ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1341.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 1341/2017-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2017 o dovolání obviněného J. V. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 4 To 150/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 3/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 3 T 3/2017, byl obviněný J. V. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
v době od června 2014 do dne 19. 1. 2016, kdy došlo k poslednímu incidentu, ve společném obydlí v B., na ulici Č., fyzicky a psychicky týral svoji manželku poškozenou K. V., kterou opakovaně i pod vlivem alkoholu fyzicky napadl údery rukou do obličeje, kopnutím do nohou nebo údery hlavou o zeď, čímž jí způsobil podlitiny po těle, shazoval z postele, plival jí do tváře, bezdůvodně v noci budil, verbálně ji urážel výrazy „kurva, piča, špína“ apod., poškozenou ponižoval a zesměšňoval, že vše dělá špatně, vyhazoval ji z bytu, a proto vícekrát na kratší dobu odcházela k matce, opakovaně ji obviňoval z nevěry a žádal po ní také vzorek vlasů a moči kvůli údajnému podezření z aplikace omamných a psychotropních látek, bez jejího vědomí četl SMS zprávy určené poškozené, emailovou komunikaci a komunikaci, kterou vedla s přáteli na Facebooku, za to, že o něm hanlivě psala, vyhrožoval, že zařídí její vyhazov ze zaměstnání, kam na ni psal udání, naposledy ji fyzicky napadl dne 19. 1. 2016 v době kolem 24.00 hodin, kdy ji tahal za vlasy, opakovaně udeřil pěstí do obličeje, uhodil jí hlavou o zeď a plival po ní, čímž jí způsobil podlitinu pod levým okem a na levé paži, pro které vyhledala lékařské ošetření, čímž u poškozené vyvolal strach o život či zdraví, kdy z obavy z dalších útoků vyhledala pomoc v zařízení M., z. s., přičemž toto chování obviněného mělo negativní vliv na psychický stav poškozené, která v důsledku toho trpí posttraumatickou stresovou poruchou, projevující se například tzv. flashbacky, vyhýbáním se okolnostem spojeným se stresorem, úlekovými reakcemi, kdy zjištěná porucha ji omezovala v obvyklém způsobu života nejméně od 20. 1. 2016 do 13. 3. 2016, mimo jiné i ve zdravotní oblasti pro nutnost podrobovat se psychoterapii, trpěla poruchami spánku, byla nesoustředěná, dále ve společenské oblasti, neboť se vyhýbala návratu do bývalého bydliště, nebyla schopna si sama dojít pro své věci, nemohla jít navštívit své známé, což v ní vyvolávalo znovuvybavování vzpomínek, pociťovala strach z mužů, bušení srdce, když viděla podobného muže.
2. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 4 To 150/2017, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které rozdělil do tří částí. V části A) brojil proti nesprávnému zhodnocení výpovědí svědků ve věci vyslechnutých, včetně poškozené, v části B) vytýkal nesprávné posouzení újmy, kterou poškozená utrpěla, jako posttraumatické reakce vzniklé v důsledku jednání obviněného, a v bodě C) namítal nesprávnost právních závěrů soudy učiněných na podkladě skutkových zjištění prokazujících, že poškozená nemohla jeho jednání pociťovat jako těžké příkoří, když s obviněným nadále sdílela společnou domácnost i život.
5. K námitkám v bodě A) obviněný vytkl způsob, jakým se odvolací soud ztotožnil se způsobem hodnocení výpovědí, jež soud prvního stupně učinil, zejména co do pravdivosti výpovědi poškozené, podle níž považoval za prokázané všechny rozhodné skutečnosti. Obviněný uvedl, že nepopíral, že mezi ním a manželkou docházelo k hádkám a sporům, ale poškozená uváděla i okolnosti, které se nestaly. Jestliže soud tvrdil, že je její výpověď podporována i dalšími důkazy, jde o svědecké výpovědi, jež jsou pouhou reprodukcí tvrzení poškozené, která před hlavním líčením těmto svědkům popsala svou verzi, od níž se nemohli odchýlit. Ke své výpovědi obviněný tvrdil, že přistupoval k celému řízení pokorně a pravdivě uváděl veškeré skutečnosti, k nimž ve vztahu s poškozenou došlo. Poškozená však sdělovala, že veškeré konflikty, na nichž neměla žádný podíl, pramenily ze strany obviněného a tyto události zveličila.
6. Obviněný soudům rovněž vytýkal, že věrohodnost poškozené nebyla podpořena znaleckým posudkem Mgr. Petry Štarkové ani dalšími důkazy, k nimž soudy nehodnotily ty, které její věrohodnost vůbec neprokazovaly. Zmínil zejména sdělení dcery „SSSSS“ *), která měla možnost po celou předmětnou dobu sledovat chování svých rodičů, a při ústním jednání před orgánem sociálně právní ochrany dětí (dále „OSPOD“) uvedla, že hádky vyprovokovávala matka, která má tendence ji proti otci ovlivňovat, a byla ráda, když matka společnou domácnost opustila. Tyto skutečnosti podle obviněného mají velký význam, protože z nich vyplývají jiné závěry, než které vzal soud za prokázané. Odvolacímu soudu v uvedené souvislosti vytkl, že se s tímto důkazem nevypořádal stejně jako s výpovědí Z. Z. do úředního záznamu z 20. 1. 2016. Oba manželé ke jmenované docházeli do poradny, a ona uvedla, že obviněný není násilnický typ, a pokud došlo k tomu, co je obviněnému kladeno za vinu, šlo nejspíš o vyprovokování ze strany poškozené, která má neadekvátní reakce. Obviněný tedy nebyl jedinou osobou, která měla na konfliktech podíl. S ohledem na uvedené zpochybnil výsledky celého důkazního řízení. Za podporující tuto verzi označil výsledky soudního řízení, konkrétně nepravomocného rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 121 Nc 7/2016, o určení výchovy nezletilých dětí, podle něhož soud dceru "SSSSS". svěřil do jeho péče bez možnosti styku s matkou, a syna pro jeho nízký věk matce, s rozšířeným stykem s otcem.
7. Obviněný v části B) dovolání poukázal na závěry soudů o posttraumatické stresové poruše u poškozené naplňující znak kvalifikované skutkové podle §199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. K době, kdy tato porucha vypukla, odkázal na znalecký posudek MUDr. Mileny Zimulové, podle něhož se objevila v souvislosti s jednáním obviněného a že se tak stalo až po jejím odchodu ze společné domácnosti. Netvrdí však, že by nastala ihned po jejím odchodu, a proto zpochybnil správnost tohoto neobjasněného a pochybnosti vzbuzujícího zjištění, když příznaky u poškozené začaly až v období několika týdnů nebo měsíců po traumatu.
8. V závěrečné pasáži C) obviněný v dovolání tvrdil, že ze spisového materiálu vyplývají jiná skutková zjištění, než ke kterým dospěl nalézací i odvolací soud. Brojil proti nesouladu skutkových zjištění a učiněných právních závěrů, neboť se zřetelem na všechny shora uvedené námitky zdůraznil, že ze skutkových zjištění vyplývá vzájemnost konfliktů. Proto považoval za vadný právní závěr o naplnění znaků trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, neboť nešlo o týrání ve smyslu znaku této skutkové podstaty. Poškozená chování obviněného nepociťovala jako těžké příkoří, protože skutečnosti, které uvedla, nebyly pravdivé a soud na nich nedůvodně založil závěr, že šlo o tento znak. V případě, že by v činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, bylo spatřováno i přes všechny jeho výhrady trestné chování, měly soudy zvažovat možnost právního posouzení jako ublížení na zdraví.
9. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a sám obviněného podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby.
10. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného v opise doručeno dne 2. 10. 2017 k vyjádření podle §265h odst. 2 tr. ř., prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně Nejvyššímu soudu sdělilo, že po seznámení se s jeho obsahem se k němu nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda obsahuje takové výhrady, které naplňují označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože dovolání, jakožto mimořádný opravný prostředek, je vymezeno zákonem taxativně určenými důvody, a proto jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z nich mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
12. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912).
13. Správnost právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu Nejvyšší soud posuzuje na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž jimi učiněná skutková zjištění zásadně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Tato zákonná podmínka je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu zásadně nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
14. Povinností Nejvyššího soudu je i přes uvedené zákonné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle kterých mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
15. S ohledem na tato kritéria Nejvyšší soud podle obsahu dovolání obviněného shledal, že v souladu s nimi uplatnil výhrady v části B), které zaměřil proti závěru o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle odstavce 2 písm. b) §199 tr. zákoníku spočívajícím v posttraumatické stresové poruše, a zčásti též výhrady pod bodem C), v němž vyjádřil názor o nesprávnosti závěru o naplnění těžkých útrap u znaku týrání. U těchto námitek korespondujících s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud posuzoval, zda jde o opodstatněné výhrady. Jestliže však zejména v části A) obviněný tvrdil, že soudy nesprávně posuzovaly věrohodnost některých slyšených svědků, a poukazoval na nepravdivost výpovědi poškozené, nebo se domáhal obsahu úředního záznamu nebo zpráv, kde jsou obsaženy postoje jejich dětí, čímž se snažil prokázat, že na rozkolu manželství a vyhrocených vztazích manželů měla důležitý podíl sama poškozená, je třeba konstatovat, že v této části obviněný označený dovolací důvod nenaplnil, protože zásadně brojil proti skutkovým závěrům, eventuálně na základě vlastních tvrzení dovozoval skutkové okolnosti odlišné od těch, k nimž na podkladě výsledků provedeného dokazování soudy dospěly. Přestože tyto výhrady byly uplatněny mimo zákonné vymezení uvedeného dovolacího důvodu, Nejvyšší soud nad jeho rámec, v intencích judikatury Ústavního soudu posuzoval, zda v procesních postupech byla dodržena pravidla spravedlivého procesu.
IV. K námitkám proti provedenému dokazování [body A, částečně C) dovolání]
16. Výhrady obviněného v uvedených částech dovolání byly soustředěny především proti věrohodnosti výpovědi poškozené a způsobu interpretace dalších výpovědí, které jej v jeho činu usvědčovaly, jež však podle něj byly pouhou reprodukcí tvrzení poškozené. Současně se domáhal sdělení, která pro něj podle jeho názoru byla příznivá. Těmito argumenty brojil proti závěru soudů, že výpovědi poškozené jsou věrohodné a dalšími důkazními prostředky potvrzené a prosazoval svou verzi o průběhu vzájemných hádek a incidentů. Skutková zjištění, jež soudy učinily podle výsledků provedeného dokazování, považoval za vadná a nesprávná.
17. K těmto námitkám Nejvyšší soud připomíná, že zejména soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném k řádnému a spolehlivému objasnění všech skutkových okolností. Za tím účelem vyslechl vedle obviněného a poškozené, kteří byli v zásadě jedinými přímými aktéry incidentů, rovněž řadu svědků (A. K., P. K., R. T., H. N., V. O.), a provedl důkaz i listinami (zprávou OSPOD a mateřské školy, znaleckými posudky z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na poškozenou i obviněného, přepisy SMS a Facebookové komunikace). Na podkladě tohoto dokazování soud prvního stupně vyložil, z jakých důvodů uvěřil výpovědi poškozené a svědeckým výpovědím jejích rodinných příslušníků a kolegů ze zaměstnání, kteří sice skutečně, jak tvrdil obviněný, věděli o konfliktech mezi ním a poškozenou pouze zprostředkovaně, avšak současně to byli oni, kdo s poškozenou pravidelně komunikovali a mohli vnímat a také bezprostředně vnímali stopy fyzického násilí na jejím těle. Neopomenul přitom reagovat ani na postoje nezletilé dcery „SSSSS“, která sice nebyla vyslechnuta jako svědek, ale její poznatky byly zaznamenány a uvedeny ve zprávě sociálního odboru Úřadu městské části Brno-Bystrc ze dne 29. 2. 2016 a 15. 11. 2016, sp. zn. OS/OPD/D/OM 109/2015, založené na č. l. 291 až 292, 296 až 297 již soud přečetl jako listinný důkaz. Obviněný se opíral o podání vzájemného soužití podle údajů dcery, která mu stranila a byla mu svěřena do výchovy, kdežto matku označovala za příčinu neshod v rodině. Soud se však i s těmito okolnostmi vypořádal a vyjádřil k nim své postoje (srov. stranu 8 druhý odstavec rozsudku soudu prvního stupně). Konkrétní údaje a informace podávající se z provedených důkazů ve vztahu ke skutku soud prvního stupně uvedl na stranách 3 až 7 svého rozsudku, argumenty a úvahy vztahující se jak k učiněným skutkovým zjištěním, tak i k právním závěrům rozvedl na stranách 7 až 8. Správnost těchto závěrů následně potvrdil také odvolací soud přezkoumávající rozsudek soudu prvního stupně k obdobným výhradám obviněného (srov. strany 3 až 4 napadeného usnesení).
18. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné podstatné nedostatky ani vady, které by svědčily o nedodržení zásad vztahujících se k řádnému objasnění věci bez důvodných pochybností. Lze proto uzavřít, že učiněné skutkové závěry neobsahují vytýkané nedostatky. Oba soudy nižších stupňů věnovaly potřebnou pozornost všem rozhodným okolnostem a důsledně všechny provedené důkazy hodnotily (§2 odst. 6 tr. ř.). Tento postup koresponduje i s tím, že, trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkaz y (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností. V této souvislosti je vhodné zmínit, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
19. Nejvyšší soud z uvedených důvodů neshledal v procesním postupu zejména soudu prvního stupně žádné známky libovůle nebo snahy soudů vyhnout se plnění svých povinností a nejedná se ani o nedostatky namítané v dovolání, nebo o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která by v žádném smyslu nevyplývala z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)], naopak je třeba zdůraznit, že soudy, zejména soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku vypořádal se všemi důkazy, které v rámci hlavního líčení provedl. Pokud některé důkazy neprovedl, považoval-li je za nadbytečné či nedostatečně vypovídající o průběhu posuzovaného skutku, šlo o jeho právo, samozřejmě při respektu k tomu, že skutkové okolnosti musí být, a v posuzované věci také byly, zjištěny a prokázány bez důvodných pochybností, a tudíž nemohlo jít ani o tzv. opomenuté důkazy.
20. Při tomto zjištění Nejvyšší soud mohl dále přezkoumávat důvodnost výhrad obviněného, jež zvolený dovolací důvod naplnily pochybnostmi o existenci posttraumatické stresové poruchy a námitkami o nesprávnosti závěru o naplnění pojmu týrání, zejména toho, zda jsou opodstatněné, a to podle skutkových okolností, k nimž soudy dospěly na základě výsledků provedeného dokazování, v souladu se shora vymezenými ústavně zaručenými zásadami.
V. K námitkám právní povahy [bod B), část bodu C) dovolání]
a) K pojmu týrání
21. Obviněný v dovolání vytýkal vedle shora uvedených nedostatků i nesprávnost právních závěrů, které soudy na podkladě prokázaných skutkových zjištění učinily, a to, že ze způsobu fungování jeho manželství s poškozenou není možné dovozovat naplnění pojmu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, protože nebyly přesně vymezeny role agresora a oběti. Vzhledem k tomu, že jde o námitky korespondující s podmínkami dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval jejich opodstatněnost.
22. K této výhradě Nejvyšší soud připomíná, že podle skutkových zjištění bylo obviněnému kladeno za vinu, že svou manželku opakovaně i pod vlivem alkoholu fyzicky napadl údery rukou do obličeje, kopal do nohou, plival jí do tváře, bezdůvodně v noci budil, verbálně ji urážel, poškozenou ponižoval a zesměšňoval, opakovaně ji obviňoval z nevěry a žádal po ní také vzorek vlasů a moči kvůli údajnému podezření z aplikace omamných a psychotropních látek, bez jejího vědomí četl SMS, vyhrožoval, že zařídí její vyhazov ze zaměstnání, kam na ni psal udání, což u poškozené vedlo k opuštění společné domácnosti a rozvoji posttraumatické stresové poruchy. Toto jednání soud prvního stupně vyhodnotil jako týrání ve smyslu §199 odst. 1 tr. zákoníku, protože ze strany obviněného se jednalo o velmi zlé nakládání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, v němž obviněný pokračoval delší dobu. Týrání se přitom netýkalo jen fyzických napadení, ale zejména soustavného psychického trápení v podobě chorobných osočování manželky z nevěry, aniž by mu k tomu poskytla záminku, jejím ponižováním a atakami před osobami blízkými, čímž ji zjevně omezil v obvyklém způsobu života (srov. stranu 8 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil (viz strana 3 přezkoumávaného usnesení).
23. Nejvyšší soud uvedené závěry považuje za správné a jen pro úplnost dodává, že zločinu týrání osoby ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví a páchá-li takový čin po delší dobu.
24. Za týrání se ve smyslu uvedené skutkové podstaty považuje zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005 (publikované pod č. 20/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1983, sp. zn. Tpfj 169/82 (publikované pod č. 11/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Není také nutné, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 1983, sp. zn. 5 Tz 14/1983 (publikované pod č. 20/1984-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Z hlediska těchto zásad je soud prvního stupně povinen posuzovat, zda jednání obviněného, které vyplynulo z výsledků provedeného dokazování, splňuje takto vymezená hlediska nezbytná pro naplnění základní skutkové podstaty tohoto trestného činu.
25. Posoudí-li se z těchto kritérií jednání, jež obviněný vůči poškozené praktikoval, je třeba přisvědčit soudům obou stupňů, že ho lze považovat za chování, které uvedená hlediska naplňuje, protože se jednalo jak o fyzické zlé nakládání (kopání, údery hlavou o zeď, shazování z postele apod.), tak i o psychické útrapy (bezdůvodné buzení, urážky, ponižování, zesměšňování, apod.). Je v nich i potřebná míra intenzity, jakož i dlouhodobost, když uvedený stav trval více než rok a vyvrcholil tím, že poškozená byla nucena společnou domácnost opustit.
26. Nejvyšší soud proto na podkladě skutkových zjištění, která soudy učinily a vyjádřily ve výroku o vině, nemohl přisvědčit obviněnému, že by se o naplnění znaku týrání ve smyslu skutkové podstaty podle §199 odst. 1 tr. zákoníku nejednalo, ale naopak se ztotožnil se soudy obou stupňů v tom, že znaky této základní skutkové podstaty byly naplněny.
b) K existenci posttraumatické stresové poruchy jako těžké újmy na zdraví
27. Výhradou obviněného, že u poškozené nedošlo k rozvoji posttraumatické stresové poruchy, směřující proti znaku těžké újmy na zdraví podle §199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, se soudy zabývaly a posuzovaly, k jakým následkům u poškozené vlivem zlého nakládání obviněného došlo. Závěr o tom, že se u poškozené jednalo o posttraumatickou reakci jako bezprostřední důsledek jednání obviněného, učinily na základě výsledků provedeného dokazování a ve výrokové části rozsudku konstatovaly, že chování obviněného mělo negativní vliv na psychický stav poškozené, která v důsledku toho trpí posttraumatickou stresovou poruchou, projevující se například tzv. flashbacky, vyhýbáním se okolnostem spojeným se stresorem, úlekovými reakcemi, kdy zjištěná porucha omezovala poškozenou v obvyklém způsobu života nejméně od 20. 1. 2016 do 13. 3. 2016. Její stav vedl k nutnosti podrobovat se psychoterapii, neboť trpěla poruchami spánku, nesoustředěností, vyhýbala se návratu do bývalého bydliště, nemohla jít navštívit své známé, což v ní vyvolávalo znovuvybavování vzpomínek, pociťovala strach z mužů, atd. Soudy vzaly za prokázané uvedené projevy poškozené i to, jaký dopad na její psychiku jednání obviněného mělo, a to zejména s ohledem na zdravotní komplikace a problémy, které se v důsledku déletrvajícího jednání a zlého nakládání ze strany obviněného u poškozené rozvinuly. Soud prvního stupně na straně 7 svého rozsudku na podkladě závěrů znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Mileny Zimulové i dalších ve věci provedených důkazů, které s jeho výsledky korespondovaly, shledal, že poškozená od roku 2003 trpí smíšenou depresivně úzkostnou poruchou, na jejímž vzniku se podílely osobnostní, situační a endogenní vlivy. V přímé reakci na chování obviněného u ní vznikla v roce 2016 posttraumatická stresová porucha, která se rozvinula po odeznění stresu, tedy odchodu ze společného bydliště dne 20. 1. 2016, a trvala do 13. března 2016 s tím, že přetrvávala i dále. Tyto poznatky soud vedly k závěru, že obviněný naplnil skutkovou podstatu zločinu týrání osoby ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, a to minimálně v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Tytéž právní závěry potvrdil jako správné rovněž odvolací soud, který doplnil, že opakované obviňování poškozené z nevěry, požadování vzorku moči a vlasů kvůli údajnému testování na přítomnost omamných a psychotropních látek, čtení SMS a další komunikace z jejího mobilního telefonu ve spojení s verbálním a brachiálním násilím, je zcela podřaditelné pod uvedenou skutkovou podstatu, která byla naplněna jak po objektivní, tak subjektivní stránce (srov. strany 3 a 4 jeho usnesení).
28. Podle uvedených závěrů Nejvyšší soud shledal, že soudy v potřebné míře posuzovaly skutečnosti, na jejichž základě byla zjištěna povaha újmy, kterou poškozená utrpěla, a soudy nepochybily, jestliže uzavřely, že se jednalo o posttraumatickou stresovou poruchu, která se u poškozené rozvinula v důsledku činu obviněného. Pro tento závěr zvážily nejen objektivizované psychické problémy ve výroku o vině popsané, ale vzaly za prokázanou i jejich dlouhodobost, kdy ani dva měsíce poté, co poškozená opustila společnou domácnost a vymanila se tak z vlivu obviněného, nedošlo k vymizení psychických tíživých stavů. Měly na zřeteli závěry znalců z oboru školství a kultura, odvětví psychologie a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle nichž poškozená je osobou méně harmonicky komponovanou s výrazněji zvýšenou obecnou citlivostí i citlivostí vůči stresu a jiné psychické zátěži, s nižšími kompenzačními mechanismy, a tudíž horší schopností zvládat a adekvátně reagovat na závažný stres. Vrozenou psychickou labilitu kombinovanou se získanou depresí je však poškozená schopna dlouhodobě zvládat za pomoci antidepresiv, a to při běžném provozu v práci i v domácnosti, nikdy nebyla hospitalizována, ani jí tyto problémy nebránily v péči o děti. Ke svému manželovi měla z počátku idealizující vztah. Během znaleckého vyšetření se u ní projevovaly příznaky typické pro oběti domácího násilí, zejména pak psychického násilí či psychické manipulace, se sklony k sebeobviňování (přemýšlí, čím si násilí vůči sobě zasloužila). Trpí strachem z manžela, obávala se telefonovat, i když od něj dostala „svolení“ (srov. č. l. 251, 252). Po odchodu ze společného bydliště v lednu 2016, tedy po odeznění stresoru představovaného manželovým chováním, u poškozené vypukla posttraumatická stresová porucha, která vznikla vlivem traumatických událostí. Typické pro tuto poruchu je, že vzniká jako zpožděná nebo protrahovaná odezva na stresovou událost, přičemž příznaky začínají po traumatu, po období latence, které může trvat od několika týdnů do několika měsíců (zřídka po více než šesti měsících). Průběh je proměnlivý, ve většině případů dochází k uzdravení, u malé části jedinců pak může mít porucha chronický průběh a trvat mnoho let s případnou přeměnou v přetrvávající změnu osobnosti (srov. č. l. 265). Vedle zmíněné poruchy byly u poškozené zjištěny i sebezničující reakce – chtěla by se k manželovi vrátit nebo být blízko něj. V důsledku podstoupené terapie v zařízení M. v kombinaci s účinkem antidepresiv začalo docházet k ústupu výše uvedených příznaků posttraumatické stresové poruchy, které se od června 2016 objevovaly již jen sporadicky, avšak vlivem traumatizace, kterou pro poškozenou představuje každé setkání nebo telefonát s obviněným, jakož i znaleckým vyšetřením, se příznaky znovu aktualizovaly (poruchy spánku, flashbacky, denní živé představy a sny, apod.; srov. č. l. 265). Znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, současně vyloučila jakoukoli souvislost vzniku a rozvoje posttraumatické stresové poruchy s dříve diagnostikovanou úzkostně depresivní poruchou (č. l. 266, 271 až 272).
29. Nejvyšší soud s ohledem na všechny ve věci zajištěné a soudy nižších stupňů hodnocené důkazy neshledal v postupu soudů žádné nedostatky ani vady, které by svědčily o jejich nedůslednosti. Naopak je patrné, že soudy pečlivě posuzovaly okolnosti, za kterých k popsanému jednání došlo, a jež vedly k závěru o tom, že poškozená utrpěla duševní poruchu, která nebyla jen přechodného nebo nevýznamného rázu, ale ve výrazné podobě přetrvávala i později. Na podkladě takto učiněných závěrů nevznikají pochyby o tom, že vznik posttraumatické stresové poruchy, která byla u poškozené prokázána, je v příčinné souvislosti se zjištěným a popsaným jednáním obviněného.
30. Ve smyslu tohoto zjištění jde o těžkou újmu na zdraví se podle §122 odst. 2 tr. zákoníku, jíž se rozumí vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění spočívající v postižení či újmě vymezené pod písmeny a) až i) §122 odst. 2 tr. zákoníku ustanovení. Musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, a musí mít delší trvání, což zákon v §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“ [srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné pod č. II/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
31. Za těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1980, sp. zn. 4 To 24/80 (uveřejněné pod č. 9/1981/II Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 1983, sp. zn. 6 To 39/82 (uveřejněný pod č. 51/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Jedná se o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného, musí být spojena s takovými potížemi, které sice trvají delší dobu, avšak i svou povahou překážejí obviněnému v jeho povolání a v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat tak, jak bylo jeho zvyklostí a jak bylo nutné pro zajištění jeho životních poměrů. Pokud jde o vznik posttraumatické stresové poruchy, ta může u poškozeného v různé intenzitě přetrvávat po relativně dlouhou dobu, avšak o těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku se může jednat jen v případě, že tato psychická porucha se po delší dobu (tj. obecně alespoň kolem šesti týdnů) projevuje jako vážná porucha zdraví. Tento zákonný znak plyne z návěty §122 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž musí jít o vážnou poruchu zdraví srovnatelnou s jinými vážnými poruchami zdraví (nebo vážnými onemocněními) obsaženými v ostatních alternativách tohoto zákonného ustanovení, jako je např. ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, mučivé útrapy, poškození důležitého orgánu apod. [srov. přiměřeně rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 2 To 107/2016 (uveřejněný v Trestněprávní revue, ročník 2017, seš. 3, str. 77)]. Současně platí a pro tuto diagnózu (F43.2) je stanoveno Desátou revizí mezinárodní klasifikace nemocí, že posttraumatická stresová porucha vzniká jako zpožděná nebo protrahovaná odezva na stresovou událost, příznaky začínají po traumatu, po období latence, které může trvat od několika týdnů do několika měsíců (zřídka déle než 6 měsíců), průběh je proměnlivý, ve většině případů dochází k uzdravení, u malé části jedinců pak může mít porucha chronický průběh a trvat mnoho let s případnou přeměnou v přetrvávající změnu osobnosti.
32. Na základě uvedeného je v posuzované věci zřejmé, že přímou příčinnou souvislost mezi rozvojem posttraumatické stresové poruchy u poškozené a násilným, zlým jednáním, kterého se vůči ní po dobu nejméně jednoho roku a sedmi měsíců dopouštěl obviněný, nelze zpochybnit s poukazem na časový odstup mezi bezprostředním zlým nakládáním s ní a rozvojem, případně plným propuknutím předmětné poruchy u poškozené, jak se snažil obviněný předestřít v dovolání, neboť právě časový odstup, a to i několikaměsíční, je pro projev posttraumatické stresové poruchy typický a příznačný. Tato porucha u poškozené v posuzované věci trvala v její intenzivní podobě minimálně sedm a půl týdne (od 20. 1. 2016 do 13. 3. 2016), avšak ještě v červnu 2016 bylo na poškozenou terapeuticky a medikamentózně působeno, a teprve od června se poruchy u poškozené objevovaly pouze sporadicky a k jejich oživení došlo opět až v souvislosti s trestním řízením a potřebou znaleckého vyšetření. Po celou dobu přitom poškozená trpěla flashbacky, zlými sny, poruchami spánku, obavami z mužů vzezřením podobných obviněnému, strachem vstoupit do domu obviněného, kde ještě měla své osobní věci, které si potřebovala odnést, atd. Ve shodě se soudy nižších stupňů lze proto uzavřít, že se u poškozené jedná o natolik vážnou poruchu zdraví, omezující ji v obvyklém způsobu života po dobu delší než šest týdnů, že tato naplňuje podmínky §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
33. V návaznosti na tato zjištění a závěry je možné pouze ve stručnosti k výhradě obviněného o tom, že poškozená jeho jednání nepociťovala jako těžké příkoří, když ani neopustila společnou domácnost, kterou s obviněným i přes veškerá její tvrzení o jeho zlém nakládání s ní sdílela, uvést, že neschopnost týrané oběti násilníka opustit je jedním ze základních znaků syndromu týrané osoby, kdy je to právě oběť tohoto typu činů, která vinu za jednání násilníka (trýznitele) přičítá sama sobě a jeho zlé, násilné jednání považuje za trest, který si patrně zasloužila. Nelze tudíž ze skutečnosti, že poškozená obviněného již dříve neopustila, dovozovat, že jeho chování a jednání nepociťovala jako tyranské, jako těžké příkoří, zejména pak za situace, kdy nešlo pouze o jejich vzájemné soužití, ale bylo třeba brát zřetel a ohled též na jejich dvě nezletilé děti.
34. Na základě těchto závěrů Nejvyšší soud námitce obviněného, že nebylo možné v jeho činu shledat následek spočívající v těžké újmě na zdraví, nepřisvědčil, naopak se ztotožnil s tím, že uvedené zdravotní problémy poškozené, jak byly na podkladě výsledků provedeného dokazování prokázány, vznikly v důsledku činu obviněného a představují těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Proto je správný i závěr o tom, že obviněný vytýkaným jednáním naplnil znaky zločinu týrání osoby ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce.
35. Při správnosti tohoto právního závěru nemají opodstatnění námitky dovolatele o tom, že měl být jeho čin posouzen jako jiný trestný čin, resp. podle mírnějšího ustanovení (ublížení na zdraví).
VI. Závěr
36. Ze všech těchto důvodů, když Nejvyšší soud v projednávané trestní věci neshledal ve skutkových ani právních závěrech soudů obou stupňů obviněným vytýkané nedostatky, dovolání obviněného posoudil jako celek jako nedůvodné. Vzhledem k tomu, že tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně 8. 11. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym podle zákona č. 45/2013 Sb.