ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.483.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 483/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2017 o dovolání obviněného J. W . , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2016, č. j. 8 To 373/2016-611, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 22 T 15/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2016, č. j. 8 To 373/2016-611, byl z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného do výroku o trestu zrušen pouze ve výroku o trestu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 17. 8. 2016, č. j. 22 T 15/2016-591 , kterým byl J. W. (dále jen obviněný, příp. dovolatel) uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku za použití §84 odst. 1 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen za současného vyslovení dohledu nad obviněným se zkušební dobou pěti roků, podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 21. 1. 2016, č. j. 2 T 16/2015-534, který nabyl téhož dne právní moci, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále byl obviněnému podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku), o nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. a nově bylo soudem odvolacím podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a náhradě škody rozhodnuto tak, že obviněnému byl podle §173 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu uložený obviněnému rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 21. 1. 2016, č. j. 2 T 16/2015-534, který nabyl téhož dne právní moci, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále byl obviněnému podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku) a podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
2) Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2016, č. j. 8 To 373/2016-611, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V úvodu svého dovolání rekapituloval dosavadní průběh řízení, zejména pak poukázal na to, že soudy dospěly k závěru o jeho vině na základě nepřímých důkazů. Poukázal na to, že uznán vinným byl na základě pachové stopy nalezené na klíčích poškozeného umístěných v zámku provozovny. Pokud pak byla jeho vina dovozována z dalších důkazů – láhev nápoje zn. Sprite (stopa č. 15) pak argumentuje tím, že šlo o věcnou stopu a tudíž nebyla určena k biologickému zkoumání. V souvislosti s touto stopou poukazuje na to, že není ani zřejmé, jakým způsobem byla stopa zajištěna a jak byla chráněna před vnějšími vlivy působícími na tuto stopu. Rovněž tak stopa č. 9 (zajištěná jako biologická) neprokazuje dostatečně přesvědčivě, že pochází právě od něj (obviněného). V souvislosti s těmito námitkami odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která se problematikou pachové stopy zabývaly, aby konstatoval, že z uvedených rozhodnutí vyplývá, že pachatele nelze uznat vinným na základě jediného usvědčujícího důkazu, kterým je pachová stopa. Vzhledem k tomu, že podle jeho názoru ani dalšími nepřímými důkazy nebyla jeho vina prokázána, navrhl, aby dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
3) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že s ohledem na obsah námitek, které obviněný uplatnil, se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02 a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8) K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné s ohledem na námitky uplatněné obviněným uvést, že zmíněný dovolací důvod má dvě alternativy: první – spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro rozhodnutí (půjde např. o situaci, kdy by odvolání bylo zamítnuto např. z důvodu uvedeného v §253 tr. ř.), o tuto alternativu však se nejedná vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně po věcné stránce projednal a sám rozhodl rozsudkem. Ve vztahu k odvolání obviněného postupoval soud II. stupně podle §256 tr. ř. a jeho odvolání zamítl.
9) Předně musí Nejvyšší soud uvést, že námitky uplatněné obviněným v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely vypořádat soudy nižších stupňů (viz str. 3-4 rozsudku soudu II. stupně). K okruhu takto uplatněných námitek je potřebné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10) Obviněný argumentuje obdobně jako v odvolání tím, že nemůže být uznán vinným na základě jednoho usvědčujícího nepřímého důkazu, kterým je pachová stopa. V této souvislosti poukazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 586/2012. Výše uvedené rozhodnutí sice řeší obdobnou problematiku (pachová stopa jako důkaz), avšak nikoli „v podstatě obdobné situaci“, jak se snaží obhajoba dovodit. V citovaném rozhodnutí šlo skutečně o jediný důkaz. V předmětné trestní věci však v rámci dokazování byla podstatně odlišná situace, čehož si byl obviněný vědom, a proto se zaměřil na zpochybnění dalších nepřímých důkazů, resp. požaduje po Nejvyšším soudu, aby důkazy, které byly řádně opatřeny, prohlásil za důkazy, které byly získány v rozporu se zákonem, aby docílil toho, aby bylo konstatováno, že odsuzující rozsudek byl vybudován pouze na jednom nepřímém důkazu, a to pachové stopě. K námitkám obviněného, že není zřejmé, jakým způsobem byla stopa č. 15 zajištěna a jak byla chráněna před vnějšími vlivy, působícími na tuto stopu a současně výhradu, že šlo o stopu věcnou (nebyla zajištěna jako stopa biologická a nebyla tedy určena k biologickému zkoumání) a námitce ke stopě č. 9 (biologická stopa – vlas), která neprokazuje dostatečnou míru určitosti zjištění, že patří právě obviněnému, musí Nejvyšší soud konstatovat, že jde o námitky procesní, které nespadají pod uplatněný dovolací důvod. I přes výše uvedené konstatování považuje však Nejvyšší soud za potřebné uvést, že závěry soudu prvního stupně, ale zejména pak velmi přiléhavé a logické závěry soudu druhého stupně, které vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku k obsahově shodným námitkám obviněného, které následně tento uplatnil v řízení o dovolání, vylučují jakoukoli možnou zmínku obviněného, že skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s důkazy (viz bod III. dovolání).
11) S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. Není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci takovýto extrémní rozpor shledán nebyl. Odůvodnění soudů jsou jasná, logická a přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle. Soud prvního stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl jednotlivé důkazy a jejich hodnocení provedl zákonu odpovídajícím způsobem na str. 7-9 svého rozsudku. Obdobně také soud odvolací, který se se závěry o vině obviněného zcela ztotožnil a na hodnotící závěry soudu prvního stupně odkázal, navíc v odůvodnění svého rozsudku na str. 3-6 úvahy soudu prvního stupně dále rozvedl. Z provedeného dokazování je tedy nepochybné, že pachová stopa obviněného zajištěná na klíčích poškozeného, mohla být zanechána pouze pachatelem, který po rozbití skleněné výplně dveří si klíči odemkl a vnikl do prostor benzínové čerpací stanice (viz podrobně str. 5 rozsudku soudu II. stupně) a následně za účelem získání finančních prostředků napadl poškozeného, což vyplývá z nepřímých důkazů (stopa č. 9, 15) – viz str. 4-5 rozsudku soudu II. stupně. V souvislosti s námitkou obviněného, že pokud stopa byla zajištěna jako stopa věcná, nebylo možno ji použít jako stopu biologickou, musí Nejvyšší soud konstatovat, že takový názor nelze připustit s ohledem na znění §89 odst. 2 tr. ř. Akceptovat nelze ani námitku obviněného, že na jeho trestní věc dopadá rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1098/15. Argumentaci obviněného nelze podle názoru Nejvyššího soudu akceptovat, neboť zmíněné rozhodnutí např. v bodě 36) uvádí, že „v ýsledek metody pachové identifikace je typickým nepřímým důkazem, který potvrzuje skutečnost, že se určitá fyzická osoba dostala do kontaktu s předmětem, z něhož byla stopa sejmuta, nikoli že určitá osoba přímo spáchala trestný čin. Musí tedy existovat další skutečnosti, které vytvoří uzavřený řetěz důkazů, resp. Nesmí existovat žádná jiná reálná možnost, že by se činu mohl dopustit někdo jiný, než osoba obviněná. Jinak řečeno, aby důkaz pachovou identifikací byl dostačující, je třeba, aby tento důkaz nebyl pro uznání viny důkazem jediným, osamoceným“. V předmětné trestní věci vedle pachové identifikace obviněného (na klíčích poškozeného) existovaly i další nepřímé důkazy, které ve svém souhrnu s dalšími nepřímými důkazy vytvořily ucelený řetězec pro závěr, že obviněný byl pachatelem trestné činnosti, pro kterou byl uznán vinným.
12) Vzhledem k tomu, že obviněný v rámci dovolání pouze zpochybnil hodnotící závěry soudů, aniž by uplatnil právně relevantní námitku, za kterou nebylo možno označit ani odkaz obviněného na tzv. „extrémní rozpor“, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, a proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu