ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.2150.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2150/2016-191
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce L. R., P., zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 740/34, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, IČO 00064581, se sídlem Magistrátu hlavního města Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 2, a 2) Městská část Praha – Nedvězí, IČO 00240516, se sídlem Úřadu Městské části Praha – Nedvězí v Praze 10, Únorová 15, oba zastoupeni JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, o určení vlastnického práva , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 171/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2015, č. j. 30 Co 238/2015-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 9. 2014, č. j. 23 C 171/2011-102, ve výroku I. změněn tak, že se zamítá žaloba o určení, že vlastníkem pozemkové parcely v katastrálním území N. u Ř. je žalobce (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a ve výroku III. změněn tak, že se určuje, že vlastníkem uvedené pozemkové parcely je první žalovaný se svěřenou správou druhé žalované (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech prvostupňového i odvolacího řízení (výroky III. a IV. rozsudku odvolacího soudu) a rozsudek soudu prvního stupně byl změněn též ve výroku V., a to tak, že se žalovaným neukládá povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok V. rozsudku odvolacího soudu).
Žalovaní navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), které je – se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – rozhodné pro dovolací přezkum.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel předestřel otázku, zda v situaci, kdy až do roku 2008 byl na základě dědického rozhodnutí z roku 1982 v katastru nemovitostí evidován jako vlastník předmětného pozemku, označovaného tehdy jako parcela č. 43/2 původ Pozemkový katastr (PK), který od roku 1993 přenechával třetí osobě do užívání formou pronájmu jako pastvinu, představuje žaloba, jíž se domáhá určení svého vlastnického práva k tomuto pozemku, k němuž je zapsáno duplicitní vlastnické právo prvního žalovaného, obcházení účelu a smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Měl za to, že vznesená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, případně je řešena rozdílně.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu se prosadil a ustálil právní závěr, dle něhož mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (§4 odst. 1 zákona o půdě) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle §6 odst. 1 písm. p) uvedeného zákona, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. §126 obč. zák.), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 o. s. ř.; to platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.). Uvedená pravidla se přitom uplatní na veškeré věci, jejichž držby se stát ujal prostřednictvím svých orgánů nebo podniků, příp. jiných osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006). Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu restitučních předpisů se totiž rozumí převzetí držby, a to i držby neoprávněné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud však nemovitosti přešly v rozhodném období na stát bez právního důvodu a přitom byly v době, v níž bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které též nemovitosti užívaly, vlastnické právo těchto osob marným uplynutím lhůty k uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů nezaniklo; v takovém případě mají vlastníci právo na ochranu podle obecných právních předpisů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010). Za určitých skutkových okolností, zejména když účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, totiž nelze mít za to, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, pročež nelze jeho soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010; z judikatury Ústavního soudu např. nálezy ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, nebo ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09).
Jestliže však naproti tomu stát fakticky převzal nemovitosti do své držby (a po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a dotčená osoba (její nástupce), jež takto věc pozbyla bez právního důvodu, mohla v zákonem stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních předpisů, nemůže se již domáhat prosazení svého práva cestou žaloby na určení vlastnictví k věci, a nemůže tak uspět ani ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010, nebo ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016).
Pakliže tedy odvolací soud, dovozuje, že stát se chopil držby předmětného pozemku v rozhodném období bez právního důvodu, když jej postupně bez jakéhokoliv relevantního právního podkladu sloučil se státem vlastněnými pozemkovými parcelami č. 283 a č. 542/3 a vybudoval na něm chodník, jehož správu též zajišťoval (k převzetí držby státem bez právního důvodu prostřednictvím sloučení pozemků srov. z aktuální judikatury např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 142/2018), zatímco dovolatel daný pozemek fakticky neužíval, přičemž jeho stav (zastavění chodníkem vybudovaným státem) v něm již v době před uplynutím lhůty k vydání věci podle restitučních předpisů musel vyvolávat důvodné pochybnosti o správnosti jemu svědčící evidence vlastnických práv k pozemku v katastru nemovitostí, uzavřel, že v důsledku marného uplynutí lhůty k uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů se dovolatel svého vlastnického práva již nemůže domáhat podle obecných předpisů, a to ani určovací žalobou ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí (§80 o. s. ř.), nijak se tím od výše citované judikatury dovolacího a Ústavního soudu, jež zcela dopadá i na posuzovaný případ, neodchýlil.
Na výše uvedeném přitom nemůže ničeho měnit ani tvrzení dovolatele, že od roku 1993 dotčený pozemek přenechával třetí osobě k užívání formou pronájmu jako pastvinu. Z hlediska právního posouzení věci podstatný závěr odvolacího soudu o tom, že dovolatel pozemek v době, kdy k němu bylo lze uplatnit restituční nárok, fakticky neužíval (vůči němuž dovolatel prostřednictvím daného tvrzení zjevně brojí), je totiž závěrem skutkovým (jest výsledkem hodnocení provedených důkazů), a nikoliv závěrem právním (není výsledkem aplikace hmotněprávních či procesněprávních norem na zjištěný skutkový či procesní stav věci). Vzhledem k ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., zakotvujícímu jako jediný způsobilý dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci, tudíž dovolacímu přezkumu nepodléhá. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; když samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16). Ze stejného důvodu nelze usuzovat na přípustnost podaného dovolání ani z kritiky skutkového závěru odvolacího soudu, dle něhož byl předmětný pozemek již v rozhodném období zastavěn chodníkem vybudovaným státem. Dovoláním zpochybňované skutkové závěry odvolacího soudu ostatně nepostrádají oporu v provedeném dokazování, přičemž ani tvrzená okolnost, že dovolatel měl předmětný pozemek pronajímat jako pastvinu, v situaci, kdy tento byl zastavěn chodníkem vybudovaným státem (zastavění pozemku chodníkem prokazují listiny o místním šetření realizovaném již v roce 1978), nenasvědčuje tomu, že by pozemek byl dovolatelem před uplynutím lhůty k uplatnění restitučního nároku fakticky či právně ovládán (když účel označovaného pronájmu očividně neodpovídal faktickému stavu pozemku).
Další vznášená otázka, zda se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu mohl dovolatel (před uplynutím lhůty k uplatnění restitučního nároku) důvodně předpokládat, že je vlastníkem předmětného pozemku, má pak rovněž skutkovou, a nikoliv právní, povahu (její vyřešení závisí na hodnocení provedených důkazů), pročež tedy jejím prostřednictvím na přípustnost podaného dovolání taktéž usuzovat nelze.
Z výše uvedeného je tak zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti podaného dovolání naplněny nejsou (§237 o. s. ř.), když jedinou relevantní dovolatelem vymezenou otázku hmotného práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo, odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jejímu jinému právnímu posouzení.
Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu i v nákladových výrocích, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům žádnou dovolací argumentaci, natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř., neuplatňuje. Neotevírá tedy ani žádnou právní otázku, pro jejíž řešení mohla by být ve vztahu k dotčenému výroku založena přípustnost dovolání.
Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Účastníku, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší. Náklady žalovaných (vznikly-li jim podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátem) pak v posuzovaném případě nelze považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. V případě statutárních měst a jejich městských částí se totiž podle ustálené judikatury presumuje, že jejich personální vybavení je dostatečné k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit své zájmy, aniž by musely vyhledávat právní pomoc advokátů, jejichž náklady tak nelze mít za účelně vynaložené, není-li v řízení prokázán opak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2596/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, či ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, a judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09, či ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Jelikož projednávaná věc nevykazuje značnou míru složitosti ani nejde o případ, jenž by se svým skutkovým základem či právně vymykal běžné agendě žalovaných, kteří uvedenou skutečnost ostatně netvrdí ani neprokazují, Nejvyšší soud náklady vynaložené v dovolacím řízení na jejich advokátní zastoupení za účelné nepovažuje. Z uvedeného důvodu právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal žádnému z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 6. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu