ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.11.2018.1
sp. zn. 11 Tdo 11/2018-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 26. 6. 2018 dovolání obviněného A. P. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 4 To 14/2017, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 23/2015, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. P. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2016, sp. zn. 11 T 23/2015, byl obviněný A. P. uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento zvlášť závažný zločin a sbíhající se přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 2 T 224/2014, byl obviněný podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen souhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na jeden rok. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 2 T 224/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §226 písm. c) tr. ř. bylo konečně rozhodnuto o zproštění obviněného A. P. a spoluobviněné T. L. obžaloby Krajského státního zastupitelství Brno ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 4 KZv 24/2014, pro skutek pod bodem 1) obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchali obvinění.
2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný A. P. dopustil trestné činnosti tím, že
,,společně s dosud neznámou osobou od přesně nezjištěné doby kolem 18. 10. 2014 do 18. 11. 2014 ve sklepních prostorách náležejících k provozovně baru K. J. na adrese P., K., kde s cílem vypěstovat rostlinu konopí s vědomím následného sušení, skladování a distribuce těchto sušených rostlin, tzv. marihuany obsahující psychotropní látku Delta 9 tetrahydrocanabinol (THC), která je jako psychotropní látka zařazena do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a je uvedena v seznamu č. 4 psychotropních látek v příloze nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek (dále jen nařízení vlády), pomocí speciálně nainstalovaného technologického zařízení skládajícího se ze závěsných svítidel osazených vysokotlakovými sodíkovými výbojkami, uhlíkových filtrů a z potrubních ventilátorů, tedy zařízení tvořícího v souhrnu indoorovou pěstírnu rostlin konopí s nutností manuální závlahy a zajištění mimo jiné i přísunu potřebných živin pro jednotlivé fáze růstu těchto rostlin konopí pomocí speciálních chemických přípravků, záměrně bez patřičného povolení neoprávněně s cílem vlastního obohacení vypěstoval dosud nezjištěné množství rostlin konopí, nejméně však 298 kusů těchto rostlin konopí – z toho 144 kusů o výšce od 65 do 75 cm a 154 kusů o výšce od 50 do 60 cm, tedy po usušení o celkové váze toxikomansky využitelné rostlinné sušiny – marihuany nejméně o váze 3 694,7 g a obsahu THC vyšším než 0,3 %, přičemž tohoto jednání se dopustil záměrně i přesto, že konopí je uvedeno jako omamná látka v Seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a vzhledem k tomu i v seznamu č. 3 omamných látek v nařízení vlády, kdy takto vypěstované rostliny konopí byly určeny ke zpracování usušením do stavu způsobilého ke spotřebě jako tzv. marihuana, k čemuž však již nedošlo v důsledku nálezu této pěstírny konopí a zajištění uvedených rostlin konopí i technologického zařízení dne 19. 11. 2014 policejním orgánem Policie ČR při prohlídce jiných prostor a pozemků, která zde byla realizována na příkaz příslušného soudu,
od blíže nezjištěné doby do 18. 11. 2014 na blíže nezjištěném místě, pravděpodobně ve II. nadzemním podlaží rodinného domu na ulici T. v P.- H. P. zřídil a udržoval ve funkčním stavu indoorovou pěstírnu konopí s vědomím následného sušení, skladování a distribuce těchto sušených rostlin, tzv. marihuany obsahující psychotropní látku Delta 9 tetrahydrocanabinol (THC), přičemž zde neoprávněně, bez patřičného povolení vypěstoval nezjištěné množství rostlin konopí, které sklidil, nadrtil, usušil, oddělil toxikomansky nevyužitelné části a toxikomansky využitelnou sušinu konopí – marihuanu o celkové váze 3 549,754 g obsahující více než 0,3 % THC v každém vzorku, uložil do průhledných igelitových pytlů, v nichž tuto přechovával pro účely její další distribuce, přičemž konopí je uvedeno jako omamná látka v seznamu IV podle Jednotné úmluvy o omamných látkách a vzhledem k tomu i v seznamu č. 3 omamných látek v nařízení vlády a THC je jako psychotropní látka zařazena do seznamu II podle Jednotné úmluvy o psychotropních látkách a je uvedena v seznamu č. 4 psychotropních látek v příloze nařízení vlády“.
3. Rozsudek soudu prvního stupně však právní moci nenabyl, neboť proti němu podal odvolání jak obviněný A. P., tak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky v Jihlavě. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací tato odvolání projednal a usnesením ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 4 To 14/2017, je podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný A. P. prostřednictvím své obhájkyně dovolání s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. V podaném dovolání obviněný předně akcentoval, že nesprávné hmotněprávní posouzení skutku v daném případě spočívá v porušení zásady spravedlivého procesu jako celku. V návaznosti na to pak poukázal, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud, neboť věcná a místní příslušnost Krajského soudu v Brně byla uměle založena nedůvodně podanou obžalobou pro trestný čin loupeže, ačkoli již ve stadiu podání obžaloby byla důkazní situace ve vztahu k tomuto skutku jednoznačná, o čemž svědčí i zprošťující verdikt soudu prvního stupně. Obviněný rovněž namítl, že porušení jeho práva na zákonného soudce je spojeno i s nesprávným obsazením soudu, pokud jde o přísedící Jarmilu Cabanovou, neboť dle seznamu přísedících Krajského soudu v Brně u ní došlo k přeskočení mnoha jmen uvedených v tomto seznamu.
6. Obviněný dále vytkl, že důkazy zajištěné v rámci domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor neměly se skutkem, pro který byly soudní příkazy Okresního soudu v Jihlavě původně vydány, nic společného. Předmětné soudní příkazy byly totiž vydány ve věci podezření ze spáchání trestného činu loupeže, přičemž k zahájení trestního stíhání pro drogovou trestnou činnost došlo pouze a výlučně na základě výstupů z provedených prohlídek a zde zajištěných věcí. Takto získané důkazy tedy nelze procesně použít, neboť se jedná o důkazy získané nezákonným postupem.
7. Ve vztahu k přisouzené právní kvalifikaci obviněný namítl, že soudy měly vycházet z množství účinné látky THC, nikoli z množství sušiny. Dále poukázal na vlastní propočet relace mezi množstvím THC a zákonnou trestní sazbou, přičemž dospěl k závěru, že za dané situace by bylo adekvátní uložení trestu pod první třetinu zákonné trestní sazby. Další závažná pochybení pak obviněný shledal v zamlčování důkazů svědčících v jeho prospěch, v nesprávném postupu znalce při stanovení objemu psychotropní látky, jakož i v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, což doložil podrobným rozborem výpovědi svědka P. Ch. Zároveň pak připomněl, že z přisuzované trestné činnosti jej vyviňuje zjištění o příkonu zajištěné pěstírny, který nekoresponduje se zjištěným odběrem elektrické energie. V tomto směru tak uzavřel, že o jeho vztahu k zajištěné pěstírně neexistuje jediný konkrétní důkaz.
8. Závěrem obviněný namítl, že jemu uložený trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný a vymyká se ustálené soudní praxi. Soudy navíc při jeho ukládání nerespektovaly obecné zásady pro ukládání trestů ve smyslu §38 a §39 tr. zákoníku, přičemž v tomto směru nezohlednily zejména osobní, rodinné a majetkové poměry obviněného.
9. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný A. P. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 4 To 14/2017, a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Obviněný současně s odkazem na §265h odst. 3 tr. ř. navrhl odklad výkonu trestu odnětí svobody a požádal, aby předseda senátu 11 T Krajského soudu v Brně předložil spis s dovoláním obviněného Nejvyššímu soudu s návrhem na odklad výkonu trestu.
10. K dovolání obviněného A. P. se písemně vyjádřil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (sp. zn. 1 NZO 1109/2017 ze dne 15. 12. 2017). Ve svém vyjádření státní zástupce předně uvedl, že námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají, neboť s poukazem na dotčený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy obou stupňů přitom v dané věci zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Zároveň řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ve věci zároveň nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.
11. Dále konstatoval, že pokud jde o námitky obviněného proti údajné nepříslušnosti soudu, resp. jeho obsazení, tyto by spíše odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který však obviněný neuplatnil. Nelze však přehlédnout, že ve věci bylo konáno společné řízení a v souladu s §21 odst. 1 tr. ř. byl pak věcně příslušným k takovému řízení krajský soud a vzhledem k místu spáchání nejzávažnějšího trestného činu, o němž bylo řízení vedeno, byl tímto věcně a místně příslušný Krajský soud v Brně. Pokud dále obviněný namítl nesprávnost obsazení senátu, jde pouze o spekulativní tvrzení, které není podpořeno žádnou relevantní argumentací, a proto se státní zástupce k této námitce blíže nevyjadřoval.
12. Státní zástupce se rovněž neztotožnil ani s dalšími dílčími námitkami procesní a skutkové povahy, které obviněný podřadil pod námitky porušení zásad spravedlivého procesu. V prvé řadě nelze souhlasit s tím, že by věci zajištěné v pěstírnách nebylo možno v řízení použít jako důkaz. Domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor byly totiž ve věci provedeny v souladu se zákonem a na základě příkazů k jejich provedení vydaných příslušným soudem. Skutečnost, že příkaz byl vydán ohledně trestného činu, o kterém se v dané fázi vedlo trestní řízení, přičemž v rámci tohoto úkonu byla zjištěna trestná činnost další, pak nezpůsobuje, že by takto získané důkazy k oné další trestné činnosti nebylo možno použít. Za hmotněprávně relevantní pak nebylo možné považovat ani námitky stran konkrétního objemu THC, neboť obviněný nijak nezpochybnil naplnění zákonného znaku ,,ve značném rozsahu“ ve smyslu §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ale pouze vytkl, že konkrétní zjištěný objem účinné látky THC měl být zohledněn ve výroku o trestu. Pokud jde dále o zjevně skutkové výhrady ve vztahu k hodnocení výpovědi svědka P. Ch. a ke znaleckému zkoumání obsahu účinné látky THC, lze zcela odkázat na rozhodnutí soudů obou stupňů, jež se s totožnými námitkami podrobně a přesvědčivým způsobem vypořádaly.
13. Uplatněnému dovolacímu důvodu pak neodpovídají ani námitky proti uloženému trestu, přičemž proti výroku o trestu lze zásadně brojit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však obviněný nejenže neuplatnil, ale v jeho případě ani nebyl dán. Obviněnému byl totiž uložen přípustný druh trestu a tento byl uložen v polovině zákonné trestní sazby. Dle názoru státního zástupce tak nelze hovořit o trestu jakkoli excesivním, či exemplárním.
14. Stran deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě pak státní zástupce zkonstatoval, že tento může být úspěšně uplatněn pouze v případě, že byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně. Dle státního zástupce však takou vadou rozhodnutí soudu prvního stupně zatíženo není a obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tak nemohl být v daném případě naplněn.
15. Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání obviněného, přestože formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se obsahově přibližuje pouze dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který obviněný výslovně neuplatnil. V mezích tohoto hypoteticky v úvahu připadajícího dovolacího důvodu přitom státní zástupce považuje dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné, a proto Nejvyššímu soudu navrhl, aby jej podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za tohoto stavu se státní zástupce neztotožnil ani s podnětem obviněného k podání návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu. To znamená – zda dovolání bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě, na příslušném místě (u věcně a místně příslušného soudu) v souladu s §265e odst. 1, odst. 3 tr. ř. i oprávněnou osobou v souladu s §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. ř. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že dovolatel výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, a nic nebrání jeho projednání.
IV. Důvodnost dovolání
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o které se dovolání opírá, naplňují obviněným uplatněné dovolací důvody. Pouze reálná existence těchto důvodů je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
18. V podaném dovolání obviněný své argumenty subsumoval pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř.
19. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
20. Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Pokud pak jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., ten obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první variantu spadají případy, kdy byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně z ryze formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř., bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., takže byl dovolatel zkrácen na svém právu na přístup k soudu druhého stupně. Pod druhou variantu pak spadají případy, kdy dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
22. Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu však nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. , a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu.
23. Průlom do uvedených principů je tak možný v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, a to za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem svého dovolání a současně i přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Takovýto závažný rozpor je dán, pokud skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo pokud tato zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení nevyplývají z provedených důkazů, nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna apod. V průběhu dokazování či hodnocení důkazů by tedy musel nastat takový exces, který odporuje zejména pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost.
24. Při respektování výše uvedených obecných předpokladů a nastíněné judikatury je však s ohledem na výsledky provedeného dokazování a zjištěný skutkový stav zřejmé, že v posuzované věci se o žádný z případů extrémního nesouladu nejedná.
25. Pokud jde o námitku obviněného stran místní nepříslušnosti Krajského soudu v Brně, Nejvyšší soud připomíná, že nepříslušnost soudu lze důvodně namítat pouze prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Dle tohoto ustanovení lze však dovoláním napadnout pouze to, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně, tedy, že ve věci rozhodl soud v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (viz §16 a §17 tr. ř.). Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení však není skutečnost, že v řízení údajně došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu podle §18 tr. ř.
26. V tomto směru však nelze opomenout, že ve věci obviněného bylo konáno společné řízení podle §20 odst. 1 tr. ř., přičemž podle §21 odst. 1 tr. ř. platí, že společné řízení koná krajský soud, je-li příslušný konat řízení alespoň o jednom z trestných činů. Jestliže mezi souvisejícími trestnými činy je pouze jeden, který věcně přísluší před krajský soud, uplatní se ustanovení §21 odst. 1 tr. ř. a místní příslušnost pro společné řízení se určuje podle zásad, které platí pro trestný čin, pro nějž je věcně příslušný krajský soud. Podle §18 odst. 1 tr. ř. pak platí, že řízení koná soud, v jehož obvodu byl trestný čin spáchán.
27. S ohledem na tato zákonná východiska je zřejmé, že pokud bylo ve věci obviněného konáno společné řízení pro trestný čin loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (podle §17 tr. ř. dána věcná příslušnost krajského soudu) a dále pro trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku (podle §16 tr. ř. dána věcná příslušnost okresního soudu), byl pro rozhodnutí ve věci v prvním stupni věcně příslušný krajský soud. Vzhledem k místu spáchání závažnějšího trestného činu – obec S., okres J., byla pak zcela správně dána místní příslušnost Krajského soudu v Brně. Skutečnost, že v hlavním líčení bylo poté podle §226 písm. c) tr. ř. rozhodnuto o zproštění obviněného A. P. a spoluobviněné T. L. obžaloby Krajského státního zastupitelství Brno ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 4 KZv 24/2014, pro skutek pod bodem 1) obžaloby naplňující znaky trestného činu loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pak neměla žádný vliv na primární určení věcné a místní příslušnosti soudu prvního stupně a tímto postupem tedy nikterak nedošlo k porušení práv obviněného na spravedlivý proces a na zákonného soudce.
28. Pokud jde o další námitku obviněného stran údajného nesprávného obsazení senátu Krajského soudu v Brně, Nejvyšší soud připomíná, že soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o soudech a soudcích“). Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (R 36/2012-II.) apod. (srov. Šámal P. a kol. Trestní řád II. §157 – 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157).
29. Jak již bylo výše konstatováno, v dané věci rozhodoval v prvním stupni zcela správně krajský soud. Podle §31 odst. 1, odst. 2 zákona o soudech a soudcích pak platí, že krajský soud rozhoduje v senátech, přičemž senáty krajského soudu se skládají z předsedy senátu a dvou přísedících, jestliže rozhodují jako soudy prvního stupně v trestních věcech. Za dané situace je tedy zřejmé, že pokud Krajský soud v Brně rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Martina Vrbíka a přísedících Jarmily Cabanové a Jitky Bartákové, nelze tomuto postupu vytknout žádné pochybení.
30. K této obecně formulované námitce přitom obviněný již nepřipojil žádnou relevantní a konkrétní argumentaci (přičemž tuto námitku obviněný nevznesl ani v předchozích fázích trestního řízení), a proto se Nejvyšší soud dále k této námitce nevyjadřoval. Úkolem dovolacího soudu totiž není, aby za dovolatele domýšlel, v jakém směru se má obecně uplatněná námitka v konkrétnosti projevit při posuzování důvodnosti podaného dovolání. Nezbývá než zopakovat, že Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby namísto dovolatele takovou právní argumentaci dotvářel či dokonce vytvářel, případně domýšlel právní konstrukci, kterou snad obviněný hodlal uplatnit a na které hodlal stavět svoji obhajobu.
31. Nejvyšší soud se rovněž neztotožnil s námitkami obviněného, že důkazy zajištěné v rámci domovní prohlídky a prohlídek jiných prostor jsou nezákonné, a tudíž i procesně nepoužitelné, neboť tyto prohlídky byly nařízeny v souvislosti s trestním stíháním pro jiný skutek a jiný trestný čin a nebyl zde zdůvodněn požadavek jejich neodkladnosti.
32. Podle §82 odst. 1 tr. ř. lze domovní prohlídku vykonat, je-li důvodné podezření, že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejícím (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení. Podle §82 odst. 2 tr. ř. lze pak z důvodů uvedených v §82 odst. 1 tr. ř. vykonat i prohlídku prostor nesloužících k bydlení (jiných prostor) a pozemků, pokud nejsou veřejně přístupné. Podle §83 odst. 1 tr. ř. příkaz k domovní prohlídce musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. V příkazu musí být mimo obecných náležitostí uloženo provedení domovní prohlídky, popsán byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení, včetně prostor k nim náležejících tak, aby nemohlo dojít k záměně bytu nebo takové jiné prostory a aby byl určen též rozsah provádění domovní prohlídky. Dále zde musí být uveden účel domovní prohlídky a poukázáno na povinnost majitele nebo nájemce či jiného uživatele bytu (prostorů) strpět domovní prohlídku, včetně poučení o možnosti překonat odpor nebo vytvořenou překážku. Obsahovat musí upozornění na povinnost vydat věci důležité pro trestní řízení, příp. při ní nalezené s pohrůžkou, že takové věci budou odňaty, nebudou-li dobrovolně vydány (srov. Šámal P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1122). Podle §83a odst. 1 tr. ř. pak platí, že na nařízení a provedení prohlídky jiných prostor a pozemků se obdobně užije §83 odst. 1 a odst. 2 tr. ř.
33. Dále nutno připomenout, že podle §160 odst. 4 tr. ř. je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. Povahu úkonu jako neodkladného nebo neopakovatelného je třeba posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu. Potřeba výslovného uvedení, že se jednalo o neodkladný či neopakovatelný úkon, byla v judikatuře soudů opakovaně řešena. V rozhodnutí pod č. 13/2014-III. Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud vyslovil, že jestliže je příkaz k domovní prohlídce vydáván ve stadiu „prověřování podezřelého“, nikoli tedy ve stadiu trestního stíhání, je třeba v odůvodnění vysvětlit, proč jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný, popř. to uvést v protokolu o domovní prohlídce (§160 odst. 4 tr. ř.), což by mělo být z logiky věci obsaženo již v návrhu státního zástupce. Dále lze zmínit např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 37/2013 Sb. rozh. tr., které ovšem současně zdůraznilo, že je nutné zvažovat i materiální hledisko, pokud zdůvodnění neodkladnosti či neopakovatelnosti v uvedených úkonech není.
34. V případě, že takové zdůvodnění příkaz nebo protokol neobsahuje, lze odstranit nedostatek formálních podmínek příkazu nebo protokolu (tedy i o neodkladnosti úkonu), v dalším řízení, a to např. výslechem osob, které se provedení úkonu zúčastnily, popř. jej provedly. Smyslem a účelem povinnosti vyložit věcné důvody pro neodkladnost a neopakovatelnost úkonu v protokolu je totiž zaručit transparentnost trestního řízení a jeho kontrolovatelnost, tj. zajistit náležitou přezkoumatelnost těchto úkonů. Jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost či neopakovanost úkonu byly splněny, pak případná neexistence zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti – byť je vadou řízení – nedosahuje takové roviny, aby byla sama o sobě důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí, neboť jde ve své podstatě o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu.
35. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že Ústavní soud v usnesení ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 231/05, uvedl, že nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti v soudním příkazu k domovní prohlídce, stejně jako porušení povinnosti uvést do protokolu o domovní prohlídce skutečnosti, na jejichž základě byla domovní prohlídka jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon prováděna, je vadou řízení, která však sama o sobě nedosahuje ústavní roviny, resp. sama o sobě není důvodem pro zrušení příslušných rozhodnutí (shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 1813/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3108/08). V usnesení ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2816/10, pak Ústavní soud konstatoval, že za důvod ke svému zásahu ustáleně nepovažuje situaci, kdy se jedná pouze o nižší míru pečlivosti, s jakou byl příkaz k domovní prohlídce vypracován, totiž kdy předmětné odůvodnění sice neobsahuje pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti či neopakovatelnosti dané prohlídky, nicméně tato neodkladnost či neopakovatelnost je ze spisového materiálu a z okolností případu zřejmá. V usnesení ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 907/13, pak Ústavní soud konstatoval, že ústavněprávního rozměru nabývá až deficit, kdy v daném případě neodkladnost úkonu z odůvodnění příkazu není (ani interpretací) jakkoli seznatelná, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu (podobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 946/13).
36. Nejvyšší soud tedy ze všech hledisek, která již byla vymezena, posuzoval okolnosti, za nichž došlo k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor v projednávané věci, a shledal, že policejní orgán ve všech případech podal řádně věcně i formálně odůvodněné návrhy (č. l. 368-383) státnímu zástupci, který následně rozvedl skutečnosti rozhodné pro provedení domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor, včetně uvedení a zdůvodnění jejich neodkladnosti zachycené ve spisovém materiálu (č. l. 384-386). V samotných příkazech k domovním prohlídkám a prohlídkám jiných prostor se pak soud rovněž explicitně vyjádřil k důvodům neodkladnosti posuzovaných úkonů (č. l. 387-389, 466-469), přičemž zmínka o neodkladnosti figuruje i v protokolech o provedení domovní prohlídky a prohlídkách jiných prostor (č. l. 392-399, 471-473, 478-480, 485-487). Zmínka o neodkladnosti úkonu absentuje pouze v protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 18. 11. 2014 na adrese Ř., J. u P. (č. l. 458-460) a prohlídky jiných prostor ze dne 18. 11. 2014 u motorového vozidla tov. zn. Volvo XC 60, (č. l. 497-499). Absence výslovného označení daných úkonů jako neodkladných však vzhledem k předchozím materiálním i formálním důvodům není pochybením dosahujícím takové intenzity, jež by mohlo založit procesní vadu zakládající porušení práva na spravedlivý proces.
37. Dále nutno zdůraznit, že dne 18. 11. 2014 byla na základě řádně povoleného příkazu provedena prohlídka provozovny baru na adrese K., P., při které byly objeveny nejméně dvě místnosti s aktivní pěstírnou konopí. Z tohoto důvodu rozhodl policejní orgán o zapečetění celého objektu a jeho střežení do doby, než bude rozhodnuto o dalším postupu. Na základě podnětu policejního orgánu a návrhu státního zástupce byl pak dne 19. 11. 2014 Obvodním soudem pro Prahu 10 vydán příkaz k prohlídce jiných prostor (č. l. 1088-1089), přičemž samotná prohlídka byla provedena téhož dne (1097-1101). Na tomto místě pak nutno uvést, že důvody neodkladnosti tohoto úkonu byly řádně a výslovně uvedeny jak v podnětu a návrhu k vydání příkazu k prohlídce jiných prostor, tak v samotném příkazu a protokolu o provedení prohlídky jiných prostor.
38. S ohledem na konkrétní okolnosti případu, procesní charakteristiku této fáze řízení a obsah výše uvedených úkonů je tedy zřejmé, že tzv. trojí kontrola neodkladnosti, resp. neopakovatelnosti prohlídek ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, byla v dané věci jednoznačně zachována. Průběh přípravného řízení v této věci svědčí o posloupnosti jednotlivých úkonů trestního řízení, v němž měly po počátečních úkonech dokladujících podezření ze spáchání trestného činu domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor zřetelně povahu neodkladných úkonů, bez nichž by nebylo vůbec možno vyhovět účelu trestního řízení a identifikovat protiprávní jednání. Policejní orgán, státní zástupce i soudce měli v době rozhodování o nich k dispozici nezbytnou kvantitu i kvalitu důkazů, které takové prohlídky odůvodňovaly. Vzhledem k tomu nelze ve výše uvedeném postupu orgánů činných v trestním řízení shledat výraznější pochybení, natož takové, které by mohlo založit procesní vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, případně dokonce porušení práva na spravedlivý proces.
39. Nejvyšší soud rovněž připomíná, že pokud byly při provedených prohlídkách nalezeny a zajištěny věci potřebné pro trestní stíhání obviněného pro skutek pod bodem 2) obžaloby, ačkoli byly tyto prohlídky povoleny v souvislosti s trestním stíháním obviněného pro skutek uvedený pod bodem 1) obžaloby, nebrání tato skutečnost procesní použitelnosti věcí zde zajištěných (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci P. proti Německu ze dne 3. 3. 2016, č. 7215/2010). Zásah do domovní svobody, resp. svobody soukromí obviněného byl totiž proveden zcela v souladu se zákonem, a to na základě soudních příkazů k domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor. Pouze pro úplnost pak nutno poznamenat, že na zákonnost prohlídek neměla žádný vliv ani skutečnost, že pro trestný čin, pro který byly prohlídky nařízeny, byl obviněný poté zproštěn podané obžaloby. Nejvyšší soud tedy v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal takové pochybení, které by mohlo mít za následek nepoužitelnost výsledků domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor coby důkazů v trestním řízení vedeném proti obviněnému, neboť způsob jejich provedení jako celek, posuzován i z hledisek vymezených v rozhodnutích Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, může jednoznačně obstát.
40. Pokud jde o další námitku obviněného, že orgány činné v trestním řízení zamlčovaly důkazy svědčící v jeho prospěch a neprovedly důkazy v podobě sledování osob a záznamů o telekomunikačním provozu, jež byly pořízeny v souvislosti se skutkem, pro který byl obviněný obžaloby zproštěn, Nejvyšší soud konstatuje, že ani v tomto směru se nelze s nastíněnou argumentací ztotožnit.
41. V obecné rovině nutno připomenout, že námitka týkající se neprovedení obviněným navrhovaného důkazu není svojí povahou námitkou hmotněprávního charakteru. Podle soudní judikatury je však třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
42. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším možným důvodem je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazů, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, a další).
43. Konkrétně pak nutno uvést, že ačkoli byl obviněný sledován ve smyslu §158d tr. ř., a to v souvislosti se skutkem pro který byl poté obžaloby zproštěn, policejní orgán vyhodnotil, že pořízené záznamy nejsou důležité pro dané trestní řízení. Veškeré záznamy z předmětné věci přitom byly z procesní opatrnosti uloženy pod sp. zn. V13/2012-KRPJ-KPV-160071 a jsou vedeny v režimu ,,Vyhrazené“. Nejvyšší soud dále připomíná, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí (č. l. 3106 verte) předmětnou problematikou řádně zabýval a dospěl k závěru, že vzhledem k důkazní situaci považuje za nadbytečné doplnit dokazování o tyto listinné důkazy, když bylo vyhodnoceno, že neobsahují žádné důležité informace pro dané trestní řízení. Nejvyšší soud proto konstatuje, že za situace, kdy odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil neprovedení navrhovaných důkazů pro jejich nadbytečnost, nelze uvažovat o existenci tzv. opomenutých důkazů a ani o porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
44. Nejvyšší soud se dále neztotožnil ani s (ryze skutkovými) námitkami obviněného ohledně zjištěného objemu THC, hodnocení výpovědi svědka P. Ch., znaleckého zkoumání obsahu účinné látky THC a spotřeby elektrické energie v pěstírně konopí.
45. Opětovně nutno zdůraznit, že takto postavené námitky neodpovídají požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť zpochybňují rozsah dokazování, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Obviněný tak v tomto směru uplatnil námitky výhradně skutkové povahy, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Námitky typu, že nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání, že z důkazní situace nijak nevyplývá, že by se dopustil předmětné trestné činnosti, případně vlastní hodnocení jednotlivých důkazů a celkové důkazní situace nabízené v dovolání, zcela vybočují z mezí deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je navíc zřejmé, že tyto námitky primárně nezpochybňují právní posouzení skutku, nýbrž se domáhají převzetí obviněným nabízené verze skutkových zjištění, z které pak vyvstávají pochybnosti o právní kvalifikaci.
46. Pouze nad rámec tak lze konstatovat, že pokud obviněný namítl, že kvalita pěstovaného konopí byla zjištěna nedostatečným a neprůkazným způsobem, tak těmto výtkám rozhodně nelze přisvědčit. Soud prvního stupně totiž v této souvislosti u hlavního líčení vyslechl zpracovatelku znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví chemie a fyzikální chemie, kpt. Ing. Šárku Zachovou, která srozumitelně a přesvědčivě popsala způsob výběru rostlin konopí, jakož i následný postup v rámci znaleckého zkoumání (č. l. 2796-2797). Nutno navíc zdůraznit, že počet rostlin konopí vybraných ke zkoumání je zcela věcí znalce, neboť jde o navýsost odborný postup, do něhož nepřísluší zasahovat orgánům činným v trestním řízení. Takto zvolený postup přitom nejen, že odpovídá standardům stanoveným Evropskou unií, ale současně vede k nejobjektivnějšímu zjištění množství a kvality pěstované drogy ve prospěch každé stíhané osoby. Z pohledu odbornosti pak nebyly ze strany soudů obou stupňů shledány ani žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly pochybnosti o správnosti závěru předmětného znaleckého posudku (č. l. 2799-2800, 3108 verte -3109). Předmětná argumentace obviněného tak představuje pouhou (a zcela neopodstatněnou) polemiku s hodnocením provedených důkazů a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů.
47. Soud prvního stupně se rovněž v intencích pokynu odvolacího soudu dotázal i na eventuální množství toxikomansky využitelné rostlinné sušiny – marihuany a množství účinné látky THC, které by bylo dosaženo v případě, že by rostliny dorostly do požadovaného stadia. Na tento dotaz však znalkyně odmítla odpovědět s tím, že by se jednalo pouze o hypotetické úvahy. Z tohoto důvodu soud prvního stupně uzavřel, hmotnost nezpracovaného konopí zajištěného v pěstírně na ulici K. činilo 3 694,7 gramů a množství již zpracované sušiny konopí – marihuany v domě na ulici T. činilo 3 549,754 gramů, tedy dohromady 7 244,454 gramů nezpracované rostlinné hmoty a sušiny. Za této situace a s ohledem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, pak soud prvního stupně dospěl důvodně k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť spáchal uvedený čin ve značném rozsahu.
48. Obstát pak nemohly ani námitky obviněného stran spotřeby elektrické energie v pěstírnách konopí. Jak totiž vyplývá z rozhodnutí soudů obou stupňů (č. l. 2799, 3108), jež se předmětnými námitkami obviněného dostatečně zabývaly, pěstírny konopí na ulici K.a ulici T. se v době provedených prohlídek na těchto místech objektivně nacházely a ani případné nesrovnalosti ve skutečném a obviněným předpokládaném odběru elektrické energie nemohou svědčit o opaku. Z výpovědi svědka M. P. bylo přitom zjištěno, že indoorová pěstírna konopí na ulici K. byla zřízena za trvání nájemního vztahu mezi ním a obviněným, přičemž spotřeba elektrické energie v posledním čtvrtletí roku 2014 oproti předchozím spotřebám stoupla a byla placena firmou obviněného. Podle znalce z oboru kriminalistika, odvětví elektrotechnika, Ing. Zdeňka Kašíka (č. l. 2788) se přitom v případě pěstírny na ulici K. jednalo o plně funkční pěstírnu, která byla navíc zřízena na vysoké odborné úrovni, a ohledně pěstírny na ulici T. konstatoval, že veškeré věci zde zajištěné byly rovněž plně funkční a pokud se toto zařízení nacházelo na místě činu v době, kdy zde bylo zajištěno i konopí, bylo tam použito. Za dané situace tak soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování prokázaly existenci pěstíren konopí bez důvodných pochybností.
49. Nejvyšší soud se rovněž neztotožnil ani s výhradami obviněného ve vztahu k hodnocení výpovědi svědka P. Ch. Soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích (č. l. 2797-2800, 3107 verte – 3108) totiž precizně rozebraly, proč vyhodnotily výpověď svědka P. Ch. jako nevěrohodnou a nepravdivou. Pouze ve stručnosti tak lze poukázat, že obecná věrohodnost svědka byla zpochybněna jeho způsobem života a jeho trestní minulostí. Tvrzení svědka, že se měl dopustit předmětné trestné činnosti pak bylo vyvráceno na základě provedeného dokazování, z něhož vyplynulo, že se nemohl starat o pěstované rostliny konopí denně, neboť v předmětné době páchal trestnou činnost v podstatě na celém území České republiky, neměl příslušné vzdělání potřebné pro profesionální zapojení a chod pěstírny a nedisponoval ani dostatečnými finančními prostředky nutnými pro zřízení pěstírny. Svědek rovněž nebyl schopen odpovídat na otázky soudu ohledně procesu pěstování konopí, zapojování zařízení, udržování chodu pěstírny, maskování pěstebního procesu, původu finančních zdrojů na zřízení pěstírny, atd. Přítomnost svědka P. Ch. na ulici K. přitom nepotvrdil žádný z jiných svědků a stopy jeho přítomnosti pak nevyplynuly ani z následné analýzy DNA zajištěné na tomto místě (na rozdíl od osoby obviněného, který se zde prokazatelně vyskytoval a manipuloval se zařízením pěstírny). Dle Nejvyššího soudu tak soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích dostatečně a řádně odůvodnily, proč vyhodnotily výpověď svědka P. Ch. jako nevěrohodnou, přičemž takovému postupu nelze vytknout žádné pochybení.
50. V souvislosti s výše uplatněnými námitkami obviněného považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož, právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Lze tak uzavřít, že shora vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotněprávních, a proto žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají. Nejvyšší soud přitom neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
51. Pokud obviněný v postupu soudů spatřoval také porušení zásady in dubio pro reo , je třeba připomenout, že taková námitka rovněž obsahově nenaplňuje uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak ani jiný zákonný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Zásada in dubio pro reo , která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení vyplývá, že tato zásada se vztahuje výlučně k otázce zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je však zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud navíc v této souvislosti ve svém usnesení ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/2002, konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
52. Dle Nejvyššího soudu tak lze uzavřít, že postup soudů obou stupňů nevybočil z mezí ustanovení §2 odst. 2, odst. 5 a odst. 6 tr. ř. Jimi učiněná skutková zjištění totiž korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v dostatečném rozsahu a v souladu se zákonnými požadavky na tuto činnost soudů. Soudy obou stupňů rovněž dospěly ke skutkovým závěrům, o nichž neměly důvodné pochybnosti, a v takovém případě nemohlo dojít ani k porušení zásady in dubio pro reo . Je proto zřejmé, že uplatněné skutkové a procesní námitky obviněného zcela míjejí meze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
53. Nejvyšší soud dále konstatuje, že námitky obviněného, že soudy obou stupňů v rámci úvah o trestu nepostupovaly v souladu s obecnými zásadami pro ukládání trestu a uložily obviněnému trest nepřiměřeně přísný, se nemohly setkat s úspěchem, neboť takto postavenou argumentací se nelze domáhat úspěšného uplatnění žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Námitky proti uloženému trestu lze navíc uplatnit jen prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který lze obecně uplatnit v případech, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V této souvislosti však třeba zdůraznit, že dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není pouhá nepřiměřenost trestu, ať již pociťovaného jako mírný, nebo přísný, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002). S poukazem na citovaný dovolací důvod se nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení trestního zákoníku, jež stanovují obecné zásady pro jeho ukládání (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07).
54. Pouze nad rámec tak lze poukázat, že jak soud prvního stupně (č. l. 2801-2802), tak soud odvolací v rámci svého přezkumu (č. l. 3110 verte - 3111), plně respektovaly obecné zásady pro ukládání trestu ve smyslu §39 a násl. tr. zákoníku, přičemž náležitě přihlédly k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, osobě a poměrům obviněného, jakož i přitěžujícím a polehčujícím okolnostem, byť je obviněný odlišného názoru. Vzhledem k trestní minulosti obviněného, rozsahu a charakteru páchané trestné činnosti přitom nelze souhlasit ani s námitkou, že uložený trest se vymyká ustálené soudní praxi. Obviněný byl totiž na základě výroku o vině ve smyslu §283 odst. 2 tr. zákoníku ohrožen zákonnou trestní sazbou v rozmezí dvou až deseti let odnětí svobody, přičemž s ohledem na všechny rozhodné skutečnosti bylo uložení trestu odnětí svobody v trvání šesti let zcela proporcionální a v souladu se zákonem. Pokud tedy soud prvního stupně za dané situace uložil obviněnému druh trestu, který zákon připouští, a to v rozmezí trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl uznán vinným, nelze v jeho postupu shledat žádné pochybení.
55. Pokud jde konečně o opodstatněnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jej obviněný uplatnil v jeho druhé alternativě, konkrétně, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tato vada nebyla v odvolacím řízení odstraněna. Vzhledem k tomu, že námitky obviněného však nenaplnily deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz argumentace výše), nemohl být dán ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jeho existenci založen.
56. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v případě obviněného A. P. napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem nedošlo ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. k porušení zákona, a proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
57. Pokud v dovolání obviněný A. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. v jeho případě odložil výkon trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace pak nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatnými (negativními) výroky.
58. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Stanislav Rizman
předseda senátu