ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1494.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 1494/2017-350
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce Výzkumného ústavu rostlinné výroby, v. v. i., se sídlem v Praze 6, Drnovská 507/73, identifikační číslo osoby 00027006, zastoupeného Mgr. Michalem Bielecki, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, v sídle Magistrátu hlavního města Prahy, v Praze 1, Mariánské náměstí 2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupenému Prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, o zaplacení částky 560.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 31/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2016, č. j. 35 Co 256, 257/2016-315, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 2. 2016, č. j. 16 C 31/2012-271, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 560.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 3. 3. 2012 do zaplacení (výrok I.). Dále zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 455.580,- Kč s příslušenstvím (výrok II.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 146.047,60 Kč k rukám Mgr. Michala Bielecki (výrok III.). Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení státu vyhradil soud prvního stupně samostatnému usnesení (výrok IV.). Usnesením ze dne 12. 4. 2016, č. j. 16 C 31/2012-300, soud prvního stupně uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 24.475,90 Kč (výrok I.) a žalovanému povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 31.470,60 Kč (výrok II.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. září 2016, č. j. 35 Co 256, 257/2016-315, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu s návrhem na zaplacení částky 560.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 náhradu nákladů řízení v částce 55.946,- Kč (výrok II.). Žalobci dále uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 35.000,- Kč k rukám Prof. JUDr. Jana Kříže, CSc. (výrok III.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný užívá bezúplatně pozemky ve vlastnictví žalobce, a to pozemky parc., zapsané pro obec P. a katastrální území R. na listu vlastnictví v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město P., Katastrální pracoviště P. (dále jen „pozemky“). Na pozemcích je umístěna stavba dešťového sběrače a dešťové předčistící nádrže pro sídliště v P. (dále „retenční nádrž“), skládka bahna, suti a hlíny, včetně rozježděné zeminy (na pozemku parc. na ploše 1.420,96 m 2 ) a pozemek parc. je využíván jako příjezdová komunikace, která neslouží pouze potřebám žalovaného. Po opakování dokazování listinnými důkazy učinil skutkové zjištění, že pozemky jsou oddělenými částmi původního pozemku parc. o výměře 266.265 m 2 , na němž mělo být podle stavebního povolení umístěno vodohospodářské dílo a byl vydán souhlas vlastníka – správce pozemku s jeho umístěním a provozem.
Vzhledem k tomu, že žalobce požaduje vydat bezdůvodné obohacení za období od 2. 3. 2010 do 2. 3. 2012, zjištěný skutkový stav odvolací soud posoudil s odkazem na ustanovení §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“) podle dosavadní právní úpravy, tj. podle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“). Za použití ustanovení §3030 o. z. důvodnost uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení poměřoval rovněž ustanovením §2 odst. 3 o. z. Dospěl k závěru, že je opodstatněná argumentace žalovaného, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je v rozporu s dobrými mravy. Připomněl souhlas žalobce, tehdy pod označením Výzkumný ústav rostlinné výroby Ruzyně, s umístěním a provozem retenční nádrže, jakož i povahu stavby sloužící k veřejně prospěšnému účelu. Vzal rovněž v úvahu i fakt několik desítek let trvající tolerance činnosti žalovaného na pozemcích bez jakýchkoliv námitek, jež by se projevily v požadavku úplatného užívání pozemků. Odvolací soud má za to, že skutkový stav v dané věci lze posoudit ve světle závěru vyjádřeném v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014 (tento rozsudek, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), byť v něm veřejně prospěšnému účelu sloužila účelová komunikace umístěná na soukromém pozemku. Uzavřel, že jednou udělený souhlas právního předchůdce vlastníka pozemku, na němž je umístěna veřejně prospěšná stavba, zavazuje i jeho právního nástupce, jehož nesouhlas s bezplatným užíváním pozemku na tom nemůže nic změnit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolacímu přezkumu by měly být podrobeny dosud dovolacím soudem neřešené otázky, a to: zda souhlas s umístěním stavby na určitém pozemku se týká i užívání jiných pozemků, zda lze judikatorní závěry o veřejné prospěšnosti účelové komunikace vztáhnout i na stavbu usazovací nádrže, a vyjádřit se k „mezi nezbytnosti zakládající oprávnění bezplatně užívat pozemky v souvislosti s veřejně prospěšnou stavbou.“ Má dále za to, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a současně i rozhodnutím překvapivým. Uvedené vady rozsudku se přitom váží jednak k absenci rozlišení jednotlivých pozemků z hlediska občanskoprávního oprávnění je užívat, tedy k potřebě zkoumání, na které z nich se váže souhlas právního předchůdce žalobce, a dále z rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, zda žalovaný má nějaký hmotně-právní důvod k bezúplatnému užívání pozemku. Dále dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu se odchyluje od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od závěru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001, pokud jde o možnost nahrazení občanskoprávního souhlasu vlastníka pozemku s jeho užíváním (s umístěním stavby) třetí osobou správním rozhodnutím o povolení stavby. Domnívá se, že obsah samotného souhlasu právního předchůdce žalobce s umístěním stavby nebyl v řízení zjištěn, tedy ani to, zda se souhlas vztahoval jen na pozemek se stavbou nebo i na pozemky okolní (připomněl, že v době výstavby retenční nádrže měl původní pozemek parc. výměru cca 260.000 m 2 ). Dále namítal, že odkaz odvolacího soudu na závěr vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014, do poměrů projednávané věci nedopadá, neboť v odkazované věci bylo posuzováno užívání veřejně přístupné účelové komunikace. Při posouzení, zda výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, odvolací soud nijak nepřihlédl ke skutečnostem svědčícím ve prospěch žalobce, tj. že žalobce nabídl žalovanému několik variant řešení celé situace, které však žalovaný odmítl, že i v situaci užívání pozemků bez právního důvodu žalobce nijak žalovanému nebránil v přístupu k retenční nádrži a že žalobce je jako veřejná výzkumná instituce ze zákona povinen řádně hospodařit s majetkem, tedy i vymáhat plnění za jeho užívání třetí osobou. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný označil rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto. Je přesvědčen o tom, že závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014, jsou použitelné i v projednávané věci. Dále má za to, že souhlasem s umístěním stavby retenční nádrže musel být žalobce srozuměn i s tím, že k jeho provozu a přístupu k němu bude nezbytné využít i ostatní pozemky. Upozornil dále na to, že žalobce v nalézacím řízení udělení souhlasu jeho právního předchůdce se stavbou a provozem retenční nádrže nerozporoval.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 2. 3. 2012 (srovnej část první, čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda dovolání s ohledem na uplatnění několika námitek má ve vztahu ke každé z nich zákonem stanovené náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolatel vymezil přípustnost dovolání dvěma hledisky vyplývajícími z ustanovení §237 o. s. ř. Má za to, že odvolací soud se v dovoláním napadeném rozsudku odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v právní otázce požadavku na formu a obsah občanskoprávního souhlasu s umístěním stavby (v tomto směru odkázal na závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001, s nimiž má být rozsudek odvolacího soudu při řešení předmětné právní otázky v rozporu) a dále shledal, že rozsudek odvolacího soudu závisí na řešení tří výše specifikovaných právních otázkách, k nimž se rozhodovací praxe dovolacího soudu dosud nevyjádřila.
Nejvyšší soud v odkazovaném rozsudku ze dne 19. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2261/2001, formuloval a odůvodnil závěr, že „pro posouzení otázky, zda stavebník má ke stavbě na cizím pozemku občanskoprávní důvod (titul), a pro obsah jeho práva mít na cizím pozemku stavbu, není obsah stavebního povolení rozhodující.“ Tento závěr je rozhodovací praxí dovolacího soudu dlouhodobě přijímán (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3953/2008). Z ní také vyplývá, že při rozhodování o neoprávněné stavbě není rozhodující, zda jde ve smyslu stavebních předpisů o stavbu povolenou či nikoli. Rozhodnutím soudu o neoprávněné stavbě nezasahuje nijak do pravomoci správních orgánů rozhodnout o povolení takové stavby, ani takové rozhodnutí o povolení stavby nenahrazuje (shodně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2223/2013; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. IV. ÚS 907/14, jež je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
V poměrech projednávané věci ovšem odkaz dovolatele na citovaný rozsudek není přiléhavý. Odvolací soud totiž otázku oprávnění žalovaného mít na pozemcích žalobce stavbu neodvodil od existence stavebního povolení na výstavbu retenční nádrže jako takového, ale od uděleného souhlasu žalobce, jenž je sice vyjádřen v textu stavebního povolení, nicméně jedná se o samostatný úkon vlastníka – správce pozemku, přičemž veřejnoprávní oprávnění ke stavbě obsažené v rozhodnutí o stavebním povolení jej nijak nenahrazuje. Navíc, zjištění, zda k umístění stavby na určitém pozemku měl stavebník souhlas udělený jeho vlastníkem, je zjištěním o skutkovém stavu. Od 1. 1. 2013 však nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Námitka dovolatele, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu občanskoprávní titul žalovaného k umístění retenční nádrže na pozemku žalobce ztotožnil s vydaným stavebním povolením, přípustnost dovolání proto založit nemůže.
Dovolatel dále předkládá dovolacímu soudu k posouzení – z jeho pohledu – otázku dosud rozhodovací praxí dovolacího soudu neřešenou. Má za to, že by se dovolací soud měl vyjádřit k možným účinkům souhlasu vlastníka pozemku, na němž je umístěna stavba, i na užívání pozemkům jiných. Ani řešení této otázky přípustnost dovolání nezakládá. Obdobně jako ve shora posuzované otázce existence souhlasu vlastníka pozemku s umístěním stavby, není ani šíře takového souhlasu otázkou právní, ale skutkovou. Zjištění, zda se souhlas vztahoval pouze na pozemek, na němž je stavba retenční nádrže umístěna, či i na některý z pozemků okolních záviselo na výsledcích provedeného dokazování v nalézacím řízení. Učiněný skutkový závěr pak dovolací soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat. V poměrech projednávané věci navíc platí, že odvolací soud po opakování důkazu listinou vyšel ze závěru, že pozemek parc., na nějž se souhlas žalobce s umístěním stavby vztahoval, měl v době udělení souhlasu výměru 266.265 m 2 . Teprve následně z něj byly odděleny části, jež jsou v současné době identifikovány jako samostatné pozemky, a za jejich užívání žalovaným nárokuje žalobce náhradu z titulu bezdůvodného obohacení.
Přípustnost dovolání nezakládá ani žalobcem žádané porovnání povahy stavby usazovací (retenční) nádrže a veřejné komunikace. Tuto otázku žalobce klade v souvislosti s názorem odvolacího soudu, že do poměrů projednávané věci lze promítnout závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014. Jak se ovšem podává z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, odkazem na citované usnesení dovolacího soudu není posilována argumentace o podobnosti stavby retenční nádrže a veřejné účelové komunikace, ale o vázanosti vlastníka pozemku souhlasem jeho právního předchůdce, který pozemek věnoval obecnému užívání. Na dovolatelem vymezené otázce tak rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Nicméně lze v této souvislosti zmínit, že žalobce není právním nástupcem státní příspěvkové organizace Výzkumného ústavu rostlinné výroby. Jde stále o totožný subjekt, který se pouze na základě právního předpisu (zákon č. 341/2005 Sb., o veřejných výzkumných institucích) transformoval do jiné právní formy (veřejné výzkumné instituce – „v. v. i.“). Tato skutečnost ovšem posiluje závěr, k němuž dospěl odvolací soud. Za pomoci logického argumentu a minori ad maius lze okolnost spočívající v souhlasu žalobce považovat za ještě významnější než pokud by šlo o „pouhý“ souhlas jeho právního předchůdce.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Namítá-li žalobce, že jako k otázce dosud neřešené by se měl dovolací soud vyjádřit k limitům (mezím), v jejichž rámci lze bezplatně užívat pozemky v souvislosti s veřejně prospěšnou stavbou, pak ohledně této námitky dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Odhlédne-li dovolací soud od toho, že se jedná o zcela vágní formulaci otázky, z níž lze obtížně dovodit, zda se jedná o otázku právní či nikoliv, pak je navíc zcela zřejmé, že na určení jakýchsi mezí, v nichž může být přisvědčeno bezplatnému užívání pozemku třetí osobou, rozsudek odvolacího soudu nezávisí. I vzhledem k této skutečnosti v dovolání absentuje vymezení dovolacího důvodu jako esenciální náležitosti dovolání, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem upraveným v §241a odst. 3 o. s. ř.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se jednoznačně podává, že měnící rozsudek, kterým je žaloba i co do částky 560.000,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, je založen na závěru o splnění předpokladů pro užití korektivu dobrých mravů ve smyslu §2 odst. 3 o. z. při aplikaci ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Aby mohlo být dovolání žalobce ohledně závěru o aplikaci korektivu dobrých mravů, na němž je rozsudek odvolacího soudu zcela zřejmě založen, projednatelné, musel by žalobce vymezit některé z hledisek přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. a současně řádně uplatnit dovolací důvod způsobem vyplývajícím z ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Z dovolání se ovšem podává, že kromě námitky nesprávného posouzení otázky dobrých mravů neobsahuje v uvedeném směru dovolání žalobce žádnou argumentaci, z níž by bylo možné dovodit jak řádně vymezený důvod přípustnosti dovolání, tak i dovolací důvod. Samotným popřením správnosti právního závěru přijatého rozhodnutím soudu prvního stupně však požadavku vyplývajícímu z §241a odst. 2 o. s. ř. vyhověno není. Ohledně dovolací námitky nesprávné aplikace korektivu dobrých mravů trpí dovolání vadami, které bránily pokračování v dovolacím řízení.
Namítá-li žalobce, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, pak uvedenou námitkou není-li – jako je tomu v projednávané věci – formulována jako otázka procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, žalobce vystihuje případ vady řízení, která s účinností od 1. 1. 2013 není samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), a tak tomu v projednávané věci není [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014]. Připomněl-li v této souvislosti dovolatel, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není zřejmé, na základě jakých skutečností byl dovozován souhlas žalobce i s užíváním jiných pozemků než těch, na nichž je umístěna stavba retenční nádrže, pak zjevně přehlíží, že odvolací soud v odůvodnění uvedl, že souhlas žalobce byl vyjádřen k užívání pozemku parc., který měl v době udělení souhlasu výměru 266.265 m 2 , a zahrnoval tak v sobě později geometricky oddělené pozemky, za jejichž užívání žalobce vydání bezdůvodného obohacení nárokoval. Dále je, na rozdíl od mínění žalobce, z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zřejmé, že žalovaný sice nemá žádný (smluvní) titul k užívání pozemků ve vlastnictví žalobce, nicméně s ohledem na zjištěné okolnosti případu by byla aplikace ustanovení o bezdůvodném obohacení a o povinnosti žalovaného toto obohacení vydat v rozporu s dobrými mravy.
Přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka, jejímž obsahem bylo tvrzení dovolatele o vydání překvapivého a předvídatelného rozhodnutí odvolacím soudem, který účastníkům nepředestřel svůj právní názor na existenci souhlasu coby hmotně-právního titulu k bezplatnému užívání pozemků žalobce. Souhlas žalobce s užíváním pozemku pro výstavbu a provoz retenční nádrže není sám o sobě titulem pro bezplatné užívání pozemku, ale jedna z více odvolacím soudem popsaných okolností, jejichž posouzení vyústilo v právní závěr, že ustanovení o bezdůvodném obohacení je třeba vůči žalovanému aplikovat způsobem, jenž nebude v rozporu s dobrými mravy. Podle judikatury Nejvyššího soudu řízení je postiženo rovněž vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jedná se o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007). Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu lze přitom docílit tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným právním názorem a dá jim možnost se k tomuto názoru vyjádřit. Účastník tak ví, že odvolací soud na věc nahlíží jinak, a může tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009).
V projednávané věci nenese rozsudek odvolacího soudu žádné atributy rozhodnutí překvapivého. Použití korektivu dobrých mravů vnesl již do řízení před soudem prvního stupně s poukazem na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1151/2015, žalovaný. Procesní stanovisko žalovaného tak bylo žalobci známo již za řízení před soudem prvního stupně (soud prvního stupně se s ním na straně 9 odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku vypořádává), a stalo-li se i součástí odvolací argumentace žalovaného, mohl žalobce počítat s tím, že se poměřováním žalobou uplatněného nároku s dobrými mravy bude odvolací soud zabývat.
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů řízení státu, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům neuplatnil žádnou dovolací argumentaci, a ani nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k tomuto výroku.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce jednak trpí vadami, pro které nebylo možné pokračovat v dovolacím řízení, a dále bylo založeno na námitkách, které přípustnost dovolání nezakládají. Nejvyšší soud tudíž dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 o. s. ř. za současného použití §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovanému je v dovolacím řízení ku prospěchu pravidlo obsažené v §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaný by tak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť tyto náklady mu podle obsahu spisu vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem. Právo účastníka řízení na náhradu nákladů řízení, jež je založeno na naplnění kritéria procesního úspěchu ve věci, popřípadě jiného kritéria stanoveného procesním předpisem, je však svázáno i s požadavkem účelnosti vynaložených nákladů. Nejvyšší soud se v návaznosti na rozhodovací praxi soudu Ústavního opakovaně přiklonil k názoru, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými [srovnej například nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13 (uvedená rozhodnutí jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013].
Žalovaný v poměrech projednávané věci k účelnosti vynaložených nákladů na právní zastoupení advokátem nepředestřel v nalézacím řízení žádnou argumentaci, která by odůvodňovala přiznání jejich náhrady. Dovolací soud je proto ve shodě se soudem odvolacím v názoru, že předmět sporu je úzce spjat s majetkem žalovaného (retenční nádrž je jeho vlastnictvím), jenž při jeho využití k veřejně prospěšným účelům využívá věci jiné osoby a řešení kolize z tohoto stavu vyplývající neklade z hlediska potřeby ji řešit na právní zastoupení žádné specifické požadavky, pokud jde o znalosti či zkušenosti zástupce coby osoby práva znalé.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu