ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.5609.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 5609/2017-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Přelouč , se sídlem v Přelouči, Masarykovo náměstí 48, IČO: 48159913, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovaným 1) městu Přelouč , se sídlem v Přelouči, Československé armády 1665, IČO: 00274101, zastoupenému JUDr. Mgr. Lukášem Váňou, Ph.D., advokátem se sídlem v Pradubicích, Teplého 2786 a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3 - Žižkov, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČO: 69797111 (s adresou pro doručování: Územní pracoviště v Hradci Králové, Horova 180), o určení vlastnického práva státu k nemovitostem , vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 16 C 125/2015, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. září 2017, č. j. 27 Co 88/2017-195, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
První žalovaný dovoláním napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 12. 2016, č. j. 16 C 125/2015-120, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 4. 2017, č. j. 16 C 125/2015-141, jímž bylo v řízení zahájeném žalobou církevní právnické osoby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) určeno vlastnické právo státu (České republiky) k pozemkům v katastrálním území P.
Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť dovoláním vymezené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a dovolání tak není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř.).
Na dovolatelem položenou otázku, zda je oprávněná osoba (§3 zákona č. 428/2012 Sb.) legitimována k podání určovací žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. i na základě tvrzení, že nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva ze státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (a kdy je obec v rozporu se skutečným stavem zaspána jako vlastník v katastru nemovitostí) dává judikatura dovolacího soudu jednoznačně kladnou odpověď (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4146/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1473/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4751/2017, současně odkazující již na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, či ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016, v nichž dovolací soud osvětlil smysl určovací žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb; dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4210/2017, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, zejm. argumentaci pod bodem 293 odůvodnění). Nedošlo-li k přechodu vlastnictví nemovitostí z majetku České republiky do vlastnictví obce podle zákona č. 172/1991 Sb., zůstaly nemovitosti ve vlastnictví státu; představují-li nemovitosti současně původní majetek registrovaných církví a náboženských společností, na nějž dopadá zákon č. 428/2012 Sb., pak v případě, že obec je zapsána jako vlastník nemovitosti v katastru nemovitostí, může se církevní právnická osoba bránit právě žalobou podanou podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.
Jiný závěr nelze dovodit ani z dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015 (jenž byl publikován pod č. 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž Nejvyšší soud sice uzavřel, že blokační ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb. neznemožňovalo přechod historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví státu na kraje podle zákona č. 290/2002 Sb. (stejně tak jako přechod na obce podle zákona č. 172/1991 Sb.), avšak nikterak jím nezpochybnil, že v případě sporných přechodů je církevní osobě (jež je oprávněnou osobou dle §3 zákona č. 428/2012 Sb.) k dispozici zmiňovaná určovací žaloba dle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.
Důvodem k přehodnocení dosavadních závěrů ani v těchto případech nemůže být dovolatelem vyzdvihovaný institut finanční náhrady poskytované církvím podle ustanovení §15 a násl. zákona č. 428/2012 Sb., jenž svou koncepcí a funkcí (paušální náhrada sloužící – bez ohledu na skutečný rozsah vydávaného majetku – ke zmírnění některých majetkových křivd a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi) nevylučuje ani nemodifikuje uplatnění práva žalobou podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a posouzení realizovaného převodu (přechodu) prizmatem tehdy platných právních předpisů, když ani neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další (peněžní či naturální) náhrady oprávněné osobě pro případ, že by jí majetek, jenž byl na jinou osobu převeden (či na ni měl přejít) v rozporu se zákonem, nebyl vydán (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4687/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5762/2017).
Ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (a Ústavního soudu) se pak odvolací soud nezpronevěřil ani při řešení otázky stran předpokladů vyžadovaných k přechodu věci z vlastnictví státu do vlastnictví obce podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. K nimž patří nejenom existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčícího národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, ale též moment faktický, totiž aby obce s danými věcmi ke dni účinnosti zákona reálně hospodařily (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení sv. 6, č. 131, str. 461). Vycházeje i z citované judikatury Ústavního soudu, vyslovil Nejvyšší soud závěr, že pojem „hospodaření“ je třeba vykládat podobně jako původní pojem „správa“ převzatý do vyhlášky č. 119/1988 Sb., kdy je třeba akcentovat konkrétní využití věcí k plnění úkolů státu, péči o údržbu, opravy atd., a preferuje se proto skutečné hospodaření, tedy fakticita, nikoliv právní konsekvence termínu; požadavek, aby obce s věcmi uvedenými v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. hospodařily ke dni účinnosti cit. zákona, je třeba chápat tak, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru, a nakládá tedy s věcmi, k nimž dříve náleželo právo hospodaření národnímu výboru, způsobem naplňujícím toto právo hospodaření (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, rozsudek ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007, rozsudek ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, nebo usnesení ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010). Pojem „hospodaření“ podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. lze pak chápat jako opozici k pojmu „právo hospodaření“, přičemž „právo hospodaření“ představuje určitou formální podmínku, zatímco „hospodaření“ podmínku materiální, coby faktické užívání majetku. Zákonodárce tak – i podle výkladu Ústavního soudu – vyjádřil vůli převést do vlastnictví obcí toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 600/11, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 1105/07).
Zajisté přitom nelze opomenout ani tu judikaturu Nejvyššího soudu, jíž byl opakovaně artikulován názor, že i přenechání věci do nájmu, případně do jiného dočasného užívání může naplňovat znaky pojmu hospodaření tak, jak byly vyloženy shora; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3823/2008, v němž Nejvyšší soud poukázal i na svá dřívější rozhodnutí, a to zejména na rozsudek ze dne 21. 3. 2003, sp. zn. 28 Cdo 99/2003, a rozsudek ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99, v nichž dospěl k závěru, že za hospodaření s nemovitostmi se přitom dá považovat i jejich přenechání jiné organizaci do hospodaření (dle vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem) nebo do užívání; dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006.
Rovněž ve výše citovaném nálezu, sp. zn. IV. ÚS 185/96, Ústavní soud uzavřel, že obec s pozemky musí hospodařit a že dočasný institut hospodaření není neřádným hospodařením. Podle interpretace Ústavního soudu rovněž platí, že i když se nepodařilo prokázat hospodaření s nemovitostmi ze strany obce jako takové, nevylučuje se však hospodaření cestou svěření do dočasného užívání (k tomu dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2000, sp. zn. 29 Cdo 962/99; rozsudek ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5020/2007; rozsudek ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, nebo usnesení ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3042/2010).
Ani s touto naposled uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu rozhodnutí odvolacího soudu ovšem v kolizi není, navazuje-li právní posouzení na zjištění, že na předmětných pozemcích reálně hospodařící zemědělské družstvo (a to jak k 23. 11. 1990, tak i k 24. 5. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/1991 Sb.) tak činilo nikoliv na pokladě dočasného svěření pozemků do užívání (ze strany národního výboru či později obce), nýbrž z titulu časově neomezeného práva trvalého užívání (§70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku). K tomu přiměřeně srovnej např. i závěry vyslovené Nejvyšším soudem již v rozsudku ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 812/96, podle nichž „ … Institut práva hospodaření, založený hospodářským zákoníkem ze dne 4. června 1964 č. 109 Sb. (účinným od 1. července 1964) stál na principu tzv. věcné příslušnosti ke správě; tento princip byl v zákoně vyjádřen zásadou, že právo hospodaření vykonává zásadně ta organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží (§65 odst. 1). Tato zásada stála nad příslušným úředním rozhodnutím o zřízení práva hospodaření …“ V již shora odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3987/2010, byly i tyto citované závěry přiměřeně aplikovány též v poměrech zákona č. 172/1991 Sb.
Uzavírá-li odvolací soud – v souladu se shora citovanou judikaturou – že na prvního žalovaného vlastnické právo k předmětným pozemkům nemohlo přejít, protože nebyly splněny všechny podmínky k tomuto přechodu zákonem vyžadované (viz interpretovaný §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.), je pro rozhodnutí nevýznamné, zda přechodu tohoto majetku bránila by též výluka uvedená v ustanovení §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. (dle něhož jsou z přechodu do vlastnictví obcí vyloučeny ty nemovité věci s příslušenstvím, které jsou ke dni účinnosti tohoto zákona v trvalém užívání jiné než státní organizace, nejde-li o věci uvedené v §2 zákona). Ryze akademické (bez vlivu na správnost rozhodnutí a tedy i přípustnost dovolání; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 33 Cdo 465/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5696/2016) stávají se tak i úvahy dovolatele o právní povaze někdejšího zemědělského družstva, které mělo pozemky v trvalém užívání, kdy odvolací soud – navzdory jinému mínění dovolatele – své závěry v tomto směru neopírá toliko o „závaznost poznámky pod čarou k ustanovení §4 zákona č. 172/1991 Sb.“), nýbrž o interpretaci relevantních ustanovení tehdy platného předpisu – zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, z nějž je patrno, že družstevní organizace byly považovány za jiné organizace než státní. Argumentace dovolatele závěry z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, v němž Ústavní soud ve zcela jiných souvislostech ustanovil některá kritéria pro rozlišení mezi veřejnou a soukromou institucí, není pro posouzení projednávané věci relevantní.
Závěr odvolacího soudu, že vlastnické právo na žalovanou obec nepřešlo ani podle jiných ustanovení zákona č. 172/1991 Sb., konkrétně dle soudem zvažovaného ustanovení §2, jež zakládá přechod tzv. historického majetku obce, pak dovolatel již dovoláním ani nenapadá, stejně tak jako nepředestírá ani další otázky ve vztahu k jiným hypotetickým možnostem nabytí vlastnického práva obcí, ať již jde o nabytí odvozené či originární. Přitom platí, že rozhodnutí odvolacího soudu lze v dovolacím řízení přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3 věty první o. s. ř.) a takto vymezeným důvodem je dovolací soud logicky vázán i při zkoumání přípustnosti dovolání.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se pak opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání prvního žalovaného bylo odmítnuto, zatímco žalobkyni, jež měla by na náhradu nákladů tohoto řízení jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz .).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 7. 2018
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu