ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1757.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1757/2016-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2017 o dovolání obviněné I. Š. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 9 To 84/2016, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 9 T 97/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné I. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 9 T 97/2014, byla obviněná I. Š. uznána vinnou pokračujícím přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustila skutkem popsaným tak, že
jako obchodní zástupkyně podle smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené dne 31. 5. 2012 se společností Kompakt, s. r. o., se sídlem Poděbrady, Jiráskova č. p. 1424, IČ 49551027 (dále „společnost Kompakt“), jejímž předmětem bylo zprostředkování uzavírání smluv k zajištění reklamní činnosti a uzavření smluv o prodeji reklamní plochy na produktech společnosti Kompakt, se záměrem získat na úkor jiného pro sebe finanční prospěch,
1) v P. poté, co dne 29. 4. 2013 uzavřela s F. S., majitelem obchodní firmy I.-k. s., s místem podnikání P., P., smlouvu o pronájmu reklamní plochy na sociální vůz pro dětský domov Nepomuk, a v rozporu se smlouvou o obchodním zastoupení, vyinkasovala dne 22. 5. 2013 v hotovosti dohodnutou cenu reklamy ve výši 12.100 Kč, tuto sumu společnosti Kompakt neodevzdala a použila ji pro svoji potřebu,
2) v P. poté, co dne 8. 8. 2013 uzavřela s J. B., majitelem obchodní firmy T. v., s místem podnikání P., K., smlouvu o prodeji reklamní plochy na tištěném reklamním plakátu, a v rozporu se smlouvou o obchodním zastoupení téhož dne vyinkasovala dohodnutou cenu reklamy ve výši 1.815 Kč, společnosti Kompakt ji neodevzdala a ponechala si ji pro svoji potřebu,
3) v P. poté, co uzavřela dne 30. 10. 2013 s N. V., zastupující společnosti KWK Fit, s. r. o., IČ 26384647, se sídlem Horní Bříza, U Trati č. p. 562, smlouvu o pronájmu reklamní plochy na sociálním vozidle dětského domova Nepomuk, vyinkasovala, v rozporu se smlouvou o obchodním zastoupení, téhož dne dohodnutou cenu reklamy ve výši 12.100 Kč, tuto finanční částku společnosti Kompakt neodevzdala a ponechala si ji pro svoji potřebu,
4)
a) v P. poté, co uzavřela dne 2. 11. 2013 s Ing. J. N., jednatelkou společnosti Centrum klíčů, s. r. o., IČ 28097271, se sídlem Plzeň, Doudlevecká č. p. 28, smlouvu o pronájmu reklamní plochy na sociální vůz pro dětský domov Nepomuk, vyinkasovala, v rozporu se smlouvou o obchodním zastoupení, dne 7. 11. 2013 dohodnutou cenu za reklamu ve výši 12.100 Kč, tuto finanční částku společnosti Kompakt neodevzdala a ponechala si ji pro svoji potřebu,
b) v P. poté, co uzavřela dne 11. 11. 2013 s Ing. J. N., jednatelkou společnosti Centrum klíčů, s. r. o., IČ 28097271, se sídlem Plzeň, Doudlevecká č. p. 28, smlouvu o prodeji reklamní plochy na tištěném reklamním plakátu, vyinkasovala, v rozporu se smlouvou o obchodním zastoupení, dne 12. 11. 2013 dohodnutou cenu za reklamu ve výši 2.000 Kč, tuto finanční částku společnosti Kompakt neodevzdala a ponechala si ji pro svoji potřebu,
jednáním pod body 1) až 4) tak způsobila společnosti Kompakt škodu v celkové výši 40.115 Kč.
2. Za tento přečin byla obviněná odsouzena podle §206 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 9 To 84/2016, odvolání obviněné podané proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněné a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně i navazujícímu usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájkyně z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Poukázala na svou obhajobu uváděnou v průběhu celého trestního řízení, že si ponechávala finanční prostředky, které obdržela od zájemců v rámci zprostředkovatelské smlouvy, ale až poté, co jí byly pozastaveny výplaty z provize. Důvodem tohoto postupu byla její snaha přimět společnost Kompakt k tomu, aby jí dlužné provize vyplatila, a tedy v žádném případě nejednala v úmyslu si peníze ponechat pro svoji potřebu. Ke znaku přisvojení si cizí věci uvedla, že není naplněn, jestliže má pachatel věc u sebe jen přechodně, a to z jiného důvodu, než aby si ji přisvojil. Vzhledem k tomu, že k zadržení peněžních částek přistoupila jen proto, aby společnost Kompakt donutila k vyplacení dlužných provizí ze zprostředkovatelské smlouvy, bylo nutné zvažovat, zda tak činila z důvodu dosažení svého prospěchu, anebo zda se takovému závěru vymyká. Obviněná v té souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu učiněná ve věcech sp. zn. 7 Tdo 1437/2007, 7 Tdo 928/2002 a 7 Tz 215/2001, která i na její trestní věc dopadají.
5. V závěru dovolání z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město i Krajského soudu v Plzni v celém rozsahu a podle §265l tr. ř. aby přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství, které prostřednictvím u něj působící státní zástupkyně uvedlo, že tyto námitky jsou opakováním výhrad, které obviněná uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení a které nejsou důvodné. Zmínila především pečlivé hodnocení provedených důkazů, jak je popsáno v odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, ale i odvolacího soudu, který se rovněž zabýval výhradami obviněné, s nimiž se náležitě vypořádal. Skutkový stav tak, jak byl nalézacím soudem zjištěn a ve výroku o vině v rozsudku popsán, naplňuje znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku po stránce objektivní i subjektivní (ve formě úmyslného zavinění). Bylo prokázáno, že si obviněná peněžní prostředky od poškozených za reklamu chtěla ponechat pro sebe a společnosti Kompakt je neodevzdat, o čemž svědčí, že společnosti nepředala v případě poškozených uvedených pod bodem 1) – 4) rozsudku žádné podklady k realizaci již objednané a zaplacené reklamy. Pokud by poškození sami společnost Kompakt ohledně realizace zakázku na reklamu nekontaktovali, nevyšlo by jednání obviněné vůbec najevo. Protože státní zástupkyně dospěla k závěru, že napadené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné .
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněné obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jí označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
8. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
9. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002).
10. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu.
11. Nejvyšší soud může jen ve výjimečných případech připustit přezkum skutkových zjištění, avšak pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.]. Jde zejména o případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
IV. K námitkám obviněné
12. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněná existenci extrémního nesouladu či jiné porušení spravedlivého procesu nenamítala a nebrojila ani proti tomu, že by soudy skutkové okolnosti zjistily postupy, které by byly v rozporu s procesními pravidly, a tedy nebyl důvod, který by Nejvyššímu soudu bránil vycházet z obecných hledisek pro posuzování splnění podmínek dovolání ve smyslu zákonného vymezení v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Obviněná ve velmi stručném dovolání se snažila poukázat na to, že její čin, spočívající v tom, že prostředky, které obdržela od zájemců v bodech 1) až 4), nepředala poškozené společnosti, pro niž je vyinkasovala, nebylo trestným jednáním, protože si je mohla ponechat, neboť jí společnost Kompakt neplatila provize. Posoudí-li se tato verze tvrzení obviněné s tou, k níž došly soudy obou stupňů na podkladě výsledků provedeného dokazování a vyjádřily ji ve skutkových zjištěních, je zřejmé, že podkladem odsuzujícího výroku se stalo zjištění, které této obhajobě obviněné vůbec neodpovídá, protože soudy právní závěry o tom, že obviněná naplnila všechny znaky trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku učinily na skutkovém závěru, že obviněná nevrátila vyplacené prostředky jako ceny za sjednanou reklamu proto, že „jednala se záměrem získat na úkor poškozené společnosti pro sebe finanční prostředky“.
14. Podstatou výhrady obviněné tedy bylo, že výlučně a zcela v rozporu s tím, jak byl skutkový stav věci soudem prvního stupně prokázán a následně popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a dále rozveden v jeho odůvodnění, tvrdila, že neměla v úmyslu si převzaté finanční prostředky ponechat, ale že tak činila pouze dočasně, konkrétně do doby, než jí budou ze strany společnosti Kompakt vyplaceny dlužné provize za realizované obchodní případy. Jde však jen o vlastní konstrukci skutkového stavu věci, která vůbec nekorespondovala s těmi zjištěními, jež soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích konstatovaly a která se odrážejí v popisu skutku výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, z něhož plyne, že obviněná vyinkasované částky v žádném z případů uvedených v bodech 1) až 4) společnosti Kompakt neodevzdala, ale použila je pro svoji potřebu. O tom, že existoval závazek společnosti Kompakt vůči obviněné, v popisu skutku nic uvedeno není, a nadto pro takový závěr, kromě zcela osamocené obhajoby obviněné, nesvědčí ani výsledky provedeného dokazování, protože taková okolnost nevyplynula z žádného z provedených důkazů.
15. Z toho je zřejmé, že obviněná primárně požadovala změnu skutkových zjištění, a teprve na jejich změněné podobě se domáhala jiných právních závěrů, než učinily soudy obou stupňů, a tedy své požadavky nesoustředila prvotně proti hmotněprávnímu problému, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá.
16. I přesto, že obviněná nevytýkala vady právní, Nejvyšší soud toliko pro úplnost konstatuje, že soudy obou stupňů v odůvodnění napadených rozhodnutí se s obdobnými výhradami obviněné již v průběhu dokazování vypořádaly a vysvětlily v potřebné míře důvody, které je k učiněným závěrům vyjádřeným ve výrokové části rozsudku vedly, zejména uvedly, o jaké důkazy své závěry opřely a jak tyto důkazy hodnotily. Soud prvního stupně posuzoval vedle výpovědi obviněné a poškozených klientů společnosti Kompakt, resp. jejich statutárních zástupců F. S., J. B., N. V. a Ing. J. N.echutné, zejména výpovědi zástupců poškozené společnosti Kompakt M. K. a Ing. P. Č., kteří popsali průběh jednání obviněné, jakož i její pracovní náplň a podmínky, za nichž byla oprávněna současně povinna obchodní zastoupení společnosti Kompakt jak navenek vůči klientům, tak i vůči této společnosti samotné, realizovat. Vyplynulo z nich, že provize byly obviněné vypláceny řádně a v souladu se smlouvou o obchodním zastoupení až do prvního telefonátu od klienta, v němž jim bylo sděleno, že od něj obviněná vyinkasovala peníze na reklamu, avšak k její realizaci nedošlo, přičemž tyto peníze obviněná nepředala ani společnosti Kompakt, jak bylo její povinností. Teprve v tomto okamžiku jí byla výplata provizí pozastavena jako následek jejího nekalého jednání. K tomu soud provedl i řadu listinných důkazů, zejména lze zmínit výpisy z e-mailové komunikace mezi obviněnou a svědkem P. Č., smlouvu o obchodním zastoupení, sdělení společnosti Kompakt, jednotlivé smlouvy uzavřené obviněnou, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na obviněnou, aj. (k provedeným důkazům viz strany 3 až 12 rozsudku soudu prvního stupně, k jejich hodnocení pak jeho strany 12 až 13). Odvolací soud, který se při rozhodování o odvolání obviněné vypořádal s obdobnými námitkami, potvrdil jako správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho úvahami rozvedenými v odůvodnění rozsudku, včetně závěrů o účelovosti obhajoby obviněné založené na nepravdivém tvrzení o dlužných provizích, přičemž neopomenul reagovat ani na požadavek obviněné na aplikaci závěrů vyslovených v rozhodnutích Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 7 Tdo 1437/2007, 7 Tdo 928/2002 a 7 Tz 215/2001, s tím, že je nelze vztáhnout na posuzovaný případ. Oba soudy tak učinily zcela shodný a správný závěr o nutnosti posoudit jednání obviněné jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku se všemi z toho pramenícími důsledky.
17. Nejvyšší soud k jinak zcela opodstatněným závěrům soudů obou stupňů nad rámec obviněnou podaného dovolání považuje za vhodné jen připomenout, že jestliže obviněná v souvislosti s požadavkem na vyslovení své beztrestnosti odkazovala na obsahovou stránku rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 7 Tdo 1437/2007, sp. zn. 7 Tdo 928/2002 nebo sp. zn. 7 Tz 215/2001, nejde o případy, jež by s problematikou, která je řešena v přezkoumávané věci obviněné, byly shodné či srovnatelné. Předmětná rozhodnutí se totiž vztahují na trestní věci skutkově nesouladné, byť jde o činy, které byly rovněž právně posouzeny jako zpronevěra. Odlišné jsou zejména s ohledem na povahu jednání pachatelů. Ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 928/2002 pachatel nezpronevěřil svěřené prostředky, ale jednalo se o jiné chování svědčící buď o nesplnění závazku ze smlouvy anebo o podvod, ve věci sp. zn. 7 Tdo 1437/2007 dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nešlo o zpronevěru proto, že pokud obviněný s předmětnými finančními částkami nakládal, disponoval s prostředky jiné společnosti, než jak vyplývalo z rozsudku, resp. že poškozeným byla jiná společnost, než jak soudy usuzovaly. Ve věci sp. zn. 7 Tz 215/2001 pachatelka měla zpronevěřit peníze chovanců, které byly uloženy na depozitním účtu, a přezkoumávaná otázka se týkala možností a rozsahu dispozice s takovým účtem, což je zcela jiná okolnost, než o kterou se jednalo v přezkoumávané věci obviněné I. Š.
18. Podle výsledků provedeného dokazování v projednávané věci však obviněná (na rozdíl od případů ve srovnávaných věcech řešených Nejvyšším soudem) nebyla majitelkou ani jednatelkou či jiným statutárním zástupcem společnosti Kompakt, nýbrž její povinnosti a rozsah dispozic s finančními prostředky, které od klientů vybrala, vyplývaly ze smlouvy o obchodním zastoupení (č. l. 46 až 48), včetně ustanovení o provizi (článek II smlouvy). Z této smlouvy je – mimo jiné – zřejmé, že platby za pronájem či prodej reklamní plochy hrazené na základě smluv uzavíraných obviněnou, jakožto obchodním zástupcem poškozené společnosti Kompakt, na straně jedné a zákazníky této společnosti na straně druhé, náležely společnosti Kompakt, reklamní agentuře, která danou reklamu zařizovala a realizovala. Obviněná nebyla statutárním zástupcem této společnosti a byla povinna prostředky, které získá od klientů, předem stanoveným postupem předat společnosti Kompakt. Odměňována byla teprve po uzavření smlouvy a úhradě ceny reklamy inzerentem na účet či v hotovosti společnosti Kompakt, a to pouze v případě, že dojde ke zrealizování obchodního případu, za podmínek vymezených v článku II. Smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené podle §652 a násl. obchodního zákoníku, což se také v intencích těchto smluvních ujednání dělo až do chvíle, než vyšlo najevo, že obviněná své povinnosti neplní a že si peníze ponechává zcela v rozporu s tímto svěřením pro svou potřebu. Takto popsaná situace ani v širším smyslu nespadá pod okruh právních názorů, které Nejvyšší soud zaujal v předkládaných rozhodnutích, jež vycházejí ze zcela jiných právních i skutkových okolností.
19. Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná, že i kdyby obviněné nebyly ze strany poškozené společnosti hrazeny platby, jak se obviněná snažila svými nepravdivými námitkami tvrdit, ani v takovém případě by ji nebylo možné vyvinit, neboť by šlo o přečin zpronevěry, protože u trestného činu zpronevěry subjektivní tvrzení obviněného, že má vůči poškozené obchodní společnosti pohledávky a mohlo tedy dojít k použití institutu zadržovacího práva, resp. institutu započtení, nemá žádné právní opodstatnění za situace, kdy obviněný nikdy proti poškozené obchodní společnosti písemně neuplatnil započtení, ani tyto údajné pohledávky jiným řádným způsobem nespecifikoval a jemu svěřené finanční prostředky poškozené obchodní společnosti si přisvojil z toho důvodu, že se domníval, že odměna jeho společnosti za poskytnuté služby je opožděná, nedostatečná apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1577/2011, ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 5 Tdo 361/2013, či ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 6 Tdo 415/2016, aj.).
V. Závěr
20. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud vznesené námitky posoudil jako uplatněné v rozporu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněná jimi nevytýkala žádné nedostatky, jež by bylo možné podřadit pod hmotněprávní výhrady ani jiné hmotněprávní posouzení, protože nenamítala vady výroku záležející v porušení hmotného práva, ale brojila výhradně proti skutkovým zjištěním, čímž uvedený dovolací důvod obsahově nenaplnila (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013).
21. Protože takto formulované výhrady nedopadaly nejen na obviněnou uplatněný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani na žádné jiné důvody v §265b odst. 1, 2 tr. ř. uvedené, Nejvyšší soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 1. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu