ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.662.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 662/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2017 o dovolání obviněného M. Š . , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2016, č. j. 10 To 224/2016-605, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 1 T 308/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2016, č. j. 10 To 224/2016-605, byl z podnětu M. Š. (dále jen obviněného, příp. dovolatele ) podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně tohoto obviněného v celém rozsahu zrušen ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 11. 5. 2016, č. j. 1 T 308/2014-545, kterým byl obviněný uznán vinným (spolu s odsouzeným M. K.) pod bodem 1) výroku rozsudku zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, pod bodem 2 a, c) výroku rozsudku přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 3) výroku rozsudku trestným činem lichvy podle §253 odst. 1 tr. zák. a za tato jednání byl odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl nově obviněný odsouzen za zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, přečin poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a trestný čin lichvy podle §253 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal výrok o vině z napadeného rozsudku ohledně obviněného M. Š. nezměněn, podle §175 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, když podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků, za současného vyslovení dohledu nad obviněným v rozsahu uvedeném v §49 až 51 tr. zákoníku; [odvolání obviněného M. K. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto].
2) Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 9. 2016, č. j. 10 To 224/2016-605, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle názoru obviněného naplnění shora uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že „došlo k nesprávnému a subjektivnímu hodnocení důkazů, které vedly k nesprávnému posouzení jednání obviněného“. Vyslovil své přesvědčení, že postupem soudu nebyla respektována zásada „in dubio pro reo“, rozhodnutí soudů jsou nepřezkoumatelná, nejasná a skutková zjištění neúplná, přičemž se soudy nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. K zločinu vydírání konkrétně namítá, že nesouhlasí se závěry soudů, neboť tyto nebraly v úvahu, že neměl žádný důvod, aby svědka nutil k tomu, aby tento vzal trestní oznámení zpět, neboť trestní oznámení se obviněného Š. vůbec netýkalo, neměl tedy motiv k takovému jednání. V souvislosti s odsouzením pro skutky popsané pod bodem 2a,c) výroku rozsudku soudu prvního stupně poukázal na to, že v případě jednání pod bodem 2a) byla jeho vina dovozována pouze na základě výpovědi svědka H. V případě jednání pod bodem 2c) neexistuje žádný důkaz o jeho protiprávním jednání. V návaznosti na tato konstatování rozvádí výpovědi svědků (str. 2-3 dovolání). V souvislosti s bodem 3) výroku rozsudku poukazuje na nezbytnost vypracování doplňku znaleckého posudku, přičemž současně uvádí, že nebylo prokázáno, že by se uvedeného jednání dopustil právě on, přičemž poukazuje na výpovědi svědků, kteří mají jeho obhajobu podpořit [podle obviněného nebylo prokázáno, že se trestný čin lichvy vůbec stal a nebylo ani prokázáno, že by se uvedeného jednání dopustil právě on]. Dále poukazuje na to, že ze všech jednání je usvědčován pouze svědkem H., který byl sice zkoumán znalcem, ale podle mínění obviněného se znalec řádně s podklady pro vypracování znaleckého posudku zmíněného svědka neseznámil, a z toho dovozuje pochybnosti o jeho nezaujatosti, a proto měl být vypracován revizní znalecký posudek k osobě svědka. Závěrem podaného dovolání obviněný opětovně poukazuje na nerespektování zásady in dubio pro reo, porušení ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. při zjišťování skutkového stavu věci, nesprávné a subjektivní hodnocení důkazů, což vše podle obviněného musí vést Nejvyšší soud k závěru, že je nutno zrušit nejen dovoláním napadený rozsudek, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a obviněného obžaloby zprostit, případně po zrušení věc vrátit soudu k novému projednání a rozhodnutí.
3) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že po seznámení se s dovoláním, s ohledem na obsah námitek v něm obviněným uplatněných, se nebude k tomuto věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
5) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8) Argumentace uplatněná obviněným v dovolání se dá shrnout v následující konstatování. Soudy nesprávně zjistily skutkový stav (porušily ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.), důkazy hodnotily subjektivně v neprospěch obviněného, neaplikovaly zásadu in dubio pro reo, nevypořádaly se dostatečně s provedenými důkazy (nebylo při hodnocení důkazů postupováno podle §2 odst. 6 tr. ř.), není věrohodná výpověď poškozeného a v té souvislosti měl být vypracován revizní znalecký posudek, rovněž tak měl být doplněn znalecký posudek ohledně ceny převedené nemovitosti vzhledem ke zprávě realitní kanceláře a předloženému posudku Ing. R. Kvirencem, a to s ohledem na skutečnost, bezplatného užívání nemovitosti poškozeným.
9) S ohledem na charakter námitek obviněným uplatněných je potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Z dovolání obviněného přitom vyplývá, že primární námitkou obviněného je jeho tvrzení, že se jednání, pro které byl odsouzen nedopustil a pokud se již nějakého jednání dopustil, pak díky nesprávnému hodnocení důkazů soudy, případně neprovedení jím navržených důkazů, dospěly soudy k nesprávnému skutkovému stavu a následně i nesprávné právní kvalifikaci. Obviněný se tedy neztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudy a předkládá vlastní verzi skutkového děje zásadně odlišnou od zjištěného skutkového stavu věci (viz §2 odst. 5 tr. ř.).
10) V souvislosti s argumentací obviněného je potřebné uvést, že v předmětné trestní věci jde již o druhé rozhodnutí soudu druhého stupně, přičemž soud prvního stupně ve svém rozhodnutí (po zrušení prvního rozsudku a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí) odstranil nedostatky, na které byl soudem odvolacím upozorněn a pro které bylo jeho první rozhodnutí zrušeno (viz str. 5 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně ve svém rozsudku (předcházejícím dovoláním napadenému rozsudku soudu druhého stupně) nejprve zmínil výpovědi obviněných, podrobněji výpověď poškozeného a svědků, znalců a další důkazy, případně návrhy na doplnění důkazů (viz str. 5-14), aby tyto následně hodnotil a své hodnotící úvahy rozvedl v odůvodnění svého rozsudku.
11) Z rozsudku soudu prvního stupně je nezpochybnitelné, že tento se v rámci hlavního líčení opětovně velmi podrobně zabýval posudkem znalce PhDr. Kaloče ve vztahu k argumentaci vyjádřené v odborném vyjádření PhDr. Krejčí, CSc., které předložila obhajoba (viz str. 8-11). V hlavním líčení znalec vysvětlil a podrobně se vyjádřil nejen ke svému znaleckému posudku, ale také odbornému vyjádření, které bylo předloženo obhajobou, přičemž (str. 12-13) odůvodnil, proč není důvodu vypracovat revizní znalecký posudek. Nejvyšší soud se stejně jako soud druhého stupně plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně ohledně nedůvodnosti vypracování revizního znaleckého posudku, vzhledem k velmi podrobnému výslechu znalce u hlavního líčení (a přesvědčivosti jeho závěrům vyjádřeným v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), když je vhodné mj. např. zmínit i tu skutečnost, že ani znalkyně ve svém odborném vyjádření nezjistila důvody, pro něž by bylo třeba přibrat znalce z jiného oboru.
12) Pokud jde o jednání obviněného pod body 2a,c) výroku rozsudku soudu prvního stupně, pak je nutno opětovně poukázat na to, že jde o skutkové námitky (neprokázání žalovaného jednání), neboť v souvislosti s touto trestnou činností je odkazováno v rámci hodnocení důkazů nejen na výpověď poškozeného, ale také např. na výpověď svědkyně P., B., M. či B. Soud hodnotil důkazy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti svědčily pro pravdivost verze poškozeného (viz str. 15-19). Rovněž tak bylo správně poukázáno na nelogičnost částí výpovědí svědků, kteří měli potvrzovat skutkový děj tvrzený obviněným či obviněnými (např. poškozený nebyl držitelem řidičského průkazu, měl mít dluhy atd., přesto podle tvrzení obviněných je přesvědčoval, že potřebuje vozidlo).
13) Rovněž k námitkám, které byly obviněným směřovány ke skutkům uvedeným pod body 1) a 3) je potřebné uvést, že jde o námitky skutkové. Pouze stručně, nad rámec odůvodnění rozhodnutí soudem prvního stupně (bod 1 rozsudku), je vhodné uvést, že ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 303/2001 vyplývá, že „jednání pachatele uvedené v ustanovení §235 odst. 1 tr. zák., které směřuje proti osobě, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu), a které je spácháno s úmyslem odradit tuto osobu od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z trestního řádu , naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. bez ohledu na to, zda svědek již byl nebo nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi“ [obdobně také rozh. č. 13/2012 Sb. rozh. tr.]. V souvislosti se skutkem kvalifikovaným pod bodem 3) výroku rozsudku, kde se obviněný dožadoval doplnění znaleckého posudku [viz bod 8], je nutno konstatovat, že také na tuto námitku dal soud prvního stupně (odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně ztotožnil a doplnil - viz str. 7 odůvodnění jeho rozsudku) odpovídající odpověď s odůvodněním, proč považuje návrh za nedůvodný. Soud druhého stupně správně uvedl, že hodnota členských práv a povinností k předmětnému družstevnímu bytu byla v den převodu těchto práv a povinností stanovena částkou 320.000,- Kč, tehdy také došlo k dokonání skutku, a z hlediska právního posouzení bylo již nerozhodné, zda v pozdějším období došlo k znehodnocení bytu uzavřením „oné podnájemní smlouvy na dožití“.
14) V souvislosti s námitkami obviněného, jimiž zpochybňoval logičnost skutkových závěrů rozhodnutí soudů nižších stupňů, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů. Napadená rozhodnutí nevykazují obviněným zmíněnou vadu (přiměřeně srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1717/09, sp. zn. I. ÚS 1601/07, sp. zn. IV. ÚS 2651/09).
15) Pokud obviněný v dovolání rovněž namítl porušení zásady „in dubio pro reo“, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ze kterého mj. vyplývá, že ani v situaci, tzv. slova proti slovu (což není případ trestní věci obviněného) automaticky nevyplývá zproštění obviněného z důvodu aplikace zásady in dubio pro reo, nýbrž toliko povinnost pečlivě prověřovat věrohodnost rozporných tvrzení. V předmětné trestní věci nebyly závěry o vině obviněného dovozovány pouze z výpovědi poškozeného. Soudy nižších stupňů pečlivě v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly nejen to, proč považují výpověď poškozeného za pravdivou a výpovědi obviněných za nevěrohodné, ale rovněž poukázaly na řadu dalších důkazů, které věrohodnost výpovědi poškozeného podporují.
16) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění (§265i odst. 2 tr. ř.) považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 5. 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu