněného. Rozhodně nelze podrobný popis skutkových zjištění ve výroku napadeného rozhodnutí považovat za důvod pro vydání kasačního rozhodnutí při zohlednění zásadního faktu, že obsahuje všechny náležitosti jak pro nutnou konkretizaci skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, tak i z hlediska odpovídající právní kvalifikace.
23. Stejně tak je nutné odmítnout poukaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, uveřejněné pod č. T 1294 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 66, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, 2010. Předně se jednalo o skutkově zcela odlišnou situaci, kdy senát 7 Tdo Nejvyššího soudu posuzoval případ prodeje nemovitostí a s ním související převzetí finanční částky od kupující strany za současného zamlčení zatížení převáděného majetku zástavním právem ve prospěch třetích osob ze strany prodávajícího. Za těchto skutkových okolností pak Nejvyšší soud vyslovil pochybnosti o dodržení náležité opatrnosti ze strany poškozených v rámci soukromoprávního vztahu, kteří byli povinni postupovat obezřetně a dodržovat alespoň elementární zásady opatrnosti, obzvláště když jsou k tomu k dispozici snadno dosažitelné prostředky, např. výpis z katastru nemovitostí. Tento posledně vyslovený argument zřetelně odlišuje obě projednávané věci. Obviněným přednesené srovnání obou případů je třeba považovat za absurdní, pokud požaduje od objednatelů, aby se aktivně zajímali o ekonomický stav obchodní společnosti LIFT construct, s. r. o., z veřejných zdrojů, stejně tak o jeho personální vybavení, počet rozjednaných zakázek, počet věřitelů případně i dlužníků atd. Po poškozených lze oprávněně požadovat dodržování elementárních zásad opatrnosti v rozumné míře, a to samozřejmě tehdy, jsou-li takové informace pro ně relativně snadno dosažitelné (např. výpisy z obchodního rejstříku). Ačkoli je možné si v určitých případech obstarat reference na uvažovaného smluvního partnera např. od předchozích zákazníků, pakliže nejsou k dispozici, což může být spíše důsledkem náhody, těžko se lze domoci sdělení o takových vnitřních záležitostech právnické (i fyzické) osoby (stav pohledávek a závazků, majetku atd.), které nejsou zaznamenávány do veřejného rejstříku, jak se snažil prosadit dovolatel.
24. Pokud obviněný namítal, že pro posouzení otázky existence škody jako znaku objektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. je významné, zda poškození platně odstoupili od smluv o dílo, lze se ztotožnit s odmítnutím této části obhajoby soudy nižších stupňů i stanoviskem státní zástupkyně v jejím vyjádření. Navíc Nejvyšší soud dodává, že podle ustanovení §344 a násl. obch. zák. bylo možné odstoupit od smlouvy pouze v případech, které stanoví smlouva nebo tento zákon, přičemž v případě prodlení dlužníka z důvodu podstatného porušení smlouvy je druhá strana oprávněna od smlouvy odstoupit, jestliže to oznámí straně v prodlení bez zbytečného odkladu poté, kdy se o tomto porušení dověděla. Odstoupením smlouva přitom zaniká v momentě, kdy projev vůle oprávněné osoby od smlouvy odstoupit je doručen druhé straně (§349 obch. zák.). Odstoupením od smlouvy pak zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy plynoucí (§351 odst. 1 obch. zák.) a strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí (§351 odst. 2 obch. zák.). V tomto směru dovolací soud považuje za vhodné poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je odstoupení od smlouvy adresovaným jednostranným právním úkonem, k jehož účinnosti je třeba, aby došel druhému účastníkovi smlouvy; skutečnost, že druhý účastník mohl z okolností dovodit, že byla projevena vůle od smlouvy odstoupit, nemá účinky dojití projevu vůle (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 32 Cdo 1066/98, uveřejněný v Soudní judikatuře, sešitu 8, kterou vydává Nakladatelství Wolters Kluwer, a. s., Praha, 1999). Proto, pokud se poškození s obviněným již v průběhu realizace děl nebyli schopni v důsledku jeho obstrukčního jednání spojit (obviněný byl nekontaktní), nemohl být jejich projev vůle směřující k odstoupení od smluv účinný, neboť do sféry obviněného nedošel a tudíž k odstoupení od smluv o dílo poškozenými nikdy reálně nedošlo. Pouze pro úplnost a bez vlivu na výsledek dovolacího řízení Nejvyšší soud podotýká, že ani otázka (ne)platného odstoupení od smluv o dílo poškozenými není pro rozhodnutí o dovolání obviněného nikterak významná, jak správně konstatoval i odvolací soud. Obviněný je stíhán (a odsouzen) pro podvodné jednání při uzavírání jednotlivých smluv o dílo, v jehož důsledku nastal škodlivý následek, přičemž ke snaze o odstoupení od smlouvy přistoupili někteří poškození až v okamžiku, kdy byli schopni rozeznat neschopnost dodavatele díla splnit smluvené závazky. Nakonec ani sám obviněný nepostupoval v souladu s uvedenými pravidly institutu odstoupení od smlouvy, ačkoli jej tvrdí, neboť ani v jednom případě dobrovolně nevrátil jím převzaté plnění druhé smluvní straně.
25. Určitou hmotněprávní povahu (subjekt trestného činu a zavinění) lze přiznat námitce dovolatele týkající se jeho zavinění v případě přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku . Obecně vzato se tato námitka zakládá na přesvědčení obviněného, že se zprostil své odpovědnosti za řádné vedení účetnictví tím, že za tímto účelem zaměstnal dostatečně odborně vzdělané a kvalifikované osoby, a to účetní N. A. a V. M. Byly to ony, kdo podle jeho názoru nesly odpovědnost za správnost a úplnost vedení účetní agendy obchodní společnosti a taktéž za pochybení, která jsou napadenými rozhodnutími vytýkána dovolateli. Jak je zřejmé z provedeného dokazování, během téměř celého rozhodného období od 9. 9. 2006 do 18. 11. 2007 obchodní společnost LIFT construct, s. r. o., kvalifikovanou osobu pro vedení účetnictví nezaměstnávala. Svědkyně N. A. vedla účetnictví do roku 2005, resp. do konce roku 2004, přičemž svědkyně V. M. zajišťovala stejnou činnost až od měsíce března 2007. Téměř dva a půl roku to byl tudíž sám obviněný, kdo jako jediný jednatel obchodní společnosti měl vést průkazné a správné účetnictví obchodní společnosti, přičemž tato povinnost pro něho vyplývala z ustanovení §135 obch. zák., resp. z §5 a §7 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“). Obviněný však nepostupoval v souladu se zákonnými požadavky na vedení účetní evidence, neboť účetnictví za posuzované období nebylo úplné, průkazné, správné, neodráželo skutečný ekonomický stav obchodní společnosti a neposkytovalo dostatečný přehled o jejím hospodaření (viz str. 28 rozsudku soudu prvního stupně). Z těchto zásadních skutkových okolností svědčících o způsobu provedení činu nelze než uzavřít, že obviněný jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy vědom si svých zákonných povinností, jejichž nesplněním může dojít ke škodlivému následku předvídanému ve skutkové podstatě uvedeného trestného činu. Nejvyšší soud navíc dodává, že se obviněný z pozice jednatele obchodní společnosti, nemůže trestní odpovědnosti bez dalšího zprostit tím, že v souladu s pracovněprávními předpisy zaměstná osobu dostatečně odborně vzdělanou a kvalifikovanou pro vedení účetní agendy. Tyto osoby představují pouze odbornou pomoc, aby prostřednictvím nich mohlo být snadněji dosaženo účelu zákona (vyjádřeného především v §8 zákona o účetnictví); odpovědnost za řádné vedení účetnictví však zásadně zůstává na jednateli obchodní společnosti a na ostatní osoby tudíž nepřechází. I tuto námitku obviněného je třeba považovat za nedůvodnou.
26. Co se týče konstatování soudu druhého stupně, že „[n]ení možné přenést odpovědnost za vedení účetnictví na účetní, které vykonávaly svoji práci na základě požadavků obviněného, když jedinou odpovědnou osobou je právě obviněný z titulu statutárního orgánu.“ tímto konstantní judikaturu Nejvyššího soudu nepřevrací; naopak tento výrok odvolacího soudu (viz strana 4 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně) je souladný nejenom se zněním ustanovení §135 obch. zák., §5 a §7 zákona o účetnictví, ale i s rozhodnutím Nejvyššího soudu, které obviněný v rámci svého dovolání sám citoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 166/2009 ). Pokud totiž pachatel jako statutární orgán obchodní společnosti neposkytuje potřebnou součinnost třetí osobě, např. účetní, s níž uzavřel smlouvu o vedení účetnictví, svědčí takové jednání o existenci zavinění přinejmenším ve formě úmyslu eventuálního ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [dříve §4 písm. b) tr. zák.]. Samozřejmě rovněž přiléhavě se k této části dovolání vyjádřila i státní zástupkyně v tom smyslu, že i pokud měl obviněný po určitou dobu určenou zaměstnankyni k zajištění řádného vedení účetní evidence, bylo nepochybně zjištěno, že vždy to byl jenom on, kdo jí poskytoval podklady o účetních operacích, stavu zakázek, pohledávek či závazků, a kdo jí dával pokyny v rámci případných majetkových dispozic jménem této účetní jednotky.
27. Ve vztahu k výtce týkající se jednání pod bodem 5) výroku o vině kvalifikovanému jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, že v rozhodnutí soudů nebyli specifikováni konkrétní věřitelé (resp. rozsah jejich pohledávek), jejichž majetková práva byla podvodným jednáním obviněného dotčena, Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu zjistil, že ani tato, byť právně relevantně uplatněná námitka, není ve své podstatě důvodná. Z rozhodnutí vyplývá, že se soudy naplněním tohoto znaku dostatečně zabývaly, a to i při zohlednění konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí č. 7/2009 a č. 9/2006 Sb. rozh. tr. ) . Soud prvního stupně uvedl již v tzv. skutkové větě výroku o vině, že „…došlo k ohrožení majetkových práv zejména věřitelů obchodní společnosti na řádné uspokojení jejich pohledávek…“ . Dále v odůvodnění tohoto svého rozhodnutí na straně 28 tato zjištění konkretizoval a poukázal zejména na to, že „v důsledku jednání obviněného došlo k ohrožení majetkových práv zejména věřitelů obchodní společnosti na řádné uspokojení jejich pohledávek, protože se obchodní společnost od 1. 1. 2005 nacházela ve stavu úpadku, když na tuto byl dne 19. 11. 2007 prohlášen konkurs, přičemž neúplné a neprůkazně vedené účetnictví ohrozilo majetková práva věřitelů, zejména práva na uspokojení jejich pohledávek za společností formou konkursního řízení…“ . Soud prvního stupně dále pak na straně 25 svého rozsudku uvedl, že seznam zvýhodněných i znevýhodněných věřitelů, tj. všech věřitelů obchodní společnosti LIFT construct, s. r. o., je obsažen v přílohách č. 2 a 3. Byť nepřímo, je možné konkrétní jména poškozených subjektů za těchto okolností individualizovat, nejedná se o výslovně obecné tvrzení, pro něž by soud neměl podklad. Absence explicitní specifikace věřitelů, uspokojení jejichž oprávněných nároků bylo v důsledku jednání pachatele tohoto přečinu ohroženo, je obecně pro správnou specifikaci skutkových okolností odpovídajících tomuto znaku skutkové podstaty vyžadována, přesto v daném případě nemá povahu takové vady, pro niž by tento napadený výrok nemohl obstát. S ohledem na to, že jednotliví poškození věřitelé jsou vyjmenováni v trestním spise (v jeho přílohách), nejedná se o informaci pro obviněného neznámou ani neurčitou tak, aby mu díky této skutečnosti mohlo být případně bráněno ve výkonu jeho obhajovacích práv. Na tomto místě převážil pro dovolací soud zájem na stabilitě pravomocných rozhodnutí, která jsou ve svém celku posouzena jako správná a v souladu s výsledky provedeného dokazování bez zjevného porušení zásad trestního procesu či garantovaných práv obviněného. Tuto námitku obviněný přitom uplatnil již v rámci svého řádného opravného prostředku a též soud druhého stupně se s ní vypořádal.
28. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu lze považovat za relevantní námitku vztahující se k jednání kvalifikovanému jako trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (bod 6. výroku o vině). Obviněný je přesvědčen, že soudy neposuzovaly intenzitu jeho jednání ve vztahu k naplnění znaku hrubého ztěžování činnosti správce konkursní podstaty JUDr. Jiřího Habarty. Zpochybnil, jestli skutečně byla vyšší než „typická pro obstrukční jednání“ vůči správci. Nejvyšší soud na podkladě obou rozhodnutí soudů nižších stupňů a zejména obsahu trestního spisu včetně velmi podrobné výpovědi správce konkursní podstaty úpadce LIFT construct, s. r. o., zjistil, že dokazování vztahu mezi obviněným a ustanoveným správcem, který jej oslovil krátce po převzetí své funkce, je zdokumentováno poměrně podrobně. Svědek JUDr. Jiří Habarta pečlivě popsal své kontakty s obviněným včetně těch, které se opravdu uskutečnily, avšak ve více případech nedošlo k plnění dohod, pokud se vůbec mezi jmenovanými uskutečnily. Přes pečlivé poučování o nutnosti předložení dokladů úpadce ze strany správce konkursní podstaty a zejména předání podrobného seznamu požadovaných dokumentů a opakování výzev, obviněný naprosto jednoznačně nespolupracoval, neplnil řádně své zákonné povinnosti osoby jednající za úpadce z titulu jednatele obchodní společnosti s ručením omezeným (srov. §17 a násl. zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, nyní §210 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Konkrétní způsob, jakým došlo ze strany obviněného k neposkytování potřebné součinnosti svědkovi JUDr. Jiřímu Habartovi, vyplývá nejen z jeho výpovědi, ale též z příslušného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 27 K 30/2007, jehož obsah byl u hlavního líčení konstatován v rámci listinných důkazů, dále též ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. Petrem Janíčkem, DiS., který se zabýval nejen stavem účetní agendy obchodní společnosti LIFT contruct, s. r. o., v rozhodném období, ale jsou z něho i patrny majetkové dispozice obviněného, o nichž nebyly vedeny záznamy tak, aby je bylo možné náležitě prověřit. Zejména soud prvního stupně se velmi pečlivě zabýval právě těmi okolnostmi, které jsou významné pro posouzení „úrovně“ komunikace, plnění pokynů ze strany obviněného vůči správci konkursní podstaty a jeho postoje k poskytnutí náležité součinnosti tak, aby tento správce mohl řádně vykonávat svou funkci za účelem naplnění účelu a smyslu konkursního řízení (srov. zejména str. 17-24; 28 rozsudku soudu prvního stupně a též str. 4 usnesení odvolacího soudu).
29. Právní nauka i soudní judikatura chápe hrubé ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty (po novele trestního zákona provedené zákonem č. 296/2007 Sb., s účinností od 1. 1. 2008; insolvenčního správce) jako takové jednání pachatele, kterým vytvoří podmínky, v důsledku nichž je k výkonu funkce správce z hlediska úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo ke zpeněžení tohoto majetku třeba vynaložit podstatně více energie, času a prostředků, než by jinak bylo zapotřebí. K hrubému ztížení výkonu funkce správce konkursní podstaty i k ohrožení úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo k ohrožení zpeněžení tohoto majetku musí skutečně dojít. Přitom je třeba vycházet z toho, jaké úsilí a prostředky navíc si výkon činnosti konkursního správce vyžádal. Navzdory hrubému ztěžování ze strany pachatele musí správce soupis konkursní podstaty a posléze i její zpeněžení provést (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákon. Komentář II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 818). Podle zjištění soudů, obviněný naplnil znaky tohoto trestného činu zejména tím, že se v dohodnutých termínech nedostavoval ke schůzkám se správcem, nebo tvrdil, že mu v účasti brání nemoc, přestože správce následně zjistil, že byl přítomen na obchodní schůzce v Praze, dále obviněný nebyl např. schopen sdělit správci adresu účetní, ačkoli byla zaměstnankyní úpadce, a tvrdil, že ona má u sebe část účetních dokumentů, nedokázal odpovědět na dílčí dotazy konkursního správce o umístění vyžadovaných podkladů s tím, že si nevzpomíná, kde jsou uloženy apod. Postoj obviněného, v jehož rámci odmítal respektovat pokyny správce s tím, že nemá povinnost je plnit, evidentně svědčí o záměrném vytváření obstrukcí tak, aby ztížil výkon funkce správce konkursní podstaty. Jak vyplývá z výpovědi svědka JUDr. Jiřího Habarty, činil obviněný v průběhu konkursního řízení dokonce dispozice s majetkem úpadce (převáděl osobní vozidla na třetí osoby včetně členů své rodiny), čímž rovněž vytvořil správci další obtíže při jejich zahrnování do konkursní podstaty. Nakonec přesto, že po opakovaných výzvách nejen správce ale i Krajského soudu v Brně, zaslal po částech ˗ v jednotlivých balících účetnictví obchodní společnosti LIFT construct, s. r. o., bylo nepochybně zřejmé, že nejde o kompletní účetní dokumentaci. Chyběly např. smlouvy o dílo i předávací protokoly k dílům, správce tudíž nemohl znát všechny dlužníky úpadce a snažit se vymoci splatné pohledávky, v jednom případě byl nucen vzít zpět již podanou žalobu proti jednomu z bývalých zákazníků úpadce, neboť díky nedostatečným listinným podkladům o smluvním vztahu, neměl k dispozici pro úspěch žaloby nezbytné důkazní prostředky. Obviněný rovněž nesestavil, ani nepředložil seznam majetku a závazků úpadce, jak mu bylo uloženo zejména zákonem (již citované ustanovení §17 zákona č. 328/1991 Sb.), ale též opakovaně připomínáno správcem konkursní podstaty. Argumentace obviněného, že neposkytl účetní dokumenty, protože pro správce konkursní podstaty byly snadno dohledatelné, anebo si je měl sám vyzvednout přímo u obviněného, jej skutečně nemůže vyvinit, neboť jemu zákon v citovaném ustanovení ukládá povinnost poskytnout správci součinnost, což obviněný úmyslně nečinil alespoň v možném rozsahu (tzn. předložit alespoň ty dokumenty, které byly v jeho moci, popř. sdělit nepochybně jemu známé informace o místě, kde se nacházejí). Ze všech těchto ve stručnosti připomenutých důvodů Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů považuje znak „hrubého ztěžování“ výkonu funkce správce konkursní podstaty za nepochybně naplněný, neboť díky nesoučinnosti obviněného musel svědek JUDr. Jiří Habarta vynaložit podstatně více úsilí k obstarání dokumentů nezbytných pro naplnění účelu jeho funkce správce konkursní podstaty zejména ve vztahu ke zjištění konkursní podstaty, což evidentně vedlo k prodloužení doby trvání konkursního řízení. Ani v tomto ohledu tudíž dovolací soud neshledal v napadeném rozhodnutí dovolatelem vytýkanou vadu.
30. Stejně tak je nutné odmítnout jinak z formálního hlediska právní námitku obviněného, podle níž není možný jednočinný souběh přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku a trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. (nyní přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku). Na podporu svého tvrzení poukázal dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1419/2014, z něhož svůj názor převzal. Především je nutné poukázat na skutkově zcela odlišnou situaci, která byla předmětem citovaného dovolacího rozhodnutí, v němž byla hodnocena trestní odpovědnost stíhaných osob vykonávajících funkci statutárních orgánů družstva. Do této pozice však nastoupili obvinění poté, co nejméně po dobu dvou let nebylo řádně vedeno účetnictví této účetní jednotky a hájili se svou snahou napravit tento stav, což se jim do doby prohlášení konkursu na majetek družstva nepodařilo. Senát 5 Tdo v souladu s již vysloveným názorem v jiné věci (5 Tdo 891/2012) v rámci kasačního rozhodnutí připomněl, že pokud soudy rozhodují o vině přečinem podle §254 odst 1 alinea 1 tr. zákoníku v případech, kdy účetnictví obchodní společnosti neobsahuje určené doklady, jež by pachatel měl ve své moci v době zahájení insolvenčního řízení a jež by úmyslně odmítal předat insolventnímu správci, není možné dovodit jeho trestní odpovědnost za přečin podle §225 tr. zákoníku. To znamená, že vždy je nutné důsledně posuzovat konkrétní skutkové okolnosti, za nichž mělo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty obou citovaných trestných činů. Nejvyšší soud na straně 12 naopak výslovně konstatoval, že jednočinný souběh těchto trestných činů je možný, současně však v případech, kdy je skutek posuzován podle první alinea ustanovení §254 odst. 1 tr. zákoníku, tj. za nevedení patřičných účetních dokumentů, musí soudy důsledně zvažovat kvalifikaci odpovídající nyní ustanovení §225 tr. zákoníku. Zcela logickou, i když zjednodušenou, úvahou je totiž zřejmé, že pokud je pachatel obviněn z nevedení účetnictví, může se zdát na první pohled pochybné, aby byl současně stíhán za to, že účetní evidenci (kterou nevedl) neposkytl insolvenčnímu správci. V takových případech je proto vždy nutné pečlivě objasnit, nakolik povinná osoba skutečně neplnila v rámci účetní jednotky povinnosti vyžadované zákonem o účetnictví, tj. zda účetní dokumenty byly zpracovávány alespoň částečně, byť neúplně, avšak obviněný je měl ve své moci a tudíž mohl splnit další povinnost vyplývající mu z insolvenčního zákona (stejně tak ze zákona o konkursu a vyrovnání), tj. poskytnout součinnost ustanovenému insolvenčnímu (konkursnímu) správci tak, aby mohl vykonávat řádně svou funkci a přispět k naplnění účelu insolvenčního (konkursního) řízení. Ze strany obviněného Z. O. se tak jedná o nesprávnou interpretaci názoru vysloveného v jiném dovolacím rozhodnutí, který však není v rozporu se správným právním posouzením protiprávního jednání tohoto obviněného v projednávané věci. Dovolateli totiž bylo kladeno za vinu, že nevedl „řádně“ v souladu se zákonnými předpoklady účetní evidenci v obchodní společnosti LIFT construct, s. r. o., přičemž v trestním řízení bylo náležitě objasněno, které z podkladů, jež byly nezbytné pro standardní výkon funkce správce konkursního řízení, mohl a měl předložit, neboť bylo v jeho moci tak učinit. Výrok o vině pod bodem 6) popisuje jak konkrétní dokumenty, které správce po obviněném oprávněně vyžadoval a rovněž i způsoby jednání obviněného, které charakterizují znak hrubého ztěžování výkonu funkce správce konkursní podstaty. Takto zjištěný skutek proto nevyvolává žádné rozumné pochybnosti o správné právní kvalifikaci oběma trestnými činy, jejichž souběh obviněný nedůvodně vytýkal.
31. Ostatními výhradami, které se týkaly trestných činů pod body 1) - 7) výroku o vině, obviněný uplatněný dovolací důvod nenaplnil. Jím vznesené námitky mají výlučně skutkový charakter, tudíž nemohou založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť se s obsahovým zaměřením dovolacího důvodu rozcházejí. Dovolací soud se k nim přesto jen v krátkosti vyjádří.
32. Pokud jde o požadavek obviněného týkající se nezbytné stavební (ne)připravenosti podmínek pro realizaci smluvních prací, považuje jej Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů za zcela účelový. Oprávněnost jím prosazované přípravy staveniště ze strany objednatelů byla jasně vyloučena především výpověďmi svědků a listinnými důkazy, z nichž je evidentní, že obviněný údajnou stavební nepřipravenost namítal až v době, kdy se LIFT construct, s. r. o., již nacházela v platební neschopnosti. Soudy tak zcela správně vyhodnotily tuto část obhajoby obviněného za součást jeho faktické neochoty (a zjevné neschopnosti) splnit své smluvní závazky vůči objednatelům, jednalo se o jeho reakci na urgence, výzvy k plnění, i následně projevenou snahu smluvních partnerů o ukončení smluvního vztahu a o vrácení poskytnutého plnění. V tomto ohledu je opět možné odkázat na pečlivé odůvodnění rozhodnutí především soudu prvního stupně, který se s tvrzením obviněného dostatečně vypořádal, rovněž odvolací soud adekvátně reagoval na shodnou námitku.
33. Zcela mimo rámec dovolacího důvodu je také argumentace obviněného vyvracející naplnění znaků přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jí ve skutečnosti pouze zpochybnil proces hodnocení důkazů k této otázce soudy nižších stupňů. Podle obviněného nejednal za účelem zvýhodnění sebe a své manželky, jakožto věřitelů úpadce LIFT construct, s. r. o., ale činil tak (trochu paradoxně) v úmyslu zajistit disponibilní finanční prostředky pro zajištění fungování LIFT construct, s. r. o., za současného uspokojení ostatních věřitelů úpadce. Podle odůvodnění této části dovolání obviněný jakoby vyčlenil sebe a svou manželku z řady ostatních věřitelů úpadce a určil oběma zvýhodněním věřitelům „zvláštní“ postavení. Pro takové úvahy však neexistuje žádný důvod. Z provedeného dokazování je zcela zřejmé, že obviněný vědom si stavu úpadku obchodní společnosti LIFT construct, s. r. o., vyplatil sobě a své manželce peněžní prostředky, které předtím vložili (tvrzenými smlouvami o půjčce) do majetku jmenované (v neúplném účetnictví se nepodařilo dohledat všechny příslušné dokumenty k poskytnutým půjčkám, jak investice obviněný sám nazýval), a to nad rámec částek, které by jim náležely při dodržení principu poměrnosti podle §2 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání (obviněnému bylo uhrazeno 87,1 % jeho pohledávky a Mgr. M. O. dokonce 100 %), to vše na úkor ostatních věřitelů. Oba zvýhodnění věřitelé nepožívali žádného „výsadního“ postavení v řadě existujících věřitelů, jež měli splatné pohledávky vůči úpadci (např. nešlo o pohledávky za podstatou či zajištěné zástavou), tudíž nebyl žádný právní důvod pro vyplacení částek převyšujících o celkem 455 253,42 Kč výši možného uspokojení, které by jim při dodržení principu poměrného uspokojování konkursních věřitelů náleželo, nebýt protiprávního jednání. Ze strany obviněného jde i v této části dovolání o opakování dosavadní obhajoby, jíž se soudy zabývaly a vypořádaly se s ní.
b) K náhradě škody
34. Další významná část námitek dovolatele se týkala rozhodnutí soudů o povinnosti obviněného nahradit poškozeným obchodním společnostem a družstvu škodu v celkové výši 2 188 367,50 Kč. Ve vztahu k těm z nich, jež se týkají jednání obviněného pod body 1) až 4) výroku o vině, kvalifikovanému jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., Nejvyšší soud uvádí následující.
35. Obviněný jako jediný společník úpadce LIFT costruct, s. r. o., současně vykonával funkci jediného jednatele. Podle zjištění soudů obviněný spáchal trestný čin, jehož zákonným znakem je způsobení škody na cizím majetku, a to v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním. V těchto případech se v rámci adhezního výroku uplatí obecné pravidlo vyplývající z ustanovení §228 odst. 1 tr. řádu, pakliže jsou pro vyslovení povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu splněny zákonné podmínky. Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. totiž nespáchala obchodní společnost LIFT construct, s. r. o., jejímž byl obviněný jediným jednatelem, ale sám obviněný. Současně je však nutné připomenout další významnou okolnost, že obviněný vylákal plnění od objednatelů jako statutární orgán obchodní společnosti LIFT construct, s. r. o., dodavatelské strany těchto smluvních ujednání. Z pohledu ustanovení §13 odst. 1 obch. zák. lze tudíž konstatovat, že se jednalo o právní jednání samotné obchodní společnosti s ručením omezeným. Odpovědnost za vznik škody způsobené na majetku poškozených podvodným jednáním obviněného, které je považováno za jednání společnosti, tedy dopadá na dodavatele, tj. je plně přičitatelné jmenované obchodní společnosti, která je povinna ji uhradit. Za situace, kdy poškození věřitelé nemohou dosáhnout uspokojení svých pohledávek z majetku společnosti pro její platební neschopnost (nebo z důvodu, že společnost zastavila platby), ručí podle §194 odst. 6 ve spojení s §135 odst. 2 obch. zák. za závazky člen představenstva (u akciové společnosti), resp. jednatel společnosti s ručením omezeným. Zmíněné ustanovení obchodního zákoníku navazuje na předchozí odstavec 5 téhož §194, podle něhož mj. ti členové představenstva, kteří způsobili společnosti porušením právních povinností při výkonu působnosti představenstva škodu, odpovídají za tuto škodu (společně a nerozdílně). Stejné ustanovení platí i pro statutární orgán (jednatele) společnosti s ručením omezeným (viz §135 odst. 2 obch. zák.). Již uvedené ustanovení §194 odst. 6 obch. zák. upravuje tento ručitelský závazek člena statutárního orgánu, který porušil své povinnosti, i vůči třetím osobám, za podmínky, že náhrady způsobené škody nelze dosáhnout od společnosti pro její platební neschopnost. Není sporu o tom, že obviněný porušil stíhaným podvodným jednáním povinnosti vůči obchodní společnosti LIFT construct, s. r. o., a tudíž odpovídal této obchodní společnosti s ručením omezeným za způsobenou škodu, přičemž současně ručil i za závazky této obchodní společnosti, která (dosud) nemohla pro nedostatek majetku škodu uhradit. Za této situace obviněnému vznikla povinnost uhradit pohledávky poškozených smluvních stran, a to z titulu jeho ručení za tyto závazky ve smyslu §194 odst. 6 a §135 odst. 2 obch. zák. Poškození tudíž mají nárok na náhradu škody též z titulu jeho ručitelského závazku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007, uveřejněné pod č. T 1088, v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, v sešitě 45, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, a rozhodnutí č. 65/2008 Sb. rozh. obč., dále též přiměřeně usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 15 Tdo 902/2013, uveřejněné pod č. 39/2014-II. Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud dodává, že po změně právní úpravy shora označených ustanovení týkajících se zejména odpovědnosti právnických osob, resp. jejich zástupců k datu 1. 1. 2014 srov. ustanovení §159 odst. 3, §167, §2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a §53 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích).
36. V posuzovaném případě byli sice poškození oprávněni uplatnit své věřitelské nároky též v konkursním řízení týkajícím se obchodní společnosti LIFT construct, s. r. o., avšak pokud obviněný namítá, že by v takovém případě vznikly dva exekuční tituly ve prospěch poškozených, na jejichž podkladě by získali dvojnásobek částky, než na niž mají nárok, je jeho úvaha nesprávná. Obviněný chybně pominul zcela zásadní okolnost ˗ jeho vzájemnou provázanost s obchodní společností LIFT construct, s. r. o., odvíjející se od právního institutu ručení. Vztah mezi obchodní společností a obviněným je vztahem přímého dlužníka a ručitele. Pokud tedy přímý dlužník uhradí věřitelům předmětné částky, dochází k zániku závazku splněním v souladu s ustanovením §324 obch. zák. a věřiteli ex lege zanikne nárok vůči ručiteli a opačně. Jinými slovy, úhrada částek ve výši 575 595 Kč (poškozené STAVIKA, s. r. o.), 249 543 Kč (poškozené UNIX spol. s r. o., nyní v konkursu), 861 322,50 Kč (poškozené Logi Park, a. s., nyní PLGS, a. s.) a 501 907 Kč (poškozenému Družstvu vlastníků domu Olšanské nám. 5, Praha 3), na základě úspěšně uplatněného nároku v rámci řízení o konkursu prohlášenému na majetek úpadce LIFT construct, s. r. o., způsobuje zánik nároků na náhradu škody těchto věřitelů vůči obviněnému, jemuž byla v napadeném usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně uložena povinnost k jejich zaplacení. Pokud by snad některý z poškozených vystupující současně jako konkursní věřitel získal ještě před skončením konkursu úpadce plnění ve výši celé uplatněné pohledávky, případně její části, měl by na tuto skutečnost upozornit správce konkursní podstaty, který činí příslušné kroky v seznamu přihlášených pohledávek. Je tudíž vyloučeno, aby poškození, kteří přijali předmětná plnění v rámci konkursního řízení, mohli úspěšně takové plnění požadovat rovněž od obviněného Z. O.. Na tuto situaci by dále dopadalo i ustanovení §268 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož v případě výkonu rozhodnutí může povinný, v tomto případě obviněný Z. O., podat návrh na zastavení výkonu rozhodnutí z důvodu, že po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané. Navíc by v takovém případě došlo na straně poškozených k bezdůvodnému obohacením ve smyslu §451 a násl. obč. zák. (nyní §2991 a násl. zákona č. 89/2012, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), jehož vrácení je možné dosáhnout v běžném občanskoprávním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 4 Tz 72/2007, uveřejněné pod č. T 1088 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 45, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2008).
37. Pokud tedy obviněný vystupoval jako statutární orgán jmenované obchodní společnosti v úpadku a v tomto postavení se dopustil trestného činu uvedeného pod body 1) až 4) výroku o vině, nebránila uvedená okolnost soudu prvního stupně v tom, aby v trestním řízení rozhodl o povinnosti obviněného k náhradě škody způsobené trestným činem podle §228 odst. 1 tr. řádu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 5 Tdo 875/2009). Neexistují tudíž žádné překážky, které by vylučovaly možnost uložit obviněnému Z. O. povinnost nahradit poškozeným škodu ve zjištěné výši, protože obviněný doposud tuto škodu nenahradil, ani v dosud probíhajícím konkursním řízení nebyly uplatněné nároky poškozených jako věřitelů úpadce uspokojeny, a nárok poškozených na náhradu škody byl v trestním řízení uplatněn včas a řádně. Navíc podle sdělení správce konkursní podstaty je zřejmé, že pohledávky přihlášených věřitelů [včetně všech subjektů poškozených podvodným jednáním obviněného, jak jsou označeny ve výroku pod bodem 1) odsuzujícího rozsudku] nebudou uspokojeny zřejmě vůbec, neboť lze v brzké době očekávat zrušení konkursu pro nedostatek majetku. V tomto smyslu tudíž nedošlo k nesprávnému právnímu posouzení odpovědnosti obviněného za vznik škody, jež byla předmětem rozhodování v adhezním řízení v této věci. Jestliže soud prvního stupně v odůvodnění svého výroku o náhradě škody nesprávně odkázal na obecné ustanovení v době činu účinného ustanovení §420 občanského zákoníku, jedná se o vadu samotného odůvodnění tohoto výroku, která neměla žádný vliv na jeho zákonný podklad, stejně jako na výši povinného plnění, byť se odvíjel od citovaných ustanovení speciálního právního předpisu, konkrétně tehdy účinného zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
38. Ve vztahu k výroku o náhradě škody nelze pod uplatněný dovolací důvod zahrnout námitky obviněného týkající se označení obchodní společnosti LogiPark, a. s., (nyní PLGS, a. s.), neboť navzdory změně firmy je možné ji dohledat a ztotožnit prostřednictvím identifikačního čísla, které je neměnné; a že plnění obviněného obchodní společnosti UNIX spol. s r. o., (nyní v konkursu), mělo být poskytnuto k rukám konkursního správce (obviněný zřejmě omylem uvedl namísto konkursního správce, správce insolvenčního). Takovýto „dodatek“ není povinnou náležitostí výroku o náhradě škody, tím spíš pokud by např. konkursní řízení skončilo dříve než řízení trestní a poté by bylo plněno již „bývalému“ konkursnímu správci poškozené, kdy by tento „dodatek“ zcela postrádal smysl. V obou případech se jedná o drobné nepřesnosti napadeného výroku, které sice měly soudy postřehnout a zohlednit je v příslušné části výroku v adhezním řízení, avšak samy o sobě nemají vliv na celkovou správnost jeho obsahu, a již vůbec nezakládají důvod pro vydání kasačního rozhodnutí v dovolacím řízení.
39. Mimo zákonný rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se obviněný ocitl i tou části svých výhrad, jimiž zpochybnil výrok o náhradě škody poukazem na ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se totiž o procesní námitku, která se netýká aplikace hmotného práva a odpovědnosti obviněného za způsobenou škodu a její rozsah (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, uveřejněné pod č. T 703 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 6, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 181/2016). Citované ustanovení dopadalo na procesní situaci následující po prohlášení konkursu na majetek úpadce, zde tudíž obchodní společnosti LIFT construct. s. r. o ., jež způsobila přerušení řízení mj. o nárocích, které se však týkají výlučně majetku tvořícího součást konkursní podstaty nebo které mají být z tohoto majetku uspokojeny. To znamená, že o nároku na náhradu škody způsobené trestným činem nelze rozhodnout v adhezním řízení pouze v případech, kdy je pachatelem trestného činu, jehož následkem je škoda, tatáž fyzická osoba, která je současně úpadcem v daném konkursním řízení. Jak již bylo připomenuto, obviněný jednal v dané věci v postavení jednatele obchodní společnosti s ručením omezeným a v jeho rámci se dopustil trestného činu podvodu. Je tudíž zřejmé, že zde není dána shoda v osobě úpadce a pachatele stíhaného trestného činu (srov. též rozhodnutí č. 20/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 830/2007). Dovolatelův odkaz na citované ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání se tak nejen netýká vady v použití hmotného práva, jak vyžaduje uplatněný dovolací důvod, ale navíc nemůže zpochybnit správný výrok učiněný soudem prvního stupně v adhezním řízení, s nímž se ztotožnil i soud odvolací.
40. Obviněný dále zpochybnil správnost výroku o nároku na náhradu škody, který byl přiznán JUDr. Jiřímu Habartovi, správci konkursní podstaty úpadce LIFT construct, s. r. o. Jak správně podotkla státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření, v dané části obviněný zjevně přehlédl vazbu této části výroku učiněného v adhezním řízení na skutek, který je popsán pod bodem 7) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a právně kvalifikován jako přečin zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 tr. zákoníku. Nakonec sám explicitně v rámci svých výtek poukázal na bod 6) téhož výroku, na jehož podkladě však evidentně nebyla obviněnému stanovena povinnost nahradit škodu jmenovanému správci konkursní podstaty. V důsledku zvýhodnění věřitelů (sebe a své manželky), kterým se při nerespektování zásady poměrného uspokojení v řízení o konkursu na majetek úpadce dostalo nad rámec znalcem stanovené výše celkem 455 253,42 Kč, došlo v tomto rozsahu ke způsobení majetkové újmy ostatním věřitelům úpadce. Nárok na náhradu škody byl správci konkursní podstaty JUDr. Jiřímu Habartovi přiznán na základě jeho návrhu podaného v souladu s ustanovením §43 odst. 3 tr. řádu, za obchodní společnost LIFT construct, s. r. o., která byla poškozena protiprávním jednáním obviněného Z. O. Škodu správce konkursní podstaty přitom řádně specifikoval jak co do jejího důvodu tak i výše, přičemž jejím podkladem jsou skutková zjištění popsaná pod bodem 7) výroku o vině.
41. Na konec svého dovolání obviněný zařadil připomínky k průběhu trestního řízení, vědom si překročení rámce taxativně vymezených dovolacích důvodů. Proto i Nejvyšší soud jen v krátkosti může konstatovat, že ke změně složení senátu Okresního soudu v Uherském Hradišti došlo na podkladě usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 6 To 551/2011 (viz č. l. 1365-7 spisu vedeného pod sp. zn. 13 T 275/2007), který v rámci již čtvrtého (!) odvolacího řízení po opakovaných kasačních rozhodnutích vydaných senátem 13 T Okresního soudu v Uherském Hradišti shledal důvody pro využití ustanovení §262 tr. řádu. Vzhledem k tomu, že tento senát soudu prvního stupně opakovaně nerespektoval závazné pokyny nadřízeného soudu, dospěl tento soud k názoru, že je v této věci nutné, aby ji v novém hlavním líčení projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Svůj postup odůvodnil zejména tím, že soud prvního stupně se jednak dosud v žádném ze svých rozhodnutí v této věci prakticky vůbec nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, zejména nehodnotil provedené důkazy jednotlivě a ve svém souhrnu, a také proto, že v posuzovaném rozsudku (stejně jako předtím) nevyjádřil žádné vlastní úvahy, jimiž měl být při posuzování důvodnosti podané obžaloby veden, přičemž do příslušné části odůvodnění napadeného zprošťujícího rozsudku doslovně převzal obsah závěrečného návrhu obhajoby předneseného v hlavním líčení. Tehdy přezkoumávané rozhodnutí okresního soudu v této věci tudíž postrádalo vlastní hodnotící úvahy a popis jeho myšlenkového postupu, na základě kterých dospěl k výroku o zproštění obviněného obžaloby, což vedlo k nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Je tudíž zřejmé, že k jinak výjimečnému postupu změny v obsazení soudu při projednávání konkrétní věci, kterou umožňuje odvolacímu soudu ustanovení §262 tr. řádu, byly skutečně splněny předpokládané vážné důvody spočívající především v pochybeních předsedy senátu okresního soudu, který opakovaně (třikrát) nerespektoval pokyny soudu druhého stupně. Trestní věc byla poté dne 22. 2. 2010 přidělena v souladu s rozvrhem práce předsedkyni senátu Mgr. Evě Šišperové a dále vedena pod sp. zn. 18 T 90/2012 (viz č. l. 1373 spisu vedeného pod sp. zn. 13 T 275/2007). Nejvyšší soud, byť nad rámec dovolacího přezkumu, neshledal ve vytýkaných směrech vážné procesní vady, které by mohly ovlivnit zkrácení práva obviněného na obhajobu, ve věci došlo sice k průtahům, které mají svůj původ též v postupu senátu 13 T Okresního soudu v Uherském Hradišti, jak bylo stručně naznačeno, nicméně bez vlivu na zákonný a správný výrok o vině a trestu obviněného v rozhodnutích, jež byla předmětem dovolacího řízení.
IV. Závěrečné shrnutí
42. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného Z. O. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. S ohledem na způsob dovolacího rozhodnutí rovněž nebyl akceptován návrh obviněného na odklad výkonu rozhodnutí v části týkající se výroku o náhradě škody, který učinil v rámci svého mimořádného opravného prostředku. Jednak tento návrh nepodala předsedkyně senátu soudu prvního stupně ve smyslu §265h odst. 3 tr. řádu, a sám Nejvyšší soud neshledal ve výroku o náhradě škody vytčené vady. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. 4. 2017
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu