ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3505.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3505/2018-157
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost - děkanství Vrchlabí , IČO 47466570, se sídlem Vrchlabí, nám. Míru 287, zastoupená Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti: 1) České republiky – Státního pozemkového úřadu , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2) Správy Krkonošského národního parku, IČO 00088455, se sídlem Vrchlabí, Dobrovského 3, o vydání věci, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 63/2016, o dovolání účastníka ad 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2018, č. j. 3 Co 133/2017, 3 Co 134/2017-116, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2018, č. j. 3 Co 133/2017, 3 Co 134/2017-116, a v části výroku I., týkající se pozemků č. parc. XY a XY v katastrálním území XY a č. parc. XY a XY v katastrálním území XY, a ve výroku III. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. října 2017, č. j. 16 C 63/2016-99, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. října 2017, č. j. 16 C 63/2016-103, se ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. října 2017, č. j. 16 C 63/2016-99, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. října 2017, č. j. 16 C 63/2016-103, potvrzen ve výroku I., jímž bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Královéhradecký kraj ze dne 20. 1. 2016, č. j. 499376/2013/514354/R5048/RR15795, výrokem, na jehož základě byly vydány žalobkyni, jakožto osobě oprávněné ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), pozemky č. parc. XY a XY v katastrálním území XY a pozemky č. parc. XY a XY v katastrálním území XY, a změněn ve výroku III. o nákladech řízení tak, že účastníci řízení 1) a 2) jsou povinni nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 17 725,40 Kč (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); výrok II. rozsudku prvostupňového soudu, jímž byla zamítnuta žaloba o vydání pozemkové parcely č. XY v katastrálním území XY, přitom zůstal odvoláním nedotčen. Současně bylo účastníku ad 1) uloženo nahradit náklady odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně při řešení mezi účastníky řízení sporné otázky existence výlukového důvodu ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. dospěl k závěru, že v situaci, kdy nárokované pozemky, na nichž se (s výjimkou pozemkové parcely č. XY v katastrálním území XY) nachází veřejně přístupné účelové komunikace (zpevněné štěrkem nebo pokryté asfaltovým povrchem), nejsou zastavěny stavbami v občanskoprávním smyslu ani nepředstavují v intravilánu obce umístěné veřejné prostranství, důvody vylučující jejich vydání oprávněné osobě ve smyslu aplikovaného výlukového ustanovení naplněny nejsou. Vyhověl proto žalobě o nahrazení příslušného správního rozhodnutí výrokem, na jehož základě se předmětné pozemky vydávají žalující oprávněné osobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala účastnice ad 1) dovolání. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda veřejně přístupné účelové komunikace, jež vzhledem ke svému obecnému užívání naplňují znaky veřejného statku, lze vydat oprávněné osobě ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. Namítala, že by tím došlo k obnovení toliko „holého“ vlastnictví, neboť by oprávněná osoba nabyté vlastnické právo v důsledku veřejnoprávní regulace nemohla realizovat. Zdůrazňovala, že v situaci, kdy se na nárokovaných pozemcích nachází účelové komunikace tvořící součást dopravní infrastruktury využívané bezplatně a neomezeně veřejností, je dán veřejný zájem na jejich ponechání ve vlastnictví státu. Odkazovala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3938/2015 a sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, a na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1947/12, sp. zn. I. ÚS 581/14, a sp. zn. II. ÚS 536/14. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí ad/ 1) jednající pověřeným zaměstnancem majícím vysokoškolské právnické vzdělání (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení hmotněprávní otázky naplnění výlukového důvodu ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále citovanou judikaturu).
Zmatečnosti (§229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání (dále jen „stavba“), byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při aplikaci ustanovení zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat i některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017). Stejný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.).
I podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je tedy překážkou vydání pozemku nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí) zřízenou po vzniku majetkové křivdy, tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014).
Překážkou vydání pozemku ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. pak může být i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež by oprávněné osobě neumožňovala realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění. Pod výluku z restituce z důvodu zastavěnosti pozemku jest totiž podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala vlastnické právo „vyprázdněné“ z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace). Srov. k tomu nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, nebo jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017, či v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017. O takový případ jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání, jako např. veřejná prostranství nebo účelové komunikace (ve vztahu k účelovým komunikacím srov. krom rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4692/2017 též rozsudek téhož soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4343/2017, nebo jeho usnesení ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018), kdy vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví. Veřejným užíváním je přitom třeba rozumět užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů, přičemž musí jít o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 Afs 86/2008).
Při úvaze, zda lze oprávněné osobě nárokovanou nemovitost vydat, pak nutno zvažovat i hledisko proporcionality (jde-li o poměr mezi omezením restitučního nároku, tedy účelem restituce samotné, a konkrétním veřejným zájmem, který naplnění tohoto účelu brání), kdy v tomto směru může být významné i to, jaká újma by oprávněné osobě vznikla v případě nevydání nemovitosti, v porovnání s tím, jaké bezprostřední důsledky by mělo vyhovění restitučnímu nároku ve sféře jiných osob (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, nebo ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15).
V poměrech projednávané věci, kdy jsou žalobkyní nárokované pozemky užívány coby veřejně přístupné účelové komunikace, tj. pozemní komunikace sloužící ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků (k definici účelové komunikace srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 766/2011), zpevněné štěrkem nebo pokryté asfaltovým povrchem, jež jsou nezbytné k uspokojení naléhavých komunikačních potřeb veřejnosti, je tedy jejich vlastník bez ohledu na to, zda jsou umístěny v intravilánu obce či nikoliv, zjevně omezen institutem jejich veřejného (obecného) užívání. V mezích zvláštních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích a za podmínek stanovených zákonem je totiž smí užívat každý, a to bezplatně, obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny. Jinak řečeno, vlastník těchto pozemků je povinen trpět jejich užívání soukromými osobami za účelem uspokojení nutné komunikační potřeby (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2168/2013, či ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2178/2012), aniž by jejich vlastnictví muselo mít pro něj zvláštní hospodářský či jiný význam. V takovém případě mu tedy zůstává toliko holé vlastnictví, přičemž restituce takovéhoto majetku ve světle výše citované judikatury není na místě. Byť by pak pro případ nesouhlasu restituenta takto zatížených pozemků s další existencí účelových komunikací bylo třeba zvlášť pečlivě a přísně zvažovat podmínky pro trvání práva jejich veřejného užívání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2178/2012), nelze ztrácet ze zřetele konkrétní veřejný zájem na zajištění uspokojení naléhavých komunikačních potřeb veřejnosti, jenž by zde mohl převážit nad zájmem oprávněné osoby na obnově vlastnických práv.
Závěr odvolacího soudu, že překážka vydání nárokovaných pozemků, majících charakter účelových komunikací umístěných vně intravilánu obce, ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. bez dalšího naplněna být nemůže, tudíž zjevně neobstojí. Výše uvedené judikaturní závěry pak odvolacím soudem nebyly důsledně vztaženy ani na pozemkovou parcelu č. XY v katastrálním území XY (přinejmenším zde nebyl brán zřetel na její celkovou funkční provázanost s jinými pozemky a stavbami), jež je dle tvrzení dovolatelky (vzdor závěrům soudů nižšího stupně, že o účelovou komunikaci nejde) coby veřejně přístupná cesta rovněž pokryta asfaltovým povrchem a slouží uspokojení nezbytných komunikačních potřeb veřejnosti.
Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání důvodným, pročež aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), přistoupil dle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu; jelikož se důvody, pro něž byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v dovoláním dotčeném rozsahu i toto rozhodnutí (ve znění vydaného opravného usnesení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věty druhé, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu