ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3871.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3871/2018-390
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Biskupství ostravsko-opavského , se sídlem v Ostravě, Kostelní náměstí 3172/1, IČ 654 68 953, zastoupeného Mgr. Romanem Krakovkou, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Pivovarská 1504/8, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČ 421 96 451, s adresou pro doručování Lesy České republiky, s. p., Krajské ředitelství Frýdek-Místek, Nádražní 2811, o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání nemovité věci, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 48/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 2018, č. j. 71 Co 64/2018-347, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Romana Krakovky, advokáta se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Pivovarská 1504/8.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 11. 5. 2018, č. j. 71 Co 64/2018-347, potvrdil výrokem I. rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 27. 11. 2017, č. j. 9 C 48/2016-279 [jímž byl nahrazen projev vůle žalovaného (jako osoby povinné) k uzavření specifikované dohody s žalobcem (jako osobou oprávněnou) o vydání pozemku XY (vodní plochy) zapsaného v katastru nemovitostí na LV XY pro katastrální území XY (dále jen „předmětný pozemek“), a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu a o soudním poplatku]; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci samé jsou založena na závěru, že byly naplněny veškeré podmínky pro vydání předmětného pozemku oprávněné osobě (žalobci) podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), včetně podmínek negativních, tedy že není dána ani překážka zastavěnosti pozemku ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Podle skutkových zjištění soudů je předmětný pozemek korytem vodního toku - potoku XY, na němž byl již v 19. století vybudován k akumulaci vody za účelem splavování dříví tzv. Maxův klauz, tedy nádrž s objemem 15.400 m 3 , jejíž hráze byly z kamenného zdiva vyplněného jílem a hlínou (s korunou hráze o šířce 6 metrů, výšce 6 metrů a délce 47,88 metrů), výpustí bylo stavidlo - jedna železná roura o průměru 0,5 m, přepad byl tvořen dlážděným spodkem, boky dřevěné, a že toto vodní dílo se na předmětném pozemku nacházelo i v roce 1948 a sloužilo k uvedenému účelu. V letech 1991 až 1996 provedl stát v souladu se stavebními předpisy rekonstrukci Maxova klauzu, přičemž rozměry této nádrže jsou srovnatelné s rozměry původními. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vodní dílo Maxův klauz na potoku XY nelze ani po jeho rekonstrukci považovat za stavbu, která by byla samostatnou věcí (stavbou) v občanskoprávním smyslu, neboť je stavební úpravou koryta potoka, tedy úpravou povrchu pozemku sloužící ke zlepšení jeho kvality, zajišťující jeho zpevnění, retenci vody v krajině, funkci protierozní, protipožární, krajinotvornou a umožňující migraci živočichů v potoce, ochranu před povodněmi, že tuto stavbu nelze od pozemku oddělit bez jejího znehodnocení a užívat ji jako samostatnou věc a že je tedy součástí předmětného pozemku [§119 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014]. Na tomto závěru podle odvolacího soudu nic nemění ani skutečnost, že z hlediska §55 odst. 1 a §59a zákona č. 254/2001, o vodách a o změněně některých zákonů (zákon o vodách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“), je každé vodní dílo považováno za stavbu, neboť tento zákon je předpisem veřejnoprávním. Za nepřípadný považoval odkaz žalovaného na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 (týkající se místní komunikace, resp. parkoviště) a v této souvislosti uvedl, že §59 vodního zákona stanoví povinnosti vlastníka vodního díla s tím, že pokud nejsou tyto povinnosti řádně plněny a není zjednána náprava ve stanovené lhůtě, může vodoprávní úřad rozhodnout, že jiná osoba přejímá na dobu nezbytné potřeby provoz nebo údržbu vodních děl.
Dovolání, jímž žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu, Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II, bod 2., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)
- dále jen „o. s. ř.“, neboť dospěl k závěru, že není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí podle §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., z nichž v posuzovaném případě není žádné naplněno, jelikož napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelem předestřené otázky hmotného práva, týkající se dosahu „výlukového“ ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu k vodním dílům ve smyslu §55 odst. 1 vodního zákona, byly v obdobném kontextu (za skutkových poměrů obdobných poměrům nyní projednávané věci) již v mezidobí zodpovězeny (vyřešeny) rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, s jehož závěry je právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu beze zbytku konformní, přičemž Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je znovu třeba připomenout, že při aplikaci §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. lze přiměřeně zohlednit i závěry dovozené v rámci výkladu obdobného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, a ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018). Pro účely ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. se přitom za stavbu považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti, pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, a ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, a usnesení téhož soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 521/2006, ale též dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98). Stavbu z hlediska občanského práva hmotného nelze tedy ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, a ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014).
Ačkoliv tedy §120 odst. 2 obč. zák. stanovil, že stavba není součástí pozemku, zákon nevymezoval, co stavbou (v občanskoprávním smyslu) je. Rozhodovací praxe dovolacího soudu pak dovodila, že v některých případech stavbu nelze fakticky ani hospodářsky oddělit od pozemku, na kterém je zřízena, a stavba tak s tímto pozemkem splývá, je jeho součástí a tvoří s ním jednu věc, přičemž v tomto ohledu bude třeba vždy zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení; významným hlediskem též je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014, a usnesení téhož soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, nebo ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017). Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak výluku podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., bude pak věcí posouzení těchto kritérií soudy, vždy ve vazbě na učiněná skutková zjištění.
Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů [a zakládají tak výluku podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb.] nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, a usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Nelze proto generalizovat závěry vyslovené v konkrétních rozhodnutích ve vztahu k určitým druhům staveb (ačkoliv například v rozsudku ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, Nejvyšší soud uvedl, že úprava a změna koryt vodních toků zpravidla nejsou samostatnou věcí), neboť jsou výsledkem individuálního posouzení konkrétních skutkových okolností dané věci; je proto bez významu, že v rozsudku ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002 (na nějž dovolatel odkázal v odvolacím řízení) Nejvyšší soud připustil, že i hráz rybníka může být samostatným předmětem právních vztahů, když navíc i v něm uvedl, že „nelze učinit obecný závěr o tom, zda hráz rybníka je samostatnou věcí“. Relevantní úvahy soudů obou stupňů v projednávané věci tedy nekolidují ani s výše citovanou rozhodovací praxí (a námitky dovolatele zpochybňující toto posouzení ani zde přípustnost dovolání nezakládají). Pro úplnost je možno uvést, že pokud odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, činil tak právě pro obecné závěry v něm vyslovené, jejichž použitelnost není dotčena tím, že v dané věci byly skutkové okolnosti odlišné od projednávané věci (jak namítá dovolatel).
Z uvedeného je současně zřejmé, že odvolacímu soudu také nelze vytýkat, že otázku, která vodní díla (ve smyslu §55 odst. 1 vodního zákona) jsou samostatnými věcmi v právním smyslu a která nikoli, nerozebral v abstraktní rovině, neboť na takovou otázku nelze podat obecnou odpověď a její řešení bude vždy úzce spjato s konkrétními skutkovými okolnostmi té které věci (v ní posuzovaného vodního díla), kdy úlohou soudů v občanském soudním řízení sporném je rozhodnout spor v konkrétní věci ve vazbě na její individuální skutkové okolnosti (srov. přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2016, č. j. 10 Afs 155/2015-29, bod 10). Napadené rozhodnutí není v rozporu ani s další dovolatelem citovanou judikaturou dovolacího soudu týkající se kritérií samostatnosti věci, jimiž jsou míra jejich sounáležitosti a míra jejich oddělitelnosti, kdy první kritérium je spíše subjektivní, závisející na lidských zvyklostech a zkušenostech, zatímco druhé kritérium má povahu více objektivní, které sleduje (nejenom fyzické) spojení dvou věcí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, a ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98). I v posuzované věci pak vystupuje do popředí zejména již shora uvedená rozhodovací praxe vztahující se k interpretaci §120 odst. 2 obč. zák. a k výkladu v něm uvedeného pojmu „stavba“, kdy však kritéria samostatnosti věci vyslovená v odkazovaných rozhodnutích jsou obsahově srovnatelná s kritérii rozhodnými pro určení, zda výsledek stavební činnosti je stavbou v občanskoprávním smyslu.
Závěry odvolacího soudu o povaze posuzovaného vodního díla Maxův klauz (že nejde o stavbu jako samostatnou věc v občanskoprávním smyslu, nýbrž o součást předmětného pozemku) byly přitom přijaty s přihlédnutím ke všem relevantním kritériím a jako takové nejsou nepřiměřené učiněným skutkovým zjištěním.
Neobstojí pak ani argumentace dovolatele, že v judikatuře dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka zastavěnosti pozemků dle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. ve vztahu k „pojmům zachování funkčních celků“ a „funkční souvislosti“ a otázka veřejného zájmu na nevydání pozemků zastavěných stavbami vodních děl dle §55 vodního zákona, v platném znění, ve vazbě na účel a preambuli zákona č. 428/2012 Sb. (podobně jak dovodil Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14).
První uvedenou otázkou se dovolací soud zabýval v usnesení ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1866/2018, v obdobné věci stejných účastníků řízení, v němž poukázal na to, že žalovaný je povinnou osobou podle §4 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb., a nikoliv podle §4 písm. c) nebo d) tohoto zákona, přičemž vydávání nemovité věci ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5 zákona oprávněné osobě, je zakotveno v jeho §6 a nikoliv v jeho §7 odst. 1 písm. a), jenž upravuje vydávání nemovitých věcí ostatními povinnými osobami, a v němž byla zákonodárcem stanovena podmínka funkční souvislosti mezi nemovitou věcí, jejíhož vydání se oprávněná osoba domáhá, a nemovitou věcí, kterou vlastní nebo která se jí podle tohoto zákona vydává. Námitky uplatněné žalovaným vztahující se k této otázce jsou tudíž bezpředmětné, a to i z toho důvodu, že stavba (Maxův klauz) na předmětném pozemku – potoku XY není samostatnou věcí v občanskoprávním smyslu, ale jedná se o jeho součást, jak bylo shora uvedeno.
Pokud pak jde o druhou otázku, je třeba poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, v němž zopakoval, že i podle zákona č. 428/2012 Sb. může být překážkou vydání pozemku zajisté i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění, a to přesto, že taková situace není v §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017). O podobný případ se však v posuzované věci nejedná, poněvadž nelze přesvědčivě usuzovat, že by se žalobci při vydání pozemku tvořícího koryto vodního toku - potoku Smradlava dostávalo toliko „holého“ vlastnického práva, které nelze žádným smysluplným způsobem realizovat, tak jak by tomu bylo při vydání např. pozemku - veřejného prostranství. Vlastník vodního koryta je totiž sice v užívání svého majetku znatelně limitován relevantní veřejnoprávní úpravou (srov. §50 zákona č. 254/2001 Sb., dále viz též Kocourek, T. Omezení vlastnického práva k pozemkům ve prospěch ochrany životního prostředí. Praha: Leges, 2012. s. 84–85), není však zbaven podstaty svého vlastnického práva k pozemku, jejž může do určité míry využívat i hospodářsky. Lze ostatně připomenout, že při přijetí vodního zákona č. 254/2001 Sb. byla koncepce činící vodní koryta součástí vodního toku, obsažená do té doby v §31 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb. (srov. též Krecht, J. K restituci vodních toků a vodohospodářských děl. Právní rozhledy. 1996, č. 4, s. 137), opuštěna mimo jiné právě proto, že slovy důvodové zprávy vyvolávala „zásadní problémy“ v případech „restitucí pozemků, na kterých leží vodní toky, včetně koryt ve vlastnictví státu“. Též na základě právě zmíněného poznatku lze usuzovat, že zákonodárce vydávání pozemků podobných tomu, o nějž se vede aktuální spor, předpokládal jako přípustnou potencialitu a nezamýšlel je bez dalšího potlačit. Naturální restituovatelnost majetku by jistě mohla být z teleologických důvodů vyloučena v případech, v nichž by výkon vlastnického práva oprávněnou osobou byl s ohledem na povahu vodního toku a v něm situovaného vodního díla zcela znemožněn (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 959/2007, v němž byl řešen požadavek na vydání pozemku tvořícího koryto Vltavy na úseku umístění Slapské přehrady). V souvislostech posuzované věci však ani dovolací soud k uplatnění obdobné argumentační linie přesvědčivých důvodů neshledal, a to ani s ohledem na námitku žalovaného, že „současná hlavní funkce Maxova klauzu spočívá v tom, že je současným i budoucím doprovodným opatřením pro vodárenskou nádrž Šance“ (učiněnou s poukazem na to, že potok XY se vlévá do vodního toku XY, který po vtoku do XY pak následně teče jako vodní tok Ostravice do vodního toku díla Šance, které je ve vlastnictví státu). V daných souvislostech je možno poukázat i na zjištění soudu prvního stupně, že koryto vodního toku - potoku XY, včetně Maxova klauzu, se nachází mezi pozemky ve vlastnictví žalobce, což nebylo mezi účastníky sporné.
Pokud dovolatel v souvislosti s restituční judikaturou poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018, v němž dovolací soud (mimo jiné) uvedl, že „snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám (totiž) nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi, a že soudy tak nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly“, pak přehlíží, že tento právní názor byl zaujat ve věci, v níž bylo zjištěno, že majetek církevní právnické osoby byl státem konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, tedy před rozhodným obdobím (od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), takže s ohledem na výslovné znění §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. tato církevní právnická osoba nesplňovala jeden ze základních předpokladů tohoto zákona, tedy že je oprávněnou osobou.
Přípustnost dovolání proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je vyloučena §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Protože dovolání žalovaného není z uvedených důvodů přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, jak bylo již shora uvedeno.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243c odst. 3 větou první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto, zatímco k nákladům žalobce, jenž se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil k podanému dovolání, patří odměna advokáta ve výši 2.500,- Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b), §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] ve výši 588,- Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ).
K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srov. §243f odst. 3 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 12. 2018
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu