ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1286.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1286/2016-72
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2017 o dovoláních obviněných Ing. M. P., F. B. a P. H. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 3 To 42/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 3/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. M. P., F. B. a P. H. odmítají .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 53 T 3/2015, byli obvinění Ing. M. P. a F. B. uznáni vinnými zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, obviněný P. H. účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na tomto zločinu. Za to byli všichni odsouzeni podle §211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl let, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená ŠkoFIN, s. r. o., IČO 45805369, se sídlem Praha, Pekařská 6, odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obvinění Ing. M. P. a F. B. označeného zločinu úvěrového podvodu a P. H. účastenství ve formě pomoci na tomto zločinu dopustili tím, že:
obvinění Ing. M. P. a F. B. společně
v průběhu měsíce ledna a února 2012 v K. Ing. M. P. jako předseda představenstva společnosti Kroměřížská energetická, a. s., IČ: 26967758, se sídlem Tovačovského 2784/24, 767 01 Kroměříž, a F. B. jako jediný akcionář této akciové společnosti společně po vzájemné dohodě, v úmyslu podvodně vylákat od úvěrové společnosti ŠkoFIN, s. r. o., IČ: 45805369, se sídlem Pekařská 6, Praha 5 – Jinonice, úvěry určené na nákup luxusních osobních motorových vozidel, s cílem tato vozidla odebrat, s vědomím, že je fyzicky předají třetím osobám za účelem jejich obohacení, a s vědomím, že nebudou hrazeny pravidelné měsíční splátky úvěrů, sjednali oba obvinění u prodejce vozidel společnosti TOP CENTRUM car, s. r. o., IČ: 25331639, se sídlem Strážovská 958, Kyjov, uzavření úvěrových smluv k motorovým vozidlům, přičemž pro získání úvěrů předložil F. B. k prokazování bonity společnosti nepravdivé hrubě zkreslené přiznání k dani z příjmů právnických osob, rozvahu a výkaz zisku a ztráty společnosti Kroměřížská energetická, a. s., za rok 2010 a následně Ing. M. P. jakožto statutární zástupce společnosti Kroměřížská energetická, a. s., u tohoto prodejce v K. podepsal:
1. dne 6. 2. 2012 smlouvu o úvěru na úvěr ve výši 1 256 500 Kč poskytnutý na dobu splácení 60 měsíců s celkovou měsíční splátkou včetně pojištění ve výši 32 217,47 Kč, za účelem pořízení nového vozidla zn. Audi A7 hatchback 3.0 TDI S tronic quattro, v pořizovací hodnotě 1 795 000 Kč včetně DPH, výše akontace 538 500 Kč,
2. dne 6. 2. 2012 smlouvu o úvěru na úvěr ve výši 1 228 500 Kč poskytnutý na dobu splácení 60 měsíců s celkovou měsíční splátkou včetně pojištění ve výši 31 525,25 Kč, za účelem pořízení nového vozidla zn. Audi A7 hatchback 3.0 TDI S tronic quattro, v pořizovací hodnotě 1 755 000 Kč včetně DPH, výše akontace 526 500 Kč,
3. dne 6. 2. 2012 smlouvu o úvěru na úvěr ve výši 1 260 000 Kč poskytnutý na dobu splácení 60 měsíců s celkovou měsíční splátkou včetně pojištění ve výši 32 303,69 Kč, na pořízení nového vozidla zn. Audi A7 hatchback 3.0 TDI S tronic quattro, v pořizovací hodnotě 1 800 000 Kč včetně DPH, výše akontace 540 000 Kč,
4. dne 24. 2. 2012 smlouvu o úvěru na úvěr ve výši 1 418 200 Kč poskytnutý na dobu splácení 60 měsíců s celkovou měsíční splátkou včetně pojištění ve výši 36 211,24 Kč, na pořízení nového vozidla zn. Audi A7 hatchback 3.0 TDI S tronic quattro, v pořizovací hodnotě 2 026 000 Kč včetně DPH, výše akontace 607 800 Kč,
ačkoliv věděli, že společnost Kroměřížská energetická, a. s., vzhledem ke své špatné finanční situaci nebude schopna hradit měsíční splátky, že nedisponuje žádnými volnými finančními prostředky, že vozidla nebudou v užívání společnosti Kroměřížská energetická, a. s., ale že po převzetí od dodavatele budou vozidla předána třetím osobám; obviněný F. B. po převzetí vozidel, ačkoliv k tomu nebyl zmocněn, sepsal s obviněným P. H. smlouvy o dlouhodobém pronájmu vozidel a všechna čtyři vozidla za účasti obviněného P. H. byla předána dalším, dosud neustanoveným slovensky hovořícím osobám;
obviněný P. H.
v souvislosti se shora popsaným procesem sjednávání a uzavírání výše popsaných úvěrových smluv obviněnými Ing. M. P. a F. B. sdělil obviněnému F. B. počet a typ vozidel, která mají být odebrána, od neustanovených osob slovenské národnosti zajistil poskytnutí finančních prostředků na zaplacení akontací, dne 15. 2. 2012 s obviněným F. B. uzavřel jako zástupce společnosti TF trade, s. r. o., fiktivní smlouvy o dlouhodobém pronájmu předmětných vozidel a všechna čtyři vozidla Audi A7 od obviněného F. B. převzal a po 6. 2. 2012 a 24. 2. 2012 předal dalším fyzickým osobám, které je převezly na Slovensko,
ačkoliv věděl, že společnost Kroměřížská energetická, a. s., vzhledem ke svým špatným hospodářským výsledkům a nepříznivé finanční situaci nebude schopna dostát svým závazkům plynoucím z úvěrových smluv a nedisponuje žádnými volnými finančními prostředky potřebnými k zaplacení akontací a na úhradu měsíčních splátek a že zakoupená vozidla nebudou v užívání společnosti Kroměřížská energetická, a. s., ani v užívání společnosti TF trade, s. r. o., jejímž jménem uzavřel smlouvy o pronájmu, ale že po převzetí od dodavatele budou vozidla předána třetím osobám,
přičemž poskytnuté úvěry v celkové výši 5 163 200 Kč po převzetí vozidel obvinění nespláceli, vyjma splátek ve výši 106 545,65 Kč uhrazených obviněným F. B. dne 27. 4. 2012, předmětná vozidla ani po vypovězení úvěrových smluv a výzvách k vrácení majiteli nevrátili, čímž společnosti ŠkoFIN, s. r. o., IČ: 45805369, se sídlem Pekařská 6, Praha 5 – Jinonice, způsobili celkovou škodu ve výši 5 056 654,40 Kč.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podali všichni obvinění odvolání směřující proti výroku o vině a tím i všem na něj navazujícím výrokům. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 3 To 42/2016, byla odvolání obviněných podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podali obvinění Ing. M. P., F. B. i P. H. prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě dovolání.
5. Obviněný Ing. M. P. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající jak v nesprávném právním posouzení skutku, tak v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Měl za to, že skutek popsaný ve skutkové větě výroku o vině nevykazuje všechny znaky zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku. To, že podepsal úvěrové smlouvy a ručitelské prohlášení, neznamená, že spáchal označený trestný čin. Podle ustálené judikatury sjednávání úvěrové smlouvy nelze chápat zúženě a považovat za ně jen vlastní uzavření, resp. podpis úvěrové smlouvy, jelikož proces sjednávání zahrnuje především jednání, které uzavření takové smlouvy předchází. Z jeho jednání nevyplývá úmysl trestný čin spáchat, úmysl mu nebyl prokázán. Jestliže byl ochoten se za sjednání úvěrové smlouvy zavázat svým vlastním majetkem, je zjevné, že transakci plně důvěřoval a nepochyboval o tom, že společnost Kroměřížská energetická, a. s., dostojí svým závazkům a splátky bude řádně hradit. Nebylo prokázáno, že by svým jednáním získal nějaký majetkový prospěch. Lze přitom jen těžko opodstatnit, proč by za účelem spáchání trestného činu obětoval vlastní majetek, aniž by z takového jednání měl jinou výhodu. Z provedeného dokazování nevyplývá, že úvěrové smlouvy podepsal s úmyslem uvést nepravdivé a hrubě zkreslené údaje a tím získat úvěr pro nákup vozidel Audi. Úvěrové smlouvy podepsal s úmyslem získat úvěr na nákup vozidel Audi pro společnost Kroměřížská energetická, a. s. Bylo prokázáno, že se společnostmi ŠkoFin, s. r. o., a TOP CENTRUM car, s. r. o., předmětný úvěr nesjednával, nepředkládal jim žádné podklady potřebné pro sjednání a s nikým z těchto společností nepřišel do styku. Z titulu své funkce předsedy představenstva jakožto statutárního orgánu společnosti Kroměřížská energetická, a. s., úvěrové smlouvy pouze podepsal a zaručil se svým majetkem. Podepisování smluv tohoto typu nebylo v rámci výkonu funkce předsedy představenstva ničím výjimečným, v podpisu úvěrových smluv nespatřoval nic protizákonného a podepsal je v dobré víře, že postupuje v souladu s právním řádem. Plně důvěřoval spoluobviněnému F. B., jedinému akcionáři, který úvěr předjednal ve spolupráci se spoluobviněným P. H., s nímž jednal o tom, kolik a jakých vozidel bude na úvěr odebráno. Nebyl přítomen sjednávání úvěrové smlouvy, a nemohl tak uvést žádné nepravdivé údaje. Soudy výrazným způsobem rozšířily trestní odpovědnost a výklad toho, kdo se dopouští úvěrového podvodu.
6. Závěr soudu, že se se spoluobviněnými domluvil na tom, že na úvěr budou koupena vozidla Audi, která budou předána dalším osobám na Slovensko, a že úvěr nebude splácen, není podložen žádným důkazem. O to méně je pak podložen závěr, že se na protiprávním jednání úmyslně podílel, nebo že je dokonce sám inicioval. K takovému jednání neměl žádný racionální důvod, o úmyslech spoluobviněných F. B. a P. H. nevěděl. Pouze spoluobviněný F. B. zkresloval hospodářské výsledky společnosti a pouze on tyto zkreslené výsledky předložil při sjednávání úvěru. V důsledku jeho jednání se obviněný jako ručitel dostal do tíživé životní situace, kdy veškeré pohledávky za společností Kroměřížská energetická, a. s., plynoucí z předmětných úvěrových smluv šly za ním. Z podvodného jednání spoluobviněného F. B. neměl žádný majetkový či jiný prospěch, naopak byl vystaven exekučnímu řízení. Nebyl přítomen u předání vozidel Audi. U toho byl pouze spoluobviněný F. B. s jinou neznámou osobou; spoluobviněný vozidla přebíral na základě zfalšované plné moci. Předání vozidel třetím osobám se obviněný rovněž neúčastnil a ani o něm nevěděl. Že splátky úvěru nejsou řádně spláceny a předmětné automobily není možné najít, se dozvěděl až poté, co po něm jako po ručiteli začala být pohledávka vymáhána. Nebylo prokázáno, že při sjednání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel a tím naplnil skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu. Hrubě zkreslené údaje v hospodářských výsledcích předkládal pouze spoluobviněný F. B. Předjednání úvěrové smlouvy se obviněný Ing. M. P. neúčastnil, přičemž nebylo postaveno najisto, že by si při podpisu úvěrové smlouvy byl vědom skutečnosti, že při jejím sjednávání byly nepravdivé údaje poskytnuty.
7. Brojil i proti výši škody. Škoda uplatněná v trestním řízení neodpovídá skutečnému stavu. Reálná škoda by měla být snížena o splátky, které uhradil na základě soudem schváleného smíru, a dále o částky, které byly poškozené společnosti ŠkoFin vyplaceny v rámci insolvenčního řízení společnosti Kroměřížská energetická a. s. Vozidla Audi A7, a Audi A7, byla zpeněžena a společnosti ŠkoFin byla vyplacena částka 1 261 870,77 Kč. Údajným protiprávním jednáním obviněného tak nemohla být způsobena škoda velkého rozsahu, nýbrž pouze značná škoda, a skutek, kterým byl uznán vinným, byl tudíž nesprávně podřazen pod §211 odst. 6 tr. zákoníku, namísto pod odst. 5 tr. zákoníku. Uložený trest lze proto považovat za značně nepřiměřený.
8. Poukázal rovněž na absenci potřebné společenské škodlivosti činu. Podpis úvěrových smluv a ručení osobním majetkem nenaplňuje žádné znaky společenské škodlivosti, neboť věřitel si obviněného předem prověřil a objektivně zjistil, že je jako ručitel dostatečně solventní. V dané věci tak není dán důvod pro užití trestněprávní represe; jedná se maximálně o občanskoprávní spor dvou subjektů. Není jasné, z čeho soud vyvodil, že obviněný neměl v úmyslu úvěr splácet, pokud se navíc sám zaručil vlastním majetkem. Výše uvedeným postupem došlo k porušení zásady ultima ratio. Na uvedenou situaci bylo možné reagovat prostředky práva civilního. Závěrem vyjádřil rovněž přesvědčení, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo.
9. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu zrušil, a to v rozsahu výroku o vině obviněného, a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i na něj navazující výroky o trestu obviněného a další výroky, které mají ve výroku o vině obviněného svůj podklad, a rovněž jiná rozhodnutí na zrušenou část označených rozhodnutí obsahově navazující (návrh na další procesní postup ve věci neučinil).
10. Obviněný F. B. svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že právní posouzení skutku jako zločinu úvěrového podvodu je nesprávné. Zpochybnil naplnění objektivní i subjektivní stránky zločinu. Pokud jde o objektivní stránku, odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2003, sp. zn. 6 Tdo 120/2003, a vytkl, že v řízení bylo nutné prokázat, že omyl prodejce vozidel vyvolaly jím poskytnuté nepravdivé/hrubě zkreslené údaje, resp. že uvedení nepravdivých/hrubě zkreslených údajů bylo rozhodující pro to, zda úvěr bude poskytnut či nikoliv. Z provedeného dokazování vyplynulo, že jak poškozená ŠkoFIN, s. r. o., tak prodejce aut na přiměřené posouzení žádosti o úvěr a k ní doložených dokumentů rezignovali. Uvedené posouzení bylo natolik nedbalé, že úvěr by byl poskytnut komukoliv. Předložené dokumenty tak neměly žádný vliv na uvedení v omyl. Co se týče subjektivní stránky, poznamenal, že nevěděl a ani vědět nemohl, že přiznání k dani z příjmů, rozvaha atd. jsou nepravdivé/hrubě zkreslené. Jelikož se domníval, že jsou správné, vyvstává otázka, zda bylo jeho jednání zahrnuto úmyslem. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc odvolacímu soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
11. Obviněný P. H. také odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Byl přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Svědci J. K., T. K., Ing. M. U. a T. H., zaměstnanci společnosti TOP CENTRUM car, s. r. o., shodně uvedli, že osobami, které v nákupu vozidel figurovaly, byli spoluobvinění Ing. M. P. a F. B. a že obviněného poprvé spatřili až u hlavního líčení. Stejně tomu bylo i v případě svědků Ing. Bc. J. P. a H. M., účetních působících ve společnosti Kroměřížská energetická, a. s.; svědek Ing. Bc. J. P. výslovně uvedl, že akontaci vkládal do banky spoluobviněný F. B. Obviněný vytkl, že závěr, že se jednání popsaného ve výroku o vině dopustil, je opřen toliko o rozporuplnou, neuspořádanou výpověď svědka L. L., který plně neovládal český jazyk. Měl za to, že ve věci je dán tzv. extrémní rozpor.
12. Zdůraznil, že mu nemohlo být známo, že společnost Kroměřížská energetická, a. s., nebude s ohledem na svou finanční situaci schopna hradit měsíční splátky a že nedisponuje volnými finančními prostředky. Ani s ekonomem, ani s účetní společnosti nikdy nejednal a neznal její hospodářské výsledky. O celkové ekonomické situaci neměli přehled ani spoluobvinění Ing. M. P., statutární orgán společnosti, a F. B., její jediný akcionář. Obviněnému nebylo známo, jaké doklady spoluobvinění při sjednávání úvěru předkládali, neznal znění úvěrových smluv ani obchodní podmínky. Nemohl tak vědět, zda společnost Kroměřížská energetická, a. s., může vozidla dále pronajímat. Nebylo zjištěno, že nabízel prodej společnosti a že tento prodej podmiňoval odebráním luxusních automobilů, případně dalšími požadavky. Nebylo zjištěno, že spoluobviněné instruoval k uzavření úvěru na nákup vozidel a že jim doporučil prodejce vozidel či jim na ně poskytl kontakt. Nebylo zjištěno, že dal spoluobviněnému F. B. mobilní telefon nebo SIM kartu.
13. Až po uzavření úvěrových smluv a po převzetí předmětných vozidel společností Kroměřížská energetická, a. s., jej spoluobviněný F. B. požádal o zprostředkování dlouhodobého pronájmu vozidel, a to z důvodu, že bylo zahájeno insolvenční řízení společnosti. Obviněný jeho žádosti vyhověl a jako zástupce společnosti TF trade, s. r. o., uzavřel se společností Kroměřížská energetická, a. s., smlouvu o pronájmu vozidel s tím, že zajistí jejich další pronájem. Spoluobviněný Ing. M. P. mu posléze doporučil osoby, které měly mít o pronájem vozidel zájem; tyto osoby se představily jako P. V. a B. K. Nalézací soud dospěl k závěru, že smlouvy jsou po obsahové stránce nevěrohodné, neboť všechny čtyři jsou datovány 15. 2. 2012, přičemž poslední vozidlo AUDI A7 odebrala společnost Kroměřížská energetická, a. s., až dne 24. 2. 2012. Uvedený rozpor má ale vysvětlení. Dne 23. 2. 2012 bylo zahájeno insolvenční řízení společnosti Kroměřížská energetická, a. s., a věřitelé byli vyzváni, aby přihlásili své pohledávky. Aby se vozidla AUDI A7 nestala součástí majetkové podstaty, došlo k dodatečnému vyhotovení smlouvy o pronájmu vozidel mezi společnostmi Kroměřížská energetická, a. s., a TF trade, s. r. o., s datem 15. 2. 2012 a k okamžitému pronájmu vozidel osobám z okruhu známých spoluobviněných Ing. M. P. a F. B. Jak vyplývá i z výpovědi svědka L. L., tyto osoby po zjištění, že je vedeno insolvenční řízení, vzaly vozidla do zástavy k zajištění dluhu obviněného F. B., jediného akcionáře společnosti Kroměřížská energetická, a. s. K uzavření antedatované smlouvy o pronájmu vozidel tak došlo až pod tlakem zahájeného insolvenčního řízení. Proto nebyla vozidla společnosti Kroměřížská energetická, a. s., vydána a nebyly placeny splátky za jejich pronájem. Je přirozené, že pod hrozbou zahájení insolvenčního řízení byl založen účet na jinou osobu, než byla Kroměřížská energetická, a. s. V účetní evidenci společnosti je zavedena půjčka ve výši 1 950 000 Kč poskytnutá spoluobviněnému F. B. Že si spoluobviněný na složení akontace půjčoval od třetích osob větší částky peněz a zajišťoval je směnkami vlastními, potvrdil i svědek L. L. První splátky za pronájem vozidel byly společností TF trade, s. r. o., zaplaceny a spoluobviněný tyto splátky za společnost Kroměřížská energetická, a. s., zaslal společnosti ŠkoFIN, s. r. o. Insolvenční správce pohledávky ŠkoFIN, s. r. o., postupně uspokojuje z výtěžku prodeje vozidel zn. AUDI.
14. Obviněný namítl, že jeho jednání nemohlo bezprostředně přispět k naplnění znaků skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu. Uzavření antedatovaných smluv o pronájmu nebylo v příčinné souvislosti se sjednáváním a poskytnutím úvěru, a tedy ani se vznikem škody na majetku společnosti ŠkoFIN, s. r. o. Uvedené smlouvy byly uzavřeny až poté, co byl trestný čin úvěrového podvodu spáchán. Účastenství přitom přichází v úvahu jen ve stadiu před spácháním činu nebo v průběhu jeho páchání. Soudy nezjistily správnou výši škody, což nepříznivě ovlivnilo i hmotněprávní kvalifikaci. Z celkové škody měly být odečteny další peněžní částky, které spoluobvinění za účelem získání úvěru vynaložili. Reálná výše škody nepřekročila 5 000 000 Kč a jednání mělo být kvalifikováno podle §211 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Odvolací soud nevyhověl návrhům na provedení důkazů, kterými by mohla být skutečná výše škody prokázána, a toto své zamítavé rozhodnutí nezdůvodnil. Jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině neobsahuje vyjádření úmyslu obviněného.
15. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek nalézacího soudu zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. Po uplynutí dovolací lhůty obviněný P. H. rozšířil dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. a namítl, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. Rozvrh práce Krajského soudu v Brně umožňoval, aby každý z více než 100 přísedících působících u tohoto soudu byl libovolně a bez předem stanovených pravidel přidělen do jakéhokoliv trestního senátu; rozvrh práce nevylučoval sestavování ad hoc senátů. Předseda senátu si tak mohl vybrat přísedící, kteří akceptovali jeho názory a neodporovali mu. Učinil návrh shodný jako v předchozím dovolání.
17. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovoláním uvedl, že námitky obsažené v dovoláních obviněných částečně nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů a částečně je nepovažoval za důvodné.
18. Existenci tzv. extrémního rozporu neshledal. Podle něj soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodnění jejich rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. i další formální požadavky. Nedomnívá se, že došlo k odsouzení na podkladě nepoužitelných důkazů (viz např. vysvětlení vrchního soudu na str. 5 napadeného usnesení) nebo že svědek L. L. neovládal češtinu; pro takový závěr postrádal jakýkoliv objektivní podklad. Neshledal ani vadu opomenutých důkazů. Poukázal na str. 4 protokolu o hlavním líčení ze dne 6. 1. 2016, v němž je uvedeno, že všichni obvinění jsou bez nových důkazních návrhů. Jestliže nebyly činěny důkazní návrhy, nelze hovořit o opomenutí důkazů. Soudy měly navíc k závěru o naplnění všech znaků předmětné trestné činnosti k dispozici celou řadu objektivních, jednoznačných důkazů. Za této situace, kdy byly veškeré rozhodné okolnosti zjištěny bez důvodných pochybností, by bylo provádění dalších důkazů nadbytečné a nijak by nemohlo přispět k dalšímu objasnění věci. Pokud by tedy byl některý z důkazů skutečně opomenut, šlo by jen o formální vadu, která by nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí.
19. Co se týče námitek podřaditelných pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poznamenal, že ze skutkové věty výroku o vině lze dovodit veškeré znaky trestné činnosti, která je obviněným kladena za vinu. U obviněných Ing. M. P. a F. B. je nepochybně naplněn znak sjednávání úvěrové smlouvy (celkem čtyři smlouvy o úvěru, a uvedení nepravdivých a hrubě zkreslených údajů (zejména předložením nepravdivého, resp. hrubě zkresleného přiznání k dani, rozvahy a výkazu zisku a ztrát) za současného způsobení škody velkého rozsahu (konkrétně 5 056 654,40 Kč); u obviněného P. H. je zřejmé, že se na trestné činnosti účastnil minimálně jako pomocník, když spáchání trestného činu v podstatě umožnil, přičemž jeho účast se zdaleka neomezila na dobu po spáchání deliktu. Pokud jde o výtku stran nesprávného stanovení výše škody, soudy postupovaly správně, když zohlednily pouze akontaci a první splátku. K zohlednění dalších plnění není důvod; jedná se již maximálně o náhradu způsobené škody nemající vliv na právní kvalifikaci. Společenská škodlivost činu je též nepochybně dána, protože nelze říci, že by čin vykazoval jakékoliv výjimečné znaky, díky kterým by nedosahoval ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. S ohledem na výši způsobené škody je tomu spíše naopak, když i vzhledem k dalším okolnostem trestné činnosti (plánovitost, sofistikovanost, více útoků, zapojení více osob atd.) je závažnost jednání obviněných spíše vyšší než průměrná. Trestní odpovědnost obviněných nemůže být vyloučena ani tím, že si poškozená společnost mohla eventuálně počínat opatrněji. Nelze totiž přehlédnout, že primárním z hlediska spáchání trestné činnosti bylo počínání obviněných, nikoliv to, že by poškozená jednala nezodpovědně. Lze si jistě představit větší opatrnost poškozené, avšak nelze tvrdit, že by možnost opatrnějšího jednání bez dalšího vylučovala trestní odpovědnost pachatelů podvodné trestné činnosti.
20. Důvodnost nepřiznal ani výtce, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen. Krajský soud v Brně jako soud nalézací byl s ohledem na povahu projednávané trestné činnosti obsazen řádně, a sice rozhodoval v tříčlenném senátu složeném ze soudce a dvou přísedících, přičemž věc napadla senátu 53 T v souladu s platným rozvrhem práce. Pokud věc napadla zmíněnému senátu v souladu s tímto rozvrhem, nemohlo dojít k zásahu do práva obviněného na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), potažmo k naplnění uplatněného dovolacího důvodu.
21. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
22. Obviněný P. H. v replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zopakoval své stěžejní výhrady vůči skutkovým zjištěním soudů. Měl za to, že naplnění objektivní i subjektivní stránky zločinu zpochybňuje oprávněně. Oprávněně naznačuje existenci vnitřních rozporů a nedostatek důkazů k tomu, aby byl uznán vinným. Důvodně tvrdí, že se nemohl dopustit pomoci, protože jeho jednání se odehrálo až poté, co trestný čin úvěrového podvodu byl již spáchán jinými osobami, avšak podmínkou pomoci je, aby k ní došlo před či při páchání trestného činu, nikoliv však až po něm. Oprávněně zpochybňuje výpověď svědka L., který zjevně neovládá český jazyk. Uzavřel, že povinnosti prokázat mu vinu nade vší rozumnou pochybnost, plynoucí z principu presumpce neviny, nedostál nalézací soud a ani soud odvolací. Trval proto na konečném návrhu, který učinil v jím podaném dovolání.
III. Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání jsou podle §265a tr. ř. přípustná, že je podaly včas oprávněné osoby a že splňují náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání jsou zjevně neopodstatněná.
24. V této souvislosti je třeba věnovat pozornost podání, které obviněný P. H. označil jako „doplnění dovolání podaného dne 29. 7. 2016“, jímž „rozšířil“ dovolání již dříve podané s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na citovaný dovolací důvod o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud však konstatuje, že k uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. došlo ze strany obviněného P. H. opožděně. Podle §265f odst. 2 tr. ř. rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Změny dovolání podle §265f odst. 2 tr. ř. je dovolatel oprávněn činit jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle §265e tr. ř. Změny provedené poté jsou již bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že usnesení odvolacího soudu bylo obviněnému P. H. doručeno dne 6. 6. 2016 a jeho tehdejšímu obhájci JUDr. Oldřichu Ševčíkovi dne 3. 6. 2016 (č. listu 1164). Lhůta k podání dovolání tak s ohledem na §265e odst. 2 tr. ř. a §60 odst. 2, 3 tr. ř. skončila uplynutím dne 8. 8. 2016. Z obsahu posuzovaného trestního spisu se podává, že dovolání obviněného P. H., datované dnem 29. 7. 2016, v němž dovolatel uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo doručeno osobně na podatelnu Krajského soudu v Brně (soudu prvního stupně) dne 29. 7. 2016 (č. listu 1222) a doplnění dovolání obviněného P. H., datované dnem 6. 8. 2016, v němž dovolatel uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., bylo dáno na poštu dne 9. 8. 2016 (č. listu 1243), která ji Krajskému soudu v Brně doručila dne 10. 8. 2016 (č. listu 1237). Jelikož, jak výše naznačeno, pro obviněného P. H. dovolací lhůta uplynula dne 8. 8. 2016, nebylo zmíněné doplnění dovolání, jež bylo dáno na poštu dne 9. 8. 2016, podáno včas. K rozšíření dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. proto Nejvyšší soud neměl důvod relevantně přihlížet (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08).
25. Dodává nicméně, že podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“). Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17 ․ 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 986/2011, uveřejněné pod č. 36/2012 Sb. rozh. tr.), apod. Kdyby však namísto samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán (viz dovětek citovanému ustanovení). Obsazením soudu se rozumí nejen to, zda soud rozhodl v senátě nebo samosoudcem a zda senát byl správně složen z hlediska poměru počtu soudců a přísedících, ale i to, zda v senátě zasedali ti soudci a přísedící, kteří k tomu byli povoláni podle předem stanovených pravidel uvedených v rozvrhu práce soudu (totéž platí i ve vztahu k osobě samosoudce).
26. Jedním ze stěžejních ústavních principů vymezujících postavení soudní moci a významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů je právo na zákonného soudce. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod totiž platí, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tímto zákonem je zákon o soudech a soudcích, který upravuje základní pravidla pro přidělování věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, v §41 až §45. Konkrétní pravidla pak stanoví rozvrh práce každého soudu, který vydává předseda soudu po projednání se soudcovskou radou na období kalendářního roku a je veřejně přístupný (§41 zákona o soudech a soudcích). V rozvrhu práce soudu se zejména jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních [§42 odst. 1 písm. a) zákona o soudu a soudcích].
27. Obecné soudy, jakož i Ústavní soud se ve své judikatuře již zabývaly porovnáním zákonných institutů soudce a přísedících a požadavky na úpravu přiřazení přísedících k jednotlivým soudním senátům rozvrhem práce (srov. zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3213/10, ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1168/13, dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1306/2012, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 468/2014, ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1640/2014, či ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 829/2015, aj.). Ústavní soud v rámci obecných východisek sice vyslovil, že základní pravidla pro soudce se vztahují i na přísedící, a lze je vyvodit ze zákonné úpravy založené na tom, že přísedící musí splňovat v zásadě stejné podmínky jako profesní soudce (vyjma odbornosti), při rozhodování má také stejné postavení - jeho hlas má stejnou váhu, současně však uvedl, že požadavky na zákonného soudce (přísedícího) není možné absolutizovat. Je třeba rozlišovat rozsah konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími, a to především s ohledem na rozdíly v povaze jejich funkcí. Zatímco soudce je jmenován natrvalo, přísedící je volen, a to na určité období, soudce je na rozdíl od přísedícího v pracovním vztahu, v senátu je to především soudce, komu procesní předpisy ukládají povinnost vést řízení, zatímco kompetence přísedícího jsou omezeny toliko na rozhodování. Z těchto důvodů shledal zákonné požadavky na rozvrh práce soudu, pokud jde o určení konkrétních přísedících, méně specifikovanými než na určení soudce. Stav, kdy přísedící byli jmenovitě určeni v příloze k rozvrhu práce a nikoliv v samotném rozvrhu práce, ani to, že v něm nebyli rozděleni do jednotlivých senátů, proto za porušení ústavního pořádku neoznačil (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 1168/13). Zohlednit je třeba v daných souvislostech i praktickou stránku věci. Přísedící jsou povoláváni k rozhodování jednotlivých věcí podle svých časových, pracovních a zdravotních možností a délky mandátu, a to především tak, aby nedocházelo k průtahům v jednotlivých řízeních. Z tohoto hlediska není prakticky schůdné takové řešení, kdy by předseda senátu měl rozvrhem práce či jeho přílohou přiděleny např. toliko 2 přísedící (pouze tehdy by totiž byla úprava rozvrhu práce ve vztahu k přísedícím zřejmě plně transparentní a pro účastníky předem seznatelná), neboť by s největší pravděpodobností nutně docházelo k opakovaným situacím, kdy by hlavní líčení musela být nařizována s dlouhým časovým předstihem anebo by musela být opakovaně odročována, pokud přísedící omluví svou neúčast, popřípadě soudu sdělí, že se po dobu i více měsíců nebude moci dostavit např. z důvodu pracovního či soukromého zaneprázdnění. V tomto případě by však jiný přísedící už nemohl být povolán. Proto jsou zákonné požadavky na rozvrh práce soudu stran určení konkrétních přísedících méně specifikované než na určení soudce, což – jak Ústavní soud opakovaně konstatoval v minulosti – není v rozporu s ústavním pořádkem. Není tedy bez dalšího (ledaže by byl prokázán opak) aktem libovůle či účelovým obsazením jednajícího senátu ad hoc s tím důsledkem, že by ve věci rozhodoval nezákonný soudce (přísedící), pokud jsou přísedící pro konkrétní oddělení vybíráni ze jmenného seznamu přísedících, obsaženého v příslušném rozvrhu práce či v jeho příloze, který je veřejnosti přístupný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15, přiměřeně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 829/2015).
28. Nejvyšší soud si i přes zásadní zjištění uvedená pod bodem 24. tohoto usnesení vyžádal vyjádření předsedy senátu nalézacího soudu Mgr. Daniela Plška ke způsobu či pravidlům, jakými byl veden postup při sestavování senátu v předmětné věci. Toto vyjádření bylo následně zasláno k případné reakci obhájci obviněného JUDr. Jiřímu Šabatovi i Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Předseda senátu soudu prvního stupně sdělil, že v roce 2015 (jakož i nyní) obsahoval seznam přísedících senátu 53 T celkem 13 jmen. Z toho přísedících příslušných ke každému senátu jsou sestavovány konkrétní soudní senáty na projednání konkrétních věcí. Jako předseda senátu dbá na to, aby byli jednotliví přísedící pokud možno rovnoměrně vytěžováni, a to s ohledem na rozsah projednávaných věcí i osobní možnosti jednotlivých přísedících.
29. Je tak zjevné, že se jedná o situaci již řešenou jak Nejvyšším soudem (usnesení ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1640/2014), tak Ústavním soudem (nález ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 2430/15) a není žádný rozumný důvod odchýlit se od závěrů učiněných oběma soudy. I vyjádření předsedy senátu soudu prvního stupně Mgr. Daniela Plška dokládá, že přísedící k projednání věci dovolatelů nebyli vybíráni nahodile, ale podle předem daných pravidel z interního seznamu přísedících působících v senátu, jemuž Mgr. Daniel Plšek předsedal. Krajský soud měl i přes jisté formální nedostatky pevný vnitřní systém přidělování přísedících k jednotlivým kauzám, podle něhož bylo v jednotlivých odděleních postupováno, nikoliv systém nahodilý a účelový. V roce 2015 v senátu 53 T působili přísedící nikoliv z celého seznamu všech přísedících z přílohy k rozvrhu práce (uveřejněného na webových stránkách soudu), nýbrž pouze celkem 13 přísedících, přičemž snahou předsedy senátu bylo rovnoměrné zapojení všech daných přísedících do rozhodovací činnosti daného senátu. Nešlo tedy o akt libovůle či účelového obsazení senátu 53 T přísedícími ad hoc, a nelze proto dospět k závěru, že by ve věci rozhodl senát obsazený nezákonnými přísedícími.
IV. Důvodnost dovolání
30. Všichni dovolatelé odkázali na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný Ing. M. P. uplatnil též dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněného Ing. M. P. (jakož i obviněných F. B. a P. H.) bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný Ing. M. P. odkázal na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
31. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
32. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
33. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
34. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
35. K případnému opomenutí důkazů nutno nejprve poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
36. Obviněný P. H. vytkl, že odvolací soud nevyhověl návrhům na provedení důkazů, kterými by mohla být prokázána skutečná výše způsobené škody. Nejvyšší soud této výtce nepřisvědčil. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 18. 5. 2016, jehož předmětem bylo rozhodnutí o odvolání obviněných (srov. č. listu 1146), a ze zvukového záznamu tohoto veřejného zasedání (srov. č. listu 1149) vyplývá, že obvinění v rámci odvolacího řízení nečinili žádné důkazní návrhy vztahující se k prokázání výše způsobené škody. Obviněný Ing. M. P. navrhl doplnit dokazování o čtení dohod o narovnání uzavřených mezi ním a společností ŠkoFIN, s. r. o., obviněný F. B. nevznesl žádný důkazní návrh a obviněný P. H. navrhl vyslechnout svědka P. S. ze společnosti Kroměřížská energetická, a. s., který podle něj mohl osvětlit jeho úlohu v celém obchodním vztahu. Odvolací soud vyhověl důkaznímu návrhu obviněného Ing. M. P. a jím předložené listiny přečetl. Důkazní návrh obviněného P. H. pak usnesením zamítl, neboť jej jednak nepovažoval za potřebný pro své rozhodnutí a jednak naznal, že se jedná o důkaz těžko proveditelný s ohledem na to, že pobyt svědka není znám a svědek je v pátrání. Vzhledem k naznačeným skutečnostem je proto zjevné, že námitka dovolatele stran existence vady spočívající v opomenutí důkazů je naprosto neopodstatněná.
37. Dále je třeba zdůraznit, že v posuzované trestní věci nedošlo k žádnému, natožpak extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obvinění jsou z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu usvědčováni výpověďmi svědků J. K. (č. listu 1026 až 1029), Ing. Bc. J. P. (č. listu 1029 až 1036), H. M. (č. listu 1036 až 1038), T. H. (č. listu 1051, 1052), T. K. (č. listu 1053 až 1055), Ing. M. U. (č. listu 1056 až 1059) a L. L. (č. listu 1059 až 1072) a listinnými důkazy, především smlouvami o úvěru a související dokumentací (č. listu 8 až 58), smlouvami o nájmu dopravního prostředku a předávacími protokoly (č. listu 59 až 70), přehledy přijatých plateb (č. listu 80 až 83), e-mailovou korespondencí mezi obviněnými F. B. a P. H. (č. listu 226, 227), pokladními složenkami (č. listu 228, 229), e-mailovou korespondencí mezi obviněným F. B. a svědkem J. K. (č. listu 366 až 369), rozvahou, výkazem zisku a ztráty a přiznáním k dani z příjmů právnických osob předloženými obviněným F. B. (č. listu 396, 397, 400 a násl.), skutečným přiznáním k dani z příjmů právnických osob, rozvahou a výkazem zisků a ztrát (č. listu 448 a násl.), sdělením TOP CENTRUM car, s. r. o., a výpisem z účtu (č. listu 621, 622, 623), sdělením TOP CENTRUM car, s. r. o., a výpisem z účtu (č. listu 627, 628, 629) a sdělením Komerční banky (č. listu 634). K dílčím námitkám obviněných, jimiž rozporují správnost skutkových zjištění, lze jen pro úplnost dodat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 20 až 24 rozsudku nalézacího soudu, str. 6 a 7 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Pravidlo „in dubio pro reo“, jehož uplatnění se výslovně domáhal obviněný Ing. M. P., je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Souhrn nepřímých důkazů však tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označených trestných činů a usvědčují z jeho spáchání obviněné, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelů, samo o sobě závěr o porušení zásady in dubio pro reo , presumpce neviny či obecně spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
38. V projednávané věci je s ohledem na napadené usnesení odvolacího soudu, obsah dovolání a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významnou otázkou, zda obvinění Ing. M. P. a F. B. svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu naplnili jak po stránce objektivní, tak i subjektivní znaky skutkové podstaty zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a zda obviněný P. H. svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu naplnil znaky účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na tomto zločinu, a to zejména jeho subjektivní stránku.
39. Trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu, spáchá trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
40. Za sjednávání úvěrové smlouvy je třeba považovat postup při uzavírání úvěrové smlouvy, včetně všech souvisejících jednání, která uzavírání úvěrové smlouvy provázejí. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru. Za hrubě zkreslené údaje se považují takové, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro čerpání úvěru, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy nebo pro poskytnutí peněžních prostředků. K trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku není nutné, aby věřitel jednal v omylu, resp. aby jednání pachatele (dlužníka) vedlo k omylu banky nebo jiného věřitele, na základě kterého by poskytl plnění ve formě peněžních prostředků dlužníkovi. K trestnosti tohoto činu se rovněž nevyžaduje, aby pachatel skutečně vylákal peněžní prostředky na základě poskytnutého úvěru. Pokud však pachatel vyláká úvěrovým podvodem takové plnění, může jít podle jeho výše o způsobení škody, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby [§211 odst. 4, odst. 5 písm. c) nebo odst. 6 písm. a) tr. zákoníku]. K trestní odpovědnosti za trestný čin podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když zpravidla tomu tak bude. Pachatelem při sjednávání úvěrové smlouvy může být kterýkoli z účastníků úvěrové smlouvy nebo i jiná osoba, která se na sjednávání uvěrové smlouvy bezprostředně či i zprostředkovaně podílí, a v souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje.
41. Podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).
42. Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, aby došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem jako pachatelství nebo spolupachatelství. Čin, na němž se účastník podílí, musí splňovat všechny pojmové náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu, včetně trestně odpovědného pachatele. Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah.
43. Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci uvádí trestní zákoník pouze demonstrativně. Rozlišuje se pomoc fyzická a psychická (intelektuální). Fyzickou pomocí je např. opatření prostředků (kasařského náčiní, páčidla k provedení vloupání, vražedné zbraně apod.), odstranění překážek (odemknutí uzamčeného prostoru atd.), vylákání poškozeného na místo činu, hlídání při činu či odvoz na místo činu. Za psychickou pomoc se považuje rada (včetně tzv. „tipu“ spočívajícího ve vytipování objektu nebo osoby, na níž má být trestný čin spáchán), utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod. Charakter pomoci může mít též dohoda o vytváření podmínek k tomu, aby pachatel mohl svou trestnou činnost provádět co nejúčinněji (srov. č 45/1963 Sb. rozh. tr). Pomoc může být spáchána i úmyslným opomenutím takového chování, k němuž byl ve smyslu §112 tr. zákoníku pomocník podle okolností a svých osobních poměrů povinen.
44. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se podává, že – pokud jde o obviněné Ing. M. P. a F. B.– soud považoval za naplněné znaky zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obvinění při sjednávání úvěrové smlouvy uvedli nepravdivé a hrubě zkreslené údaje a způsobili tímto činem škodu velkého rozsahu. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu se také podává, že – pokud jde o obviněného P. H.– soud považoval za naplněné znaky účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, které spočívají v tom, že obviněný umožnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, tak, aby jiný při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, a způsobil tímto činem škodu velkého rozsahu. Skutková zjištění precizně popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu výstižně obsahují znaky zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a rovněž znaky účastenství ve formě pomoci na tomto zločinu, v tomto ohledu nelze soudu nižšího stupně ničeho vytknout.
45. Spoluobvinění Ing. M. P., předseda představenstva společnosti Kroměřížská energetická, a. s., a F. B., jediný akcionář této společnosti, sjednali pro uvedenou společnost úvěry určené na nákup luxusních osobních motorových vozidel zn. AUDI. Oba dva se účastnili jak procesu předcházejícího podpisu úvěrových smluv, tak samotného uzavření těchto smluv; oba vyvíjeli úsilí vedoucí k získání předmětných vozidel. Z výpovědi svědka J. K., zaměstnance (vedoucího prodeje) společnosti TOP CENTRUM car, s. r. o., která jako prodejce vozidel zprostředkovala u společnosti ŠkoFIN, s. r. o., financování těchto vozidel, vyplývá, že s oběma obviněnými bylo jednáno ohledně nákupu vozidel, uzavření objednávky i smluv o financování, a to jak telefonicky, tak e-mailem. Z výpovědi Ing. M. U., další zaměstnankyně společnosti TOP CENTRUM car, s. r. o., se podává, že při podpisu úvěrových smluv byl přítomen nejen obviněný Ing. M. P., jenž úvěrové smlouvy z titulu předsedy představenstva společnosti Kroměřížská energetická, a. s., podepisoval, nýbrž i obviněný F. B.
46. Při popsaném sjednávání úvěrové smlouvy, resp. úvěrových smluv, uvedli jmenovaní obvinění nepravdivé a hrubě zkreslené údaje. Obviněný F. B., který podle výpovědí svědků T. H. a T. K., zaměstnanců TOP CENTRUM car, s. r. o., působil jako „ten hlavní“ – jako osoba při uzavírání obchodu výrazněji se angažující, zaslal na e-mailovou adresu svědka J. K., zmíněného vedoucího prodeje společnosti TOP CENTRUM car, s. r. o., jenž měl prodej předmětných vozidel na starosti a jenž v souvislosti se sjednáváním úvěrových smluv v podstatě reprezentoval jak společnost TOP CENTRUM car, s. r. o., tak společnost ŠkoFIN, s. r. o., přiznání k dani z příjmů právnických osob, rozvahu a výkaz zisku a ztráty společnosti Kroměřížská energetická, a. s., neodpovídající skutečnosti (srov. č. listu 396, 397, 400 a násl.). Tyto dokumenty, jimiž měla být prokázána údajná bonita společnosti Kroměřížská energetická, a. s., obsahovaly údaje, jež byly v rozporu s údaji uvedenými v dokumentech vyhotovených ekonomickým oddělením této společnosti na základě reálných hospodářských výsledků společnosti (srov. č. listu 448 a násl.). Dokumenty zaslané na e-mailovou adresu svědka J. K. obsahovaly jednak údaje nekorespondující se skutečným stavem věci a jednak údaje mylně informující o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrových smluv.
47. Obviněný Ing. M. P. o tom, že jsou předkládány zfalšované dokumenty, jednoznačně věděl. Jako předseda představenstva společnosti Kroměřížská energetická, a. s., musel znát hospodářské výsledky společnosti a musel být obeznámen s tím, že situace je natolik špatná, že společnost na úvěr na nákup čtyř luxusních osobních motorových vozidel zn. AUDI nedosáhne na základě předložení jejích reálných hospodářských výsledků. Navíc, jak výše naznačeno, při sjednávání úvěru jednal s obviněným F. B. po celou dobu ve shodě, tudíž byl o jeho veškerých krocích podrobně informován. Oba obvinění čin spáchali jako spolupachatelé, přičemž k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994, č. 49/2009-I., č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.). V konkrétním případě je tudíž bez významu, že sám obviněný Ing. M. P. nepravdivé a hrubě zkreslené dokumenty na e-mail svědka J. K. nezasílal.
48. Jednání, jehož se obvinění Ing. M. P. a F. B. dopustili, bylo jednáním úmyslným. Jestliže jako osoby reprezentující společnost Kroměřížská energetická, a. s., sjednali pro tuto společnost na základě předložení jejích zfalšovaných hospodářských výsledků úvěry na nákup luxusních osobních motorových vozidel, a to přesto, že věděli, že se společnost nachází v natolik špatné ekonomické situaci, že závazkům plynoucím z těchto úvěrových smluv nebude schopna dostát a poskytnutý úvěr nebude schopna splácet, a bezprostředně po odebrání vozidel tato předali třetím osobám, je zjevné, že zájem na ochraně cizího majetku chtěli porušit [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
49. Obvinění Ing. M. P. a F. B. tím, že při sjednávání úvěrových smluv uvedli nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, způsobili společnosti ŠkoFIN, s. r. o., škodu ve výši 5 056 654,40 Kč, tj. škodu velkého rozsahu ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolací soud se ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů stran výše způsobené škody a poukazuje na příslušné pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. str. 24 rozsudku nalézacího soudu, str. 6 usnesení odvolacího soudu). V krátkosti nicméně dodává, že při stanovení výše škody byly správně zohledněny pouze akontace a první splátky úvěru; jedině ty byly z hlediska určení výše škody relevantní. Škoda se chápe jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného. Obvinění přitom tím, že si na úvěr odebrali luxusní motorová vozidla, tato předali třetím osobám, úvěr nespláceli a vozidla ani po vypovězení úvěrových smluv a výzvách k vrácení nevrátili, způsobili ŠkoFIN, s. r. o., jež jim úvěr na nákup těchto vozidel poskytla, újmu, která nastala v její majetkové sféře, a to újmu odpovídající hodnotě odebraných vozidel. Pořizovací hodnota všech čtyř vozidel AUDI A 7 činila celkem 7 376 000 Kč (srov. smlouvy o úvěru na č. listu 8, 18, 32 a 46). Z uvedené částky však nutno odečíst částku odpovídající uhrazeným akontacím, tj. celkem 2 212 800 Kč (srov. sdělení TOP CENTRUM car, s. r. o., a výpis z účtu na č. listu 621, 622, 623), a rovněž částku odpovídající uhrazeným splátkám úvěru, tj. celkem 106 545,65 Kč (srov. přehledy přijatých plateb na č. listu 80 až 83). Skutečná výše škody způsobené jednáním obviněných proto činila 5 056 654,40 Kč. Neobstojí proto námitka obviněného Ing. M. P., že činem byla způsobena toliko značná škoda, měl být posouzen podle §211 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a že mu v důsledku chybné, přísnější právní kvalifikace byl uložen značně nepřiměřený trest.
50. Obviněný P. H. k naplnění znaků zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku bezprostředně přispěl. Obviněným Ing. M. P. a F. B. spáchání činu úmyslně umožnil, a to zejména opatřením prostředků. Obviněný P. H. byl se spoluobviněnými domluven na tom, že jménem společnosti Kroměřížská energetická, a. s., odeberou na úvěr luxusní motorová vozidla, tato předají třetím osobám a úvěr nebudou splácet. O tom svědčí nejen výpověď svědka L. L., jejíž věrohodnost nesnižuje ani její případná formální neuspořádanost (obviněným P. H. tvrzená okolnost, že svědek neovládá česky jazyk, nebyla podložena žádným relevantním zjištěním), ale i e-mailová korespondence mezi obviněnými P. H. a F. B. (srov. č. listu 226, 227) a rovněž skutečnost, že na bankovní účet obviněného P. H. byla vrácena původní nižší akontace uhrazená obviněným F. B. (srov. výpis z účtu na č. listu 628, 629 a sdělení Komerční banky na č. listu 634) a že obvinění P. H. a F. B. uzavřeli smlouvy o nájmu dopravního prostředku, jejichž předmětem byla vozidla odebraná na úvěr (srov. č. listu 59 až 70). Byť se obviněný P. H. na sjednávání úvěrové smlouvy, při němž byly uvedeny nepravdivé a hrubě zkreslené údaje, přímo nepodílel, na jednání obviněných vědomě participoval, neboť obviněnému F. B., který po celou dobu jednal ve shodě s obviněným Ing. M. P., zaslal na jeho e-mail specifikaci vozidel, jež měla být podle předchozí domluvy mezi obviněnými odebrána na úvěr, pro účely uhrazení akontací zajistil finanční prostředky a následně si vozidla na základě údajných smluv o nájmu dopravního prostředku, jež jako jednatel společnosti TF trade, s. r. o., uzavřel se společností Kroměřížská energetická, a. s., reprezentovanou obviněným F. B., od obviněného F. B. převzal a posléze je předal třetím osobám. Obviněný P. H. věděl o úmyslu obviněných Ing. M. P. a F. B. sjednat pomocí zfalšovaných dokumentů úvěr (který nehodlali splácet), prostřednictvím nějž získají luxusní motorová vozidla, jež posléze předají třetím osobám, a zejména opatřením finančních prostředků na zaplacení akontací sám jednal tak, aby byl tento jemu známý úmysl obviněných uskutečněn. Skutková zjištění soudů tak vyvracejí také argumentaci tohoto dovolatele, že jeho jednání se odehrálo až poté, co byl trestný čin úvěrového podvodu již spáchán jinými osobami.
51. Povaha jednání obviněného P. H., konkrétní forma jeho participace na trestném činu spoluobviněných Ing. M. P. a F. B. zevrubně popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině nalézacího soudu taktéž nevzbuzuje žádné důvodné pochybnosti o existenci zavinění ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný, ač věděl, v jaké nepříznivé hospodářské situaci se společnost Kroměřížská energetická, a. s., nachází, že v důsledku toho nebude schopna plnit závazky plynoucí z úvěrových smluv, že úvěrem získaná vozidla nebudou v užívání ani této společnosti, ani společnosti TF trade, s. r. o., s níž byly uzavřeny smlouvy o pronájmu, ale budou předána třetím osobám, v souvislosti s procesem sjednávání a uzavírání inkriminovaných úvěrových smluv spoluobviněnými sdělil obviněnému F. B. počet a typ vozidel, která mají být odebrána, od neustanovených osob slovenské národnosti zajistil poskytnutí finančních prostředků na zaplacení akontací, s obviněným F. B. jako zástupce společnosti TF trade, s. r. o., uzavřel fiktivní smlouvy o dlouhodobém pronájmu vozidel a všechna vozidla od spoluobviněného F. B. převzal a předal dalším osobám, které je převezly na Slovensko, přičemž poskytnuté úvěry po převzetí vozidel obvinění nespláceli, předmětná vozidla ani po vypovězení úvěrových smluv a výzvách k vrácení majiteli nevrátili, čímž způsobili společnosti ŠkoFIN, s. r. o., celkovou škodu 5 056 654,40 Kč. Obviněný P. H. tedy – stejně jako spoluobvinění Ing. M. P. a F. B.– chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný takovým zákonem.
52. Pokud jde o námitku obviněného Ing. M. P., podle níž podpis úvěrových smluv a ručení osobním majetkem nenaplňuje znaky společenské škodlivosti, je vhodné v obecné rovině připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
53. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
54. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
55. Jednání obviněného Ing. M. P., který spolu s obviněným F. B. při sjednávání úvěrových smluv na nákup luxusních osobních motorových vozidel v hodnotě přesahující 7 000 000 Kč předložil za účelem získání úvěru zfalšované hospodářské výsledky společnosti, již zastupoval, a v souladu s předchozí dohodou obviněných vozidla předal třetím osobám a úvěr nesplácel, nutno označit za zcela typický, běžný případ zločinu úvěrového podvodu. S ohledem na to, že popsané jednání nebylo žádnou spontánní akcí, nýbrž vykazovalo znaky předem pečlivě naplánovaného a poměrně rozsáhlého komplotu, v němž se vyjma obviněných angažovaly i další dosud neustanovené osoby, a se zřetelem na výši způsobené škody a na zavinění ve formě přímého úmyslu nelze konstatovat, že čin není pro nedostatek škodlivosti pro společnost trestným činem. Pro úplnost dovolací soud ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jakož i závěry nalézacího soudu (viz str. 24 rozsudku) poznamenává, že jakkoliv si lze představit vyšší míru opatrnosti a obezřetnosti poškozené, nelze z toho vyvozovat závěr, že by možnost opatrnějšího jednání bez dalšího vylučovala trestní odpovědnost pachatelů podvodné trestné činnosti.
56. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání byla dílem podána z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a dovolání obviněných jsou jako celek zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
57. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného P. H., aby předseda senátu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu, proto bylo jeho podání hodnoceno jako podnět k takovému postupu, čemuž nic nebrání. Předseda senátu soudu prvního stupně však spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 1. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu