ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1193.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1193/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2017 o dovolání obviněného M.-V. A. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 5 To 147/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 146/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M.-V. A. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 29 T 146/2016, byl obviněný M.-V. A. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 18. 8. 2016 ve 23.16 hod. společně s poškozeným V. M., opustil obviněný D. D. ubytovnu v P., K H. a následně šli společně před dům, kde cca ve 23.17 hod. obviněný D. D. napadl poškozeného, a to údery pěstí do obličejové části hlavy, následně poškozeného povalil na zem, kde pokračoval v bití pěstmi i kopáním, směřujícím na hlavu a horní část těla poškozeného, přičemž byl spatřen náhodnými svědky, následně nechal poškozeného ležet na zemi a ve 23.19 hod. se vrátil před ubytovnu, kde se setkal s obviněným M.-V. A., a poté se po několika minutách opět vrátil k poškozenému a pokračoval v útoku, když poškozený ležel na zemi, obviněný M.-V. A. ve 23.21 hod. odešel od vchodu ubytovny za obviněným D. D. a rovněž se účastnil napadání ležícího poškozeného, kterého silnými kopy rovněž kopal do celého těla, což je patrné z krevních stop zajištěných na jeho obuvi, a v důsledku napadení poškozený V. M. utrpěl zlomeninu spodiny a klenby lební vlevo (ze spodiny směrem do spánkové a temenní krajiny), víceúlomkovou zlomeninu nosu s posunem úlomků, zlomeninu lícní kosti vlevo bez posunu, pohmoždění mozku vpravo, krvácení mezi omozečnice vpravo, krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou vpravo i krevní výron nad tvrdou plenou mozkovou vlevo, lehké pohmoždění pravého očního bulbu, pohmoždění krajiny v okolí bulbu obou očí a zlomeniny 8. až 10. žebra vlevo, přičemž vzhledem k tomu, že útok obou obviněných směřoval převážně na hlavu poškozeného, tedy životně důležitý orgán, a s přihlédnutím k intenzitě uvedeného útoku, kdy bylo vážně ohroženo zdraví poškozeného, si tohoto oba obvinění museli být vědomi a s touto možností museli být srozuměni.
2. Za tento zločin byl obviněný M.-V. A. odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl současně uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti roků. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu spoluobviněného D. D., jenž dovolání nepodal, a bylo rozhodnuto i o náhradě škody.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 5 To 147/2017, odvolání obou obviněných podaná proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný M.-V. A. prostřednictvím obhájce dovolání, jež opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Své argumenty obviněný omezil na to, že „odvolací soud zamítnutím odvolání a potvrzením prvoinstančního rozhodnutí pochybil, neboť nedostatečně objasněný skutek nemohl nalézacímu soudu umožnit, aby byl správně právně posouzen. Pokud by odvolací soud vyhověl podanému odvolání a věc vrátil k dalšímu řízení nalézacímu soudu, nemohl by tento za nezměněné důkazní situace dospět k jinému závěru, než k tomu, že jednání M.-V. A. nenaplňuje po objektivní stránce skutkovou podstatu žádného trestného činu. To vše za situace, kdy proti němu svědčí jediný nepřímý důkaz, kterým jsou krevní stopy poškozeného na jeho obuvi“.
5. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2017, sp. zn. 5 To 147/2017, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného podle §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření, prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně konstatovalo, že po seznámení s jeho obsahem a dostupným spisovým materiálem nevyužívá svého oprávnění a nebude se k němu věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněného po obsahové stránce naplňuje jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Obviněný dovolání opřel o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
9. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
IV. K námitkám obviněného
10. Na podkladě obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněným uplatněné výhrady s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak jsou shora rozvedeny, nekorespondují, protože obviněný vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že odvolací soud jím podané odvolání zamítl, ač podle jeho názoru nebyl skutek, jehož se měl dopustit, řádně objasněn. Presumoval, že kdyby odvolací soud odvolání vyhověl, došlo by ke vrácení věci, a soud prvního stupně by nemohl dojít ke stejnému skutkovému závěru, a tedy ani právnímu závěru o vině obviněného, protože vinu obviněného prokazují jen krevní stopy na jeho obuvi.
11. Takto uplatněné výhrady směřovaly zásadně proti procesnímu postupu odvolacího soudu a vadám ve skutkových zjištěních. Těmito výhradami obviněný žádný z důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. nenaplnil, protože jde o námitky vztahující se k procesním postupům plynoucích z pravidel §254 a násl. tr. ř., a to se zřetelem na §2 odst. 5, 6 tr. ř. Dovolání obviněného nebylo založeno na hmotněprávních námitkách, za něž nelze v daném kontextu považovat odkaz jen heslovité sdělení, že není naplněna objektivní stránka trestného činu.
12. Obviněný se nedomáhal ani nedostatků pramenících z existence extrémního nesouladu a nedovolával se porušení zásad spravedlivého procesu, neboť pouze v takovém případě by byl odůvodněn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění a na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky založena jeho povinnost zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Za podstatu svých výhrad označil vadnost postupu odvolacího soudu, který podle něj neměl rozhodovat tak, že jím podané odvolání podle §256 tr. ř. zamítl, což je námitka stojící mimo jakékoliv dovolací důvody, neboť na požadavek, jak jej obviněný v dovolání formuloval, nedopadá ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
13. Nejvyšší soud i přes uvedené výhrady obviněného zcela mimo rámec zmíněných výhrad poznamenává, a to toliko při respektu k ústavněprávním principům, že soudy nižších stupňů k dokazování a hodnocení důkazů, jakož i k námitkám obviněného vzneseným v jeho odvolání, přistoupily důsledně a vzhledem k obtížné a relativně omezené důkazní situaci, limitované zejména pozdní noční dobou a odlehlým místem spáchání činu, podrobně zkoumaly všechny rozhodné, dostupné skutečnosti vztahující se k pojednávané události a své úvahy podrobně v odůvodnění svých rozhodnutí také rozvedly.
14. Je třeba považovat za zcela logický závěr soudu prvního stupně, jenž s ohledem na souhrn všech ve věci provedených důkazů, na něž ve svém rozhodnutí poukázal, přesvědčení o aktivní účasti obviněného na fyzickém napadení poškozeného vystavěl na krevních stopách (celkem čtyř) na pravé botě obviněného (včetně podrážky), a to proto, že laboratorním rozborem a vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví biologie a odvětví genetika, bylo zjištěno, že v těchto krevních stopách bylo zajištěné DNA shodující se s profilem DNA poškozeného V. M. Současně bylo stanoveno, že pravděpodobnost shody mnohonásobně překračuje hranici stanovenou jako limit individuální identifikace. Ohledáním místa činu a ubytovny, resp. pokojů obou obviněných bylo zajištěno dostatečné množství věcných i biologických stop z místa činu i z obviněných samotných a věcí jim patřících. Rovněž ze záznamů kamer umístěných před ubytovnou, před nedalekou veterinární klinikou a na parkovišti v ulici K H., a tudíž nedaleko místa činu, soudy zjistily, že oba obvinění se v inkriminované době nacházeli v bezprostřední blízkosti místa činu, a posléze odešli jeden po druhém (v rozmezí asi 2 minut) do místa, kde k napadení poškozeného došlo, byť toto místo bylo již mimo dosah kamerového systému, a následně asi po dalších dvou minutách oba z tohoto tmavého zákoutí opět vystoupili (srov. strany 4 až 9 rozsudku soudu prvního stupně).
15. Věcnost a vzájemná propojenost těchto důkazů je podle odůvodnění citovaného rozsudku zřejmá i z toho, že soud vysvětlil, jak důkazy hodnotil a jaké právní závěry na základě učiněných skutkových zjištění vyvodil (srov. strany 10 až 12 téhož rozsudku). Odvolací soud správnost učiněných postupů a na jejich základě učiněných skutkových zjištění i vyvozených právních závěrů potvrdil, když neopomenul reagovat ani na jednotlivé výhrady obviněných (srov. stranu 4 a 5 jeho usnesení).
16. Z uvedeného Nejvyšší soud dospěl k závěru, že nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl a následně také vyhodnotil v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. jednotlivě i ve vzájemném souhrnu. Podle výsledků provedeného dokazování soudy objasnily všechny rozhodné skutečnosti týkající se jak osoby pachatele, resp. pachatelů, tak i vzniklého následku, jeho příčinné souvislosti s jednáním obviněných i ve vztahu k dalším skutečnostem charakterizujícím a určujícím ve svém souhrnu objektivní i subjektivní stránku obou trestných činů, jimiž byli obvinění jako spolupachatelé uznáni vinnými. Všechny tyto skutečnosti mají dostatečný a potřebný podklad ve výsledcích provedeného dokazování, v němž Nejvyšší soud nezjistil žádné vady. Nemohl proto přisvědčit ani tvrzení dovolatele o tom, že byl uznán vinným toliko na základě jediného nepřímého důkazu, neboť je zjevné, že ač se, vzhledem k denní době a místu činu, jednalo o důkazy výlučně nepřímé, jsou závěry o vině obviněného jejich logickým vyústěním.
17. Soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř. i §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř. V postupu soudů nebyly zjištěny známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto Nejvyšší soud uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o tzv. deformaci důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
18. Závěry soudů vyjádřené v přezkoumávaných rozhodnutích vycházejí z provedených důkazů a svědčí o dostatečném uvážení rozhodných skutečností a o potřebném přihlédnutí ke konkrétním zvláštnostem tohoto případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Soudy dostatečně detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily své úvahy, které k nim vedly [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267)]. Měly na paměti, že z rámce dokazování vedeného v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, nikoli důkazu jediném, jak se snažil předestřít dovolatel. Přitom odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Soudy měly na zřeteli také to, že hodnocení důkazů provádí zásadně obecné soudy, jež jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU 31), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15 (U 9/78 SbNU 647)].
19. Protože je zřejmé, že námitky formulované v dovolání byly soustředěny, nadto velmi obecně a bez vazby na konkrétně vymezené pochybení spatřované v napadených rozhodnutích či řízení jim předcházejícím, pouze proti skutkovým a procesním nedostatkům napadených rozhodnutí soudů, je třeba učinit závěr, že s vymezeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekorespondují. Obviněný tedy uplatnil dovolání zcela mimo jím označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], a proto ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonem vymezeného důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 10. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu