ECLI:CZ:NS:2017:6.TDO.731.2017.1
sp. zn. 6 Tdo 731/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. června 2017 o dovolání obviněného P. C ., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 5 To 377/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě, pod sp. zn. 5 T 10/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. C. odmítá .
Odůvodnění:
1) Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 5. 9. 2016, sp. zn. 5 T 10/2016, byl P. C. (dále jen obviněný, příp. dovolatel) uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku. Za toto jednání byl odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a tří měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku a osmi měsíců a podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému Ing. R. B. náhradu škody ve výši 9.890,- Kč.
2) Z podnětu odvolání obviněného zrušil Krajský soud v Ostravě podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. dne 25. 1. 2017, pod č. j. 5 To 377/2016-116 napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku soudu druhého stupně. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku a šesti měsíců a dále mu podle §228 odst. 1 tr. ř. byla uložena povinnost zaplatit poškozenému Ing. R. B. náhradu škody ve výši 1.452,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nesprávné právní posouzení spatřuje v tom, že jeho jednání bylo soudy posouzeno jako přečin výtržnictví podle §358 odst. tr. zákoníku, aniž by naplnilo znaky uvedeného přečinu. Má za to, že jeho jednání nelze považovat za natolik intenzivní zásah do zájmů chráněných trestním zákonem, aby nebylo možno použít na zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Poukazuje na to, že se odvolací soud nevypořádal s námitkami uplatněnými v odvolání a soudu především vytýká, že se nezabýval novým, v řízení provedeným důkazem, a to znaleckým posudkem Ing. Iva Židka v celé jeho šíři a možným dopadem do otázky viny. Z odůvodnění odvolacího soudu podle mínění odvolatele rovněž nevyplývá, co vedlo zmíněný soud k závěru, že se předmětného jednání dopustil a poukazuje na to, že s touto otázkou se soud vypořádal pouze v jediném odstavci odůvodnění svého rozhodnutí. V této souvislosti dodal, že odvolací soud vypustil z tzv. skutkové věty sousloví „rukou sevřenou v pěst“. Obviněný dále zpochybňuje pravdivost výpovědi poškozeného a v této souvislosti opět odkazuje na výše zmíněný znalecký posudek, jakož i svědeckou výpověď T. W. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.
4) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. V rámci vyjádření nejdříve shrnul dosavadní průběh řízení a obecně se vyjádřil k uplatněnému dovolacímu důvodu. Konstatoval, že obviněný svoji argumentaci sice směřuje k nesprávnému právnímu posouzení skutku, ale většina jeho argumentace stojí mimo deklarovaný dovolací důvod, když pouze hodnotí skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů a jejich postup při hodnocení důkazů. Dodal, že soudy zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, své závěry opřely nejen o výpověď poškozeného, ale vycházely rovněž z dalších důkazů. Jednání obviněného podle jeho názoru naplnilo znaky trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a pro postih předpisy jiného právního odvětví nebyly splněny podmínky. Drobnou výtku učinil ve směru k právní kvalifikaci v tom smyslu, že jednání obviněného bylo spíše fyzické než verbální a v právní větě by tak spíše měl být použit znak výtržnosti než hrubé neslušnosti. Dále vyjádřil souhlasné stanovisko s rozhodnutím odvolacího soudu, když tento vypustil právní kvalifikaci přečinu poškození cizí věci, neboť výše škody jednáním obviněného nedosáhla částky 5.000,- Kč. Na základě vyhodnocení znaleckého posudku pak odvolací soud správně vypustil z popisu skutku část týkající se udeření pěstí. V dané souvislosti podotkl, že z výpovědi poškozeného neplyne, že by obviněný měl při útoku použít ruku sevřenou v pěst. Zabýval se rovněž pojmem „vybrždění“, které se objevilo v odůvodnění rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené má za to, že rozhodnutí ve věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný dovolací důvod naplněn nebyl. Z důvodů shora uvedených navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
8) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
9) V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10) V dovolání obviněný argumentuje tím, že „v průběhu trestního řízení bylo, dle názoru obžalovaného prokázáno, že dne 11. 12. 2015 v době okolo 07.45 hod. v O. na ul. H. K., na silnici, jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Toyota Corolla, černé barvy RZ: …, nejprve v rozporu s ustanovením §31 zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění, zneužil výstražné zvukové znamení tím, že troubil, nechtěje vyčkat vyřešení komplikované dopravní situace, poté předjel osobní vozidlo tov. zn. Hyndai combi i30“. Nejvyšší soud musí konstatovat, že v daném případě jde o představu obviněného o tom, jak by mělo vypadat skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího. Je však nutno uvést, že v případě shora uvedené argumentace obviněným, nejde o skutkové zjištění učiněné soudem druhého stupně, neboť tento nad rámec toho co uvedl obviněný v dovolání (viz shora) a odpovídá jeho představám, dále uvedl, že „řízené Ing. R. B., a tedy porušil ust. §17 odst. 3 a §18 odst. 2 písm. a) téže normy, kdy jmenovaný byl nucen prudce zastavit své vozidlo, aby tak předešel srážce, a poté vystoupil ze svého vozidla, přistoupil k vozidlu jmenovaného, dožadoval se toho, aby vystoupil a poté, co na jeho výzvy jmenovaný nereagoval a uzamčen zůstal sedět v interiéru svého vozu, udeřil do levých předních dveří vozidla tov. zn. Hyundai, na nichž tak vzniklo promáčknutí a Ing. R. B. tímto jednáním způsobil škodu ve výši nejméně 1.452,- Kč“.
11) K uvedenému skutkovému zjištění soudu odvolacího je potřebné uvést, že k němu zmíněný soud dospěl (ohledně přečinu výtržnictví ve shodě se soudem prvního stupně) nejen na základě výpovědi poškozeného, jehož výpověď se obviněný snaží znevěrohodnit, ale také na základě objektivního zjištění poškození vozidla, stejně jako na základě výpovědi svědka W. a v neposlední řadě na základě výpovědi samotného obviněného. Svědek W. uvedl, že viděl „špatně zaparkované vozidlo obviněného, za kterým muselo vozidlo poškozeného zastavit, obviněný tahal za kliku dveří u vozidla Hyundai, jehož řidič byl zamčen ve vozidle“ (viz str. 4 rozsudku soudu prvního stupně). Přitom uvedenou skutečnost obviněný do „svého závěru o tom, že bylo prokázáno“ uvedené jednání nezahrnul. Obdobně obviněný přehlíží také skutečnost vyplývající z jeho výpovědi, že „když přicházel k vozidlu poškozeného, slyšel, že se zamkly dveře, řidič seděl uvnitř a on (obviněný) zatáhl za kliku, ale auto bylo zamčené“. Toto jsou podstatné skutečnosti, které kromě dalších okolností zmíněných v rozhodnutí soudů vedly soudy nižších stupňů k závěru o věrohodnosti výpovědi poškozeného. V rozsudku soud prvního stupně z výpovědi poškozeného pouze uvedl, že obviněný „do dveří vší silou zlostně udeřil“, když zjistil, že řidič – poškozený je ve vozidle zamčený. Lze stěží uvěřit, že obviněný, poté co se choval agresivně (troubení a gestikulace), předjel a „vybrzdil“ vozidlo poškozeného (sám svědek W. viděl „špatně zaparkované vozidlo, ze kterého vyšel C. – obviněný), šel v klidu prodiskutovat předchozí dopravní situaci, o čemž se obviněný snaží Nejvyšší soud přesvědčit, když jednání poškozeného (předchozí troubení, gestikulace, vybrždění a vystoupení obviněného a jeho přístup k vozidlu poškozeného) spočívající v tom, že se ve vozidle uzamkl, svědčí právě o opačném počínání obviněného, než které tento presentuje ve svém dovolání a obhajobě.
12) Pokud tedy obviněný namítá chybné vyhodnocení důkazů odvolacím soudem, a to včetně předloženého znaleckého posudku obhajobou, nelze tuto námitku, ale ani další námitky považovat za opodstatněné naplňující deklarovaný dovolací důvod (viz str. 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Obecně lze uvést, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (ve vztahu ke znal. posudku přesný způsob úderu do vozidla poškozeného), když prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci. Takto obviněným vznesené námitky jsou založeny na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verze skutkových událostí, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Z uvedených skutkových výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
13) V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
14) K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci výše uvedených námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy řečeno, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod.
15) Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněného jsou výhrady ke způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněných nevyhovuje, a proto zpochybňuje provedené důkazy, jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Rovněž tak je nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
16) Podle názoru Nejvyššího soudu byl v předmětné trestní věci na základě provedeného dokazování náležitým způsobem vyargumentován závěr o vině obviněného trestnou činností uvedenou ve výrokové části napadeného rozsudku, přičemž hodnocení důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a úvahy ohledně hodnocení důkazů odpovídají plně §125 tr. ř.
17) Pokud obviněný namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe a s ní souvisejícího principu ultima ratio, Nejvyšší soud této námitce obviněného nepřisvědčil. Nejvyšší soud poukazuje na to, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
18) Nejvyšší soud poukazuje na to, že jednání obviněného v této trestní věci je zcela standardním případem výtržnictví, aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Obviněný se dopustil přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku tím, že zneužil výstražné zvukové znamení tím, že troubil, nechtěje vyčkat vyřešení komplikované dopravní situace, poté předjel a prudce zastavil před osobním motorovým vozidlem poškozeného, kdy poškozený byl nucen prudce zastavit své vozidlo, aby tak předešel srážce, a poté vystoupil ze svého vozidla, přistoupil k vozidlu poškozeného, dožadoval se toho, aby vystoupil a poté, co na jeho výzvy poškozený nereagoval a uzamčen zůstal sedět v interiéru svého vozidla, udeřil do levých předních dveří vozidla, na nichž tak vzniklo promáčknutí. Jednání obviněného odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům výtržnictví podle §358 tr. zákoníku, naplňuje všechny zákonné znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a z těchto důvodů není možné jej projednat v souladu s principem ultima ratio pouze v jiném než trestním řízení. Obviněný se totiž cíleným jednáním dopustil na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti tím, že napadl jiného, když uvedenému jednání mj. předcházelo další závadové jednání obviněného spočívající v tom, že nejprve zneužil výstražné zvukové znamení ve svém vozidle a posléze po „vybrždění“ poškozeného, ve snaze tohoto osobně kontaktovat, manipuloval s dveřmi u místa řidiče vozidla poškozeného a následně do nich udeřil (poškozený z obavy před agresivním chováním obviněného se ve vozidle zamkl). Pokud se týče pojmu „vybrždění“, které v odůvodnění svého rozhodnutí použil odvolací soud, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že se jedná o běžně užívaný termín pro bezdůvodné náhlé snížení rychlosti vozidla s úmyslem vytrestat poškozeného jedoucího za ním (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 905/2014).
19) V předmětné trestní věci byla vina obviněného v celém rozsahu prokázána a jeho obhajoba náležitě vyvrácena. Navíc je nutno znovu uvést, že obviněný v podaném dovolání opakuje své námitky, se kterými se již beze zbytku v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal soud odvolací (str. 5-8). Důkazy, které soudy obou stupňů provedly a zhodnotily, tvoří logický a ucelený řetězec, na základě kterého lze ve všech bodech učinit závěr o vině obviněného. Správná skutková zjištění pak byla rovněž podřazena pod správnou právní kvalifikaci. Ačkoli obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nezbytné konstatovat, že v něm neuplatnil žádnou hmotně právní námitku, která by byla způsobilá deklarovaný dovolací důvod naplnit. Dovolání obviněného je proto třeba vyhodnotit jako mimořádný opravný prostředek, který byl podán z jiného důvodu, než je upraven v §265b odst. 1 tr. ř.
20) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. června 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu