ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.1791.2016.1
sp. zn. 6 Tdo 1791/2016-66
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. ledna 2017 o dovolání obviněného M. I ., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2016, č. j. 6 To 472/2016-359, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 167/2015, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2016, č. j. 6 To 472/2016-359, ve výroku, jímž podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný M. I. povinen poškozenému J. S. nahradit nemajetkovou újmu v penězích ve výši 2.133.822 Kč. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení §265 tr. ř. se poškozený J. S., o d k a z u j e se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2016, č. j. 6 To 472/2016-359, byl z podnětu odvolání poškozeného J. S. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o náhradě škody ohledně poškozeného J. S. z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 14. 6. 2016, č. j. 66 T 167/2015-316, kterým byl obviněný M. I. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a dále mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, pobočka Moravskoslezský, Olomoucký a Zlínský kraj, se sídlem Masarykovo nám. 24/13, Moravská Ostrava, částku 26.379 Kč a J. S., bytem V., H. ..., částku 51.512 Kč a se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl poškozený J. S. podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl soud druhého stupně tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému M. I. povinnost nahradit poškozenému J. S. nemajetkovou újmu v penězích ve výši 2.133.822 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn a odvolání obviněného M. I. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto .
2. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2016, č. j. 6 To 472/2016-359, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, a to s odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Převážná část argumentace obviněného spočívá v tom, že u veřejného zasedání provedl soud druhého stupně důkaz – znalecký posudek, což bylo podle mínění obviněného v rozporu s ustanovením §259 odst. 3 tr. ř. a zněním §211 odst. 5 tr. ř., neboť nebylo soudem druhého stupně zjištěno stanovisko obviněného a státního zástupce, zda souhlasí se čtením tohoto znaleckého posudku, a rovněž nebylo zjištěno, zda znalec byl poučen ve smyslu §106 tr. ř. V souvislosti se závěry plynoucími z tohoto „znaleckého posudku“ poukazuje obviněný na celou řadu skutečností, pro které považuje výpočet nemajetkové újmy, kterou by měl poškozenému uhradit, za nesprávný (např. nebylo zjišťováno, zda byl poškozený aktivní v politickém životě, přesto znalec uvádí, že v důsledku slepoty je zhoršena účast poškozeného ve společenském, politickém a řídícím životě občanů, dále, že nemůže řídit motorová vozidla, není schopen dalšího vzdělávání atd., aniž by bylo možno klást znalci dotazy, jak k uvedeným závěrům dospěl, když např. obviněný poukazuje na to, že poškozenému byl řidičský průkaz odňat před několika lety, přesáhl již věk 27 let – kdy pro dosažení vzdělání z hlediska výživného byla stanovena hranice 26 let). Podle obviněného nebylo rovněž v posudku přihlédnuto k tomu, že to byl poškozený, kdo konflikt vyvolal, když na obviněného zezadu zaútočil. Tím, že mu nebylo umožněno klást znalci otázky u veřejného zasedání, byl mu upřen nárok na spravedlivý proces. V další části dovolání soudům vytýká, že řádně „neobjektivizovaly mechanismus vzniku úrazu“, když znalec vyšel z výpovědi poškozeného, aniž by bylo bráno v úvahu, že existovaly rozpory ve výpovědi poškozeného a svědků. Podle obviněného bylo potřebné, aby soudy řádně zjistily skutkový stav a příčinný vztah mezi jednáním a následkem, kdy současně upozorňuje na skutečnost, že byl poškozeným napaden, přičemž při útoku poškozeného na obviněného, tento narazil na vstupní dveře do hospody. Následně obviněný v dovolání zmínil výpovědi některých svědků, aby jimi dokumentoval oprávněnost svého tvrzení o existenci rozporů ve výpovědi poškozeného a svědků, což podle jeho mínění mělo mít vliv při hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek napadený dovoláním a Krajskému soudu v Ostravě přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného sdělila, že námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, nemohou odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť jimi obviněný pouze zpochybňuje skutkové zjištění soudu prvního stupně. V rámci své argumentace poukazuje státní zástupkyně na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, která jí uvedenou argumentaci podporují. Státní zástupkyně vyjádřila své přesvědčení, že soudy nižších stupňů byl skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností, přičemž odůvodnění rovněž odpovídá ustanovením zákona. V souvislosti s námitkou obviněného, že znalecký posudek byl u veřejného zasedání čten bez souhlasu stran, uvádí, že tuto námitku nelze podřadit pod nesprávné hmotněprávní posouzení a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 797/2014. Státní zástupkyně vyjádřila své přesvědčení, že v případě nemajetkové újmy postupoval soud druhého stupně plně v souladu s ustanovením občanského zákoníku. Za jedinou hmotněprávní námitku považuje tu, jejímž prostřednictvím dovolatel v reakci na použitý modifikační koeficient + 20 % namítá důvod k moderaci rozsahu přiznaného nároku směrem dolů, vzhledem k tomu, že poškozený konflikt vyvolal. S ohledem na všechny skutečnosti, které zmínila ve svém vyjádření, navrhla, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. V souvislosti s námitkou obviněného, kterou obviněný podřadil pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a která spočívá v jeho argumentaci, že „skutek nebyl správně hmotněprávně posouzen“, lze sice připustit že takto formulovaná námitka by mohla naplňovat zmíněný dovolací důvod, avšak pouze za situace, že by se vztahovala k hmotněprávnímu posouzení skutku. Z námitek, uplatněných obviněným v dovolání, však jednoznačně vyplývá, že primární myšlenkou celého tohoto okruhu námitek je neztotožnění se obviněného se zjištěným skutkovým stavem a předkládání vlastní verze skutkového děje. Přitom je nutno uvést, že obsahově shodnými námitkami se již soudy nižších stupňů zabývaly a nelze těmto vytýkat, že k nim přistupovaly formalisticky, neboť z rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 17. 3. 2016, č. j. 6 To 76/2016-293, kterým byl zrušen první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně v předmětné trestní věci vydaný, poukázal odvolací soud na pochybení soudu prvního stupně v souvislosti s porušením práva na spravedlivý proces, kdy soudem prvního stupně nebyli vyslechnuti obviněným navržení svědci, což bylo důvodem pro zrušení věci a její přikázání soudu prvního stupně k provedení potřebných důkazů a rozhodnutí ve věci.
9. Jestliže Nejvyšším soudem bylo uvedeno, že obsahově shodné námitky se staly již v předchozím řízení důvodem přezkumu soudy nižších stupňů a zmíněné soudy se ve svých rozhodnutích s nimi vypořádaly, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10. I přes odkaz Nejvyššího soudu na shora uvedené rozhodnutí, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést několik skutečností, vyplývajících z odůvodnění dovolání obviněného, které svědčí pro závěr, že obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a v důsledku toho nesprávně zjištěný skutkový stav věci. V dovolání obviněný sice poukazuje na to, že skutek nebyl správně hmotněprávně posouzen, ale tento svůj závěr vyvozuje z toho, že „po celou dobu se hájí tvrzením, že poškozeného nenapadl, že poškozený skočil na jeho záda, narazil obviněného na výstupní dveře z hospody a vlastním pádem přes záda obviněného dopadl na roh či hranu skříňky a tímto způsobem si způsobil zranění“.
11. Oproti tomu soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil soud odvolací, dospěl na základě provedeného dokazování (a to i doplněného na základě pokynu soudu odvolacího – viz shora) ke skutkovému stavu, že poté, co poškozený vrazil do obviněného, „napadl poškozeného fyzicky tak, že jej rukou sevřenou v pěst udeřil do obličeje, následkem čehož poškozený upadl na zem a zde jej jednou rukou uchopil za oděv pod krkem a druhou rukou sevřenou v pěst jej nejméně třikrát udeřil do levé části obličeje a následně se napřáhl nohou a kopnul jej do oblasti levého oka, poté poškozeného chytil a hodil přes lavici, čímž mu způsobil zranění, spočívající v tříštivé zlomenině levé očnice s dislokací a otokem a zhmožděním levostranné oční koule… když v důsledku otoku měkkých tkání u něj došlo k útlaku levého očního nervu, v jehož důsledku u něj nastala ztráta zraku levého oka...“. Z takto stručně popsaného skutkového stavu je zřejmé, že obviněný svými námitkami popírá zjištěný skutkový stav a dovolacímu soudu předkládá vlastní verzi skutkového děje, která odpovídá jeho představám s tím, že zranění stručně řečeno poškozenému nezpůsobil, toto není v příčinné souvislosti s jeho jednáním, neboť on sám poškozeného nenapadl, a pokud bylo zranění u poškozeného zjištěno, toto si způsobil sám v souvislosti s útokem na obviněného a svým následným pádem na roh či hranu skříňky.
12. Na případ, kdy obviněný předkládá vlastní verzi skutkového děje, přičemž tuto podřazuje pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pamatuje rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
13. V souvislosti s námitkami uplatněnými k tvrzení, že skutek nebyl správně hmotněprávně posouzen, považuje Nejvyšší soud za potřebné dále uvést, že veškerá argumentace obviněného je soustředěna v odkazy na části výpovědí svědků, kterými se obviněný snaží jednak znevěrohodnit výpověď poškozeného, jednak také svědkyně H. a znalecký posudek znalce z odvětví soudního lékařství MUDr. Dokoupila. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je přitom zřejmé, že se zmíněný soud podrobně zabýval hodnocením všech provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., nikoli pouze selektivně použil důkazy, které vyznívaly v neprospěch obviněného, jak nepřímo z dovolání obviněného vyplývá. Z odůvodnění soudu prvního stupně, stejně jako soudu odvolacího je také patrno, že zmíněné soudy poukázaly na skutečnosti, pro které považovaly důkazy – výslechy některých svědků za nevěrohodné (svědek K. – str. 7 rozsudku soudu druhého stupně). Soud prvního stupně se k provedeným a hodnoceným důkazům vyjádřil podrobně na str. 7-12 odůvodnění svého rozsudku. Z uvedeného rozsudku také vyplývá jednoznačný závěr znalce MUDr. Dokoupila k mechanismu zranění poškozeného. Za příčinu tohoto zranění označil kopy či údery směřující proti oblasti levého oka, vedené střední intenzitou síly. Za krajně nepravděpodobné označil vznik zranění zjištěné u poškozeného, jak jej popisoval obviněný. Znalec uvedl, že teoreticky by si mohl poškozený zranění způsobit pádem přímo na roh reprobedny (okem na její roh), což by však znamenalo, že by byly poraněny také měkké struktury obličeje, což však u poškozeného zjištěno nebylo.
14. S ohledem na charakter námitek považuje Nejvyšší soudu pro odůvodnění svého rozhodnutí (viz §265i odst. 2 tr. ř.), v reakci na opakování shodných námitek, za dostatečné, poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
15. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že veškeré námitky, kterými obviněný zpochybňoval zjištěný skutkový stav ohledně prokázání jeho viny zločinem podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, byly z pohledu uplatněného dovolacího důvodu právně irelevantní, a pokud by nebyla právně relevantně, prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatněna námitka ohledně nemajetkové újmy (kterou akceptovala jako právní i státní zástupkyně) a s ní spojená námitka porušení práva na spravedlivý proces, muselo by být dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
16. Jak již bylo shora uvedeno, pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný dále vtělil námitku, že „mu byl upřen nárok na spravedlivý proces“, neboť důkaz předložený poškozeným – znalecký posudek k výpočtu nemajetkové újmy, byl soudem druhého stupně proveden v rozporu se zákonem, kdy nebylo zjištěno, zda znalec k uvedenému posudku byl poučen ve smyslu §106 tr. ř., nebylo soudem druhého stupně zjištěno stanovisko obviněného a státního zástupce, zda tito souhlasí se čtením znaleckého posudku, a dále že neměl možnost klást znalci dotazy. Nejvyšší soud s ohledem na tyto a níže uvedené skutečnosti musí konstatovat, že jde nejen o námitku právně relevantní, ale rovněž námitku důvodnou.
17. V předmětné trestní věci byl první rozsudek vydán Okresním soudem v Bruntále již dne 9. 12. 2015, pod č. j. 66 T 167/2015-253, kterým bylo rozhodnuto o vině, trestu i o náhradě škody, stejně jako v druhém rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 14. 6. 2016, č. j. 66 T 167/2015-316. Nutno podotknout, že rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. 12. 2015, č. j. 66 T 167/2015-253, byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2016, č. j. 6 To 76/2016-293, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto usnesení (ze dne 17. 3. 2016) Krajský soud v Ostravě podrobně rozvedl, jaké byly důvody, které jej ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně vedly, a které důkazy je nutno provést. Důvodem pro zrušení rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. 12. 2015, pod č. j. 66 T 167/2015-253, bylo zjištění, že nevyslechnutím svědků, jejichž výslechu se obviněný dožadoval, došlo ke krácení práva obviněného na spravedlivý proces. Dále soud druhého stupně požadoval vypracování znaleckého posudku ke stanovení výše nemajetkové újmy.
18. Z chronologického hlediska je potřebné uvést, že soud prvního stupně po provedeném hlavním líčení a dokazování vyhlásil rozsudek, kterým obviněného uznal vinným a uložil mu trest a současně rozhodl o nároku poškozeného J. S., stejně jako v původním rozsudku, který byl zrušen již shora zmíněným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 3. 2016, č. j. 6 To 76/2016-293. Nutno podotknout, že soudu prvního stupně nebyl předložen soudem druhého stupně požadovaný znalecký posudek. Uvedený znalecký posudek byl doručen soudu prvního stupně až po jeho rozhodnutí ve věci, a proto zmíněný soud tento posudek zaslal obviněnému až po vyhlášení svého rozsudku. Objektivně je nutno uvést, že obhajoba tedy měla znalecký posudek v dostatečném předstihu k dispozici před konáním veřejného zasedání.
19. Skutečnost, že předmětný „znalecký posudek“, měla obhajoba k dispozici, vyplývá nejen z dokladů založených ve spise, ale také vyjádření obhájkyně obviněného. Nutno podotknout, že průběh veřejného zasedání vzbuzuje jisté pochybnosti o systematice jeho vedení, když i přes skutečnost, že posudek měl odvolací soud k dispozici, reagoval na jeho existenci až po podání zprávy o stavu věci a závěrečném návrhu stran. U veřejného zasedání zmíněný „znalecký posudek“ nebyl čten jako posudek, ale jako důkaz ve smyslu §213 odst. 1 tr. ř. Obhájkyně obviněného u veřejného zasedání po přečtení znaleckého posudku poukázala na to, že pokud šlo o znalecký posudek, tento mohl být čten pouze po poučení stran (obviněného a státního zástupce) a uděleném souhlasu, což se však nestalo, a soud druhého stupně toto zákonné ustanovení §211 odst. 5 tr. ř. obešel tím, že „znalecký posudek přečetl podle §213 odst. 1 tr. ř.“, čímž porušil ustanovení zákona. Dále poukázala na to, že soud druhého stupně mohl znalce předvolat a po poučení vyslechnout, neboť obviněný (obhájkyně) měli ke znalci řadu dotazů, když některé z nich zmínila ve svém vyjádření před odvolacím soudem. Ze shora uvedené chronologie je zřejmé, že pokud soud druhého stupně požadoval pro rozhodnutí ve věci vypracování „znaleckého posudku“, kterým by byl nárok poškozeného na náhradu nemajetkové újmy prokázán, nemohl dle názoru Nejvyššího soudu u veřejného zasedání provést tento důkaz jeho pouhým přečtením podle §213 odst. 1 tr. ř., jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání (ustanovení §213 odst. 1 tr. ř. navíc hovoří pouze o předložení důkazů stranám k nahlédnutí), ale měl s ohledem na to, jakou váhu tomuto důkazu přisoudil, postupovat podle §211 odst. 5 tr. ř. (Nejvyšší soud se může sice ztotožnit se závěrem soudu druhého stupně, že obviněný i jeho obhájkyně měli dostatek času k tomu, aby se ke znaleckému posudku vyjádřili, či předem trvali na výslechu znalce, však tyto skutečnosti nemohou učinit právně bezvadným postup soudu druhého stupně, který nepostupoval podle §211 odst. 5 tr. ř.).
20. V souvislosti s rozhodováním o nemajetkové újmě a pokynem odvolacího soudu, že ve věci má být vypracován právě znalecký posudek k prokázání výše nemajetkové újmy poškozeného J. S. (soud prvního stupně ve svém výroku přiznal poškozenému nikoli nemajetkovou újmu, ale náhradu škody), považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2958 o. z. vyžaduje pro určení výše náhrady za nemajetkovou újmu vyvolanou ublížením na zdraví, aby vytrpěná újma byla odčiněna v penězích plně, případně podle zásad slušnosti. Zákon tedy nestanoví žádná konkrétní kritéria, která má zvažovat soud rozhodující o náhradě za bolest, ztížení společenského uplatnění či další nemajetkové újmy. Ustanovením §3080 bod 237. o. z. byla zrušena vyhláška č. 440/2001 Sb., kterou byla stanovena pravidla pro výpočet náhrady podle bodového systému odvozeného od dotčených částí těla, a to jako nevhodný instrument, jímž výkonná moc podvazovala spravedlivou úvahu soudu o výši náhrady (srov. důvodovou zprávu k tomuto ustanovení). Protože tedy není nadále dáno žádné podrobnější vodítko, je zcela v působnosti soudu definovat si způsob, jak ryze subjektivní nemajetkovou újmu v posuzovaném případě srovnat s jinými případy, aby byl respektován zákonný požadavek předvídatelnosti soudních rozhodnutí definovaný v §13 o. z. Právě za účelem objektivizace a medicínské klasifikace vytrpěných újem na zdraví vypracovala česká justice systém označovaný jako Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (§2958 o. z.), jejíž základní východiska byla publikována pod č. 63/2014 Sb. rozh. tr. Tento systém je založen na upravené metodice Světové zdravotnické organizace (WHO), nazvané v české verzi Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví (ICF), a to tak, aby u trvalých zdravotních následků, ztěžujících poškozenému společenské uplatnění, bylo možno lékařskou diagnostikou vyjádřit a objektivizovat nepříznivé dopady zdravotních potíží do všech životních činností člověka a ve srovnání s jinými případy kvalifikovat rozsah omezení či vyřazení poškozeného z různých sfér společenského zapojení (takový systém označil za vhodný i Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. I ÚS 3122/2015, viz body 24. a 25.). Součástí takového přístupu je i tzv. objektivizace (personalizace) výpočtem zjištěné částky, tedy její individuální úprava s ohledem na konkrétní poměry poškozeného, zejména věk, rozsah a kvalitu předchozího společenského zapojení, případně další významné okolnosti uvedené v §2957 o. z. Lze uzavřít, že postup popsaný v Metodice Nejvyššího soudu má plnit zákonný princip slušnosti (§2958 věta druhá o. z.) i požadavek legitimního očekávání (§13 o. z.). Ze shora uvedeného je tedy také zřejmé, že soud druhého stupně vědom si výše uvedeného, vedl své úvahy o výši náhrady nemajetkové újmy správně směrem vyjádřeným v Metodice Nejvyššího soudu a oprávněně ve věci požadoval vypracování posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemajetkové újmy. Specifikum takového znaleckého posudku vyplývá z již výše zmíněného rozhodnutí č. 63/2014 část D. Sb. rozh. tr.
21. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší soud k závěru (oproti závěru, který vyjádřila ve svém vyjádření státní zástupkyně, nemohl tomuto Nejvyšší soud přisvědčit, neboť i v jí zmiňovaném rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 797/2014, hovoří Nejvyšší soud o možném zásahu do pravomocného rozhodnutí za existence tzv. extrémního nesouladu) , že v předmětné trestní věci pro rozhodnutí o nemajetkové újmě bylo soudem druhého stupně použito důkazu, který nebyl proveden v souladu se zákonem a tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000), a proto v této části nemůže dovoláním napadené rozhodnutí obstát, a proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. musel Nejvyšší soud zrušit rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 9. 2016, č. j. 6 To 472/2016-359, ve výroku, jímž podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému M. I. uložena povinnost poškozenému J. S. nahradit nemajetkovou újmu v penězích ve výši 2.133.822 Kč. Současně musela být zrušena také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Z ustanovení §265 tr. ř. mj. vyplývá, že v případě, že pokud zruší soud rozsudek ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a nerozhodne-li sám ve věci, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Nutno podotknout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a ustanovení §265r odst. 7 tr. ř. uvádí, že důkazy se ve veřejném zasedání před Nejvyšší soudem zpravidla neprovádějí, jen výjimečně může Nejvyšší soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout. Vzhledem k tomu, že důkaz znaleckým posudkem nebyl zákonu odpovídajícím způsobem doposud proveden, nejednalo by se o doplnění dokazování v případě rozhodování o nároku na náhradu nemajetkové újmy, ale o celé dokazování v tomto směru, které přesahuje rámec dovolacího řízení, mj. s ohledem na námitky k posudku uplatněné již v řízení před soudem druhého stupně. Z výše uvedených důvodů musel tedy Nejvyšší soud podle §265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím ustanovení §265 tr. ř. odkázat poškozeného J. S., bytem V., H. ..., s jeho nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Závěrem je třeba ještě podotknout, že ani sám výrok, jímž byla obviněnému soudem druhého stupně uložena povinnost nahradit poškozenému nemajetkovou újmu, neodpovídá zcela ustanovení §121 odst. 1 písm. a) tr. ř. ani §228 odst. 2 tr. ř. a nemohl by obstát (u poškozené fyzické osoby se vyžaduje uvedení jejího správného jména a příjmení, data a místa narození, bydliště, zaměstnání, popř. místa přechodného pobytu – viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 2859 s.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. ledna 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu