ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3354.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 3354/2018-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. K. , zastoupené JUDr. Lumírem Schejbalem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 111, proti žalovaným 1) J. B. , 2) G. B. , zastoupeným JUDr. Karlem Bockem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Lidická 613, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 22 C 99/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2018, č. j. 56 Co 1/2018-222, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Každý ze žalovaných je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 057 Kč do tří od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Lumíra Schejbala.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 22. 9. 2017, č. j. 22 C 99/2016-185, určil, že spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 k části pozemku o výměře 61 m 2 , nacházejícího se v k. ú. V., zapsaného u Katastrálního úřadu pro Z. kraj, Katastrální pracoviště V. na LV, která je vyznačena v geometrickém plánu Ing. Hany Kotrlové, ze dne 23. 9. 2016, byl k 19. 8. 2014 jakožto dni úmrtí E. K., v jeho výlučném vlastnictví (výrok I.). Ve výroku II. určil, že spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/2 k části pozemku o výměře 61 m 2 , nacházejícího se v k. ú. V., zapsaného u Katastrálního úřadu pro Z. kraj, Katastrální pracoviště V., na LV, která je vyznačena v geometrickém plánu Ing. Hany Kotrlové, ze dne 23. 9. 2016, byl k 19. 8. 2014 jakožto dni úmrtí E. K., ve společném jmění manželů, a to žalobkyně a E. K. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 21. 3. 2018, č. j. 56 Co 1/2018-222, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 o. s. ř. a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Považují úvahy soudů nižších stupňů o oprávněnosti držby části pozemku v k. ú. V. žalobkyní a jejím zesnulým manželem (na základě které měli nabýt vlastnické právo vydržením) za zjevně nepřiměřené. Žalobkyně a její zesnulý manžel nemohli být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že jim část pozemku patří, a to především s ohledem na jejich znalost geometrického plánu z roku 1975. Z tohoto geometrického plánu je zřejmé, že předmětná část pozemku nebyla v rozhodné době ve vlastnictví žalobkyně a jejího zesnulého manžela, příp. jejich právních předchůdců (v těchto souvislostech odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2374/2017).
Dále poukazují na skutečnost, že vlastnické právo k pozemku nabyli na základě darovací smlouvy ze dne 17. 4. 2013 uzavřené se S. V. I pokud by část pozemku žalobkyně a její zesnulý manžel k 1. 1. 1992 vydrželi, žalovaní nabyli tento pozemek od nevlastníka na základě jejich dobré víry v zápis do katastru nemovitostí (v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, a příslušnou judikaturou Ústavního soudu). I proto měla být žaloba zamítnuta.
Poznamenávají, že pokud soudy obou stupňů nezohlednily v poměrech projednávané věci výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu, zatížily jejich rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti a porušily zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí.
Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Nepovažuje za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu o tom, že byli spolu se zesnulým manželem vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim část pozemku v k. ú. V. patří. Z geometrického plánu z roku 1975 není patrna hranice pozemků a na jeho základě jim nevznikla pochybnost, že by užívali část pozemku ve vlastnictví třetí osoby. Vždy se chovali jako vlastníci předmětné části pozemku a obhospodařovali ji. Nabyli tak vlastnické právo vydržením.
Namítá, že žalovaní nenabyli vlastnického právo k této části pozemku v k. ú. V. na základě darovací smlouvy uzavřené se S. V., protože nemohli být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že nabývají do vlastnictví i část užívanou žalobkyní a připlocenou k dalším pozemkům v jejím vlastnictví. Navrhuje, aby dovolací soud odmítl dovolání jako nepřípustné (neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu), příp. zamítl, shledá-li jej přípustným.
Jelikož odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K otázce nabytí vlastnického práva žalobkyní a jejím zesnulým manželem k části předmětného pozemku na základě vydržení:
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci,
má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let,
jde-li o nemovitost.
K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (toto a další| níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“
Posouzení toho, zda je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální; proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že v dovolacím řízení lze zpochybnit otázku existence dobré víry držitele, že mu sporná věc nebo právo patří, jen v případě, že by úvahy soudů nižších stupňů byly zjevně nepřiměřené nebo nebyly řádně odůvodněny (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010).
Soudy obou stupňů se věcí z pohledu výše uvedených závěrů důkladně zabývaly a zohlednily všechny zjištěné okolnosti. Vyšly přitom ze zjištění, že pozemek v k. ú. V. (k němuž svědčilo vlastnické právo žalobkyni a jejímu zesnulému manželovi v době rozhodné pro posouzení vydržení pozemku v k. ú. V.) vznikl na základě geometrického plánu vypracovaného v roce 1958 z pozemku v k. ú. V. Takto nově vzniklý pozemek nekopíroval ani na jedné straně hranice původního pozemku, avšak na straně sousedící s pozemkem byl oplocen dřevěným plotem, který tyto původní hranice kopíroval a později byl nahrazen plotem kovovým. V tomto rozsahu rovněž žalobkyně, její zesnulý manžel i jejich právní předchůdci pozemek užívali, přičemž žádný z vlastníků pozemku (později označeného jako parc. č.) nevznesl proti tomu žádné výhrady. V roce 2005 byl na základě opravy chyby v katastrálním operátu vytvořen pozemek (z pozemku parc. č.), jehož vlastnictví měli nabýt žalovaní darovací smlouvou ze dne 17. 4. 2013. Tento pozemek se nacházel mezi pozemkem parc. č. a pozemkem parc. č. a právě jeho spornou část žalobkyně i její právní předchůdci již od roku 1958 užívali. Soudy uzavřely, že tuto část pozemku parc. č., kterou žalobkyně a její právní předchůdci užívali a která byla „připlocena“ k pozemku parc. č., žalobkyně a její zesnulý manžel vydrželi. Poznamenaly, že dobrou víru žalobkyně ani jejího zesnulého manžela nemohla narušit znalost geometrického plánu vypracovaného v roce 1975 v souvislosti s nabytím spoluvlastnického podílu na pozemku parc. č. do jejich podílového spoluvlastnictví, neboť z tohoto geometrického plánu není zcela zřejmé, kde probíhá hranice mezi pozemky. Rovněž zohlednily, že například v geometrickém plánu z roku 1997 či v plánu vypracovaném pro výstavbu domu žalovaných v roce 2001 je část pozemku parc. č. vedena jako součást pozemku parc. č. , který byl v rozhodné době také ve vlastnictví žalobkyně a jejího zesnulého manžela.
Jestliže na základě posouzení všech relevantních skutečností dospěly soudy v projednávané věci k závěru, že žalobkyně a její zesnulý manžel byli oprávněnými držiteli části předmětného pozemku, a nabyli tak vlastnické právo vydržením, neboť vzhledem ke všem okolnostem byli v dobré víře, že jim vlastnické právo k této věci náleží, nelze jejich úvahám vytknout zjevnou nepřiměřenost a dovolací soud se s jejich závěry ztotožňuje.
Žalovaní odkázali na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2374/2017, ve kterém dovolací soud uvedl, že „v dané situaci měla žalobkyně mít povědomí o skutečných hranicích mezi pozemky, když soudy poukázaly na její znalost znaleckého posudku přiloženého k darovací smlouvě ze dne 6. 12. 2001, jakož i geometrického plánu z roku 1961, v důsledku čehož nemohla být v dobré víře.“
Při posuzovaní úvahy soudů o dobré víře držitele je však nezbytné zohlednit individuální hodnocení všech relevantních skutečností; případná znalost geometrického plánu není rozhodujícím kritériem, nýbrž toliko jedním z více kritérií, která má soud při své úvaze reflektovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1245/2010, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že „i když např. z geometrického plánu vyplývá, že držitel užívá i část sousedního pozemku, který je k jeho pozemku ‚připlocen‘, neznamená to, že jde bez dalšího o držbu neoprávněnou“). Je důležité přihlédnout k tomu, zda mohly na základě znalosti geometrického plánu (v kontextu dalších okolností) vzniknout držiteli důvodné pochybnosti o tom, že mu věc patří (což soudy s ohledem na shora uvedené v posuzované věci učinily a svoji úvahu řádně odůvodnily).
K otázce nabytí vlastnického práva k části pozemku v k. ú. V. žalovanými od nevlastníka:
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, přijal a odůvodnil závěr, že „podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“
Ústavní soud v této souvislosti v bodu 56. nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 (dostupný na nalus.usoud.cz), vyložil, že „dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba“ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5040/2017, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 88/2015).
Pro vznik držby je nezbytné ve smyslu §129 odst. 1 obč. zák. naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní ( animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí ( corpus possessionis – prvek objektivní; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000). V usnesení ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 888/2018, Nejvyšší soud poznamenal,
že „je-li někdo zapsán ve veřejných knihách jako vlastník pozemku, nicméně pozemek fakticky (byť např. prostřednictvím detentora, který může být nájemcem či jiným uživatelem, odvozujícím své právo od knihovního vlastníka) neovládá, má tzv. knihovní držbu. Knihovní držba není skutečnou držbou a nepožívá ochrany [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 4. 1932, sp. zn. Rv I 75/31 (dostupné v právních informačních systémech ASPI nebo beck-online.cz)]. Držba předpokládá skutečné, faktické ovládání věci.“
V posuzované věci je vyloučeno nabytí vlastnického práva k části pozemku v k. ú. V. žalovanými od nevlastníka na základě darovací smlouvy ze dne 17. 4. 2013 již jen tím, že žalovaní nebyli oprávněnými držiteli této věci, neboť se nechopili její držby, protože ji fakticky neovládali. Fakticky tuto věc ovládali žalobkyně a její právní předchůdci, kteří ji jako vlastníci užívali a vlastnické právo k této nemovitosti již předtím vydrželi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5163/2014, 22 Cdo 910/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2426/2017).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího ani Ústavního soudu (z těchto důvodů rovněž není opodstatněná námitka žalovaných, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné či nepředvídatelné, protože je s touto ustálenou rozhodovací praxí v rozporu). Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jim tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 10. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu