ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1258.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1258/2017-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2017 o dovolání obviněného T. B. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 4 Tmo 4/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 5/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 2 Tm 5/2016, byl obviněný T. B. uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na provinění loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, za což byl podle §173 odst. 2 tr. zákoníku, §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen „zákon č. 218/2003 Sb.“), odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené České podnikatelské pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, IČO: 63998530, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/23, na náhradě škody částku ve výši 1 499 925 Kč, a to společně a nerozdílně s M. S., E. B. a O. J., kterým byla tato povinnost uložena rozsudkem Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 2 Tm 6/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 4 Tmo 29/2012.
2. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný T. B. odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 4 Tmo 4/2017, byl z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl za účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na provinění loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn, a za sbíhající se zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 61 T 15/2015, odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, §25 odst. 3 zákona č. 218/2003 Sb. a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, přičemž za současného vyslovení dohledu byl výkon trestu podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost podle svých sil nahradit škodu a odčinit nemajetkovou újmu a také povinnost podstoupit psychologickou terapii v rámci reedukačního programu. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 61 T 15/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se obviněný T. B. dopustil účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na provinění loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku tím, že jako člen organizované skupiny spolu s již odsouzenými M. S., E. B., O. J. a mladistvým „XXXXX“ *) ve vzájemné součinnosti, koordinovanosti a dělbě jednotlivých úkolů v přesně nezjištěné době od 1. 10. 2011 do 14. 10. 2011 se společně scházeli v prostorách restaurace C. v U. H. na M. n. a domlouvali se na záměru opatřit si formou přepadení některého ze zlatnictví v regionu okresu U. H. zlaté šperky i za cenu použití násilí, případně pohrůžky násilí, kdy v té době mladistvý T. B. přislíbil M. S. jako hlavnímu organizátorovi zajistit účast O. J. jako spolupachatele trestné činnosti, dále mu sdělil, že má známé u policie a GIBS, kdy v případě jejich zadržení by zařídil uložení nižšího trestu odnětí svobody, předjednal u svých známých, bratrů M. a A. Š., výkup odcizených šperků, kdy jim s časovým předstihem před samotnou realizací loupežného přepadení sdělil, že jeho teta bude rušit zlatnictví a prodávat větší množství zlata, ve společnosti M. S., O. J. a E. B. provedl natipování a obhlídku zlatnictví B. B. v U. B., ul. Š., následně další obhlídku prodejny provedl na pokyn M. S. dne 14. 10. 2011 „XXXXX“, který zjišťoval složení obsluhy a situaci ve zlatnictví, poté M. S. rozdělil úkoly ostatním tak, že E. B. bude řídit a vlastní přepadení provedou M. S. a O. J., načež E. B. si vypůjčil od své matky M. B. osobni motorové vozidlo zn. Subaru Impresa, kterým dne 15. 12. 2011 kolem 08:40 hod. přivezl společně odsouzené M. S. a O. J. k prodejně předmětného zlatnictví, načež M. S. a O. J. po předchozím zamaskování obličejů šátky, kuklou, nasazení rukavic a s předem připravenou zbraní – plynovou pistolí vstoupili do vnitřních prostor prodejny zlatnictví, kde odsouzený M. S. namířil zbraň na prodavačku L. M. a pod pohrůžkou použití zbraně ji přinutil k vydání 6 kusů plat s řetízky ze žlutého kovu a dvou kusů plat s náramky ze žlutého kovu, které odsouzený O. J. uložil do předem přinesené tašky, načež z prodejny i se šperky utekli, nasedli do auta řízeného E. B. a z místa odjeli, poté šperky převzal obviněný T. B. a téhož dne v odpoledních hodinách zprostředkoval prodej těchto šperků u bratrů Š., kteří mu za výkup zaplatili částku ve výši 450 tis. Kč, kterou předal M. S., avšak jelikož s ohledem na skutečnost, že o předmětném přepadení informovala v mezidobí média, bratři Š. následně koupi zrušili, šperky vrátili oproti původně zaplacené ceně, a proto poté obviněný T. B. zprostředkoval opětovný prodej šperků u D. Š., kdy za tuto činnost a příslib mlčenlivosti od M. S. vyinkasoval odměnu ve výši nejméně 20 tis. Kč, kdy odsouzený M. S. z části peněz získaných prodejem zlata vyplatil i dalším spoluodsouzeným jejich podíl za přepadení a zbytek peněz použil pro vlastní potřebu, přičemž odcizením zlatých šperků byla způsobena právnické osobě B. B., se sídlem U. B., škoda v celkové výši 2 519 665 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 4 Tmo 4/2017, podal obviněný T. B. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že rozhodnutím odvolacího soudu mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, resp. mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Vytkl rovněž tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, porušení práva na spravedlivý proces, zákazu reformationis in peius a hmotněprávních a procesních pravidel pro stanovení a přiznání nároku na náhrady škody.
5. Konstatoval, že soud svůj závěr o vině postavil téměř výhradně na výpovědi svědka M. S., kterou je nutno považovat za nevěrohodnou. Uvedený svědek byl hlavním aktérem předmětné trestné činnosti a v současné době si odpykává mnohaletý trest odnětí svobody. Navíc měl motiv se mu mstít za to, že se odmítl podílet na získávání kompromitujících informací o osobách policistů, státních zástupců a soudců. Soudy obou stupňů se věrohodností výpovědi jmenovaného svědka a jejím zcela zásadním nedostatkům a rozporům nevěnovaly a na přezkumnou činnost v podstatě rezignovaly. Vyjma výpovědi svědka M. S. však z žádné svědecké výpovědi nevyplývá, že by se dovolatel měl společně s ním, E. B., O. J. a mladistvým „XXXXX“ v restauraci C. v U. H. aktivně zapojit do plánování a organizace loupežného přepadení. Pouze snad svědek E. B. připustil, že na tom dovolatel mohl nějak nepřímo participovat. Že by měl ale na organizaci loupeže vliv, odmítl. Z žádné další svědecké výpovědi či z jiného důkazu taktéž nevyplývá, že by se měl účastnit natipování a obhlídky zlatnictví v U. B. Z žádné jiné svědecké výpovědi se rovněž nepodává, že by měl po loupeži převzít zlato, téhož dne zprostředkovat jeho prodej bratrům Š., od nich obdržet částku 450 000 Kč a tuto předat M. S. Z výpovědi žádného z bratrů Š. nelze s určitostí bez rozumné pochybnosti dovodit, že to byl právě dovolatel, kdo jim téhož dne, kdy proběhla předmětná loupež, prodal právě ty zlaté šperky pocházející z této loupeže a obdržel za ně 450 000 Kč. Kromě výpovědi svědka M. S. nelze z žádné jiné výpovědi uzavřít, že by se dovolatel účastnil na vrácení uloupeného zlata a hotovosti za něj obdržené a následně jeho opětovného prodeje D. Š. Z žádného jiného důkazu nevyplývá, že by měl za svou činnost obdržet obžalobou tvrzených 20 000 Kč. K tomu je zapotřebí poznamenat, že v průběhu prvotního vyšetřování loupeže byl zajištěn a ve spisu Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, sp. zn. 2 Tm 6/2012, je založen lístek s rozpisem odměn pro jednotlivé aktéry, na němž dovolatel vůbec nefiguruje.
6. Pokud jde o výrok o trestu, nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že uložením souhrnného trestu nedošlo ke změně v jeho neprospěch. Řádný opravný prostředek podal pouze on sám, tudíž odvolací soud postupoval toliko z podnětu jeho odvolání. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 2306/07, podle něhož nahrazení výroku rozsudku nalézacího soudu, který byl napaden toliko obžalovaným, novým výrokem o souhrnném trestu, v němž odvolací soud zohlední i existenci trestního příkazu vydaného v jiném trestním řízení v rozporu s §314e odst. 5 písm. c) tr. ř., se ocitne v rozporu s dispozitivním charakterem odvolání a zároveň nerespektuje zákaz reformationis in peius. Samo nahrazení výroku o úhrnném trestu v prvoinstančním rozsudku výrokem o trestu souhrnném za více sbíhajících se trestných činů již představuje změnu rozhodnutí v neprospěch obžalovaného. Zcela nepřípustná je pak situace, kdy je tímto způsobem odvolateli ukládán přísnější trest, než který mu byl uložen jím napadeným rozhodnutím první instance.
7. Co se týče výroku o náhradě škody, měl za to, že provedeným dokazováním nebylo mimo jakoukoli rozumnou pochybnost prokázáno, že by mezi jeho jednáním a vzniklou škodou existovala objektivní příčinná souvislost. Nalézacím soudem mu navíc byla stanovena povinnost k náhradě celé škody bez ohledu na to, jakou měrou se měl na vzniku škody podílet, a bez ohledu na konkrétní okolnosti případu. V původním řízení vedeném ve věci předmětné loupeže byla rozsudkem Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 2 Tm 6/2012, uložena povinnost k náhradě škody toliko jen některým odsouzeným (kterým byly uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody), kdežto jiným (kterým byly uloženy podmíněné tresty odnětí svobody) povinnost k náhradě škody uložena nebyla. Je rovněž přesvědčen, že náhrada škody, na které se mělo podílet více osob, byla poškozeným uplatněna nesprávně, a sice toliko vůči dovolateli, bez bližšího určení způsobu odpovědnosti těchto v úvahu přicházejících osob, kdy určení způsobu jejich odpovědnosti bylo učiněno až samotným nalézacím soudem. Ani soud nalézací, ani soud odvolací se pak nezabývaly otázkou eventuálního promlčení nároku na náhradu škody ve vztahu k dovolateli. Uvedl, že námitku promlčení z opatrnosti opětovně vznáší.
8. Navrhl, aby Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným, obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, poněvadž skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán. Na judikované důvody výjimečného rozsahu revizního záběru dovolacího soudu (viz případy tzv. extrémního rozporu) dovolatel nepoukazoval, v tomto směru ani nikterak neargumentoval, tudíž příslušná část jeho dovolání se nemůže stát způsobilým předmětem dovolacího přezkumu. Nad rámec nicméně odkázala na způsob, jakým se soud prvního stupně vypořádal s provedenými důkazy, jak jejich obsah vyhodnotil za podmínek §2 odst. 6 tr. ř. a jak následně v souladu se svojí zákonnou povinností ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a na základě jakých hodnotících úvah považoval obhajobu obviněného o tom, že se přisouzeného jednání spadajícího jak před uskutečněnou loupeží, tak i v souvislosti s realizací jejího výnosu, rozhodně nedopustil, za vyvrácenou. S logickou a přesvědčivou argumentací nalézacího soudu (str. 10-12 odsuzujícího rozsudku) se ztotožnila, přičemž akceptovala způsob, jakým došlo k odlišení specifické věrohodnosti svědka M. S. od jeho obecné nevěrohodnosti, a to jak v kontextu s tím, jak vypovídal v rámci souvisejícího trestního řízení v postavení obviněného, tak především v porovnání s částmi svědeckých výpovědí zejména ze strany E. B., D. Š. a M. a A. Š., s nimiž jeho výpověď tvoří kompaktní celek, který je co do dovolateli přisouzených trestných aktivit dostatečně vypovídající.
10. Podle státní zástupkyně ze zpochybnění skutkového podkladu výroku o vině vychází dovolatel i ve vztahu k navazujícímu výroku o náhradě škody, pokud soudům nekvalifikovaným způsobem vytýká chybějící příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a způsobeným škodlivým následkem. Jistý respekt k přisouzenému skutkovému stavu věci je nicméně patrný z jeho námitky, že mu byla stanovena povinnost k náhradě škody bez ohledu na to, jakou měrou se na jejím vzniku měl podílet, tedy že nebylo aplikováno hmotněprávní ustanovení o dělené odpovědnosti škůdců za způsobený škodlivý následek. Státní zástupkyně v této souvislosti poznamenala, že došlo-li ke škodlivému následku přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, pak se ve smyslu jeho přechodného ustanovení §3028 odst. 2 řídí právní poměry na tomto podkladě vzniklé dosavadními právními předpisy, konkrétně pak ustanovením §438 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že soud může (a tedy že není povinen) v odůvodněných případech rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají podle své účasti na jejím způsobení. Přitom společná a nerozdílná odpovědnost škůdců za způsobenou škodu ve smyslu §438 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. je pravidlem, podle kterého bylo rozhodnuto i v posuzovaném případě, a to aniž by byla namístě aktuálně k řešení dovolatelem poukazovaná míra vyvození této odpovědnosti na straně jiných osob v rámci jiného, byť souvisejícího, trestního řízení. Navíc dílčí, resp. dělená odpovědnost více škůdců jako spolupachatelů trestného činu za škodu, přichází v úvahu jen v situacích, kdy jejím uplatněním nebude nikterak ohrožen zájem poškozeného na uspokojení jeho nároku na náhradu škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 317/2008).
11. Co se týče námitky eventuálního promlčení nároku poškozeného na náhradu škody, státní zástupkyně přisvědčila dovolateli, že se jí nikoliv oba soudy, ale toliko soud odvolací nezabýval (poprvé byla vznesena v textu doplnění odvolání obviněného ze dne 17. 3. 2017, aniž by byla jakkoliv blíže odůvodněna). Uvedla, že se jedná o další výhradu tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, neboť jejím prostřednictvím dovolatel napadenému rozhodnutí vytýká porušení hmotného práva, konkrétně pak hmotněprávního předpisu upravujícího odpovědnost za způsobenou škodu a použitý právní režim její náhrady. Ustanovení hmotného práva, jimiž se řídí závazkové vztahy z titulu odpovědnosti za způsobenou škodu, konkrétně ustanovení §420 ve spojení s §100, 106 a 112 zákona č. 40/1964 Sb., však porušena nebyla. Připomněla délky subjektivní a objektivní promlčecí doby (2 roky a 3 roky, resp. 10 let) a zdůraznila, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby zásadně určuje skutečnost, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě (nikoliv jen o protiprávním úkonu či o škodní události) a kdo za ni odpovídá. Váže se tak na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj. o tom, že mu vznikla škoda, a o osobě, která za vzniklou škodu nese odpovědnost. Obě podmínky, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. Jak již dříve dovodila judikatura, o osobě, která odpovídá za vzniklou škodu, se poškozený dozví, jakmile obdrží informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek o osobě konkrétního škůdce, tedy jakmile získá vědomost o skutkových okolnostech, které jsou způsobilé takový závěr o možné odpovědnosti určitého subjektu učinit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002). Dostupná judikatura rovněž poskytuje výklad kvalitativního obsahu pojmu „vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá“, podle kterého nelze uvažovat o jeho naplnění již na základě pouhého podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy na základě určitých skutkových okolností, o nichž poškozený prokazatelně věděl, si utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši svého nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1164/2013). Nárok na náhradu škody (tedy) lze uplatnit od počátku trestního stíhání, popřípadě ještě dříve, než bylo trestní stíhání zahájeno (srov. č. III/1967 Sb. rozh. tr.).
12. V posuzované věci mezi datem vydání usnesení o zahájení dovolatelova trestního stíhání (viz usnesení PČR, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, ze dne 22. 12. 2015), resp. jeho doručením poškozenému subjektu ‒ České podnikatelské pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, a následným uplatněním jeho nároku na náhradu škody (viz odkaz na č. listu 34 trestního spisu v záznamu státního zástupce KSZ Brno ze dne 20. 9. 2016 pod sp. zn. 1 KZV 69/2015) není takový časový rozestup, aby bylo možno dovodit uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí lhůty od doby, kdy se tento poškozený subjekt dozvěděl, že za způsobenou škodu odpovídá vedle osob odsouzených v související trestní věci Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, sp. zn. 2 Tm 6/2012, také dovolatel.
13. Pokud jde o výtku vztahující se k výroku o trestu, konstatovala, že v daném případě bylo za splnění podmínek §43 odst. 2 tr. zákoníku důsledně postupováno podle zásad pro ukládání souhrnného trestu, jestliže se v uvedeném směru stala (s přihlédnutím k ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb.) rozhodnou nejpřísnější trestní sazba za sbíhající se zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let byl uložen na její samotné spodní hranici. Poukázala na judikát, podle něhož má-li být z podnětu odvolání podaného jen ve prospěch obviněného uložen souhrnný trest odnětí svobody, je pro jeho nejvyšší výměru z hlediska zákazu reformace in peius určující součet (samostatného) trestu uloženého soudem prvního stupně a trestu, který v důsledku uložení trestu souhrnného má být zrušen (viz rozhodnutí č. 14/1974 Sb. rozh. tr., dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1143/2010). V daném případě představoval součet výměry trestu za sbíhající se trestnou činnost (úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu čtyř let) a trestu uloženého soudem prvního stupně (resp. trestního opatření odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu tří let) pětiletý trest odnětí svobody za původně přisouzených podmínek jeho podmíněného odkladu. Otázka, zda takto uložený souhrnný trest není přísnější než tresty uložené dřívějšími rozsudky, které se týkají sbíhajících se trestných činů, tak byla ve smyslu posledně poukazovaného judikátu v tomto případě řešena jak po zhodnocení dříve uložených trestů z hlediska jejich druhu a výměry a při zachování zásad pro ukládání souhrnného trestu (srov. str. 8 rozsudku odvolacího soudu). Pokud by v daném případě naopak došlo k zachování původní dvouleté výměry uloženého trestního opatření odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu, pak by nebylo postupováno podle zákonných pravidel §43 odst. 2 tr. zákoníku pro ukládání souhrnného trestu, ale došlo by k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby rozhodného ustanovení §145 odst. 1 tr. zákoníku, a to aniž by byly splněny zákonné podmínky §58 tr. zákoníku. Tak tomu bylo ostatně ve srovnatelném případě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného a namítajícího vadnou aplikaci zásady zákazu reformace in peius , jemuž bylo vyhověno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1520/2012.
14. Státní zástupkyně uzavřela, že k porušení zásady zákazu reformace in peius nedošlo, podle jejího názoru obviněný podložil uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. námitkami, které jej obsahově nenaplňují, a tuto výhradu nesprávně podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ač měla být správně subsumována pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vztahující se k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, v daném případě k zákonným podmínkám pro ukládání souhrnného trestu za situace vyžadující respektování zásady zákazu změny k horšímu. Doplnila, že obviněným zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2306/07 řešil situaci, kdy došlo k nahrazení výroku rozsudku nalézacího soudu, který byl napaden toliko obviněným, novým výrokem o souhrnném trestu, v němž odvolací soud zohlednil i existenci trestního příkazu vydaného v jiném trestním řízení (resp. odvolací soud uložením souhrnného trestu napravil chybu, k níž došlo v jiném řízení, a nikoliv v řízení, z nějž vzešel napadený rozsudek). Takový postup se skutečně ocitá v rozporu s dispozitivním charakterem odvolání a zároveň nerespektuje zákaz reformationis in peius , ke kterému v judikovaném případě došlo takovým zpřísněním trestního postihu odvolatele v porovnání s jím napadeným rozhodnutím soudu prvé instance, který je ostatně podrobně popsán v odůvodnění označeného nálezu Ústavního soudu. Zdůraznila, že za stavu, kdy bylo dovolání podáno ve prospěch obviněného a kdy z důvodů již výše uvedených míří jeho námitkový okruh proti výroku o trestu v jeho neprospěch, byť se paradoxně opírá o výtku porušení zákazu reformace in peius , je vyloučeno bez splněných podmínek §265p odst. 1 tr. ř. rozhodnout v jeho neprospěch, navíc pak za cenu flagrantního porušení podmínek §43 odst. 2 tr. zákoníku a §58 tr. zákoníku, a tím i v rozporu s jejich zákonným účelem promítajícím se do sféry dovolatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
15. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
17. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
19. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
20. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. V posuzovaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 10 až 12 rozsudku nalézacího soudu, str. 5 až 6 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že obviněným vytýkaná svědecká výpověď M. S. (č. listu 234 až 239) koresponduje jednak s výpovědí jmenovaného v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 2 Tm 6/2012 (č. listu 26 až 33 přílohového spisu), jednak s výpověďmi svědků O. J. (č. listu 240 až 243), D. Š. (č. listu 243 až 244), M. Š. (č. listu 263 až 265) a A. Š. (č. listu 266 až 269). Právě s ohledem na tyto skutečnosti ji proto lze považovat za věrohodnou. Výpovědi M. S. z přípravného řízení ve věci sp. zn. 2 Tm 6/2012 a z hlavního líčení v posuzované trestní věci se v podstatných rysech, v tom, že se obviněný T. B. způsobem popsaným ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu účastnil na zločinu loupeže, shodují. Pravdivost skutkových zjištění založených převážně na výpovědi svědka M. S. pak potvrzují dílčí části výpovědí ve věci zainteresovaných osob. Svědek D. Š., ač stejně jako ostatní svědci vypovídal velmi neurčitě a poukazoval na delší dobu, která od trestné činnosti uplynula, a na s tím související neschopnost vybavit si okolnosti případu, připustil, že jej se svědkem M. S. seznámil právě obviněný T. B. Svědek O. J. svou výpovědí zase posvětil vyjádření svědka M. S. o tom, že po loupeži následovala schůzka s bratry Š. Sami zmiňovaní bratři, svědci M. Š. a A. Š., pak uvedli, že jim obviněný čas od času nosil zlato na výkup, přičemž svědek A. Š. potvrdil, že je obviněný před šesti či sedmi lety kontaktoval s tím, že jeho teta ruší zlatnictví a že mají zlato ze zrušené provozovny odkoupit.
21. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení práva na spravedlivý proces a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
22. V souvislosti s výtkou vztahující se k trestu uloženém odvolacím soudem je podstatné připomenout, že za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, apod. Uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb.).
24. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
25. V konkrétním případě směřovaly výhrady obviněného proti výroku o trestu v rozsudku odvolacího soudu. Obviněný s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2007, sp. zn. III. ÚS 2306/07, namítl, že uložením souhrnného trestu došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius .
26. Logický výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze v tomto případě založit na úvaze, že může-li obviněný s odkazem na tento důvod dovolání namítat, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, může i namítnout, že mu měl být uložen trest mírnější s odkazem na zákaz refomace in peius . Ve prospěch takového závěru svědčí i to, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je jediným dovolacím důvodem, v jehož rámci lze uplatnit námitky proti výroku o trestu [nejde-li i ve vztahu k výroku o trestu o výhrady založené na tom, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.].
27. Dovolací soud si je vědom rovněž právního názoru Ústavního soudu, podle něhož nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavně právní roviny, neboť se může zhoršit procesní postavení obviněného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, čímž dojde k porušení práva na spravedlivý proces, přičemž žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 304/04, aj.).
28. Zákon v ustanovení §259 odst. 4 část věty před středníkem tr. ř. stanoví, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Tím je současně vyjádřen zákaz reformationis in peius , tj. zákaz změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, pokud odvolací soud nerozhoduje z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obžalovaného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 1998, sp. zn. 5 Tz 57/98, uveřejněný pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci odvolací soud rozhodoval výlučně z podnětu odvolání obviněného, proto nemohlo v žádném směru dojít k rozhodnutí v jeho neprospěch.
29. Otázku, zda rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 4 Tmo 4/2017, nově uložený souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, za současného vyslovení dohledu podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání pěti let, se současně stanovenými povinnostmi podle svých sil nahradit škodu a odčinit nemajetkovou újmu a podstoupit psychologickou terapii v rámci reedukačního programu, není přísnější než tresty uložené rozsudkem Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 2 Tm 5/2016, a rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 61 T 15/2015, a nezhoršuje tak postavení obviněného vzhledem k původně uloženým trestům, je nutno řešit v konkrétním případě po zhodnocení uložených trestů z hlediska jejich druhu a výměry a při zachování zásad platných pro ukládání trestu.
30. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 2 Tm 5/2016, byl obviněný za účastenství ve formě pomoci na provinění loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku, §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §33 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
31. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 61 T 15/2015, který ohledně jmenovaného obviněného nabyl právní moci dne 16. 2. 2016, byl obviněný za zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §84, §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §49 až 51 tr. zákoníku byl obviněnému současně uložen dohled. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost podle svých sil nahradit škodu a odčinit nemajetkovou újmu a také povinnost po právní moci rozsudku neprodleně podstoupit psychologickou terapii v rámci reedukačního programu.
32. Nejvyšší soud má s ohledem na výše uvedené za to, že trest uložený odvolacím soudem v nyní dovoláním napadeném rozsudku ve svém souhrnu nezhoršuje postavení obviněného, a není proto v rozporu se zákazem reformationis in peius .
33. V prvé řadě je zapotřebí konstatovat, že ačkoliv dovolatel nezpochybňuje splnění podmínek pro ukládání souhrnného trestu, není možné tuto otázku nechat stranou pozornosti, poněvadž je pro ukládání trestu obviněnému zásadní. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 (pozn.: tzn. podle zásad používaných pro ukládání trestu úhrnného), když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším. Podle komentářové literatury pro posouzení, zda má být ukládán souhrnný trest, je stěžejní otázkou vzájemný vztah dvou nebo více trestných činů, o nichž se rozhoduje v samostatných řízeních, to znamená, zda a které z nich jsou trestnými činy sbíhajícími se a které nikoli. Souhrnný trest podle §43 odst. 2 je možné uložit pouze v případě vícečinného souběhu, pokud se o trestných činech rozhoduje alespoň ve dvou samostatných řízeních. Vícečinný souběh je z hlediska ukládání souhrnného trestu dán tehdy, jedná-li se o trestnou činnost téhož pachatele, který spáchal samostatnými skutky dva nebo více trestných činů ve vícečinném souběhu, přičemž v období mezi spácháním těchto jednotlivých trestných činů nebyl vyhlášen odsuzující rozsudek soudu prvního stupně za jakýkoli z nich (resp. pachateli nebyl doručen trestní příkaz), pokud trestní věc, v níž byl vydán odsuzující rozsudek (resp. doručen trestní příkaz), skončila, byť i po opravném řízení, pravomocným odsouzením pachatele.
34. Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, v napadeném rozsudku po poukazu na pochybení nalézacího soudu při ukládání trestu vyložil, že rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 61 T 15/2015, je nutno zohlednit jako odsuzující rozsudek za jiný trestný čin obviněného, přičemž jednání, pro které byl obviněný stíhán v posuzované trestní věci, bylo spácháno dříve, než byl soudem prvního stupně zmíněný odsuzující rozsudek vyhlášen. Dovolací soud jeho závěry sdílí. Účastenství ve formě pomoci na provinění loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku bylo ke zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jichž se obviněný podle rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 61 T 15/2015, pravomocného dne 16. 2. 2016, dopustil dne 16. 8. 2014, ve vztahu souběhu, přičemž o těchto sbíhajících se trestných činech nebylo možné rozhodnout v jediném společném řízení jediným rozhodnutím.
35. Dále jde o to, zda uložením souhrnného trestu nedošlo s ohledem na původně uložené tresty k porušení zákazu reformationis in peius .
36. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 2306/07, kterým obviněný podpořil dovolací argumentaci zaměřenou na výrok o trestu, se zabýval situací odlišnou od posuzované trestní věci a je nepřiléhavý. Ústavní soud ve svém rozhodnutí řešil případ, kdy odvolací soud z podnětu odvolání obviněného napravil chybu, k níž došlo v jiném pravomocně skončeném trestním řízení a ne v řízení, z něhož vzešel odvoláním napadený rozsudek nalézacího soudu, přičemž v důsledku této revize uložil odvolateli přísnější trest, než který mu byl uložen jím napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně. Postup odvolacího soudu popsaný v odůvodnění nálezu Ústavního soudu kolidoval se zásadou zákazu reformace in peius . V projednávaném případě ovšem k žádnému takovému pochybení nedošlo. Podle ustálené judikatury, má-li být z podnětu odvolání podaného jen ve prospěch obviněného uložen souhrnný trest odnětí svobody, je pro jeho nejvyšší výměru z hlediska zákazu reformace in peius určující součet (samostatného) trestu uloženého soudem prvního stupně a trestu, který v důsledku uložení trestu souhrnného má být zrušen (viz č. 14/1974 Sb. rozh. tr., také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1448/2007, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1143/2010, ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 4 Tdo 170/2014, aj.). Na základě součtu trestů z rozsudku Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 2 Tm 5/2016, a z rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 61 T 15/2015, je zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, byl při ukládání trestu limitován pěti lety odnětí svobody a při podmíněném odsouzení zkušební dobou v trvání maximálně pěti let (a to s přihlédnutím ke znění §82 odst. 1 tr. zákoníku věty před středníkem). Jestliže za této situace obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon za současného vyslovení dohledu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let, a to za současného uložení povinnosti podle §85 odst. 2 tr. zákoníku jednak podle svých sil nahradit škodu a odčinit nemajetkovou újmu, jednak podstoupit psychologickou terapii v rámci reedukačního programu, nerozhodl v jeho neprospěch. Jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že za porušení zákazu reformace in peius nelze bez dalšího považovat už jen samotný výrok o souhrnném trestu nově učiněný odvolacím soudem; naopak je povinností odvolacího soudu, aby případný nedostatek soudu prvního stupně spočívající v nesprávné úvaze o souběhu trestných činů napravil. Zda byl či nebyl porušen zákaz reformace in peius , je pak otázkou konkrétního posouzení a srovnání trestu již pravomocně uloženého, který má být z důvodu ukládání souhrnného trestu zrušen, a trestu uloženého soudem prvního stupně, který je předmětem přezkumu odvolacího soudu.
37. Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě škody nutno nejprve připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod.
38. V posuzovaném případě se nalézací soud, s jehož rozhodnutím se soud odvolací ztotožnil, nedopustil nesprávného hmotněprávního posouzení, když obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost, aby poškozené České podnikatelské pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, zaplatil na náhradě škody částku ve výši 1 499 925 Kč, a to společně a nerozdílně s M. S., E. B. a O. J., kterým byla tato povinnost uložena rozsudkem Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. 2 Tm 6/2012, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 3. 12. 2012, sp. zn. 4 Tmo 29/2012. Ustanovení hmotného práva, jimiž se řídí režim náhrady škody, konkrétně ustanovení §420, 438, 100, 106 a 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „občanský zákoník“), nebyla porušena.
39. Podle §420 odst. 1 občanského zákoníku každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Byť obviněný, který namítá, že provedeným dokazováním nebylo mimo jakoukoli rozumnou pochybnost prokázáno, že by mezi jeho jednáním a vzniklou škodou existovala objektivní příčinná souvislost, porušení hmotněprávního předpisu ve skutečnosti nevytýká, je vhodné poznamenat následující. Obviněný svým jednáním, kterým se jako pomocník účastnil na zločinu loupeže, zaviněně porušil právní povinnost. V důsledku zaviněného porušení právní povinnosti ze strany obviněného a ze strany odsouzených M. S., E. B., O. J. a mladistvého „XXXXX“ vznikla škoda ve výši 1 499 925 Kč odpovídající pojistnému plnění, které Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, vyplatila poškozené B. B., majitelce zlatnictví v U. B., za zlato, které jí bylo při loupežném přepadení odcizeno. Mezi porušením právní povinnosti a škodou, jejíž existence byla v rámci posuzovaného trestního řízení prokázána (viz č. listu 34), je příčinná souvislost. Obviněný se tedy svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině spolupodílel na způsobení škody poškozené a za to také odpovídá.
40. Pokud jde o výtku, že mu byla nalézacím soudem stanovena povinnost k náhradě celé škody bez ohledu na to, jakou měrou se měl na vzniku škody podílet, a bez ohledu na konkrétní okolnosti případu, je nutno připomenout, že podle §438 odst. občanského zákoníku způsobí-li škodu více škůdců, odpovídají za ni společně a nerozdílně. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení může soud v odůvodněných případech rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody. Ze znění ustanovení §438 občanského zákoníku vyplývá, že solidární odpovědnost je pravidlem a dílčí odpovědnost více škůdců je výjimkou z tohoto pravidla. Zásadním hlediskem pro postup podle §438 odst. 2 občanského zákoníku přitom není ani míra zavinění, ani podíl na prospěchu ze společné trestné činnosti každého z více škůdců, tedy spravedlivé vypořádání poměrů mezi škůdci podle účasti na způsobení vzniklé škody. Dílčí, resp. dělená odpovědnost více škůdců jako spolupachatelů trestného činu za škodu přichází v úvahu jen v situacích, kdy jejím uplatněním nebude nikterak ohrožen zájem poškozeného na uspokojení jeho nároku na náhradu škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 8 Tdo 317/2008, ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1571/2012).
41. Jestliže nalézací soud v situaci, kdy jednáním obviněného T. B. a odsouzených M. S., E. B., O. J. a mladistvého „XXXXX“ byla poškozené České podnikatelské pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, způsobena škoda ve výši 1 499 925 Kč, umožnil této poškozené, která v adhezním řízení uplatňovala nárok na náhradu škody ve výši 1 499 925 Kč, aby si podle svého uvážení vybrala jednoho z obviněných a vůči němu celý svůj nárok uplatnila, rozhodl zcela správně. Solidární odpovědnost má poškozenému poskytnout výhodnější možnosti domoci se náhrady škody. Funkcí pasivní solidarity (solidarity dlužníků, tedy i škůdců) je ulehčení pozice věřitele, resp. poškozeného.
42. Vytýká-li obviněný, že se soudy ve vztahu k němu nezabývaly otázkou eventuálního promlčení nároku na náhradu škody, opomíjí, že k ničemu takovému ani nebyly oprávněny. Podle §100 odst. 1 občanského zákoníku právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Z obsahu trestního spisu nevyplývá, že by obviněný před soudem prvního stupně vznesl námitku promlčení. Nepodává se z něj rovněž, že by tak učinil v rámci odvolacího řízení. Prosté konstatování, že „stranou posouzení zůstala s ohledem na časové hledisko např. i otázka eventuálního promlčení nároku na náhradu škody vůči obviněnému“, které bylo obsaženo v textu řádného opravného prostředku, dovolací soud za námitku promlčení nepovažuje, a postup soudu druhého stupně, jenž se případným promlčením nároku na náhradu škody nezabýval, tudíž shledává zcela správným.
43. K výhradě obviněného lze nicméně dodat, že i kdyby byla námitka promlčení relevantně vznesena, nebyla by opodstatněná. Nárok poškozené České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, na náhradu škody vůči obviněnému nebyl promlčen. Podle §106 odst. 1 občanského zákoníku se právo na náhradu škody promlčí za 2 roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (tzv. subjektivní promlčecí doba). Podle §106 odst. 2 občanského zákoníku se právo na náhradu škody promlčí nejpozději za 3 roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za 10 let ode dne, kdy došlo k události, z níž vznikla škoda (tzv. objektivní promlčecí doba). Podle §112 věty první občanského zákoníku uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží (tzv. stavení promlčení).
44. Subjektivní a objektivní promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Jejich vzájemný vztah je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, přestože poškozenému (věřiteli) ještě běží druhá promlčecí doba. Lze tedy dovodit, že v případech, kdy do uplatnění práva na náhradu škody uplynou více než 2 roky subjektivní promlčecí doby a škůdce (dlužník) namítne v soudním řízení promlčení, právo na náhradu škody se promlčí, i když jde o škodu způsobenou úmyslně, u které se jinak uplatňuje objektivní desetiletá promlčecí doba. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle §106 odst. 1 občanského zákoníku zásadně určuje skutečnost, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě (nikoliv jen o protiprávním úkonu či o škodní události) a kdo za ni odpovídá. Jinými slovy, při úvaze o tom, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě, nikoliv jen z jeho předpokládané vědomosti o této škodě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 4 Tdo 460/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001). Dojde-li v promlčecí době, tj. nejpozději v její poslední den, k uplatnění práva u soudu anebo u jiného příslušného, nastává stavení promlčecí doby, a to pouze ve vztahu k právu, které bylo v řízení uplatněno, jakož i ve vztahu k osobě, vůči níž se toto řízení vede; k uplatnění práva u soudu ve smyslu §112 občanského zákoníku může dojít i návrhem v rámci trestního řízení podle §43 odst. 3 tr. ř. Ke stavení běhu promlčecí doby dochází v tom rozsahu, v jakém bylo právo u soudu uplatněno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 874/2005, uveřejněný pod č. 5/2008 Sb. rozh. obč., obdobně také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 776/2003).
45. V posuzované věci není pochyb o tom, že desetiletá objektivní promlčecí doba, jež počala běžet od okamžiku, kdy byl skutek spáchán, tj. od roku 2011, dosud neuplynula. Co se týče běhu dvouleté subjektivní doby, nutno zkoumat, kdy se poškozená Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, dozvěděla o tom, že se na způsobení škody ve výši 1 499 925 Kč spolupodílel vedle již odsouzených osob rovněž obviněný T. B., a kdy svůj nárok vůči tomuto obviněnému uplatnila. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného pro účastenství na provinění loupeže bylo poškozené doručeno dne 23. 8. 2016 (č. listu 38). O uvedeném trestním stíhání však poškozená věděla již dne 16. 8. 2016 (č. listu 35 a 36), resp. dne 18. 8. 2016 (č. listu 34), kdy byla jako poškozená právnická osoba poučena o svých právech v trestním řízení a kdy se podle §43 odst. 3 tr. ř. k trestnímu řízení vedenému proti obviněnému připojila s nárokem na náhradu škody ve výši 1 499 925 Kč. S ohledem na tyto skutečnosti je zjevné, že bezprostředně poté, co se poškozená dozvěděla o tom, že se na způsobení škody ve specifikované výši spolupodílel i obviněný T. B., došlo následkem jejího návrhu podle §43 odst. 3 tr. ř. ke stavení promlčecí doby, která tak od této chvíle po celou dobu trestního řízení neběžela. K promlčení práva na náhradu škody tudíž nemohlo dojít.
46. Lze uzavřít, že i v případě výroku o náhradě škody rozhodnutí soudů nižších stupňů plně obstojí. Poškozená se k adheznímu řízení připojila řádně a včas, v rámci běhu subjektivní promlčecí lhůty, a jí uplatněný nárok odpovídal výsledkům provedeného dokazování.
47. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. naplněny nebyly. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 11. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.