ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.5.2018.1
KSBR 28 INS 24478/2015
sp. zn. 29 NSČR 5/2018-A-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v insolvenční věci dlužníka Wukkolink Czech Investment, s. r. o. , se sídlem v Brně, Mečová 358/8, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26770857, zastoupeného Mgr. Janem Vančurou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Salmovská 1534/11, PSČ 120 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 28 INS 24478/2015, o insolvenčním návrhu věřitele Glory Daze Associated S. A. , se sídlem 33 Porter Road, P. O. Box 3169, PMB 103, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, registrační číslo 584444, zastoupeného Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. června 2017, č. j. KSBR 28 INS 24478/2015, 1 VSOL 235/2017-A-112, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 3. října 2016, č. j. KSBR 28 INS 24478/2015-A-63, rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu věřitele Glory Daze Associated S. A. (dále jen „insolvenční navrhovatel“) tak, že mimo jiné zjistil úpadek dlužníka Wukkolink Czech Investment, s. r. o., (bod I. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod II. výroku), insolvenčním správcem ustanovil společnost Administrace insolvencí CITY TOWER, v. o. s., (bod III. výroku) a zamítl návrh věřitele LEVAPLECK LTD. (dále jen „věřitel L“) na povolení reorganizace dlužníka (bod XV. výroku).
K odvolání dlužníka a věřitele L Vrchní soud v Olomouci napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I., II., III. a XV. výroku.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
V mezidobí (po podání dovolání) se částí dovolatelem předestřených otázek zabýval v usnesení ze dne 16. listopadu 2017, sen. zn. 29 NSČR 181/2017 (rozhodnutí je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), jímž odmítl typově shodné dovolání v jiné insolvenční věci.
V označeném usnesení, na něž v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným, když jeho závěry na dané téma lze shrnout tak, že:
1/ Otázku pojetí koncernu podle §79 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích), předestírá dovolatel Nejvyššímu soudu ve spojení s námitkou, že v jeho věci rozhodoval nezákonný soudce; jelikož nešlo (dle dovolatele) o věc koncernově propojenou s věcí vedenou u insolvenčního soudu pod sp. zn. KSBR 28 INS 25210/2013, neměla být přidělena do soudního oddělení č. 28. Touto argumentací však dovolatel z obsahového hlediska vystihuje pouze tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spočívající v tom, že soud byl nesprávně obsazen; srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 21 Cdo 1316/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2012, pod číslem 16. Taková „zmatečnostní“ vada však není způsobilým dovolacím důvodem; k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost a pro její posouzení proto nelze připustit dovolání. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jehož závěry se prosazují i v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, jak dokládá např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sen. zn. 29 NSČR 113/2014, uveřejněné pod číslem 40/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
2/ V rovině posouzení, zda lze s rozhodnutím o úpadku dlužníka spojit (rovnou) rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dlužníka konkursem [§148 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení (insolvenčního zákona)], pak závěry odvolacího soudu nevybočují z mezí ustálené judikatury Nejvyššího soudu; srov. – s přihlédnutím ke změnám, jichž s účinností od 1. ledna 2014 [po novele provedené zákonem č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů] doznalo ustanovení §316 insolvenčního zákona – usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněné pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2011“).
3/ Ve vztahu k námitce nedostatečného odůvodnění závěru o možnosti spojit s rozhodnutím o úpadku rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (zde konkursem), jež otevírá otázku přezkoumatelnosti napadeného usnesení, je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011.
K uvedenému zbývá dodat, že dovolání nečiní přípustným ani námitka nesprávnosti závěru odvolacího soudu, že o návrhu na povolení reorganizace se v případě nepřípustné reorganizace rozhodovat nemusí. V situaci, kdy insolvenční soud o návrhu na povolení reorganizace rozhodl (tak, že jej zamítl) a odvolací soud toto rozhodnutí (ve výroku) potvrdil, je úvaha odvolacího soudu o nadbytečnosti rozhodování o takovém návrhu činěna jako obiter dictum a napadené rozhodnutí na vyřešení této právní otázky nespočívá. Závěr odvolacího soudu, podle něhož mohla být reorganizace přípustná jen podle §316 odst. 5 insolvenčního zákona, avšak dlužník v určené lhůtě nepředložil věřiteli přijatý reorganizační plán (k tomu srov. již výše citované R 96/2011 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 12/2012), a ani v souladu s §316 odst. 6 insolvenčního zákona nepožádal o prodloužení lhůty pro jeho předložení, dovolatel v dovolání nezpochybňuje.
Rovněž výhrady, které dovolatel uplatňuje proti závěru o osvědčení aktivní věcné legitimace insolvenčního navrhovatele, nejsou objektivně způsobilé zpochybnit správnost dovoláním napadeného rozhodnutí a pro výsledek dovolacího řízení jsou právně bezcenné. Je tomu tak proto, že ani účinné zpochybnění pohledávek insolvenčního navrhovatele by nemělo vliv na správnost závěru odvolacího soudu o splnění podmínek pro zjištění úpadku dlužníka.
Namítá-li dlužník, že „v zásadě jedinou pohledávkou“ v řízení byla sporná pohledávka insolvenčního navrhovatele, pak pomíjí, že odvolací soud měl za osvědčené pohledávky čtyř věřitelů v celkové výši 136 047 434 Kč, které dlužník nehradil po dobu delší než 3 měsíce.
K tomu srov. např. důvody R 96/2011, v němž Nejvyšší soud (vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 24/2009) ozřejmil, že zkoumání toho, zda insolvenční navrhovatel má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, má při rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak v úpadku). Jinak řečeno, je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel (případně) nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku (§141 odst. 2 insolvenčního zákona). Dále v této souvislosti srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 9/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 31/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. června 2014, sp. zn. I. ÚS 2687/2013), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 69/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. září 2014, sp. zn. II. ÚS 1217/2014), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2015.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dovolateli, dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2018
Mgr. Milan Polášek
předseda senátu