ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.1707.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 1707/2018-638
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) J. S. , P., a b) J. S. , P., zastoupených JUDr. Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, za účasti: 1) Zařízení služeb pro Ministerstvo vnitra , příspěvková organizace, IČO 67779999, se sídlem v Praze 10, Přípotoční 300/12, zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 388/8, a 2) obec Bohostice, IČO 00662763, se sídlem Obecního úřadu Bohostice na adrese Bohostice 55, Milín, zastoupená JUDr. Vladimírem Kyselákem, advokátem se sídlem v Příbrami, Zahradnická 140, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 252/2013, o dovolání účastníka ad 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2017, č. j. 28 Co 240/2017-588, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 2. 2017, č. j. 10 C 252/2013-485, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 7. 2017, č. j. 10 C 252/2013-549, změněn v části výroku I. o věci samé tak, že žalobci a) a b), každý v rozsahu ideální ½, jsou spoluvlastníky pozemků p. č. a p. č. v k. ú. Z. Z., obec B., s tím, že se v tomto rozsahu nahrazuje rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského úřadu pro Středočeský kraj ze dne 30. 8. 2013, č. j. 436/91, 34/93 RVIII 26/93, a ve výroku III. tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 18 936,50 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Ve zbývajících částech výroků I. a III. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení potvrdil (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu mezi žalobci a účastníkem ad 1) odvolací soud právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznal žádnému z účastníků (výrok III. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobcům nahradit účastníkovi ad 2) náklady odvolacího řízení ve výši 9 064 Kč (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu). Rozhodl též o povinnosti účastníka ad 1) zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Příbrami 2 100 Kč (výrok V. rozsudku odvolacího soudu).
Proti výrokům I., III. a V. rozsudku odvolacího soudu podal účastník ad 1) dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřoval ve skutečnosti, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu při řešení otázky, zda pozemky vydávané žalobcům, na nichž se nachází asfaltové parkoviště a betonové schodiště, jsou zastavěny samostatnými stavbami, a zda je v situaci, kdy se restituentům dostane toliko „holého vlastnictví“, dán zájem na jejich vydání. Odkazoval přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 27/2015, sp. zn. 2 Cdon 1414/97 a sp. zn. 28 Cdo 2174/2010 a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5As 62/2008 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14. Předestřel též otázku existence areálu jakožto překážky vydání pozemků, zde odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, sp. zn. 28 Cdo 1395/2011, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006 a na další judikaturu řešící otázky překážek naturální restituce majetku tvořícího součást uceleného areálu, a otázku funkčního celku (provázanosti) mezi hotelem a parkovištěm. Měl za to, že shora uvedené právní otázky mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, případně nově. Jako dovolací důvod ohlásil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Účastník ad 2) navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je totiž třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní, dovolatelem vymezené otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejich jinému právnímu posouzení.
Podle ustálené rozhodovací praxe je pro účely občanského práva pojem „stavba“ nutno vykládat vždy staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů, včetně práva vlastnického, a nemusí být tedy nutně součástí jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1414/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002, uveřejněný v Soudních rozhledech č. 5/2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2682/2008). V problematických případech je pak vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů, a také k jejímu stavebnímu provedení. Zejména tam, kde je výsledkem stavební činnosti zpracování povrchu pozemku či vršení kompaktního stavebního materiálu, může být významným hlediskem, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové vymezení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012). Otázka, zda výsledek stavební činnosti je stavbou ve smyslu občanského práva je přitom otázkou právní, nikoliv skutkovou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1928/2010); její vyřešení je ovšem do značné míry závislé na konkrétních skutkových okolnostech případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014). Otázku, zda určitý výsledek stavební činnosti je součástí pozemku nebo samostatnou věcí, tudíž nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení tak v hraničních případech zůstává na úvaze soudu [srovnej např. již výše označený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, roč. 2004, č. 14, str. 549), dále například usnesení téhož soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007 ]. Nejvyššímu soudu pak přísluší přezkoumat možné hraniční případy toliko z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy všechna zákonná kritéria a zda nejde o úvahy zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1506/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014).
Jestliže tedy odvolací soud se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (na pozemku parc. č. se nachází zpevněná asfaltová plocha sloužící k parkování, přes parc. č. je zajištěn přístup z parkoviště k bazénu umístěnému na stavební parcele č.) uzavřel, že dotčené pozemky nejsou zastavěny stavbami v občanskoprávním smyslu, jež by bránily vydání těchto pozemků (§11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen „zákon o půdě“), když na nich umístěné výsledky stavební činnosti představují toliko formu zpracování zemského povrchu, nejsou jeho úvahy nijak nepřiměřené ani odporující výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit. Využitelnost dovolatelem odkazované judikatury (zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 27/2015, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2009, sp. zn. 5 As 62/2008) na posuzovaný případ je pak limitována právě již výše zmiňovanou úzkou provázaností právních závěrů o zastavěnosti pozemku stavbou s individuálními skutkovými zjištěními.
Nejvyšší soud rovněž judikoval, že při zkoumání, zdali je dána překážka naturální restituce ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, považuje za relevantní i hledisko funkční souvislosti pozemků se stavbami. Je tedy třeba vždy přihlížet k celkovému účelovému propojení dotčených pozemků s ostatními nemovitostmi, tvořícími vzájemně provázaný areál. Zákon o půdě totiž slouží k odčinění pouze některých (nikoli všech) křivd a zároveň stanoví výluky, které vydání původních pozemků brání, přičemž důvodem působení výluk je veřejný zájem, který v konkrétním případě může převážit nad právem na naturální restituci (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017). V rozsudku ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, se pak Nejvyšší soud podrobně vyjádřil k otázce funkčního vymezení areálu a současně formuloval některá interpretační kritéria podstatná pro vydání pozemku, přičemž připomněl, že překážkou bránící při svém naplnění restituci podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě může být právě funkční spojení pozemků se stavbami, které plní určený účel, dále případný zvláštní právní režim, jemuž pozemky podléhají, a jsou tak svázány s přilehlou stavbou či provozem, a konečně přiměřený poměr, či naopak nepoměr výměry pozemků, jež mají být vydány, vůči ostatním pozemkům v areálu. Zmíněná kritéria pak vskutku nemají kumulativní ani taxativní charakter (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, případně jeho usnesení ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4474/2014). Jestliže by extenzivní výklad mohl vést k závěru o pouze „volném“ spojení pozemků se stavbou, a tedy k jejich vydání, je třeba zvážit, zda funkce, již pozemky plní v souboru nemovitostí, může být plněna i v redukované míře (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2392/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014).
V kontextu posuzované věci však odvolací soud shora naznačená kritéria nepominul, naopak se jejich naplněním náležitě zabýval, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by označené překážky vydání pozemku v rozporu s ustálenou judikaturou interpretoval kumulativně, neboť zohlednil jak absenci zvláštního režimu sporných pozemků, tak míru jejich prostorové i účelové návaznosti na hlavní budovu komplexu a současně konstatoval, že funkce rekreačního areálu zůstanou (byť v redukované míře) zachovány i po vydání požadovaných nemovitostí; ve svých úvahách tak uvedené alternativy zřetelně zkoumal samostatně. Revize konkrétních úvah týkajících se příslušnosti nárokovaných pozemků k areálu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2841/2015, ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016, či ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4640/2016), respektive intenzity jejich funkční vazby na tento celek (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5544/2015, ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5689/2015, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2101/2017) pak Nejvyššímu soudu nepřísluší, neboť se jedná o problémy skutkové povahy, zatímco kognice dovolacího soudu je orientována toliko na otázky právní (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2545/2016, eventuálně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5833/2016). Nikoliv zcela bezvýznamnou jeví se přitom též skutečnost, že předmětné pozemky parc. č. jsou zcela obklopeny dalšími žalobcům již vydanými pozemky parc. č. (dovolání účastníka ad 1/ směřující vůči rozsudku odvolacího soudu, jímž byla jeho správní žaloba napadající restituci dotčených pozemků zamítnuta, bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017).
Nadále je rovněž třeba brát v úvahu i rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 176/03, dle něhož institut překážek vydání nemovitosti podle §11 zákona o půdě stanovuje výjimku z účelu restitucí, jímž je částečné zmírnění následků minulých majetkových křivd, přičemž přednost má mít vždy snaha o restituci in integrum před poskytováním náhradních pozemků či finančních kompenzací. Důvodem těchto výluk je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení nemovitostí vylučovaly nebo omezovaly jejich využití v soukromém vlastnictví (srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 1499/07, bod 37, či usnesení téhož soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3714/12, bod 11). Platí také, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí ustoupit (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011, dále srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, a jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 101/03).
Odvolací soud se výše rozvedených judikaturních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat, zjevně přidržel. Zcela případnou paralelu lze pak vést mezi nynějším sporem a věcí, v níž byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. I. ÚS 754/01, mimo jiné akcentující, že §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě není přiléhavé interpretovat příliš extenzivně a dovozovat, že jde-li o ucelený rekreační areál, nelze jej vydat, ať je jakkoliv rozsáhlý, a vyloučit restituci veškerých ploch k němu přináležejících, včetně volného prostranství s okrasnou zelení, porostem borovic a dětským hřištěm.
V uvedených souvislostech je třeba dodat, že výše vyslovené závěry Ústavní soud zjevně ani svými rozhodnutími ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, a ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, nemínil popřít (neboť je vydal bez předchozího předložení věci plénu podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), nýbrž je toliko usměrnil potud, že nad rámec překážek výslovně uvedených v §11 zákona č. 229/1991 Sb. argumentem per analogiam dovodil nemožnost vydání pozemku sloužícího jako veřejná zeleň, respektive zatíženého obecným užíváním, o takový případ se však v dané věci nejedná.
Zpochybňuje-li pak dovolatel způsob, jímž odvolací soud hodnotil ve věci provedené důkazy, směřují jeho výtky toliko do roviny skutkové (nikoliv právní), jež však předmětem přezkumu v dovolacím řízení býti nemůže. Jejich prostřednictvím tudíž přípustnost dovolání založit rovněž nelze (na ni lze totiž usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.); srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017 či usnesení téhož soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3946/2015.
Z výše uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání v posuzovaném případě zjevně naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatel konečně rozsudek odvolacího soudu i ve výroku III. o náhradě nákladů řízení a ve výroku V. o povinnosti zaplatit soudní poplatek, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) a písm. i) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání účastníka ad 1) bylo odmítnuto a žalobcům podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 7. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu