ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.594.2017.1
sp. zn. 8 Tdo 594/2017-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2017 o dovolání obviněného Bc. K. L. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 12 To 405/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 205/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Bc. K. L. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 2 T 205/2014, byl obviněný Bc. K. L. (dále jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným, že
1) v době nejméně od roku 2009 do 24. 12. 2010 ve společném bydlišti v rodinném domě v ul. H. v J., okr. P. z., opakovaně psychicky i fyzicky týral v té době svoji manželku D. L., tak, že ji kontroloval a hlídal co dělá, zakazoval jí stýkat se s rodinou a přáteli ve V., opakovaně ji obviňoval z toho, že je prostitutka, nutil ji, aby se k provozování prostituce přiznala a pod nátlakem ji nahrával na kameru a odmítal ji pustit, dokud se nepřizná k tomu, z čeho ji nepravdivě osočoval, nepustil ji k plačící dceři, vyhrožoval jí, že jí vezme děti a že přijde o dům, zamykal ji do sklepa, v noci ji budil, aby nemohla spát, a vyvolával hádky při nichž ji ponižoval hrubými nadávkami „kurvo, píčo, svině“, fyzicky ji napadal, a to i v době jejího druhého těhotenství, bil ji otevřenou dlaní do obličeje, dával jí rány pěstí do celého těla, tahal ji za vlasy a kopal do ní, když v důsledku jeho opakovaných fyzických útoků utrpěla poškozená zranění, pro která byla ve dvou případech lékařsky ošetřena, a tohoto jednání se v některých případech dopouštěl i v přítomnosti jejich nezletilého syna „TULIPÁNA“ *), a donutil tak poškozenou, která jeho jednání vnímala úkorně, k tomu, že na Vánoce roku 2010 opustila společnou domácnost a odstěhovala se ke svému otci do V.,
2) v rámci své výpovědi podané dne 30. 8. 2013 na Obvodním oddělení Policie ČR ve V. ve věci stížnostního podání ohledně podezření z korupčního jednání vyšetřovatelů SKPV Benešov a odborných znalců, prověřovaného Oddělením vnitřní kontroly Policie ČR, Krajského ředitelství Středočeského kraje pod č. j. KRPS 284161/ČJ-2013-01066-S-BN, v úmyslu poškodit svou bývalou manželku D. L., a její kamarádku S. P., uváděl o těchto nepravdivé údaje způsobilé značnou měrou ohrozit jejich vážnost, konkrétně o tom, že společně provozovaly a organizovaly ve V. prostituci mladých dívek,
3) dne 19. 4. 2011 v M., okr. P. v., při podání trestního oznámení oddělení obecné kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování Územního odboru policie Praha venkov - Jih, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje a dále dne 3. 6. 2011 v B. při podání vysvětlení na oddělení obecné kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování Územního odboru Benešov, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, ve věci vedené policií pod č. j. KRPS-12863-29/TČ-2011-010171, po náležitém poučení o trestněprávních následcích v případě křivého obvinění nepravdivě obvinil dnes již bývalého tchána J. N., že v době od 24. 10. 2010 do 17. 4. 2011 pohlavně zneužíval svého nezletilého vnuka „TULIPÁNA“, tak, že ho v místě jeho trvalého bydliště nutil k autoerotice, osahával ho na penisu a hýždích, spolu s dvěma neustanovenými muži mu sahal na zadek a nutil ho, aby jim sahal na penis a měl ho při těchto aktivitách fotit, přičemž tato svá tvrzení prezentoval v průběhu celého šetření jako jednoznačně prokázaná i před rodinnými příslušníky, svými známými a dále i ve školce, kterou jeho syn navštěvoval, ačkoliv policejní orgán po zevrubném a opakovaném šetření dospěl k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, a takto jednal v úmyslu poškodit svého tchána a svoji manželku a získat tak argumenty pro svěření společných dětí, které v tu dobu žily s matkou u poškozeného, do své péče,
4) dne 12. 1. 2012 v B. při podání vysvětlení na oddělení obecné kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování Územního odboru Benešov, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, ve věci vedené policií pod č. j. KRPS-40904/TČ-2011-010171, týkající se podezření ze spáchání zločinu vydírání D. L., po náležitém poučení o trestněprávních následcích v případě křivého obvinění nepravdivě obvinil dnes již bývalou manželku D. L., že pod pohrůžkou násilí nutila svého nezletilého syna „TULIPÁNA“, aby popřel při výslechu to, že byl svým dědou J. N. pohlavně zneužíván s tím, že jinak by umřela jak ona, tedy jeho matka, tak i jeho mladší sestra „KOPRETINA“ *), které by již neviděl, ačkoliv policejní orgán po zevrubném a opakovaném šetření dospěl k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, a takto jednal v úmyslu poškodit svoji manželku a získat tak argumenty pro svěření společných dětí do své péče.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval v bodě 1) jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku; v bodě 2) jako přečin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku; v bodech 3) a 4) pak jako dvojí zločin křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to mu podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 4 (čtyř) let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 12 To 405/2016, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Pro úplnost je vhodné dodat, že výše citovaná rozhodnutí obou soudů jsou již druhá v pořadí v této trestní věci. Prvním rozhodnutím nalézacího soudu byl rozsudek ze dne 14. 12. 2015, č. j. 2 T 205/2014-588. V něm soud uznal obviněného vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, přečinem pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku a dvojím zločinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 4 (čtyř) let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku soud uložil obviněnému povinnost, aby se v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podrobil odborné systematické psychoterapii, která by mu umožnila náhled a korigování jeho chování v psychoterapeutickém zařízení, jehož výběr podléhá souhlasu soudu prvního stupně. Z podnětu odvolání obviněného ovšem Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. 12 To 95/2016, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvého stupně.
5. Obviněný se ani s druhým rozhodnutím odvolacího soudu (sp. zn. 12 To 405/2016) neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Teryngela proti němu podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve svém podání nejprve obsáhle zrekapituloval předchozí fáze trestního řízení proti němu vedeného, přičemž polemizoval s vybranými závěry soudů nižších instancí. Své názory pak zopakoval, když se jednotlivě vyjadřoval ke skutkům uvedeným v bodech 1) – 4) výroku o vině odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu.
6. Ohledně jednání pod bodem 1) dovolatel nesouhlasil s některými stanovisky nižších soudů a nastínil vlastní verzi možného skutkového děje. Úvahu, že poškozená nemohla vyhledávat fyzické konflikty s ním z důvodu jeho výrazné fyzické převahy, přetransformoval do té podoby, podle níž měla právě tato jeho převaha svědčit o tom, že na poškozenou intenzivně neútočil, jen se bránil jejím útokům (bodnutí nožem, poškrábání) a zranění jí způsobil při své obraně. Nicméně konflikty nepopíral, jejich intenzitu však s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1448/2012, nepovažoval za natolik vysokou, aby odpovídala právní kvalifikaci trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Pokud jej přesto soud uznal vinným, nedodržel zásadu in dubio pro reo. Další významnou okolností, které soudy obou stupňů nevzaly na vědomí, byla již zmiňovaná vzájemnost konfliktů mezi bývalými manžely. K tomu poukázal na právní názor Nejvyššího soudu vtělený do usnesení ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1533/2015.
7. Více prostoru věnoval dovolatel jednání popsanému v bodech 2) – 4) výroku o vině. Jako svůj stěžejní argument vztahující se ke všem třem skutkům na tomto místě zopakoval, že byl bytostně přesvědčen o pravdivosti svých tvrzení. Z toho dovodil závěr, že nebyla dána subjektivní stránka ani u jednoho ze tří uvedených činů, a to ani ve formě úmyslu eventuálního. V tomto ohledu připomněl závěry znalců MUDr. Ladislava Procházky a doc. PhDr. Marka Preisse Ph.D., kteří u něho „výrazné přesvědčení o vlastní pravdě“ opravdu shledali. Na druhou stranu však nediagnostikovali „paranoidní poruchu osobnosti, trvalou poruchu s bludy ani paranoidní schizofrenii nebo něco takového“, což vedlo soudy k závěru o jeho úmyslném zavinění. S tímto obviněný zásadně nesouhlasil. Podotkl, že příčetnost nebo existence paranoi nemá nic společného s přesvědčením o pravdivosti jeho tvrzení. Navíc připomněl, že se vyskytly též objektivní skutečnosti, které jej v jeho přesvědčení utvrzovaly. Šlo konkrétně o videonahrávku, na níž se poškozená D. L. přiznává k prostituci. Skutečnost, že toto přiznání je zjevně vynucené, podle dovolatele neznamená, že je nepravdivé. Rozvinul proto svou hypotézu o možném motivu poškozené v podobě snahy vzbudit v něm žárlivost. Rovněž připomenul závěry znalců PhDr. Jaroslava Šturmy, PhDr. Petra Goldmanna a PhDr. Anny Balatové svědčící o tom, že k pohlavnímu zneužití jeho nezletilého syna „TULIPÁNA“ mohlo dojít.
8. Dovolatel proto vyslovil názor, že soudy měly při zjišťování jeho povědomí o nepravdivosti jím uváděných informací postupovat v souladu s principem in dubio pro reo a vzít v potaz i shora nastíněné možnosti. Na podporu svého postoje odkázal na ustálenou judikaturu. K trestnému činu křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku citoval právní větu z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1017/2014, podle kterého se úmyslné zavinění pachatele … musí vztahovat k nepravdivosti jím tvrzených skutečností . Pokud se ovšem orgánům činným v trestním řízení nepodaří prokázat vinu tomu, kdo byl jinou osobou za pachatele označen, není tato skutečnost sama o sobě dostatečným důkazem o tom, že obvinění bylo křivé a že bylo vedeno úmyslem stíhat nevinného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 485/01). Obviněný zkritizoval soudy, že nevyslechly znalce PhDr. Jaroslava Šturmu, PhDr. Petra Goldmanna a PhDr. Annu Balatovou. Těmito soudy opomenutými důkazy přitom mohla být doložena oprávněnost jeho přesvědčení, že k pohlavnímu zneužití skutečně došlo. K tomu ještě připomněl zásadní nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03 týkající se problematiky opomenutých důkazů.
9. K otázce srozumění pachatele trestného činu pomluvy poté dovolatel poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1430/2011, které existenci eventuálního úmyslu dovozuje zejména v případě, že pachatel si neověřil pravdivost údajů, které získal o jiném a které připouštěly více alternativních závěrů, včetně těch, jež byly způsobilé značnou měrou ohrozit vážnost poškozené osoby u spoluobčanů, a přesto se je rozhodl sdělit . K tomu opět argumentoval výše zmíněnou nahrávkou přiznání poškozené. Stran jednání pod body 2) – 4) ještě citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 761/2014, kdy subjektivní stránku příslušného trestného činu nelze pouze předpokládat nebo ji dovozovat ze škodlivého následku .
10. V závěru svého podání dovolatel připustil svou znalost toho, že dovolání je přípustné toliko ve vztahu k právním vadám, nicméně tato bariéra není nepropustná v případě porušení základních práv a svobod obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Poté již Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 12 To 405/2016, a také rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 2 T 205/2014, a dále aby postupoval podle §265 l tr. ř.
11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. k podanému dovolání písemně vyjádřil. Dovolací námitky ovšem za relevantně uplatněné nepovažoval.
12. Statní zástupce zhodnotil, že ve vztahu ke všem čtyřem skutkům uvedeným ve výroku rozsudku soudu prvého stupně dovolatel v podstatě namítal porušení zásady in dubio pro reo. Poté se podrobně, s odkazem na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, zaobíral otázkou podmínek, za nichž může takto uplatněná výhrada naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dospěl k závěru, že by se tak mohlo stát výhradně v případě výskytu tzv. extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním, kterým by se Nejvyšší soud byl povinen v dovolacím řízení zabývat, pokud by obviněný tento nesoulad učinil předmětem dovolání a současně i přesně uvedl, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. V tomto směru státní zástupce zdůraznil (opět s poukazem na relevantní judikaturu), že dovolatel zde ani jinde ve svém dovolání onen shora zmíněný extrémní rozpor nenamítl a že není oprávněním státního zástupce ani dovolacího soudu v tomto směru dovolání jakkoliv doplňovat či rozšiřovat.
13. K námitce opomenutých důkazů, tj. neprovedených výslechů znalců PhDr. Jaroslava Šturmy a PhDr. Petra Goldmanna, státní zástupce konstatoval, že výslechy uvedených znalců byly nalézacím soudem zamítnuty na počátku hlavního líčení dne 12. 8. 2015. Z obsahů protokolů z následných hlavních líčení bezprostředně předcházejících ukončením dokazování před vynesením prvního i druhého rozsudku nalézacího soudu, tedy ze dnů 14. 12. 2015 a 22. 6. 2016, je patrno, že obhajoba výslech těchto znalců již nepožadovala. U druhého z hlavních líčení soud konstatoval a podle §216 odst. 1 tr. ř. zamítl písemně podané návrhy obhájce obžalovaného ze dne 17. 6. 2016, přičemž z jejich výčtu v protokolu není patrno, že by snad byl mezi nimi také návrh na výslech shora uvedených znalců Goldmanna a Šturmy. Obhajoba poté provedení jiných důkazů nenavrhla.
14. Již z tohoto důvodu považoval státní zástupce za sporné, zda obhajoba vůbec trvala na provedení těchto důkazů, jestliže o nich při novém projednání věci nalézacím soudem již nehovořila. Nalézací soud přitom neprovedení těchto důkazů v původním hlavním líčení podrobně odůvodnil na str. 27 svého rozsudku jejich nadbytečností, když příslušné znalecké posudky četl a na základě jiných důkazů neměl pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. V návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 Sb. nál. a usnesení Ústavního soudu, a na tam uvedenou další judikaturu státní zástupce uvedl, že nalézacím soudem tím byla věcně adekvátně odůvodněna nadbytečnost navrhovaného důkazu, přičemž nadbytečnost důkazu je jedním ze tří legitimních důvodů k jeho neprovedení ‒ srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, publikovaný pod č. 254/2009 ve Sb. nál. a usnesení Ústavního soudu. Ani zde tedy nedošlo k takovému porušení zásad spravedlivého procesu, které by mohlo výjimečně naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Pouze na okraj a nad rámec svého vyjádření, státní zástupce poznamenal, že ve věci existuje rozpor mezi skutkovým zjištěním nalézacího a odvolacího soudu ohledně úmyslu dovolatele u skutků v bodech č. 2) ‒ 4) rozsudku nalézacího soudu kvalifikovaných jako pomluva a křivé obvinění. První z uvedených soudů totiž dovodil úmysl přímý, zatímco druhý z nich úmysl nepřímý. Tímto ovšem odvolací soud pochybil ohledně jednání pod body 3) – 4), neboť k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku je nezbytný úmysl přímý. Státní zástupce však opět vyzdvihl, že tato vada, která by tvrzenému dovolacímu důvodu odpovídala, však nebyla dovolatelem uplatněna. Ten nenamítal nic ani proti formulaci skutkových vět v bodech 3) a 4) rozsudku, v nichž je nepravdivost obvinění bývalého tchána a bývalé manželky dovolatele dovozována pouze z negativního výsledku následného šetření policejního orgánu, ačkoliv se jedná o otázku posouzení viny obviněného dovolatele, kterou měl nalézací soud podle §9 odst. 1 trestního řádu posoudit samostatně jako otázku předběžnou. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1023/2015, se státní zástupce přiklonil k stanovisku soudu prvního stupně o úmyslu přímém.
16. Ve věci dovolatele státní zástupce neshledal natolik výjimečné okolnosti, pro které by napadené rozhodnutí, přes nesporné vady uvedené shora, bylo nutno rušit, když tyto vady dovolatel ve svém dovolání nenamítá a omezuje se na námitky skutkové, tedy i na popírání soudy učiněných skutkových zjištění o nepřímém úmyslu. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
17. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 12. 5. 2017). Jeho případnou repliku ale do dne svého rozhodnutí neobdržel.
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 aj.). Zásah do zjištěného skutkového stavu lze připustit pouze výjimečně , a to z důvodu ochrany ústavně garantovaných práv a svobod, zejména ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Nejvyšší soud je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy povinen v rámci řízení o dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení základní práva dovolatele porušena a pokud se tak stane, je tato skutečnost vždy podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. ze dne 4. 3. 2014, publikované pod č. 40/2014 Sb.).
21. Dovolatel ve svém podání sám přiznal, že jeho námitky se týkají spíše skutkových zjištění soudů nižších instancí a jejich postupu při procesu dokazování (což jinými slovy znamená, že se uplatněnému dovolacímu důvodu na obecné úrovni vymykají), zaměřil se proto na některé aspekty základních principů spravedlivého procesu, které – podle jeho názoru – neměly nižší soudy respektovat. Mělo se jednat o porušení principu in dubio pro reo a opomenutí obhajobou navrhovaných a z jejího pohledu klíčových důkazů. Obě takto hrubá pochybení by jistě mohla znamenat nerespektování ústavně garantovaných práv a svobod obviněného a v tom případě by byl i Nejvyšší soud v dovolacím řízení povolán k zásahu do ustálených skutkových zjištění.
22. V posuzovaném případě ovšem Nejvyšší soud žádné narušení některého z pravidel ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces nezaznamenal. Je tomu právě naopak. Oba soudy, zejména nalézací, provedly značné množství důkazů, svědčících jak ve prospěch, tak v neprospěch dovolatele. Po jejich pečlivém, logickém a nutno dodat velice přesvědčivém hodnocení ve smyslu §2 odst. 6. tr. ř. důvodně dospěly k závěru o vině obviněného, přičemž dopodrobna vysvětlily, proč se přiklonily k výpovědím poškozených, jejichž věrohodnost potvrzovala i řada dalších důkazů, a proč na druhou stranu považovaly výpovědi obviněného a jemu nakloněných svědků za vyvrácené. Konečná skutková zjištění, k nimž uvedeným způsobem dospěly, pak zcela splňují požadavky §2 odst. 5 tr. ř., tzn. nejsou o nich důvodné pochybnosti . Z tohoto důvodu je zcela irelevantní dovolatelova námitka nedodržení principu in dubio pro reo, neboť žádné důvodné pochybnosti o rozhodujících momentech skutkového děje ani nevznikly. Jinak řečeno nenastala situace, kdy by se soud při existenci dvou nebo více (stejně pravděpodobných) variant možného dějového průběhu měl možnost přiklonit k té pro dovolatele příznivější.
23. Shodně je tomu i s dovolatelovou výhradou stran opomenutých důkazů. Soudy jsou totiž na základě již zmíněného §2 odst. 5 tr. ř. povinny provést důkazy potřebné k tomu, aby zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí . Toto ani jiné ustanovení trestního řádu tedy nehovoří o povinnosti soudů provést veškeré stranami požadované důkazy. V posuzovaném případě soudy svou povinnost podle citovaného ustanovení nepochybně splnily, přičemž oprávněně považovaly předmětné důkazy navrhované obhajobou za nadbytečné, což ve svém odůvodnění také vysvětlily. K této problematice se velice přiléhavě vyslovil i státní zástupce, a proto lze z důvodů procesní ekonomie odkázat na str. 4 a 5 jeho vyjádření (v tomto usnesení shrnuté v odst. 13. a 14.).
24. Nejvyšší soud konstatuje, že žádné z dovolatelem namítaných (ale ani jiných) práv na spravedlivý proces v předchozích fázích trestního řízení vedeného proti němu porušeno nebylo. Je nutno dokonce uvést, že oba soudy nižších instancí (zejména soud prvního stupně) předvedly při zjišťování rozhodných okolností skutkového děje nadprůměrně kvalitní výkon. Za takového stavu pak trestní řád (ani judikatura Ústavního soudu) neumožňuje dovolacímu soudu zasahovat do ustálených skutkových zjištění a jakýmkoliv způsobem je z podnětu podaného dovolání měnit, což zároveň znamená, že není povinen věcně se zabývat námitkami skutkového charakteru.
25. Dovolatel sice namítal nenaplnění subjektivní stránky u jednání pod body 2) až 4) výroku kvalifikovaných jako trestné činy pomluvy a křivého obvinění. I v tomto ohledu však primárně (a jedině) požadoval změnu skutkových zjištění a až následkem toho, tj. sekundárně, jiné (pro něj příznivější) právní posouzení uvedených skutků. Ani takto vyjádřenou argumentací se Nejvyšší soud z důvodů výše uvedených věcně nezabýval.
26. Stejně jako státní zástupce ovšem Nejvyšší soud nepřehlédl zřejmé pochybení odvolacího soudu stran formy úmyslného zavinění u skutků uvedených v bodech 3) a 4) výroku odsuzujícího rozsudku, když hovořil pouze o úmyslu eventuálním podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu k nepravdivosti obviněným sdělovaných údajů. Tímto se odvolací soud dopustil nejen nesprávného právního posouzení skutku, neboť trestný čin křivého obvinění vyžaduje jedině úmysl přímý, ale také posunul skutková zjištění soudu prvého stupně. Ten totiž v odůvodnění svého rozsudku na str. 34 konstatoval, že dovolatel „ věděl , že při svých výpovědích na policii uváděl nepravdivé údaje“. Uvedená pasáž se vztahovala k hodnocení subjektivní stránky činů obviněného, a citovaný závěr je proto jistě závěrem právním. Nadto však není pochyb, že jde rovněž o závěr o klíčové okolnosti skutkového děje (věděl o nepravdivosti jím tvrzených údajů a přesto svého bývalého tchána a bývalou manželku záměrně křivě obvinil), a proto jej lze rovněž chápat jako významné skutkové zjištění .
27. Nejvyšší soud je tudíž přesvědčen, že pokud chtěl odvolací soud uvažovat o pouhém srozumění, a neoddělitelně s tím i posunout skutkové závěry nalézacího soudu o naprosto cíleném zmanipulování nezl. „TULIPÁNA“ a následném obvinění obou poškozených ve snaze získat výhodu při tehdy probíhajícím opatrovnickém řízení (když v pouhém nepřímém úmyslu takto jednat určitě nelze), musel ve smyslu §263 odst. 7 tr. ř. provést rozhodující důkazy znovu ve veřejném zasedání. To se však v posuzovaném případě nestalo, neboť soud druhého stupně pouze opětovně vyslechl doc. PhDr. Marka Preisse Ph.D. a na základě jeho svědecké výpovědi chybně (dalo by se říci izolovaně) dovodil pouhé srozumění. Ty v tomto ohledu nejzásadnější důkazy (tj. trestní spisy z řízení vedených proti oběma poškozeným, zejména výslechy nezl. „TULIPÁNA“ a znalecké posudky) ovšem neprovedl. V této souvislosti je možno poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 184/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Praha: C. H. Beck, ve Svazku 11/2002 pod č. T 281, jenž stanoví: Pokud by chtěl odvolací soud změnit skutkový stav, musí provést rozhodující důkazy znovu, přičemž by však měl svou činnost zaměřit jen na důkazy, které mají stěžejní význam . Tímto lze shrnout, že odvolací soud požadavky na něj kladené nedodržel, a proto Nejvyšší soud k dané problematice považoval za relevantní jedině skutková zjištění soudu nalézacího, která jsou zcela určujícím a rozhodujícím faktorem i pro právní posouzení subjektivní stránky u obou skutků a která jiný závěr než o úmyslu přímém nepřipouštějí.
28. Co se týče formulace skutkové věty v bodech 3) a 4) výroku rozsudku, lze sice se státním zástupcem do jisté míry souhlasit, že informace o subjektivní stránce zde mohla být vyjádřena výstižněji, ovšem pasáž „takto jednal v úmyslu poškodit svého tchána a svoji manželku a získat tak argumenty pro svěření společných dětí … do své péče“ , popisuje přímý úmysl obviněného vcelku obstojně.
29. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 180/03, a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 7. 2017
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.